Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Situace se nevyvíjela úplně tak, jak bych si představoval, ale nějak jsem to čekal. Nebyla to nejlepší chvíle. Chtěl jsem si vzít malé vlče k sobě, aby se mu případně nic nestalo. Žaneta řekla, že mi nechce ublížit, což mě upřímně asi nejvíce uklidnilo. Pochopil jsem, že se v ní mísí pocity a že to nedokáže ovládat tak, jak by chtěla. Naštěstí to nebyla zlost vůči mně. "To jsem... rád," špitl jsem tiše.
Když začaly z ní padat řečnické otázky, raději jsem byl ticho. Nevěděl jsem, co na to říct, neměl jsem odpověď a nechtěl jsem to ještě více rozpitvávat.
Malá se mě zeptala, jestli vím něco víc o Lylwelin. "No... nevím toho úplně hodně moc, ale... jmenuje se Lylwelin a původně byla v Mechové smečce, teď ale bude tady," řekl jsem jen v rychlosti, když v tom najednou nedaleko nás do stromu udeřil další blesk. Cukl jsem s sebou a natáhl tlapu nad vlče. "Žanet, já vím... že to je situace na prd, ale bude to dobrý. Vysvětlí se to, určitě," snažil jsem se jí podpořit, aby to tu celé nezapálila, když najednou řekla, že jí je blbě a padla k zemi. V sekundě jsem k ní přiskočil a snažil se zjistit, co jí je. Jenže v tom se k nám začala hrnout další vlčice.
Křičela už z dálky, otočil jsem jen hlavu, ale chtěl jsem zajistit, aby Žaneta byla v pohodě. Jenže to asi byla její známá nebo něco, protože k ní přiskočila a začala vyvádět, jak kdybychom jí snad něco udělali? No tohle tady ještě chybělo, protočil jsem si pomyslně oči a zavrtěl hlavou. "Nevím, kdo jsi, ale uklidni se, prosím tě. Nevíš, co se tu stalo. Je vyčerpaná... nic jsme jí neprovedli." Nevěděl jsem, co jí mám vůbec říct, protože vysvětlovat někomu cizímu, co se tu stalo, bylo na dlouho. "Možná to bude chtít ji donést vodu? Nebo já nevím, nemáš magii vody?" Podíval jsem se na vlčici, která nad ní stále stála, jako kdybychom ji tu měli snad rozcupovat, nebo něco.

Trošku jsem proklínal Lylku, že mě opustila a nechala mě tady v tenhle moment, kdy jsem měl co dělat, abych tu zvládl situaci. Vlastně jsem to moc nezvládal.
Bylo to těžké pochopit, tomu jsem věřil. Představa, že se to stane mně, reagoval bych asi stejně. Takže jsem jen přitiskl ušiska na krk a sklonil pohled do země. "Mrzí mě to... sice jsem v tom nevinně, ale chápu vaši frustraci," řekl jsem s největší dávkou emocí, co jsem měl a když jsem zdvihl hlavu, ozvala se rána a do nedalekého stromu udeřil blesk. Odskočil jsem o kus dál a cítil, jak mi buší srdce. Vůbec jsem to nečekal. V Žanetě se muselo vařit tolik emocí, že jsem to nestíhal stíhat. Když však malý blesk vystřelil a trefil mě do čumáku, znovu jsem s sebou trhnul a otřásl se. "Já-já za to fakt nemůžu. Nic bych nikomu neudělal, přísahám," řekl jsem znovu a podíval se jí do očí. V tom se ozvalo to malé vlče, že říkám pravdu. Přikývl jsem, ale nic jsem nedodával.
Pak mi to ale došlo.
S její další větou plnou emocí jsem najednou měl zalitá očka slzami taky. Byla to jeho matka. Teď už jsem to chápal. "Ale ne," řekl jsem si jen pro sebe a pocítil, jak mnou jezdí proud. Naježil se mi kožich, i jejich, jenže já netušil, co teď mám dělat. Jakákoli snaha o uklidnění situace by ji mohla ještě více rozhodit. "Věřím, že se vrátí. Vést smečku je náročné a asi si chtěli jen dát pauzu. Pokud se vrátí, určitě jim pozice alf vrátíme, nebo pokud chcete alfovat vy, tak to taky pochopím. Opravdu... mě to mrzí. Je mi to fakt líto," řekl jsem ještě a doufal, že ten blesk, co schytal strom před chvílí, neschytám taky.

Hlasím Tomína Komína

Aktuálně jsem nečelil zrovna nejlepší situaci. Vlastně jsem doufal, že to přežiju, to bylo jediné. Ale postavil jsem se k tomu čelem. Začal jsem vyprávět o tom, co se nám stalo. Bylo mi jasné, že reakce vlků ze smečky budou smíšené, nicméně jsem doufal, že Žaneta pozná, že to myslím vážně. Jak jsem to ale vyprávěl, nemohla to nějak vstřebat. Před vlčetem to zrovna asi nebylo nejlepší takhle vysypat, ale co jsem měl dělat?
Mrkl jsem na malou a pak máchl ocasem se sklopenými ušisky na známku toho, že s ní soucítím. Pak najednou, když jsem pohled zapíchl do Žanety, ze sebe vyklopila něco, co bych nečekal. "C-co? Ne!" Ohradil jsem se hned. Instinktivně jsem udělal krok dozadu. "Já-já přísahám, že nelžu, fakt," olízl jsem špičku tlapky a zdvihl ji do vzduchu, ale vlčice byla evidentně pěkně rozhozená. Stáhl jsem ocas mezi zadní nohy a přikrčil se. "Mně to fakt mrzí, nikdo z nás tu situaci nepochopil, ale fakt se to stalo. My bychom jim určitě nic neudělali, byly to alfy a no... já určitě bych nikomu nic neudělal, fakt," dodal jsem ještě a doufal, že mi to uvěří. Jakmile jsem ale ucítil jiskřičky, které tu létají, necítil jsem se vůbec dobře. "Opravdu mě to mrzí. Fakt moc. Ale oba byli rozhodnutí a řekli, že si chtějí užít života a ne tu trčet, takže to na nás prostě hodili. Já bych čekal, že to dají někomu ze členů, ale nevím, kdo všechno tu je... a tak," mluvil jsem potichu, ale dával jsem jí prostor. Nechtěl jsem, aby mě tu usmažila za živa.

Mezi mnou a Lylkou prostě něco bylo a mně se to líbilo. Nebylo to jen tak, nebylo to takové nucené, prostě to mezi námi jiskřilo samo od sebe. Nemusel jsem ani tlačit na pilu, což jsem dělal nerad, šlo to celkem samo. To se mi líbilo.
Nicméně teď jsem se musel postavit čelem situaci, kterou jsem měl před sebou. Žaneta a malé vlče, kterým jsem musel vysvětlit, co se tu vlastně stalo. Dal bych všechno za to, kdyby mi někdo řekl, jak to mám udělat, ale prostě... jsem to šel udělat tak, jak to bylo.
"Jó, to jsem já," lehce jsem se poklonil a pak jí věnoval úsměv. Vzpomněla si, to bylo dobře. "Já vím, já vím," přitakal jsem, ale ze slušnosti jsem ji nechal domluvit. Na vlče jsem se kouknul a mrskl ocasem. "Já jsem ten nejvyvolenější," zazubil jsem se ještě a vrátil pohled zpátky k Žanetě. Na moji poznámku vychrstla pár otázek, na které jsem jen zavrtěl hlavou. "No, víš," začal jsem a doufal, že z toho neomdlí, "nevím, jak se to stalo, ani jak to říct, prostě to řeknu tak, jak se to stalo," dodal jsem. Nemělo to smysl? To teprve nebude.
Zhluboka jsem se nadechl. "Potkal jsem Lylwelin, to je ta zlatavá, co odběhla. Neutekla před vámi," zazubil jsem se nevinně a pokračoval, "no a řekli jsme si, že bychom založili smečku. Tak jsme se vydali do lesa, ve kterém jsme začali, celkem nám to i šlo a les byl fajn, jenže uprostřed značkování jsme se najednou teleportovali," máchl jsem u toho tlapkou, aby to bylo opravdu poznat, že mluvím pravdu, "no a ocitli jsme se tady. Nejdřív jsme nevěděli, co se děje, když v tom se k nám přiřítil nějaký černý vlk s divnou věcí na obličeji, v doprovodu s vlčicí. Představili se jako Crowley a Lilac, řekli, že se nudí a mají toho tady už dost a nejsou na to stavění a že nám smečku přenechávají. Ani nepočkali na reakci, nic. Byli jsme zmatení, ale když odešli a nic víc pak už neřekli, došlo nám, že to myslí vážně. Takže jsme se tu chtěli podívat, jestli tu někdo není a nenajdeme úkryt, abychom zjistili, co se stalo a tak nějak to všem řekli, protože to je prostě... divný? Asi jo. Jo, je to divný, dost," pokrčil jsem rameny a čekal na její reakci. "No a tak jsem tady. Takhle... takhle to bylo, fakt nekecám, čestný skautský," olízl jsem špičku tlapky a natáhl ji před ni. Snad to přežiju.

Rozvalenej v mechu, pozorujíc hvězdy a vedle sebe Lylwelin... co víc si přát. Nemohl jsem v tenhle moment být více šťastný. Opravdu jsem si to užíval, co to šlo. Pozoroval jsem oblohu, když v tom najednou jsem spatřil padající hvězdu. Než jsem stihl cokoli říct, Lylka se mě zeptala, jestli jsem ji viděl. "Ta byla krásná... něco si přej," pobídl jsem jí a lehce do ní drcl, ale velmi jemně a opatrně, že si toho ani nemusela všimnout. Když jsem řekl, že jsem rád, že mě tohle všechno potkalo zrovna s ní, vydala ze sebe udivené "jo". Tedy tak mně to přišlo. "Myslím to vážně, nechci, aby sis myslela, že to říkám jen tak," začal jsem a pozoroval, jak se mezi hvězdami pohybuje malý mráček. "Jsem rád, že jsme se potkali. S nikým bych do toho nešel, s tebou je to ale jiný. Nemusím občas ani nic říct a přitom si rozumíme," dodal jsem ještě a víc jsem to nechtěl rozmazávat. Začal bych jí totiž říkat, jak je skvělá a to jsem nechtěl, protože by to vypadalo, že chci jen zneužít situace a tak. A to jsem teď upřímně fakt nechtěl.
V tom z Lylky vypadla otázka, na kterou jsem se lehce zamračil. "Že na to nemáme? Co?" Zazubil jsem se a teď už do ní lehce dloubl packou. "Tyjo, vždyť my jsme na to jako dělaný! Smečku nemohlo potkat nic lepšího. Ty jsi ta, co rozhodne, jak to bude a já... já to tu budu udržovat a snažit se, aby si se tu cítila dobře," dodal jsem ještě. Ani jsem netušil, jaká přesně bude moje role, chtěl jsem ji hlavně podpořit, protože nad tímhle jsem se ještě moc nezamýšlel, ale měl bych pravděpodobně stejnou otázku. Teď jsem jí chtěl být ale oporou. "Uvidíme. Já se jim divit nebudu, když odejdou. Ale zase... jestli jim tohle místo přirostlo k srdci, což bych chápal, protože jsme tu chvilku a já jsem si to tu teda fakt oblíbil, tak by někdo zůstat mohl," zhluboka jsem vydechl a pak se převalil směrem k Lyl. Skoro jsem se jí omylem až dotkl čenichu, takže jsem hned narovnal hlavu tak, abych nebyl tak blízko a podíval se jí do očí.
Jenže v tom jsem uslyšel, jak k nám někdo jde.
Lylka se mezitím stihla zdvihnout, protože noc utekla tak rychle, že jsem to ani nepochopil a rozhodla se vyrazit. Nebránil jsem jí, asi to bylo potřeba udělat hned na začátku a já jsem byl připravený to tu projít a počkat. "Budu tady, nikam ti neuteču," řekl jsem a to jedno slovo jsem dodal velmi potichu. Pak jsem se na ní usmál a postavil se na nohy, když jsem slyšel, že se někdo blíží.
Byla to vlčice, která měla v závěsu vlče. Máchl jsem ocasem a doufal, že to bude všechno v klidu, to načasování teda nebylo úplně nejlepší, ale co. Vlčici jsem však poznal. "Ahoj," řekl jsem, když jsem si ji prohlížel, jak jen se mi to představily? Byly tam tři, ona a dvě další... Žaneta! Vzpomněl jsem si hned. "Pamatuješ si mě? Jsi Žaneta, že jo," ujistil jsem se, než jsem se chystal pustit do vysvětlování. "Jsem Tomáš, potkali jsme se, byla si ještě s Iluzí a Jiskrou, jestli si vzpomínám dobře," máchl jsem ocasem a doufal, že si to vybaví. Mohlo by to alespoň trošku zlepšit situaci. "No... je to takový komplikovanější," začal jsem, ale ještě předtím jsem jí nechal chvilku prostoru, aby si na mě vzpomněla. Snad.

Srpen 5/10

I tak jsem se vždycky trošku pousmál, když jsem na ni pomyslel. Její zlatavý kožich, jiskra v jantarových očkách a maličké šediny, které ukazovaly, jak moc je zkušená a průbojná životem. Věřil jsem, že má i pár nehezkých jizev, díky kterým se na ní podepsal osud a zkušenosti, ale to jsem raději vědět a ani vidět nechtěl. Stačilo mi to, že ten její huňatý kožich se vždycky v odrazu slunečních paprsků pohledně leskl. A odrážel od sebe odstíny barev, které jsem snad nikdy předtím neviděl. Jen jsem nad tím přemýšlel a představoval si to a už jsem se zase culil. Musel jsem se taky trošku pochlapit, ne být takhle měkej.

Srpen 4/10

Sice to nebyla ta vlčice, za kterou jsem se vždycky otočil, ale o to lepší. Bylo na čase se trošku posunout dál. Nebýt ten, co si nadbíhá u každé, ale usadit se. Věk jsem na to už měl, tak na co čekat? Ona byla ladná, ale přitom dokázala vycenit tesáky, když bylo potřeba. Měla v sobě jiskru, která hořela jako ten největší oheň a dokázala popálit všechno a všechny kolem. A jak to tak vypadalo, dokázal jsem se k ní přiblížit. Ale nechtěl jsem to pokazit. Museli jsme teď být oba rozumní a postavit se tomu, co se stalo, čelem. Chtělo to nejdříve dát do pořádku smečku, než začneme řešit ostatní věci a natož naše vztahy. To má prostě čas.

Srpen 3/10

Ani jsem si to představovat nechtěl, protože bych neměl tušení, co dělat. Nedokázal bych je vyhodit, asi bych se tam začal soukat a žadonit alespoň o místo, abych mohl tomuhle lesu být na blízku. I když by to nebylo to, co jsem hledal. Nicméně raději jsem tuhle myšlenku vytěsnil z hlavy. Nechtěl jsem se tím teď zabývat a přemýšlet, co by kdyby. Teď jsme byli tady, měli pod tlapkami smečku a možnost si to všechno udělat podle sebe. A nejlepší na tom bylo to, že i já, i Lylka jsme se shodli na spoustě názorů. Ona to viděla tak, jak jsem to viděl já, jen byla ráznější. To bylo přesně to, co jsem k sobě potřeboval.

Srpen 2/10

Navíc jsem po svém boku měl vlčici, kterou jsem sice ještě prakticky vůbec neznal, ale už za ten krátký čas jsem si mohl být jistý tím, že ona bude vést tvrdší tlapou. Ne vůči členům, ale vůči těm, co přijdou. Protože já bych byl schopný kohokoli, kdo by mě poprosil, že nemá kde být a je zima, ubytovat u nás. A ona bude ta, co to uvidí realisticky. To je přesně to, co bude Ageron potřebovat, ne jenom všechny přijímat a ubytovávat, ale mít věrné členy, pro které bude smečka znamenat přesně to, co znamená už teď pro nás. A ačkoli jsme tam velmi, velmi krátce, i tak mi ten les už stihl přirůst k srdci. Neuměl jsem si představit, že by se teď ty dvě bývalé alfy vrátily.

Srpen 1/10

Poklidně jsem si ležel v mechu a po chvilce zavřel oči. Začal jsem si to všechno představovat. To, jak jsem v Ageronu, to, jak mám po boku Lylwelin a to, jak máme pod sebou smečku, která je za všechno to vděčná. Kdybych se vrátil pár týdnů zpátky, nedokázal bych si představit sám sebe v pozici vedení smečky. Ne, že bych na to nebyl, to ne, ale byl jsem spíše ten typ, co se držel v těch důležitých věcech stranou a nechal se vést, než aby vedl. Nebavilo mě přemýšlet a rozhodovat o tom, co je nejlepší. Ale už jsem byl dost starý a moudrý na to, abych věděl, co a jak se má a patří a je pro smečku nejlepší. Takže jsem se toho ani trochu nebál.

Na její poznámku jsem se jen uchechtl a nechal to být. Být na mě, mačkání by bylo častěji, ale nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se snažím jen Zlatavé dostat pod kožich. To vůbec ne. Měla v sobě něco, co se mi líbilo, jiskru a žár, který byl nezkrotný. A dalo se velmi lehko spálit, ale když se šlo opatrně, vlastně i celkem pěkně hřál. A já si to začínal užívat.
Jakmile jsem se převalil zpátky k ní, nehnula se. Nevadilo jí to, což bylo fajn. Rozlil se mnou teplý pocit, který se mě držel celou dobu. Chvílemi jsem jen spokojeně zamručel a lehce se přišoupl blíže k ní, ale opatrně. "Jsem rád, že mě tohle potkalo zrovna s tebou," řekl jsem. V hlavě to znělo trošku lépe, ale určitě věděla, jak to myslím. Prostě být to kdokoli jiný, nešel bych do toho. A to jsem ji prakticky neznal. A jak to šlo.
Všiml jsem si, jak mě chvilkami sleduje, takže jsem jí pohled věnoval zpátky a spokojeně se usmíval. Nechybělo mi teď asi nic. Byl jsem fakt šťastný, po dlouhé době. Ticho prorazila otázka. "Těžko říct, ale... prošli jsme se celkem dost a to už by nás někdo počechral, kdyby chtěl," řekl jsem. I když jeden nikdy neví a jestli členi jsou alespoň trošku máklí, jako byli ti dva, kdo ví, co čekat. Ale únavu jsem cítil už taky. "Třeba tu fakt byli jen oni a ještě ti, co jsou v úkrytu a nikdo další... proto to zabalili." To dávalo celkem smysl, i když to byla fakt škoda. Takhle krásný les? Narazit na něj dřív, neodejdu. Ani nezakládám vlastní smečku. Ale o to lépe, nebyl bych tady v téhle situaci. "Nejsi unavená?" Zeptal jsem se ještě starostlivě, protože toho muselo být i na ní celkem dost.

Absolutně jsem nečekal žádnou reakci zpátky na mojí poznámku, a už vůbec ne tu, kterou mi dala. Netušil jsem, jestli je to past, nebo jestli moje odpověď to všechno zkazí, ale jen jsem nervózně hrábl tlapkou do mechu přede mnou. "Nooo, nebránil bych se viď," oplatil jsem laškovný tón a zazubil se. Tahle její strana se mi celkem líbila a bylo i cítit, že se ona sama cítí v mé přítomnosti lépe. Nebylo nač spěchat a hlavně, neznali jsme se tak moc dlouho na to, aby to všechno bylo rychlé, jestli tedy něco mělo být. Ale tohle mi vyhovovalo.
Jak jsem tam tak seděl vedle ní, pocítil jsem, jak se její ocas dotkl toho mého. Kdyby na chvilku zadržela dech, uslyšela by, jak mi bije srdce. Bylo to vzrušující, ale byl jsem trošku nervózní, abych něco nezkazil. Tušil jsem, že se na ní musí opatrně a pomalu a ani jsem ji nechtěl do něčeho, co by ona sama nechtěla, tlačit. Nicméně s horami to bylo bingo, to jsem věděl, hehe.
Přišlo mi, jako kdybych se vrátil do vlčecích let. Nebyl jsem sice nějaká stará pantofle, ale už jsem nebyl nejmladší. A už to bylo hodně dávno, kdy jsem si prostě jen tak lehl na záda a užíval si přítomný okamžik. A víte vy co? Bylo to dokonalé. Budu to dělat určitě častěji. A k mému překvapení se najednou vedle mě rozvalila i zlatavá. Na tváři se mi rozlil překvapený, ale velmi vlídný úsměv. Řekla mi, ať se šoupnu, ale mně se to celkem líbilo. Takže jsem udělal otočku o kus dál, jenže tam byl ještě o kousek dál strom, tak jsem to vypočítal, udělal jednu další do půlky a od stromu se odrazil zpátky, až jsem byl na stejném místě a opíral se o Lylku. "Jejda, pardon," řekl jsem, jak kdybych to snad myslel vážně a spokojeně jsem jen upíral zrak na poletující světlušky kolem. To, že jsem ji měl na blízku, se mnou dělalo víc, než bych si dokázal kdy připustit a představit. Takže jsem byl jako kámen a nehnul jsem se, ani o chlup.

Byla pravda, že většina velkých smeček měla poměrně podobně velký les. Nenavštívil jsem jich tolik, ale co jsem prozkoumal a kde jsem byl, i z dálky jsem to mohl porovnat a tenhle les nebyl zrovna nejmenší. Ale byl fakt pěkný.
Pokračovali jsme dál. Na její poznámku jsem přikývl. "Tady se mačkat hold nebudeme," dodal jsem lehce s úšklebkem, ale pak jsem jen zastřihal oušky. Občas mi z tlamy vyjela poznámka, kterou bych nejraději nechal v hlavě. Jako tahle. Ale co už, musela si zvyknout.
"To teda jo," souhlasně jsem spokojeně nasál pach lesa a pak vydechl. Zpomalil jsem a pohled jsem zapíchl do hor nedaleko od nás. Vál od nich příjemně chladný, ale čistý vzduch. Pak jsem sjel pohledem k nebi, kde se odehrávala překrásná podívaná, do doby, než slunce úplně zapadlo. Jenže to, co přišlo pak, mi vyrazilo dech úplně. Mech začal světélkovat a zářil fialově modrou barvou. Užasle jsem to sledoval a kochal se. "Pááni," vydal jsem jen ze sebe a přikývl na to, co říkala moje spolualfovnice. "Je to tu fakt překrásný," dodal jsem a na chvilku se posadil. Celkem blízko k Lyl, ale ne tak, abych se jí dotýkal. Chtěl jsem se soustředit na to, jak krásný to tu je. "Doufám, že to není jenom sen. A jestli jo, nechci se vzbudit," řekl jsem jen slepě a pozoroval to, jak se místy rozsvěcejí světlušky. Tohle byla přímo pastva pro oči. "Ráno bychom mohli na ty hory, co jsou vedle a podívat se na to z výšky," navrhl jsem po chvíli, co jsem si to jenom užíval. Jestli jsem něco chtěl, tak to bylo zalehnout do toho mechu a spát pod širákem. Neváhal jsem, zdvihl se a do nejbližšího mechového koberce se svalil a překulil se na záda. I vzhůru nohama to byla neuvěřitelná podívaná. Možná jsem teď nepůsobil úplně dospěle, ale tohle jsem prostě potřeboval.

Kdybych jen z kousku tušil, jak moc ji to moje ráznější jednání roztaví, byl bych rázný furt. Ale ne, to zase přeháním. Ale asi o trošku víc jo. Nicméně, i tak jsme se na tom všem shodli. Situace, která dost pravděpodobně nastane, se prostě bude řešit za pochodu a uvidíme, jak se to celé vyvrbí. Bylo celkem zbytečné si teď něco představovat a plánovat, když jsme neměli tušení, jestli tu nějací členi jsou a kolik, a hlavně, jaká jejich reakce bude.
Netrvalo dlouho a Lylka našla vstup do nory. Přistoupil jsem blíže, ale potichu, abych nebudil tolik pozornosti. Ustoupil jsem, když řekla, že bude dobré si to dobře načasovat. Přikývl jsem. "Jo, určitě by nebylo nejlepší tam teď vlítnout, taky tam něco cítím," doplnil jsem jenom a cítil se trošku jako takový přitakávač, ale prostě jsem sdílel stejné názory a chtěl jsem jí to říct. Aby o tom věděla.
Na její naznačení jsem neváhal ani sekundu, pomalu sešplhal z kopečku a pokračoval dále. Slunce pomalu zapadalo za korunami stromů a nebe bylo polité bronzovou barvou. Spokojeně jsem vydechl a na pár místech, kde jsem usoudil za vhodné, jsem nechal pachovou stopu. "Ten mech je skvělej," řekl jsem ještě a pokračoval pak za Lylkou. "Myslím si, že tu bude i snadná kořist, nebo minimálně na územích poblíž," dodal jsem. Na severu se, z nějakého důvodu, vždycky lovilo snadněji. Asi tím, jak byla zima, byla zvířata pomalejší, anebo jsem si to aspoň jenom myslel.