Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 6/10 | Saturnus

Musel jsem se zeptat vlka, který se ke mně přidal, jestli to tu zná. Potvrdil mi to. Na tváři se mi rozlil úsměv. No nekecej, místní! Měl jsem radost, protože jsem alespoň mohl zjistit něco málo o tomto kraji. A kdo ví, třeba se tu na chvíli zdržím.
O tom, že je místní, jsem se dozvěděl i předtím, ale znal i tuhle část, proto jsem měl jednoduše radost. Dodal, že už tu byl. Poslouchal jsem. Nemohl jsem odolat se ho nezeptat na pár dotazů. "Doufám, že nevadí, že se takhle vyptávám," řekl jsem ještě a máchl přitom ocasem ze strany na stranu. On mi to tu představil. "Gallirea," zopakoval jsem si a jen se rozhlédl s jeho popisem, jak velké to tu je. To zní zajímavě. Možná by stálo za to se tu chvilku zdržet, pomyslel jsem si. "Zní to fajn. Velká země znamená mnoho vlků a ještě více možností a hlavně, hodně hodně vlčic," zazubil jsem se šibalsky a být tu se mnou o trošku déle, drcl bych do něj bokem s malým mrknutím, ale ještě jsem se držel zpátky. Pak jsem si řekl ale co a učinil jsem tak. Doufal jsem, že to vlkovi nebude vadit. "Jestli víš, co tím myslím," zazubil jsem se ještě více do široka a pak ho poslouchal. Řekl, že je to tu zvláštní. "Zvláštní? Co si pod tím mám představit? Jakože vlčice nemají rády kytky a balady? Nebo že tu jsou jen vlci? No to mi snad ani neřikej," vzdychl jsem a napjatě doufal v odpověď, že to tak není. On to osvětlil s tím, že tu jsou kouzla, magie a nadpřirozené bytosti. "O magiích vím z mé rodné smečky, taky jsme je tam měly. Jsou tu nějaké extra? Znám jen ty základní a rodiče i říkali, že vlk může mít nějaké, co jiní ne, platí to tady taky tak?" Nechtěl jsem ho zahltit otázkami, ale co už. Byl jsem rád, že se vlk se mnou do debaty pustil a kdyby ho to nebavilo, už by byl fuč. Nedržel jsem ho tu, přeci. Zatím. "Nadpřirozené bytosti," zopakoval jsem si ještě. Musel jsem znít trošku retardovaně s tím, jak jsem si vše opakoval. Pak jsem se jen pousmál a zavrtěl hlavou. "Zní to tu jako sranda, určitě se tu nenudíte, jak tak koukám," vyvodil jsem a o to více jsem se začínal přiklánět k faktu, že se tu minimálně na nějakou dobu zdržím.

Březen 5/10 | Saturnus

Byl jsem rád, že si mě vlk všiml a dali jsme se do řeči. Byl vděčný za to, že mě nevyrušil, přišlo mi až, že se bál, že se na něj budu zlobit. Jen jsem se usmál a poslouchal ho. "Nene, já toho moc důležitého na práci teda nemám," přiznal jsem se a pokrčil rameny. Co by mohlo být tak důležitého, co by jednoho odradilo od seznámení se s někým novým?
Po chviličce vlk dodal, že je tohle skvělé místo na přemýšlení. Přikývl jsem. "Je to tu opravdu moc pěkné. Ty to tu znáš?" Třeba o tomhle místě věděl něco více, než já. Bylo to více než pravděpodobné. Po mém představení mi řekl i své jméno. Saturnus, zvláštní, ale pěkné, proběhlo mi rychle hlavou a jen jsem se usmál. "Rád tě poznávám," přikývl jsem a prohlédl si ho ještě jednou. Usadil se vedle mě a tak jsem jen spokojeně zabořil pohled do dálky. "Tak to je skvělé! Ano, teď jsem přišel z velké dálky," pronesl jsem dlouze, aby to tak opravdu znělo, že ta dálka byla velká. "Kde to vůbec jsem?" Zazubil jsem se a pohledem přeskočil na vlka, abych se na něj ještě usmál, než jsem se zase zabořil do vodní hladiny a sledoval, jak si vlnky hrají s lomem slunečního světla.

Březen 4/10 | Saturnus

Poklidně jsem seděl na kraji jezera a přemýšlel. Být sám s vlastníma myšlenkama už mi celkem lezlo krkem, bylo to už pomalu otravné a já nevěděl, co dělat. Chtěl jsem prostě jen na chvíli vypnout, ale nešlo to.
Naštěstí z toho věčného závodu myšlenek v mé hlavě mě vyrušil hlas. Snad nikdy jsem za něčí hlas nebyl tak vděčný, jako právě teď. Když jsem se otočil, spatřil jsem vlka ozářeného jakýmsi světlem. To je ale sakra přerostlá světluška, napadlo mě jako první. Naštěstí se rozednívalo, takže jsem si pomalu mohl zdroj jeho světla prohlédnout, ale předtím jsem chtěl ještě vidět vlka. Musel jsem uznat, že byl velmi zajímavý, měl na sobě zvláštní odznaky, ale byl velmi milý. "Zdravíčko, ježiš nee vůbec ne," rozkmital jsem ocas v přátelském duchu a jen se usmál. "Spíš jsem tak nějak jen přemýšlel, ale jsem rád, že si mě vyrušil, bych se z toho po chvíli zcvoknul, nanejvýš," zazubil jsem se širokým úsměvem a prohlédl si i jeho přívěsek, co měl na krku. "Jsem Tomáš, těší mě! Ty jsi zdejší?" Skvělá příležitost, jak se o téhle zemi i něco málo dozvědět. Tedy, pokud sem zrovna taky nedorazil, jako já.

V klidu jsem si pochrupoval a užíval toho, jak rychle jsem nabíjel svoje úplně vybité baterky. Už po chvilce jsem se cítil mnohem lépe.
Až na občasné cuknutí jsem měl jinak nerušený spánek, který se mi opravdu vydařil. Přes zavřená víčka jsem pocítil sluneční paprsek, který se linul až na mě skrz koruny stromů. Zdvihl jsem tedy hlavu a pomalu se snažil rozkoukat to světlo, aby mě hned nepálila očka.
V tom jsem se rozhlédl a uslyšel kroky. Netrvalo ani pár sekund a ke mně se dostal i pozdrav. Nastražil jsem uši a vyškrábal se rozlámaně na všechny čtyři, načež jsem se protáhl a se zívnutím se otočil na příchozího vlka.
Uviděl jsem bílý kožich s lehkými šedými odznaky. Mrskl jsem přátelsky ocasem a odpověděl: "Ahoj!" Vycenil jsem tesáky do širokého úsměvu a sledoval, jak si to ke mně šine. Netušil jsem, jestli je nebezpečný, nebo ne, ale nevypadal tak. Já jsem byl zrovna v takovém rozpoložení, že bych na nějakou rvačku fakt neměl. Ani energii, ani chuť. "Jsi místní?" Zeptal jsem se ještě, než se vlk přiblížil zcela ke mně. Pak už jsem si jen prohlédl detaily jeho kožichu a zvolnil pohyb ocasu, který se jen volně zhoupl ve vzduchu a pak zůstal viset. Ušiska jsem měl nastražená a na tváři neustupující úsměv.

Březen 3/10 | Saturnus

Procházel jsem se lesem, snažil jsem se nemyslet na všechno to, co se mi honilo hlavou. Kdyby tak bylo možné některé věci smazat, nebo alespoň vypnout myšlenky. To by bylo super, říkal jsem si. Věděl jsem, že existuje magie myšlenek, ale netušil jsem, jestli ti vlci mají nad svými myšlenkami stejnou kontrolu, jako nad myšlenkami ostatních. Na to se musím pak někoho s tou magií zeptat, jestli vlastně někoho potkám.. co když tady vlci magii nemají? Co když já ji nemám? Tohle všechno se mohlo stát. Ale aspoň jsem na chvilku mohl přemýšlet i nad něčím jiným.
Tlapky mě donesly pomalu až k jezeru, které mohlo vypadat na denním světle krásně. Ale teď byla noc, obloha byla pokrytá mraky a tak se voda skoro vůbec netřpytila a nevypadala tak krásně, jako většinou alespoň za lehkého svitu měsíce. Znaveně jsem vydechl a přemýšlel, co dál.

Utíkal jsem, co mi tlapky stačily, nedíval jsem se před sebe a snažil se jen být co nejdále od místa, kde se to všechno stalo. Utíral bych si pot z čela, kdybych mohl, ale neměl jsem teď ani sekundu času nazbyt, protože jakékoli zastavení nebo zpomalení by mohlo způsobit to, že by mě ten černý vlk dohnal. Upřímně jsem si ani nechtěl představovat situaci, že by k tomu opravdu došlo, co by se asi dělo. Ušiska se mi přitiskla ke krku a já dával všechnu energii do tlapek, které jsem pomalu ani nevnímal, jak rychle se překládaly a dostávaly se vpřed.
Uháněl jsem opravdu tak rychle, jak jen to šlo a jak jsem mohl. Už jsem si myslel, že jsem dostatečně daleko, proto jsem trošičku zpomalil. Upřímně, začínal jsem být unavený, abych vám to řekl tak, jak to je. Uviděl jsem před sebou les, ve kterém jsem měl alespoň nějakou šanci prokličkovat mezi stromy a zmenšit tak naději vlkovi, že mě chytí. U srdce mě zabolel fakt, že vlčice, pro kterou jsem byl ochotný skočit i ze skály, měla partnera a ten po mně teď šel. Udělat to mně, asi bych reagoval stejně, vlastně jsem se mu moc nedivil, ale spíše než na mě měl být naštvaný na ní, jak mohla něco takového udělat jemu. U všech rohatých, vždyť já jsem v tom byl úplně nevinně! Úplně se vidím, jak vím, že má partnera a chodím stále za ní a udělám ji vlče. Udělám, no, dejme tomu, že jsem to opravdu byl já, ale kdo ví, čí to vlče vlastně je. Určitě není moje, tedy, chtěl bych, aby bylo, ale zároveň ani ne, protože jsem teď byl na úprku a věděl jsem, že ho už asi nikdy neuvidím, to mě na tom bolelo nejvíce. Unavený jsem zastavil a ohlédl se. Udiveně jsem zaostřil mezi stromy, ale neviděl jsem naštěstí žádný pohyb, proto jsem začal nahlas dýchat, jako kdybych uběhl maraton. Uběhl jsem ho vlastně, takže to tak opravdu vypadalo. Už jen zbývalo najít směr, kterým se vydám a začnu nový život, bez černého vlka v zádech.

Březen 2/10

Jenže fakt, že bych si to připustil a opravdu by tomu tak bylo, by mě nejspíše zabil. Vnitřně. Asi bych se zbláznil. Musel bych se vrátit a najít ji. Najít je. Získat je zpátky, ačkoli to, co Iveta udělala, nebylo vůbec pěkné. Nebylo to od ní fér. Ať už k tomu měla jakýkoli důvod, nebylo to ani trochu fér. Já jsem s ní jednal narovinu tak, jak jsem věci cítil a jak jsem je chtěl, ale ona... Připadal jsem si pouze jako využitý. Ale co jsem si řekl, už je to fuk. Prostě máš svůj život, tak ho sakra žij! Kousl jsem se do rtu a pak zdvihl po nějaké době hlavu. Byl jsem v lese. Další les. Další z desítek, kterými jsem prošel. Co desítek, stovek. Je to furt dokola, začínal jsem ztrácet jakoukoli naději.

Březen 1/10

Tlapku jsem pokládal jednu za druhou a hlavu jsem měl zabořenou v zemi. Ačkoli jsem učinil rozhodnutí, že o tom, co se mi stalo, už nebudu přemýšlet, stejně má mysl neodolala a zabrouzdala přesně tam, kde to nejvíce bolelo. Snažil jsem se na věc pohlížet stále pozitivně, mohlo to být přeci i horší. Mohli jsme spolu třeba utéci, mohl jsem svou dceru začít vychovávat, mít k ní vztah a pak to mohlo přijít... nebo jsem je mohl ztratit prostě později. Takhle jsem ji vůbec neznal... když já bych ji tak rád poznal. Ale co když nebyla moje? Určitě nebyla. Jenže on byl celý černý. A ona byla hnědá. Ale ne, to nic přece neznamená, snažil jsem se uklidnit a přesvědčit, ačkoli opak byl pravdou.

Byla to přímo dokonalá noc. Nebe bylo pokryté mračny a tak nebylo takové světlo, aby mě to jakkoli vyrušilo ze spánku. Hned, jakmile jsem zavřel oči, jsem usnul. Spokojeně jsem vydechoval a občasně i cuknul tlapkou. Ocas jsem měl stočený u těla, přeci jen ještě nebylo takové teplo, ale spíše mi byla zima z toho, jak jsem dlouho nejedl a nespal.
To, o čem se mi zdálo, jsem nijak nevnímal. Potřeboval jsem nabrat energii jako sůl, ale více jsem potřeboval žrádlo. Jenže lovit se mi vůbec nechtělo, bylo to něco, co jsem dělal opravdu nerad. Nicméně, už nastávala situace nouze a tak mi stejně nic jiného pomalu nezbývalo. Smířil jsem se s tím, že až se probudím, tak si prostě něco ulovím. Cokoli. Teď budu mít alespoň nějakou tu energii potřebnou k fyzické aktivitě. Ještě nedávno bych to nedal hlavně z toho důvodu, jak dlouho jsem nespal. A pak už mi zbývalo jen zase pokračovat dál v cestě. Nebo ne?

Zhluboka jsem se nadechoval a vydechoval, tenhle spánek jsem potřeboval, jako sůl. Ladně jsem sem tam mrsknul tlapkou, protože mi zrovna zdálo o něčem, co zahrnovalo běhání, jakožto aktivitu. Usnul jsem i relativně rychle, nebylo divu, když jsem cestoval tak dlouho a prakticky bez odpočinku. Ujít takový kus cesty mě pořádně vyčerpalo, do toho nebýt i pár dní bez jídla na mě taky zanechalo nějakou tu stopu. Unavenosti jsem podlehl okamžitě, nicméně čekalo mě ještě nějaké to lovení, abych se i najedl. Lov byl pro mě aktivita, kterou jsem moc nemusel, protože se u toho jeden vždycky nějakým způsobem zašpiní a to se mi vůbec nelíbilo. Ovšem, bavíme-li se o lovu třeba ryb, kdy se vlk pouze namočil, tak s tím jsem takový problém neměl. Lesk na srsti mi totiž zůstal i přesto, že jsem byl mokrý a pak uschnul. Leda, že by ve vodě plaval nějaký sajrajt, ale to se tak často naštěstí nestávalo.
Onen sen byl celkem dlouhý a hlavně - byl reálný, připadalo mi, jako kdybych běžel na louce. Evidentně jsem si tak připadal všemi svými smysli, protože jsem neustále cukal tlapkou ve smyslu běhu a sem tam i střihl ušima. Akorát, že jsem ležel, ale on i dech tomu odpovídal. Láskyplně jsem si zamlaskal, protože jsem si to užíval a opravdu jsem potřeboval, jako sůl. Lehce jsem ještě cukl tlapkou a u toho si spokojeně vzdychl, než jsem přestal snít a pomalu se schyloval k probuzení.

// Prosím mušličky

<<< Tundra

Z pláně jsem zabrousil mezi první stromy, které mi padly do oka (a byly nejblíže). Radostně jsem se zavrtěl, když jsem viděl, jak krásný tenhle les je. Na chviličku jsem se zastavil a zhluboka nadechl, abych nasál vůni jehličí, ale jaro tomu ještě muselo trošku pomoci. Nicméně po sklonění hlavy zpět k zemi jsem uviděl keříky. Ty naštěstí vypadaly, že už by mohly mít alespoň nějaké plody. Vyrazil jsem k nim, v tlamě plno slin. Naneštěstí jich tam moc nebylo, nebylo byly nezralé, ale pár jsem si jich i tak dal. Pro pocit, že nejsem úplně hladový. To bychom aspoň trochu měli... a teď najít místo, kam zalehnu.
Keře nebyly špatný nápad, proto jsem si jeden obrostlý vybral a ujal se uklízení si místečka přímo pod ním. To by šlo. Netušil jsem, co za nebezpečí mě tu může potkat, ale nebezpečí je přeci všude. Proto jsem neváhal, ulehl pod keř a zavřel oči. Pak už to šlo zcela samo.

Protáhl jsem si tlapky a znovu se rozhlédl. Fungovalo to, myšlenky jsem si vyčistil a bylo to pryč. Usmál jsem se. Nové dny, nové já. Tím jsem to uzavřel.
Teď bylo na čase zjistit, kde to vlastně jsem a jestli mám pokračovat dál, nebo najít úkryt. Podíval jsem se na nebe, slunce zapadalo. Na druhé straně se rozrůstaly hory, tam se mi nechtělo. Chtěl jsem spíše na jih, proto jsem se tím směrem i vydal. Někam, kde je tepleji a kde můžu na noc sklonit hlavu. Nikoho jsem tu naštěstí nikde neviděl, nepotkal. Už to byl nějaký ten pátek, co jsem někoho potkal. Dokonce se mi ozval i žaludek. No jo, já vím. Ale kde mám vzít sakra něco k žrádlu? Tady bylo úplně mrtvo. Chtělo to jít někam, kde je alespoň nějaká vegetace a větší možnost na zvěř. A pak spánek. Skvělý plán.

>>> Tajga

//whoknows

Začínal jsem pociťovat únavu. Cítil jsem, jak mi s každým krokem tlapky těžknou a že je načase si najít nějaký ten úkryt a odpočinout si. Netušil jsem kde jsem, kam jdu, ani nic jiného. Jednoduše jsem jen šel vpřed, s hlavou zabořenou do země a přemýšlejíc o tom všem, co se stalo a nestalo. Ale kdo ví, jak to vůbec bylo. Třeba si to jenom vymyslela a nebylo to moje. Třeba to bylo jeho vlče a chtěla to hodit na mě! Jak vůbec mohla za mnou chodit, když byla s ním?
Naposledy jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Rozhlédl jsem se. Vypadalo to tu zajímavě, byl jsem na jakési rovině, ale celkově to tu vonělo lépe než místo, ze kterého jsem přišel. Nevěděl jsem ani, jak dlouho vlastně jdu. A dost, a dost! Měl jsem toho ale už plné zuby. "Dost!" řekl jsem si pro sebe a zastavil se. Musel jsem si k tomu dupnout i tlapkou. Dost přemýšlení o tom, co bylo. Akorát mě to svazovalo a já už se tím nechtěl zabývat. Byla to minulost, bylo to za mnou. ODTEĎ už nad tím nebudu přemýšlet. Jako kdyby se to nestalo. A je to! Kéž by to takhle fungovalo, ale začátek to byl přeci jen dobrý, no ne?