Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 2/10

Upravil jsem si klobouk na hlavě, neboť mi trochu sjel na stranu. Dlouhá hříva na krku mi dodávala mnohem větší a elegantní efekt. Mohutné tlapy pokračovali na své obchůzce dál. Kéž bys tu byl můj drahý synu. Už to bude dospělý vlk, soběstačný, určitě někde bude a je úspěšným. O tom jsem nepochyboval. Vždy když jsem nad ním přemýšlel mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Věděl jsem, že i on na mě určitě myslí. Sním o tom, že se jednou vrátíš, můj synu, našel jsem nám skvělý domov. Ale respektoval bych, kdyby odmítl, ale mít ho někde poblíž by bylo opravdu skvělé. Teď se naše rodina rozšířila, měl jsem ji mnohem větší.
Z myšlenek na svého syna jsem se dostal ke každému, koho jsem zatím v Sarumenu znal. Měl bych některé vztahy ještě trochu napravit, jako například s drahou Wolfganií. Neměl jsem ještě příležitost s ní úplně mluvit a pořádně vše vysvětlit. Doufal jsem, že mi to snad nemá za zlé.

Září 1/10

Dorazil jsem do dalšího lesa a užíval si tuhle příjemnou procházku. Byla to možná jedna z posledních takhle volných procházek před zimou, kde jsem sám. Teď už jsem na sebe nemyslel jako o jedinci, byl jsem součástí rodiny. Takže jsem hodně eliminoval tyhle samotářské procházky. Ani jsem na ně v poslední době neměl chuť, být pořád v kolektivu mi vyhovovalo víc, než bych tušil. Zdá se, že mi to opravdu chybělo.
Radostně jsem pohodil dlouhým ocasem a rozhlížel se. Miloval jsem vůni podzimu, křupavé listí pod tlapama. A dokonce jsem měl rád i bouřky, které jsou s tímto obdobím spojené. Možná se teď jenom loučím, se svým mládeneckým životem, který jsem trochu protáhl. Napadlo mě. Chtěl jsem být nápomocný hlavně Maple, pomoct jí s chodem smečky. Nemohl jsem si pomoci, ale tušil jsem, že jsme si opravdu sedli, takže její blaho jsem také na svých bedrech cítil. A všichni ze smečky jsou úžasní. Usmál jsem se.

Schylovalo se pomalu k noci, opět se obloha ponořovala do tmy a já se rozhodl zamířit na Mýtinu. Měl jsem chvíli o samotě, od té doby co jsem ve smečce se to stávalo málokdy. Tohle rozhodnutí, co jsem před časem udělal bylo to nejlepší. Nelitoval jsem ničeho, toulání jsem měl už dost a bylo na čase se trochu usadit. Pohodil jsem ocasem ze strany na stranu a konečně došel na místo určení. Posadil jsem se zhruba doprostřed Mýtiny a dlouhý ocas se mi omotal kolem těla. Klobouk mi hezky seděl na hlavě a tu jsem právě zvedl. Sledoval jsem hvězdy, které se pomalu začínali probouzet do své noční krásy.
Právě v noci jsem se cítil tak trochu normálně. Má oční vada se tu nijak neomezovala, protože noc byla tak nějak přirozená k mému zraku. Za chvíli jsem už hvězdy začínal vidět, když se objevila jedna, o několik minut později se mi zjevili hned další. Vypadalo to jako takové kouzlo, kouzlo které nikdy nezmizí a objevuje se každý den.
Zhluboka jsem se nadechl, podzim byl už cítit ve vzduchu. Jemný a teplý větřík se mi opíral o srst a ledabyle ji čechral. Byl jsem zrovna chvíli po očistě, takže jsem se cítil jako znovuzrozený. Upravená srst pro mě znamenala opravdu mnoho. Už jsem si zvykl na tu novou proměnu od Života, byl jsem mu za to opravdu vděčný. Cítil jsem se sám sebou, takhle jsem měl nejspíš vypadat vždy. Zaryl jsem drápy do měkké půdy. Díky vydatným dešťům za poslední dny byla půda nacucaná vodou. Zadek mi proto seděl na příjemném měkkém polštářku. Jedna hvězda svítila jasněji, než ty ostatní. Hlavu jsem k ní lehce naklonil. Kéž by hvězdy uměly mluvit, určitě by toho pověděli hodně. Zavrtěl jsem se, na Mýtině opravdu hodně foukalo, zatím to bylo příjemné, ale čím déle jsem tam byl, tím víc jsem měl svůj kožich načechraný. Jako kdyby mě někdo hodiny fénoval, přišel jsem si jako plyšák.
Zavrtěl jsem se a postavil, zaklonil jsem hlavu a nechal svůj hlas vládnout téhle noci. Potřeboval jsem si zavýt, jako správný vlk při teplé noci. A jelikož jsem tu byl sám, přišlo mi to samo o sobě přirozené. Třeba se někdo z blízké smečky ozve na odpověď. Byla to něco jako přirozená řetězová reakce. Sklapl jsem a zase se zadíval na noční oblohu, tentokrát z jiného úhlu. Jako bych se teď díval na zcela jinou oblohu a při tom se stačilo jenom otočit. Hvězdy v tomhle období byli opravdu nádherné, možná ty nejhezčí za celý rok. Byly tak záhadné, vzdálené, že mi to přišlo až nemožné, že je tady máme. A vidíme je z takové dálky. Ani ten nejvyšší strom by ani za ťuk nedokázal nějakou hvězdu chytit.
Rozešel jsem se zpátky do lesa. Nad hlavou mi stále hvězdy svítili a ukazovali mi tak cestu. Proplétal jsem se mezi stromy a cítil se opravdu jako doma. Zvláštní, jak jsem si na tohle místo tak neuvěřitelně rychle zvykl. Kéž by tohle zažil i Tristan, chyběli mi ty noci, kdy jsme jenom seděli a pozorovali hvězdy. A předháněli se, kdo jakou uvidí dřív. Nebo když jsme je počítali, měl jsem tolik her, na které jsem už za ty roky zapomněl. Ale vlčata jsem měl stále hodně rád, i když to mé bylo už dávno dospělé a žilo si svůj vlastní život. Takhle jsem se s ním mohl aspoň spojit, snad se máš dobře synku. Tolik bych mu toho řekl, kdybych ho teď potkal, ale prozatím jsem se musel spokojit s komunikací přes hvězdy. Snad i on si na mě sem tam vzpomene a pošle mi pozdrav, i když já ho neslyším.

Držel jsem co mi síly stačily, zakouslý až jsem cítil čerstvou krev v tlamě. Ovšem ani zdaleka to nestačilo, zvíře mělo ještě hodně sil, naštěstí jsem v tom nezůstal sám. I ostatní mi ihned přispěchali na pomoc, jako první byl u mě Roland. Zvířete se okamžitě zmocnil a znemožnil mu další škody, které mohlo napáchat. Jakmile jsem ucítil, že zvíře bylo nehybné, pustil jsem ho a sám se začal soukat ven. "Jsem pořádku, mockrát děkuji," poděkoval jsem Rolandovi, ale i ostatním.
Byl jsem spíše jenom celý zablácený a mokrý, dostal jsem pár kopanců, ale zdaleka to nebylo nic, co by mě mělo trápit. Nohy, hlavu i ocas jsem měl, takže jsem to považoval za výhru. Ihned jsem se díval i po ostatních, ale všichni se zdáli být v pořádku. Jakmile jsem aspoň trochu popadl dech, přišlo mi fér se všem omluvit. "Nejspíš Vám všem dlužím omluvu, asi jsem to měl říct všem už dřív, narodil jsem se jako barvoslepý a když je šero, nebo přítmí je to pro mě u lovu podstatně horší. Doufal jsem, že to zvládnu, ale tenhle terén s podzimním počasím je něco jako slepý úhel. Orientoval jsem se hlavně podle sluchu, v té rychlosti jsem ale zvíře špatně odhadl. Naštěstí ale vše dopadlo dobře, ještě jednou prosím přijměte mou omluvu za trochu horší průběh lovu," řekl jsem a při tom sklonil hlavu k menší pokloně ostatním. Sám jsem zůstával stát u mrtvého zvířete, počítal jsem s tím že teď si to budu muset odpracovat. Nechal jsem i ostatní trochu oddychnout, než se vydáme zpátky do lesa. V rychlosti jsem zkontroloval i sám sebe, teď když opadl veškerý adrenalin a kromě kožichu, který by potřeboval fest vyprat to šlo. Klobouk. Projelo mi hlavou, protože v tom letu mi někde uletěl a tak jsem se po něm začal rozhlížet.

Plížil jsem se co to šlo, Vento nás dovedl až ke zlatému hřebu. Pečlivě jsem si dával pozor, abych náhodou do ničeho nenarazil. A tak se i stalo, povedlo se mi dostat na místo určení bez jediné zmíňky, do doby než samotný lov započal. Vyčkával jsem. Vento a Maple se ujali nahánění, sledoval jsem je, vypadali naprosto sehraně. Roland vyčkával, dokud se mu nenaskytla patřičná výhoda. Já byl trpělivý, dával jsem hodně pomoci svým smyslům, dokud to šlo.
Bouřka mi však hodně znepříjemňovala situaci. Ale i tak jsem byl trpělivý, viděl jsem jak Roland vystartoval a teď přicházela řada na mě. Teď! Uvízlo mi v hlavě a tak jsem se konečně dokopal k tomu, abych vyskočil ze křoví. Hnal jsem se za zvěří v naprosté nevědomosti, radoval jsem se. Okamžitě jsem do naši lovené zvěře narazil, bokem. Tak silně jak to jenom šlo, díky ostatním jsem ho měl naprosto na lopatkách. Jako na zlatém podnose, ovšem... těsně před tím, než jsem vystartoval udeřil hrom, mé smysly byly tu a tam. Nemohl jsem se spoléhat na zrak, v jeden moment jsem měl v háji sluch i oči. Jako by mě něco zaslepilo. Cítil jsem, že jsem do něčeho narazil, zakousl jsem se, byla to zvěř. Zakousl jsem se tak silně, jak jenom to šlo. Udeřil jsem mu do boku, cítil jsem jak se mé tělo tlačí na to naší kořisti, ale vmžiku, kdy udeřil obrovský blesk kousek od nás. Jsem byl zaslepen, odrazil se až příliš. Držel jsem se jako klíště, ale byl jsem moc vysoko, zvíře přeze mě přepadlo.
Držel sem ho ač mi síly stačily, ale spodek těla jsem měl pod srnou, zakousnutý někde mezi kohoutkem a hřebenem. Vrčel jsem jako už dlouho nikdy. Cítil jsem, že i srna něco váží a její tělo jsem měl na ní, kopala. Cylindr uletěl někam fuč během té chvíle. Tušil jsem, že tuhle situaci budu muset svým spolobojovníkům vysvětlit, pokud ovšem přežiju, srna kopala, i když na sobě měla tolik vlků, stačilo ovšem tak málo, jedna úplně šikovná rána. Síly nám ale oběma končily, neboť jsme byli všichni na zemi.

Trpělivě jsem byl zticha a plížil se vlastně okolím, jak jen jsem nejlépe uměl. Opatrně jsem našlapoval, abych nedělal zbytečný rozruch a Vento se tak mohl soustředit na stopování. Když jsem pomalu pokračoval, všiml jsem si, že bylo dost šero. Spojené s tímhle temným lesem to pro mne nebude úplně jednoduché. Ve vzduchu jsem cítil vůni vody. Nesmíme se nijak zdržovat. Projelo mi hlavou. Zastříhal jsem ušima. Zdá se, že se blíží bouře. Polkl jsem a při tom se orientoval v tom, kde se co šustne.
Vento nás ochotně dovedl až na místo, slova se ujala potichu Maple. Dostal jsem také významnou roli. "Bude mi potěšením," řekl jsem. Při tom jsem polkl. Musím se spoléhat hlavně na sluch. Projelo mi hlavou, úplně ideálně jsem tu neviděl, takže si budu muset najít co nejvhodnější pozici. Jakmile se všichni dali do pohybu, nebyl jsem pozadu a i já sám se snažil najít co nejlepší místo.
Plížil jsem se co možná nejdál to šlo, aniž bych vyplašil stádo. Našel jsem hezké, celkem prostorné místo mezi keři, tam jsem si lehl a doufal, že to všechno ve zdraví přežijeme. Počasí bylo tentokrát proti nám, včetně i tohohle místa - to bylo víceméně proti mě. Ale nehodlal jsem nechat svou smečku ve štychu. Za bouře lov mohl započít, vyčkával jsem na svůj moment.

// Sarumen

Pomalu jsem kráčel s ostatními. Téma se na moment stočilo k lesním kamarádům, jen jsem zastříhal ušima a spokojeně poslouchal. Přál jsem jim takové společníky, vždyť to byl dar. Každopádně nikdo z přítomných netuší, odkud se berou a proč tu vlastně jsou. Ale nějaký dar mít musí, vždyť jsou tak ochotní. Přál jsem i Ventovi, aby se na něj také usmálo štěstí a našel nějakého kamaráda.
Vento se pak ujal slova a že to byl panečku příběh. Zastříhal jsem ušima a při tom se usmál. Vlčíška jsem také potkal, byl to opravdu zvláštní chlapík. Jenomže o tom Stařešinovi, o kterém vyprávěl jsem neměl ani tušení. Tomu jsem se nejspíš musel vyhnout, ale zdá se že je opravdu zvláštní. Bohové, co na nás ještě chystáte? Ptal jsem se v duchu trochu pobaveně. "To bylo parádní dobrodružství!" Také jsem mu projevil pozornost a při tom na něj mrknul. Zdá se, že se tady toho děje tolik, možná jsem už jenom zestárl. Polkl jsem, ale nebral jsem to nijak zle. Možná bylo lepší držet se v takové své klidné zóně.
Pohodil jsem ocasem a byl zvědavý, co Maple pro nás připravila. "To zní slibně," mrkl jsem na Maple, když zmínila, že půjde o srny. Kdo ví, třeba budeme mít štěstí a objeví se i něco tučnějšího. Vento byl nadšený, až z něj vypadlo jestli jsme někdy jedli kojota. "Já jo, ale... ale jsou chutnější úlovky," zamyslel jsem se. Vlastně i kojot mi byl tak trochu blízký, neměl přece od vlka tak daleko. A jistá podobnost tam byla a nedokázal jsem si představit, že bych snědl například vlka. Ale co už, když je nouze je každá noha dobrá. Maple pak nabídla Ventovi příležitost stopování. Zastavil jsem a spokojeně se při tom rozhlížel, to byla opravdu velká čest, pro tak mladého a nadějného vlka. Proto jsem zpomaloval i své dýchání a snažil se být prakticky nejtišším vlkem, jak jen to šlo, abych ho nerušil, nebo okolní zvěř.

Nerissa byla v pořádku dovezena zpátky do lesa. Zdálo se mi že je trochu zklamaná, že jsme nedošli ke slíbené vodě. Ovšem ale léto ještě nekončilo, ve vzduchu byl cítit podzim, ale všem teplým dnům ještě neodzvonilo. Maple se ujala slova a předala vlče své vydří společníci. "Později se uvidíme, navíc jen tak mezi námi, tahle vydří dáma bude také určitě skvělá společnice," pošeptal jsem malé vlčici a při tom na ni mrkl.
Jakmile se vlci seskupili, Maple se ujala slova ohledně informací k lovu. Vento měl také něco na srdci a toužil se o to podělit. Naslouchal jsem, ale čas očividně nebyl na naší straně. "I mě bude ctí se přidat," aby to bylo kompletní. A já se aspoň necítil jako takové páté kolo u vozu. Mrskl jsem dlouhým ocasem a pak jsem se připojil k davu. Roland šel po boku Venta, zdá se že jsou si opravdu blízcí, jako otec a syn. Viděl jsem je takhle už při minulém lovu, Vento si svůj vzor nemohl vybrat lépe. Roland byl skvělým vlkem, alespoň z toho mála co jsem s ním strávil jsem to mohl odhadovat. Trochu jsem přidal, abych se připojil vedle Maple. "Máme nějaké konkrétní přání co budeme lovit?" Zeptal jsem se, když se rozmohlo na chvíli ticho. Přesto jsem byl také zvědavý na Ventův příběh, proto jsem měl jedno ouško naštelované jejich směrem. Když šlo o příběhy, ty jsem miloval a když byla příležitost, musel jsem si ho poslechnout.

// Tmavé smrčiny

// Liliový palouk

Nerissa souhlasila s odvozem, takže jsem jí naložil na záda, upozornil ať se drží. Směle jsem se usmál a opatrně našlapoval. Vyráželi jsme k vodě, ale Maple nakonec přece jenom změnila plány. Byl na čase i lov, poslední protože podzim byl už za rohem. Podíval jsem se na stromy, barvy Maple určitě viděla lépe. Několik spadlých listí po zemi jsem zaregistroval, bylo to suché, ale většina stále ještě na stromech. Zhluboka jsem se nadechl a poznal, že se opravdu blíží podzim. "K vodě se určitě dostaneme brzy, nemusíš se bát," usmál jsem se za sebe, i když mě asi jen těžko mohla vidět. Nerissa byla roztomilá, zkrátka svoji maminku nezapřela.
Hned jak jsme dorazili do lesa Maple zavyla, aby svolala smečku. Její tvář byla už o něco vážnější. "Určitě to půjde hladce, stejně jako minule," ujistil jsem Maple s úsměvem a tím, že mohla s lovem počítat i se mnou. Za chvíli se vlci začali scházet. Jako první dorazil Roland s Callisto. "Buďte zdrávi," pozdravil jsem je s úsměvem. Stále mě mrzelo to Rolandovo oko, ale měl to už zahojené. Tak či tak jsem mu ho nedokázal vrátit a cítím stále někde hluboko uvnitř velké zklamání. Nechal jsem ať se Maple ujme slova, nechtěl jsem jí zasahovat do záležitostí. Naštěstí v ten moment se objevil i Vento, který začal s úsměvem zdravit. Musel jsem se nad tím usmát, už jsem si zvykl na svoje nové oslovení, vzhledem k tomu že jsem hodně často mezi vlčaty. "Zdravím Vento, v pořádku jsem zvyklí," pobaveně jsem se nad tím zasmál. "Nějaké zajímavé dobrodružství?" Hádal jsem a byl zvědavý, co osud připravil pod tlapky tomuto mladíkovi.

Zdá se, že se malá Nerissa už uklidňovala, začala komunikovat, čímž jsem měl radost. Slzy jsme zahnaly a i záchvat paniky byl snad pryč. Byla zvědavá, hned mi v tomhle připomněla Marion, maminka se určitě nezapře. Ukázala svou malinkou tlapičkou na můj klobouk. Usmál jsem se na ni. "Klobouk, až trošku povyrostetete, mile rád Vám ho půjčím, slečno," sklonil jsem hlavu, aby si ho mohla osahat, případně se podívat. Měl na sobě spousty zajímavostí a já je ještě vlastně tolik nezkoumal. Jen se mi líbil, jak mi hezky sedí na hlavě. Připadal jsem si jako gentleman. Louskala mé jméno a zdá se, že to klaplo.
Začala komolit spousty slov ohledně tetiček a strejdů. Až jsem už zapomněl, jak jsou vlčata vlastně skvělá. S malou Kianou jsem nemluvil už poměrně dlouho. A můj syn byl dávno dospělý. Takže teď jsem si to mohl aspoň trochu vynahradit. "Bude mi ctí když mi budeš říkat strýčku," Přijal jsem s úsměvem, i Maple to brala pohodově. Líbilo se mi, jak dokáže být tak skvělá. Nápad s vodou se očividně líbil. Maple ihned vyrazila a já ještě chvíli postával a čekal co Nerissa. "Můžu nabídnout svezení? Ty malé nožky toho mají určitě hodně za sebou! Musíš se ale pořádně držet, zvládneš to?" Nabídl jsem vlčeti a při tom si vedle ní lehnul. Moje medvědí srst a dlouhé chlupy dávali spousty možností se držet. Očekával jsem zakousnutí, což mi ale nevadilo, pravděpodobně bych ho ani necítil. Vyčkal jsem co na to mladá dáma a pak jsem pomalu a opatrně vyrazil za Maple.

// Sarumen (upraven přechod)

Také jsem na oplátku věnoval Maple hřejivý úsměv, bylo příjemné se zase vidět. Ale teď byla situace poněkud vážná, malá vlčí slečna měla svých problémů dost. A my byli rozhodnutí jí za všech okolností pomocí. Nechtěl jsem jí úplně vyděsit, vzhledem k tomu že mě neznala, tak jsem si držel odstup. Přes vzlyky se snažila pomalu uklidňovat. "Maminka tě určitě má ráda, toho se nemusíš bát," přidal jsem se s úsměvem. Maple situaci zvládala s přehledem, dokonce malé nabídla i výlet. Zavrtěl jsem dlouhým ocasem a při tom si poupravil klobouk na hlavě. "Tý brďo, takový výlet k vodě zní jako super nápad, co říkáš?" Přidal jsem se s přemlouváním a při tom se usmíval. Snad se malé vlče chytne a nás tak ušetří dalšího breku.
Maple nás pak v rychlosti seznámila. Uklonil jsem se před mladou vlčí dámou. "Moc rád vás poznávám mladá dámo," projevil jsem s úsměvem. Každopádně když jsem uslyšel jméno její maminky, střelil jsem pohledem po Maple, jako bych se přeslechl. Marion? Vážně Marion? Vždyť jsem s ní mluvil na začátku zimy, vždyť... Vždyť mi přišla tak mladá a rozhodně ne březí. V hlavě mi to teď šrotovalo, přemýšlel jsem jestli jsem náhodou něco nepřehlédl. Ale v zimě mají vlci kožichy všichni a ledasco se dá přehlédnout. "Páni, to je mi velkou ctí poznat tak roztomilou dcerku Marion, tvojí maminku znám." Nebyl jsem si jistý, jestli mi to přihodí nějaké body k důvěře, ale sám jsem byl lehce v šoku. Osudy jsou vážně někdy zvláštní. Byl jsem vážně překvapený, takovou jobovku jsem nečekal. Ale vlastně proč ne, životy jsou vždy krásný.

// Sarumen

Několikrát jsem se musel pozastavit a dávat pozor, jestli jdu správně. I když jsem se soustředil má mysl si se mnou občas hrála. Docela jsem to dával za vinu Mrtvolce, jako by se to někdy zhoršovalo, někdy bych na to i zapomněl. Ale zrovna dnes jako by mi hodila klacek pod nohy. Když jsem hbitě vyběhl z lesa zaposlouchal jsem se do zvuků. Hodně mi pomohl i pach Maple, který mě sem vlastně dovedl.
Začal jsem se rozhlížet, netrvalo dlouho a můj pohled spočinul na Maple, která se snažila utišit malé vlče. Pomalu jsem se k nim taky rozklusal, když jsem slyšel ty vzlyky i takového velikána jako já to dokázalo dostat do kolen. Cítil jsem jak se mi ten hlásek zařezává do hlavy. "Co ty kutálející slzy, princezno? Úsměv ti určitě bude slušet více," řekl jsem a při tom se na ni usmál. Na koho je podobná, hm? Mohl jsem jenom hádat, i přes mou barvoslepost jsem ale viděl odstíny, jak se míchají. Má mysl mi možná ledasco našeptávala, ale já ji teď nevěnoval pozornost. "Maminka nebude daleko, co kdybychom se po ní podívali společně?" Navrhl jsem a při tom na malé vlče s úsměvem mrknul, snažíc se aby se trochu uklidnila.

// Snad není moc překlepů, mobilpost.

Pomalu jsem se přesouval dál do lesa. Zdálo se že vlci jsou zaneprázdnění a já se jim tak nechtěl plést pod nohy. Využil jsem to k procházce, rozhlédnout se po lese a trochu více se s ním zžít. Míjel jsem spousty stromů, u některých jsem se i zastavil. Obdivoval jak dlouho už tu rostou a dávají nám tak pocit bezpečí. Stromy si musí pamatovat vše. Škoda jen, že se o své tajemství u minulosti nechtějí podělit. Určitě by to bylo opravdu zajímavé vyprávění.
Když jsem se přesouval k hlubinám lesa, kde se mi odkrývala pravděpodobně Mýtina, o které mi Maple vyprávěla, zjevil se mi v hlavě její hlas. Nejdříve jsem si myslel, že mluví někde za mnou a tak jsem se usmál a začal se otáčet. Ona tu však nikde nebyla. "Maple?" Zkusil jsem, ale bez odezvy. Myšlenku jsem si celou doposlechl a na chvíli vypadal zmateně. Cítil jsem, že chci pomoci, vždyť šlo o vlče a to občas může stačit i minuta a průšvih je na světě. Neměl jsem tušení jak Maple něco poslat, že jsem to slyšel a že jdu. Neměl jsem však jak, tak jsem se dál do jednání. Chvíli jsem jenom zmateně vybíral směr. Západ, západ jasně... Západ Tonresi, to zvládneš, od své smrti v této zemi byla moje orientace na směry šílená. Takže mi to chvíli trvalo, než jsem si vzpomněl na všechny vodítka. A pak se rozběhl k místu, které muselo být ono.

// Liliový palouk

// Úkryt

Pomalu jsem se dostal ven a nadýchal se čerstvého vzduchu. Na tváři jsem měl jako obvykle velmi pohodový výraz. Poprvé jsem spal doma, zvláštní pocit. Tohle byl můj domov a vyspal jsem se opravdu krásně. Dlouhý spánek, sice se neobešel bez několika probuzení z nočních děsů, ale na to jsem byl zvyklí. Zvažoval jsem, že moje mysl je prostě od oné události postihnutá a nehodlá mi dopřát klidného spánku. Ale i tak jsem se dokázal probudit do velmi dobré nálady.
Poodešel jsem od úkrytu poměrně daleko a při tom nasál zdejší pachy. Cítil jsem ve vzduchu hned několik. Už jsem se docela orientoval, i když bych více upřednostnil více se začlenit a poznat některé členy. Ale poznal jsem Venta i Rolanda a dokonce jsem tu cítil i slabý pach Kiany. To je mi milé překvapení. Usmál jsem se. Mírně jsem máchl dlouhým ocasem sem a tam. Potřeboval jsem se trochu projít, ale chtěl jsem dát najevo, že jsem tady taky, kdyby se náhodou něco dělo. A tak jsem zavyl, abych dal ostatním vědět, že jsem případně v lese, kdyby za mnou někdo náhodou zabloudil. Samozřejmě až kousek dál od úkrytu, nechtěl jsem tím probudit Wolfganii. Zatím se tu trochu porozhlédnu a když to půjde dobře, třeba narazím i na Maple a něco podnikneme. Přece jenom jsem jí něco slíbil a teď bylo léto a rána bývala opravdu krásná. Chtěl jsem jí trochu odreagovat od všech povinností co měla. Samozřejmě bych byl ale rád za více seznámení s ostatními, takže jsem začal prozkoumávat les a více se s ním seznamovat.

Usnul jsem tak tvrdě, že jsem absolutně nic netušil o tom, co se kolem děje. Rozmrzele jsem se probudil a chvíli mi to trvalo. Klobouk jsem měl položený vedle sebe, nejspíš mi z hlavy spadnul při tvrdém spánku, kdy jsem sebou házel, jako obvykle. Zmateně jsem se rozhlédl, kde to vlastně jsem. Velmi rychle jsem se zorientoval a dlouze zívl. Klobouk jsem jedním švihem vrátil zase zpátky na hlavu. Pomalu jsem se zvedl a protáhl se. V úkrytu panovalo ticho, usoudil jsem, že už tu skoro nikdo není.
Proto jsem se potichu vydal dovnitř úkrytu, abych se posilnil. Před tím jsem si maso nedal, ale když tu nikdo nebyl, hodlal jsem si pro sebe kousek získat. Slyšel jsem tu tiché chrupání, podle pachu jsem hádal, že to byla Wolfganie. Tak jo, hlavně ať jí neprobudím, to bych byl nerad. I tak jsem ještě neměl příležitost s ní úplně mluvit a pořádně se seznámit. Zamířil jsem k čerstvému úlovku a malý kousek si pro sebe vzal. Takhle po spánku jsem měl žaludek velký asi jako švestka, takže se do mě nic moc nevešlo, ale to mi nevadilo. Později si pro sebe ulovím něco většího, nechtěl jsem úplně okrádat smečku plnou vlčat. Maso bude určitě potřeba pro ně, ale já už tak dlouho nejedl, že jsem si nemohl pomoci a něco si zkrátka vzal. Rychle jsem to do sebe nasoukal a pak se v tichosti odebral ven z úkrytu. Byl jsem plný energie, ten spánek mi vlil novou energii do žil.

// Sarumen