Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

Věci se dali do pohybu. Viděl jsem spoustu vlků, ke kterým jsem měl i jména, docela dobře jsem si pamatoval. I přes to, že jsem neviděl barvy, dokázal jsem každého určit podle typu chůze. Snad se Světluška dostala v pořádku tam, kam potřebovala. Netušil jsem, kam se vlastně dostala, chtěli jsme to jít prozkoumat spolu, ale ke skupince jsem se dostal jenom já. Suše jsem polknul, byl jsem nadšený z lovu, ale zároveň jsem měl obavy. Před malou chvílí jsem byl teprve uveden do společnosti a teď jsem šel na lov. Slova se ujala Wolfganie, i s ní jsem si chtěl pořádně později promluvit. Naše první setkání nebylo takové, jaké bych si úplně představoval. A kdo by se divil, nejspíš nikdo, vidět cizince uprostřed katastrofy... Nedivil jsem se, ale doufal jsem, že si to nebude brát úplně osobně, ale přece jenom není nad setkání. Každopádně mou pozornost měla hlavně Maple, k té jsem měl ze všech vlků zde nejblíž, co se týče nejdéle stráveného času.
Bedlivě jsem poslouchal, budou dvě skupiny. Vento a Roland půjdou nahánět jako první, my budeme hned v závěsu. Pak se Wolfi obrátila na mě, s Maple budou nahánět a já půjdu vyloženě po konkrétním tvorovi. "Žádný problém, udělám co bude v mých silách," řekl jsem jí a při tom se mírně uklonil. Jak mi bude řečeno, to udělám. Na tohle jsem byl před lety zvyklí. Kdo mi poroučel, měl nade mnou moc. Tu teď měla právě Wolfganie a dala mi mou roli v této kapitole. Ukázala na dotyčnou. "Skvělý výběr," pochválil jsem potichu a při tom se podíval na Maple a Wolfganii. "Půjdu co možná nejdál, díky počasí je můj pach skryt, půjdu ze zálohy. Nebudu nic riskovat, nevím jak moc mi povolí se přiblížit." Prozradil jsem a čekal při tom i trochu na dovolení. Vzhledem k tomu, že půjdou všichni z jedné strany jsem chtěl mít co možná největší rozhled. Díky mé oční vadě jsem měl v tomhle počasí hodně ztížené podmínky, ale zároveň jsem v tom viděl výhodu. Chtěl jsem mít zkrátka dobrého fleka a tak jsem se v naprosté tichosti vydal na co nejvhodnější místo.

Hned co jsem dorazil, bylo těžké soustředit se jenom na jednoho. Každopádně mou pozornost měla převážně Maple, která se ujala úvodního slova. Zmínila mé přijetí, ale i Kiany a dalšího vlka. Dostalo se mi vlídného úsměvu od každého, kdo tu byl. Ty jsem samozřejmě mile rád oplatil a střepal jsem se tak malé nervozity, která mě provázela posledních pár dní. Nebyl jsem si jistý, jak mě ostatní přijmou, ale dělal jsem si nejspíš obavy zcela zbytečné. Dokonce se i povyšovalo, Roland i Vento získali o hodnost výš. Oba si to určitě zasloužili, po tom všem co se stalo, oba bojovali. Každý na svých frontách tak jsem jim to opravdu ze srdce přál. "I já se přidám ke gratulantům," mrkl jsem oba vlky s úsměvem, když jsem měl malý prostor na to něco říct.
A tak jsme mohli vyrazit na lov, ale ani začátek nebyl zcela bez problémů. Neboť Vento prostě zmizel, překvapeně jsem zamrkal. Tohle mě bude nejspíš ještě dlouho fascinovat. Už jsem to zažil, v jednu chvíli tu někdo stojí a pak je najednou pryč. Polkl jsem, ale lov pokračoval dál. Přejel jsem pohledem, kdo tu zůstal a zdárná většina. Těšil jsem se na lov, už pěkně dlouho jsem v takové velké skupině schopných vlků nelovil. Hodlal jsem být ale nápomocný, co to jen nejvíce půjde. A tak jsem se přidal k odcházející skupině a nechal se vést.

// Travnatý oceán, přes Tanebrae

Se Světluškou se mluvilo jedna báseň, ani jsem nepostřehl, že čas tak rychle utíká. Zarazilo mě ovšem vytí, které mě vytáhlo z tohohle celého transu. Pohlédl jsem na Světlušku a zvědavě zastříhal ušima. To musí být Maple. Ihned jsem ucítil nějaký svůj vnitřní pud, který se chtěl podívat, jestli se něco děje. "Půjdeme se podívat, co se děje?" Nabídl jsem rámě Světlušce s úsměvem. Kývl jsem na ni a pak jsem se pomalu vydal směrem, odkud to vlastně šlo.
Ve vzduchu jsem ucítil spoustu pachů a těžce se orientoval. Ale když jsem se na to cestou zaměřoval, už jsem něco málo rozeznával. Rozhodně jsem mezi nimi cítil i Kianu, čímž se mi ulevilo. Chtěl jsem se s ní vidět, co možná nejdříve a zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Za chvíli už jsem viděl celkem velké osazenstvo, včetně Maple. Tak trochu se mi ulevilo, zdálo se to jako přátelské setkání, nejspíš to bylo svolání k lovu, o kterém mi Maple říkala. Nejspíš jsem byl poslední, takže jsem ucítil menší vinu, ale nezdálo se, že by vysloveně ještě čekali. "Zdravím Vás," pozdravil jsem s úsměvem a přejel všechny pohledem. Ještě jsem neměl tu čest se s některými od událostech se Styx vidět a pořádně si promluvit. Možná jsem očekával i nějaké trochu ostřejší pohledy mým směrem - nebyl jsem si jist, jestli ještě všichni věděli, že jsem se přidal do smečky. Každopádně jsem se na všechny vřele a přátelsky podíval, zejména pak na Maple. Hledal jsem malou skulinku mezi ostatními, jestli zahlédnu i Kianu.

// Omlouvám se, dnes nebo zítra bych měla mít opravený noťas, tak už to budu zvládat lépe, než tohle mobilní rychlé... ehm cosi. :D

S úsměvem jsem přikývl. "Klobouk," zopakoval jsem s úsměvem. Světluška byla opravdu zvláštní, ale možná jsem na to místy opravdu přicházel. Ta vlčice měla nejspíš tak krátkou paměť, že zkrátka za chvíli všechno zapomene. A pamatuje si tak jenom detaily. Možná to je to kouzlo, o kterým Maple mluvila. Napadlo mě. S úžasem jsem se na ni díval a místy mi jí bylo opravdu líto. Utíkala jí taková hromada skvělých zážitků. A není to možná i lepší? Na to zlé během chvíle zase zapomene a každý den může prožívat nové a nové dobrodružství. Napadlo mě. Nejspíš se budu muset smířit s tím, že jsem se momentálně přejmenoval na Pařez dělá cvak. "Tak dobře, ať je po tvém," nechal jsem jí s úsměvem. Mnohem lepší než medvěd. Na medvědy jsem moc dobré vzpomínky neměl, zvlášť když jeden z nich mě tady vlastně zabil. Ale ne, že bych proti nim měl úplnou averzi. "Ten klobouk ti sluší," poznamenal jsem s úsměvem.
Až bude teplo, tak mi něco ukáže. Vypadala u toho jako naprostý profík, kdybych něco sháněl, nejspíš bych měl jít přímo za ní. Tenhle výraz z hlavy jen tak nevymažu. Dostalo mě to lehce do rozpaků. "Rád nevodu poznám a budu ti dělat společnost při létání?" Zkusil jsem to takhle. Snad jsem se trefil a neudělal přešlap někam dál. Byl to podle ní naprosto úžasný zážitek. Slovo, které použilo bylo to nejdelší, jaké jsem v životě slyšel a obdivoval jsem, že ho zvládla s jedním nádechem. Sám jsem ho ale opakovat rozhodně nechtěl. "Zní to jako zábava, to se moc těším," usmál jsem se. Zdá se, že Pírko znamenalo vlastně Maple. "Už tomu rozumím!" Vyhrkl jsem, trvalo mi to. "Maple se o tebe hezky stará, že ano?" Usmál jsem se na ni. O světluškách v kožíšku už jsem byl obeznámen. Její srst se opravdu rozzářila, když jsem s ní byl. A zdá se, že to je známka, které si Světluška všimla. "A co nejraději děláš tady v lese?" Zeptal jsem se, protože určitě něco ráda dělala. "Třeba ti s něčím můžu pomoci?" Nabídl jsem se chrabře a díval jsem se na Světlušku s velkým kloboukem na hlavě. Byl jí celkem velký.

Že byl dneska významný den, stačilo jen nakouknout a vyjít ven. Toužil jsem se porozhlédnout kousek dál, přičemž jsem se tvářil jako král. Panovala dobrá nálada, jak se zdá tak už to tak vypadá. Velmi dlouho jsem něco zanedbával, ale teď jsem její přítomnost určitě očekával. Nahodil jsem šmrnc a úsměv, v žilách mi už vřela krev. Těšil jsem se na milé setkání, možná jsem měl i nějaké přání. Liška ryšavá už za rohem byla, do kroku mě hnala moje síla. Upravil jsem si pro klobouk svůj, chloubu mou tu si vždy opatruj. Opakoval jsem si stále, poskočil se a dostal k další skále. Noru už jsem spatřit mohl, udělat další kroky bych se zmohl.
Nakoukl jsem do černé díry, vyčkal jsem tam ještě chvíli. Hlava velká měla problém, ale všechno bylo stále v dobrém. Sklonil jsem tak hlavu níž, abych si byl jist totiž. Chtěl jsem slyšet nějaký zvuk, nebo aspoň nějaký hluk. Liška o sobě nedala znát, to jsem určitě neměl rád. Nakrčil jsem nosánek svůj, z toho jsem byl opravdu nesvůj. Čerstvý pach byl tu a tam, to tu dnes nejspíš nic neudělám. Lištička šla nejspíš na flám a já jen hádat mohl vlastně kam. Hlavu jsem z díry ihned vyndal, nechtěl jsem být žádný vandal. Posadil jsem se před prázdnou noru, a díval se při tom nahoru. Já se vydal tady k tobě, příště snad v lepší době. Měj se fajně liščátko, zastavím se zase nakrátko. Poslal jsem vzkaz liščí dámě, usmál se při tom významně. Dnes jsem dobře nepochodil, pro chození jsem se ale narodil. Tyhle nohy už toho nachodili, že potřebovali ještě nějakou chvíli. Cesta domů je daleká, kdo ví co mě na ni čeká. Oči jsem měl otevřené, abych postřehl i to vzdálené. Zrak nebyl moje přednost, přesto jsem měl dobrou dovednost. Vnímat maličkosti stačilo, to by se zrzce určitě líbilo. Elegantně jsem kráčel dál, co kdyby mě někdo bál? Liška se možná schovala, třeba za keř ukryla. Možná mě spatří a bude jí hej a já jí pak řeknu podívej! Můžeme jít cestou spolu, půjdeme třeba na výšlap nahoru!

Mohol som sa dnes naozaj krásno baviť. Lenomže nie, já som sebú plácnul ku jazeru a odmietal sa pohnuť. Bol som taký lenivý, naozaj som bol už starý. Je to možné? Určite nie, len je jar... je jar! Naozaj, mal by som byť plný energie, tak prečo tu len tak lažím? Plácl som labou do zeme a pomali sa zvedal. Bol predsa jár! Po zime má byť každý vlk pln energíe! A nie takhle ako já? No tak, svaly naozaj daj do pucu! Srsť! Som predsa u jazera! Mal bych byť krásný! A tak som sa do toho naozaj dal. Hučku som si shodil z hlavy a položil jí tak, aby na neho voda nemohla. A pak som zamiril ku vode. Pomaly som sa namočil, voda bola studená ale nikdy mi nedelala problém. Naozaj som ju mal rád, predsa to bol i moj živel.
Ponoril som sa, srst sa nasakla vodú. Teraz som sa citil, ako by som na sobe mal dva tuctov metrákov kil. Oklepal som sa a eště raz sa ponoril. Potreboval som sa prebrať. A svoji srst si porádne dát do pucu. Pokud som bol teraz svorkový vlk, bolo na čase na tom poriadne zapracovať. Naozaj som chcel udelat dobrý dojem. Na Maple, ale i na ostatných.
Vyšiel som von z vody a snažil sa zo sebe strepať prebytek vod. Tak hej, to by išlo. Olízl som si ňufák. Chňapl po svojom klobúku a vyhodil si ho na hlavu. To už mi celkovo išlo. Tak jo, som zas štramák, možem sa vratit zpátky. Eště raz som sa oklepal. Stále som si zvykal na tu novú podobu, ale už to bolo o mnoho lapšia. Tohle ku mňa pasovalo zkrátka tak, ako ten klobouk. Bol som to teraz já a právě teraz som sa vracel naozaj zpet do svojej svorky. Tam na mňa už určite čaká spousta dobrodružstva a nových tváří. A čistý mi pojde konverzácia určite o mnoho lepšie. Už bolo na čase, vždy som o seba dost pečoval a tuto zimu som na to nemal zrovna moc časov. Takže teraz sa všetko zmení, zase se stanu tým opečovávaným fešákom, akým som bol eště nedávno.

Dateeel!

Mušličky, drahokamy, křišťály. :3 - odměnu prosím na Crowleyho, jsem debil co neumí poslat za správný char, pardón.

20 mušlí, 20 drahokamů, 2 křišťály,
Styx

Neměl jsem dneska zrovna moc co na práci, všechno co jsem chtěl jsem stihnul, takže co mě tu teď bude čekat? Troufal bych si říct, že zrovna nic moc. Coural jsem se už pár minut nějakou cestičkou, kterou jsem příliš neznal a chtěl to prozkoumat. Tlapy mě už celkem boleli, neboť jsem zrovna obcházel celý les a chtěl se trochu porozhlédnout, jestli někde nehrozí žádné nebezpečí, nebo něco podobného. Ohlédl jsem se přes rameno, zdálo se, že jsem něco zahlédl, bylo to malé a velmi rychle to zmizelo. Ohromující, co to mohlo být? Tak těžce jsem vzpomínal, kam mě vlastně teď nohy vedly, až bych na to úplně zapomněl a nechal tu uvadnout.
Tak jsem se otočil a zamířil za oním malým tvorem. Moc jsem se nechtěl vzdalovat z lesa, ale uvědomil jsem si, že malé sviště jsem už opravdu hodně dlouho nenavštívil a toužil jsem to napravit. Takže se nedalo nic moc dělat, než vyrazit na místo činu. Určitě jim nebude vadit, když se tam na chvíli porozhlédnu, přece jenom už je jaro. Ostatně každý je na jaře plný energie a třeba budou svišti o něco více vstřícní, ani jsem si nedokázal vzpomenout, kdy jsem tu byl naposled. Dlouhé kroky mě během pár minut přece jenom donesly na správné místo. Okamžitě jsem se rozhlížel a snažil se zorientovat se v celé téhle chaotické situaci. Ihned mi padl zrak na jednoho většího sviště, který mával se svou velkou vlajkou na důkaz toho, že hra nejspíš začala. A tak jsem se pomalu přibližoval a zastavil se tak daleko, abych sviště nerušil, to jsem přece neměl v úmyslu. U všech vlčích bohů, zdá se že to mají propracovanější, než když sem tu byl naposledy, fascinující že hra je stále tak moc bavila. Až se mi z toho objevil úsměv na mohutné tváři. I takového vlka, jako jsem byl já to dokázalo docela pobavit, udělal jsem si tedy pohodlí a s chutí je pozoroval.

Mohl jsem si zkrátit cestu skrz řeku a tak jsem toho i využil. Mlhavé počasí dodávalo jaru zvláštní atmosféru, nikdy jsem to moc neměl rád, ale v posledním čase jsem si na to dost zvykl. Možná to není zase tak špatné. Mužně jsem se zazubil, nevím proč ale zkrátka jsem měl dobrou náladu, ta mě dokonale vyvedla z toho bludiště. Mlha se snažila dostat do všech koutů a zastínit mi tak pohled na všechno okolo. Mohl jsem se vzdát, ale to jsem neměl v úmyslu, znal jsem cestu a zapojil všechny ostatní smysly. Mnohdy se říkává, že pokud je na nějakém smyslu vada, projeví se mnohem lépe nějaký jiný. Musel jsem uznat, že na tom přece jenom něco bylo, ale nikdy jsem si to nepřipustil. Myslím, že už taky nejsem úplně nejmladší. Mrzutě jsem si přejel jazykem po horním patru zubů, nevím ani proč, jako bych snad hledal stáří právě na zubech.
Musel jsem se protáhnout, už jsem cítil jak jsem to prostě potřeboval. Mihnul se přede mnou malý tvor, zvědavě jsem zastříhal ušima, klobouk se lehce zakymácel sem a tam. Myslel jsem, že mlha skryje všechno. Mazaně jsem se přikrčil, i když to vzhledem k mé velikosti zrovna dvakrát nešlo a plížil jsem se kupředu, abych objevil ono zvíře. Mohutnou tlapu jsem zabořil do vodou nasáklé půdy, až jsem ucítil jak mi pod náporem tvoří v blátě bubliny vody. Možná jsem tušil, že to mohl být jenom zajíc, přesto to byl opravdu hodně zajímavý pach. Muselo se to pohybovat ale rychle a nezdálo se, že by to hopsalo jako zajíc. Mě to teď zajímalo mnohem víc, prošel jsem od řeky a vedlo mě to k malému, potemnělému lesíku. Mohutný křik se z něho ozýval, až mi to drásalo uši. Měl jsem okamžitě zapojené veškeré instinkty, musel jsem se podívat, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Mihl jsem se mezi prvními stromy a pokračoval dál, hustá mlha mi naprosto zatemnila celý výhled, neviděl jsem nic. Mocný okamžik, když se mi přímo před očima zjevila tvář, kterou jsem už viděl. Mrtvolka, jen se zasmála a zmizela zase v hluboké mlze, jako by si tady pohrávala, nebo někoho vábila?

To že byla Světluška opravdu hodně zvláštní jsem poznával každou další sekundou. Tvářila se opravdu mile, ovšem chudák Světluška měla o kolečko víc. Nebo méně? Nejistě jsem těkl pohledem sem a tam, když přirovnávala můj klobouk k pařezu, nebo kedlubně? Zavrtěl jsem hlavou a při tom se na ni usmál, nedalo se jinak. Polkl jsem a chvíli přemýšlel, co chci vlastně říct. "To není pařez, ani oříšek, říká se tomu klobouk," představil jsem ho, ale nebyl si jist, jestli si jeho název zcela a dobře zapamatuje. "Chtěla by jste si ho vyzkoušet?" Napadlo mě, proč by taky ne? Třeba si mě pak i lépe zapamatuje. Očividně používala drobnosti k tomu, aby ostatní identifikovala. Možná bych se takhle mohl také nějak vepsat do jejího života. Maple jí očividně měla v lásce, já však zatím neuvěřitelně tápal. Přišlo mi to, jako bych se brodil nekonečnou mokřinou a nemohl nalézt pevnou půdu pod nohama, abych mohl zvolat - výhra. "Nejsem medvěd, jsem vlk, mám jenom trochu delší chlupy, aby mi nebyla v zimě zima," zasmál jsem se nad tím. Netušil jsem, že bych mohl připomínat medvěda, možná jsem se na sebe jen delší dobu nepodíval. Už to chtělo nějakou pořádnou jarní údržbu srsti. "Budu hlídat nejen madam Maple, a Pírka, ale i celou smečku, to znamená i vás," mrkl jsem na Světlušku. Jenomže mi stále bylo tak trochu záhadou, kdo je Pírko. Pírko, jasně, někdo kdo má u sebe pírko. Maple měla pírka na svém náhrdelníku, může to být jedno a to samé? Ne, nebo jo? Byl jsem trochu nejistý.
"Čas od času může pařez udělat cvak, když dřevo stárne, nebo se láme dělá například křup. Ale tenhle klobouk dělá cvak," pokrčil jsem rameny a usmál se nad tím. Možná jsem si nad tím lámal hlavu až moc. Neboť než jsem se nadál, Světluška byla zcela a úplně vyměněná. Nepodstatně mi klesla brada kousek níž. "Ehm," odkašlal jsem si. Jak takhle už dlouho žije? To bylo naprosto první, co mi utkvělo v hlavě. Měl jsem trpělivosti na rozdávání, jenomže ne každý s ní mohl mít tu trpělivost. Naštěstí zde byli mírumilovní vlci, kteří to s ní určitě mysleli dobře. Ale odsud možná ani nepocházela, či? "Moc mě těší drahá Světluško," uklonil jsem se znova. Ona začala vyprávět svůj příběh, očividně se stala nějaká nehoda a Světluška zachraňovala situaci, asi. "To musel být úžasný zážitek!" Vyhrkl jsem s úsměvem a zavrtěl při tom ocasem. Světluška se ovšem chytla mých slov, nebo spíše mého vychování. Byl to trochu zlozvyk. "Och,
omluvte má nevhodně vybraná slova," sklopil jsem zrak. Mluv jako by to bylo vlče, projelo mi hlavou. Takže vykání jsem hodil za hlavu. "Jedna naprosto úchvatná Světluška," zase jsem vrátil hlavu zpátky nahoru. "Pírka a náramky? Povyprávíš mi o nich?" Zkusil jsem, třeba se konečně doberu toho, kdo je to Pírko. Byla to taková... velice zamotaná detektivka.

Maple mě poslala poznat Světlušku, údajně to měla být opravdu milá vlčice, takže jsem se seznámení neměl zase takové obavy. Každopádně jsem to chtěl vzít s veškerou slušností, jak u mě bylo zvykem. Vlčice byla zajímavě pihatá, díky mé vadě jsem se na to ale musel zaměřit, abych viděl různé odstíny srsti. Každopádně měla na sobě určitě také zajímavé odstíny. Vlčice mě pozdravila zcela svou vlastní formou. Zvědavě jsem zastříhal ouškem, které bylo mimo klobouk. "Oříšek?" Naklonil jsem hlavu na stranu. S oříškem na hlavě? Každopádně vyzařovala ze Světlušky naprosto báječná atmosféra, každopádně prakticky všechno co řekla, tomu jsem vůbec nerozuměl. Neházel jsem však flintu do žita. "Kamarád pírka? No možná?" Zvědavě jsem se dostal trochu do úzkých.
Jo, právě teď jsem absolutně netušil, do čeho jsem spadnul. Snažil jsem se vlčici nějak pochopit, o čem vlastně mluví. Čím déle jsem jí ale poznával, tím víc mi bylo jasné, že to s ní nebude zase až tak jednoduché. "Cink cink říkáte?" Podíval jsem se nahoru na spodek svého klobouku. "Úplně cink cink to nedělá, ale v určitou chvíli ty ručičky na cvaknou, když možná chvíli vydržíme, uslyšíme tichounké cvak." Jako by právě odbila hodina. Jenomže to vždy nemělo ten samý časový rozdíl. Mnohdy to cinkalo i vícekrát za sebou, jindy zase vůbec. Ještě jsem se v tom neorientoval. Klobouk v sobě zaručeně něco ukrýval, ale já sám na to ještě nepřišel. Světlušce však nějaké čáry máry byly očividně putna, neboť se zajímala o úplně normální věci. "Světluško, doslechl jsem se, že jsi se vrátila po delší době? Kdepak jste se toulala? Prozradíte mi?" Zeptal jsem se s úsměvem. Vlčice mezi tím zaujala hravý postoj. Já zavrtěl ocasem, aby se neřeklo, tak jsem také udělal gesto. Ne tak velké, ale udělal jsem krok doleva a zase doprava. Dlouhý ocas přesto jemně špičkou máchal sem a tam.

Maple mi dokázala i pár slovy vykouzlit úsměv na tváři. Každopádně teď už to muselo stranou, Maple jsem nadále nechtěl zdržovat od dlouhé cesty. "Dobrá," usmál jsem se a pochytil tak poslední informace. Maple bude určitě rychlá, o tom jsem nepochyboval. A smečka se bez ní na chvíli obejde. Vždyť i teď se mnou strávila dlouhé chvíle, bez toho aniž by nás někdo vyrušil. Třeba si ani nevšimnou, že je vlastně ještě na chvíli pryč.
Byl jsem nervózní, co se týče všech těch pachů. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se stanu členem tak velké smečky a začínal prakticky od nuly. Jo, spoustu vlků jsem už odsud znal, ale stále to byl jenom zlomek toho, kolik jich tu ještě bude. Proto můj nos tak dobře ještě nefungoval, abych dokázal oddělit jeden pach od druhého. Maple mě však dokázala velmi rychle zabavit a zaúkolovala mě i teď. "Světluška? Dobře, zastavím se za ní, moc děkuji. A přeji šťastnou cestu," usmál jsem se a vyprovodil Maple alespoň pohledem.
Tak jo, měl bych jít hledat tu Světlušku, napadlo mě. Měla zajímavé jméno a podle všeho to bude i výjimečná osobnost. Hledal jsem proto pach, který tu nemohl být dlouho, když ho Maple tak rychle zachytila. Tudíž jsem nějakou stopu objevil a vydal se po ní. Kývnutím hlavy jsem si trochu spravil klobouk, který mi už padal dopředu. Šel jsem pomalu a užíval si to, že jsem se mohl aspoň trochu seznámit s lesem. Ještě si budu muset na hodně věcí zvyknout, ale to už snad bude hračka. Za chvíli jsem před sebou uviděl siluetu vlčice. Usmál jsem se už z dálky. "Přeji krásný den, ještě se neznáme. Říkají mi Tonres, vy budete určitě Světluška," usmál jsem se a představil, očividně tak jak bylo mým zvykem. Došel jsem s úsměvem až k vlčici, před kterou jsem se lehce poklonil, přece jenom slušnost pro mě bylo nadevše.

// Narrské kopce, přes Prstové hory

Maple byla odvážná, že se ihned vydá právě na cestu za dalekou Smrtí. Po tom všem by si zasloužila chvíli odpočinku, ale tímhle směrem se plány neubíjí. Možná jí v hlavě šrotovalo něco podobného, co mě. Nejspíš bych se měl trochu zahrabat do hledání kamínků a květin. Abych se také trochu vylepšil a s magiemi tolik neustále nebojoval. Jenomže tohle je boj na dlouhou trať. Mnohem raději jsem se se vším vypořádal klasickým způsobem. Tlapa a občas nějaký sval, ale tady se na klasické boje zrovna dvakrát nedalo. Pokud někdo neměl triumf v rukávu, mohlo to znamenat mnohdy i to nejhorší.
Musel jsem souhlasit s tím, že počkám tedy v lese. I tak jsem se s ním chtěl pořádně seznámit a třeba narazím i na nějakého toho člena. Byla to vlastně celkem dobrá příležitost, i když bych mnohem raději doprovodil Maple. Ale tlapy mi zase tolik nesloužily, po tom co jsem všechno zažil potřebuji i já trochu oddychu. "Hlavně buď při cestě opatrná," to určitě sama věděla, ale byl jsem zvyklí to přece jenom každému, kdo odchází říkat. "Budu na tebe myslet, mezi tím co se tady budu nějak zabydlovat," usmál jsem se a zavrtěl ocasem. Smečka určitě na tu chvíli bude v bezpečí. To už jsme se blížili k lesu a nás vítala známá vůně. "Zdá se, že je tady pořád živo," pousmál jsem se, neboť ta spousta pachů, na které si ještě budu muset zvyknout tu bylo habaděj. Byl jsem z toho nervózní, ale nemohl jsem Maple zklamat, takže jsem na sobě nedával nic znát. "Nejspíš popřeji šťastnou cestu?" Zůstal jsem stát a při tom pohlédl vřele na Maple.

Nebylo to tak špatné se tu takhle válet na písku a užívat si slunečních paprsků. Každopádně bych uvítal spíše tu trávu. Písek budu z huňatého kožichu dostávat ještě pěkně dlouho. Ale nemohl jsem si pomoci, potřeboval jsem se už trochu více natáhnout. Klobouk mi sklouzl z hlavy a posedával vedle mě. Chvíli jsem si ho jenom prohlížel. Umí vůbec něco, nebo je jenom na okrasu? Mohl jsem jenom hádat, ale zatím žádný velký význam neměl. Ale jako dekoraci jsem ho na své hlavě měl neskutečně rád.
Netrvalo dlouho a Maple byla zpátky, byla to opravdu rychlá návštěva. Zaregistroval jsem jí až už byla skoro u mě. A tak jsem hledal svoje nohy a snažil se rychle převalit zpátky, abych se mohl postavit. Jo hledat končetiny, které se mi zauzlovaly bylo poněkud složitější. Bylo to jako by se ryba plácala na suchu, ale v dalším okamžiku jsem už vyskočil, jako mladík. Chňapl jsem klobouk a vyhodil si ho zpátky na hlavu. "Vůbec ne," ujistil jsem Maple, neboť bych na ni čekal klidně i mnohem déle. Vypadala spokojeně, přesto jí na tváři přece jenom vytvářelo starost. "Za Smrtí? Šmankote," řekl jsem a podíval se směrem k vrcholu. "Není všem dnům konec? To je zlé znamení," řekl jsem ustaraně. Takže Styx bude stále na živu, projelo mi hlavou, tímhle jsem však Maple nechtěl úplně zatěžovat. Chtěl jsem, aby byla v pořádku. Styx dá teď snad už pokoj. Aspoň na nějaký čas. "Co jsem říkal o tom děkování?" Zeptal jsem se, zvedl hlavu a pozvedl jedno obočí, abych se na Maple mohl zkoumavě podívat. Úsměv však nechyběl. "Víš, že bych tě bez problémů doprovodil i na konec světa, ale v tomhle stavu bych tě jenom zdržoval. Takže jak poroučíte, mladá dámo, počkám v lese." To bude nejspíš to nejlepší řešení. Uctivě jsem kývl hlavou a pak se zase usmál. Pak jsem tedy po boku Maple nasadil pomalé tempo zpátky do Sarumenu.

// Sarumen? :)

Nějakou historii o smečce už jsem měl díky Maple naťuklou. Ale mile rád využiji hned další příležitosti dozvědět se více. Historii jsem měl rád a Sarumen jí doslova překypoval. "Mám docela historii rád, takže se omlouvám, jestli jsem trochu vtíravý." Omluvil jsem se s prominutím. Když jsem se do něčeho zahryznul a cítil jsem příležitost, zkrátka jsem si nemohl pomoci. Každopádně Neyteri i Morfeus se zdáli jako vlci s obrovským srdcem. Protože Maple to po nich získala také. A pokud jsem vše chápal správně, je vše jak má být. Sarumen byl zakládán s láskou, což už nasvědčuje rovnocennému zakládajícímu páru. Byl jsem ovšem rád, že jsem tu právě v těchto časech, za dob kdy vládne úžasná Maple. Nedokázal bych si představit jiné místo, kde bych právě teď raději trávil čas. Možná to byl vážně osud, co mě nutil držet se stranou a až teď se přidat. I když bych mu dal co za vyučenou, teď. Po takové dlouhé době se dozvědět, že v lese hned vedle mě je tahle výjimečná vlčice a s ní i perfektní smečka. Starý hlupák jsem. Ale to už jsem si zazlívat nechtěl, myslím že jsem se poučil už dost.
Maple souhlasila s mým plánem a já se usmál. "Nebudeš litovat, to ti na svou čest slibuji! Bude to nezapomenutelné jaro," mrkl jsem na Maple a lehce jsem sklonil hlavu, aby se i klobouk posunul na důkaz menšího úklonu. Měl jsem v hlavě spousty plánů, ale budu je muset ještě hodně protřídit. Nemohl jsem Maple okrást o veškerý čas, neboť smečka měla spoustu členů a každý z nich si zasloužil pozornost alfy. Nemohl jsem si jí proto krást neustále jenom pro sebe. A najít ty nejlepší nápady a pak je spontánně zapojit, to byl můj plán. A s Maple jsem trávil čas opravdu hrozně rád. Bylo zvláštní, že znala mé největší tajemství a neodsoudila mě. Kdyby za mnou přišel kdokoliv s trablemi, chtěl bych mu pomoci a sloužit jako taková otevřená kniha. Já sám nikoho nesoudil, ale vlci byli různí. Maple však v tomhle byla chápavá a to jí dělalo dokonalou.
Vyprávěl jsem svou historku z nezapomenutelného léta a Maple se smála se mnou. Až jí začali slzy téct z očí. Musel jsem se nad tím také smát. Prožívala to a já měl na moment pocit, jako by tam tehdy byla i s námi. "Tristan by si tě určitě taky hned oblíbil," a jednou třeba oblíbí. Napadlo mě, usmál jsem se nad tím. Doufal jsem, že se tu jednou prostě zjeví a řekne, ahoj tati rád tě vidím. Ale o tom jsem mohl jenom snít. Přesto jsem toho nelitoval, určitě je někde venku a v pořádku. A občas myslí třeba i na svého starého otce. "Život ještě nekončí drahá Maple, nikdy nevíš co ti osud přinese pod tlapky," mrkl jsem na vlčici, aby na to přece jenom nezapomínala. Měla perfektního syna, který byl na cestách, smečku plnou úžasných vlků. A kdo ví, třeba se jí někdy splní i přání, která jsou už možná dávno ztracena někde v šedivém koutě. Stačilo je jenom najít a obnovit. Ale na to jsem sám neměl odpověď, jen čas ukáže jak to má doopravdy být. "A teď máme malou Kianu, sice rodiče jí nejspíš nikdy nenahradíme, ale bude mě velmi těšit, když Sarumen bude někdy považovat za domov, který pro ni byl plný lásky. A zapomene na chmury, které jí v životě potkali," sdělil jsem Maple. Nechtěl jsem jí už dále zdržovat, neboť jsme sem přišli kvůli Životovi. "Ty nikdy děkovat nemusíš, užíj si návštěvu," popřál jsem jí a doprovodil jí pohledem až do doby, než mi zmizela z dohledu. Povzdychl jsem si a rozhlédl se. Poušť se zdála být ponurá, ale přesto jsem se tu cítil vítaně. Zdá se, že Život má moc i tady dole, cítil jsem se dobře. Nebo to bylo kvůli Maple? Možná jsem měl jenom dobrou náladu. Ze sedu jsem se dal do lehu a jednoduše se rozvaloval na písku. Užíval jsem si, že tu bylo celkem příjemné počasí, oproti neduhům, které vládly v lese a za horami. Poušť v tomhle měla také své kouzlo.