Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Šakalí mýtina (bokem, daleko bokem od děvčat)

Ze začátku rychlým krokem jsem se vydal pryč. Postupně se moje chůze zpomalovala a já cítil, že prostě zalehnu na prvním možném místě, kde budu dostatečně daleko, abych neležel pár metrů od Iluze a zároveň, kde se budu cítit dobře.
Došel jsem na nějakou louku, kde jsem ještě nebyl. Div mi nespadla brada až na zem, když jsem spatřil všechny ty květiny, které zrovna byly v tom nejlepším a kvetly! Bylo to tak krásné! Žlutá kvítka, která byla rozsetá snad úplně všude, měla svůj magický nádech. Panejo, tak tady to je fakt krásný! Už vím, kam budu chodit pro kytky vlčicím, napadlo mě a jen jsem si spokojeně zamlaskal. Navíc to vypadalo i jako super místo na ten můj potřebný odpočinek, na který jsem se fakt těšil.

Iluze se bohužel moc neměla k tomu se rozhodnout, ale já jsem pomalu padal na hubu únavou. Padala mi očka a sluneční paprsky, které se mi opíraly do kožichu a příjemně hřály, tomu moc nepomáhaly. Tedy, díky nim jsem byl ještě více unavený. Zhluboka jsem se nadechl a nahlas zívl. Pokrčil jsem čenich a pak se jen usmál. "Promiň, už fakt usínám ve stoje, úplně jak kůň," zazubil jsem se a zastřihal ušima. "Nerad nechávám dámu o samotě, ale rád jsem tě poznal! Jistě se ještě potkáme," máchl jsem přátelsky ocasem a vydal se najít nějaké místo, kde budu moci sklonit hlavu a cítit se aspoň trochu v bezpečí. Nějak jsem ani netušil, jakým směrem se vydat, proto jsem se prostě vydal na druhou stranu, než stála Iluze, aby to nebylo divný.

>>> Tulipánová louka

Vykročil jsem zase pravou nohou vpřed a zamyslel se. Musel jsem uznat, že tohle místo bylo fajn. Mělo to něco do sebe, celé tohle území se mi začínalo líbit. Zaprvé jsem tu už stihl potkat pár vlků, kteří byli zatím jen opravdu milí a přátelští, zadruhé - ta krajina? No copak by odtud někdo dobrovolně odešel? Vždyť lepší a hezčí místo už se snad nedá najít. Bylo tady všechno, od louky, lesy, pláně, jezera, řeky... a to jsem zdaleka neviděl ani čtvrtinu toho všeho, co tahle krajina nabízela. Neskutečně jsem se těšil na to, až objevím další spoustu míst, která jsem si doteď nedokázal ani zdaleka představit.
S myšlenkami spokojenosti jsem se potuloval dál. Zabloudil jsem mezi stromy, kde jsem se cítil nejvíc jako doma. Jednoduše les byl pro mě přirozeným místem, kde se ve mně rozléval pocit bezpečí a klidu. Měl jsem rád, když jsem kolem sebe něco (nebo nejlépe někoho) měl, takže stromy byly kolikrát dobrými společníky. Navíc, upřímně, když v okolí byly stromy, jeden nikdy nebyl sám. V lesích pobývalo tolik zvěře, kolik jsem si jen dokázal představit. A to jsem o spoustě ani neměl tušení, že se kolem mě nachází a žije si svůj život právě tak, jako se snažím žít já ten svůj. Muselo tu být tolik broučků, mravenců, hmyzu, ale i savců, zahrabaných v podzemí, nebo ukrývajících se mezi stromy.
Cítil jsem se jednotný s lesem, jako bych byl jeho částí. Jeho vůně pronikala do mých nozder a jeho ticho se mi zdálo povědomé a přívětivé. A tak jsem kráčel dál, nezaujatě, s otevřeným srdcem a smysly naladěnými na nejdelší notu přírody. Lesem se totiž ozývalo tolik zvuků, kolik jsem jen stihl vnímat. Ouška jsem měl nastražená a na chvilku jsem se zastavil. Svůj hnědý zadek jsem posadil nedaleko stromu a o strom se i opřel, abych pocítil jeho vůni. Nadechl jsem se zhluboka a na chvilku zadržel dech. Ptactvo tu zpívalo jednu z nejkrásnějších symfonií, které existovaly a mně se nechtělo vůbec odtud pryč. Zhluboka jsem se nadechl, podruhé, nasávaje do sebe tu vůni lesa, která se zdála být jakýmsi balzámem pro mou duši. Zatímco jsem poslouchal ptačí zpěv, připadal jsem si jako součást této symfonie přírody, jako pozorovatel sedící v první řadě na koncertě, kde každý tón a každý zvuk měl svůj vlastní význam a krásu.
Ptáci v okolí mě obklopovali svými písněmi, které se mísily do harmonie, tak dokonale laděné, že jsem měl pocit, jako by mi každý tón pronikal přímo do srdce. Zpěv se zdál být výrazem radosti, svobody a života, který se šířil lesem jako vánek, nesoucí s sebou poselství síly a naděje.
Pohledem jsem sledoval ptáky, jak se svými barvami a tvary probíjejí mezi stromy, jejich let zdánlivě bezstarostný a svobodný. Byli to ti nejlepší interpreti této přírodní symfonie, kteří svým zpěvem naplnili les životem a radostí. A tak jsem zůstal sedět, ponořený do této magické atmosféry, kde se příroda nesla ve své nejpůsobivější podobě. Mé smysly byly naladěny na maximum, připravené nasávat každý moment této krásy, která se mi naskytla. Zavřel jsem oči.
Po chvilce jsem se o opřený strom odrazil a ulehl do trávy pode mnou. Očka jsem měl stále zavřená, abych co nejvíce vnímal sluchem, než očima. Rozvalil jsem se do trávy a užíval si těch všech zvuků. Uklidňovalo mě to, dávalo mi to naději, že na tom světě je přeci jen krásně a že jsem bezstarostný, spokojený a šťastný. Dokázal bych tu zapomenout na jakoukoli nesrovnalost, která se mi zrovna přihodila, nebo kterou jsem si prošel napříč svou cestou životem. Jednoduše jsem se tu cítil volný, jako pták, jako kdybych snad mohl létat s nimi.

Přidáno.

Musel jsem uznat, že se mi celkem líbilo, jak vlčice s tmavým kožichem byla ostrá. Neříkám nic. Ale asi bych takovou vlčici upřímně nechtěl, musela být pěkně žhavá a já bych se bál, že se popálím.
Jenže neuběhlo ani pár minut a můj kámoš se zdejchnul, a pak začala jedna po druhé odcházet. Jaké to nevychování! Zamračil jsem se, ale to už jsem tu stál jen s tou hnědou vlčicí. Ano, chtěl jsem se s ní seznámit a trochu si s ní popovídat, ale teď to bylo takové... zvláštní. Nechtěl jsem, aby mi tu někdo plánoval nějaké rande a upřímně? Slunce už zapadalo a já se cítil trochu unavený. To lovení a všechno možné... asi toho bylo moc.
Stál jsem tu naproti Iluzi, která aby trochu prorazila to zvláštní ticho se jala mluvení. Vlídně jsem se usmál. "No, vypadá to!" Zazubil jsem se. Třeba přece jen bude fajn a nechávat ji tu samotnou by nebylo fér. Chtěl jsem jí dát možnost volby. "Rád bych ti ulovil něco k snědku, ale jsem nějaký unavený. Se Shahirem jsme přešli kousek cesty, abychom vás našly. Takže pokud mě omluvíš, rád bych někde sklonil hlavu," dodal jsem a dlouze u toho zívl. Neplánovaně, ale jak jsem tak o tom mluvil, opravdu se mi chtělo spát. Jen tohle místo na to úplně nebylo dělaný. "Takže nechám na tobě, jestli najdeme nějaký místo, kde se prosím, spolu a zítra něco ulovíme, nebo jestli si chceš kráčet po svých, abych tě nezdržoval?" Zeptal jsem se a přátelsky se usmál. Nenaléhal jsem na její odpověď, ale pociťoval jsem opravdu únavu, proto jsem ještě jednou zívl a pořádně si vlastně prohlédl, jak vypadá.

Duben 10/10 T-T | Launee

Když jsem řekl, že čím starší vlčice, tím více zkušeností, nevinně se zeptala. Na tváři se mi rozlil trochu stydlivý, ale vyzývavý úsměv. "No přeci... se vším," řekl jsem a máchl ocasem. Byla to pravda, no ne?
Vyrazil jsem ulovit nějakou tu rybku. Řekla, že to je podvádění, na což jsem se jen ušklíbl. Ale za to, co jsem přinesl, poděkovala. Usmál jsem se. "Není vůbec za co, k Vaším nohám bych nosil rybu každé ráno," dodal jsem. "Překrásné jméno! Launee," zopakoval jsem. Znělo to tak lehce na jazyku! "No jo, v dnešní době vlci asi netuší, jak jsou vlčice důležité a skvělé. Měli by si jich více vážit," doplnil jsem. Byl jsem ale upřímně rád za to, že jsem ji mohl potkat a trochu zlepšit den. Snad. "Krásná květina," drápkem jsem ukázal na její tlapku. Bylo to zvláštní, jak to, že ji tam takhle měla? A držela tam? "Takovou jsem ještě neviděl." Tahle vlčice byla prostě unikát, to se musí nechat.

Duben 9/10 :c | Launee

Jakmile jsem řekl odhad jejího věku, div se neutopila. Už jsem jí chtěl zachraňovat, ale vybrala to, naštěstí. "Jasně, a já jsem indický bůh srandy," zazubil jsem se a poslouchal ji. Nechtěl jsem se v její minulosti nijak šťourat, kdo ví, jak čerstvé to bylo a jistě to nebylo jednoduché o tom mluvit, ačkoli se tak zdála. Proto jsem se na ní usmál. "Starší vlčí slečny jsou ty nejlepší, mají mnoho zkušeností," řekl jsem ještě a šibalsky zastřihal ušima.
Když jsem jí nabídl nějakou tu rybí ňamku cestou zpět na břeh, na její poznámku jsem jen máchl ve vodě tlapou, protože jsem už dosáhl. "Tse! Levou zadní! Teda ne úplně, spíše tlamou, ale víte jak to myslím. Dobrá, takže jedna rybka pro dámu," zopakoval jsem si. "Omluvte mne, hned jsem zpátky!" Vylezl jsem úplně na břeh a popošel o pár desítek metrů dál. Tam jsem opatrně vlezl do vody a aby dáma dlouho nečekala, snažil jsem se najít nějakou rybu a žádné u toho moc nevyplašit.
Zkráceně, trvalo to chvilku, neříkám nic, ale nebyl jsem kouzelník, aby si rybu vyčaroval jen tak z klobouku. Nakonec se to ale přeci jen podařilo. Vytáhl jsem ji na břeh, položil a oklepal se. Do toho jsem ještě čapl květinu, která rostla nedaleko a společně s rybkou se vydal zpět na hnědou vlčicí.
Až teď jsem si jí mohl trochu více prohlédnout. Slušelo jí to! "Prosím," odložil jsem rybu kousek před ní, ale ne úplně blízko tak, abych nenarušoval její osobní prostor. "A pozornost, jelikož vám ten úsměv opravdu sluší," dodal jsem ještě a podal jí i květinu. Pak jsem si olízl čenich a posadil se. "Jinak, omluvte mou nezdvořilost, jsem Tomáš," lehce jsem se poklonil a pak jí věnoval pohled do očí s úsměvem.

Duben 8/10 | Launee

Na mou poznámku se roztomile zahihňala. Jen jsem se usmál a kdyby to šlo a nebyl bych ve vodě, vrtěl bych přátelsky ocasem. Teď jsem ale pomalu šlapal vodu pod sebou, abych nedělal takový kravál a soustředil se spíše na konverzaci. "Teoreticky... jsem tu, no, já nevím, chvilku. Pár dní to bude, přišel jsem po zimě," objasnil jsem. Bylo těžké vždy určit, kdy přesně se jaká věc stala. Chtělo by to nějaké jednodušší počítání. "Dle vašich elegantních uší," páč toho víc moc z vody nekoukalo, "a hravé jiskřičky v oku odhaduji, že více jak čtyři zimy to nebudou," usmál jsem se a věřil, že nejsem daleko od pravdy. O tom, že tu vlci stárnou jinak, než běžně, jsem ještě neměl tušení.
"Počkejte, to jako vážně? To mě mrzí... ale to byl pitomec!" Naštvaně jsem máchl tlapou a tím se o něco více zdvihl nad hladinu vody. "O takovou jako vy jsou jistě zástupy a on udělá tohle... no, nemám slov. Nechcete jít spíše na břeh?" Navrhl jsem, protože jsem se ve vodě už cítil celkem unaveně z toho věčného ťapání, abych stál na místě. "Můžu nabídnout nějakou malou rybu po cestě zpátky," usmál jsem se. V tom jsem byl celkem dobrý a navíc, potěšit vlčí dámu mi bylo vždy prioritou.

Duben 7/10 | Launee

Vlčice se ihned potom, co jsem se tu zjevil, otočila mým směrem. Pozdravila, na což jsem věnoval máchnutí ocasem. Její hlas zněl velmi jemně, až sametově, což se mi líbilo. Bylo mi jedno, jestli někoho má, nebo nemá, to by tu přeci neplavala sama. Proto jsem hodil hřívou a zazubil se. "Stařenku?" Zarazil jsem se. "Ale mladá dámo, vy máte do stařenky, co můžu odtud soudit, opravdu daleko," máchl jsem tlapou ve vzduchu, načež jsem se stále usmíval.
Když se mě zeptala, jestli se bojím rýmy, došlo mi, že tam furt stojím jak tvrdé Y. Neváhal jsem ani sekundu - jak bych jen mohl odolat koupeli společně s vlčí slečnou? Vyrazil jsem do vody. "Já se bojím jen naštvaných partnerů," zazubil jsem se, zatímco jsem se postupně dostával do míst, kde jsem nedosáhl a pomalu se přibližoval k vlčici. Musel jsem uznat, že voda byla opravdu chladná, ale dalo se to zvládnout. Měl jsem tuhý kořínek! "Co to, že si tu tak.. plujete, sama?"

Duben 6/10 | Launee

Se začínajícím dnem jsem se rozhodl vydat k vodě. Jaro přicházelo a společně s ním se pomalu dostávalo i letních teplot, které sice ještě nebyly takové, ale bylo cítit, že je tepleji, než obvykle. Měl jsem radost. Voda mi nijak nevadila, ale na koupání jsem se ještě necítil. I tak jsem si chtěl smočit alespoň tlapky.
Když jsem přistoupil k vodě, krátce jsem se podíval na hladinu. V tom se můj obraz postupně rozplynul z příchozích vlnek. Ale vítr nefoukal? Spatřil jsem hnědá ušiska, která kroužila nad hladinou. Vlčice, která se evidentně jala užívat si vody, se toho nebála a plavala v jezeře, jako kdyby se nechumelilo. "Em, pardon, zdravím," řekl jsem mile a usmál se. Nechtěl jsem ji rušit. "Nerad ruším," dodal jsem ještě, "ale jaká je voda?"

A bit cartoon I tried



Prosím hlavně mušle ^^

20 mušlí, 20 květin, 2 křišťály,
Styx

Duben 5

Slunce se poměrně rychle dostalo za obzor a na nebe se vyhoupl měsíc. Evidentně během mého vybírání místa, kde vlastně zalehnu, se tohle celé odehrálo bez mého povšimnutí. Pod kamenem jsem si jen spokojeně zívl, snad naposledy, protože už mě bolela tlama a podíval se ještě na oblohu. Musel jsem tak trochu vystrčit hlavu, ale stálo to za to. Obloha byla čistá a pokrytá hvězdami, mezi kterými některé byly větší, jiné menší a jiné zase více zářily. Bylo to tak krásné a fascinující, že mě ten pohled pohltil na několik desítek minut, aniž bych si to uvědomil. Pak už mi jen unaveně klesla hlava zpátky pod kámen na mé tlapky a já zabořil čenich do srsti na ocasu, který jsem měl stočený u těla a spokojeně se uložil ke spánku.

Duben 4

Jako, zní to jako dobrej plán, ale na druhou stranu třeba ani nenajdu místo, co by se mi mohlo líbit, že. Třeba se tu prostě nikde nebudu cítit fajn a prostě budu pokračovat dál. To je všechno možný! Ale bylo by fajn navštívit předtím ty dva bohovlky, nebo co to bylo, pokračoval jsem v myšlenkách a zaplul mezi tři kmeny, které tvořily jakýsi trojúhelník. Tam jsem se zastavil a na chvilku si sednul. S hlubokým výdechem jsem se rozhlédl. Ale třeba by mi ti bohovlci mohli poradit, jak takovou smečku založit! Dneska mi to celkem myslelo, netušil jsem, čím to bylo. Jako, ne že bych jindy neměl tak hbitou mysl, ale víte, jak to myslím. Po chvilce jsem zaujal pozici v leže a zívl. Bylo na čase si trochu odpočinout, než vlastně zjistím, že to všechno je jedna velká konina.

Duben 3

Proplétal jsem se mezi stromy a doufal, že na nikoho nenarazím. Jednou za čas jsem potřeboval být sám a urovnat si v hlavě, co vlastně chci a nechci. A pak je tu ještě jedna možnost. No jo, že mě to nenapadlo rovnou, zavrtěl jsem nad svou občasnou jednoduchostí hlavou. Vždyť já můžu sám třeba založit smečku! To byl ale nápad! To nezní vůbec špatně. Můžu si vybrat místo, co se bude líbit mě. Založit smečku a šéfovat tomu! No, to je super! A můžu to udělat sám? Hm... jak se vlastně smečka zakládá? Měl jsem se zeptat Saturna, ale to nevadí, nějak na to přijdu! Přemýšlel jsem. A byl jsem na to připravený? Chtělo se mi tu zůstat?

Duben 2

Jak jsem tak procházel mezi stromy, začal jsem uvažovat. Jako, musím říct, že tenhle kraj se mi dost líbí. A potuluju se už dost dlouho na to, abych se aspoň na chvíli usadil. Jenže... chce se mi usazovat? Asi jo. Nechce se mi už někde běhat a hledat místo, kde skloním hlavu a budu doufat, že to přežiju do rána, přemýšlel jsem a u toho jsem si důležitě pohupoval hlavou, abych tomu dávat potvrzovací účinek. Takže jaké jsou možnosti? Můžu obejít smečky a zjistit, jestli tu třeba nepotkám bráchu a když ne, pokračovat dál. Nebo... si vybrat tu, co se mi bude líbit nejvíc a v ní zůstat. Můžu se stavit za Saturnusem! To je taky celkem dobrej nápad, ale nevypadal, že by byl ze mě tak unešenej, protože se mě spíš asi trochu bál...

Duben 1

Šel jsem sám, jako obvykle. Já a moje vlastní myšlenky. Bylo to něco, co už jsem nechtěl zažívat. Jen tak se potulovat po okolí a doufat, že narazím na místo, které se mi bude líbit a budu v něm moct chvíli pobýt. Už to byl nějaký ten pátek, co jsem byl ze smečky pryč a popravdě? Začínalo mi to celkem chybět. Ale představa, že se přidám do nějaké, kde budu muset zase od začátku procházet přijetím, budovat si vztahy, snažit se dostat na nějaké vyšší místo... vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěl jsem, zkazilo by mi to reputaci a hlavně - koho by to bavilo? V mé rodné smečce to bylo tak jednoduché... měl jsem všechno přímo pod nosem! Takže, co teď?...