Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netrvalo dlouho a z rozhlížení mě vyrušil pohyb nedaleko spícího vlka, kterého jsem asi svou přítomností probudil. Upozornil na sebe zvukem, na což jsem se na něj hned otočil a omluvně sklopil uši. Nechtěl jsem být nezdvořilý a otravovat, ale nějak jsem byl dlouho mimo, tak mi chvilku trvalo se vzpamatovat. "Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušil ze spánku a probudil," řekl jsem směrem k němu a omluvně ještě přikývl. Doufal jsem, že to nebude jeden z těch prudičů, co mi tu hned začnou štěkat do obličeje. "Ani ne popravdě, jsem tu chvilku. Rozmýšlím nad nějakou sváčou," přiznal jsem se a hladově si oblízl čenich. Už to byla nějaká doba, co jsem do sebe nacpal pořádný kus flákoty a možná už bylo na čase s tím zase něco udělat.

<<< Uhelný hvozd

Už to bylo lepší, cítil jsem, že v tlapkách mám zase cit, ale pořád jsem to nebyl já. Blížil jsem se k tomu. Postupně jsem prošel tím zvláštním lesem, když jsem došel na místo, u kterého jsem si byl jistý, že tady jsem opravdu nebyl. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Pach byl zvláštně rozplynutý, ale viděl jsem v dálce cosi. Buďto to byl balvan, nebo vlk, co spí.
Vyrazil jsem tedy k tomu. Když jsem se blížil, zjistil jsem, že to je opravdu vlk. Nicméně byl zachumlaný a asi si dával pěkně dvacet. Takže jsem se rozhodl ho nerušit. Na chvíli jsem se prostě zastavil a sledoval, co tu vůbec běhá kde za zvíře, že bych si třeba i něco chytil a trošku utišil hlad. Alespoň na chvíli.

<<< přes palouk z Kopretinovky

Tělo jsem měl ztuhlé, bolel mě snad každý sval v těle. Chtělo to trochu více pohybu, proto jsem se pokusil i rozeběhnout a louku proběhl, co to jen šlo. Doběhl jsem až k lesu, který byl teda opravdu zvláštní. Matně jsem si vzpomínal, jestli jsem tu už někdy byl, ale to bylo fuk. Na Galliree si evidentně nemusíte pamatovat, kde jste byli, protože to tam stejně pokaždé vypadá jinak. A to mělo prostě svoje kouzlo.
Cítil jsem, že tu nedaleko někdo je, nasál jsem pach ještě do čenichu a trošku přidal do kroku. Nebylo by od věci si s někým pokecat, třeba narazím na někoho zajímavého.

>>> Savana

Pomalu jsem rozlepil oči od sebe. Cítil jsem, jak jsem to tu pěkně zalomil a jediné, na co jsem si vzpomněl, byla Jasnava. Něco jsme řešili, ale asi jsem byl unavený a prostě jsem to nedal. Snad se nezlobí, projelo mi jen hlavou, ale určitě ne. Byla fajn.
Vyškrábal jsem se na všechny čtyři, protáhl se a rozhodl se trošku projít. Byl jsem ztuhlý a měl jsem i hlad, ale ten mohl chvíli počkat. Chtělo se nejdříve trošku porozhlédnout po okolí, projít, protáhnout a načerpat čerstvého vzduchu a slunečních paprsků. To mi tak chybělo. Jak dlouho jsem asi spal? Muselo to být dost dlouho, protože jsem si ze zimy nic moc nevybavoval. Ale ono asi lepší, kdo by taky nejradši přes zimu prostě jen spal a probral se při krásném jaru?

>>> přes palouk na Uhelný hvozd

<<< Sarumen

Nabídka procházky byla fajn, i já jsem se cítil lépe, když už jsem nebyl na smečkovém území, kde jsem se neucházel o místo a jen jsem tam prostě byl.
Jasnava mi hned řekla, že mi to poví a aspoň se jí uleví, na což jsem přikývl. Předpokládal jsem, že Tonres je nějaký její další kamarád, což bylo fajn slyšet, že má někoho dalšího, o koho se ve smečce může opřít. Na její další slova jsem se usmál a drcl do ní mírně bokem. "Vždycky tu pro tebe budu," dodal jsem ještě a švihl oháňkou. Evidentně ale to, co mi šla povědět, tak veselé nebylo, protože z toho dost zvážněla.
Zastavili jsme se na louce, která byla asi přes léto pohlednější, ale tomu jsem teď nevěnoval prakticky žádnou pozornost. Soustředil jsem se na to, jestli je Jasnava v pořádku, aby mi tu třeba neomdlela. Rozešli jsme se k nějakým kamenům a ona mi začala vyprávět. Poslouchal jsem ji, nedutal jsem a kdybych mohl, ani bych nedýchal. Lehce jsem si vzdychl, když dopověděla první část a došli jsme ke kamenům. Sedla si, takže jsem si sedl vedle ní, ale částečně i naproti tak, abych na ní viděl a poslouchal. Nastražil jsem uši a přikývl.
Pokračovala a já si pomalu ani nestíhal uvědomovat, jak to muselo být těžké. Začala u toho plakat, když se zmínila o Smrti, zvážněl jsem ještě víc a stáhl uši ke krku. Jak jí začaly téct slzy po tváři, tlapku jsem otočil na její hřbet a opatrně setřel slzy. "Dobrý," uklidnil jsem ji, ale nechal jsem jí pokračovat, takže jsem to jen tiše zašeptal. V tom se ke mně natáhla a já jí bez váhání obejmul, aby věděla, že tu pro ní jsem a kdyby cokoli, ochráním jí. "Ale ne," řekl jsem jen v úžasu, když dopověděla, že zemřela. Položil jsem jí hlavu na tu její a přitáhl si jí tlapkou k sobě. Pevně jsem ji stiskl. "Páni, tak to je něco," řekl jsem ještě a držel ji, jak to jen šlo. Povolil jsem a podíval se na ní. "Kouzla jsou někdy naprd, ale teď jsem vděčný, že tu jsou, když tě vrátily zpátky," řekl jsem vážně a dloubl do ní čenichem, když jsem setřel zbyteček slz. "Jsi statečná a silná vlčice, to víš. A určitě tě to posílilo, víš, že si musíš dávat pozor, musíš na sebe být opatrná," dodal jsem ještě a lehce jí tlapkou nazdvihl hlavu tak, abychom měli oči na stejné úrovni. "A jsi teď v pořádku? Musíš na to nemyslet, jsi teď tady, zpátky na světě a všechno už bude dobré," pověděl jsem jí ještě a nechal jí prostor případně doplnit zbytek toho, co se stalo a jestli je všechno už v pohodě.

Poslouchal jsem Jasnavu a souhlasně přikývl. Když trochu blíže popsala terén lesa, musel jsem nic víc než jen souhlasit, proto jsem se usmál a prohlédl si ji, jak vypadá na tomhle místě šťastně. Trošku jsem se zamyslel, jestli jsem taky někdy měl takové místo, někde, kde bych se cítil šťastný a spokojený. Nic se mi ale nevybavovalo, což bylo docela smutné.
Prohlédl jsem si ještě jednou její věneček. Byl dokonalý a úplně k ní sedl. "To je možné, že ti ho tam nějakým kouzlem prostě přišil," zazubil jsem se a zastřihal ušima. Netušil jsem, jaké to je mít něco na hlavě, ale muselo by mi to tam překážet. Možná bych si po chvíli zvykl, ale i tak.
Pak jsem se ale Jasnavu snažil rozmluvit. Nechtěl jsem, aby se necítila nekomfortně, chtěl jsem jen, aby věděla, že mi může věřit. A že když si bude chtít promluvit, o čemkoli, u mě vždycky najde prostor. Poslouchal jsem jí, ale moc mi to nedávalo smysl. "V klidu, jasně," řekl jsem. "Můžeme se projít. Nechci tě do něčeho nutit, ale chci, abys věděla, že mi můžeš říct všechno, aby ses cítila lépe," dodal jsem ještě a následoval ji. Snad se nestalo nic vážného. Měl jsem o ni starost.

>>> Kopretinka (let´s go for privacy 3:D)

Jasnavě jsem na její otázku přikývl. "Možná jen něco špatného snědl, asi mu spíše nějaká flákota nesedla," zazubil jsem se a snažil se ji uklidnit. Jistě bude v pořádku. Na její odpověď, že kdyby tu žil každý, nevešli by se sem, jsem musel souhlasně pokývat hlavou a při té představě, jak si všichni šlapou po hlavách, jsem se usmál. "Ale vlků by se sem vešlo dost, vypadá to tu jako pěkně velký les," řekl jsem ještě a pohledem se mírně rozhlédl kolem.
Její věneček jsem si ještě chvilku prohlížel a věnoval jí pár upřímných komplimentů, aby měla radost. Ale taky hlavně proto, že jsem to tak myslel. "Život se s tím opravdu trefil, vypadá, jako kdyby byl dělaný přímo pro tebe. Hlavně ho neztrať, už bych si tě neuměl bez něj představit," vycenil jsem tesáky do širokého úsměvu a oháňku rozhodil ze strany na stranu.
Jenže v momentě, co jsem si z té situace, o které jsem si myslel, že to je slavnostní chvíle oznámení potomků, udělal srandu, Jasnava znervózněla. Stáhl jsem mírně uši ke krku a pohled zabodl do země. Pak jsem se jí podíval do očí. "Jsi v pohodě? Povídej. Stalo se něco? Mně můžeš říct všechno, nikde nic neřeknu, neboj. Jestli se ti uleví, rád si to poslechnu. Jsem tady pro tebe," řekl jsem ještě a pak jsem se pohodlně usadil tak, aby se cítila trochu více komfortně a mohla případně povídat. Respektoval bych ovšem, kdyby o tom mluvit nechtěla.

Ani jsem to nečekal, ale Jasnava mi věnovala obejmutí. Chvilku jsem byl jako zmrazený, ale pak jsem povolil a s úsměvem opřel i svou hlavu o její krk. "Jo, chvilku jsem si tu s ním povídal, je to fajn vlk, ale nebyl zrovna v nejlepším... rozpoložení a kondici," zazubil jsem se. "Takže šel odpočívat a dohlížela na mě jeho sova," doplnil jsem ještě. Bylo to stejně zvláštní, ale asi to bylo normální a všichni na to byli kolem zvyklí, jen já jsem byl mimo.
Moje reakce na les v ní vyvolala ještě pozitivnější reakci, takže jsem se usmál a máchl ocasem. "To je nejdůležitější. Nemusí se tady líbit každému, ale taky tady každý nemusí žít. Hlavně, že se tu líbí tobě," mrkl jsem na ní a oblízl si čenich. Hned jsem se musel zeptat, jak se měla a tak, ale ona si nechala chvilku odmlku, než mi řekla, že je to vlastně všechno v pohodě. "Páni, nojo, málem bych si ani nevšiml. Typický vlk," máchl jsem ve vzduchu tlapkou, "ale teda, Život má vkus. Pěkně ti sedl a sluší ti!" Doplnil jsem ještě a prohlédl si jí ze všech úhlů.
A jak jsem si jí tak prohlížel, nemohl jsem si nevšimnout toho, jak byla... větší. Její břicho bylo jako kdyby čekala několik vlčat, ale zatím jsem na to nechtěl upozorňovat. "No, šel jsem jen kolem, tak jsem si říkal, že se tu zastavím a prohodím slovo s... dobrou kámoškou," nahodil jsem trošku nervózní úsměv, pak jsem ale nastražil uši a pohlédl jí do očí. "A co, už máš nějakýho kořena?" Lehce jsem do ní dloubl tlapkou, ale opatrně, aby kdyby opravdu čekala vlčata, abych jí nijak neublížil. Pak jsem pohledem sjel na její břicho a zpátky do očí. Doufal jsem, že jsem jí nějak neurazil, že třeba nesnědla nějaké starší maso a prostě nemá svůj den.

Hnědý vlk byl velmi milý, bylo fajn narazit ve smečce na někoho, kdo hned kolem sebe neprskal a neštěkal, jako kdyby mu to tady patřilo. Možná to bylo tím, že byl trochu cinklej, ale i tak byl fajn. "Tak se s ní určitě seznam, stojí to za to," doplnil jsem. Jasnava byla jedna z těch vlčicí, která měla svůj šarm, ale takový... jiný. Ne ten, že byste z ní padaly do kolen, ale stejně byste pro ní udělali první poslední, protože to je prostě... Jasnava.
Moje pozornost se však přesunula na sovu, která byla představena jako Callisto. Pokývl jsem na porozumění. "Ne- neboj, já žádný černý úmysly fakt nemám. To leda že by tady byla nějaká fakt extra sexy vlčice," zazubil jsem se, abych podtrhl to, že to myslím s humorem. Její odpověď byla pádná, taky jsem byl zvíře a ona taky, netušil jsem, proč mě tak překvapilo to, že s ní mluvím a rozumím jí. "No ale tak proč ostatní zvířata nemluví?" Pokrčil jsem rameny.
V tom se Roland rozhodl - bylo mu dáno rozhodnutí - aby se šel prospat. Evidentně to dost potřeboval. "Taky, měj se, ať je líp," máchl jsem tlapkou na rozloučení a pohlédl na sovu. "A ty... máš nějaké příbuzné z tvé rodiny mluvících sov?" Zeptal jsem se jí. Ona si div neprorazila drápem oko, když si připlácla nohu na čelo. "Takže tím chceš říct, že jsme rodina zdegenerovaných sov?" Otočila to proti mně. "Ne, to jsem nechtěl, to jsem nemyslel," začal jsem se hned omlouvat, když v tom jsem spatřil povědomý kožich. Jasnava přiběhla jako na zavolanou.
"Jasnavo!" Zavolal jsem na ní, div jsem jí nešel naproti, ale držel jsem se tu. Byl jsem pod drobnohledem, tak jsem se musel ovládat. V momentě, kdy Jasnava přišla, sova jen přikývla a odletěla kamsi. Chtěl jsem se s ní rozloučit a omluvit se, doufal jsem, že jsem jí nenaštval. "Ahoj," pozdravil jsem jí a věnoval jí široký úsměv. "Taky tě rád vidím. Je to tu fajn, máš tu super spolusmečkovníky," doplnil jsem ještě a nepřestával kmitat ocasem. "Co je u tebe nového, všechno v pohodě? Nikdo už tě nenaštval, komu bych musel vyprášit kožich?" Zazubil jsem se a mírně do ní dloubl tlapkou se známkou přátelství.

Na to, co se stalo Rolandovi jsem se musel zazubit. "Tak to je taky zajímavý teda," dodal jsem. Bylo to zvláštní, zamyslet se nad tím, že každý si ve stejnou chvíli prožíval nějakou situaci a pro každého byla odlišná. "To je pravda," dodal jsem mu ještě ke zdvořilosti a pak máchl ocasem.
Když jsme se začali bavit o Jasnavě, Roland dodal, že v lese je nějaký hlouček. Než to vůbec stihl doříct, ozval se nějaký hlas. Nechápavě jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem neviděl. Bylo to zvláštní, ale neřešil jsem to. Nechtěl jsem vypadat jako nějaký blázen, kort potom, co jsem mu řekl, co se mi stalo. Začínal jsem mít ale o Rolanda mírné obavy, když jsem viděl, v jakém stavu je. "Ah, rozumím," řekl jsem jen a pousmál se. Když řekl, že to napraví trocha odpočinku, provinile jsem sklopil uši ke krku. "A já tu ještě zdržuju na hranici," dodal jsem a omluvně zdvihl pohled. "Klidně půjdu a nebudu zdržovat," podíval jsem se mu do očí. Bylo vidět, že spánek potřebuje jako sůl. "Je to úplně nejlepší vlčice," zazubil jsem se, "je fakt fajn. Měli jsme spolu jen výlet, ale i tak jsem si to užil. Divím se, že si o ní ještě neslyšel," pokrčil jsem mírně rameny. V tom sem přisvištěl opeřenec. Netušil jsem, co se tu děje, ale ten pták se nás vůbec nebál a ještě ke všemu... mluvil? "Počkat počkat... jakto, že mluví? Nebo nemluví? Slyšíš to taky, že jo?" Podíval jsem se mírně ustaraně na Rolanda a doufal, že to není nějaký další fórek třeba. Netušil jsem, o co tu jde, ani jsem skoro nestihl vnímat jeho slova. Naštěstí jsem si to ale dal dohromady. "Rád bych ji viděl, ale jistě nechci narušovat smečkové území, pokud to na tom bude stát, sejdu se s ní někdy jindy jinde," odpověděl jsem mile a podíval se na opeřence. "Zrovna já jsem ten poslední, co by chtěl někomu zkřivit chlup, vidíš snad nějaký křivý na mě? Rozcuchal bych se," dodal jsem a natáhl mírně zadní nohu tak, abych otočil stehnem ze strany na stranu. Pak jsem se zasmál. "Mě fakt asi dočista hrabe, povídám si s... se zvířetem?" Roland dodal, že mě jistě slyšela výt a třeba přijde. Na to jsem jen přikývl a doufal, že se tahle situace s mluvícím ptákem vyřeší, než mi dočista hrábne.

Evidentně si vlk, sedící oproti mně, prošel něčím, co jsem si asi ani nedokázal představit. Já jsem naštěstí měl kožich prakticky neposkvrněný a oproti hnědáčovi jsem se cítil, jako kdyby se mnou život zacházel jako v rukavičkách.
Mírně jsem se usmál a poslouchal ho. Když řekl, že tomu rozumí, zavrtěl jsem hlavou. "Ale úplně. Já jsem málem umřel v jeskyni a pak na mě bafnul nějaký matloš, obalený v bahně," doplnil jsem a nad tím jsem se zasmál, protože to bylo opravdu vtipné. Varja byl prostě zvláštní vlk, ale byl fajn. "Tak to je slušnost. Když už jsem sem takhle nevrle vtrhnul," doplnil jsem ještě a mírně přikývl.
Jak jsem tak vlka sledoval, to, že mluvil tiše mi ani tak divné nepřišlo, ale postupně jsem si to spojil. Buď měl včera pořádný mejdlo a dneska měl opici, anebo mu prostě nebylo dobře. "Taky mě těší," odpověděl jsem mu a mírně pohodil špičkou ocasu ze strany na stranu. "Skvělé! Tak to mám radost. Nevím, jestli tu je, rád bych ji viděl, ale pokud by bylo možné předat alespoň vzkaz, i za to bych byl vděčný," doplnil jsem ještě a sledoval, jak se vlk pere s nepřirozenými situacemi v těle. Naklonil jsem mírně hlavu na stranu a po jeho dechovém cvičení jsem jen sklonil uši. "Jsi... jsi v pohodě? Nechceš nějak pomoct, vodu nebo zajíce třeba? Jestli jsi v poho, tak promiň, ale zdá se mi... že ti možná není úplně nejlíp," dodal jsem ještě a pohled vytáhl zpátky do jeho očí tak, aby věděl, že to myslím upřímně. Nechtěl jsem, aby mi tu zkolaboval, to by se pěkně blbě vysvětlovalo třeba alfám smečky, ale i tak jsem mu chtěl pomoci, jen proto, že byl celkem fajn. "Snad je Jasnava v pořádku, určitě je. Ona je skvělá, ta se ve světě prostě neztratí," zazubil jsem se ještě, abych mírně odlehčil atmosféru a pak koukl s trošku více vážnějším pohledem na vlka, abych mu případně mohl pomoci. Ať už to bude, nebo nebude potřeba.

Ani jsem upřímně netušil, co mě vedlo k tomu, abych se tady ukázal. Neměl jsem žádný záměr, nechtěl jsem se do žádné smečky zatím přidat a ani jsem nechtěl být jako nevítaný vetřelec, se kterým jsou problémy. I tak jsem tu ale teď stál a musel jsem si tuhle spáchanou situaci vyřešit.
Z mlhy se najednou vynořil hnědý vlk, který měl opravdu zajímavé, jednoduché, ale přesto pěkné zbarvení. Chvilku jsem ho v hlavě obdivoval a pak mu přikývl na pozdrav. "Dobré ráno přeji," dodal jsem ještě a lehce se sklonil. Všiml jsem si, jak mluví vlk tiše, takže jsem taky snížil hlasitost a sledoval ho.
Když mi pověděl, že jsem na území Sarumenské smečky, jako kdyby se mi rozzářila jiskra v oku. "Sarumenské, opravdu? Tak to je skvělé," dodal jsem a rozhlédl se. "Znám jednu vlčici, Jasnava, říkala, že je ze Sarumenské smečky," doplnil jsem ještě, proč z toho mám takovou radost. Pak jsem se taky posadil, stejně jako vlk přede mnou. "Omluvte mé přepadení, nemám žádný záměr. Prostě jsem se jen toulal a narazil na tenhle les. To, že je tu smečka, jsem si uvědomil až když jsem tu byl, proto jsem raději počkal. Byl jsem zamyšlený, za poslední dny se mi staly... zvláštní věci," dopověděl jsem ještě a koukl na jedno oko vlka, přičemž jsem se snažil držet dál od pohledu na to, které mu chybělo. Chudák, to musí být těžký. Vidět krásu světa a vlčic jen napůl, pomyslel jsem si. "Jsem Tomáš mimochodem. Žije tu Jasnava?"

<<< Přes Tenebrae z Travnatého oceánu
2. Vydat se na území cizí smečky

Ani jsem netušil, co mě to napadlo. Prostě jsem chtěl zaplout do prvního lesa, nepřemýšlíc už nad ničím, a jednoduše se uložit ke spánku a odpočinout si. Snažit se se vyspat tak, jak jsem plánoval při návštěvě jeskyně. Teď jsem ale dolezl do lesa, kde jsem doufal, že to bude lepší. Jenže to jsem netušil, že tím, že nebudu nad ničím přemýšlet mi nedojde, že třeba v lese by mohla být smečka. Neměl jsem tušení, jaký les to je, nikdy jsem tu předtím nebyl, takže jsem se jednoduše rozhodl se tu zastavit a alespoň zjistit, o co jde.
Proto jsem došel ke hranicím a poslušně se zastavil. Posadil jsem se a rozhlédl se, ale byla tma. Bylo logické, že tu nikoho v noci neuvidím, takže zbývalo jediné a to bylo se ohlásit členům smečky. Proto jsem zavyl. Tak dobře, jak jen jsem to uměl, ale už to bylo nějaký ten pátek, co jsem vyl naposledy. Opřel jsem se do toho a doufal, že za mnou někdo přijde a nevypráší mi kožich. Zajímalo mě, co tu je za smečku a kdo ví, třeba bych mohl zjistit více, les by se mi mohl zalíbit a toulavé tlapky by třeba náhodou zůstaly právě v tomhle lese. Nic takového jsem ovšem neplánoval a plánovat nehodlal.

<<< Přes Hadí ocas z Maharu

Pokračoval jsem dál na jih. Byla sice noc, ale i tak mi tahle procházka přišla fajn. Už jenom to, že jsem byl venku a nebyl jsem uzavřený v jeskyni, ze které by mi doslova hrabalo. Měl jsem radost z toho, že jsem mohl pokračovat v cestě, neměl jsem kolem sebe stěny a nemusel jsem přemýšlet, že to jsou poslední dny mého života. Proto jsem po nějakou dobu své cesty pokračoval ještě s úsměvem. A ačkoli jsem narazil na zvláštního vlka, vlastně i za něj jsem byl rád, protože mi celkem zlepšil náladu. Byl naivní, ale byl fajn.

>>> přes Tenebrae do Sarumenu

<<< Jezevec

Bylo to zvláštní, ale proč ne. Možná mi hrabalo, možná se mi to fakt nezdálo a právě jsem seděl nějakou dobu s osamělým duchem a pokecal si. Ale co by ne, třeba to tak fakt bylo. Jak už bylo řečeno, tady na tomhle světě je prej všechno možný, tak tohle asi nebylo výjimkou. I tak jsem se ale rozhodl ještě vyrazit dál a zkusit najít nějaké místo, kde jsem ještě nebyl a kde bych mohl zjistit něco nového. Směr na jih mi přišel jako fajn nápad a tak jsem vyrazil tam, nepřemýšlíc, že bych mohl třeba narazit na nějakou smečku.

>>> přes Hadí ocas na Travnatý oceán