Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Esíčka

Od řeky jsem se stočil směrem na západ a vyrazil kupředu. Věděl jsem, že někde kousek ode mě, na jih, je smečka, která ráda loví v noci. Jasnavy smečka, tedy smečka, ve které je Jasnava. Doufal jsem, že ta vlčice je v pořádku. Určitě ano, je šikovná a výřečná, pomyslel jsem ji. Skoro jsem ji bral už jako svoji sestru, nečekal bych, že mi nějaká vlčice takhle přiroste k srdci. A zrovna v tom dobrém smyslu, protože většinou jsem se do vlčic jen bezhlavě zakoukal a to bylo všechno. U Jasnavy to bylo jiné. Netušil jsem proč, jestli to dělala její osobnost, nebo tak něco... ale bylo to fajn.
Došel jsem až na pláň a na chvíli se zastavil. Chtěl jsem se vydýchat a možná se ještě případně dospat, proto jsem si lehl a doufal, že aspoň chvilku si ještě odpočinu. Nerušeně.

<<< z Tmavých smrčin přes Tenebrae

Postupně jsem se dostal až k řece. To mi celkem přišlo vhod, od spánku jsem měl lehce žízeň a sucho v tlamě. Jazyk se mi lepil na patro a já doufal, že voda bude příjemně chladná. A taky byla. Užil jsem si každý lok, každé sousto, které jsem spolkl a spokojeně oddychl.
Najednou mi došlo, že vlastně nemám žádný cíl. Nevěděl jsem, kam jít a co dělat. Možná bude fajn se tu trochu porozhlédnout po okolí. Třeba narazím na nějakou zvláštní smečku? Nebo na místo, kde by zvláštní smečka mohla vzniknout, zazubil jsem se pro sebe a vyrazil dál.

>>> Středozemka

Usnul jsem, než by jeden řekl švec. Spánek jsem si náležitě užil, odpočinul jsem si v té nejvyšší možné kvalitě a doufal jsem, že se vyspím dostatečně dlouho.
V tom mě najednou probudily nějaké hlasy. Zamžoural jsem do tmy, byla noc a já neměl zrovna nejlepší náladu. Kdo by taky měl, když ho někdo vzbudí? Vzpruzeně jsem se rozhlédl. No to si snad dělají srandu, proběhlo mi hlavou, když jsem zacítil větší množství vlků a se stejně silným pachem. Musí tu být nedaleko smečka... voní podobně, jako Jasnava, napadlo mě. Takže nedaleko odtud byla i smečka Jasnavy! To bylo dobré vědět. Ale co tu teď v noci nacvičují? Jo aha, jasný... co jinýho taky, došlo mi, že se asi zřejmě jedná o smečkový lov. Nechtěl jsem tu překážet, proto jsem se rozespale zdvihl a co to šlo, nejkratší cestou jsem se odebral pryč.

>>> přes Tenebrae na Esíčka

Užíval jsem si každého nádechu a výdechu ve stínu stromů. Upřímně jsem ani nikam daleko nedošel, ušel jsem jen pár metrů a padl jsem do stínu. Byl jsem vyčerpaný a chtěl jsem si na chvíli odpočinout. Cestování bylo fajn, ale některé končiny by prostě měly mít ceduli, že se vlk nemá zdržovat déle než pár dní.
Ulehl jsem do jehličí a spokojeně vydechoval. Schoulel jsem se a bylo mi úplně jedno, jestli tady někdo je, nebo není. Prostě jsem šel spát a tak budu spát. Jako medvěd jsem se rozvalil na bok a tak jsem spokojeně i usnul, což trvalo zhruba tak... pět sekund. Ano, byl jsem fakt úplně hotovej.

<<< Prstové hory

Přede mnou se konečně rozlil les, který házel přesně ten stín, který jsem teď potřeboval. Nutně jsem už musel být tam, chtěl jsem se zabořit mezi kmeny stromů a užít si toho, že mám pod nohami normální pevninu a ne písek, který se dokázal opravdu dostat úplně všude. Měl jsem ho snad i v uších. Hlavně jsem ho měl plný zuby.
Energicky jsem seskočil z kamenné římsy, po které jsem sešplhal a dopadl na zem. Potěšeně jsem vydechl a užil si pocit toho, že jsem v lese. Nasál jsem vůni okolních stromů a spokojeně vydechl. Měl jsem dost, měl jsem dost toho prostředí, toho písku, toho tepla, slunce, života. Měl jsem dost všeho. Ale teď jsem si zase uvědomil, jak je tady vlastně fajn na tom světě.

<<< Narrské vršky

Došel jsem až k místu, které alespoň trochu házelo stín. Hory už alespoň nebyly převážně z písku, ačkoli kolem stále byl. Překvapivě. Proto jsem prostě vyrazil kupředu. Nebylo by možná ani od věci na nějakou horu vylézt a podívat se, kam je možnost jít. Jsem tady v tý poušti totálně ztracenej, protočil jsem oči.
Cestičky byly neprakticky malé, některé nezpevněné, ale i tak jsem se do toho pustil. Postupně jsem se dostával dál a dál, výš a výš, až jsem uviděl les. Ha! konečně! Nadšeně se do mě vložila energie ze zásoby a já vyrazil prakticky dvakrát tak rychleji. Prostě už jsem se nemohl dočkat, až budu ve stínu stromů a na normální půdě, ne na písku. Měl jsem ho už plný zuby.

>>> Tmavé smrčiny

<<< Poušť

Pomalu jsem se brodil pískem a cítil, jak mě polštářky tlapek pěkně pálí. Měl jsem toho už upřímně dost a chtěl jsem najít co nejdříve jakýkoli les, ve kterém se trochu ochladím a užiji si normální atmosféru přírody, ne tohle.
V tom jsem se dostal před kopec, který byl... no, hodně vysoký. Tak to mě ani nehne, protočil jsem oči a unaveně vydechl. Tam lézt? To by byla teď pro mě sebevražda. Raději se někam na chvíli uklidím a až si odpočinu a psychicky se na ten výšlap připravím, tak vyrazím, pomyslel jsem si. Ano, to bylo asi nejrozumnější řešení. A tak jsem to tak šel i udělat.

>>> Prstové hory

<<< Oáza

Šel jsem prakticky stejným směrem, kterým jsme přišli a navíc jsem ještě mizivě cítil pach Jasnavy, takže jsem vyrazil. Ocitl jsem se zase na poušti, které jsem měl prostě už plné zuby. Ten písek byl otravný, do toho slunce, které si nebralo servítky a opíralo se do kožichu v plné síle. Chtěl jsem prostě už pryč. Pak jsem si ale vzpomněl na Jasnavy slova o Životu. Možná... možná by nebylo od věci k němu zavítat? Nebo aspoň zjistit, kde sídlí, napadlo mě. Chtělo se mi tam do toho kopce teď lézt? Asi ne.
Takže jsem vyrazil alespoň tam, kde se kopec přede mnou rozléval, že se podívám, co to vlastně obnáší.

>>> Narrské vršky

Bedlivě jsem poslouchal Jasnavu, ale z ničeho nic jako kdyby se mi zatmělo před očima a byl jsem mimo. Netušil jsem, čím to je, jestli tím horkem nebo tou cestou, ale prostě to tak bylo. Jasnava se rozloučila a já jen přátelsky mrskl ocasem a kývl na pozdrav. Chtěl jsem ji za to všechno poděkovat, ale určitě se nevidíme naposledy. Proto jsem se jen rozhlédl. Čas na to odtud vypadnout. Tyhle kraje jsou fakt strašný, pomyslel jsem si a vylezl pomalu z vody.
Jelikož jsem věděl, že mě čeká cesta přes poušť, raději jsem se do zásoby pořádně napil a zchladil a pak vyrazil pryč odtud. Doufal jsem, že cestu najdu jednoduše.

>>> Poušť

<<< Poušť
2/5

"Neboj, já se v tom taky nevyznám," zazubil jsem se, abych nevypadal jako nějakej přechytralej intelektuál. Ačkoli to jsem já teda fakt nebyl. "Ale kdo ví. Nějak tak to asi třeba bude," souhlasil jsem ještě. "No jasně, určitě můžeš, byl bych jen rád," mrskl jsem ocasem a věnoval jí přátelský úsměv.
Poušť už mi lezla krkem, což na mě bylo i dost poznat, i tak jsem ale pokračoval mlčky vedle Jasnavy a doufal, že ona Oáza, ke které jsme mířili, byla reálná. "Jakmile to už bude směr pryč, tak mi to tak vadit nebude. Ale doufám, že sem se zas nějakou dobu nepodívám, tohle mi teda fakt nepřirostlo k srdci," přiznal jsem se. Poušť a hadi, to prostě ke mně nešlo.
Před námi se po poměrně trnité cestě rozprostřel až pomalu červený koberec, který končil u palmových listů, poskytující příjemný stín a ochlazení. Snažil jsem se zaparkovat jazyk do tlamy, ale byl příliš suchý a lepivý, takže jsem ho nechal viset a následoval Jasnavu. Bez váhání jsem skočil přímo za ní, protože už se mi nechtělo čekat ani sekundu. Hltal jsem vodu a užíval si příjemného ochlazení. Ačkoli slunce začínalo pomalu zapadat, stále bylo poměrně dusno. "Pááni," rozmáchl jsem se ve vodě a nechal se chvilku nést a chvilku klesat. "Tohle je přesně to, co jsem potřeboval," spokojeně jsem ještě spolkl hlt vody a pak už si jen užíval každou sekundu.

<<<Neprobádaný les přes Konec světa
1/5

Narazili jsme s Jasnavou na téma smeček. Vlastně jsem se nad tím ještě ani tolik nepozastavoval, proto jsem svou odpověď podal celkem zamotaně. Ale zamotaný jsem to měl i v hlavě, co si budeme. "No, já vlastně taky ani nevím, jak to funguje. Ale myslím si, že nesmíš být asi - logicky - sám, najít nějaký území a úkryt a pak už jen značkovat a čekat, až se k tobě někdo přidá," doplnil jsem ještě a pokrčil opět rameny. "To jo, škoda to je. Určitě si fajn členkou," zazubil jsem se a střihl uchem. Pak jsem přikývl a pokračoval v cestě.
Začínal být pěkný pařák a to, co nám tu ještě scházelo, byla poušť? Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. "Tak my se jdeme vykoupat a dorazíme do pouště... na to POSLEDNÍ místo, kde by mohla být voda," dodal jsem ironicky a lehce se nad tím zasmál, ale upřímně jsem byl mírně zklamaný. Naštěstí Jasnava objasnila, že je tu nedaleko Život. "Aha, hm, to je fajn! Tam bychom se mohli stavit pak, myslím, že si tam chtěla, že jo?" Ujistil jsem se ještě a usmál se.
Když však pronesla další informaci a všimla si něčeho, co mi uteklo, radostně jsem pomalu až povyskočil. "Super!" Byla tu voda. Zamířili jsme tedy tam.
Netrvalo dlouho a oba jsme funěli, jako kdybychom přiběhli no... z pouště. "Už tam skoro jsme, neboj," podpořil jsem ji, ačkoli i já jsem začínal ztrácet naději, že jezírko je opravdové. Naštěstí jsme se ale k němu dost přiblížili. "Díky," doplnil jsem, když mi noha lehce propadla o pár centimetrů v písku a já se jen podiveně lekl. Pak jsem raději přidal na rychlosti. "Jdeme pryč odtud, už mám tý pouště a písku plný zuby," dodal jsem ještě a těšil se, až se konečně ponořím do studené vody.

>>> Oáza

1/5

Souhlasně jsem přikývl. Na zimě jsem měl pár věcí rád, ale určitě to nepřevažovalo nad všemi těmi věcmi, které byly spíše záporné. Jasnava ještě doplnila, že je i ráda za smečku, kterou má. Na tom asi taky něco bude. "Noo," začal jsem trošku ještě přemýšlet, když se mě zeptala, jak to mám vlastně s plány já. "Já... ani nevím," pokrčil jsem lehce rameny. "Napadlo mě, že bych si založil vlastní, nějakou malou smečku. Ale vůbec ještě nevím, jestli vlastně chci a sám a kdo by tam byl se mnou a tak, víš jak," podíval jsem se takzvaně do blba a pak si to představil. Abych řekl pravdu, lehce jsem se toho bál, ale na druhou stranu by to bylo hrozně fajn. "Takže nevím. Třeba se na zimu někam přidám a na jaře se rozhodnu, co a jak. Naštěstí do zimy daleko, takže mám dost času na přemýšlení," doplnil jsem ještě. Moc jsem to teda v tý mojí rozpolcený makovici srovnaný neměl, co si budem.
Jasnava s mým plánem souhlasila. "Super," doplnil jsem. "Jo, to souhlasím, do moře se mi úplně nechce. Oproti jezerům bude i mnohem studenější," doplnil jsem ještě, spíše pro její informaci. Mně by to tolik nevadilo, ale bylo nebezpečné.
Přikývl jsem, když se mě zeptala a pak se vlastně rozhodla sama. S úsměvem jsem natáhl tlapu před sebe. "Až po vás, lady," doplnil jsem a mrskl ocasem do rytmu chůze po jejím boku.

>>> Poušť přes Konec světa

Červenec 10/10

Dneska jsem zkrátka neměl svůj den. To jediné, co se mi povedlo byl spánek. Ten jediný problém tak nějak podle očekávání. Lehnul jsem si a usnul jsem. Neztratil jsem se v lese, ani jsem skoro nespadl hlady. Bylo to v pořádku. Zjevně se mi tím snažil někdo naznačit, že mám jít prostě spát. To mi zase tolik nevadilo, a proto jsem se vypravil najít si vhodný úkryt. Šel jsem do jiného lesa, než do toho bludného. Jako by se mi snažil někdo vynahradit mé neúspěchy, pelech jsem našel během chviličky. Byla to příjemná nora pod kořenem stromu, kde byl i hezký chládek. Nohy už mi uschnuly, a tak jsem se protáhl dovnitř a uložil se. Spánek, stejně jako předtím, přišel rychle a já se mu ani trochu nebránil. Uvítal jsem ho.

Červenec 9/10

Průzkum mě dovedl k jezeru do kterého se vlévala ta řeka, která musela pramenit někde v lese. Sice jsem byl už čistý, ale slunce tady docela žhnulo a osvěžit se stálo za zvážení. Přesně to jsem také udělal. Prostě jsem se vrhnul do toho jezera, abych si pořádně zaplaval jenže... jsem dopadl na mělčinu. Pořádně jsem si natloukl a byl jsem ještě ke všemu zmáčený. To jsem sice chtěl, ale ne takhle. Představoval jsem si to trochu jinak. Chtěl jsem si zaplavat, ne být rozplácnutý na břehu, kde bylo vody sotva po kolena. Možná jsem si to měl nejdříve pořádně rozmyslet, než se vrhnu do neznámé vody, ale na to už bylo tedy dost pozdě. Zase jsem z vody vylezl a doufal, že to alespoň nikdo neviděl.

Červenec 8/10

Když jsem se vymotal z toho lesa, rozhodl jsem se, že s plným žaludkem a posilněný příjemným spánkem se mohu vydat na průzkum okolí. Tahle oblast mi byla neznámá, a tak jsem jí musel trochu prozkoumat, než se rozhodnu jít dál. Jak bych si pak mohl zapamatovat bludný les, když nebudu vůbec vědět v jaké části Gallirei se nachází? Proto jsem se vydal loukou, která les obklopovala a jal se vše pořádně projít, abych věděl, kde co je a třeba si to spojil i s místy, která znám. Musel jsem tomu dát trochu řád, protože jinak bych se určitě zase někde zamotal. Ne, že bych to měl v povaze, ale ztratit se občas může každý a i pro vlka je lehké ztratit v lese směr.