Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nedokázal bych si představit, že bych po boku měl teď kohokoli jiného. Sice jsem Lyl neznal tak dlouho, ale oba jsme si tak sedli, že jsme zvládli se se vším, do čeho jsme se za posledních pár dní dostali, poprat zcela bravurně. Chvilkami jsem si ji při chůzi nenápadně, po očku prohlížel, jak s ladností se nese, ale pak jsem se zase vrátil zpátky do reality. Teď tu před námi byla zodpovědnost.
Na její poznámku jsem jen zamručel. "No," začal jsem, ale vlastně jsem neměl tušení, co na to říct, "to si úplně nemyslím. Teda, doufám, ale... kdyby si to tu někdo chtěl nárokovat, alfa by o tom snad věděla, no ne? Takže to jde mimo nás. Ať si najdou ty dva potrhlý a vyřídí si to, já už se tohohle lesa nevzdám," řekl jsem lehce razantněji, než bych čekal, ale pak jsem se jen ušklíbl. To tak, takové práce a nervů pro nic.
Co se týkalo malé smečky, Lylka lehce naznačila něco do budoucna, ale asi nechtěla přeskakovat, což jsem chápal. Vše má svůj čas. "To je jasný, že to půjde dobře," ujistil jsem jí a zazubil se.
Došli jsme na kopeček, který vypadal, že je na dobře situovaném místě ve středu území. "Hmm," řekl jsem jen a rozhlížel se, když jsme zpomalili. "Že by tu byla nora? Jeskyni jsem žádnou nezahlédl," doplnil jsem ještě a skenoval okolí.

Souhlasně jsem přikývl. "O tom ani trochu nepochybuji," zazubil jsem se lehce nervózně, ale spíše se špetkou humoru, protože jsem věděl, že kdyby se něco dělo, nemá problém do toho jít zostra. Proto jsme k sobě tak ladili.
Na moje myšlenky reagovala ihned. A pozitivně. "Jo, místo je to fakt super, nechápu, proč tak fajn plácek pustili, ale co. Jejich chyba, naše výhra," usmál jsem se ještě a kochal se s každým krokem. Pokračoval jsem vedle Lylky a sledoval, jaké jsou tu stromy, terén, všechno. Už jsem byl alfa a musel jsem les znát nejlépe, stejně jako ona, takže teď potulování nám zabere asi nejvíce času. Ale upřímně jsem se na to těšil.
Když řekla, že bude potřebovat ještě dojít do smečky ohlásit odchod, zastřihal jsem ušima. "No vidíš, na to jsem úplně zapomněl. To by bylo určitě vhodné," dodal jsem ještě a pokračoval. Na úkryt jen přikývla a šli jsme dál. "Dobré je, že to je malá smečka, evidentně," doplnil jsem ještě. "Hranice označkované... ale radši to pak ještě vezmu, měl jsem zásoby na náš předchozí les," zazubil jsem se a vykračoval vedle Lyl.

Bylo to celé postavené na hlavu, nicméně jak jsem již řekl, o práci méně. A to se mi líbilo, sice jsme to tam nedokončili a ten les byl fajn, ale tohle? Zadarmo? Jen tak? To bychom byli zase úplní hlupáci my, kdybychom to odmítli.
Lylka měla taky pár myšlenek, kterým propustila uzdu. "Jako, trošku se toho bojím, určitě tu nějací členové byli a až vylezou a půjdou po nás a my že - heh, no, ale... my jsme alfy - tak to nevím, jak budeme vysvětlovat," zazubil jsem se trošku nervózně při té představě, ale co. Třeba to byla jedna velká rodina a vědí to? "Je to zvláštní, ale zase bychom byli fakt hloupí, kdybychom řekli, že to neberem," doplnil jsem ještě. Na poznámku o osudu jsem přikývl. Asi to tak fakt mělo být.
Když prohlásila, že i přes tu šílenost do toho jdeme, přidal jsem se. Dal jsem jí prostor se ujmout směru a místa, kam se šlo, ale netrvalo dlouho a já kráčel vedle ní. "Docela... se mi to tu líbí," usoudil jsem ještě, když jsem si to tu prohlížel. Ano, exkurze od někoho, kdo to tu znal by byla jednodušší, ale zase o to to bylo zábavnější a nebyla nuda. Bylo teď aspoň dost co dělat.
"To je fakt," přitakal jsem. "Úkryt na stromě byl fakt bezva," dodal jsem ještě trošku smutně, ale co. Lepší mít smečku někde... kde to vlastně jsme? "A víš vůbec, kde jsme? Říkali Ageron, ale nikdy jsem to předtím neslyšel... soudím, že jsme někde na severu," dodal jsem ještě a poslouchal ji. Chudák Cornic, ten musel být úplně mimo, nemohl už vůbec pochopit, co se stalo. Natož tohle. "Pro Cornica zajdeme, nebo zajdeš, jak chceš," opravil jsem se ještě, aby to nebylo okaté, že bych nejraději chodil všude s ní. "Chudák. Ale tady se mu určitě bude taky líbit," dodal jsem ještě poznámku a pak se zamyslel. "No, co teprve tady najít úkryt," vyslovil jsem ještě spíše pro sebe, ale doufal jsem, že to nebude tak obtížné. Více jsem se obával reakce členů.

Ani jsem nestihl dokončit konverzaci s Lylkou, když se k nám vrhli ti dva. Netušil jsem, jestli to byli jen nějací poblouznění vlci z horka, nebo si dali houby, ale cítil jsem z nich pach tohohle lesa a i vyšší autoritu, takže to asi byly alfy.
Vlk na nás vyhrkl všechno tak rychle, že jsem nestihl opravdu ani zamrkat. A stejně, jako jsem byl já zmatený, byla i Lyl, takže jsem se musel začít smát, ale spíše ze zoufalství? protože jsem fakt netušil, co se to teď stalo. Z její poznámky jsem jen pokrčil rameny a úsměv schoval zase pod fousy. "Jako... já nevím, asi to mysleli vážně, docela jsem jim to sežral a apríl byl dávno, o tomhle se asi nevtipkuje," dodal jsem a sledoval, jak rychle zmizeli. Lylka tomu taky nemohla uvěřit. Po chvilce se ale rozhlédla a vzala to statečně.
Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. "Téda," začal jsem svoji myšlenku nahlas, protože jsem to prostě musel ze sebe dostat, aby mi nepřeplo, "tak já jsem před chvílí se s tebou rozhodl založit si smečku. Totální bláznovství, ale oproti tomuhle to je úplný nic. Že se teleportujeme někam, to bych ještě chápal, ale že na nás někdo hodí smečku? To je načasování. Asi to chtěl osud," zavrtěl jsem znova hlavou a zase se nevěřícně zasmál. "Ale co. Tak proč to nezkusit," řekl jsem ještě pro sebe. "Jsi pro? Mně to přijde fajn, o práci méně," máchl jsem tlapkou a lehce do ní drkl bokem. Doufal jsem, že jsem to nepřehnal, ale kdyžtak jednu schytám, to už mě tak maximálně jen vrátí do reality. "Až po vás, slečno alfko, až po vás," sklonil jsem hlavu a tlapku natáhl před sebe, jako pravé gesto gentlemana, kterým jsem jí dal prostor vyrazit tam, kam se jí zlíbí. To bude prdel vysvětlovat členům...

Stál jsem vedle Lylwelin a doufal, že se to všechno brzy vysvětlí. To jsem ale netušil, že se to celé odehraje tak, jak by nikdo z nás nečekal. Přikývl jsem na její poznámku o tom, že v tom jsou čáry, protože to bylo nad nebesa jasné. Ale kdo ví, co to bylo, asi osud?
Na její poznámku o pachu, který cítí, jsem začal čichat. "Třeba tu je někdo, koho bys tu nečekala?" Řekl jsem a rozhlížel se, ale neviděl jsem nikoho. "Celé je to zvláštní, dáme tomu ještě chvilku a vypadneme, hm? Ale les je to pěkný," doplnil jsem ještě, jak jsem se tak rozhlížel.
Netrvalo dlouho, párkrát jsem jen mrkl a najednou se k nám přiřítili dva vlci. Hned jsem se instinktivně, ačkoli to nebylo vůbec potřeba a možná by to dávalo smysl, kdyby to bylo naopak, ale postavil mírně před Lyl, abych ji případně ochránil. "Z-zdravíme," řekl jsem opatrně, protože představa, že jim teď budeme vysvětlovat, že zakládáme smečku, ale najednou jsme se sem teleportovali, ve mně z ničeho nic vyvolala docela stres.
Jenže se všechno odehrálo úplně jinak, než jsme s Lyl čekali.
Oba se nám představili a řekli, že jsou bývalé alfy. Než jsem stihl cokoli dodat, zeptat se nebo říct, ani jsem nestihl se otočit na Lyl, když řekli, že nám to tady přenechávají a odcházejí. A prostě tak, z ničeho nic, najednou byli zase fuč.
Chvilku jsem jen mlčky vstřebával, co se to stalo. Pak jsem se podíval na Lyl. "Co to... bylo? Cože?" Znovu jsem pohledem střelil po místě, kde byli naposled, ale byli pryč. Pak jsem zase koukl na Lyl. Pak zase na to místo, zase na Lyl... "Oni... nám nechali smečku?" Jako, řekli to a ona stála vedle mě, takže věděla to samé, co já, ale byl jsem z toho mimo. "Co? Pochopila si to?" Nelezlo mi to už všechno prostě na mozek? Snad jsem neměl halucinace, to bych se před ní teda ukázal...

Netrvalo dlouho a Lylka se objevila vedle mě. Lehce jsem s sebou cukl, protože jsem to nečekal, ale byl jsem rád, že ji vidím. Jakmile si lehce zanadávala a pak se upravila a uklidnila, máchl jsem ocasem. "Co? Já? Nee, o ničem nevím, přísahám. Nechápu, co se stalo stejně, jako ty," pokrčil jsem rameny a rozhlížel se. "Bylo to hrozně rychlý," dodal jsem ještě se zamračeným pohledem a čekal, kdy nám kdo přijde vyprášit kožich. "No právě, ještě k tomu tohle je smečka," zavrtěl jsem hlavou.
Na druhou stranu teď bylo blbé se sebrat a odejít, třeba tu někdo byl. Už jsme museli tu počkat, než někdo přijde. V tom Lylka řekla, ať počkám, ačkoli jsem teda v plánu hned zmizet neměl, ale dělal jsem, že jo, aby to nebylo divný. Když se rozešla směrem po hranicích, následoval jsem ji se zvědavým kukučem. "Něco... cítíš? Počkal bych na alfy asi," dodal jsem ještě po chvilce a doufal, že se tu nestrhne bitka.

<<< teleport ze Švitořivého lesa

A najednou se to stalo. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsem nestihl ani nic říct. Ale ocitl jsem se na úplně neznámém místě. Neměl jsem tušení, kde jsem ani co se děje, než jsem se stihl rozkoukat, do čenichu se mi vryl pach smečky. Ajéje, projelo mi hlavou. Co se stalo, kde to jsem? Párkrát jsem zamrkal, abych se rozkoukal a zůstal stát na hranicích.
Byl jsem v lese, který mi nebyl vůbec ani povědomý, ani známý. Rozhlédl jsem se. Byl celkem velký, co jsem tak viděl, ale neměl jsem tucha, co se stalo a proč tu jsem. Zamračil jsem se, ale doufal jsem, že se Lylka nenaštve. Já jsem za to přeci vůbec nemohl! Tohle jí asi těžko vysvětlím, napadlo mě jako první. Doufal jsem, že se to celé vysvětlí. To jsem ještě nevěděl, že je mi v patách.

<<< Úkryt

Seskákal jsem ze stromu a následoval Lylku. U toho jsem si nenápadně srovnal kožich a poladil srst na tlapkách, která se mi lehce zacuchala. Nedával jsem to, kdybych měl být neupravený. No jo no. Na Lylky poznámku, že si na toulky uděláme čas vždycky, jsem souhlasně přikývl. Stejně tak jako na to, že je čas označkovat hranice. "Máš pravdu, ochránce se bude hodit," přikývl jsem a lehce se usmál. Najednou jako kdyby se zastavil čas a já měl prostor si ji pořádně prohlédnout. Samozřejmě že ne ve chvílích, kdy zrovna značkovala, ale když jsme přecházeli. Bylo na ní něco, co se mi hrozně líbilo. Ať už její rozhodnost, nebo přirozený šarm, prostě byla svá a já byl rád za to, že jsem ji potkal. Oklepal jsem hlavu a vrátil se zpátky do reality, než si toho stihla všimnout.
"Je to tak," souhlasil jsem a následoval ji. "Osud si to prostě občas přeje trošku jinak, ale jsem za to rád. Jinak bych tady nebyl," přikývl jsem ještě. Skoro jako kdyby ona sama byla ráda za to, že jsme se potkali. Ale bylo těžké v ni číst, což bylo fajn. Lepší, než aby byla dostupná všem a všemu. Máchl jsem ocasem, když mě vybídla a pokračoval.
Jenže v tom jsem najednou pocítil hrozné bzučení v uších. "Brr, co to?" Prakticky jsem to ani nedořekl a najednou puf, byl jsem fuč.

>>> teleport do Ageronu

• Pohovořit se zakládajícími členy smečky (pokud smečka nemá další zakládající členy, pohovořit s ostatními členy)

Ačkoli se to nezdálo, mít úkryt na stromě mi přišlo čím dál, tím víc jako strašně super nápad. Při každém dalším kousku, co jsem strom poznával, jsem z toho měl jen a jen lepší pocit. Bylo to přesně to, čím by moje, tedy naše, smečka měla být odlišná. Protože když přijdete do smečky, všichni mají jeskyni nebo noru. No není to nuda? My budeme žít na stromě! To bylo teprve něco. A zdálo se, že i Lyl si to začíná zamlouvat. Takže to už bylo co říct.
Sova uvnitř kmene byla jako ta poslední třešnička na dortu. Byla přesně to, co tomu tady dávalo korunku. Lylky poznámku jsem nechal chvilku viset ve vzduchu. "To by mě tady vůbec nepřekvapilo," dodal jsem po chvilce s úšklebkem. Pak jsem přikývl a spokojeně vydechl.
Já jsem byl v hloubi duše taky spíše tulák, ale už to chtělo místo, které můžu nazývat domovem. A tohle bylo přesně ono. "Neboj, nebude to tak hrozné. Určitě bude prostor i na prozkoumávačky okolí a tak," ujistil jsem jí. "A já to tu budu hlídat, když budeš pryč, to zmáknu," zazubil jsem se.
Téma přešlo ke Cornicovi, který byl kdo ví kde. Lylka se trošku rozpovídala o tom, že není tak upovídaný, za což jsem byl na jednu stranu rád. "Takže to nebylo mnou," oddechl jsem si. Na druhou stranu kdyby z něj sršela trošku více pozitivní energie a víc povídal, nebránil bych se. Ale každý jsme nějaký. "Třeba to chce jen čas," řekl jsem myšlenku nahlas a mírně se usmál.
Usoudil jsem, že je dobré načasování se zeptat na trošku osobnější věci. Lyl byla nejdřív trošku nejistá a sjela si mě pohledem, takže jsem jí nechal prostor. Pochopil bych, kdyby nechtěla odpovídat. Pak mi ale řekla, co se jí za poslední dobu stalo a jak to má s rodinou. "To je mi líto," řekl jsem na ztrátu jejího partnera, ačkoli ta část o tom, že jí dal kopačky, by to měla změnit spíš na "dobře mu tak." Ale chtěl jsem být zdvořilý. "Tyjo, to si... neumím představit, musí to být těžké pro tebe jako pro matku, mít vlčata, ale nemít je na blízku. Jako... chápu, jsou už asi dospělí a žijou si svůj život, ale... i tak," dodal jsem a sklonil pohled. "Ale jak říkáš - hlavně, že jsou v pořádku. Třeba se za tebou přijdou někdy podívat a ohlásit se," řekl jsem s nadějí v hlase a s úsměvem na tváři.
Pak se ona zeptala na mě. "Já... mám jen bratra, který se ztratil a já se ho snažil najít. Ale ztratil jsem se taky," zasmál jsem se. Pak jsem pokrčil rameny. "Ale tím líp, aspoň jsem teď tady, no ne?" Zazubil jsem se ještě. "A... taky mám dceru, asi. Ani nevím. Je to složitý...," vzdychl jsem a nechal chvilku ticha, když jsem pomalu slejzal za ní. "Svedla mě jedna vlčice, pak zmizela a pak se vrátila s vlčetem. Měl jsem obrovskou radost, ale za ní přišel i její partner. Takže i s vlčicemi to může být komplikované někdy," pokrčil jsem ramena a lehce se zasmál. Už jsem to bral tak, jak to bylo. Mohl bych kvůli tomu smutnit, ale nic by to nezměnilo.

>>> Les

• Pohovořit se zakládajícími členy smečky (pokud smečka nemá další zakládající členy, pohovořit s ostatními členy)

Bylo vidět, že Lylwelin asi neměla ještě nikoho, kdo by se o ní snažil. A nosil jí dárky, snažil se jí udělat jen hezčí ráno tím, že jí zalichotí a takové ty věci, které já jsem dělal pro vlčice běžně. Někdy jen tak, pro cizí, aby měly lepší den, někdy cíleně, protože jsem doufal, že třeba nějaká to ocení víc, než jen tak, že poděkuje a přejde to. Ale byl jsem zvyklý. Neočekával jsem od toho víc nic než jen to, že jí to aspoň trošku potěší. Možná bylo těžké z ní vyčíst cokoli, co by mohlo být náznakem radosti, nebo jakékoli pozitivní emoce, ale i tak jsem doufal, že v nitru za to byla ráda. A tím jsem pokládal účel za splněný.
Když řekla, že mě tu násilím držet nebude, chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Pro někoho, kdo nás neznal, bychom určitě zněli jak dlouho existující vztah, který byl prostě už na sebe celkem zvyklý. O to víc to bylo zajímavé, že jsme se prakticky vůbec neznali. "Netoužím se furt někde toulat, chci se usadit a tohle místo je supr," doplnil jsem ještě, aby si nemyslela, že v tom všem pak bude sama. "Ale občas bude fajn se jít projít a tak. S tím tvým návrhem souhlasím," usmál jsem se ještě a pohodil ocasem.
Když nakoukla do kmene, řekla, že tam je i hlídač. Došel jsem se tam podívat, protože jsem asi nočního tvora přehlídl a doufal jsem, že sova nebude naštvaná, že jsme ji vyrušili přes den - dobu, kdy se asi ukládala ke spánku. "Jéé," řekl jsem jen, jako malé dítě, co vidí roztomilé štěňátko. Měl jsem radost, že tu máme společníka. "Tu si tady necháme, dáme jí jméno a budeme doufat, že jí z nás nebude hrabat a nepřestěhuje se," zazubil jsem se. Momentálně jsem však byl trošku mimo na to, abych vymyslel trefné jméno, takže jsem dal prostor Lyl a nechal tomu čas.
"Souhlas, má to čas," odkýval jsem její odpověď a koukl dolů. "Jsem pro. Potůček bude důležitý a Cornic... ten ani nevím, kde je. Bylo by fajn, kdyby se k nám přidal. Moc toho nenamluví, co?" Zazubil jsem se, když jsem si vzpomněl na to, že jsme spolu vlastně ani neprohodili větu. Byla to škoda, ale tušil jsem, že bude ještě dost příležitostí k tomu, abychom si popovídali. Pokud se tedy taky rozhodne zůstat. "Jak jste se vlastně... poznali, našli?" Zeptal jsem se, aby řeč nestála a u toho jsem sledoval paprsky, jak dopadají do stromů a lesknou se v každé koruně jinou barvou. "A ty... promiň, jestli je to osobní, nemusíš klidně odpovídat, ale rodinu tu žádnou nemáš? Nebo si se tu narodila?" Netušil jsem, jestli mi to říkala, ale věděl jsem, že tu je dlouho. Pochopil bych však, kdyby odmítla odpovědět, ale zajímalo mě to. Chtěl jsem o ní něco vědět.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Vypadalo to, že jsem jí celkem zaskočil. Tím, že jsem jí donesl květinu, kterou jsem jí daroval, protože na to chvíli koukala, jako kdybych před ní položil něco, co v životě neviděla. Netušil jsem, jestli k tomu mám ještě něco dodávat, nebo jí nechat chvilku prostor. Raději jsem byl ticho a doufal, že to přijme, aby nenastalo takové to trapné ticho, až si bude říkat, co jsem to za idiota. Ale vypadalo to nadějně. Naštěstí na moji větu reagovala tak, jak jsem trošku nečekal. Nevěděl jsem, jak to vzít, jestli to je dobře, nebo vlastně ne... těžko se mi z ní četly emoce. Asi to bylo úmyslně a asi jsem to i chápal, líbilo se mi to, že vlastně ona sama se snažila nedávat najevo to, co cítí a byla tak nedostupná. Hlavně proto, že ostatní neměli skoro žádnou šanci. Otázka byla, jestli jsem vůbec já nějakou měl.
Jakmile ale poděkovala, jen jsem se lehce pousmál. "Maličkost," dodal jsem, když jsem odvrátil pohled na ten neokoukatelný výhled. S jejími slovy jsem se jen spokojeně nadechl. "Já taky. Ačkoli bych rád viděl spoustu zajímavých území, tohle je přesně to místo, kam se vždycky s radostí a chutí vrátím," dodal jsem ještě. Byl jsem připravený se usadit, ale nehodlal jsem tomu, že mám smečku, obětovat celý zbytek života tím, že se odtud nehnu. Chtěl jsem přeci jen i trochu žít.
Pak směrem ke mně položila otázku, kterou mě trošku vytrhla z přemýšlení a rozjímání ve vlastní hlavě. "Souhlasím s kožešinami," dodal jsem a vrátil pohled zpět na strom. Všiml jsem si, že v kmeni je otvor. Přistoupil jsem k němu blíž, vypadalo to, že je dělaný pro vlčata, nebo právě na ukládání kořisti. "Hele, tady je malá skrýš," hodil jsem hlavou směrem ke kmeni a doufal, že si to prohlédne. "Ale souhlasím, že kořist bych ukládal dolů, nechci, aby sem nahoru někdo lezl. Dole to bude nejlepší," usoudil jsem ještě a přemýšlel. "Jinak mi přijde, že kromě nějakých estetických úprav je tohle místo prostě perfektní," zhodnotil jsem ještě. Nebylo moc co dodělávat a předělávat, bylo to přímo dokonale připravené k životu vlků, ačkoli to byl strom. Byl jsem s výběrem spokojený. "Dalo by se říci, že úkryt máme najitý a splněný," zazubil jsem se a podíval se na Lyl s pohledem, který jako kdyby říkal - co tam máme dál?

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

<<< Švitořivý les

Neváhal jsem a když se Lylwelin rozhodla na strom vylézt, s květinou v tlamě jsem ji následoval. Poslouchala moje argumenty, což bylo fajn. Sice nebyla nejukecanější, ale dokázala naslouchat a i když si ráda dupla a řekla, jak věci budou, brala názory ostatních. To se mi na ní líbilo, nebyla takový ten diktátor, který se rozhodne a i když je to totální pitomost, drží se toho rozhodnutí zuby drápy. Byla ten diktátor, který se sice rozhodne, ale když k tomu rozhodnutí dáte pádné argumenty, dokáže to přehodnotit. A to se mi prostě líbilo.
Strom i přes jeho stáří dokázal stále obrůstat a zvětšovat se, což bylo skvělé znamení, že je stále živý. Neuschne tedy a bude i nadále chránit vlky, kteří se tu rozhodnou sklonit hlavu. To bylo fajn. Čerstvým úlomkům jsem se spíše vyhýbal, přišla mi škoda je lámat, ale bylo to chvílemi nebezpečně nízko, takže jsem byl rád, že Lyl přede mnou cestu prakticky čistí.
Když jsme se dostali úplně nejvýš, výhled byl fenomenální. Musel jsem poznamenat, že takhle jsem se dlouho nepokochal tím, co jsem viděl. Les jako kdyby byl rozlitý pod našimi tlapkami a já měl pocit, že mi tu to celé patří. Tedy, nám. Lyl hned prohlásila, že na tomhle místě, které nepatrně připomínalo hnízdo, bude bydlet ona. A že když budu hodný, někdy mě sem třeba pustí. Usmál jsem se a přistrčil konečně květinu k jejím tlapám. "Dobře. Hodnějšího vlka nenajdeš," máchl jsem ocasem a laškovně se na ní uculil, načež jsem hned odvrátil hlavu a sledoval ten výhled.
Vedro bylo šílené, ale já jsem neodvracel zrak. Když řekla, že jsem jí ukecal, lehce jsem jíknul radostí a pak si odkašlal, abych vypadal zase trošku mužněji. "Je to tu dokonalé," dodal jsem ještě, "jako kdyby nám celý les lehal k tlapám." To bylo přesně to, co jsme hledali. Do detailů jsem se rozhodl, že to prozkoumám až o chvilku později. Nemohl jsem se nějak nabažit toho, jak tu zpívali ptáci a jak krásně se tu koukalo na pohled přede mnou. Sluneční paprsky začínaly celkem hřát, ale já viděl, že koruna dokáže i před nimi celkem zabezpečit. Pod stromem to ale bude jistě příjemnější.

Taky dodatečně přihlašuji Tomína jen na neherní úkoly

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Bylo to bláznivé. Všechno, co se za poslední dny odehrálo, bylo bláznivé, ale tohle? Mít úkryt na stromě, to bylo asi to nejbláznivější. Vlastně, ta nejbláznivější část byla to, že se mi to reálně i líbilo. Zazubil jsem se, když mě jen mlčky sledovala. Seskočil jsem dolů a podal jí to, jako kdybych si to měl nějak obhajovat. Ale co, za mě tenhle úkryt byl originální a dostupný pro všechny. Na její popíchnutí jsem se jen nervózně zasmál. "Trošku," odpověděl jsem stejně laškovně a nechal to překlenout do ticha. Ona byla přesně ten typ, se kterým jsem se doplňoval. Byla rozumná, starší, zkušenější, ostřejší, ale stále s jistou dávkou humoru. Já byl sice trošku měkkouš, ale poctivý a dobrák od kosti, takže jsme se prostě pěkně doplňovali.
Na její otázku jsem přikývl. "Jasně, jsou tu větve, které sahají až k zemi. Navíc jsou pěkně spletité, takže i kdyby se nějaké vlče vyhrabalo výš, při pádu by nedopadlo na zem, ale o patro níž, protože je to jako síť," doplnil jsem a u toho sledoval strom. Pak mi ale došlo, kde by se tu vzala vlčata? Proč se ptá zrovna na tohle? Neříkala, že by nějaká měla... nebo je snad? To ne, to by tu se mnou nezakládala smečku. Nebo právě proto... koutkem oka jsem si ji prohlédl, ale nevypadala vůbec, že by byla těhotná. Třeba jen myslí dopředu? A třeba vůbec tím nemyslí sebe a svoje vlčata, uklidnil jsem se. Doufal jsem, že nedokáže číst myšlenky, protože se mi toho teď v hlavě odehrávalo celkem dost. "Může vždycky ležet pod stromem, i tam má pěknou stříšku a pohodlí. A bezpečí," dodal jsem, "ale myslím si, že na první patro se vyšplhá i vlk bez tlapy," doplnil jsem ještě a ušklíbl se. Doufal jsem ale, že k takové situaci nedojde.
Když si ten strom začala obcházet a zkoumat, cítil jsem radost. Rozhoupal jsem oháňku a uculoval se, trošku jako magor. Ale měl jsem z toho radost, doufal jsem, že to projde jejím schválením. Než jsem se vydal za ní, pomocí magie země jsem nechal vyrůst před sebou krásnou, červenou květinu, kterou jsem utrhl a vzal ji do tlamy. A vyrazil jsem na strom za ní.

>>> Zpěvný dub

• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Bylo zajímavé, že i přesto, že jsme se prakticky neznali, hned jsme si padli do noty. Navíc, oba jsme byli jiní, ale přitom jsme se tak doplňovali, že tenhle náš praštěný nápad zase nebyl tak zlý. Koho by to napadlo, s cizí vlčicí si prostě jen tak říct, že založíte smečku a tak jdete a uděláte to. No mně by to nenapadlo ani ve snu. Ale užíval jsem si to, už jsem nebyl nejmladší a jestli ta příležitost přišla teď, byla by blbost ji odkládat. Znovu by přijít nemusela.
Území jsme našli pěkné, mně se zatím líbilo nejvíc z těch všech, co jsem navštívil tady v těchto krajích. Takže jsem byl spokojený. Na její otázku, na kterou jsem jí dal odpověď, kterou jsem jí asi moc nepotěšil, jsem se jen zazubil a už to nechal být. Bylo vidět, že nad věcmi taky trošku přemýšlí, ale byla více od rány. Já byl spíše ten pohodář a sluníčko, ona byla ta bouře, co nevinné nechá, ale ty špatné potrestá. Líbilo se mi to.
Najít však úkryt už tak snadné nebylo. Ale já jsem byl vynalézavý. To se jí moc nezdálo, protože jsem prakticky šplhal po stromě. Dobře, ale to, že si jen tak založíme smečku byl fajn nápad a tohle už byla blbost? Mně to přišlo jako skvělý úkryt. Jen tak někdo ho nenajde. Přikývl jsem, když řekla, že zkusí najít něco lepšího. "Dobře, já budu tady," poznamenal jsem. Napadlo mě, že by se některé detaily stromu mohly doladit magií země, kterou jsem trošku ovládal. Mohly se tu trošku rozšířit a zpevnit větve, aby udržely množství vlků podle toho, kolik jich tu bude. Nicméně to už jsem uvažoval dopředu. Strom ale i tak se zdál být skvělým místem.
Jakmile přišla zpátky, pochopil jsem, že tohle je ono. "Hele, já bych to tak černě neviděl," dodal jsem, slezl na nejnižší větev a po té se sklouzl k zemi, kam jsem dopadl na zadek a pak až se zdvihl. Oklepal jsem se a hlavou pohodil ke stromu. "Větve jsou pevné, unesou množství vlků. Zase nás tu asi dvacet nebude si myslím. A i kdyby, dá se to trošku doupravit magií země, no ne? Ale za mě je to super! Kdyby nás někdo chtěl napadnout, koho napadne lézt na strom a tam hledat kořisti a tak?" Něco na tom prostě bylo, to musela uznat i ona. "Mně se to líbí. Je to stejně tak bláznivý a originální, jako to, že tu teď reálně stojíme a zakládáme smečku."