Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Převrácená planina

Na mou otázku Lylka jen kývla, že ne, evidentně byla myšlenkami jinde. Pohánělo jí to jako motor a já to neskutečně obdivoval. Teď bych za ní šel i na konec světa. Máchl jsem ocasem a usmál se, když odpověděla, že v tom není sama. Musel jsem přikývnout, já jsem tolik střelený běžně nebyl, ale teď mi to přišlo jako super příležitost. Prostě proč ne. Stejně mě tu nic ani nikdo nedržel, tak proč si jen tak s cizí vlčicí nezaložit smečku?
"Hmm," hodnotil jsem svým fialovým zrakem místo, které nevypadalo špatně. Ale stejně jsem se rozhlížel, jako kdyby mi to prostě do oka úplně nepadlo. "Támhle?" Natáhl jsem packu, když řekla to samé. Prakticky jsme se shodli. To už vypadalo lépe a s tím poznatkem ohledně strategie měla pravdu. "Tam bych to očíhnul a uvidíme. Líbí se mi to už takhle z dálky," máchl jsem ještě ocasem. "Už jen zjistit, jestli tam někdo není, nemá úkryt a tyhle věci. A vlastně ani nevím, jak se smečka zakládá? Vím jen pár drobností," zasmál jsem se ještě jednou nad celou situací a vyrazil za Lyl.

>>> Švitořivý les hell yea

//<<<Tmavé smrčiny přes řeku Tenebrae

Došli jsme pomalu až k řece, kde jsem trošku přibrzdil. Líbilo se mi, jak si zlatavá něco umanula a prostě si za tím šla, i když to bylo nejbláznivější rozhodnutí, co jsem kdy slyšel. A ještě se mnou. Musel jsem nad tím pořád s úsměvem vrtět hlavou.
Ochladil jsem se, napil se a pokračoval, abych jí stačil. "Nemáte hlad?" Zeptal jsem se mezi řečí trošku starostlivě, měl jsem pořád trošku pocit, že je mám oba na starosti, ačkoli jsem nějak cítil, že zrovna Lyl se dokáže o sebe postarat sama. Ale zasloužila by si péči, byla přeci jen vlčicí a ty si to zaslouží.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit, jsi fakt trošku střelená, ale líbí se mi to," zasmál jsem se ještě a doufal, že pochopí, že to myslím dobře. "Souhlasím, taky nemám úplně kožich přizpůsobený na takový hicy," přikývl jsem a pokračoval. Znala to tu, to byla výhoda, takže jsem ji jednoduše následoval.

>>> za Lyl

//<<< Narrské kopce přes Prstové hory

Vykračoval jsem za zlatavou, nějak se snažíc v hlavě srovnat to, co jsme si zrovna řekli. Normálně bych to promýšlel, váhal, přemýšlel nad tím dny a snažil se rozhodnout, jestli to je dobrý nápad, nebo ne, ale teď to přišlo tak rychle, že jsem nad tím přemýšlet nestihl a možná to bylo to nejlepší řešení. Navíc jsem z toho neměl vůbec špatný pocit.
Netušil jsem, kam nás zlatavá vede, ale šel jsem. Těšil jsem se. "To je pravda," zazubil jsem se. "Navíc tohle je příležitost, která se naskytne jednou za život a byla by škoda ji promarnit," máchl jsem ještě ocasem. Jakmile ona souhlasila s tím, že tohle taky potřebovala, rozlil se mi znovu úsměv po obličeji. "Bude to chtít nějaký skvělý les, ten nejlepší," doplnil jsem ještě myšlenku nahlas a pokračoval v chůzi. Prostě na něco narazíme a uvidíme.

>>> za Lyl

Mlaďák teda nebyl úplně nejupovídanějším vlkem, ale nijak mi to nevadilo. Byl jsem rád, že tu je alespoň se mnou a můžu na něj dohlédnout, aby byl v pohodě a nic se mu nestalo. Trošku jsem za něj bral zodpovědnost a to jsem ho prakticky vůbec neznal.
V tom se z kopců snesl zlatavý kožich. Rozhoupal jsem oháňku a sledoval, s jakým novým elánem vlčice přiběhla. Pozdravila nejdříve Cornica a já se mírně usmíval. Ačkoli byla pryč jen chvilku, byl jsem rád, že se vrátila a vidím ji. Něco na ní prostě bylo... zajímavého.
Pronesla to, co jsem absolutně nečekal. "Sekne ti to," dodal jsem ještě, než navrhla to, co mi trošku rozprostřelo překvapený výraz na tváři. "Opravdu? Jako vážně? Do toho byste šli?" Rozhoupal jsem ocas a dostal novou energii do žil. "To zní skvěle! Já jsem pro a jestli se vám chce a nebude vám Mechová smečka chybět, tak proč ne?" Usmíval jsem se od ucha k uchu. Jako fakt? Jdeme do toho? Budu alfa... a budu mít vlastní smečku? A s Lyl? Bylo to neuvěřitelně bláznivé a to se mi na tom líbilo nejvíc. "Páni, přesně tohle jsem potřeboval," zasmál jsem se a drcnul do ní bokem.

>>> za Lyl

<<< Prstové hory

Následoval jsem vlčici a sledoval její ladnou chůzi. Něco na ní bylo, líbilo se mi, jak je chytrá, rázná a nebojí se říct to, co si myslí.
Mladistvý, co šel s námi, toho tolik nenamluvil. Nechal jsem mu prostor, nechtěl jsem se s ním hned začít bavit a přivádět ho do situací, které by mu nebyly příjemné. Poslouchal jsem Lyl a máchal do rytmu chůze ocasem.
Když jsme došli pod Narrské kopce, podíval jsem se nahoru, jak moc je ta hora vysoká. Lyl neváhala a vyrazila s tím, že tu na ní máme počkat. Chtěl jsem ji doprovodit, ale byla rozhodná a tak jsem ji poslechl. Koukl jsem na společníka a přikývl na něj. Kdyby si chtěl povídat, chtěl jsem mu ukázat, že tu jsem a má možnost. Nechal jsem to celé na něm, nechtěl jsem ho do něčeho tlačit. A tak jsem seděl a koukal, jestli Lylka už jde, nebo jestli tam zůstane napořád...

Téma smeček bylo zajímavé. Představoval jsem si to vždy tak, že je vlk prakticky uvězněný na území a každý pohyb mimo smečku musí ohlásit. Ale evidentně to tak moc nebylo. "Tak s tím souhlasím," odpověděl jsem ještě na její poznámku, že všeho moc škodí. Na tom něco bylo.
Na moji myšlenku vlastní smečky se hned chytila. "Že," zazubil jsem se trošku směle. "Já jsem plný ambicí," dodal jsem ještě s lehkým smíchem. "Ale ne, uvidíme. Je to tak, jak říkáš. Já bych asi nechtěl být úplně veden, zvládl bych to, ale mám raději jistou svobodu. Ale pokud by to byla malá smečka jen s těmi, se kterými bych chtěl v té smečce být a já bych si o tom mohl rozhodnout, proč ne? Nemůže to být zase tak hrozné," zamyslel jsem se ještě. Ale jak jsem řekl, uvidíme, kam mě vítr zavane.
Na její návrh smečky v horách jsem se usmál. Znělo to super, ale takticky to bylo naprd. Ale věděl jsem, jak to myslí. Přikývl jsem a po očku zkontroloval Cornica. Seděl opodál a do konverzace se moc nepouštěl. Nechtěl jsem jim narušit pěkný výlet. "Doufám, že je v pohodě. Nechtěl jsem vám úplně kazit takhle atmošku a tak," řekl jsem ještě upřímně Lyl a přikývl, když řekla, že se jde. Od narození tu nebyla, to bylo taky dobré vědět, ale pochopil jsem, že už je tu dlouho. Zkušená, to bylo fajn. Následoval jsem je.

>>> Za Lyl

Souhlasně jsem taky přikývl. Pak jsem ze sebe vysypal lichotku, kterou naštěstí pochopila tak, jak jsem to myslel. I když to tak upřímně neznělo. Usmál jsem se, když to potvrdila a lehce pohodil ocasem. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že lichotím na potkání. Ano, snažil jsem se u vlčic najít zalíbení, ale ne u každé. Zatím jsem byl ohromený jen z Dipsi a Lylwelin? Měla v sobě taky jinou jiskru, než co doposud poznal u ostatních. A líbilo se mu to.
Nad jejími poznámkami jsem se ale trošku pozastavil. "Tak to je ale dobře, ne? To v každé smečce není... si teda myslím, dlouho jsem ve smečce nebyl," přiznal jsem a nastražil uši. "Nedokážu si to ani moc představit, už jsem dokonce si pohrával i s myšlenkou vlastní smečky, ale kdo ví, co bude a nebude," doplnil jsem ještě trošku nekonkrétně a pak to nechal být. Třeba někdy vlastní smečka bude, nebo se někdy do nějaké přidám, anebo zůstanu tak, jak jsem. Toulavým kožichem.
Zepatl jsem se jí pak, jestli má nějaké oblíbené místo. Byly to hory a to jsem chápal. "Kopce a hory mají něco do sebe, s tím souhlasím. Mít výhled a přehled je skvělé. Čerstvý vzduch, nejsou tam tak velké zástupy vlků jako v lesích...," zhluboka jsem potěšeně vzdychl, když jsem si to představil. "Ale každé místo má něco do sebe," konstatoval jsem nakonec a poslouchal její dotaz. Zeptala se, jestli tu jsem dlouho. "Úplně dlouho ne, dejme tomu jednu zimu a kousek? Takže krátce z mého pohledu. Zatím jsem potkal jen pár vlků a zjistil o magiích a bozích, ale spíše stále poznávám a objevuji. A ty? Narodila ses tu, nebo ses sem taky zatoulala?" Usmál jsem se na ni a doufal, že to nebude brát jako nějaké vyzvídání. Ale zajímalo mě to. Zajímala mě ona.

Na téma omlazení jsem ji vlastně chápal. Taky už jsem nebyl nejmladší. "Vlastně tomu rozumím. Taky mi někdy trvá se rozhýbat po vydatném spánku," zazubil jsem se nevinně a přikývl, když řekla, že s věkem už ubývá grácie. „Naopak, máš teď v sobě noblesu, kterou ti mladí s grácií teprve hledají,“ dodal jsem. Ani jsem nevěděl, jestli to dává smysl, v hlavě to znělo o trošku lépe, ale snad to z toho pochopí, co jsem tím chtěl říci. "Asi na tom něco bude, tady se dějí věci, že tohle je jen slabý odvar," ušklíbl jsem se. V tomhle kraji prostě jeden nevěděl, čemu věřit a čemu ne.
Ohledně smečky jsem se vyjádřil tak, jak jsem to cítil a evidentně jsme oba byli uvnitř trošku tulácké duše, ačkoli už jsme měli věk na to se usadit. Za chvíli v tom ale budu sám, až se Lylwelin omladí, budu já ten páprda. "Přesně tak," přikývl jsem, "a vaše smečka to toleruje?" Optal jsem se ještě a nějak si i v duchu kladně odpověděl. To by tu jinak nebyli, že.
Na zajímavá místa jsem přikývl. "Hmm," zamyslel jsem se, "máš nějaké oblíbené? Třeba jsem tam ještě nebyl," máchl jsem ocasem. Rád jsem sbíral tipy na nová místa.
Jakmile jsem se nabídl, že jim ulovím něco k snědku, řekla, že nechce, abych donesl tunu ryb, ačkoli to bych samozřejmě s přehledem zvládl. Pak jsem zastihl i něco, co mírně naznačovalo úsměvu, ale kdo ví, co tím chtěla naznačit. Ve vlčicích jsem četl, jako v otevřených knihách, ale tahle mi připadala jako kůží ovázaná. O to to bylo vzrušující. Jakmile dodala, že stačí přítomnost beze slov, usmál jsem se zase já a laškovně dodal: "hmm, jak si přejete." Nějak jsem se cítil, že kdyby mi teď řekla - sedni, vyplázni jazyk a začni štěkat, dokud se nevrátím, ještě za týden bych tu bez hlasivek vydával zvuk štěkotu.

Vlče bylo trošku tiché, ale na druhou stranu dobře. Alespoň jsem měl prostor se trošku více seznámit s vlčicí. Bylo mi ho líto, mělo jizvu přes oko a dost pravděpodobně na něj bylo slepé, ale nechtěl jsem k tomuhle tématu vůbec zabrušovat.
Jakmile jsem se představil, zopakovala moje jméno a pak řekla její. "Těší mě," odpověděl jsem ještě se vší galantností a koukl na malého. "Cornic, to je ale jméno pro velkého chlapáka," zazubil jsem se na něj a doufal, že nebude bojácný. Moc se mi nestávalo, že by se mě někdo bál, naopak. Tenhle nebyl tak malý, ale pořád byl ještě vlče. To, že na něj dohlížela, jsem respektoval, nebylo tedy její a bylo od ní hezké, že se o něj starala. Jak se asi může takhle malé vlče zatoulat? Co se stalo matce? Chudák malej, prolétlo mi hlavou. "To je od tebe hezké," řekl jsem ještě k Lylwelin a pak jí nabídl doprovod.
Řekla, že se slovy to umím, ale tělo mluví jinak. "Myslím to vážně. Omlazení na tobě ani nebude vidět," máchl jsem ještě ocasem. "Ani jsem netušil, že tohle Život umí, ale zřejmě tam má pěknou zásobu věcí, kterými ještě překvapí." Poznámku jsem si pověděl spíše pro sebe, ale bylo tomu tak. Po chviličce mojí nabídku přijala. "I kdybych se nenudil, doprovod slečně jako Vy udělám vždycky rád," mírně jsem sklonil hlavu a nastražil ušiska.
Když doplnila, že patří do smeček na severu, přikývl jsem. "Já zatím nechávám svoje tlapky toulat. Kdo ví, třeba se někde usadím, ale zatím jsem nad tím úplně nepřemýšlel. Mám rád svobodu, i když je vždycky fajn mít se kam vrátit," zamyslel jsem se. "Takže třeba někdy v budoucnu," pokrčil jsem ještě rameny. "Jsem tu sice už nějakou chvíli, ale pořád je tu spousta zajímavých a krásných míst na objevení a přijde mi škoda se o to ochudit." Nemuselo by to tak být zpravidla, i ve smečce se dá být volný, ale nechtěl jsem se teď nějak omezovat. Zatím mi to vyhovovalo. Navíc jsem alespoň díky tomu narazil na víc vlků.
Pochopil jsem, že si chtějí trošku odpočinout. Dojít až ze severu, ještě s vlčetem, je poměrně fuška. "Nemáte hlad? Baštili jste něco?" Podíval jsem se ke Cornicovi, ale hned na to jsem pohledem sklouzl skrze zlatý kožich do jantarových očí a usmál se. Byl jsem připravený dojít klidně i pro tunu ryb, kdyby si o to řekla.

Ani mi nedošlo, že jsem na to šel asi moc zhurta. Ale už to byla nějaká doba, co jsem potkal vlčici, která by mě svým způsobem trošku více oslnila, než obvykle. Naposledy to byla Dipsi, která ale byla nedostupná, jako skála a to bylo možná to, co se mi na ní líbilo. Jenže té chodily lichotky jako na běžícím páse, proto to pro ní bylo jako pozdrav.
Ale u téhle jsem si tak jistý nebyl. Trošku na mě hleděla překvapeně, nicméně v tom tkvělo moje umění šarmu. Tedy alespoň tak jsem si to myslel. "Pardon, jestli jsem nezdvořilý, ale na tak pohledné slečny, jako jste Vy, vlk nenarazí každý den," doplnil jsem ještě. "A omluvte moji zapomětlivost, jmenuji se Tomáš," dodal jsem s lehkostí a usmál se.
Když jsem se jí zeptal, kam mají namířeno, řekla, že k Životu, aby si vzala léta zpátky. "Ale," zasmál jsem se, "vždyť to by ani nešlo, ne? By z Vás bylo vlče, jako je tady mládenec," máchl jsem ocasem volně ve vzduchu a s úsměvem jsem se na ni podíval. "Nicméně i tak, pokud nebudete proti, rád vám k Životu udělám společnost," pověděl jsem a protáhl se. "Odkud vůbec jdete, jste zdejší?" Nasadil jsem opět nevinný výraz a doufal, že moc nevyzvídám, nerad jsem uváděl vlčice do nekomfortních situací.

Byl to pěkný, klidný den. Cítil jsem se, jako kdyby tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval. Nedělat nic, jen se nadlábnout a užívat si života. V klidu a míru. Vychutnával jsem si to a ani jsem neregistroval, že jsem na území ještě s dvěma vlčicemi, které jsou nedaleko.
O té třetí ale už jsem věděl hned. Objevila se sama, byla vyšší a já jen sledoval, jak jde směrem ke mně. Zdvořile jsem na ní pokývl a olízl si čenich se zbytky masa, načež jsem packou odstrčil kostru ryby. "Zdravím," řekl jsem jen, než stihla doplnit poznámku, která byla pro mě překvapující. Dlouho mě nikdo na moje oči neupozornil. Stihl jsem si ji v rychlosti prohlédnout, jantarový kožich ladící s očima, na krku se jí pohupovalo cosi, co vypadalo nebezpečně, na tváři poměrně nebezpečný pohled a za sebou vlče, které bylo slepé? Neměl jsem tušení, co si o nich myslet.
I tak jsem se ale slušně postavil, pohodil hlavou, abych narovnal srst na krku a sledoval, jak jde ladně k tůňce se napít. "No vidíte to," dodal jsem s úsměvem, "a já jsem zase nepotkal žádnou tak elegantní vlčici s tolik jantarovýma, pozornost pohlcujícíma očima," máchl jsem ocasem a lehce se uculil. Pohlédl jsem i na malého, kterému jsem věnoval úsměv, ale nechtěl jsem ho rozrušit. "Copak tu děláte takhle sama s malým? Máte někam namířeno? Ne, že bych chtěl vyzvídat, ale nemám zrovna co na práci a pokud by slečna neodmítla, rád bych Vás doprovodil," uculil jsem se nevinně a pohledem ji ještě jednou sjel, ale nenápadně.

<<< ze Savany přes Poušť

Území jako by tu bylo stejné, všude jen písek. Lehce jsem se zamračil, když jsem zjistil, kde jsem, ale nebylo to tak špatné. Rozhodl jsem se vydat k horám, které byly hned vedle, ze kterých bych mohl mít lepší výhled a chvilku se jen tak kochat. Neměl jsem chuť dělat nic, měl jsem sice hlad, ale chtěl jsem se reálně jen poflakovat. Vyrazil jsem tedy přímo k nim.
Došel jsem až pod ně, než jsem našel nějakou vyšlapanou cestičku přede mnou. A měl jsem štěstí, kousek od ní byla i tůňka, ve které jsem mohl narazit na rybu. Neváhal jsem a pustil se do toho. A taky že ano. A jakožto zkušenému lovci se mi to samozřejmě povedlo na první pokus. Ne, asi na třetí, ale to je jedno. Hlavně, že jsem v tlamě držel kus žvance. Aspoň něco.
Pustil jsem se do toho, jako kdybych roky nejedl a doufal, že to alespoň z části naplní můj hladový žaludek. Konečně jsem chápal, proč se říká být hladový, jako vlk.

Ani nevím, co se stalo. Ještě před chvilkou jsem tu stál s vlkem, kterého jsem nepěkně vyrušil ze spánku a teď jsem snad já byl ten, co tvrdě usnul? Jak nezdvořilé. Samozřejmě, že mě onen cizinec opustil, jinak by tu vystál dolík. Vzpomněl jsem si jen matně, že se představil jako Tristan. Musím ho pak najít a omluvit se mu, projelo mi hlavou. Jenže teď jsem byl tak rozlámaný, že jsem byl rád, že jsem se vyšplhal na tlapy. V břiše mi kručelo a já jen matně mžoural do dálky, kde jsem to vlastně skončil. Pomalu jsem si vzpomínal. Bylo na čase se zase rozhýbat a vrátit do života, protože jsem se cítil jako sto let starý. Chtělo by to potkat nějakou šťabajznu... a něco do tlamy, projelo mi ještě instinktivně hlavou a tak jsem se vydal kupředu. Možná najdu něco tady, možná budu muset jít dál.

>>> přes Poušť na Prstové hory

Netrvalo dlouho a z rozhlížení mě vyrušil pohyb nedaleko spícího vlka, kterého jsem asi svou přítomností probudil. Upozornil na sebe zvukem, na což jsem se na něj hned otočil a omluvně sklopil uši. Nechtěl jsem být nezdvořilý a otravovat, ale nějak jsem byl dlouho mimo, tak mi chvilku trvalo se vzpamatovat. "Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušil ze spánku a probudil," řekl jsem směrem k němu a omluvně ještě přikývl. Doufal jsem, že to nebude jeden z těch prudičů, co mi tu hned začnou štěkat do obličeje. "Ani ne popravdě, jsem tu chvilku. Rozmýšlím nad nějakou sváčou," přiznal jsem se a hladově si oblízl čenich. Už to byla nějaká doba, co jsem do sebe nacpal pořádný kus flákoty a možná už bylo na čase s tím zase něco udělat.

<<< Uhelný hvozd

Už to bylo lepší, cítil jsem, že v tlapkách mám zase cit, ale pořád jsem to nebyl já. Blížil jsem se k tomu. Postupně jsem prošel tím zvláštním lesem, když jsem došel na místo, u kterého jsem si byl jistý, že tady jsem opravdu nebyl. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Pach byl zvláštně rozplynutý, ale viděl jsem v dálce cosi. Buďto to byl balvan, nebo vlk, co spí.
Vyrazil jsem tedy k tomu. Když jsem se blížil, zjistil jsem, že to je opravdu vlk. Nicméně byl zachumlaný a asi si dával pěkně dvacet. Takže jsem se rozhodl ho nerušit. Na chvíli jsem se prostě zastavil a sledoval, co tu vůbec běhá kde za zvíře, že bych si třeba i něco chytil a trošku utišil hlad. Alespoň na chvíli.