Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Contentedly, I lay down and rested my head, colored with conflicting thoughts, on my front paws. With one last tired yawn, I quickly drifted off to sleep. Unsure if I was awake again or merely dreaming, as the meadow in which I found myself appeared undeniably real. In front of me stood a wolf, and without hesitation, I followed her, as I always do. To ensure I didn't return empty-handed, I grabbed the first fully blossomed flower with my jaws and approached her. As she slowly turned around, time seemed to freeze. My jaw nearly dropped to the ground, and I released the flower with a surprised gaze. "Hello, Tomáš," she said calmly. Emotions swirled inside me, unsure where to begin. Should I be angry, start asking the countless questions racing through my mind... or simply be kind and understanding? "H-hello," I answered nervously, swallowing hard. I expected everyone else, but... "Iveta?" I added after a brief pause, checking her. "I... I'm sorry," she simply said, taking the flower beneath me into her jaws, and besides her scent, I barely caught anything. She vanished, just like before. I shook my head, hoping to catch up with her and talk, but I couldn't move. Not at all. I couldn't even scream, nothing. Damn it! Angrily, I tried to stomp my feet, but my limbs felt as if they weren't even mine. So I just stood there, watching her disappear into the distance...

Měl jsem se dneska celkem fajn, sluníčko se už pomalu odebíralo na kutě a já přemýšlel, že bych měl asi jít taky někam zalehnout. Moc se mi zatím nechtělo, nebyl jsem až tolik unavený, jak jsem si myslel, i tak jsem ale přemýšlel, kde dneska sklopím hlavu. Musel jsem se začít porozhlížet po místě, kde budu mít trochu klidu a hlavně - kde budu v bezpečí. Místo jako takové se nehledá snadno, k mému štěstí jsem ale zabloudil mezi stromy, které byly celkem blízko u sebe a to dělalo obtížnější mě tady vystopovat. Myslel jsem si to tedy, ale samozřejmě pokud by někdo chtěl, určitě by si mě tu našel. Musel jsem to ale risknout, jeskyně tu nikde poblíž nebyla a navíc, i v ní hrozilo nebezpeční a to celkem velké. Medvěd. Mohutné zvíře, které bych potkal o mnoho méně raději, než vlka.
Mé tlapky se pomalu překládaly čím dál, tím více obtížněji a já pociťoval, že tak, jak jsem byl vzhůru, se mi teď už chtělo spát. Možná to bylo tím, že začínala opravdu noc, protože to tomu pomáhalo. Mlaskl jsem si spokojeně, když jsem uviděl balvan, který byl zvláštně zaoblený a velký a tvořil tak malou kapsu, ve které jsem se cítil celkem bezpečně. Mrknutím oka jsem zaplul hned pod něj, lehl si do klubíčka a stočil k tělu i ocas tak, abych byl co nejméně viditelný pro ostatní, kteří by šli kolem. Mno, a byl čas jít na kutě.

Pomalu jsem se proplétal mezi stromy a doufal, že narazím na nějaké zajímavé místo, kde jsem ještě nebyl. Lehce jsem vzdychnul a podíval se kolem sebe, když jsem minul další kmen stromu. Uviděl jsem před sebou nějakou jakoby louku, která byla mezi stromy, ohraničená a osamocená. Asi malý palouček, pomyslel jsem si a zpomalil tak, abych se stihl i rozhlédnout, abych tu náhodou někomu nenarušil dýchánek nebo spánek. K tomu všemu potulování ještě nějaká bitka s medvědem by mi fakt chyběla, napadlo mě a já se jen ušklíbl, i když jsem třeba nemusel být tak daleko od pravdy, jeden nikdy neví. I když jsem si to nechtěl přivolat, to s tím medvěděm, netušil jsem ale, že i tak tu nejsem úplně sám. Možná to nebyl medvěd, ale zvířat, co tu byly právě teď se mnou, bylo víc. Co to bylo, otočil jsem hlavou sem a tam podle šustění a zvuku, který se ozýval v trávě kolem mě. Evidentně jsem musel být opatrnější, protože jsem tu asi fakt nějakou pohodičku narušoval. Ladně jsem překročil i šišky tak pravidelně vyskládané, až mě to zaujalo.
Ono tohle není úplně normální, takhle ty šišky tady, rozhlížel jsem se, když jsem spatřil, že tvoří jakýsi čtverec. Co jsem stihl bylo vidět malé zvíře, které přeskočilo z místa na místo a hned zmizelo. "Onen hlodavče, hej ty," křikl jsem snažně, ale marně. Energicky jsem se rozhlížel a doufal, že na mě nikdo neskočí a nesvalí mě na zem. Možná bude lepší, když půjdu zase pryč, po svých, řekl jsem si a začal couvat, když v tom jsem uslyšel jen pisklavým hlasem: "ty vobře, čuč sakra, kam šlapeš!" "Šišmarjá, jsem se leknul," uskočil jsem a podíval se na zem. "Malej svišť?" "Ťulpas seš," odpovědělo mi zvíře a já se jen zamračil. Lehce jsem se usmál, tohle ještě bude zábava.

Měli jsme opravdu štěstí, když jsme našli náhodně tři cizinky. Nicméně jsme nepočítali s tím, že budou tři, proto dvě ryby nestačily. Ale co už. Shahir se představil, ale netrvalo dlouho, snažil se situaci vzít do vlastních tlapek. Buď, anebo byl prostě jen srábotka. No to ne tyvole, to si snad děláš jen... Podíval jsem se na něj přísným pohledem, když zdvihl ten jeho barevnej zadek a vykráčel si pryč. Zůstal jsem na ně sám, ale nic, co bych nemohl zvládnout. Zazubil jsem se.
Na každou zvlášť jsem se podíval a s přátelským střihnutím ušima jsem se mírně poklonil. "Máte překrásná jména!" Usmál jsem se. V tom jsem spatřil nějaká dvě zvířata poblíž nich. "Jezuuus, a kdo jsou tihle dva malí tvorečkové?" Začal jsem div ne šišlat a podíval se na každého zvlášť. Ti byli tak roztomilí! Měl jsem rád zvířata, navíc to vypadalo, že tu jsou s vlčicemi? "Moc se ještě jednou omlouvám, že jsou pouze dvě. Škoda to jistě pro dámy, jako jste vy, není! Takže si nabídněte," dloubl jsem do nich čenichem tak, aby k nim byly ryby co nejblíže a pak se usmál. "A copak tu děláte, takhle samy... Procházka? Doufám, že neruším, pokud ano, tak se odeberu zase někam pryč," zazubil jsem se andělsky a sledoval celou béžovou vlčici, Iluzi, která toho zatím tolik nenapovídala. Vypadala trochu nervózně, asi se styděla? Zato ty dvě, s červenýma očima, ty byly ultra rajcovní!

Zpěvný dub



Ačkoliv je tento les plný překrásných stromů plných života nejen v jejich nitru, ale i v jejich košatých korunách, je přec jeden z mnoha docela odlišný; možná výjimka potvrzující pravidlo? Možná je jen tím nejstarším bratrem, který na celý les dohlíží. Leží při východní hranici Švitořivého lesa, tam, kde Gallirea již hraničí s neznámem. A je veliký. Věřte mi, větší než všechny stromy v okolí. Jeho větve tvoří hned několik pater a natahují své dlouhé prsty do širokého okolí stromu. Svou rozlohou zabírá opravdu velký kus země, takže není těžké ho přehlédnout. Jeho prastarý kmen je široký a pod ním se rozprostírá měkký mech obklopený kapradím a další flórou, kterou byste v pralese připomínající ten Boubínský mohli očekávat. Jak už to bývá, mech spolu s lišejníkem strom také porůstá a většina jeho větví je tak pokryta měkkým koberečkem, po kterém tlapky nekloužou,
Cože? Tlapky? Jak už bylo naznačeno, Zpěvný dub, jak se stromu říká, má větve široké a pevné, které unesou bez problému nemalé břímě. Bez cviku není až tak snadné se na ně dostat, jeden si musí umět poradit, nebo řádně koukat. Kdo totiž první jedná a teprve potom myslí, může snadno přehlédnout, že větve na severní straně kmene jsou níž k zemi, která se pod nimi sympaticky zvedá, třebaže jen opravdu nenápadně. Stačí pak jen poskočit a šup! Jste v království, které doposud prošlo jen pomálu vlčích tlap, zato spousty opeřenců.
To nejnižší patro obrovské koruny tvoří ty nejširší větve a na, no, řekněme že platformách se tu dokáže uvelebit hned několik vlků a to pohodlně.
Do dalších etáží se dostanou hlavně obratnější jedinci. Větve nejsou moc široké, třebaže jsou pevné. Je ale mnohem náročnější na ně správně poskládat tlapky. Pád odtud by jistě nebyl smrtelný, ale nabít čumák si asi nikdo nechce. Určitě by po takovém letu pajdal hned několik dní. Druhé patro je určeno zejména pro delty a gammy, které mají větve společně. Pak už zbývají pouze dvě taková “mezipatra”. Jedno pro bety a druhé přirozeně náleží alfám. Patro pro alfy je tvořeno z lehce několika spletených větví a vzdáleně připomíná hnízdo. Dostat se na ni není nijak těžké, ale při nepozornosti to může být nebezpečné. Je pokryté mechem a poskytuje skrze několik oken ve větvoví překrásný výhled po celém území.
Během letních měsíců osazenstvo na vlčím bidýlku chrání hlavně hustá koruna, kterou projde jen omezeně kapek. V zimě se zase koruna zahalí do sněhové pokrývky, která funguje skoro jako igloo. A kdyby přece někomu byla zima, nebo toužil po dokonalém suchu, může nalézt útočiště v díře při vrcholu kmene. Nepojme všechny, slouží spíše jako útočiště pro nejmladší. Je v něm ale sucho a po celý rok poměrně příjemně. Jen se nelekněte sovy, které se toto místo stalo útočištěm.
Na jižní v kruhu okolo lze nalézt (a to se fakt nemusíte ani snažit hledat) několik ovocných keřů. Ty plodí velmi dobré maliny, ostružiny a sem tam naleznete mezi nimi zapykané i lesní jahody. Tento plácek, který ze západní strany obkružuje malý potůček, je tak dokonalým shromaždištěm a místem k polednímu odpočinku. Tak na co čekáte?

Správci úkrytu: Tomáš, zatím
Obyvatelé úkrytu: Tomík a koho si pozve
Schváleno:

<<< přes Travnatý oceán z řeky Kiërb

Byl jsem rád, že Shahir vyhrál, protože jsem se celkem těšil na to, až potkám nějakou vlčici a budu moct na ni zase mluvit. A zjišťovat, jaká vlastně je a tak podobně. Čapli jsme tedy každý rybu a já s protažením tlapek vyrazil kupředu, následován Shahira slovy. Radostně jsem mrskl ocasem do rytmu běhu a vyrazil za nosem.
Musel jsem uznat, že jsem na tohle vyhledávání vlčic byl celkem borec, protože netrvalo dlouho a my dorazili na pláň, nebo spíše mýtinu. Zastavil jsem se, položil rybku a začenichal ve vzduchu. "Hmm, tady by mohly nějaké vlčice být!" Dodal jsem radostně ke společníkovi, na kterého jsem krátce pohlédl a usmál se. "Tudy," řekl jsem, čapl rybu za ocas a s jejím pohupováním jsem ladně vyrazil dál.
Netrvalo dlouho a já spatřil tři siluety. Ocas se mi rozhoupal o něco více, ale snažil jsem se krotit. Mrkl jsem na Shahira a vyrazil za nimi. K mému překvapení tu vlčic bylo o něco více, než jsem předpokládal, ale tím líp! Doklusal jsem ladně k nim a postupně si je prohlédl, zatímco jsem pokládal čerstvou rybku na zem. "Zdravíčko, dámy," dodal jsem s mírným úklonem a každé věnoval přátelský úsměv s krátkým pohledem do očí. "Já jsem Tomáš a tady je můj společník a přítel, Shahir," máchl jsem tlapkou směrem k bělokožicháči a zastavil se očima u vlčice se zajímavými kresbami po kožichu. Dvě z nich měly červené oči, což mi přišlo strašně hot, ale ta třetí byla svým obyčejným způsobem taky neobyčejná. "Neradi bychom vás rušili, ale dovolili jsme si přinést nějakou tu čerstvou rybu. Jen jsme nečekali, že hned narazíme na tři překrásné slečny," zazubil jsem se trochu nervózně a přemýšlel, čím obdarovat tu třetí. Snad květina? Třeba něco napadne Shahira, koukl jsem na něj a doufal, že nás holky hned nevykopnou.

Můj společník byl o trošku slušnější, než na co jsem byl zvyklý. Na jeho další slova jsem jen máchl tlapou do vzduchu. "Ále, to nestojí za řeč," usmál jsem se a hodil ocasem ze strany na stranu.
Když se zeptal na to, kde budeme vlčice hledat, jen jsem vycenil tesáky do širšího úsměvu. "No, div se nebo ne, na to já mám docela čich. Takže to zkusíme a přinejhorším ty ryby prostě někde necháme, no," pokrčil jsem rameny a začal se soustředit na šnečky.
Shahir se ujal taky jednoho, jen byl trošku více nešikovný a naštípl mu ulitu. Sakra, to by mohlo fungovat jako odlehčení a tím pádem i rychlejší běh, napadlo mě, ale nemyslel jsem si, že by to udělalo až takový rozdíl. Šneci se pustili do závodu a já jen na břiše ležel a sledoval, jak se snaží dostat k cíli. Ten jeho byl opravdu o něco rychlejší, takže jsem se snažil čenichem funět, aby se ten můj taky dostal co nejdříve k větvičce, ale nepomohlo to. Sedl jsem si, sklonil hlavu a sledoval prohru. "Hm," zabručel jsem, ale pak jsem se usmál. "To jen díky tomu odlehčení!" Zasmál jsem se a povšiml si příchozích vlků.
Pár jich jen prošlo, pár zůstalo, ale co upoutalo moji pozornost bylo... vejce? Nedaleko nás, těžko rozeznat. Zdvihl jsem se na tlapky, oklepal a podíval na Shahira. "Hele, koukej, co to je?" Zeptal jsem se ho a vyšel k tomu. Čenichem jsem do něj dloubl, udělalo jen mírné zhoupnutí. Škoda, že jsem se teď pěkně nadlábl, napadlo mě. Vrátil jsem se k rybám.
Čapl jsem jednu do tlamy a podíval se na Shahira. "Tak co, vyrazíme?" zašišlal jsem a vykročil někam, kde jsem doufal, že narazíme na nějakou vlčici. Dvě. Alespoň.

>>>přes Travnatý oceán na Šakalí mýtinu

Březen 9/10 | Saturnus

Možná to, že to pro mě bylo citlivé téma, na mě bylo znát, ale možná taky ne. Bylo mi to jedno, snažil jsem se nad tím tolik nepřemýšlet.
Magie emocí mi přišla zajímavá, pak jsem si i spojil, že díky ní to mohl ze mě vycítit, jak se cítím, ale netušil jsem, jak moc dobrý v ní je. Na otázku ohledně blesku odpověděl tak, jak jsem předpokládal. "Hele a jak vlastně ty magie tady u vás fungujou, taky se stačí prostě soustředit a jde to samo?" Byla pravda, že jsem to ještě nezkoušel, ani jsem si nebyl jistý, jestli mi má magie zůstala, nebo ne. Ušel jsem dobrý kus cesty a mohlo se vše změnit.
S otázkou ohledně jeho odznaků se mi také dostalo předpokládané odpovědi. Bylo mi jasné, že to asi bude mít hlubší význam a jen mi ho na potkání pochopitelně nevylíčí, společně s jeho životním příběhem. Anebo taky nemuselo, třeba to měl všechno fakt jen proto, že obloha pro něj byla fajn. "Jo, je to krásný. Myslím, že je ještě nespočet věcí, o kterých prostě nevíme a netušíme, co jsou zač. Jako třeba hvězdy," zamyslel jsem se a podíval se na oblohu, která teď byla jasně modrá.
Na téma vlčic jsem se ušklíbl. Evidentně to byla pro Saturnuse novinka. "No to je JASNÁ věc," vyhláskoval jsem, pak jsem se zasmál. Muselo to tak být. "Jako, já taky nejsem přeborník, jen mám prostě rád vlčecí krásu. Jsou jako květiny, každá jinak voní, některá má trny, jiná je okrasná, jiná zase léčivá," dodal jsem ještě. Přišlo mi, jako kdybych byl v trošku filozofické náladě. I tak jsem se svými slovy ale souhlasil.
Zjištění ohledně jeho postavení ve smečce mě donutilo mu projevit respekt. Evidentně na to nebyl tolik zvyklý. "Ale neubírej si, být alfa je sakra kus práce! Hlavní je, jestli to zvládáš a jsi se smečkou spokojený. Jistě tam máš fajn společníky. Třeba se tam někdy stavím!" Zazubil jsem se. Vysvětlil, že tu smečky jsou spíše v přátelském spojenectví, takzvaně. "Tak to je dobrý. Řešit nějaký boje mezi smečkama je fakt vopruz." Pak jsem se podíval zase na nebe a na vodu, která odrážela slunce. Dlouze jsem zívl a ucítil, že bych si dal něco k snědku. Ale neměl jsem ještě tolik hlad. "Hele, určitě máš haldu povinností a tak, nechci tě nijak zdržovat! Kdyby si potřeboval prostě jít zpátky, tak řekni. To bych fakt nerad," zastřihal jsem ušima a pak jsem mrskl ocasem. "Jakým směrem ta tvoje smečka je, na jih?" To jen pro případ, že bych se tam rozhodl někdy jít.

Musel jsem uznat, že načasování jsem měl skvělé. Nejen, že jsem ve vodě všechno viděl jako mázlý flek, ale byla noc. A v momentě, kdy jsem ulehl s rybou, pocítil jsem, jak sluneční paprsky začínají pomalu vycházet. Naštvaně jsem zabručel, ale co už. Naopak, mohl jsem být rád, že jsem to zvládl i za tmy. I když těch pokusů teda bylo dost.
Jakmile jsem dal k vlkovi dvě ryby, řekl, že mu postačí jedna. Přikývl jsem. "Nemáš za co. Jídlo je potřeba," řekl jsem ještě a vychutnával si každé sousto té čerstvé ryby. Žvýkal jsem však elegantně, tak, abych se totálně nezašpinil od šupin a toho všeho sajrajtu.
Když jsem byl u konce, smlsl jsem si na rybí hlavě a pak s polknutím koukl na druhou rybu. "Jako, musím říct, že jsem taky plnej." Nechtěl jsem ale, aby ryby přišly na zmar. "Tak si dáme pauzu teď a pak bychom mohli třebaaa," začal jsem přemýšlet. Co dělat s dvěma rybama? Dva vlci, dvě ryby... no jasně! Najdeme dvě vlčice a dáme jim je jako dárek. Hehe, to je skvělý plán! Jsem prostě génius, zazubil jsem se pro sebe a po krátké odmlce jsem se rozvalil na bok do trávy. "Mám to! Najdeme dvě vlčice a těm dáme rybu jako dárek. Dobrý ne?" Koukl jsem na vlka, který byl trošku vzhůru nohama a u toho plácl ocasem ze strany na stranu. Jak jsem tak ležel, ucítil jsem něco šustit přede mnou.
Zabořil jsem pohled do trávy a všiml si, jak si to tam štráduje šnek. Malý šneček. Čenichem jsem k němu přičichl. Fuj, zakřenil jsem se. Převalil jsem se opatrně na břicho a uviděl dalšího. A dalšího. "Tak než si odpočinem, koukej, znáš tohle zvíře? Dříve jsme si s nimi hráli," tlapkou jsem opatrně do jednoho dloubl, ten zalezl do ulity a tu jsem přistrčil ke Shahirovi. "Je to šnek. Je hrozně pomalej, teda, říká se to. Ale umí být docela rychlí! Můžeš si vybrat, který se ti líbí nejvíc, hned jsem tu," zazubil jsem se, vyskočil na tlapky a došel na břeh řeky.
Tam jsem sesbíral pár malých oblázků a s plnou tlamou jsem přiběhl zpět. Dal jsem je do dvou řad a udělal mezi nimi mezeru, která byla zhruba na tři tlapy. Čapl jsem jednoho šnečka, velice opatrně, protože jsem věděl, jak jsou křehcí. A dal jsem ho na začátek. "Tak kterýho sis vybral? Dej ho sem, vedle mýho. A ten, kterej bude na konci jako první, ten vyhrává. Poražený pak... musí na vlčice mluvit jako první!" Třeba s tím ani nebude souhlasit, ale přišlo mi to jako skvělá zábava, než tu na sebe jen tak čučet. Moc toho nenamluvil.

Jakmile jsme se dostali k tématu toho, odkud pocházíme, musel jsem uznat, že jsem se cítil trošku nesvůj. Kdo sakra mluví o kultech? Pro mě to bylo něco, co znělo jako satanistický obřad obětování nějakého vlka smrti. Ale nechtěl jsem ho hned soudit, třeba tak jenom nazývali jejich smečku.
Břicho se mi rozkručelo na sto honů a já si jen mlsně olízl čenich. Zeptal jsem se ho slušně, jestli umí lovit ryby. Všiml jsem si, jak se drží dál od vody. Řekl, že ne. Jeho reakce byla úplně jiná, než bych čekal. Tak já narazím na nějakýho pošuka z kultu a ještě s panickým strachem z vody? Komu jsem za tohle mohl vděčit. Ale snažil jsem se být milý a hodný, proto jsem se na něj jen usmál.
Narovnal jsem si kožíšek, urovnal ušiska a pohlédl k němu. "Klídek, nic si z toho nedělej. Já tě tam nutit nebudu. Prostě jen seď a počkej tady, dobře?" Máchl jsem ocasem, když dodal, že mi bránit nebude. Nechtělo se mi čekat na to, až se rozední, byla by to hoooodně dlouhá noc a hlavně, nechtěl jsem, aby on a jeho hladový žaludek začal přemýšlet nad věcmi z kultu a pojídání masa ze mě.
Takže je to nakonec na mě. To mi dluží ale pěknou vlčici! Bez ostychu jsem se vydal k vodě. Měl štěstí, že zrovna ryby ulovit mi šly a hlavně, nevadilo mi to. Protože z nich nebyla všude špína a krev. Vlk se prostě jen namočil a to mě dělalo stejně tak pohledným, jako normální bytí.
Neváhal jsem, došel k vodě. Byla tma jak v pytli, to teda situaci moc neusnadňovalo. Krátce, stručně, po pár pokusech a vodě až za ušima jsem vytáhl celkem tři ryby. Byly poměrně velké, ale i tak jsem usoudil, že by to bylo nefér, proto jsem se dal do lovení čtvrté. Po pár minutách se plácala na břehu se zbytkem.
Čapl jsem je do tlamy za ocas, a i když se mrskaly jako o život, hrdě jsem je donesl k bílému. Položil jsem je před něj a vzal si dvě. "Tak na," dodal jsem ještě, udělal pár kroků vedle, tam si lehl a pustil se do pojídání čerstvého rybího masa.

<<< Tajga

Vykračoval jsem za vlkem a přemýšlel nad skvělým plánem. Když mě oslovil jménem, jen jsem se na něj podíval. "Hm?" Vydal jsem ze sebe, ale ne nijak výrazně. Ptal se snad na něco? Přeslechl jsem to? Nechápal jsem, proč na mě začal mluvit a pak přestal. Přeci, když někoho oslovím, je to upoutání pozornosti a pak položím otázku, tak vo co mu de?
Hned na to začal vyprávět o místě, odkud pochází. Zřejmě to mělo navazovat. Poslouchal jsem. V kultu? Co to má být? Nedělají nějaké obětování vlků, že je sejmou a pak kolem nich tančí o půlnoci, aby si je bohové vzali mezi sebe? V tom jsem se podíval na nebe. Byla noc. Začínal jsem se cítit nesvůj. "Hm, to zní zvláštně. Takové věci jsem ještě neviděl," přiznal jsem se. Já nechci být obětován! Pak se zeptal na mě. "Ále tak znáš to," máchl jsem tlapou. "Klasika. Pěkná, velká smečka v lese, výborný místo na život. Rodina, jídlo, všechno," zazubil jsem se. "Ale nebylo tam moc samic a pak se ti to časem okouká," dodal jsem ještě, abych předešel otázce - proč si teda odešel? Mohl jsem na to myslet dřív, než jsem to vykreslil jako dokonalé místo pro život.
On se zastavil u vody a zeptal se, jestli chci rybu, nebo počkáme do světla. "No jako dal bych si, neříkám nic. Umíš lovit ryby?" Šel jsem na to chytře, to se musí nechat. Doufám, že řekne, že jo. Zvládnul bych to, ale nechce se mi. Tak uvidíme. Ale taková vysoká, nohatá, s černými odznaky by mu určitě sekla! Proběhlo mi hlavou a čekal jsem na odpověď.

Přikývl jsem na poznámku, že název tohoto kraje je zajímavý. Kdo ví, kdo to tak vymyslel a jestli to je fakt pravda, ale tomu, co mi to řekl, jsem z nějakého zvláštního důvodu věřil, i když jsem si nebyl úplně jistý, kdo to vlastně byl. Co už.
Jakmile jsem přejel k tématu jídlo, souhlasně potvrdil, že má taky hlad. Ano! Nadšením bych si povyskočil, ale nijak jsem na to nezareagoval. Rozhlédl jsem se. "Jo, souhlasím. Tady by to asi nešlo úplně." Tohle místo prostě nebylo nijak extra, to jsme si museli přiznat všichni. Musel jsem uznat, že ten druhý toho moc nenamluvil. Jak jsem nad tím tak přemýšlel a prohlížel jsem si ho, vůbec jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Pak mi došlo, že jsem se ho ještě neptal, ani jsem se mu tím pádem nepředstavil. V nádechu před vyřčením mého skvělého jména mě však předběhl. "Teď jsem se ti chtěl zrovna taky představit! Jsem Tomáš, těší mě," zazubil jsem se a mrskl ocasem. Řekl, že mě klidně chvíli povede, což jsem nějak přeslechl, protože jsem vymýšlel plán, jak mu dohodit vlčici, aby mi za to ulovil. První, co jsem potřeboval k provedení bylo asi více informací o něm. A navíc, nerad bych, aby stála řeč, takže jsem se do toho takticky pustil. "A odkud přicházíš? Jsi z nějaké spešl krajiny?" Spešl krajiny si vyžadovaly spešl vlčice a ty se sháněly těžko, ale nebylo nic, co bych nedokázal.

>>> Řeka Kiërb

Březen 8/10 | Saturnus

Sice trošku osobní, ale já jsem takový prostě byl. Na osobní otázky jsem byl expert a nebál jsem se toho. Tady Saturnus už měl ale dokonce i dcery?! Hned jsem svěsil uši a sklopil pohled do země. Iva, projelo mi hlavou jméno, na které jsem se fakt snažil zapomenout a celkem mi to šlo. Ale teď jsem si to nějak uvědomil a skoro jsem se dal až do pláče. Udržel jsem však emoce na uzdě a nedal na sobě nic víc, než svěšené uši, znát. "Tyjo, tak pán je šťastlivec," zazubil jsem se. Upřímně jsem mu to záviděl, ne to, že má jen jednu vlčici, to musí být celkem nuda, ale to, že má rodinu. Místo, kam se vrátit, vlky, co na něj čekají.
Naštěstí se naše konverzace stočila k tématu magií a já ho poslouchal. "Jakože emoce?" Zamyslel jsem se nahlas. To bylo něco nového. A blesky? "Cože? Blesky? Tak to je něco! Nemohl bys mi to ukázat? Jestli se ti teda chce a nevadí ti to," snažil jsem se být trošku méně tlačící na pilu, protože jsem cítil, jak je z toho nesvůj. Na jeho popis světélka a i zajímavé jméno jsem jen souhlasně přikývl.
Když jsme se dostali k popisu bohů, poslouchal jsem, co to šlo. Život, přemýšlel jsem, když mi ukazoval měsíc na čele. "A má to nějaký význam? Nebo proč ti tam prostě plácl měsíc? Vypadá to ale fakt hustě," musel jsem uznat. Jakmile ale vykřikl, že se nemám pouštět do nabalování té bohyně, lehce jsem s sebou škubnul, jak jsem se lekl. Při jeho omluvě jsem se usmál. "V poho. Jak jako nemá zájem? Hele, něco tě naučim mladej, každá má zájem. A každá chce pořádnýho samce. Jen má každá svůj vlastní způsob, jak toho získat. Některá tě bude chtít odmítnout, jiná dokázat, že je dominantní, to je na tom ta krása. Ta rozmanitost vlčic, to je prostě něco neuvěřitelného," zasněně jsem se podíval do místa, kde nic nebylo a pak jen zatřepal hlavou. Vrátil jsem se zpátky do reality hlavně tím, když jsem zaslechl kompliment a dodatek, že on má vlastní smečku. "Počkej, ty si velkej alfák? Tak to sorry, to jsem nevěděl! A já do tebe dloubu jako do starého známého, hehe," omluvně jsem se mu poklonil tak, že jsem sklonil hlavu a pak ji zase zdvihl. Respekt k výše postaveným mi nebyl cizí a nechtěl jsem, aby si myslel, že jako alfu ho nebudu respektovat, ačkoli nejsme v jeho smečce. "Hm, to zní zajímavě. Určitě se po něčem ohlédnu. A jak tě baví alfování, jde to dobře? Je tu hodně útoků z jiných smeček, nebo pohoda pijánko?" Třeba bych si mohl taky založit a bejt velký alfa samec.. hmm, na to by určitě všechny letěly. Beztak si tu jeho nabrnknul, když byl alfa.

S otázkou na vlka, který se ke mně rychle přiblížil, jsem si ještě jednou prohlédl jeho vzhled. Musel jsem uznat, že jsme se teda pěkně sešli, protože on měl pruhy přes bok a já flek. To jsme dvojka jak párek, zazubil jsem se nad tím. Odpověděl, že místní není. "Teď jsem sem přišel, tohle je druhý území, co jsem tu prošel," zazubil jsem se a rozhlédl se. Myslím, snažil jsem si ještě vzpomenout, ale to bylo fuk. Takže tenhle mi prostě se seznámením se s krajem moc nepomůže. "Zatím jsem jen zjistil, že se to tu jmenuje Gallirea," dodal jsem ještě. Ani jsem netušil, kde jsem k tomu přišel, ale vzpomněl jsem si na toho super vlka, co jsem potkal nedávno? Bylo to snad ve snu? Nějak mi ta časová osa splývala. Saturnus, vzpomněl jsem si ještě na jméno.
On se pak trošku zamyslel a dodal něco o směru, kterým bychom se mohli vydat. "Jasný, taky si myslím, že tam určitě něco bude. A nevím, jak ty, ale já jsem po fakt dlouhý cestě a mám hlad jak vlk," vycenil jsem tesáky do širokého úsměvu a mrskl ještě ocasem. "Jestli chceš, můžeme se tu trochu projít? Máme větší šanci na přežití, kdybychom potkali nějakýho magora, než abychom šli sami," kývl jsem k němu ještě. Upřímně, vypadal celkem hladově, mírně pohuble a slabě úplně stejně, jako já. Předpokládal jsem, že měl za sebou taky pár tisíc kroků a tak nějaká sváča by třeba bodla? Udělám s ním nějakou dohodu. Když uloví fakt dobrou baštu, seženu mu samici? To by šlo! Sakra, jsem génius. Ale ještě jsem s tím hodlal chvilku počkat, než co mi řekne.

Březen 7/10 | Saturnus

Usmál jsem se a děkovně přikývl. "Díky," řekl jsem ještě a poslouchal. Když řekl, že tu je prakticky všechno možné, zaujalo mě to. Takže je tu možný třeba i lítat? To by bylo super, napadlo mě jako první, i když jsem si to reálně neuměl vůbec představit.
Co se týkalo mého dloubnutí ohledně tématu vlčic jsem poznal na vlkovi, že je z toho trošku nesvůj. Nechtěl jsem ho vykolejit, proto jsem máchl ocasem. Aby věděl, že to myslím dobře. Přišel mi trochu nervózní, snad jako kdyby se mě bál? To asi těžko, se svýma růžovýma očima a flekem na boku asi nepůsobím jako vrah, napadlo mě jako první a jen jsem se nad tím pousmál. "A co ty, máš nějakou samici?" Řekl jsem ještě a zašklebil se. Nechtěl jsem, aby mu to bylo nepříjemné, ale chtěl jsem ho trochu uvolnit. Přišel mi mladičký, jako kdyby se snad bál o takových věcech mluvit. Ale vypadal dospěle, takže už si to musel jistě zažít.
Pak jsme se dostali k magiím. Jasně, speciální, prolétlo mi hlavou. O těch mi mamka říkala, ale nikdy jsem žádnou reálně neviděl. Když však vlk upozornil na to světélko, tak jsem si uvědomil, že už jsem ji tedy viděl. "Tak to je mazec, a máš jen to světélko? To musí být fakt praktické, v noci jsem úplně ztracenej, kolikrát i přes den, abych pravdu řekl," zazubil jsem se. Nevěděl jsem, že můj zrak, který byl zhruba na 60% běžného zraku není normální. Že vlci vidí ostře a nemají problém rozeznat vlky, vidět perfektně věci...
Došli jsme až k nějakým dvěma bohům. Upřímně? Na bohy jsem teda fakt nevěřil. Ale tady žijí? Reální? "Počkej, jak to jako myslíš, bohové? To jsou nějací extra vlci? A je to i vlčice? Že bych si ji nabrnknul a byl ze mě polobůh?" Nad tou představou jsem se zasněně podíval takzvaně do blba a spokojeně zavrněl. "Jsi fajn cápek, Saturnusi. A jsou tu nějaký smečky i třeba?" Měl jsem samozřejmě spoustu otázek, ale nechtěl jsem to na něj prostě jen chrlit. Evidentně z toho byl nesvůj a já jsem tomu svou neotřepanou povahou moc nepomáhal.