Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2/5
.
Červenec 1/10

Potuloval jsem se po lese a začínal pociťovat tu únavu, kterou jsem už dlouho necítil. Jako kdyby na mě všechno to, co se mi stalo, dolehlo a já netušil, jak se toho v té mojí zasněné hlavě zbavit. Zajímalo mě, jestli vlčice, do které jsem vkládal veškerý svůj čas a naději, je ještě naživu. Jestli to vlče, které mi přinesla, je stále naživu a jestli ten vlk, který byl její partner, ji opravdu tak moc miloval. Všechno se mi to honilo hlavou a já ten nekonečný průtok myšlenek nedokázal zastavit. Unaveně jsem z toho všeho zívl a rozhlédl se. Byl jsem v lese a doufal jsem, že tu jsem sám. Nechtěl jsem se teď s nikým potkat, nebo se s kýmkoli bavit, chtěl jsem prostě jen v klidu projít kolem pár stromů, najít si to správné místo a na chvíli sklonit hlavu.

1/5

Souhlasně jsem přikývl. Ačkoli mi ta představa upřímně trochu naháněla hrůzu, i tak to bylo zajímavé. To, že bych šel po lese a proti mně se plazil šnek, který by byl velký, jako já, asi bych stáhl trochu ocas. Na druhou stranu, aspoň by jim jeden utekl.
Za celé její magické vystoupení jsem jí pochválil a dodal, že by bylo fajn, kdyby mě to naučila. "Tak jo," spokojeně jsem ještě zamlaskal. "Já už jsem něco zkoušel, ale asi budu muset navštívit ty bájné bohy, abych se v tom zdokonalil," doplnil jsem ještě a máchl ocasem. Rozplácl jsem se pak na zem vedle ní a protáhl si tlapy.
Byl jsem vděčný za to, že jsem Jasnavu mohl trochu rozveselit a přivést na jiné myšlenky. V tom jsem byl prostě dobrej. Nastražil jsem uši a poslouchal ji, zatímco jsem se díval na ranní oblohu. "To jo, jsem za to taky rád, páč jinak bych se teď musel dřít nějakym lovem," dodal jsem ještě a zazubil se. Myslel jsem to samozřejmě v dobrém. V tom jsem nastražená ouška nasměroval po směru zvuku, který se k nám nesl. "Hm, zní to jako šplouchající voda. A cítíš tu sůl?" Zeptal jsem se jí a otočil se na břicho, abych byl případně připravený to prozkoumat. To jsem netušil, že tu nejsme tak úplně sami.

Prihlasuji Tomina s Badri
Tymova vyzva: Ne a ne

Poslouchal jsem Jasnavu. "No já si myslím, že je to možný, proč by ne? To by ale bylo něco," zazubil jsem se nad tou představou a pokračoval po jejím boku.
Na její poznámku jsem musel přikývnout. "To máš pravdu... ale i tak, prostě se mi nelíbí, meh," zavrtěl jsem ještě nespokojeně hlavou a zazubil se. Na mou další otázku mi Jasnava rovnou řekla, že by se nejraději nejdříve najedla, než prozkoumáme tohle území, kde jsme teď. Usmál jsem se a mrskl ocasem. "Tak se ukaž," zastavil jsem se a sledoval, jak před námi nechala vyrůst keř. Ten byl celý obalený modrými borůvkami a ačkoli jsem miloval maso, mlsně jsem se olízl. Borůvky nebyly k zahození! V tom Jasnava ještě svou přehlídku doplnila o maliny a jahody. Co jsem si pamatoval, maliny měly kolem sebe pichlavé trny, takže bylo potřeba být opatrný. "Panejo, ty si teda fakt dobrá. To mě budeš muset naučit," dodal jsem. Ona ale měla v rukávu ještě jedno eso, které jsem ani zdaleka nečekal.
Před námi se rozrostl strom, který na sobě měl třešně. To už byla jiná písnička! Mrskl jsem ocasem. "Panejo!" Nadšeně jsem přiskočil a jednu si uždibl. Byly výborné. Spokojeně jsem se na Jasnavu podíval a pak pokračoval v ochutnávání plodů, které tu nechala vyrůst. "Je to fakt výborný, jsi šikovná," pochválil jsem jí ještě jednou a olízl si už pomalu fialový čenich.

<<< Mangrovy

Ještě jsem se naposledy s chutí zasmál a pak už jen zavrtěl hlavou. Ta představa byla opravdu komická. "No to sice ne, ale šnek není tak velký," doplnil jsem ještě. Ale možnost to taky byla, to by to i celkem vysvětlovalo, jen kdo ví, co vlastně byla pravda.
Při tématu o hadech jsem se ještě jednou lehce otřásl a poslouchal Jasňu. "Nevím, jsou divní. Dobře, asi to chce dávku šikovnosti, ale mně se prostě nelíbí, proč nemají nohy jako každý jiný tvor?" Nechápavě jsem nad nimi zavrtěl hlavou. Byli fakt mimo. Jasni poznámka mě ještě donutila se pousmát.
Přešli jsme pomalu do více skalnatých míst a já se začal rozhlížet. Netušil jsem, jestli tu máme nějakou šanci na savce, kterého bychom si mohli dát k snědku, ale moc to nevypadalo. Slyšel jsem, jak se tu ale někde opírá voda do skalisek. Tak třeba bychom to mohli zachránit rybkou?
Když jsme pokračovali dál, Jasňa mi lehce objasnila situaci se jejími magiemi. "Hm, to je zajímavé," podotkl jsem a poslouchal ji, zatímco jsem si koukal pod tlapy, protože jsem byl ještě trochu mimo z těch hadů. "A taky to vypadá, že tady voda je, slyšíš ji? Dokonce je tu i cítit vlhko," rozhlédl jsem se, ale zatím nebylo nic vidět.
Na její otázku jsem nastražil uši. "Zatím to moc nevypadá, že by tu byli třeba zajíci. Vůbec nevím, co za tvory tu žije," zavrtěl jsem hlavou. "Jedině zkusit vodu a rybu, ale nevím nevím. Co zvládneš nechat vyrůst?" V tom jsem moc zkušenosti neměl, co se týče plodů.

Musel jsem se od srdce zasmát tomu, co řekla Jasňa. Že by si vlk tahal jeskyni s sebou na zádech? Ta představa a její fantazie mě jednoduše pobavila. "Achjo, ty máš teda fantazii," práskl jsem přední tlapkou do jednoho z kořenů, ze kterého se ozvalo duté zadunění. Pak už jsem jen zavrtěl hlavou. "Ale jako, ti tvorové teda musí mít silné tělo, když udrží na sobě něco, co je prakticky větší, než oni. Jak jsou asi velcí, bez toho domečku?" Přemýšlel jsem.
Naštěstí se jí nic při malém pádu nestalo. Ujistil jsem se a pak už jsem spokojeně vydechl. "To teda je," přitakal jsem. A to jsme prakticky teď začali! Ještě jsme neviděli skoro nic.
Na hady jsem ale byl opatrný. Jasňa na to měla trochu pozitivnější náhled, ale já jsem z nich měl náležitý respekt. "Je to divný, právě! Jakto, že se pohybují bez nohou? Jsou celí... prostě divní, brh," oklepal jsem se nervózně při představě, že tu teď jsou kolem. Asi jsem to ani netušil, ale měl jsem z nich hrůzu. Jakmile zmínila jejich zuby, ještě mnou projela husina a já se oklepal. "Ano, prosím," rozhlédl jsem se kolem sebe a vyrazil za vlčicí.
S děkovným pohledem, že tu nemusíme trávit delší čas jsem ji pozoroval. "To není špatný nápad, taky bych už něco zakous," souhlasně jsem zavrněl a pokračoval po jejím boku. "Magie? Hmmm... jaké vlastně ovládáš?" Věděl jsem, že říkala o magii zemi, ale netušil jsem, co dál se pod její maskou vlčecí dámy skrývá.

>>> Konec světa

Usmál jsem se na Jasnavu, protože jsem byl rád, že je ve smečce šťastná. Minimálně jsem věděl o dalším místě, kde bych mohl sklonit hlavu přes zimu, do které je sice zatím daleko, ale většinou to uteče, jako voda. Na téma draků jsem se usmál. "Jo, to je všechno možný, asi by mě to ani nepřekvapilo," zazubil jsem se ještě a mrskl ocasem.
Přikývl jsem, když jsem sledoval barevnou duhu. "Je to stejně zajímavý, co všechno ta příroda dokáže," zamyslel jsem se trochu nahlas. Jasnava nelenila a skočila na ostrůvek, což nedopadlo úplně dobře. Naštěstí se jí nic nestalo. Když ze sebe oklepala vodu, přimhouřil jsem oči, protože jsem pár kapek schytal taky, ale jen jsem nad tím mávl tlapkou. Zvíře, kterého se Jasni lekla, vytáhlo zpoza podivného krunýře i nohy a ráčilo se odebrat pryč. "Tak to bylo něco!" řekl jsem ještě, protože bych tohle opravdu běžně nečekal.
"Ale zase to je náhodou dobrý, mít svůj domek furt s sebou. Jen to asi musí být těžký... ale je pravděpodobně zvyklé," doplnil jsem ještě. "Hlavně, že jsi v pohodě." Ještě jsem ji pohledem zkontroloval a pak sledoval, jak zvíře pomalu brázdí mělčinu pryč od nás. "Vypadá to, že tu jsou nástrahy všude, kolem nás. To je něco!" Měl jsem z toho radost. Být jen v obyčejném lese, kde se nic neděje, nebylo už na mě. Tohle mě bavilo mnohem víc!
Vydal jsem se za Jasní a sledoval ryby, které se tu místy mihly ve vodě. Jen jsem nad tím užasle vrtěl hlavou, když mě vyrušilo její vyjeknutí. Na hady jsem teda zvyklý moc nebyl. Hned jsem vyskočil na ostrůvek, který nebyl už žádným zvířetem a tam jsem pozorně sledoval všechny místa kolem sebe. "No jako neříkám, že bych se jich bál, ale hadi můžou být fakt nebezpeční," doplnil jsem a stále se rozhlížel. "Jejich kousnutí může být i smrtelné," sklonil jsem ušiska ke krku a podíval se na Jasnavu s přikývnutím, aby si dávala pozor.

<<< Eucalyptový les

Bylo těžké se takhle rozhodnout, nešlo to přeci jen z minuty na minutu, ale už jsem v koutku duše rozhodnutý asi byl. Za celou mou cestu jsem se nesetkal s tak zajímavým místem a zajímavými vlky, proto jsem Jasnavě přikývl. "Taky si myslím," potvrdil jsem. Ona mi pověděla o její smečce, o které jsem zatím nic neslyšel. "Tak to rád slyším, že jsi tam šťastná. Jistě jsi obklopena skvělými vlky," usmál jsem se a máchl ocasem. Kdo ví, co bude a nebude se mnou a smečkou, projelo mi jen hlavou.
Pokračovali jsme dál napříč územími, která byla stále pro mě novinkou. Poslouchal jsem Jasnavu a přitom se kochal okolím. "No vidíš, to mě nenapadlo," zazubil jsem se. Pro mě byl drak obrovský, nebezpečný tvor, ale představit si ho jako Jasnava bylo zajímavé. "To je možné, že tací existují. Třeba jsou jen strašně stydliví a schovávají se, ale přitom tu jsou všude," dodal jsem lehké tajemno do rozhovoru a nenápadně se rozhlédl. Pak jsem se jen usmál.
Povídání s Jasnavou bylo fajn, přišlo mi to, jako kdybych se s ní vracel do svých dětských let, ale užíval jsem si to. I když jsem se takhle běžně nechoval, tenhle přístup mi zatím vůbec nevadil. "To je něco," užasle jsem vydechl, když jsme se dostali k vodě.
Počasí nám hrálo pěkně do karet, takže jsem se na chvilku zastavil a podíval se na oblohu. Po dešti už zbyly stopy jen na zemi, ale na obloze se díky tomu všemu rozzářila barevná duha. Zdobila tak krásně oblohu a já se na chvilku musel zastavit a prohlédnout si tu nádheru. "Hele, Jasni, koukej! Duha!" ukázal jsem tlapkou do nebe.
Jasnava ale neváhala ani sekundu a odrazila se na malý ostrůvek. "Dávej pozor!" Křikl jsem na ní, ale než jsem stihl vůbec její tlapky následovat, jeden z kamenů se pohnul a vystrčil hlavu.
Překvapená Jasnava žuchla do vody, naštěstí tu nebyla hloubka. Vydal jsem se za ní, ať už to pohyblivé cosi bylo cokoli. "Jsi v pořádku?" Snažil jsem se jí pomoci zdvihnout. Zazubil jsem se ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že je v pohodě. "Tady je to samé překvapení. Zdravíčko!" Otočil jsem se na stvoření a rozmáchal ocas, abych dal najevo, že jsme tu v přátelském duchu.

Zeptal jsem se Jasnavy, jestli jí napadá, jak by se asi mohl třetí bůh jmenovat. Napadlo jí, že by se mohl jmenovat Narození, což dávalo z logiky věci celkem smysl. Jen jsem přikývl. "Mhm," zavrtěl jsem souhlasně hlavou. "To nezní špatně," dodal jsem ještě a pak jsem přemýšlel. Nic lepšího mě ale nenapadlo.Na další otázku mi potvrdila to, co jsem si myslel. "Tak to je fajn, je to tu zajímavý, taky přemýšlím, že asi zůstanu," pokrčil jsem rameny. "A v jaké si smečce? Líbí se ti tam?" Kdyby se jí tam nelíbilo, tak tam není přece, ty tele, řekl jsem si. Práskl bych se tlapou přes čelo, ale aspoň nestála řeč.Myšlenka Jasnavy mě donutila se pousmát, ale vzhledem k tomu, co málo jsem tu stihl už vidět, bych se tomu taky nedivil. A to jsem neviděl prakticky ještě vůbec nic. "Ani by mě to nepřekvapilo. Ale kdyby tu byli draci, myslím, že by tu nebyli vlci," zasmál jsem se, protože přeci jen - pro draka bychom byli přirozeně jako jednohubka.Nespouštěl jsem oči ze savce, který by svou roztomilostí rozpustil i kámen. Pak jsem ale otočil zrak na Jasnavu a přikývl. "Dobrá, rád se tu porozhlédnu." Vyrazil jsem hned za ní, ještě naposledy věnoval vřelý úsměv medvídkovi a pak následoval vlčici.

>>> Mangrovy

Květen 10/10 | Vivuš

Zdvihl jsem se. Vlčice vypadala, že už celou situaci vzala chladně a více rozumně, ačkoli jsem jí chápal. Asi by se mi nelíbilo, kdyby někdo přiběhl a ošplouchl mě tak, jako jsem to udělal já jí. Ale musela to chápat. Kdyby jí nehořela záda, určitě bych to neudělal, tak jsem nebyl vychovaný. Nakonec jsem se zdvihl, že se dám na odchod a naposledy si ji prohlédl. Kdo ví, jestli na ní ještě narazím, tenhle kraj byl velký. Musel by to být jen jedině osud.
Ona se na mě otočila, pohodila ocasem a pronesla hrdě svoje jméno. Máchl jsem ještě ocasem. “Rád jsem tě poznal, Vivianne,” řekl jsem k ní a vydal se směrem pryč. To jméno znělo tak vznešeně, že jsem tušil, že si ho zapamatuji na ještě dlouho.

Květen 9/10 | Vivuš

Asi nečekala to, co jsem jí pak řekl. To, že jsem se snažil omluvit úplně přešla, takže jsem z toho nějak vyvodil, že to třeba bylo úmyslně, ačkoli jsem netušil jak. Jak může někdo donutit někoho jiného, aby mu řekl přesně to, co chce slyšet? Nebo to, co si ten druhý přesně myslí? Měl jsem se tady ještě dost co učit.
Avšak na mou druhou poznámku už působila celkem překvapeně. Jen jsem pokrčil rameny a usmál se. "Je to tak, nemusíš děkovat," doplnil jsem a stále se na ní usmíval. Škoda, že ten šťastlivec nemůžu být já, pěkně by nám to spolu ladilo. Nečekal jsem o moc dlouho, zdvihl se a podíval se jejím směrem naposledy tak, jako kdybych se s ní loučil na věky. "Tak už snad abych šel."

Květen 8/10 | Vivuš

Vypadalo to, že nakonec o mé krátkozrakosti připustila, že by to tak opravdu mohlo být. Neměl jsem možnost jí to dokázat, takže to bylo jediné, co bylo možné - věřit. Její rozhodnutí bylo jen na ní. Nemohl jsem jí nutit.
Když jsem jí však vyplácl všechno, co jsem měl v hlavě, naštvaně jsem se okřikl. "J-já," začal jsem ze sebe nervózně zase soukat, ale nešlo to tak lehko. "Promiň, nevím, proč jsem to říkal." Opravdu jsem neměl tušení. Jak to, že mi nedělalo problém jí cokoli takhle vyžvanit? "Tvůj budoucí přítel bude jeden velký šťastlivec," doplnil jsem ještě nezávisle na tom, že nejevila zájem a zdvihl se s tím, že se dám na odchod.

Květen 7/10 | Vivuš

Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. "Je to pravda," doplnil jsem prostě. Nevěděl jsem, jak jí to dokázat, bohužel to zrovna nijak dokázat nešlo. Její ostrý jazyk se mi fakt líbil, nemohl jsem si pomoct. Sledoval jsem, jak se plameny vrtí ve vzduchu a poslouchal ji. "Mhm," přikývl jsem.
Jenže v tom se najednou na mě otočila a začala se mě ptát na něco, co jsem vůbec nečekal. Nemohl jsem ale odolat a musel jsem jí vyklopit, jak to opravdu je. "Ano. Jsi mocná, krásná, ladná, elegantní, máš něco, co jiná ne. Tvoje černé oči, v nich by se utopil snad každý. Dokázal bych pro tebe položit život," řekl jsem ještě a vydechl. Proč jí tohle sakra říkám?!

Květen 6/10 | Vivuš

Když mi odpověděla, pokrčil jsem zase ramena a olízl si čumák. "No, já moc dobře na dálku nevidím, všechno mám rozmazaný," vysvětlil jsem a omluvně na ní zamrkal. Byla to pravda, ano, poznal jsem, že oheň je černý, ale to až po tom, co jsem se jí snažil uhasit.
"Tak promiň, že mi záleží na ostatních," doplnil jsem ještě zpátky. Snažil jsem se být opatrný, pořád hrozilo, že by mi mohla ublížit, ale na druhou stranu - kdyby chtěla, už by to udělala. "Vlčic jako ty tu moc po kraji nechodí," dodal jsem ještě a koutkem oka si ji prohlédl. Měla zvláštně zbarvený kožíšek, ale s tím vším, co jí zdobilo, to prostě ladilo a byla neokoukatelná. Nemohl jsem si pomoct.

Květen 5/10 | Vivuš

"Proč jako?" Zeptal jsem se, jako kdybych nebyl v ohrožení života a prostě jsme spolu klábosili u čajíku. Proč mě musela hned urážet? "No dobře, tak mi nevěř. Ale nevím, proč bych to měl dělat. Nechodím a nenamáčím cizí vlčice, kterým hoří záda, jen tak, pro zábavu," pokrčil jsem rameny, nebo jsem se o to alespoň pokusil a pak si jí znovu prohlédl. V tom ze mě slezla.
Chvilku jsem počkal, pak jsem se přetočil na břicho a sedl si. Oklepal jsem se taky a viděl, jak mi ukápla krev z hrudníku. Sakra, je fakt silná, projelo mi hlavou. "Jsem Tomáš. Asi jsem neudělal nejlepší první dojem," sklonil jsem hlavu k zemi a doufal, že už se trochu uklidnila.