Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Jezevčí hájek
1. Nech se v noci světluškami zavést na Jezevčí plácek, kde zpříjemníš den nějakému osamělému duchovi.

Pokračoval jsem. Ano, byly to světlušky, ta stvoření, která mě neskutečně fascinovala. Broučci, co dokáží létat a ještě k tomu svítí. To bylo něco neuvěřitelného, nedokázal jsem si představit, jak by to vypadalo, kdybych taky dokázal svítit. Musel jsem se nad tím pousmát, představa, že všichni vlci svítí? To by bylo ale šílený.
Následoval jsem světlušky až do míst, kde jsem se asi nikdy předtím ještě neocitl. Neváhal jsem a následoval je. Až jsem došel na plácek. A tam jsem spatřil siluetu vlka, ale... zvláštní. Byl jako kdyby snad z mlhy? Nebyl tak sytě vidět, docela bych se i hádal, že lze vidět skrz něj.
"Hej, haló," křikl jsem a vyrazil k němu. Netušil jsem, kdo nebo co to je. Ale chtěl jsem to zjistit. Když jsem přišel blíže, došlo mi, že to živý vlk není. Byl to duch. Duch? Já už jsem se fakt asi zcvoknul, napadlo mě. I tak jsem šel blíž.
Když jsem došel k němu, zastavil jsem se. Měl sklopenou hlavu. "Em, dobrý večer, neruším?" Řekl jsem. "Vůbec ne, naopak," ozvalo se a duch se otočil. To bylo neskutečný. Bavil jsem se s duchem! "Tak to jsem rád," dodal jsem. "Jsem tu tak sám. Konečně někdo přišel!" Řekl vlk a bylo cítit, že se tu opravdu cítil sám. Jen jsem pohodil ocasem. "Rád tu nějakou chvilku strávím a můžeme si pokecat," nadhodil jsem. A vlk souhlasil.
Naše konverzace jako kdyby nebrala konce, dozvěděl jsem se toho dost, ale i tak se vlk vyptával na mne a nedělalo mi problém mu na vše odpovědět. Pak už ale začínal být čas se zase rozloučit. "Moc děkuju za tvojí přítomnost, Tomáši. Zlepšil si mi... staletí," dodal. Já jsem jen máchl tlapkou. "Ále, to nestojí za řeč. Tak zase někdy, třeba přijdu! Měj se," dodal jsem a vyšel pryč. "Ty taky," zaslechl jsem ještě, ale když jsem se otočil, vlk už tam nebyl. Fakt mi hrabe.

>>> Mahar

<<< Z Hadího ocasu přes Mahar

Proběhl jsem místo, kde jsem si připadal trošku nebezpečně. Jakože jsem byl v nebezpečí. V noci to místo bylo náročnější projít, bylo plné jezírek a nástrah, ale zvládl jsem to, takže jsem mohl pokračovat dál. Až jsem spatřil zase ten onen les. Neváhal jsem a vyrazil do něj. A když už jsem byl poměrně hluboko, znovu jsem spatřil to, co předtím. Nenechal jsem se zastrašit a pokračoval jsem dál, následoval jsem tvory a doufal, že se mi nic nestane. Alespoň ne psychicky, radši ať mám odřeninu, než se zase někde hrabat z jeskyně, nebo si myslet, že mám halucinace.

>>> Jezevčí plácek

<<< z Kojotího břehu přes Východní hvozd

Utíkal jsem stejným směrem, jako bahňák, ale trochu jinak. Bylo by divný si říct čau a pak jít vedle sebe, takže jsem se stočil trochu jižněji. Pak už jsem jen pokračoval zpátky, v tom lese jsem totiž zahlédl něco, co mě zaujalo a hodlal jsem to trochu prozkoumat. Vyrazil jsem, co to šlo, neohlížel jsem se. A naštěstí jsem zapomněl na ty věci, co se mi staly předtím, takže jsem mohl v klidu pokračovat a nemít hlavu plnou nesmyslných myšlenek, co nešly dostat z hlavy pryč. Potom jsem jen tiše pokračoval dál a doufal, že už se zase neztratím někde v zatracený jeskyni.

>>> přes Mahar na Jezevčí hájek

Na jeho odpověď jsem souhlasně přikývl, alespoň v tom nebyl tak naivní. "Supr," řekl jsem mu jen, protože nebylo co víc dodat. Když pak doplnil, že si nemyslí, že jí vyděsí, ale chce si s ní alespoň promluvit, jen jsem zavrtěl hlavou. Byl naivní. "No, myslím, že Smrt je ta poslední, za kým si můžeš jít na pokec, ale zkus to. Zajímalo by mě to," zazubil jsem se. Nechtěl jsem, aby se mu něco stalo, ale snad měl vlastní rozum. Nebyl jsem tu přeci od toho, abych ho od něčeho odrazoval, jen jsem se mu snažil vysvětlit fakta k jeho rozhodnutí.
Líbilo se mi, jak za každou otázkou se zeptal slovem "ne?" Jako kdybych to já věděl, ale musel jsem se usmát. "Hele, vlci tam prý chodí často. Tak hrozný to nebude, ale dávej bacha a prostě měj haldu šutrů," dodal jsem a pokrčil ramena. To bylo asi nejdůležitější.
"Jasný, rozumím. Tak čauves a hodně štěstí ty bahňáku!" Dodal jsem ještě. Badri, hm. Asi jeho družka, pomyslel jsem si jen a taky se vydal pryč.

>>> přes Východní hvozd na Hadí ocas

Bylo jasné, že to bylo něco, na co jsme oba dva nemysleli, ale jak jsme se nad tím zamysleli, dávalo to pořádný smysl. Varja se přiznal, že nad tím nepřemýšlel, ale něco málo našel. Tady v této zemi cenin bylo po zemi celkem dost, ale já jsem se zatím na nějaké sbíraní nesoustředil. Chtěl jsem si nejdříve urovnat v hlavě, co vlastně chci. "Hele čím víc, tím líp. Ale určitě to přinejmenším pomůže," doplnil jsem. "A co po ní vůbec budeš chtít, to tam fakt chceš jít ji jenom vyděsit? Smrt? Nemůžeš bejt přece tak naivní," doplnil jsem si ještě poznámku nahlas a ušklíbl se.
Moje informace ho evidentně potěšila, takže dodal, že se tam jistě zastaví. Já jsem se jen ušklíbl a pozoroval ho, jak mu to udělalo radost. Na jeho plán jsem se jen ušklíbl a přikývl jsem. Asi to dávalo logiku. Poslouchal jsem ho dál. "Snad ano, určitě jo," dodal jsem ještě, abych ho furt jen neodsuzoval na smrt. "Borůvková? Tak to jsem ještě neslyšel," dodal jsem spíše pro sebe a podíval se směrem, kam Varja koukal. Asi to bylo fakt kousek, ale tuhle část Gallirei jsem ještě prozkoumanou prostě neměl. "Dobře, určitě to chci slyšet. Takže se tam stavím. A buď zjistím, jaký to bylo, anebo tam oznámím, proč si se ztratil a nikdy se neukážeš," zasmál jsem se, aby z toho náhodou neměl strach. "A teď už klidně upaluj, ať je stihneš, nebudu tě tady dlouho zdržovat," dodal jsem ještě a olízl si čenich. Nechtěl jsem ho vyhazovat, povídalo se mi s ním fajn, ale jak jsem viděl, že z něj kape bláto, musel jsem mu trochu pomoci odejít.

Diskuze o Smrti byla zajímavá, ale mě pak napadla ještě jedna věc, která byla poměrně důležitá a kdo ví, třeba na ní Varja zapomněl. "Hele a máš dost... drahých kamenů? Páč ona bez nich by tě asi fakt sežrala, třeba ten tvůj známej jich měl haldu a proto ho nechala jít," dodal jsem. To by bylo jediné logické vysvětlení. Na jeho další poznámku jsem se zase jen zasmál a máchl tlapkou. To už nemůže myslet vážně, pomyslel jsem si a zavrtěl hlavou s nevěřícím pohledem. Bylo to vtipné.
Jakmile dodal, že musí najít ještě nějakou oběť, kterou postraší, než půjde ke Smrti, přikývl jsem. "Jistě na nějakou narazíš, tady nedaleko jich bylo dost. Nevím, jestli tam nebyl nějaký lov, ale o to děsivější by to tvoje bafnutí bylo," zazubil jsem se a tlapkou máchl směrem k lesu, který jsem probíhal a cítil tam několik pachů.
Na jeho odpověď jsem se už tak moc neusmíval. Doufal jsem, že to myslel tak, jak to myslel, ne tak, jak to vyznělo. "Týjo jako fakt bych to rád viděl, ale já s ní ještě asi chvíli počkám. Ale pak se určitě musíme potkat a řekneš mi, jak to dopadlo. Jsi v nějaké smečce tady, nebo jen máš toulavý tlapky?" Zeptal jsem se raději, abych měl pak jistotu, kde ho hledat, nebo kde oznámit, že už ho nikdo hledat nemusí.

Asi jsem měl trošku špatné informace, protože Varja mi řekl, že znal někoho, kdo u ní byl a přišel živý a zcela v pohodě. Zamračil jsem se. "Hm, tak třeba měla dobrej den zrovna. Nevím hele," pokrčil jsem rameny a pozdvihl obočí. "Přesně tak. Jestli tam půjdeš jenom na ní bafnout v bahnivým převleku, budu ti říkat Pane s velkým P!" Zasmál jsem se ještě a zavrtěl nad tím hlavou. Doufal jsem, že ho to nenapadne, byla by ho škoda, ale snad měl trochu rozum.
Bahňák mi ještě vysvětlil, že Život byl fajn a že chce jít ještě někoho dalšího trochu vyděsit. "Jasný jasný, nenech se zdržovat," zasmál jsem se a máchl tlapkou. "Taky tu nejsem úplně dlouho, ale Smrt si nechám až nakonec. A uvidíme," dodal jsem ještě. Neměl jsem skoro žádný plány, ale ke Smrti se mi moc nechtělo. Vlastně jsem netušil, co budu dělat. Ale co už. Určitě se něco brzy najde.

Na jeho poznámku jsem přikývl souhlasně a nechal to už být.
Musel jsem se ho zeptat a evidentně to nehrál, takže jsem se ještě více rozesmál. "Achjo," dodal jsem jen, když to dořekl. "Nebere, vlci, co k ní přijdou, se stanou mrtvými a pak tam jsou. Je to Smrt. Málokdo od ní vyvázne živý a když, tak si minimálně pár jizev odneseš," dodal jsem. Nechtěl jsem ho strašit, ale takhle jsem to slyšel. "Prý to tak je. Já jsem tam ještě nebyl, ale Smrt je děsivá. Všichni se jí bojí a něco na tom bude," pokrčil jsem rameny a na obličeji nechal trochu vážnější výraz. "Daleko není, to máš pravdu," potvrdil jsem ještě a hlavou švihl směrem tam, kde Smrt sídlila. Já bych tam nešel ani za zlatý prase.
Pak jsem si poslechl to, co říkal o Životu. Na něj jsem se upřímně těšil, ale chtěl jsem tomu nechat ještě čas, až budu přesně vědět, co po něm vlastně chci. Teď bych tam byl za okurku. "Jo, Život je prej fajn cápek. Tak uvidíš, jestli ti pomohl se zlepšit v magiích, občas mu to prej trvá," doplnil jsem ještě. Všechno jsem to věděl z vyprávění, ale ti, co mi to řekli, jistě neměli důvod si vymýšlet.
Pak se mě zeptal na Smrt. Musel jsem se ještě usmát. "Hele já nevím. Já bych řekl, že jo. Prý je děsivá, jde z ní strach. Jmenuje se Smrt, tak asi nepřijde a nebude tě objímat s otevřenou náručí. Ale určitě to zkus a pak se tady sejdeme a když budeš v pohodě, půjdu tam taky," zazubil jsem se.

Souhlasně jsem přikývl a byl jsem rád, že to Varja pochopil. Nechtěl jsem to více rozvádět, ale bylo to tak. Už jsem se k tomu moc nechtěl vracet, ale byl jsem rád, že mě chápal. "Jo, to máš pravdu. Jsem fakt rád venku," doplnil jsem ještě a zhluboka jsem se nadechl. Užíval jsem si to.
Musel jsem se upřímně od srdce zasmát, když mi vlk řekl, že si za ní chce jít jen pokecat, jako se Životem. Opravdu mě pobavil a už z mé reakce musel odtušit, že to tak jednoduché nebude. "Já... tě nechci nějak odsuzovat jó, ale víš, proč se jí říká Smrt?" Zasmál jsem se ještě. "Ale jdi to zkusit. Hrozně rád bych to viděl," dodal jsem ještě. Asi by ho to hooodně bolelo. Možná bych to asi spíš vidět ani nechtěl.
Musel jsem se usmát. "Jasně, věřím ti. To bys byl úplně praštěnej, kdybys tohle dělal denně na každýho," zavrtěl jsem hlavou. Ale zase na druhou stranu, on si chtěl jít pokecat se Smrtí, tak třeba možná byl? "Jó, to je Život. Ale je to borec," doplnil jsem ještě, prej. "Uvidíš, že ti pomůže. Taky za ním půjdu, snad. Ale Smrti se vyhnu," zasmál jsem se.

Vlk zněl, že to všechno pochopil a nakonec to bylo v pohodě, nebylo mi ho už tolik líto. Byl jsem rád, že jsme si to vysvětlili. "Jo, bylo to fakt strašný, myslel jsem, že to je můj poslední den normálního života. Že tam zhebnu prostě v tý tmě a mokru. Fuj!" Zavrtěl jsem ještě hlavou, abych se té vzpomínky zbavil. Nadobro.
"Ty si u Smrti asi ještě nebyl, viď?" Zasmál jsem se, když jsem zjistil, že to myslel vážně. Chudák. "Jo, vypadá to dobře. To paroží tomu dalo lepší rozměr ještě," doplnil jsem úctyhodně a máchl ocasem.
Vlk se mi představil jako Varja. Pokývl jsem na poděkování a usmál se. "Mě taky, ačkoli jsme se mohli přeci jen potkat v lepší situaci," doplnil jsem ještě se smíchem a poslouchal ho. "Tak to jsme na tom stejně. Ale Život by ti s tím měl píchnout, ptal ses ho?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Doufal jsem, že to byl Život, u koho se dala magie vylepšit a více naučit, protože ke Smrti se mi fakt nechtělo.

Asi jsem byl překvapený nejen já, ale i vlk. Chtěl mě sice postrašit a vyděsit, ale nečekal, že to bude až tak moc. Když jsem se do něj pustil, cítil jsem se špatně, že jsem ho tak sjezdil, protože on to tak vážně nemyslel. Plácl bych se tlapou po čele, ale raději jsem se snažil zachovat mile. "Ne, sorry, trochu jsem to přehnal. Ale ztratil jsem se v jeskyni a myslel jsem si, že tam umřu, nafurt prostě že tam budu," podíval jsem se na nebe a užil si chvilku výhledu. "Ke Smrti? Takhle?" Zasmál jsem se. "Ta tě sežere," dodal jsem ještě a prohlédl si ho. Vypadal k popukání a evidentně neměl tušení, jak to tady chodí. "To je v pohodě, náhodou je vidět, že sis dal záležet," zasmál jsem se a prohlédl si ho od hlavy až k drápům.
"Jsem Tomáš. A ty?" Dodal jsem a podíval se mu do fialových očí. "Taky mám magii iluzí, to je taky něco. Zvládáš ji už?" Zeptal jsem se ho, pro zajímavost. Třeba bych se mohl přiučit!

7. Nechat se vyděsit magií někoho jiného.

Pořádně jsem se napil. Z toho panikaření a pocitu, že jsem v jeskyni zavřený dny, možná týdny či měsíce, jsem měl pěkně vyprahlo. Ládoval jsem do sebe vodu, jako kdybych nepil roky a nevnímal nic kolem. Nevnímal jsem ani to, že už jsem tu nebyl sám.
Vlk, který se tu objevil, to vychytal snad v nejlepší okamžik, protože nejen, že jsem byl stále vyděšený z toho, co se mi stalo, ale zároveň jsem nedával pozor. A to, že byl obalený blátem, mě nijak nepřekvapilo, ale paroží mě pěkně vylekalo. Tedy, hlavně mě vyděsilo to, jak za mnou, těsně ode mě, vykřikl baf a já místo vlka viděl... tohle.
Byl jsem si jistý, že mi srdce vynechalo jeden úder. Zhluboka jsem zalapal po dechu a skoro spadl do řeky. "Panebože, ty si idiot," pustil jsem se do něj. "Lekl jsem se jak blázen. Tak si normální?" Nezněl jsem úplně nadšeně, ale když jsem se vydýchal, musel jsem se mírně pousmát nad tím, jak vlk vypadal. "Jsem zrovna před chvíli utekl z mé největší životní deprese a chvíle, kdy jsem si myslel, že chcípnu a tohle jsem fakt nečekal. Panebože, to je dneska mládež," dodal jsem ještě, když jsem si ho prohlížel a začal si připadat trapně tím, že jsem se něčím takovým nechal vylekat.

<<< z Hadího ocasu přes Východní hvozd

Utíkal jsem, jako blázen. Jako zblázněný jsem se jen vyhýbal stromům a pokračoval dál, protože srdce mi pořád bušilo, jako o závod. Byl jsem pomalu na zhroucení, ale volnost a možnost se proběhnout mě opět uklidnila a umožnila se zhluboka nadechnout.
Funěl jsem jako ježek, takže jsem si musel zastavit. Chvilku jsem ještě klusal, než jsem vyběhl z lesa. Nechtěl jsem se zastavovat teď v lese, chtěl jsem někam na louku nebo pláň, kde bych měl možnost vidět kolem sebe. Potřeboval jsem velký prostor, nechtěl jsem už být uzavřený. Naštěstí jsem ale dorazil na nějaký břeh u řeky, kde jsem se mohl zastavit, napít se a chvilku si odpočinout. Musel jsem to všechno, co se mi přihodilo, pořádně rozdýchat.

<<< Zrcadlové jeskyně přes hory

Utíkal jsem. Opravdu jsem velmi rychle utíkal, že mi snad ani nohy nestačily. Tyhle poslední dny mi dávaly dost zabrat, nejdříve jsem myslel, že mám halucinace a zbláznil jsem se, a pak se ztratím v jeskyni a myslím si, že tam zemřu. To se mnou trochu zamávalo, takže jsem byl rád, že jsem v tom byl sám a nikdo mě neviděl v tomhle zuboženém stavu. Chtěl jsem se vrátit na chvíli do lesa. Myslím si, že po tomhle ještě nějaký ten pátek určitě do jeskyně nevlezu, projelo mi hlavou a já stále plnou rychlostí utíkal dál, nehledíc na to, jestli jsem někoho potkal, nebo ne. Bylo mi to jedno. Vzduch. Světlo. Život.

>>> přes Východní hvozd na Kojotí břeh

<<< Zrcadlové hory
8. Jít do jeskyně, ztratit se a myslet si, že jsi uvízl na několik let (post nad 1000 slov)

Zdálo se to jako skvělý nápad. Co by se taky mohlo pokazit? Slunce se pomalu odebíralo za obzor a já jsem zrovna, shodou náhod, našel vstup do jeskyně. Hory jako takové vypadaly dobře, přívětivě, že se zde asi vlk schová před nepříznivým počasím. Nemohl jsem tušit, co se mi tu bude zanedlouho odehrávat. Protože vstup do jeskyně vypadal jako každý jiný. Byl klasický, kamenný, až to skoro vybízelo vstoupit dovnitř. Máchl jsem do rytmu chůze ocasem a vyrazil, neváhajíc, protože jsem se chtěl přeci jen trošku prospat. Zasloužil bych si to.
Vstoupil jsem dovnitř. První, co mě zasáhlo, byl zvláštní pach – vlhký, těžký vzduch smíšený s vůní země a kamene. Chvíli mi trvalo, než si mé oči zvykly na tmu. Jeskyně byla mnohem hlubší, než jsem si zpočátku myslel. Vstupní chodba se stáčela do strany, a jak jsem se prodíral dál, začal jsem cítit lehký závan chladu, který mě pronásledoval, jak jsem kráčel do hlubin. Vypadala uvnitř jinak, než jsem čekal. Stěny byly drsné, na několika místech roztrhané výčnělky skály a puklinami, které dávaly jeskyni dojem něčeho, co se neustále pohybuje a dýchá. Na zemi byly kaluže, občas jsem šlápl do něčeho měkkého, co by snad mohlo být blátem. Šel jsem stále hlouběji, protože jsem chtěl najít to správné místo – suché a klidné, kde by mě nic nerušilo.
Ale ani jsem si nevšiml, jak jsem se dostal tak daleko. Když jsem se otočil, chodba za mnou zmizela. Jen černá tma a ticho. Najednou jsem měl pocit, že mě ta jeskyně pohltila. Udělal jsem krok zpět a pokusil se najít směr, kterým jsem přišel, ale nic se nezměnilo. Každý kámen vypadal stejně, každý krok vedl do další tmy. Panika se dostavila rychle. Cítil jsem, jak mi buší srdce, jak se mi stahuje hrdlo. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se tu ztratil. Vždyť jsem jen chtěl najít místo, kde bych se vyspal. Teď jsem ale nevěděl, kudy ven. Začal jsem se pohybovat rychleji. Dělal jsem rychlé kroky sem a tam, hledal jsem jakoukoliv známku toho, že jsem na správné cestě. Ale čím víc jsem se hýbal, tím zmatenější jsem byl. Jeskyně byla labyrintem chodeb a zákoutí, kde každý odraz mého dechu a každý zvuk kroků zněl cize, jako by ani nebyl můj.
Snažil jsem se uklidnit, dýchat pomalu a nepanikařit. Ale myšlenka, že bych tady mohl zůstat uvězněný, mě pohlcovala. Co když tady zůstanu? Co když mě nikdy nikdo nenajde? Ani není, kdo by mě hledal, navíc, tady by se ztratil snad každý. Jak se sakra dostanu ven? Vždyť už tu není ani cesta tam, ani zpátky... Představoval jsem si, jak stárnu v téhle tmě. Já tady uvíznu. Na DLOUHO! To jsem ale samozřejmě nechtěl. Najednou unavenost šla opodál, přestával jsem cítit známky únavy a měl jsem náboj energie, který mě nutil začít hledat východ. Někde tu musí být. Kdyby ne, byly by tu jen kosti vlků, co se tu snažili najít úkryt přede mnou, pomyslel jsem si. Opravdu jsem se modlil, abych nekopl do nějakých kostí.
Seděl jsem tam na studené zemi, opřený o kamennou stěnu, a díval se do tmy, která mě obklopovala. Připadalo mi, jako by ta tma měla hmotu, jako by se mi lepila na kůži a prostupovala každým dechem. Každý nádech byl těžký, vzduch vlhký a chladný. V téhle chvíli, kdy se panika mísila s únavou, jsem začal přemýšlet o tom, že možná opravdu zůstanu uvězněný v téhle díře. Na dlouho. Možná navždy. A to mě děsilo víc než cokoliv jiného. Představa, že se odsud už nikdy nedostanu. Že tu strávím celé roky, možná až do konce svého života. Žádné světlo, žádná cesta ven. Jen já, temnota, chlad a čas. Kolik času by tady uběhlo, než by mě to místo úplně pohltilo? Než bych přestal být sám sebou, než bych ztratil smysl pro to, co jsem byl předtím? Zůstal bych jen prázdnou skořápkou, tady, daleko od světa, od slunce, od čerstvého vzduchu.
A co je nejhorší – nikdo by si toho nevšiml. Nikdo by mě nehledal. Byl jsem jen vlk, sám, bez smečky, bez kohokoliv, kdo by se zajímal o to, kde jsem. Kdybych tady teď zemřel, tady v té zpropadené jeskyni, nikdo by to nezjistil. Nikdo by po mně netesknil. Žádný ztracený přítel, žádný vzdálený příbuzný. Bylo mi jedno, že jsem vždycky žil sám, až do teď jsem to vnímal jako volnost, svobodu. Ale teď? Teď mi to přišlo jako noční můra. Umřít sám – to je jedna věc. Ale umřít s vědomím, že o tom nikdo nikdy nebude vědět? Že tu prostě zůstanu, neznámý, navždy pohřbený někde v hlubinách? Co když sem nikdo nikdy nevkročí? Moje kosti se rozpadnou dřív, než mě kdokoliv najde. Seděl jsem tam a myšlenky se mi točily v hlavě, stále dokola, pořád stejný směr: Nikdy se odsud nedostaneš. Nikdo neví, kde jsi. Nikdo tě nehledá. Zůstaneš tu navždy. Vždycky jsem věřil, že mám vše pod kontrolou, že jsem si svůj život vybral sám. Ale tady? Byl jsem bezmocný. Nemohl jsem jít nikam. Bylo to, jako by mi někdo podřízl křídla. Zároveň se na mě valila hrůza, že každý další den, každý další krok v téhle tmě bude stejný.
Ne, takhle to přece neskončí. Seděl jsem tam, ztracený v té hrozné tmě a představách o smrti, ale pak mi to došlo. Já to prostě nevzdám. Nemůžu tady jen sedět a čekat, až se to stane. A i kdybych měl zůstat v téhle zatracené jeskyni roky, budu bojovat. Každý den. Každou hodinu. Alespoň to zkusím. Možná mi nikdy nikdo nepřijde na pomoc, možná mě nikdo nehledá, ale to neznamená, že se nemůžu sám pokusit zachránit. Zvedl jsem se, tělo jsem měl ztuhlé od chladu a strachu, ale s každým krokem jsem cítil, jak se mi vrací odhodlání. Možná jsem se ztratil, možná jsem nevěděl, kudy ven, ale přece jsem si nemohl dovolit vzdát to jen tak. Někde musí být cesta, každý labyrint má svůj konec. I tak jsem ale cítil bezmoc. Pokračoval jsem však dál.
A pak, v dálce, jsem zahlédl něco, co jsem nečekal – slabé světlo. Třeba to byl jen klam, ale já tomu věřil. Rozběhl jsem se k němu, srdce mi bušilo nadějí, a s každým krokem to světlo sílilo.
Nakonec jsem prošel úzkou chodbou a najednou byl venku. Studený vzduch mi ovanul tvář a já se zastavil. Nebyla to žádná velká vítězná chvíle, jen obyčejný večer, prakticky stejný jako když jsem vlezl dovnitř. Ale já jsem byl tak rád. Tak moc jsem byl vděčný, že bych vám to nedokázal ani popsat, jak moc to bylo. Nadšeně jsem si povyskočil a skoro zajásal jak malé vlče, které najde svůj oblíbený klacek. "Jsem venku!" Jeden byl nevěřil, jak strašně blízko jsem byl k tomu se zbláznit a myslet si, že tu zůstanu na věky věků.

>>> přes Zrcadlové hory na Hadí ocas