Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 10/10

Uvědomoval jsem si, co si tímhle způsobuji. Že se tím akorát ničím, ničemu to není dobré a cítím se jenom hůř. Tedy, cítil jsem se pak o trošku lépe, protože ty myšlenky jsem v hlavě stejně měl. A kdybych se jimi vůbec nezabýval, byly by tam a užíraly mě kousek po kousku jako červ jablko. Proto bylo fajn si jeden večer prostě lehnout a zamyslet se nad tím vším. A měl jsem to prakticky za sebou, samozřejmě že těch myšlenek v mé hlavě bylo mnohem více, ale nechtěl jsem už nic víc řešit. Cítil jsem se lehčí, proto jsem hlavu položil úplně a cítil tlak na tlapkách. Pak jsem jen zavřel oči, uvolnil svalstvo na tlapkách, které jsem měl z nějakého důvodu poměrně napjaté a s pohodlností a klídkem jsem usnul.

Září 9/10

Protočil jsem si pro sebe oči a nad svojí zoufalostí jsem jen vzdychl. Ale kdybych si třeba založil vlastní smečku, určitě by někdo měl zájem se do ní přidat a poznal bych spoustu nových vlků.. ale zase jaký by to asi bylo fiasko, kdybych si ji opravdu založil a byl jsem tam sám? Nad tím jsem se musel pousmát, ale ta představa tak, jako byla vtipná, byla celkem i děsivá a smutná. To se snad nikdy nestane, doplnil jsem si pro sebe. Z mnoha věcí jsem strach neměl, vlastně... ještě jsem reálně nepřišel na něco, čeho bych se vyloženě bál. Nepříjemní mi byli jenom hadi, ale neměl jsem strach skoro z ničeho. Až na samotu.

Září 8/10

Měl jsem sto chutí dojít za jedním z těch slavných bohů tady na Galliree a prostě je požádat o to, aby mě teleportovali za bráchou. Abych věděl, kde je, s kým je a jak se má. Ale chtěl jsem to vůbec vědět? Co když.... ale ne, jak mě tohle může vůbec napadnout? Je určitě v pohodě a má se fajn. Prostě našel místo, kde se cítí dobře a nemá v plánu ho teď opustit. Ale třeba jednou se potkáme a zjistím, jak se mu vede. A mezitím si tady najdu nějakého kamaráda, někoho, koho budu mít jako druhého bráchu. Ale... co si to tady nalhávám, jsem fakt zoufalec, zavrtěl jsem hlavou a naštvaně se zamračil. Kdybych mohl, plácl bych se tlapou po čele. Jako, mohl jsem, ale nechtělo se mi se pohnout.

Září 7/10

To byla asi ta část, která mě momentálně tížila nejvíce. Neměl jsem nikoho, o kom bych mohl říct, že je můj skvělý přítel. Ano, poznal jsem Jasnavu, za tu jsem byl strašně šťastný, ale nemyslím si, že ona mě bere jako skvělého přítele. Chtěl jsem nějakého parťáka, vlka, o kterého bych se mohl opřít. Někoho, komu můžu říct všechno. A takového jsem ještě prostě neměl. Co když ani nikdy mít nebudu? Myšlenky mi zase sklouzly k bratrovi. To on byl takový, že jsem mu mohl říct všechno. Co mě trápí, co si myslím, jaký mám na věci názor a pohled. A nikdy mě nesoudil, vždy mě vyslechl a snažil se mě pochopit a poradit mi. Tak kde sakra jsi?

Září 6/10

Když už jsem se dostal z myšlenek o bratrovi a tak trochu i o rodině, přenesl jsem se do současnosti. Do mého vlastního života a do toho, co od něj očekávám. Co mám v plánu a co ne. Tohle byla asi ta nejtěžší část. Z důvodu toho, že jsem tu byl krátce a moc věcí jsem tu ještě neprozkoumal to bylo o něco těžší, ale ani jsem neměl žádné vyloženě nastavené cíle. Netušil jsem, jestli chci být pouze tulákem, nebo jestli chci být ve smečce. A když ve smečce, tak v jaké? Co když narazím na nějakou, která mi nebude vyhovovat? Nejlepší by bylo založit si vlastní. Ta možnost tu evidentně byla taky, ale měl jsem na to? A chtělo se mi do toho jít samotnému?

Září 5/10

Proto představa, že by třeba brácha měl vlčata a já je nezažil jako maličká, mě děsila. Přímo mě to drtilo vevnitř. Ale ne, určitě žádný ještě nemá. Určitě je v pohodě, ale snaží se mě třeba taky najít a chce být někde poblíž. Kdo ví, máchl jsem nad tím tlapkou. Věděl jsem, že čím více se nad tím budu zamýšlet, tím více to bude bolet. O to to prostě bude horší. Nechtěl jsem už to řešit, nechtěl jsem si představovat všechny ty možné scénáře, ve kterých se mohl bratr teď momentálně nacházet. A zajímá ho třeba, kde jsem já a jak se mám? Myslí na mě někdy? Měl jsem opravdu nespočet otázek a bylo to těžké, tíživé a pochmurné. Nedobíjelo mě to vůbec žádnou energií, naopak. Spoustu to ze mě vysávalo.

Září 4/10

Dal bych teď snad všechno za to, abych se s ním mohl potkat a zjistit o něm co nejvíce věcí, co jen bylo možné. Chtěl jsem vědět, jestli je furt stejný, nebo se změnil. Jestli vypadá stejně, jestli myslí stejně, nebo jestli dospěl. A jak. Určitě se trochu změnil.. ale kdo ví. A možná má opravdu vlčici. Třeba už má i nějakou rodinu? Že bych byl strejda a nevěděl bych o tom? To by mě mrzelo snad ještě víc, řekl jsem si pro sebe a zamračil se. Těšil jsem se na to, až někdo bude mít vlčata, někdo, koho znám. Abych byl ten hodnej strejda, kterej všechno vlčatům ukáže, naučí je a možná přidá i takový ty věci, který by se vlčatům říkat neměly. Těšil jsem se na to.

Září 3/10

Mysl se mi rozbouřená vrátila zpátky ke vzpomínkám na bratra. Bratr byl někdo, pro koho bych obětoval sám sebe, kvůli komu bych vložil tlapu do ohně. Někdo, pro koho bych udělal první poslední. To, že se ze smečky ztratil, neznamenalo snad, že já jsem neznamenal tolik pro něj to, co on pro mě. Jak se asi teď má, kde mu je konec? To bylo první, co mě napadlo. Jestli je někde, kde se má dobře. Třeba nalezl taky krajinu, která je podobná téhle a má se fajn. Mohl potkat vlčici, se kterou si rozumí, nebo se mohl někde usadit ve smečce, kde si přijde víc doma než doma, pomyslel jsem si. To je ale kravina. Kde jinde by se cítil jako doma, než doma? Proč tam teda nezůstal?

Září 2/10

Došel jsem až hlouběji do lesa mezi stromy tak, abych se cítil alespoň trochu bezpečněji. Ne, že bych se necítil v bezpečí, ale jeden nikdy v těchto krajinách a koncích neví, co se kde stane a co komu projede hlavou. A třeba bych teď ten nebezpečný mohl být i já. To asi těžko.
Ulehl jsem pod jeden z mohutnějších stromů a schoulel se do klubíčka. Ocas jsem přitiskl k tělu a hlavu jsem si dal na přední tlapky, které jsem poměrně našponoval a doufal, že se mi tak bude ležet pohodlně. Ještě jsem zívl, ale necítil jsem se nijak extra unavený, že bych měl teď spát. Spíše jsem toho měl v hlavě tolik, že jsem z toho pociťoval psychickou únavu, která byla momentálně nad tu fyzickou.

Září 1/10

Unaveně jsem se potuloval po kraji a rozjímal. Rozjímal jsem a přemýšlel nad vším, co se mi zrovna objevilo v hlavě. Měl jsem těch myšlenek nespočet, od rodiny, po přítomnost až po budoucnost. Moc se mi nechtělo se teď tím vším trápit, ale bohužel se to nedalo zastavit. Tok myšlenek jel jako rozbouřená řeka a já se nechal semlít. Zajímalo by mě, kde je František a jak se třeba teď má, projela mi první, těžší myšlenka jako balvan v hlavě. Přimhouřil jsem oči a prohlédl si les, do kterého jsem se dostal. Padla noc a tak to byl nejlepší čas na to se někam složit a jen tak nechat všechny ty věci projet hlavou, abych si ji zase na nějakou chvilku vyčistil.

._.
1. Nech se v noci světluškami zavést na Jezevčí plácek, kde zpříjemníš den nějakému osamělému duchovi (3 body)✔
2. Vydat se na území cizí smečky (1 bod)✔
3. Zahlédnout magií iluzí něco co neexistuje a myslet si, že ses zbláznil (4 posty) (4 body)✔
4. Potkat ježka na ježčím plácku a zeptat se ho, jestli je čarodějnice v převleku. (500 slov) (2 body)✔

5.Posbírat napadané listí v lese a udělat tak na ježčím plácku domeček pro přezimující ježky.(2 body)✔
6.Dělat, že jsi úplný hloupý a donutit jiného vlka, aby ti začal říkat Hloupý Honza/Hloupá Hanka. (4 posty) (4 body)✔
7. Nechat se vyděsit magií někoho jiného. (1 bod)✔
8. Jít do jeskyně, ztratit se a myslet si, že jsi uvízl na několik let (post nad 1000 slov).(3 body)✔

SCHVÁLENÉ ZADÁNÍ

<<< Středozemka

Vykračoval jsem si vedle vlčice a sem tam jsem se na ní letmo usmál. Její fialové zbarvení se ve svitu měsíce lesklo různými barvami a já si jen užíval každý ten jeden odlesk, který jsem zahlédl. "To je podle mě základ vybavení každého vlka," zazubil jsem se. Byl jsem trochu nezkušený v přijímání komplimentů, jestli tedy tohle vůbec kompliment byl? Ale i tak jsem byl rád.
Na moje jméno reagovala, že je na zdejší poměry nevšední. "Tak to jsem rád, že nesplynu s davem. Je fajn být něčím výjimečný," střihl jsem ještě uchem a usmál jsem se na ní. Ona byla taky výjimečná. Její hlas se nesl ladně nocí a rozzvučel to těžké ticho. Poslouchal jsem každé její slovo a přítomně přikyvoval. "Páni, to zní zajímavě. Takže skvělá průprava do reálného života pro vlče," konstatoval jsem ještě. "Žít u moře musí být ale něco. Věřím, že je to nebezpečné, ale zároveň i neskutečně fascinující," představil jsem si to a jak jsem se tak díval do neznáma a snažil si tu představu co nejvíce vybarvit, omylem jsem do ní vrazil. "Pardon," omluvil jsem se ještě a poslouchal dál.
Vyptávala se dokonce i na mě, za což jsem byl rád. Neprojevoval jsem zájem jen já a to mě bavilo. "Tak místo, odkud pocházím, už celkem všední je. Byl to prostý les a žili jsme ve smečce, moc se toho nedělo, vlastně šlo všechno jako po másle. Měl jsem bezproblémový život, ale vždy jsem byl duší spíše cestovatel, proto jsem tady," máchl jsem ještě nezávazně tlapkou ve vzduchu, "abych objevil krásy zdejších krajin a vlčic," dopověděl jsem a pohled jí namířil přímo do studánkových očí, které v odlesku měsíce vypadaly ještě více hluboce a poutavě, než kdy předtím.

Netušil jsem, jestli tohle celé byl záměr vlčice; využít mě k tomu, abych ji někam doprovodil. Ale co, nabídl jsem se sám a hlavně, nemohla vědět, že tu jsem. Navíc, na doprovození asi není nic zásadního, k čemu by mě měla nějak využít. Takže jsem to bral s lehkostí.
Dle mého úsudku byla poměrně mile překvapena mým chováním - asi doteď narazila jen na nějaká paka. To už tak prostě bývá, být gentleman má něco do sebe. Jakmile s mým návrhem souhlasila, usmál jsem se. "Je to maličkost, rád se takhle při večerním svitu měsíce projdu, má to něco do sebe," pohlédl jsem na oblohu a pak hned zpátky na vlčici. V měsíčních paprscích odrážela třpytivě šedou barvu s odlesky modro fialové. Bylo to hezké barevné hraní si při pohledu na ní.
Prozradila mi její jméno, načež jsem jen uznale přikývl. "Dipsi," řekl jsem s krátkou odmlkou, "to je překrásné jméno," doplnil jsem zdvořile a vyrazil. Dipsi mi doplnila informaci, že jako malá u pláže vyrůstala. "Páni, opravdu? Takže taková... mořská vlčice?" Zazubil jsem se lehce. "Neberte mě nijak zle, ale... vzhledem k vašemu velmi nadýchanému kožichu bych soudil, že pocházíte někde ze severu, kde je spíše zima, než-li od pláže a teplých krajin," doplnil jsem ještě, abych trochu rozvedl konverzaci - samozřejmě že o ní. Když se zařadila vedle mého boku, zacítil jsem i její pach. Byl velmi příjemný, těžko se mu vzdorovalo a voněl mírně nasládle. Jen jsem si ho vychutnal a pokračoval.

>>> za Dipsi

Vlčice vypadala velmi sympaticky, cítil jsem k ní něco úplně jiného, než k Jasnavě. K té jsem měl spíše bratrské pouto, ale u téhle? Hmm, jen jsem si tiše zapředl v myšlenkách a poslouchal její slova. "Jen jsem odpočíval a vlčice jako vy tuším že nikoho nikdy neruší," rozprostřel jsem přátelský úsměv na tváři a pak se jí zeptal, co tu dělá tak sama.
Když mi pověděla, že se na ní vykašlala její předchozí společnost, lehce jsem se zamračil. "To musel být ale pitomec," protočil jsem oči a lehce přešlápl z jedné tlapy na druhou. "Pokud by vám nevadila moje společnost, rád bych vás na tu pláž doprovodil, co vy na to?" Zeptal jsem se a lehce jsem se natočil, jako kdybych měl snad drápem hrabat nervózně v zemi. "Jmenuji se Tomáš, mimochodem. Mohu znát vaše jméno, drahá?" Podíval jsem se jí do očí, které připomínaly mořskou hladinu. Lehce jsem se usmál a doufal, že mou společnost neodmítne. Sice jsem neměl nic na práci, ale i kdybych měl, pro vlčici bych všechny plány zrušil a věnoval se pouze ji.

Ulehl jsem spokojeně a doufal, že ještě na chvíli usnu a třeba dospím to, co jsem nemohl dospat v lesíku. Jenže netrvalo dlouho a já jsem uslyšel kroky. Zpozorněl jsem, už z dálky jsem poznal, že to bude buď velmi drobný vlk, anebo vlčice s ladnou chůzí.
Zdvihl jsem hlavu, když jsem zaslechl pozdrav. Otočil jsem se směrem ke zdroji a uviděl vlčici. Její sněhově bílý kožich byl protkaný odstíny modro-fialové. Zaujala mne, nebudu vám lhát. Ihned jsem se vyškrábal na tlapky a oklepal se, abych si tak urovnal ten svůj, momentálně pomačkaný kožich. "Krásný dobrý večer přeji," opětoval jsem pozdrav a sledoval, jak ladně ke mně nese to svoje křehké, ale přitom huňaté tělo. "Ale kdeže, jen jsem odpočíval," máchl jsem mírně nervózně tlapkou, ale měl jsem to v krvi. Konverzace s vlčicemi mi šly samy.
Pozorně jsem si ji ještě prohlédl z blízka, načež jsem se zastavil u jejích tváří. Byla tak zajímavě zbarvená, že jsem z ní nemohl spustit oči. "Copak, že se tu mladá slečna potuluje takhle sama?" Zeptal jsem se. "Mohlo by to být nebezpečné," dodal jsem ještě a v přátelském duchu máchl ocasem.