Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 7/10

Bylo zvláštní, jak rychle jsem se v lese nakonec zorientoval. Kdybych tak tvrdohlavě nešel jedním směrem, který byl zcela očividně špatný, mohl bych si ušetřit spoustu starostí. Nakonec jsem dokonce narazil i na řeku ve které jsem si mohl umýt packy a tlamu. Hned se mi šlo zase o trochu lépe. A když jsem viděl světlo na konci tunelu, tedy světlo na hranici lesa, byl jsem mnohem klidnější. Zjevně v tomhle lese neumřu, to byla skvělá zpráva. Vyšel jsem ven, jen abych zjistil, že jsem byl jen kousek od místa ze kterého jsem původně vyšel. No, nakonec jsem se v tom lese přeci jen motal v kruhu. Asi to byl nějaký bludný les, nebo tak něco. Budu si ho muset zapamatovat, abych se mu příště vyhnul.

Červenec 6/10

Z lesa tak snadná cesta nevedla. Byl bych si přál, aby ano, ale to by bylo prostě moc snadné. Mohl jsem se vrátit, ale to by mi připadalo jako prohra. Měl jsem už vážně pocit, že se motám v kruhu, ale byl jsem přesvědčený, že se někde nějaká cesta musí objevit. Musela, ne? Nemohl jsem se tady přeci ztratit navždy... Možná jsem se měl vrátit k těm ostružinám, ale už jsem nenašel cestu ani tam. Začínal jsem být zoufalý. Co teď? Ptal jsem se sám sebe, ale i kdybych se vzdal, nijak bych si nepomohl. Pořád bych tu byl ztracený. A tak se se prostě odvrátil a šel jsem na úplně opačnou stranu než jsem šel dosud... ať už ta cesta vedla kamkoliv, horší to být nemohlo. Nebo mohlo?

Červenec 5/10
5/5

Už jsem měl plný žaludek, byl jsem odpočatý a cítil jsem se lépe, byl jsem ale pořád tak trochu ztracený. Nakonec jsem prostě šel dál, protože zpátky se mi jít nechtělo. Byl jsem olepený od těch ostružin. Kdybych tak našel jezero, říkal jsem si, ale tušil jsem, že tolik štěstí už asi mít nebudu. Přeci jen i s těma ostružinama se mi to nakonec vyvedlo celkem dobře. Bylo by to moc náhod najednou. Šel jsem rovnou za nosem, ale les byl stále jen neznámým místem. A navíc se zdálo, že spíše než ven mířím do jeho hlubin. Asi mě to mělo trochu znepokojit, ale já prostě šel dál. Ať už na mě v těch hlubinách číhalo cokoliv. Byl jsem si navíc jistý, že to je jen taktika toho lesa. Jistě se brzy dostanu ven.

Červenec 4/10
4/5

Nemihlo se nic. Tenhle les už byl evidentně vylovený, jinak jsem si to neuměl vysvětlit. Nakonec jsem to tak trochu vzdal, ale šel jsem dál, odhodlaný někam dojít. A bylo mi docela jedno kam, prostě někam. Nohy mě nesly trochu rychleji a já mohl doufat, že někde nepadnu hlady. Nakonec jsem narazil alespoň na ostružiní. Páni, kdo by to byl čekal, že ostružiny budou stejně dobré jako králík? Rozhodně bych to ještě ráno nečekal, teď jsem se však cpal tak, že jsem měl celou tlamu modrofialovou - a žaludek plný sladkých bobulí. Teď jsem se mohl pustit dál s novou nadějí, že se mi podaří zjistit, kde jsem a najdu cestu domů.

Červenec 3/10
3/5

Takže, teď něco k snědku. To se zdálo těžší než jsem si původně myslel, protože v okolí nebylo ale vůbec nic, co by se dalo sníst. To mi nehrálo moc do karet. Mohl jsem tak maximálně jít a zkoušet své štěstí. To bylo jediné, co mi zbylo, a tak jsem přesně to udělal. Nebyla to zrovna procházka o kterou bych stál, ale žaludek se mi kroutil hlady. Potřeboval jsem si něco ulovit, ale co, když kolem bylo úplně pusto. To se všechna zvířata propadla do země, nebo co? Byl jsem silně nespokojený, ale musel jsem jít dál. Nemohl jsem si jen tak sednout uprostřed cesty a doufat, že mi něco spadne do klína. Tak to obvykle nefungovalo. Prostě jsem šel dál a dával si pozor, co se kde mihne, abych po tom mohl vystartovat.

Červenec 2/10
2/5

Když jsem se probudil, nevěděl jsem ani trochu, která bije. Bylo ráno, nebo večer? Uplynul den, nebo jsem tady pod tím stromem spal půl dne? Ani na jednu otázku jsem neznal odpověď. Když jsem se ale trochu vzpamatoval, usoudil jsem, že nemohlo uplynout více než hodina... asi? Možná to bylo i déle, ale spánek rozhodně splnil svůj účel. Byl jsem odpočatý a to byla ta vůbec nejlepší zpráva. Protáhl jsem si nohy a záda. Trochu se setmělo, což by mohl být problém, protože jsem si vůbec nebyl jistý, kde jsem, ale nakonec jsem nad tím zase tolik nepřemýšlel a vydal jsem se na cestu, kterou jsem odhadl, že by mohla být ta správná. Nejlepší by bylo najít něco k snědku. To byl další úkol.

Červenec 1/10
1/5

Byl jsem v hlubokém lese, měl jsem hlad a únavou jsem sotva pletl nohama. Asi jsem to přehnal, myslel jsem, že si vyrazím jen na chvíli a nakonec jsem skončil v docela nepěkné bryndě. Musel jsem to nějak urychleně vyřešit. Chtělo to jít krok za krokem, co jiného mi zbývalo? Nejlepší bylo si nejprve trochu odpočinout. S čistou hlavou jde všechno lépe. Usadil jsem se a nakonec jsem si lehl pod strom. Smotal jsem se do klubka a zavřel oči. A už jsem spal. Usnout byl ten nejmenší problém, protože jsem byl vážně hodně unavený. Věděl jsem, že až se vzbudím, musím nějak vyřešit ještě ten palčivý hlad a cestu domů, ale to už byly problémy budoucnosti. Teď jsem klidně oddechoval pod stromem v naději, že to byl jen zlý sen.

1/5

Jasnava a její strach z bouřky mě trošku nutil se pousmát, ale neměl jsem jí to nijak za zlé, nebo jsem ji tím nijak neodsuzoval. Já jsem se bál například hadů, každý máme prostě něco. Úsměvné to pro mě spíše bylo proto, že mi to přišlo celkem roztomilé. Připadal jsem si vedle ní jak její velký brácha.
Když jsme se snažili zazdít zvuky bouře pod konverzaci, rozpovídali jsme se o první otázce, kterou Jasnava nadhodila. Poslouchala jsem i její pohled na celou tu situaci a sem tam jsem máchl přítomně ocasem. "Hm, na tom něco bude, s tím s tebou souhlasím," přitakal jsem a poslouchal ji ještě. "Hlavně přes zimu je obtížné lovit a hladový vlk se rovná co? Naštvaný a smutný vlk," řekl jsem s úsměvem. Nemohl jsem si tenhle možná trochu ohraný fór odpustit.
Pohlédl jsem na nebe. Bouře se vytratila s ranním sluncem a já pocítil, jak se teplé paprsky opírají do mého kožichu. Unaveně jsem se protáhl a podíval se směrem k vlčici. Začínalo být pořádné parno. "Páni, to je hic," dodal jsem po chvilce. "Nechceš se jít někam smočit?" Navrhl jsem. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli má nějaké plány, abych jí zcela nezdržoval, což bych jako gentleman opravdu nerad, ale tušil jsem, že i jí nějaká ta koupačka případně potěší.

4/5

Cítil jsem, jak se Jasnava celá třese. Bylo mi jí líto. Až doposud mi vůbec nedošlo, že jsou i vlci, co bouřky prožívají právě takhle. "Věřím, že ty by si udělala to samé pro mě," dloubl jsem lehce bokem do jejího a usmál se. Vůbec mi její blízkost nevadila. Neviděl jsem zatím nic fyzického, ačkoli normálně bych už ji sváděl, ale byla tak roztomiloučká, že jsem ji spíše bral jako svou menší sestru.
Bambus byl zvláštní, ale moc nás nepokryl. Lepší než nic, říkal jsem si stále, protože teď by bylo více nebezpečné cestovat do lepších míst, než zůstat tady. Budeme hold trošku mokří, prolétlo mi ještě myslí, ale doufal jsem, že s tím bude Jasnava v pohodě.
Na můj návrh si ke mně přilehla a navrhla první téma. V tom se ozvalo mocné zaburácení. Hned jsem si odkašlal a dal se do slov. "No, nad tím jsem asi nikdy nepřemýšlel. Asiiii," protáhl jsem slovo, aby doznělo společně s hromem, "vlastně mám rád celkem všechny. Jen podzim je takový pochmurný," doplnil jsem. "Léto je krásný, ale někdy je hrozný dusno. Jaro je asi nejhezčí," zamyslel jsem se. "Ale ono i na zimě je něco, má v sobě svoje zimní, ledové kouzlo," doplnil jsem ještě, když jsem viděl záblesk. "A jaké je tvoje nejoblíbenější?" Nikdy bych neřekl, že já, takový proutník, se budu choulet s vlčicí a bavit se o ročních obdobích. Světe div se, bylo to fajn.

<<< Konec světa

3/5
"Pravda, to je taky možné," souhlasně jsem se rozhlédl, jestli na nějakou květinu nenarazím, ale bouřka mě nyní ovlivňovala více, a tak jsem se spíše soustředil na to, kam jdeme. "Vypadal, že těch příběhů bude mít hodně moc," zazubil jsem se. Nechtěl jsem říct, že byl ultra starý, ale... byl. Jednou budeme takoví všichni, tak se není za co stydět.
Jasnava mi vysvětlila svou situaci ohledně bouřek a já se jen pousmál. Nezazlíval jsem jí to, byla milá. Trošku jsem si připadal jako velký brácha, který by za ní teď snad dal i život. "Neboj, brzy něco najdeme," snažil jsem se jí uklidnit, když se v tom na mě nalepila a já pocítil, jak se třese. Musel jsem uznat, že blesky lítaly kousek od nás a bylo to pěkně hlasitý. Mně se líbilo to sledovat, ale tušil jsem, že celá ta bouřková věc je pěkně nebezpečná, takže jsem k tomu měl náležitý respekt. "Vůbec se neomlouvej. A neboj, ochráním tě," přitiskl jsem se na ní ještě více, aby měla jistotu a usmál se. "Tady se nám nic nestane," dodal jsem ještě, ačkoli les, do kterého jsme vlezli, nebyl tak úplně klasickým lesem. Stromy totiž nebyly klasické, ale byl to nějaký druh trávy, spíše jako bambus. Sakra, to nás moc neochrání, pomyslel jsem si. Jasnava se mě zeptala, jestli vidím nějaký úkryt, ale já jsem toho moc neviděl. Zdvihl jsem hlavu a spatřil, jak je pár bambusů spadaných přes sebe. "Támhle!" Křikl jsem a vyrazil směrem tam. Bambusy tvořily malý úkryt, bylo to lepší, než nic. "Lepší než trnem do oka," dodal jsem se zazubením. "Můžeme si povídat, aby si tu bouřku tolik neslyšela a nevnímala, co ty na to?" Zeptal jsem se jí, protože mi začínaly docházet nápady na to, jak ji uklidnit.

2/5

Shodli jsme se na tom, že Život sídlí na poušti. "Květiny," zopakoval jsem, ale tušil jsem, že jich moc u sebe nemám. Takže jsem jen mlsně mlaskl a nechal rozhodnutí ho navštívit na Jasnavě. Rád bych ji každopádně doprovodil.
Na její odpověď jsem se znovu usmál a máchl ocasem. "To máš pravdu. Naštěstí jsem v pořádku," dodal jsem ještě a sledoval, jak má o mě starost. Bylo to zvláštní, vidět někoho, koho moje zdraví alespoň trochu zajímá. Culil jsem se jak idiot.
Jakmile jsem jí objasnil, že jsem tu potkal velmi starého vlka, přikývl jsem na její odpověď. "To určitě ano, škoda, že se nezdržel, mohl nám toho povědět a ukázat víc. Ale teď, když jsem mu pomohl, ho třeba potkáme a on nám laskavost někdy vrátí, až budeme potřebovat," řekl jsem přemýšlivě. Nedělal jsem to proto, ale někdy se to může hodit.
Jasnava souhlasila s přesunem a úkrytem, v tom se ozval hrom. "V pohodě? Máš strach z bouřky?" Zeptal jsem se jí a přišel k ní o trochu blíž. "Já tě ochráním, kdyby cokoli," dloubl jsem do ní bokem a vyrazil po jejím boku do nedalekého lesa se ukrýt. Snad nepraští blesk do stromu a nebudeme ve větším nebezpečí, než tady.

>>> Neprobádaný les

1/5

Poslouchal jsem Jasnavu, když mi vysvětlovala, kde Život sídlí. "Hm, to zní jako poušť a ta musí být na jihu," přikývl jsem. Bylo by přeci jen fajn zjistit, kde Život alespoň sídlí, když už nic. Ale navštívit ho? "A on... on si bere něco za to, že ti pomůže?" Tušil jsem, že to nedělá zadarmo, ale nebyl jsem si jistý, jestli mu můžu nějak zaplatit. "Tak jo, aspoň budu vědět, kde sídlí," přikývl jsem a usmál se.
Poučil jsem společnici o tom, že to, na co koukáme, je moře. Užasle ho sledovala a já se chvilku taky kochal, ale jak se mračna stahovala a blížila k nám, museli jsme přeci jen najít něco na schovku. Vzal jsem to dolů poměrně rychle, ale byl jsem v pohodě. Naštěstí jsem stihl i pomoci starému vlkovi.
Když Jasnava slezla, ustaraně se mě ptala. Byla tak roztomilá! "Děkuju za tvou starost, jsi fakt zlatá," dodal jsem. "Jsem v pořádku," potvrdil jsem. "Trochu cítím tlapu, ale budu v pohodě. Jsem kus vlka přece," máchl jsem důležitě ocasem a natřásl se, jako kdyby mi nic nebylo. Bolest jsem stále cítil, ale nechtěl jsem si to připustit. Pak jsem se na ni děkovně usmál. "Byl tu nějaký starý vlk a ztratil nějaký věci, tak jsem mu je jen pomohl najít," vysvětlil jsem. "Takhle starýho vlka jsem teda ještě neviděl. Ale tady evidentně může jeden vidět ledacos," zasmál jsem se. Pak jsem se jen podíval před sebe. "Tak co, půjdeme se někde ukrýt?" Zeptal jsem se Jasnavy, když v tom se ozval hrom. Byl nejvyšší čas, než nás chytne pěknej slejvák.

2/5
Pověděl jsem Jasnavě o tom, že bych se rád přiučil něco nového v magiích. Ona mi řekla, že Života už navštívila, a že jí pomohl, proto jsem jen máchl ocasem. "Aha, a víš, kde sídlí?" Zeptal jsem se, protože já jsem ještě žádného boha nenavštívil, jen jsem o nich slyšel. Určitě by to stálo za zkoušku.
Vzduchem se nesla slaná vůně a já jen sledoval Jasnavu, jak se usmívá s jejími slovy. Musel jsem přikývnout a souhlasně se ozvat. Pak jsem jen nasál pach do čenichu a uviděl, jak se snaží vylézt na vyvýšené místo, aby měla rozhled. Následoval jsem ji. Před námi se rozlilo obrovské moře, které v podání tmavého nebe působilo velmi nebezpečně. "Jezero," zazubil jsem se, ale nesmál jsem se jí. Byla spousta věcí, které jsem taky neznal. "To je moře. Bývají... nekonečná," doplnil jsem, co jsem si pamatoval a pak se jen usmál. "To jo, vypadá to, že ano, měli bychom se někde ukrýt," doplnil jsem. Pak jsem se snažil seskočit z kamene dolů, ale netrefil jsem se celou tlapkou. Dráp se mi odrazil od kamene a já pocítil jen prudký pád. Musel jsem uznat, byla to pěkná bolest. Ale byl jsem chlap, takže jsem se jen oklepal a dělal, jakoby nic. "Jsem v pohodě, ty prosím tě opatrně slez, počkám tady," křikl jsem nahoru na Jasnavu a rozhlédl se. Noha mě bolela o sto šest, ale snažil jsem se to potlačit. Najednou jsem uslyšel nějakého starého vlka, který ke mně promluvil. Otáčel jsem se, ale bylo to na mě. "D-dobrá," přikývl jsem jen trochu v šoku, protože nic podobného se mi ještě nestalo.
Jasnava se ještě dolů nedostala, takže jsem měl chvilku. Rozhlížel jsem se, kde to jen šlo, až jsem pod jedním stromem našel onu hůl. Nadšeně jsem ji chňapl a donesl tam, kde stál starší vlk. Pak jsem pokračoval na druhou stranu. Musel jsem být rychlý, nechtěl jsem, aby na mě vlčice čekala, nebo si myslela, že jsem utekl. Netrvalo dlouho a na větvi u keře se houpal šátek, který jsem si hodil na krk a hledal dál. Jako šelma na lovu jsem čenichal každý možný pach. Naštěstí, když jsem se vracel, spatřil jsem na zemi i brýle. Vzal jsem je opatrně a donesl až k tomu starci. Tam jsem všechno vyskládal a usmál se. "Tady," dloubl jsem do toho čenichem, aby se to dotklo jeho tlapky a pak, když mi poděkoval, jsem jen skromně máchl tlapou. Bolest už byla menší, takže jsem se cítil fajn. Zbývalo už jen počkat na Jasnavu.

4/5
.
Červenec 3/10

Místo, které jsem našel, bylo přesně to, co jsem hledal. Zastavil jsem se a prohlédl si stromy, které obklopovaly maličkou prohlubeň mezi jejich kmeny. Spokojeně jsem zamlaskal a rozhlédl se. Vypadalo to, že tu jsem opravdu sám. Máchl jsem ocasem, oklepal ze sebe přebytečný bordel, ačkoli jsem si plánoval lehnout, a párkrát se otočil. Pak jsem neváhal ani sekundu a plácl s sebou do mírně mechového, ale spíše travnatého místa. Ještě jednou jsem zívl a položil si hlavu na tlapky. Měl jsem toho nějak dost, chtěl jsem se už vyspat, aby s novým dnem přišly i nové myšlenky a na tyhle, co mě pronásledovaly, jsem mohl konečně zapomenout. Proto jsem zavřel jen oči a doufal, že to půjde rychle.

3/5
.
Červenec 2/10

Ačkoli jsem nikoho nepotkal, za což jsem byl rád, nemohl jsem najít to správné místo. Chtěl jsem být někde mezi stromy, abych věděl, že jsem těžko odhalitelný a abych měl opravdu alespoň na chvíli soukromí. Les byl sice celkem hustý, i tak jsem ale stále nebyl spokojený s tím, co jsem prozatím našel. Jak jsem tak překládal packu za packou, stále jsem měl před očima tu situaci, kdy jsem viděl vlčici poprvé. Její jméno jsem nechtěl ani vyslovovat, protože by se mi vzpomínka zcela vykreslila a to jsem nechtěl dopustit. Už teď mě to trápilo tak, že jsem přešel přesně to místo, které jsem hledal. Na chvilku jsem se prostě musel zastavit. Jen jsem si zhluboka zívl a protáhl se. A, támhle je, podíval jsem se za sebe a otočil se.