Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 4/10 | Vivuš

Jak tam tak nade mnou stála, kapala z ní voda a sliny, přes všechen ten adrenalin jsem si to tak trochu užíval. Její slova mě probodávala snad tolik, jako její pohled a tesáky, které byly opravdu špičaté. "Nezkouším nic, chtěl jsem ti pomoct. Myslel jsem, že hoříš," vysvětlil jsem na svou obranu, když jsem se konečně zmohl na kloudná slova a tvoření vět. Podíval jsem se do jejích černých očí. Něco na ní bylo, co se mi neskutečně líbilo. Ta jiskra? Ten hrozivý pohled, plamen a to její nabroušené chování? Že byla dominantní?
"Omlouvám se. Nechtěl jsem tě nějak ponížit, nebo namočit úmyslně," i když ti to tak sekne ještě o trochu víc, neodolal jsem myšlence a doufal, že to pochopí.

Květen 3/10 | Vivuš

Dobře, byl jsem trochu nervózní a nešlo mi se vymáčknout, ale nečekal jsem, že vlčice bude takhle rázná. Na jednu stranu jsem se cítil provinile a v ohrožení, na druhou mě to... vzrušovalo? Nevěděl jsem, jak se cítit.
Když po mně skočila a srazila mě na zem, vydal jsem zvláštní zvuk, jako kdyby se mi to snad líbilo. Ušiska jsem měl stále přitisklá ke krku a čekal, co se bude dít. "Já vím. Jsi mocná," řekl jsem, jako kdybych ji snad obdivoval. Co se to se mnou dělo? Měl jsem prosit a žadonit o odpuštění, aby mě nepřipravila o život, místo toho jsem však začínal cítit jakýsi pocit, že se mi to fakt líbí. Bylo se mnou snad něco špatně? Co jsem měl dělat, abych se z tohohle správně vymotal?

Květen 2/10 | Vivuš

Můj plán byl jasný, chtěl jsem prostě vlčici pomoct a ulevit od plamene, ale pak mi začínalo docházet, že kdyby to byl opravdový plamen, asi by jí to pálilo. A všimla by si toho. A hlavně - nebyl by černý.
Z její reakce jsem pochopil, že jsem to asi dost pos...l. Sklonil jsem uši ke krku a snažil se couvat, ale místo toho jsem se vydával více do vody. Pokračoval jsem tedy po břehu, ale nechtěl jsem před ní couvat, abych jí tím nedal najevo, že se jí bojím a vyhnul se rvačce. Porvat jsem se fakt nechtěl. Ale vypadalo to, že jsem si tím podepsal jasný ortel. "J-já, promiň! Myslel jsem, že," snažil jsem se jí to vysvětlit, ale vlčice jednala rychleji, než já ze sebe vykoktal omluvu.

Květen 1/10 | Vivuš

Potuloval jsem se podél řeky, až jsem si všiml, že se rozlévá do jezera. Nechtěl jsem se tam nijak zdržovat, chtěl jsem se vydat dál a zkusit prozkoumat další území, ale všiml jsem si něčeho, co jsem ještě asi nikdy neviděl. Z dálky jsem však netušil, jestli mě jen klame zrak, nebo co se to děje.
Dal jsem se tedy do klusu a vyrazil blíže k postavě, která měla hlavu skloněnou k vodě a cosi měla na zádech. Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že je to oheň? Hned jsem přidal do kroku a zakřičel: "pozoor! Hoříš!" Vyhrkl jsem a snažil se skočit do vody tak, abych na vlčici dostal co nejvíce vody a tím jí uhasil plameny, co jí šlehaly ze zad. Vůbec mi nedošlo, že by to vlčice pocítila sama a že ten oheň je vlastně černý.

Přemýšlel jsem nad tím, kde by mohl třetí bůh sídlit. A v tom mi projela myšlenka hlavou - jak se asi jmenuje? "Přesně tak. Co myslíš, jak se bude jmenovat?" Zeptal jsem se Jasnavy, která jistě blesku rychle přijde s nějakým jménem, které by mě nikdy nenapadlo. Momentálně mě ale nenapadalo žádné, proto jsem ji, jako gentleman, nechal prostor na odpověď.
Přikývl jsem na to, že je tu už dvě zimy. Nebylo to tak dlouho, ale i tak to bylo o mnoho déle, než jsem tu byl já. "Tak to je dobrý," řekl jsem, "a předpokládám, že tu plánuješ zůstat. Na furt," doplnil jsem ještě. Já jsem se tu asi hodlal už taky usadit, měl jsem toho trajdání nějak dost.
Sledovali jsme medvídka a já jsem se nemohl udržet od roztomilých a sladkých řečiček. Jasnava souhlasila, proto jsem se nad ním jen rozplýval. Jak si tam žvýkal listy! Byl tak strašně roztomilej, že bych se kvůli němu naučil i lézt na strom, jen proto, abych ho pohladil. "Fakt?" Zeptal jsem se jí, když mi povídala o dalších zvláštních zvířatech, co tu žijí. "Tak to slyším poprvé. Myši, co hrají mrtvé, to bych ještě chápal, ale dlouhý nos a nohy jako kmeny stromů? To si snad ani neumím představit," zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Ale jak to tak slyším, ještě mě tu čeká dost věcí, co musím objevit," zazubil jsem se. Určitě bych je chtěl vidět! Zvířata, která jsem doteď neviděl. To musí být něco. Už jen tenhle byl tak strašně sladkej, že jsem se na něj nemohl přestat koukat a culit jak šťovík.

<<< Ohnivé jezero přes Ježčí plácek

Doplnil jsem Jasnavu, že já vlastně ani nic víc, než jen o existenci o Bozích vlastně nevím. Ona se hned na to dala do vysvětlování míst, kde žijí. To bylo dobré vědět! "Hmm," dodal jsem, když jsem ji poslouchal a přitakával. "Takže Smrt je pod horami a Život na hoře," shrnul jsem, načež jsem se trochu pousmál, když jsem slyšel, jak to zní. Ale dle jejích slov tomu tak opravdu bylo! "Třeba může žít v nějaké jeskyni v hoře," doplnil jsem poslední, doplňující pozici, která se na hoře dala ještě najít a pak se usmál. "Ale taky bych tipl, že bude někde uprostřed." I když tady jeden fakt nikdy neví,
Usmál jsem se na ni a její pozitivitu. "Třeba jo," mrskl jsem ocasem. Pak navrhla, že bychom to mohli někdy procvičit. "Tak jó, to bych byl rád! Procvičování magií je prča," zazubil jsem se ještě. Navíc to nikdy nebylo na škodu!
Poslouchal jsem jí. Pak jsem souhlasně přikývl a nakrabatil čelo s otázkou: "a jak dlouho tu jsi vlastně ty?" Chtěl jsem se zeptat, jestli se tu narodila, ale to nedávalo smysl, když řekla, že se tu rozhodla zůstat.
Propluli jsme do lesa, který byl oproti ostatním pěkně zvláštní. Stromy nevypadaly vůbec jako stromy, měly malé lístky a zajímavě to tu vonělo. Kulaté lístky ale nebyly to jediné, co mě překvapilo a stejně tak i mou společnici. "Jů, ajo!" Vydal jsem ze sebe co nejvíce potichu v úžasu a sledoval malého savce, který se houpal na větvi a vychutnával si nějaké stonky, nebo větvičky. "Jako fakt? Ale tenhle je úplně strašně roztomilej, nejradši bych ho poňuňal a pomazlil se s ním," rozplýval jsem se s rozteklým úsměvem nad malým medvidkem a nespouštěl z něj oči. Přeci jen se tohle místo zdálo krásné a jestli jich je tu víc podobných, byla by škoda se vydat někam zpátky do toho pochmurného světa za hranicemi Gallirei.

<<< Borovicová školka

Nechtěl jsem Jasnavě dávat falešné naděje, to bych nerad, ale chtěl jsem ji trochu uklidnit. Tím, že jsem jí vysvětlil odlišnost myšlení jsem doufal, že se alespoň trochu uklidní a nebude jeho nepřítomnost brát tak emočně.
Co se týkalo třetího boha, musel jsem se usmát. "Já ani nevím, kde mají sídlo ti dva, o kterých ty víš," zavrtěl jsem nad tím hlavou. V tomhle jsem bohužel nápomocný nebyl. Ale bylo fajn, že se Jasnava neměla problém vydat to zjistit.
Přikývl jsem a pokračoval po jejím boku. "Přesně tak," potvrdil jsem. "Věřím, že tady na Galliree je to denní maso," dodal jsem ještě s úšklebkem a pak se rozhlédl. Musel jsem se na chvilku zasoustředit i na vodu, která se před námi rozlévala, protože byla... červená? Asi jsem měl ještě dost co vidět, tohle jistě byl jen začátek, protože ani Jasnavě už to nepřišlo tak zvláštní. Tak to bych teda nepil.
"Nechat vyrůst borůvky? Téda, ty se máš!" Zazubil jsem se ještě. Byla v té magii dost přede mnou, ale byl jsem rád. "Ano, přišel jsem nedávno, pár nocí zpátky," doplnil jsem ještě. "Takže se tu furt rozkoukávám, zjišťuji, co tu je a není a poznávám nové vlky a vlčice hlavně," šibalsky jsem se usmál a pokračoval vedle ní.
Počasí nám do not moc nehrálo, takže na její návrh jsem souhlasně přitakal s pouhým: "m-mhm," a následoval ji mezi stromy.

>>> Eucalyptový les přes Ježčí plácek

Na její uvědomění si, nebo spíše připomenutí situace ohledně brečení jsem přikývl. Pak jsem se jí snažil vysvětlit, že myšlení vlků se od myšlení vlčic liší a že někteří vlci jsou prostě... hlupáci. Možná jsem do nich spadal taky, ale snažil jsem se alespoň vlčice pochopit. "Je to tak, na mý uši," dodal jsem a zastřihal s nimi.
Pokrčil jsem rameny, když řekla, že je to už celkem dlouho. Nemohl jsem za něj mluvit, neznal jsem ho a netušil jsem, kdo to byl, zároveň jsem nechtěl vlčici dávat falešnou naději. Ale bylo mi jí líto. "Ano, slyšel jsem, že je ještě jeden. Tak třeba on by mohl na otázky odpovědět normálně," zazubil jsem se. "Netuším ale, kde je nebo jak se jmenuje," sklonil jsem trochu hlavu a pak se na ní usmál. Byla roztomilá.
Když jsem vlčici svou květinou rozveselil, rozkmital jsem oháňku. "Vlastně jsem to doteď nevěděl," zasmál jsem se nevinně a pak jí květinu věnoval za ouško. Narovnala si ji a dodala ještě ke jménům poznámku, na kterou jsem přikývl. "To je pravda, a to si myslím, že jsem zdaleka ještě nic neviděl," máchl jsem se smíchem tlapkou. Nabídl jsem Jasnavě, že se můžeme projít. Příležitost uchopila za pačesy a navrhla směr, kterým se chtěla vydat. Ani nad tím neváhala, to se mi líbilo - prostě se rozhodla a šli jsme!

>>> Ohnivé jezero

Usmál jsem se nad tím, jak vlčice přemýšlela. "Brečet není nikdy hloupé. Někdy je potřeba ze sebe ty emoce dostat, abychom dali prostor těm příjemným," řekl jsem a usmál se doširoka. Její obavy o jiného vlka jsem se snažil pochopit, ale já jsem zatím byl úplně sám, prakticky na vše, takže jsem ten pocit až tolik neznal. I přesto jsem se snažil jí pochopit, co to jen šlo.
"Hmm, tak to je mi líto, nikoho s jizvou jsem ještě nepotkal," přiznal jsem se. Chtěl jsem k ní být upřímný. "Ale to hned neznamená, že se mu něco stalo," máchl jsem tlapkou ve vzduchu, abych jí trochu uklidnil. "Víš, my vlci, oproti vám, vlčicím, máme trochu jiné myšlení. A někdy jsme, i když to tak nevypadá, pěkný zbabělci. Takže je možné, že se spíše nedokázal třeba vyrovnat s tím, jak se cítí a prostě chtěl nějaký čas pro sebe." To by dost vysvětlovalo, nikdy jsem takové jednání vlků nechápal, protože sám jsem takový nebyl, ale to jsem teď vlčici vysvětlovat nemusel. Chtěl jsem, aby pochopila, že vlci myslí jinak a jednoduše se třeba snaží být o samotě, urovnat si myšlenky, a i když to není fér, tak se prostě zdejchnul a pak se zas vrátí. "Jsme občas fakt pitomí," dodal jsem ještě s úšklebkem.
Navrhl jsem, že bychom mohli navštívit bohy, kteří nám třeba na otázky odpoví. "Za Smrtí určitě nee," řekl jsem s kyselým úšklebkem při té představě. "A není tu náhodou ještě jeden vlk? Třeba ten by to mohl vědět a nechat si ty hádanky pro někoho jiného. Ale nevím, kde je nebo jak se jmenuje," pokrčil jsem ramena, i tak jsem si byl však jistý, že jsem o něm už slyšel. Moje nabídka ji přeci jenom vykouzlila mírný úsměv na tváři. "No jistě!" Radostně jsem zvolal, vyskočil na všechny čtyři a oklepal se. Byl jsem připravený s ní obejít klidně celou zemi, jen proto, aby se cítila lépe.
Chtěl jsem ji ještě vykouzlit úsměv na tváři o trochu větší. Rozhlédl jsem se, ale v tomhle zvláštním lese prostě žádný kytky nerostly. Kéž bych tak uměl, pomyslel jsem si, když jsem pocítil mírné chvění. Zasoustředil jsem se tedy a představil si tu nejkrásnější rostlinu, která měla vykvést hned vedle mojí tlapky. Vyrostla s květem velkým, ale ne tak krásným, jak jsem si představoval. I tak ale byla hezká. Rozmrskal jsem ocas, květinu utrhl a podal ji vlčici. "Těší mě, Jasnavo," řekl jsem ještě. Byl jsem rád, že jí moje jméno vykouzlilo o něco větší úsměv na tváři. Květinu jsem bez okolků čapl a posadil ji vlčici za ucho tak, abych se jí nedotkl a necítila se nepříjemně. Rychle, bezpečně, s citem. Pak jsem se usmál. "To je pravda! Už jsem to slyšel, že to je tady neobvyklé," protočil jsem očima ve snaze odlehčit situaci a pak ještě jednou rozházel ocas ze strany na stranu. "Tak kampak si přejete vyrazit, mladá slečno?"

Vlčice vypadala, že jí opravdu něco trápí. Proto jsem se snažil být co nejvíce soucitný, položil jsem se na zem a dával ji prostor, kdyby se mnou případně nechtěla mluvit. Ona byla však celkem překvapená z toho, že tu někdo před ní je. Snažila se dát najevo, že je v pohodě, ale nebyla. "To je v pohodě se cítit smutně," řekl jsem. Snažil jsem se být dobrá podpora, ale popravdě jsem ještě brečící vlčici před sebou neměl, takže jsem nějak nevěděl, co dělat. Ale udělal bych teď pro ni prakticky cokoli, jen aby se cítila lépe. Bylo mi jí líto. "To je v pořádku," řekl jsem ještě na uklidnění, když se mi omluvila a všechno to ze sebe dostala.
Pak jsem se jí podíval do zelenkavých očí. "Já tu jsem teda krátce, ale koho hledáš? Třeba jsem ho potkal, i když jsem potkal jen dva vlky, zatím," dodal jsem. "Ale teď už tu nejsi aspoň sama. Můžu ti pomoct hledat! Nebo můžeme... můžeme dojít k jednomu z bohů a ty ti prý dokáží odpovědět na otázky, které tě tíží. Slyšel jsem to," řekl jsem povzbudivě a doufal, že jí to alespoň trochu uklidní, protože - co si budeme, taky jsem měl vlhká očka z toho, jak jsem ji tu takhle viděl. Ani jsem netušil, kde se ve mně tolik empatie vzalo. "Co ty na to? A jsem Tomáš, mimochodem."

Stále jsem byl zamyšlený a procházel mezi kmeny stromů, aniž bych si nějak extra zvlášť všímal detailů. V tom jsem však zacítil pach. Dokonce jsem i zaslechl kroky a nějaká slova, takže jsem se prudce otočil a doufal, že mě někdo nejde sežrat za to, že jsem mu balil partnerku.
Spatřil jsem nedaleko sebe vlčici, která sjela po kůře stromu na zem a něco si tam mumlala. To prostě nešlo nechat být, proto jsem se pomalým, opatrným krokem rozešel směrem k ní.
Když jsem se přiblížil, všiml jsem si, že pláče? "Em, pardon, slečno," řekl jsem, aby se nelekla, že se k ní řítí nějaký pedofil nebo něco. "Promiňte, jste v pořádku?" Zastavil jsem se kousek od ní a lehl si, abychom byli na stejné úrovni. Nechtěl jsem před ní stát, aby to vypadalo, že se povyšuju nebo tak něco. Chtěl jsem, aby se cítila fajn, netušil jsem, co se jí stalo, ale raději jsem byl ve střehu, kdyby utíkala před nějakým nebezpečím. Tady jeden nikdy neví.

<<< Esíčka přes Středozemku

Krajem pláně jsem prošel až do lesa, který vypadal zvláštně. Už z dálky jsem viděl ony mohutné stromy, cítil jsem tu vůni a hlavně - co to je sakra za stromy? Byly třeba úplně gigantické! Nechápal jsem to, musel jsem se u jednoho z nich zastavit a podívat se, kde mu končí koruna. Ale prakticky jsem to neviděl, jak vysoký ty stromy byly.
Zamračil jsem se a vyrazil jsem hlouběji do lesa. Kdo ví, třeba by tu mohlo být něco zajímavého, na co bych mohl narazit a zaujalo by to mojí pozornost. Nadlábnutej jsem byl, odpočatej taky, takže jsem měl pěkný volníčko a pohodku na to, abych se tu prostě jen v klidu prošel a zjistil, jak je možný, že zrovna tady a na tomhle místě ty stromy takhle strašně moc narostly.

<<< Tulipánová louka

Dorazil jsem k vodě. Měl jsem celkem štěstí, nejdřív místo, které bylo pokryté květinami, pak řeka hned za rohem... no co víc si přát? Teď už by to chtělo potkat jen nějakou pěknou, mladou... vlčici a bude to perfektní! Proběhlo mi hlavou. S úšklebkem jsem došel k vodě, sklonil hlavu a napil se. Párkrát jsem se podíval na svůj odraz, jestli se náhodou něco nezměnilo, ale slušelo mi to, jako vždy. Vycenil jsem i tesáky, které byly pěkně bílé a spokojeně zamlaskal.
Nahltal jsem se vody a rozhodl jsem se vyrazit někam dál, podívat se, co tu v okolí za zajímavá území vlastně je a není. Doufal jsem, že už nenarazím na vlka, ale na spíše na vlčici, když už, aby mě zase ten vlk nenechal v pejru jako Shahir.

>>> přes Středozemní do Borovicové

Sem tam jsem zacukal tlapkou ze spaní, ale jinak to byl úplně dokonalý spánek. Netrval nijak extra dlouho, ale mně to přišlo, jako kdybych spal dva dny.
Pomalu jsem rozlepil očka a viděl, že stále ještě je den. Nebo to už byl druhý den? Kdo ví. Ale cítil jsem se jako nový vlk. Spokojeně jsem si ještě zívl, zastřihal ušima a znovu nasál tu vůni květin do plic. Nic mi momentálně nechybělo. Jenže jak jsem se nadechl podruhé, ucítil jsem, jak mě škrábe sucho v tlamě a bylo by potřeba se napít. Teplo mi vysušilo hrdlo, takže jsem se postavil na všechny čtyři, oklepal a podíval, kterým směrem bych se mohl vydat. Naštěstí jsem nedaleko uviděl řeku, zvláštně klikatou, ale mokrou a to bylo nejdůležitější.

>>> Esíčka

Neváhal jsem ani sekundu a ulehl jsem nedaleko malého keře, který byl kousek ode mě. Spadl jsem do květin a zhluboka se nadechl. Tak krásně voněly! Bylo to neuvěřitelně nádherné, že jsem měl na tváři pořád spokojený úsměv, aniž bych si to vlastně uvědomoval. Protáhl jsem si ještě moje ztuhlé tlapky a pak už se jen stočil do klubíčka, položil hlavu na přední nožky a zavřel oči.
Myslel jsem si, že usnu hned, během sekundy, ale chvilku to trvalo. Jak byl klid a příjemně to tu vonělo, měl jsem čas trošku přemýšlet, ale netrvalo dlouho a já spokojeně zabral a usnul, tvrdě jako medvěd. Užíval jsem si to, i kdyby se mělo jednat o krátký šlofík, fakt jsem to potřeboval.