Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Úkryt

Nechal jsem Maple s klukama jít prozkoumat les. Dal jsem jim nějaký ten náskok, aby náhodou jeden s raubířů neměl v úmyslu mi jít po stopě. Pomalu jsem se tak vykradl z jeskyně ven. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a pořádně se protáhl. V úkrytu mi to přišlo, že jsem byl sotva pár minut, ale opak byl pravdou. Naše vlčata rostla před očima a toužila jít ven. A já tak zanedbal i kdejakou svou povinnost tady. Navíc teď jsem toho měl na bedrech trochu více. A chtěl jsem, aby Maple ty povinnosti značně ubyli. Od toho jsem přece byl tady. Od první chvíle, kdy jsem Maple spatřil jsem věděl, že naše životy jsou spjaté do jednoho. A i když smečka prozatím neměla ani tušení, o co mě Maple před časem požádala a já přijal... hodlal jsem to vzít tak, jak by to přijala i ona. Přátelsky a s pokorou.
Tak do práce. Musel jsem se střepat toho všeho ležérního, co jsem měl za sebou. Zhluboka jsem se nadechl a začal sledovat cizí pach, který se linul lesem. A na který mě vlastně Maple upozornila, že mám vyřídit. Ucítil jsem jako první Marion, že s našim cizincem je. Ovšem byl to cizinec? Ten pach... ten pach mi byl tak blízký, až se mi z toho zvlnila moje tlama k úsměvu. To snad není možné. Uvědomil jsem si. Chvíli jsem jen přešlapoval na místě, vrtěl ocasem a nevěděl, co dříve dělat. Možná mě můj nos právě mátl, možná mě chtěl svést na scestí. Bylo tomu opravdu tak?
To jsem musel prozkoumat. A tak jako mohutná skála jsem se dal do pohybu. A přidával. Až jsem se rozběhl a kličkoval mezi stromy, občas jsem do nějakého vrazil ramenem, ale bolest jsem necítil. Jen zvědavost, radost a neuvěřitelnou touhu na tom místě být.
Zběsile jsem se zastavil mezi stromy. Přední tlapy se mi zabořily hluboko do hlíny, že mi ani nebyli vidět jednotlivé prsty. Zvedl jsem zrak a viděl vlka, který mě donutil rozbušit mé srdce neuvěřitelnou rychlostí. "To není možné," vzdychl jsem. Do očí se mi ihned vervaly slzy dojetí. Naposledy jsem ho viděl v době, kdy mi řekl že touží poznat svět na vlastní tlapy. A se slovy, že se ještě shledáme je to tady. Po tomhle dni jsem toužil tak dlouho... usínal jsem s myšlenkami na to, že můj syn je v pořádku a zdraví a tam venku se mu daří jako nikomu jinému. Slzy dojetí mi šly po tvářích a já se s chutí rozběhl k němu. Tak tak jsem stihnul uskočit Marion, která tam chuděra stála a dělala mu společnost. Ihned jsem Tristana objal v medvědím objetí. "Ani nevíš jak rád tě vidím, synu," vzdychl jsem mezi tím vším. Ta euforie byla neuvěřitelná, ty emoce které jsem teď cítil byly zkrátka nepopsatelné. "Nebyl by den, kdy bych na tebe nepomyslel. Dlouho jsem tě hledal, ale každou volnou chvíli jsem s myšlenkami byl s tebou." Řekl jsem dojatě. Musel jsem se usmívat jako měsíček na hnoji. Chuděrku Marion jsem v tuhle chvíli nechal malinečko bokem, ale určitě se k ní za několik málo okamžiků vrátím a vše jí vysvětlím. Ale teď... jsem se nezmohl na nic jiného, než na to, abych byl se svým synem.
Ovšem co jsem pociťoval teď já se nedalo říct o Panu Bodlinkovi. Ten se přikutálel z ničeho nic k nohám Marion. "Zdravíčko, není to kouzelné setkání?" Prozradil potichu Pan Bodlinka Marion. A při tom si sedl na zadek a přední tlapky si položil na své velké bříško. Usmíval se, aniž by věděl o co se vlastně jedná. Ovšem takový lesní strážce možná ví víc než by si kdo kdy pomyslel. A jakožto správný gentleman se ujal slečny a její pozornosti.

Neuvěřitelně ten čas letěl. Jako by to bylo včera co se naši tři kluci narodili. Jak zvláštní pocit vidět, jak sílili. I když se snažili mluvit, bránit či cokoliv mezi tím.. mě to přišlo roztomilé, ovšem bylo mi jasné, že oni právě sváděli boj s vlastním životem. Pohodil jsem při tom ocasem. Snažil jsem se být při tlapce i když jsem byl mokrý, i až jsem uschnul. Nechtěl jsem přijít o kterýkoliv okamžik, jaký by mi mohl uvíznout v paměti.
Ovšem venku se stále děli věci. A kluci už byli soběstační. Maple navrhla, že je vezme ven. "Výborný nápad," usmál jsem se. "Zkontroluji situaci a přidám se k Vám, hlavně opatrně," mrkl jsem i na kluky a hlavně na Maple. O tu jsem se ovšem bát nemusel a ani o naše vlčata. Vždyť byly v těch nejlepších tlapkách na světě. V tlapkách mé choti.
Já bych si toho vytí nejspíš ani nevšiml. Byl jsem tak okouzlený tímhle rodinným životem, že bych to zkrátka přešel jako každý jiný zvuk s přírody. Ještě že tu Maple mám, aby mě usměrnila a já mohl konat v její vůli. A tak jsem nechal Maple a kluky jít prozkoumávat náš les. Já se mezi tím přesunul do lesa.

// Sarumen

// Sarumen

Šlo to poměrně rychle. Vrátil jsem se jak jen nejrychleji to šlo. Byl jsem ovšem celý promočený. Zdálo se, že na procházku to rozhodně nebylo ideální. Ale mohl jsem být hrdý na to, že jsem to tak rychle zvládnul. Pan Bodlinka mi dělal společnost, ale před úkrytem se zase někde zakutálel. Já se chtěl trochu zahřát a usušit.
Vstoupil jsem do úkrytu a ihned mě zachvátil pocit jistoty a bezpečí. Maple a její přítomnost mě vždy dokázala dokonale obměkčit. "Jsem zpátky," prohlásil jsem s úsměvem a přiklusal k Maple. Lehl jsem si kousek dál od nich, aby nebyly stejně mokří jako já. "Venku šíleně prší, ale hranice jsou v pořádku a v lese to začíná žít. Zdá se, že se smečka vrací domů," řekl jsem Maple své poznatky. Voda na mě zůstávala, ale já doufal, že brzy uschnu. "Doufejme, že zítra bude počasí snad moudřejší," pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem, aby i Maple mohla na chvíli ven. Ovšem s tím počasím nám to teď úplně nehrálo do karet. Takže se budeme muset zabavit tady.

8.6. 2025 - značkování Sarumen, Tonres https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd&page=1#post-238215
Další značkování: 8.8.2025

Značkopost
// Skalisko

Pomalu jsem se dostal ven z jeskyně, postavil jsem se a napřímil. Zavřel jsem oči a pořádně se nadechl. Stále mě to táhlo vrátit se zpátky do jeskyně, k Maple a našim klukům. Ale zajistit bezpečí smečky bylo také na mých bedrech. Ještě jsem se otočil a přemýšlel, jestli by nebylo lepší se vrátit a zůstat v jeskyni. Ale už jsem se odhodlal vyjít a prohlédnout situaci.
A tak jsem pomalu vykročil směrem k hranicím, které potřebovali obnovit jako sůl. Zdá se, že podle pachů se smečka pomalu vrací zpátky. Zase to tady bude žít. Projelo mi hlavou a usmál jsem se. Maple bude určitě nadšená, až všem oznámí tu novinku, kterou momentálně schovává pod srdcem. Nehodlal jsem se zdržovat moc dlouho, jenom se porozhlédnout, jestli náhodou někde není nějaký konflikt. A rozhodně projít ty hranice.
K hranicím jsem se dostal celkem rychle. Nasadil jsem svižné tempo. Pak jsem dělal, co mi šlo nejlépe. Označkovával hranice, sem tam se otřel o strom, abych tam zanechal pár mých delších chlupů. Pohodil jsem dlouhým ocasem, kousek ode mě něco zadupalo. A pak se ke mě přikutálel. "Myslím, že se mi tady bude skvěle žít," prohlásil Pan Bodlinka. "To velice rád slyším, prohlédnul jste si les?" Zeptal jsem se ho. A on svým malým čumákem zakýval. "Ano, máme tu spoustu skvělých dobrot, ale vy vypadáte, že máte naspěch, mohu se přidat?" Zeptal se mě malý ježeček. "Jistě, za společnost budu moc rád," přitakal jsem.
A tak jsme se společně vydali po hranicích. Pan Bodlinka samozřejmě pořád konverzoval a já mu odpovídal, jak nejlépe šlo. Zdálo se, že si máme opravdu co říct. Posunul jsem si svůj klobouk na hlavě, cesta nám utekla celkem rychle. Hned to šlo rychleji, když jsem měl tak příjemnou společnost. Hranice byly obnoveny a tak všechno mohlo být zalité sluncem. A já se tak mohl vrátit tam, kde bylo moje místo. Po boku Maple.
I když počasí nehrálo zcela do karet, hodlal jsem se s tím poprat. Obnova hranic pro nás byla vcelku důležitá, kór když bylo počasí jaké bylo. Zastříhal jsem ušima a dál pokračoval. Myšlenkami jsem byl stále v jeskyni. A nemohl se vynadívat na to, co jsme společně s Maple stvořili. Cítil jsem neuvěřitelnou hrdost a radost, že všechno bylo v pořádku. Teď ovšem byly na řadě nějaké ty povinnosti kolem smečky.
A tak jsem se pomalu vydal zpátky k úkrytu. Nechtěl jsem Maple nechávat dlouho samotnou. Chtěl jsem, aby si odpočinula, ale v jeskyni jí to zkrátka moc nešlo. Bohužel pro dnešek dost pršelo, takže jsem byl promočený na chlup. Docela rád bych se usušil, ale zdá se, že dnes Maple ven rozhodně nevytáhnu. Snad zítřek k nám bude vstřícnější. A tak jakmile jsem si byl zcela jistý, že je všechno jak má být, vklouzl jsem zpátky do úkrytu.

// Skalisko

Byl to naprosto neuvěřitelný pocit, který jsem právě teď zažíval. A s Maple jsme to společně sdíleli. Přišlo mi, že tři naši kluci se každou minutou mění. Nebo alespoň s každým přidaným spánkem. Co nevidět tu budou běhat a dovádět, prozkoumávat svět. Nemohl jsem být pyšnější. Dokázal bych tady zůstat a sledovat je, užívat si tuhle chvíli.
Zhluboka jsem se nadechl a pohlédl směrem k východu. Vítr nám zafoukal a já ucítil spoustu pachů. Zdá se, že se smečka pomalu a jistě vrací zpátky domů. Což byla také dobrá zpráva. Co nevidět bude moct i Maple s drobotinou vyjít ven a ukázat je tak smečce. "Půjdu to venku obhlídnout, jestli dovolíš. Zkontroluju počasí, případně jestli se něco neděje. Chci aby byl les v naprostém pořádku až je vezmeme ven," usmál jsem se na Maple. A i když jsem cítil neochotu odejít, nedalo se jinak. Pocit toho, že jsou všichni v pořádku a nepřitáhli nám sem žádné problémy zkrátka dominoval. Olízl jsem Maple po tváři. "Zkus se trochu prospat," navrhl jsem s úsměvem. A pak jsem neochotně zamířil k východu.

// Sarumen

"To museli být opravdu výjimeční vlci. A tahle naše drobotina jim snad bude dělat čest," usmál jsem se na Maple. Nemohl jsem se na ty drobečky pořád vynadívat. Bylo to tak neuvěřitelné, že se to opravdu podařilo. Ani jeden z nás to neplánoval, prostě se to stalo a teď jsme je tu měli. Maple vypadala šťastná, já vypadal šťastný, co víc jsme si mohli přát?
Vlčata jsme dokázali pojmenovat bez větších obtíží. Každý z hochů byl jiný, ale zároveň nám byli tak podobní. Valarion, Samael a Leszek. Tyhle tři jména se mi okamžitě zabořili do paměti a zůstanou tam navěky. "To nejspíš ano, měla by sis co nejvíce odpočinout, za chvíli ani jeden z nich neposedí," zazubil jsem se na Maple a také jsem si udělal trochu větší pohodlí. Stále jsem na všechny dával pozor. Sem tam jeden z nich vydal neidentifikovatelný zvuk. Případně jsem slyšel příjemné pochrupávání. Co nevidět je můžeme vzít i ven. Měli jsme štěstí, že je léto za rohem, takže nás čeká určitě hromada teplého počasí. A přece jenom venku bude mnohem příjemněji, než tady.
Poupravil jsem si klobouk na hlavě, vlastně mi z hlavy sklouznul a položil jsem ho na chvíli na zem. "Pro smečku to bude možná trochu šok. Přece jenom jsme se vypařili a vrátilo se nás... víc," zasmál jsem se nad tím. Maple se určitě těší, až to všem oficiálně oznámí a naše nejnovější členy představí. Trochu jsem se obával, jak by to mohl vzít Maplin syn. Přece jenom jsem s ním ještě nestačil zajít ani na tu výpravu. Seběhlo se všechno tak neuvěřitelně rychle. Ale Sarumen byl odjakživa celý o rodině, takže to možná takový velký šok nebude.

Všichni byli v pořádku a to bylo to nejdůležitější. Pan Život na nás očividně dohlížel někde seshora, aby se nikomu nic nestalo. Každopádně si dal trochu více načas, určitě by se to obešlo bez pár... hodin navíc. Ale bylo to. Maple musela být určitě unavená a to jí nemůže mít nikdo za zlé. Já jí obdivoval jak nejvíce jsem mohl. Maple ovšem tak příšerně unavená nebyla, protože okamžitě začala přemýšlet nad jmény. Uchechtl jsem se a dlouze si povzdychl. Stále to ze mě ještě neopadlo. Vždyť se pořád mohlo cokoliv stát. Musel jsem být neustále ve střehu. Maple však vypadala, že je v sedmém nebi.
Raději bych se do toho Maple moc nevměšoval. Tristan mi přišlo jako fajn jméno pro svého prvního syna. I když na jednu stranu to mělo znít trochu jinak, jenomže ten malý prďola neuměl vyslovovat jiné písmenko. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby to zkomolil úplně jinak. Já jsem ho zkrátka nechal růst a pak si jméno upravil dle své potřeby. Maple to však pojala jako spisovatelka. Začala ihned vymýšlet. "Valarion zní skvěle," pochválil jsem Maple. Vlastně to hezky hrálo a naprosto to k němu pasovalo. Pak se chvíli odmlčela, já stále mlčel. Nechtěl jsem přijít s nějakým nápadem jako Mušlín, z čehož by byl možná Kašmír. Raději jsem to přenechal v její režii. A šlo jí to krásně. Hned si přivlastnila druhé jméno. Samael? Zopakoval jsem si. I to k němu dosti sedělo. "Kde na takové skvělé jména chodíš?" Zasmál jsem se.
Zdá se, že možná to třetí vlče bude bohužel v mé režii. Postřehl jsem na sobě drobný pohled, který byl možná i zvědaví. Podíval jsem se na poslední vlče, které nemělo jméno. Bylo snad ze všech nejvíce aktivní. I za tak krátkou dobu, co na světě bylo. "Tohle bude torpédo, koukni jak leze? Jako by byl na světě několik hodin, nikoliv jen pár minut," zasmál jsem se nad tím. "Co třeba neposedný... Leszek?" Napadlo mě. Možná teď dostanu od Maple ťafku, ale dal bych z fleku jeden ze svých copů, že by se to k němu hezky hodilo.

// Sarumen

Vydali jsme se do úkrytu, zdá se že nás ta cesta celkově dost zmohla. Zastříhal jsem ušima a opatrně vklouzl dovnitř. Zdá se, že jsme tu byli sami. Nezvyklé, obvykle to tady překypovalo životem. Zdá se, že Jasnava už se vydala na průzkum ukázat své ratolesti les. Maple se mě zeptala, jestli jsem připravený na to být táta. Překvapeně jsem se na ni podíval. Bylo vidět, že všechno není zdaleka v pořádku. "Jistě, a ty být mámou?" Zeptal jsem se jí, ale přesto jsem si začínal dělat obavy.
Tak jo, bylo to tady. Byl jsem nejspíš více vystresovaný než Maple a to se mi absolutně nepodobalo. Měl jsem srdce až někde v krku. Maple vypadala, že to zvládá opravdu lépe než já. Mě hrozil každou chvíli infarkt. U porodu už jsi několikrát byl, tohle zvládnu. Polkl jsem. Jenomže teď to bylo úplně něco jiného. Jako bych všechno, co jsem tehdy radil Jasnavě se mi vykouřilo z hlavy. Lehl jsem si k Maple a jak mě požádala držel jsem jí za tlapku. "Jsem tady, budu tě držet jak dlouho budeš chtít. Tohle zvládneme," povzbuzoval jsem jí s úsměvem.

Trvalo to nejspíš i několik hodin. Bylo mi Maple tak hrozně líto, nejraději bych to všechno vzal na sebe. Kéž by to šlo. Jenomže tohle byl bohužel úděl vlčic. A tak jsem se sebral jenom na povzbuzování, dýchání a samozřejmě toho, že jsem tu vůbec byl. Bylo to tak nekonečné, že jsem myslel, že tu za chvíli obroste celá jeskyně.
Každopádně jsme se dočkali. Maple to zvládla jako naprostá bohyně. A na svět vykoukli tři uzlíčky. "To ty jsi úžasná," vydechl jsem s úsměvem na Maple. Podle všeho se jednalo o tři kluky. Ti se měli ihned k světu, nebo alespoň k jídlu, jak se tak zdálo. "Jsi pro mě vším, ale to určitě víš, že ano? A teď i oni," usmál jsem se. Byli tak neuvěřitelně malí, že by se mi možná i všichni tři vešli na tlapu. A je to tady. Povzdychl jsem si, samozřejmě šťastný jako blecha.

Podíval jsem se na Maple a čím víc se to blížilo, tím ve mě narůstaly obavy. Maple mě však ujišťovala, že bude všechno v tom nejlepším pořádku. "Kéž by to šlo," řekl jsem s úsměvem. Bál jsem se o ni a teď i o ně. Těšil jsem se až je uvidím všechny v pořádku, jenomže to nejdůležitější jsme měli teprve před sebou. Bez možnosti zjistit, kdy přesně to bude. Budeme muset být jednoduše trpělivý. A já se od Maple odmítl momentálně hnout i jen na krok. "To jsme dva," přitakal jsem s úsměvem a pohodil při tom ocasem.
Konečně jsem se trochu více uvolnil a cítil se opravdu dobře. Nijak jsem se nepídil po tom, jak je to vlastně možné. Jestli je jen ve vzduchu nějaká magie, nebo mě jenom slova Maple zkrátka tak ukonejšily. "Nemáš hlad? Nebo si chceš po cestě trochu odpočinout?" Navrhl jsem Maple. Možná by to i uvítala. Les může přece jenom ještě chvíli počkat. Na hranice se podívám zítra, to by snad mohlo stačit. Pach smečky sice slábnul, ale byl jsem si jistý, že to určitě všechno stihnu, než by mohla přijít jakákoliv katastrofa. V lese bylo ovšem živo, takže jsem doufal, že to takhle bude stačit, prozatím. Zdá se, že zbytek smečky se ještě stále nevrátil. Projelo mi hlavou. Měl bych si začít dělat obavy i o ně? Ten slaboučký hlásek v mé hlavě mi naznačoval, že bych se teď neměl rozptylovat. Ale myslet ve velkém je něco, co by se mělo stát mým denním chlebem. Mrkl jsem na Maple a pak jsem pomaličku vyrazil směrem k úkrytu, samozřejmě s jejím svolením.

// Úkryt

// Houbový ráj, přes řeku Tanebrae

Celá ta situace mi přišla jako zlomek času, ovšem tak to nebylo. Čas plynul, to povalování, odpočívání přišlo vhod nám oběma. A čas plynul tak rychle, že jsme si to ani neuvědomili. Pan Bodlinka nám dělal společnost a stále něco vykládal. Byl galantní a velmi dobře se poslouchal. Vlastně mu ani nevadilo, že většinu času mluvil sám, aniž bychom mu já nebo Maple jakkoli odpověděli. Ovšem jakmile od Maple uslyšel, že je v Sarumenu doslova žížalí království, měli jsme ho zkrátka nakloněného k nám. A zdá se, že máme nového člena.
Tempo nám zcela vyhovovalo. Pan Bodlinka chodil pomalu, ovšem když se kutálel dokázal jít i rychleji. Přes řeku jsme mu samozřejmě svépomocí pomohli. Dával jsem pozor na Maple a vyhlédl tak místo, jak nejlépe a bezpečně přejít řeku. Čím blíže jsme byli k Sarumenu, tím byla Maple více zamlklejší. Nemusel jsem jí vidět ani do hlavy, abych věděl, nad čím očividně přemýšlí. Před každým krokem se rozmyslela, kam nožku dát. Pan Bodlinka si očividně ani nevšiml, mluvil dál a jakmile jsme překročili hranice lesa, zastavil se. "Běžte prozkoumat a zabydlet se, brzy se určitě sejdeme," vybídl jsem ho. Já jsem byl také upovídaný a nikdy mi mluvení nevadilo. Ovšem po těch několika hodinách strávených s ním jsem si přišel jako vycucaná houba. "Brzy na viděnou!" Rozloučil se a při tom se velmi rychle ztratil z obzoru.
Zhluboka jsem si oddychl a podíval se na Maple, usmál jsem se na ni. Přejel jsem jí nosem o tvář a při tom se zahleděl do očí. "Zdá se, že pan Bodlinka nebude jediný, kdo nám přibude do rodiny," usmál jsem se na ni. Bylo na ni vidět, že se zakulatila a rozhodně to nebylo z jídla, které jsme během našeho volna pozřeli. Přistoupil jsem blíž a přiložil hlavu k jejímu bříšku, jako bych snad čekal, že na mě něco promluví. Zavřel jsem oči a zcela se nechal pohltit sluchem. Dal bych z fleku svůj klobouk, že se tam někdo skrýval. "Hlavně se moc nenamáhej," řekl jsem ustaraně a zároveň tiše. Ustoupil jsem zase abych na Maple viděl. Zdá se, že mě čeká mnohem víc zodpovědnosti, projelo mi hlavou. Nejen že na mě z ničeho nic spadne smečka, čekala mě mnohem důležitější role. Cítil jsem hrdost, radost, neskutečně jsem se na to těšil. Ovšem také jsem se toho všeho obával.

// Houbový bunkr

Tak teď už oficiálně, tohle bude náš šmajchl kabinec společně s Maple. Každopádně teď přicházel čas vrátit se zpátky do reality. Všechno to promyslet, to co se stalo může mít přece jenom pokračování. Ovšem já ničeho nelitoval, Maple jsem věřil víc než komukoliv jinému. Takže ať se stane co se stane věděl jsem, že si s tím společnými silami poradíme. Hravě, ale přesto zodpovědně. Nad mým povýšením jsem prozatím nijak nepřemýšlel. Nechal jsem to zkrátka tak, ono se to časem vyvrbí.
Chtěl jsem ať si Maple ještě odpočine v úkrytu, ovšem moje milovaná měla jednoduše svou hlavu. A tvrdila, že u chůze se přece nijak nenadře. "Jak si má paní žádá," usmál jsem se na ni. Sklonil jsem hlavu, aby mi nespadl klobouk a vydal se tedy ven. Najít ten zdroj hluku, který tady hulákal široko daleko.
- vsuvka z hry u jezera.
A tak se to prostě stalo. Díky Maple se ježeček dostal ven. Očividně za všechno mohl jeho kamarád, který ho jednoduše do díry šoupnul. Jenomže pořád to nevysvětlovalo to, že mu rozumíme. Převyprávěl nám svůj příběh, že jeho posláním je najít toho správného vlka, který je ho hoden. A pak jakmile se tak stane mu může prozradit své jméno. A bude nadále cestovat s ním jakožto z jeho věčným společníkem. "Mimochodem, abych se tak oficiálně představil, mé jméno je pan Bodlinka," představil se se vší parádou, sklonil hlavu k pokloně. "Moc nás těší, pane Bodlinko," taktéž jsem mu opětoval naše jména. "Zdá se, že máte někam naspěch, pokud se nemýlím. Takže bych měl jít najít pana Jehličku, nebo jeho paní Jehelnici a udělat jim za dosti učinění,"" prozradil nám pan Bodlinka. Pohlédl jsem na Maple, měl jsem celkem pobavený výraz, protože mě ten malý pán opravdu bavil. "Pokud směle dovolíte, zdá se že se osud naplnil. Proto přijměte naše pozvání do našeho lesa a staňte se členem naší rodiny a smečky. Pokud ovšem Vaše záležitosti nejsou důležitější," nabídl jsem mu. Bylo na něm vidět, že chvíli přemýšlí. A tak jsem přátelsky pohodil ocasem a sklouzl po něm pohledem. "Myslím, že to tak nejspíš má být, kudy tedy do mého nového domova? A máte tam nějaké červy? Nebo žížaly, ty já mám totiž ze všeho nejraději," vyzvídal při tom malý ježek. A tak jsme se zase o jednoho rozrostly. A s dalšími slovy jsme se pomalu kradli zpátky do Sarumenu.

// Sarumen, přes Tanebrae

"Pro tebe bych nesl modré z nebe," ujistil jsem jí s úsměvem a bylo tomu opravdu tak. Nikoho jako Maple jsem nepoznal, alespoň do teď. Nevím čím mě uhranula, ale moje srdce se otřáslo v základech od první chvíle, co jsem jí spatřil. "Budu ti stát po boku ať se děje co se děje," ujistil jsem jí. I kdybych si to rozmyslel, nemohl jsem. Přijal jsem to, protože moje dáma je taková jaká je. A já udělám všechno pro její bezpečí, pohodlí - což i pro smečku. To co právě udělala byl obrovský krok pro mě. To čeho jsem podle svého otce nikdy neměl dosáhnout. Ale stalo se. Nedělám to kvůli sobě, ale kvůli ní. Všechno co dělám je jenom kvůli ní a pokud jí budu moct pomoci, sem s tím. "O tom bych se možná hádal?" Zeptal jsem se a pozvedl obočí s úsměvem. "Ty jsi moje všechno, ty. Jen na tvém štěstí mi záleží, i když se k tomu vztahuje všechno, co za ty roky děláš. Budu po tvém boku kdykoliv si budeš přát, ale když budeš mít dost mě, řekni a já se stáhnu," ujistil jsem ji.
Usmál jsem se na Maple. Byla tak výjimečná tak úžasná. A já jsem do teď nedokázal pochopit proč dala prostor mě, takovému kopytu v životě... Já jsem nedokázal být ničím. Otec měl ode mě tolik očekávání a já? Nezbarvili se mi oči, tím jsem hluboce v žebříčku klesl. Ale ten čas byl definitivně pryč. Já dospěl, možná ne tak jak by si otec přál, našel jsem si vlastní cestu. Sám jsem chyboval. Ale teď jsem věřil, že jsem na té správné cestě. Tam kde jsem měl vždy být.
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na Maple. Připomněla mi moji barevnou chřipku. Musel jsem se zasmát. Mě to přišlo jako bych neustále kýchal a lepila se mi smůla na paty jako blázen. Všechno na co jsem sáhl jsem pokazil. "Divím se, že jsi mě tehdy vůbec ještě někdy vyhledala. Nevím jak je to možné, ale v té době jsem byl smolař každým coulem. Všude kam jsem vešel, všechno jsem pokazil," zasmál jsem se. Procházeli jsme řekou, která mi nikdy nedělala problém, ale co se nestalo? Zahučel jsem tam. I když jsem byl na lovu, nezvládl jsem to. I když jsem šel po stezce, uklouzl jsem, ale nebylo ani mokro. Zkrátka a dobře, někdo na mě musel seslat kletbu. Možná i sám Život, možná si myslel, že jdu moc hladce a musím si zkrátka Maple zasloužit. Ale bojoval jsem, každým svým svalem, dechem.

Šlo to úplně tlapa v tlapě. Ta atmosféra to všechno, jak jsme si vlastně zavzpomínaly. Nemohl jsem si pomoct, ale došlo k tomu. "Ani ne má lásko," řekl jsem zadýchaně a při tom ležel vedle ní. Usmál jsem se na ni a zavrtěl při tom ocasem. Maple ihned nadhodila, jestli by to mohlo něco znamenat. Polkl jsem. "Vždy to něco znamená," poznamenal jsem s úsměvem a otřel se jí při tom o tvář. "Za pár dní budeme moudřejší, ale musíš být na sebe teď opatrná ano? Pokud dovolíš, vím že na to smečka nebude úplně zvyklá... ale návštěvníky, potencionální členy a veškeré starosti s hranicemi nech na mě. Věřím že budu zastávat veškeré tvé zájmy, půjdu na to stejně jako ty. A kdybych si nebyl jistý, přijdu si pro radu. Ale teď se nebudeš přetěžovat ano?" Nabídl jsem Maple vřelým hlasem. Nešlo o to, že bych se k tomu chtěl... takhle dostat. Ale musel jsem věřit tomu, že Maple teď potřebuje klid. Prvních pár dní budou zásadní a pokud k tomu opravdu došlo, bude o tom za chvíli vědět. "A samozřejmě že bych chtěl," usmál jsem se na ni. "Ani nevíš, jak dlouho toužím po rodině, po tom být obklopený rodinou, díky tobě jí mám, ale teď? Možná budeme mít vlastní přímo v srdci," přiznal jsem se. Možná tohle jsem měl hodit na začátek. "Tím se ale moje striktní pravidla nemění, veškerá námaha jde teď na mé bedra a tebe si budu hýčkat. I kdyby to náhodou... náhodou nevyšlo, není všem dnům konec. Chci s tebou založit rodinu. Tak či onak... od teď jsi v chráněné vazbě? Žádná námaha, nic takového," poškládil jsem jí, ale přesto jsem to myslel vážně. "Pokud to tak má být, výjde to, uvidíš," otřel jsem se jí o bok. Pak už jsem ovšem z venku slyšel tichý hlásek, který žadonil o pomoc. "Pomoc! A nejspíš náš odpočinek končil. Zbystřil jsem, nebylo zvykem, že by v tomhle houbovém lesíku byla společnost. "Jestli si chceš ještě odpočinout, klidně tě nechám a půjdu to obhlídnout, hned se vrátím?" Nabídl jsem Maple. Nechtěl jsem jí hned tahat do nějakých potíží. Kdo ví co tam nahoře vlastně je. "Nebudeš se přece přetěžovat, že ano?" Zazubil jsem se na Maple, ale na jejím výrazu mi ihned bylo jasné, že na to můžu zapomenout.

// Houbový ráj

Já za Ageron prosím také vyškrtnout ze seznamu. Ani jeden z členů momentálně nemá čas ani prostředky se do akce zapojit.

Smečka dle mého vybudovaná byla a to hlavně díky té dámě, co byla přede mnou. Nechtěl jsem si přisvojovat zásluhy. "To souhlasím," přijal jsem s úsměvem. Ale i tak na mé tváři bylo vidět, že jsem měl starosti. Maple si toho očividně všimla, jak by taky ne? Byla to všímává dáma, a já na ni mohll oči nechat. Nechtěla mě zatěžovat svými starostmi. "Nejde o to, jestli ta pozice je pro mě nebo ne," zhluboka jsem se nadechl a v té chvíli se na ni vážně podíval. "Cokoliv tě učiní šťastnou, udělám pro tebe. Snesu ti modré z nebe. Pokud chceš, abych zaujal tuhle pozici, přijmu ji," řekl jsem. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že stoupám po žebříčku po dvou. "Od té doby co tě znám vím a osud ke mě nebyl nikdy nakloněn. Ale teď cítím, že pokud můžu, budu ti při tlapce, ať se děje co děje." Hlas, který ze mě šel jsem ani neznal. Jako by ze mě v tuhle chvíli mluvil můj zodpovědný otec, ten tón který mi kdysi byl proti srsti najednou přišel, sám od sebe. Ale bylo to naprosto přirozené. "Pro mě jsi nejdůležitější ty, tvoje štěstí a tvoje radost. Smečka, kterou si mi nabídla je neskutečně úžasná, každý člen je perfektní. Budu moc rád, když ti budu moct být aspoň trochu nápomocný," usmál jsem se. I když si prvorozený, nikdy nebudeš plnohodnotnou alfou, projelo mi hlavou a já se v ten moment na malou chvíli zamračil. Nechal se pohltit myšlenkami mého otce. Zavrtěl jsem hlavou, Maple mě z nich ihned vytáhla.
Maple vzpomínala na naše první setkání. "Copak přijít s přátelským darem bylo tak výjimečné? Já myslel, že je to normální," zasmál jsem se nad tím.
Nikdy jsem tohle nezažil, tohle vyměňování citů a bylo to pro mě úplně nové. Kdysi jsem do toho spadnul, jako bych se probudil v kbelíku. Zkrátka a dobře naivní mladý vlk. Ale tohle, tohle bylo úplně něco jiného a já cítil, jak je to pravé. A já si toho vážil, právě o tohle jsem nikdy nechtěl přijít. Cítil jsem, že je to to pravé. "A já miluji tebe Maple, celým svým srdcem už od prvního okamžiku," povzdychl jsem si s úsměvem. Byla to úleva to říct naplno. "Od té doby co tě znám vím, že žiju naplno, ne jen na půl. Ty jsi ta díky které můžu plně žít," povzdychl jsem si s úsměvem. A pak už jsem si zkrátka nemohl pomoc. Bylo to tak přirozené, tak... příjemné. Cítit jí tak blízko, že jsem nechal přírodu jednat tak jak chtěla. Nemohl jsem se nijak ovládnout. Otřel jsem se jí o tvář, ale bylo v tom něco víc. Nechal jsem se zlákat jako ten nezkušený mladík, ale copak to v její blízkosti šlo jinak? Tohle byl ten moment, kdy jsem nemohl zklamat. Doslova jsem podlehl svým emocím a všemu, co jsem měl nablízku. Chtěl jsem jí mít co nejblíž. Každý dech, každý pach, každé další nadechnutí bylo mé.