Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

Ten poslední úsek mi přišel už opravdu nekonečný. Ale konečně byla kořist na místě. Příjemně chladný vzduch nás uvítal v úkrytu. Nechal jsem Maple a Wolfganii, ať mi ukážou kudy a kam. Byl jsem tu jenom jednou a to s Maple a to ještě v době, kdy jsem nebyl členem. Co bych to byl za návštěvu, kdybych jim už tehdy coural po úkrytu a rozhlížel se? Pamatoval jsem si hlavní místnost, i zajímavosti s ní spojené. Ale jako třeba spižírna mi byla prozatím neznámá, do teď. Položil jsem maso opatrně na zem. "Také ještě jednou zdravím," pozdravil jsem s úsměvem Rolanda a Venta, kteří měli také po svém lovu. Zdá se, že zásob jsme teď měli habaděj.
Maple se ujala slova a já bedlivě poslouchal, byla to opravdu správná alfa, vždy laskavá. Pak přišlo na hodování, já se prozatím držel vzadu, nějak jsem se necítil, že bych měl jíst tak brzy. Pak bylo slyšet zavytí někde z hlubin lesa. Roland se rozhodl to jít prozatím prozkoumat. Napadlo mě mu jít pomoci, ale nechtěl jsem být úplně vlezlý. A po lovu jsem byl také nesmírně unavený. A kdyby něco, určitě uslyším nějaké volání o pomoc. Napadlo mě. Wolfi pak chtěla mluvit s Maple a já tam nechtěl jen tak stát a civět na ně. "Já si s dovolením půjdu bokem trochu odpočinout," řekl jsem a s dovolením se mírně uklonil na rozloučenou. Potřeboval jsem se trochu zregenerovat po tom všem a zároveň dámám vyhovět jejich soukromí. Proto jsem se v rychlosti rozhlédl, kde se bude dát zašít. Zamířil jsem nakonec k východu a lehl si kousek od dříví, bylo tu ještě příjemné chladno a tak jsem neslyšel, co si dámy hovoří. Taky jsem nemohl, protože jsem během několika chvil zcela vytuhnul a ozývalo se jen tiché pochrupávání.

// Travnatý oceán, přes Tanebrae

Už začínalo být šílené dusno, dalo se to pociťovat z teploty i žhnoucího slunce. Léto bylo tady, dýchal jsem zhluboka, lov jsme stihli naštěstí včas. Ale donést kořist ještě do úkrytu mi přišlo snad mnohem náročnější, než ten proces před tím. Když jsem viděl stromy lesa, lehce se mi ulevilo. Ten chládek, co nabízel les mi teď opravdu vyhovoval. A když jsem nasál chladnější vzduch do plic, bylo to jako příjemné pohlazení.
Teď smečka mohla být v klidu, v zásobách toho bude víc než dost, takže léto může mít Maple, i Wolfganie s čistou hlavou. A zabývat se zcela jinými věcmi. Já jsem plány vlastně žádné neměl, chtěl jsem se jenom více seznámit s ostatními. A také by bylo fajn vidět Kianu, od té události se Styx jsem jí neviděl. A vrtalo mi to lehce hlavou, ale teď jsem se soustředil na to dotáhnout za pomoci Wolfi a Maple zásoby do úkrytu. Jakmile jsem viděl první skály vyčnívající ze země, bylo to už tak blízko. Zabral jsem tedy ještě z posledních sil, co mi zbývaly.

// Úkryt

"Bude mi velkou ctí," prohlásil jsem s úsměvem Wolfganii. Zdá se, že to dopadlo opravdu dobře a mě to hřálo u srdce. Neudělal jsem ostudu a možná jsem měl konečně malé plus i u Wolfganie. Naše první setkání tehdy nedopadlo úplně nejlépe, proto každá maličkost mě potěšila. Chtěl jsem vždy vyjít s každým za dobře a každé nedorozumění mě ještě dlouho užíralo. Ale cítil jsem, že po dlouhé době mám konečně nějakou naději mnohem větší. Vřele jsem se usmál na Maple, viděl jsem na ni to štěstí, že se nikdo nezranil. Skvělá vůdkyně. Napadlo mě, jak zvláštní... tam kde jsem se narodil neměli vlčice absolutně žádnou pravomoc. Jak málo stačí k tomu, abych prozřel. Můj otec byl zkrátka slabý na to si to připustit.
Každopádně teď jsem nechtěl řešit to co bylo, ale to co bude. Naslouchal jsem rozhovoru mezi Wolfganií a Maple, věci se dali do pohybu. Musíme naši kořist dostat co nejdříve domů, obě se postavili k nohám a já přistoupil k té nejtěžší části. Svaly jsem měl unavené, ale síly jsem měl naštěstí na rozdávání. Ani nevím, kdy se to stalo, ale od té doby co jsem na Galliree se moje síla zvětšila. Proto jsem přistoupil k hlavě. Zakousl jsem se do krku a snažil se část těla přenést na své záda a "nahodit" si ho. Aby se mi to neslo lépe, v tichosti jsem zabral a držel balanc, kráčel vstříc.

// Sarumen, přes Tanebrae

Snažil jsem se neztratit hlavu, to bylo to poslední, po čem jsem teď prahl. Zároveň jsem nechtěl zvíře dále trápit. Měl jsem toho na bedrech momentálně hodně. Chtěl jsem udělat dobrý dojem, po tom očividně touží každý, kdo je někde nováčkem. Po menším kopanci jsem se vzpamatoval celkem rychle. Lovená kořist už naštěstí zpomalovala, takže stačilo jí jen strhnout. Maple s Wolfganií byli opravdu pohotové. Ihned jsem se k nim přidal, abychom společnými silami zvíře zbavili veškeré bolesti. Pověsil jsem se na ni a držel, dokud se nepřestala vzpouzet. Pak jsem jí opatrně položil do měkké trávy. Zadýchaně jsem jí pustil, abych se mohl pořádně nadechnout. Wolfganie se ihned zajímala, zda-li jsme v pořádku. "Za mě ano, a vy?" Zeptal jsem se a ihned se na obě podíval. Při tom všem spěchu jsem neměl moc možností kontrolovat, co se vlastně děje.
Považoval jsem za obrovský úspěch, že se nikomu nic nestalo. Tak by správný lov měl vypadat. Roland s Ventem už nejspíš byli na cestě, nebo už doma. Každopádně jsem věřil, že i u nich se to obešlo bez zranění. "Já Vám vřele děkuji za možnost se účastnit, snad jsem se aspoň trochu osvědčil a příště mě přiberete zase," řekl jsem s úsměvem a při tom ustoupil o pár kroků dozadu. Další otázka už nebyla mířená na mě. Jakožto nový člen smečky jsem neměl jakékoliv právo jíst mezi prvními. Tudíž jsem počkal, jakmile si Maple s Wolfganií rozhodnou sami. Já byl momentálně plný adrenalinu, takže mi to ani nijak nevadilo. Sbíral jsem pomalu dech a síly, donést kořist zpátky domů si vynaloží také spoustu energie, ovšem těšil jsem se na to.

Pomalu a jistě se šlo na věc. Vento s Rolandem už zdá se finišovali, ale moc sem jim nevěnoval pozornost. Soustředil jsem se jenom na naši kořist. Měli jsme i dobré počasí, za což jsem byl opravdu hodně vděčný. Pomohlo mi to dost s viditelností. Ukryl jsem se a vyčkával až se do toho pustí Maple s Wolfganií. Nebyl jsem nijak nervózní, právě naopak jsem po dlouhé době ucítil hrstku adrenalinu. Už je to opravdu dlouho, co jsem byl členem takové skupiny při lovu. Vzpomínal jsem, jaké to bylo kdysi, lovit v takové skupině. Hlavně všichni ve zdraví, neštěstí už bylo dost. Projela mi poslední myšlenka hlavou, když jsem viděl, že se naše kořist dala do pohybu.
Uši mi dávali jasně najevo, že lov započal. Viděl jsem Wolfi a nebude trvat dlouho, než zahlédnu i Maple. Kořist se hnala mým směrem, ale vyčkával jsem do poslední chvíle, abychom ji semkli co možná v nejužších kleštích. Teď! Vyslovil můj hlas v duchu a hbitě jsem vyrazil.
Když mě zvíře vidělo, bylo znát že jsme jí dostali do úzkých. Vytřeštěné oči stačili k tomu, abych poznal vyděšené zvíře. Teď začínala panikařit, skákala z místa na místo a hledala volné štěrbiny. Než jsem se k ní dostal měla jich dost. Naštěstí jsem v sobě našel i nějakou tu rychlost. Narazil jsem do ní z boku a chtěl jí převalit. Zvíře mělo ale hodně sil, hbitě mě odstrčilo svým kopýtkem. Stačil jsem jí však kousnout v rychlosti do boční části krku. Dál jsem se teď nedostal. Dopadl jsem na všechny čtyři a utíkal za ní, na podruhé už to musí vyjít.

Červen 10/10 - Crowley

Usmál jsem se, když vlk souhlasil, aspoň s něčím. Já se svým věkem neměl problém, byl jsem přece v nejlepších letech! Moje tělo ovšem malinko zaostávalo, ale tím jsem ho nemusel zatěžovat. Zavrtěl jsem dlouhým ocasem. Zdá se, že i on se měl už k odchodu. K mému překvapení se mi představil. Jméno jsem ještě neslyšel ani při jedné zmíňce, ale nejspíš odsud pocházel. "Těšilo mě Crowley, ať dojdeš zdráv domů," popřál jsem mu s úsměvem.
Pak jsem přesunul pohled k jezeru. Zajímavý mladík. Projelo mi hlavou, ve skutečnosti mi ho tak nějak bylo i líto. Jeho chování nebylo zdaleka v tabulkách norem. A nebyl to kdo ví jaký gentleman, ale rozhodně si za to nemohl jenom on sám. Tohle z vlka většinou dělá jenom okolí. Ale zdálo se, že i přes tu svoji masku byl... možná šťastný, asi. Nebo musel být, co jiného mu taky zbývalo. A tak jsem se i já odebral na tu slibovanou koupel a pak spořádaně odešel domů.

Červen 9/10 - Crowley

Slovně útočil, ale já se nad tím usmál. "Co na to říct? Jsem stará škola, rád poznávám nové vlky," řekl jsem s naprostým klidem. Ale byl celkem rád, že nežije sám. Otázka teď byla ale s kým vlastně žije. Možná jsem se choval jako nějaký sociální úředník, který zjišťoval, kdo má tohle na svědomí. Ale opravdu jsem se o něj zajímal. "Jsem prostě jen zvědavý," přitakal jsem s úsměvem a pomalu se postavil, abych se protáhl. Několik obratlů mi v tu chvíli zalupalo. "Asi už fakt nejsem nejmladší," zasmál jsem se nad tím. Stále jsem měl dobrou náladu, i když byl vlk takový, jaký byl. Alel musel jsem uznat, že jsem to zvládl s naprostou lehkostí a kdo ví? Třeba se naše cesty jednou zase zkříží. "Mohl bych znát Vaše jméno mladíku? Kdo ví, třeba se naše cesty zase někdy setkají," mrkl jsem na něj s úsměvem.

Červen 8/10 - Crowley

Na to se chytil, výhra. Já byl ovšem všímavým vlkem a vždy hledal skulinky mezi řádky. A zkrátka nemohl jsem si pomoci, musel jsem pořád mluvit. "Uživíte? Takže máte na severu přece jenom nějaké známé?" Zeptal jsem se. Pohyboval jsem se na opravdu tenkém ledě, ale nehodlal jsem se tady krčit před nějakým malým vlkem. I když magie byla v tomhle světě neuvěřitelně ceněná. Dával jsem si pozor, stále jsem cítil to napětí ve vzduchu.
Trochu více jsem se posadil a odpočíval tak. S vlkem se nesedělo úplně nejlíp a za rámeček bych si tohle setkání rozhodně nedal. Ale snažil jsem se a myslím si, že i ten druhý, jehož jméno jsem stále tak úplně neznal, zatímco on to mé ano. Ale ještě nebylo všem dnům konec. Hladina na jezeře vypadala klidně, doslova volala k tomu, abych se tam uvelebil. Ale teď ještě ne, chtěl jsem ještě s vlkem prohodit pár posledních slov. Cítil jsem, že nejspíš bude chtít jít. Ale odhadoval jsem, nic jiného mi nezbývalo.

Červen 7/10 - Crowley

Cítil jsem, jak z vlka sálá teplo. Jeho srst se trochu naježila a já dostal signál, že našlapuju na tenký led. Nejspíš řekl teď něco, co ani ve skutečnosti nechtěl, v afektu. Hodnotil jsem to tak, že za to může jeho mladá nevyrovnanost. "V pořádku, každý má svou minulost a ne každý o ní chce mluvit," respektoval jsem. Dokud se s minulostí vlk nesrovná, nemůže o ní ani mluvit. Chtělo to jen správné vedení a všechno by se časem spravilo. Pracovat s takovým vlkem by ale dalo neskutečnou práci a výsledek je nezaručený. A to jsem mohl jen horko těžko dělat na dálku, i když jsem tendenci mu pomoci opravdu měl.
Nejspíš jsem ho rozrušil, ale nehodlal jsem to s ním ještě vzdávat. Přikývl jsem na jeho slova a ignoroval kousavou poznámku. "Hádám tedy, že budete někde ze severu, jak jsou na tom stáda? Je tam hodně potravy? Už dlouho jsem se tam nebyl podívat," odklonil jsem téma na úplně jiné téma. Snad se mi situaci podaří aspoň trochu zachránit.

Červen 6/10 - Crowley

Zdá se, že vlk nebyl tak sdílný, jak jsem předpokládal. Ale i tak jsem se nevzdával. "Rodina se občas hádá, ale důležité je vždy vše uvést na pravou míru. Za rodinou můžeš přijít kdykoliv, když budeš mít trable, vždy tě vyslechne s otevřenou náručí a odpustí ti," řekl jsem mu. Takhle to fungovalo v Sarumenu, tak jsem si tam aspoň připadal. Nebo tak jsem popisoval sám sebe? Nikdy jsem nikomu nezavřel dveře, pokud tedy nešlo o mou bývalou partnerku. Ta už je zavřela dávno, když chtěla usmrtit mého syna.
Doufal jsem, že mi vlk dá nějaké typy na to, co vlastně navštívit. Místo toho mě pěkně rychle utnul. Nedoporučil mi žádnou smečku, ale nehodlal jsem svěsit hlavu. "Nač tak ostrá slova mladíku?" Zeptal jsem se zvědavě, jen blázen by mu tuhle otázku teď nekladl. Možná měl nějaký problém, ale cizinci se asi těžko bude svěřovat. Přesto jsem se chtěl aspoň seznámit.

Červen 5/10 - Crowley

Překvapilo mě, že černý vlk o Sarumenu neslyšel. Sarumen mi přišla jako jedna z největší smeček tady. Já se v ní našel, spousta skvělých vlků, přátelských a milých. Určitě by si tam našel cestu každý, kdo by o ní jen uvažoval. Jenomže z tohohle vlka jsem měl trochu jiný pocit, jeho charakter byl zaměřen spíše na něco jiného. Nemohl jsem si pomoci, ale přišlo mi, že by s ním mohli být i potíže. Ale to byl jenom můj dojem, možná je to jen ten typ vlka, co vrčí ale nekouše. "Sarumenská smečka sídlí na jihu této krásné země. A troufám si říct, že je to jeden z nejúchvatnějších lesů vůbec. Smečka je opravdu velká, plná nejrůznějších vlků, je to spíše taková rodina." Představil jsem s hrdostí a úsměvem. A to hlavně díky drahé Maple. Doplnil jsem v duchu. "A troufám si říct, že za zmínku rozhodně stojí," zastříhal jsem ušima, až se mi lehce zakymácel můj klobouk. "Mám ovšem v plánu přátelskou návštěvu i v jiných smečkách, poradíte mi kam zavítat?" Zeptal jsem se s úsměvem.

Červen 4/10 - Crowley

Jak jsem byl zvyklí, naděje umírala poslední a vlk opravdu svolil k tomu, abych se posadil. S úsměvem jsem jeho nabídku přijal, i když... utrousil co utrousil. Pobaveně jsem se musel začít smát. "Zas tak starý nejsem, drahý vlku," poznamenal jsem. Ještě jsem neměl ani šediny. Občas jsem se teda cítil, že bych nejraději ani nevylezl z jeskyně, ale... ještě jsem na tom tak příšerně nebyl. "Na procházce?" Zeptal jsem se zvědavě. Vlk měl pach spíše tuláka, ale něco na tom pachu přece jenom bylo. Možná v počátcích, byl cítit i jinými vlky, kterým se mísili pachy. Netroufal jsem si ale odhadovat, odkud by vlk mohl být. Jelikož jsem já žil na jihu, hádal jsem že bude někde od severu. "Žiji v Sarumenské smečce, slyšel jste už o ni?" Nabídl jsem vhodné téma. Mě osobně nevadilo mluvit o mně. Naopak jsem to dosti často uvítal, se mnou řeč nikdy nestála. Hledal jsem jakékoliv známky, které by mi prozradili co je to za vlka. Zdá se, že nebude tak úplně... normální.

Červen 3/10 - Crowley

Vychoval jsem už jednoho vlka, který byl již dospělý. Dál jsem pokračoval ve výchově Kiany a rozhodně nejspíš neskončím, jen u těch dvou. Vlci se vyvíjeli a čím dál víc byli troufalejší. Tyhle pokusy na mě opravdu neplatí. Dával jsem šanci komukoliv, nikdy jsem nemohl tušit, s kým mám tu čest a co prožil. Zdá se, že tenhle černej uhlík měl také zajímavý život. "Tak to je skvělé! Vždy jsem moc rád, když mohu s někým prohodit pár slov o tomhle světě," usmál jsem se na něj vřele. Dovolil jsem si se zeptat, zda-li mu mohu dělat chvíli společnost. Vlk se snažil tu otázku tak nějak obejít. "Slušnost je pro mě naprosto na prvním místě, proto pokud si to nebudete přát, půjdu." Navrhl jsem a naklonil při tom hlavu na stranu. Usmál jsem se na něj a vnitřně doufal, že to na něj bude platit. Rád jsem si povídal a dozvídal se nové věci, třeba by mi mohl nějaké nové rady poskytnout. Věk tu nehrál jakoukoliv roli, vyslechl jsem klidně i měsíční vlče, které se zrovna učilo mluvit. A vůbec by mi to nevadilo. Přesto jsem si bez svolení prozatím nesedal.

Červen 2/10 - Crowley

Vlk, který se nijak nehnul, už to byl signál k tomu, že jsem se setkal s mládencem s nosem nejspíš trochu nahoru. Ale nevadilo mi to, každý vlk si tímhle musí očividně projít. I když já měl úctu ke všem, i v mládí. Naštěstí jsem nebyl včerejší, tudíž jsem jeho tón rychle dokázal zkousnout. Nenechal jsem si tento den zkazit a hodlal jsem s ním prohodit pár slov. "Myslíte můj klobouk? Ach, věřte nebo ne byl to dar od pana Života, setkal jste se s ním už? Je to sympatický bůh," usmál jsem se nad tím. I vlk měl na své tváři lebku, snažil jsem se vidět skrz ni, ale vlk hleděl spíše dopředu, takže jsem viděl jen záhyby, na kterých byly znát nějaké jizvy, ale krk bych za to nedal. Musel bych být blíž, abych to díky svému zrakovému postižení mohl vědět přesně. "Říkají mi Tonres, drahý pane vlku, mohl bych si na pár chvil přisednout?" Představil jsem se a s úctou při tom sklonil lehce hlavu na znamení pokory a respektu. Doufal jsem, že mu to bude na chvíli stačit, přece jen jsem ho nijak neohrožoval. Má aura jasně vyzařovala dobré mravy a jen ty nejlepší úmysly.

Červen 1/10 - Crowley

Nechtěl jsem se sice vzdalovat ze smečkového území, ale počasí mě s radostí vytáhlo k blízkému jezeru. Osvěžit se v chladné vodě a protáhnout si tak své už postarší tělo. Klobouk mi perfektně pasoval na hlavě a já se tak nějak cítil spokojený. Za rohem už bylo léto a já tušil, že budu trpět jako chlupatý medvěd. Můj kožich byl opravdu šíleně chlupatý a už teď v tento sluneční den jsem to na sobě cítil.
Zamířil jsem tedy k jezeru, pro pár doušků chutné vody. Leskla se už z dálky, to zbystřil i můj barvoslepý handicap. U jezera ležel poměrně malý vlk, div jsem si ho nespletl s nějakým vlčetem. Oproti mě to byl jen malý černý flíček, na němž svítila jen světlá lebka, která ho rozlišovala od zbytku tmavého těla. A vlastně proč ne. Projelo mi hlavou s úsměvem. Byl jsem přátelsky a slušně založen, vždy jsem využil chvíli ke kusu řeči. A tak jsem nahodil přátelský výraz a vyrazil za ním. Čím blíž jsem byl, tím se objevovali záchytné body, díky kterým jsem ho mohl oddělit od jiných. "Vřele přeji krásný den, mladý pane," s úsměvem jsem zavrtěl dlouhým ocasem sem a tam. "Také Vás to vytáhlo k jezeru?" Optal jsem se přátelským hlasem.