Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Smysl pro humor Lyl nechyběl, ale měla smůlu, mně se to naopak líbilo. "Je to tak, vždycky jsem byl duší mlaďoch," zazubil jsem se, ačkoli v hlavě to možná znělo lépe, než nahlas. V tom jsem zacítil nový pach, který se blížil právě ke Cornicovi. Lyl evidentně mladou vlčici znala, proto jsem to neřešil, na její poznámku jsem radostně přikývl. "Vidíš, vyřešeno. To je... jeho nápadnice?" S lehkým šibalským úsměvem jsem poslední otázku řekl velmi tiše a doufal, že ano, protože to bych mu velmi přál. Vypadala mile.
Přikývl jsem na to, že se uvidí, kde ti dva vlastně jsou. Netrvalo však dlouho a já jsem zacítil i pach vlčice, který patřil pravděpodobně Juniper. Nechal jsem to být. Přemýšlel jsem nad tím ohněm. "No... asi ty? Neovládáš magii ohně? Zkus to," pobídl jsem ji mile a doufal, že jo, protože jestli to ona nebyla, tak tu straší. A to bych nerad. Ne, že bych se bál, jsem chlapák, ale... no. Byl bych nerad.
Moje konání evidentně Lyl trošku zdvihlo náladu a já jsem byl rád. Účel to tedy splnilo. Hrdě jsem se poplácal po břiše, protože jsem si výš nedosáhl a rozkmital ocas. "Ještě bych to mohl dohasit ocasem," zazubil jsem se a pak se podíval na Lyl. "Fakt si mi... chyběla," špitl jsem nakonec a užíval si její přítomnost.

Byla pravda, že jsem Cornica natolik neznal, ale zase na druhou stranu jsem si dokázal představit, že i když je zdrženlivý, se svými vrstevníky by se dokázal sblížit o trošku více. Pokrčil jsem jen rameny. "Určitě by si našel někoho, s kým by si rozuměl, i bez slov... ale kdo ví. Třeba se tu rozkouká a bude to fajn, zkusím s ním pak strávit trošku času," navrhl jsem a máchl lehce ocasem. Ten se převalil na zemi ze strany na stranu a já dál poslouchal Lyl.
Trošku se zamyslela, ale k novým členům se vyjádřila prakticky hned. Na její poznámku jsem se ušklíbl, takhle to znělo... no, ne moc dobře. "Nechci jim křivdit, třeba jsou oba v úkrytu a odpočívají," snažil jsem se trošku Lyl uklidnit, ale kdo ví, kde byli. Chtěl bych se s nimi taky vlastně seznámit.
V tom se kousek od nás objevil oheň. Lehce jsem s sebou cukl, ale nelekl jsem se tolik, jako Lylka, která se mě hned zeptala, jestli jsem to byl já. Zavrtěl jsem hlavou. "Já určitě ne, o ohni vím kulový," ušklíbl jsem se, ale pro jistotu jsem to ještě zkusil, jestli to neumím. Neuměl jsem.
Když řekla, že to mám ukázat, lehce jsem se ušklíbl, ale hned na to jsem na tvář nasadil vážný výraz. Vypnul jsem hruď, postavil se a tlapku natáhl před Lylku. "Odstup," řekl jsem vážně, ale s mírným cukáním koutku. Postavil jsem se hrdě před oheň, dost daleko na to, abych se nespálil, a pak už jsem jen natáhl krk s hlavou co nejblíže to šlo. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem začal foukat, jako kdyby šlo o život. Vůbec to samozřejmě nepomohlo, ale chtěl jsem alespoň odlehčit situaci. "Fu, fu!" Vydával jsem u toho ještě, abych to zdramatizoval a snažil jsem se u toho po očku koukat na Lyl, jestli jí to alespoň trošku zdvihlo náladu.

Odchod ze smečky jistě nebyl jednoduchý, ale Lyl u mě mohla najít potřebnou oporu. Byl jsem tu pro ni a byl jsem odhodlaný jí podpořit v čemkoli. "Určitě to zvládne, nový domov si oblíbí, jen by to možná chtělo někoho i v jeho věku, s kým by si třeba rozuměl?... přijde mi, že s dospěláky si ten život tolik neužije," konstatoval jsem a podíval se přitom na něj a pak zpátky na Lyl. Ale kdo jsem byl, abych věděl, co on potřebuje. Netušil jsem, třeba mu to vyhovovalo, kdo ví...
Lylka se zeptala, jestli se tu ukázali ti dva noví. "Vlastně... jsem je ještě nepotkal, netuším. Myslím, že Merle je v úkrytu a Juniper nevím," řekl jsem a přikývl, protože mě to vlastně taky celkem zajímalo, kde jsou. Chtěl jsem je poznat. Ale na to ještě bude času.
Zlatavá by si měla odpočinout, ale chápal jsem, že do úkrytu teď nechce, když tam jsou ostatní. "Tak si klidně lehni tady do mechu, budu držet stráž," řekl jsem a hrdě jsem se u toho vypjal, abych působil co nejvíc, že to zvládnu. V tom se objevil vedle nás oheň, čehož jsem se lekl, ale ne tolik, jako Lyl. Musel jsem se lehce zasmát. "Klidně ho dostanu na kolena, ochráním tě, fakt!" Zažertoval jsem, protože jsem jí zrovna řekl, že budu držet stráž a vyděsil jí oheň. Dloubl jsem do ní lehce tlapkou a doufal, že to vezme taky s humorem a trošku se ta situace odlehčí.

Byl jsem rád, že jsem rezavou vlčici viděl zpátky doma. Opustit smečku bylo určitě těžké, ale i tak to zvládla a nezůstala tam, takže jsem mrsknul ocasem a poslouchal ji. Řekla, že jim hlavu nikdo netrhal, ale bylo poznat, že jí to trošku vzalo. "Je to těžký, to chápu... ale jste zpátky, doma," řekl jsem a usmál jsem se na ní. Muselo jí to vzít. Chtěl bych ji nejraději obejmout. Ale držel jsem se raději ještě nějakou chvilku zpátky.
Když požádala Cornica o nějaké to soukromí, přikývl jsem na něj a poodešel spolu s Lyl. Zeptala se, jak to šlo tady, ale nic moc nového jsem neměl. "Ta Žaneta spolu se svou sestrou tu stále jsou, asi namířily do úkrytu po tom, co se tu stalo. Jinak... je tu klid. Ale bylo to tu... prázdný, bez tebe, tedy, vás," dodal jsem a nervózně zahrabal tlapkou v zemi se sklopeným pohledem. Pak jsem se podíval na ni a sedl si k ní. "Měla by sis odpočinout. Jedla si?" Zeptal jsem se starostlivě. Možná to chtělo si dát chvilku voraz. "Dojdu ti pro něco a můžeme chvíli pobýt v úkrytu, aby ses prospala a pak jsme byli plní síly na smečkové povinnosti, co ty na to?" Navrhl jsem, ale bylo mi jasné, že nebude hned pro. Ale kdo ví, musela být unavená, takže jsem rozhodnutí nechal na ni.

Nakonec to vypadalo, že se situace uklidnila. Netušil jsem, jestli vlčice tu budou chtít zůstat, i když věděly, že už v čele smečky je někdo jiný. Ale nechal jsem to na nich, vypadalo to, že zatím nemají v plánu odejít a na zimu jsem jim plně rozuměl, ale doufal jsem, že jen nezneužijí toho, že je tu necháme a na jaře pak nezmizí. Jen jsem to prostě nemohl nijak ovlivnit.
Z myšlenek mě vytrhlo známé zavytí. Lehce jsem rozhoupal ocas a vydal se směrem, kterým to šlo.
Když jsem se přiblížil, spatřil jsem v dálce Lyl. Ta vlčice mi tak chyběla, že jsem to snad ani nedokázal popsat, nicméně jsem nechtěl dávat nic extra najevo. Nevěděl jsem, jestli můžu... více projevit emoce, nebo se mám raději držet zpátky. "Lyl!" Křikl jsem jen, když jsem byl skoro u nich. Byla tam s Cornicem. "Ahoj," pozdravil jsem je oba a podíval se i na mladšího vlka, který tu s ní byl. "Jsem rád, že jste zpátky... byli jste v Mechu? Jak to šlo?" Měl jsem spoustu otázek, ale chtěl jsem nejdřív vědět, jak se cítí, než jí začnu vyprávět, jak je to tu bez ní prázdné.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les&r=1#post-244248
Další značkování: 31. 12. 2025

Značkování

Mluvící mini mýval se do mě opřel, ale nakonec uznal, že je ta situace vyhrocená. "Já vás chápu a taky bych asi jančil, ale ničemu to nepřidává a nepomáhá," řekl jsem jen tiše a podíval se na vlčici, která vypadala, že by se mohla brzy probrat.
Netrvalo dlouho a i se tak stalo. Její sestra z toho měla Vánoce, nicméně i já si oddychl. "Panejo, tys nás vylekala," řekl jsem jen směrem k ní a podíval se na její sestru, která evidentně byla dlouho pryč a měla si se svou druhou ségrou spoustu co říct. Chvilku jsem tam ještě stál. Najednou se však její sestra rozeběhla do lesa, směrem pryč. Koukl jsem na Žanetu. "Všichni jsme v pořádku, i když ty tvoje blesky nám daly zabrat. Ale naštěstí se nikomu nic nestalo, i chlupy už mi nestojí," zažertoval jsem a usmál se na ni. "Jsem rád, že jsi v pořádku," dodal jsem ještě a pohodil ocasem. Než jsem stihl cokoli ještě dodat, přiřítila se Rosie a nacpala mi do tlamy jakousi houbu. Natěžko jsem začal žvýkat a nevnímat to, jak je mazlavá, nicméně i tak jsem se na ní podíval a po poměrně hlasitém spolknutí toho největšího sousta, protože to prostě nešlo rozžvýkat, jsem jí poděkoval. "Děkuju," řekl jsem a podíval se po lese. "Vidím, že už jste v pohodě, nechám vás tady chvilku, ať si popovídáte a proberete, co jste obě zažily, dobře? Půjdu označkovat hranice a kdyby cokoli, stačí zavýt a jsem tu. Budu opodál," mrkl jsem na Rosie, pak na Žanetu a nakonec na mini mývala, kterému jsem taky věnoval úsměv.
Byl jsem rád, že jsme to všichni přežili, i když to byla těžká situace. Sice ještě nebyla uzavřená, ale cítil jsem, že povinnosti volají. Proto jsem se vydal ke hranicím a začal je pečlivě značkovat. Dlouho jsem nedělal tyhle věci, spojené s chodem smečky a bylo potřeba si na to zase zvyknout. Myšlenkami jsem zabrouzdal k Lyl. Je v té Mechové smečce? Co když jí nechtějí pustit? Ale asi musí... přeci jen, je už alfa, tak není o čem... ale trochu jí to trvá. Neměl bych ji najít? Ale ne, zvládne to... jen už mi chybí, s poslední myšlenkou jsem nakopl kus shnilé houby a pokračoval ve značkování. Obcházel jsem stromy pečlivě a zároveň jsem tak studoval území, které teď bylo naše. Líbilo se mi tu a bylo fajn svým pachem jen utvrzovat to, že to všechno je opravdu skutečnost a není to sen. Kdyby se teď věci měly změnit, asi bych se hodně bránil. Tuhle smečku už bych prostě jen tak někomu nedal, ani bych ji nevrátil těm, co ji hodili na nás. Bral jsem to jako svůj domov a rychle jsem si zvykl.
Když jsem byl skoro zpátky tam, kde jsem začal, vyrazil jsem k místu, kde byly ty dvě vlčice a mini mýval s tím, že budu opodál. Nechtěl jsem na ně koukat o pár metrů dál, ale byl jsem tak, abych případně mohl být zpátky během chviličky. Tak jsem si na chvilku lehl a odpočíval. Docela jsem si to zasloužil, po tom všem.

Září 6/10 | Lilkuš (//chtěla jsem jít spát, ale v tom nejlepším nemůžu, že jo :D)

Na její poznámku jsem se jen zlehka uchechtl, abych jí neurazil, ale spíše jsem jí měl sto chutí obejmout a utěšit, protože mi bylo jasné, že to bylo citlivé téma. A vtip byl jen zástěrka pro bolest. Raději jsem to nekomentoval, zvolil jsem cestu, že mlčeti zlato. Pak se ale rozpovídala více. "Tady je evidentně možný všechno," dodal jsem s mírnou frustrací, abych jí ukázal, že sdílím její obavy. "Asi to nějak udělal... nějak jde se vrátit mezi živé? Asi jo. Tak to je... mazec," řekl jsem jen a na sucho polkl. Byla to děsivá představa. Na jednu stranu fajn, na druhou... no. Moc ne.
Když řekla, že hysterky miluje, zasmál jsem se. "Hned jsem si na tebe vzpomněl, neboj," zazubil jsem se ještě. Nechtěl jsem ale u tohohle tématu zůstávat, protože to, co bylo potom, bylo mnohem lepší.
Naše pohledy se opět setkaly a já jsem neodolal a zabořil čenich do její srsti. Přišlo mi, jako kdyby se jí svaly napnuly, ale neucukla, nepohnula se. Došlo mi, že evidentně má jen strach. Strach ze ztráty. A to se mi i následně potvrdilo, když na moji poznámku pro odlehčení situace vytasila celkem ostřejší otázku. "Lyl," oslovil jsem jí, když jsem hlavu zdvihl do její a podíval se jí zcela oddaně do zlatavých očí. "I když to bude znít hloupě, tak... přesto pro mě moc znamenáš. Nikdy tě neopustím a nevykašlu se na tebe, budu stát po tvém boku, ať se děje cokoli, slibuji. Smečku zvládneme levou zadní a všechno ostatní taky. A já udělám všechno proto, aby si se v každé situaci cítila co nejlépe," s vážností v hlase jsem se lehce pousmál a pak si znovu dovolil položit čenich do srsti, na stejné místo, jen o chvilku déle. Neskutečně jsem si to užíval.

Září 5/10 | Lilkuš

Na její tvrzení jsem přikývl, protože prostě měla pravdu. Jako většinu času, věděla co dělá, co říká a to se mi na ní tak líbilo. Ta její sebejistota jako kdyby z ní vyzařovala na míle daleko. Pak se ale sama rozpovídala o tom, koho potkala v horách. "Počkej a proč myslíš? To je nějaký tvůj známý, nebo snad... bývalý?" Zeptal jsem se opravdu opatrně a pohledem se snažil být někde neurčito kde, protože jsem z té otázky byl opravdu nervózní. "Věřím, že si poradíme s kýmkoli," řekl jsem ještě trošku více sebejistě, ačkoli když už i Lylka z něj měla špatný pocit, já ho měl dvakrát tolik... a to jsem ho ještě ani nepoznal.
"Ano, Rosie se jmenuje prý. Ani nevím, kde se tam vzala, ale začala vyvádět a dělat hysterii úplnou, jako kdybychom tam Žanetu snad vraždili nebo co... no znáš to," máchl jsem ještě trošku špičkou tlapky a pak se na ní jen lehce uculil.
Naše oči se zase setkaly a já ze sebe vyplivl to, co jsem řekl. Bylo mi tak stydno, že bych se nejraději propadl pod zem, ale místo toho, aby se sebrala, odešla a nechala mě být, řekla... že na mě taky myslela? Hned se mi rozzářil pohled. Podíval jsem se jí do očí a začal se culit, jako sluníčko. Jedna vlčice a udělá toho se mnou víc, než sto... to jsem na ní prostě zbožňoval. "Tak to mě fakt moc těší... že jsem v tom nebyl sám," prolomil jsem ještě ticho a pak si jí položil čenich na srst na krku. Netušil jsem, jestli už to přeháním, ale chtěl jsem jí prostě být na blízku. Spokojeně jsem nasál její pach a pak jsem zdvihl hlavu. "Budeme ty nejlepší alfy, které Ageron kdy potkal," řekl jsem ještě trošku na odlehčení situace, protože evidentně jsme se tu oba styděli jako nějací puberťáci. Ale co, bylo to roztomilý a mně se to líbilo.

Září 4/10 | Lilkuš

Poslouchal jsem, co mi říkala, ale snažil jsem se soustředit na to, co říká, než to, jakým způsobem. Protože mi přišlo, jako kdyby její hlas byl snad ještě sametovější a příjemnější, než kdy předtím. "Tak to se těším, až si to tady projdu taky. Asi máš pravdu... budou litovat. Ale co už. Nevzdám se toho taky, i kdyby se mělo dít cokoli," řekl jsem rozhodně s vážností v hlase, protože jsem to tak fakt myslel.
Cítil jsem, jak to Lyl procítila. Já jsem vlastní potomky neměl, tedy, měl, jednu dceru, ale... ta ani neví, že existuji a já ani nevím, jestli existuje ona. "Kdo ví, co je k tomu rozhodnutí vedlo, ale jejich škoda je náš přínos. Žanety mi je líto taky, rozhodnutí je na ní. Ani nevím, jestli tam pak je ještě někdo, kdo o tom neví," zapřemýšlel jsem nahlas, abych trošku odvedl konverzaci stranou. Nechtěl jsem, aby se v ní rozjely nějaké špatné emoce. To bych nerad.
V tom jsem jí věnoval pohled, který si ona držela. Možná to bylo dlouhé, i v rámci minut, ale pro mě to bylo jako pár sekund. Mohl bych se jí do očí dívat celou věčnost a nenabažil bych se. Viděl jsem na ní něco, co bylo trochu jiné, její pohled nebyl už tak kamenný a odměřený, jako kdyby chtěla něco říct. A snažila se... jen to dopověděla už vlastně po svém. Odvrátil jsem ho zpátky mezi kmeny stromů a pak jsem jen zhluboka vydechl. "Jestli prošli tvým schválením, určitě budou fajn." Nakonec jsem se k ní otočil a znovu jí věnoval stejný pohled. Nemohl jsem z ní spustit oči. "Jsi krásná," vypadlo ze mě. Nemohl jsem to udržet. "Teda, co, promiň... ale nemůžu z tebe spustit oči. I když to tam byl pěkný chaos, myslel jsem na tebe," přiznal jsem se a teď už trochu nervózně zapíchl pohled před sebe do mechu. Doufal jsem, že jsem to nepřehnal.

Září 3/10 | Lilkuš

Po chvilce jsem se lehce pošoupl tak, abych byl u Lylky ještě blíž. Líbilo se mi to, když jsem jí byl na blízku. Pak jsem ji poslouchal. "Tak to je super náhoda. A les se jim líbil? Ještě, aby ne... tak to je fajn," přikývl jsem, když dovyprávěla. "Už se těším, až se s nimi taky seznámím," doplnil jsem ještě.
Pak jsem jí začal vyprávět o tom, co se stalo u mě. Nebyla to jednoduchá situace, ale nějak jsem se s tím popral. "Tak to je jasný, nejsem žádná vomáčka přece," zazubil jsem se ještě a na oko se lehce popyšnil jak páv, ale moc mi to nešlo. "Uvidíme, jestli ve smečce zůstanou no," pověděl jsem myšlenku nahlas a poslouchal pak zase ji.
Do Mechu nestihla doběhnout, takže to znamenalo, že zase bude chvíle, kdy budu bez ní. Lehce jsem si povzdychl a poslouchal. Starého známého? Netušil jsem, jestli se na to chci vyptávat, ještě potom, co řekla bohužel. Možná to byl nějaký její... bývalý? Cítil jsem lehkou žárlivost. Zvláštní, bylo to pro mě nové... Když však, po představení těch dvou, řekla, že se chtěla ujistit, že jsem v pořádku, věnoval jsem jí pohled do zlatavých očí zpátky. "Děkuju, jsi hodná," pousmál jsem se. Chtěl jsem jí toho teď říct tolik, ale pořád jsem měl trochu strach. "Taky jsem měl strach, aby se ti něco po cestě nestalo... nejradši bych šel s tebou. Ale ohlídám to tady, slibuju."

Září 2/10 | Lilkuš

Přicházel jsem ke zlatavé a už z dálky jsem měl na tváři lehký úsměv. Musel jsem se culit a tep se mi mírně zvýšil, ale snažil jsem se to nedat tolik najevo. Přilehl jsem k ní a zeptal se, co a jak je nového. Myslel jsem tím, jestli už stihla zařídit svoje povinnosti v bývalé smečce, ale ona přišla s novinkou. Nadšeně jsem nastražil uši a máchl ocasem, kterým jsem taky párkrát zabubnoval do mechu. "Jako fakt? Tak to je super! To jde rychle, to mám radost," usmál jsem se. "Dobře ty. To jsi šla za les a vykřikovala, jestli se někdo nechce přidat, nebo jak si je našla?" zasmál jsem se a chtěl do ní lehce drcnout, ale raději jsem si to ještě odpustil.
Netrvalo dlouho a ona se ptala na mou situaci. Jen jsem lehce máchl tlapkou ve vzduchu. "No, jen mě viděly, hned se tam seběhly a úplně to tam jiskřilo, to ti povím," řekl jsem s lehkým šibalským úšklebkem a pak jsem jen zavrtěl hlavou. "Bylo to horší... ta jedna, Žaneta, zjistila, že je ten Crowley opustil, asi byla jeho máma? Nebo tak něco... a rozlily se jí emoce, které projely až do magií, takže lítaly blesky do stromů a tak," protočil jsem oči. "No a měla tam nějaké vlče, Pandoru? Nebo tak nějak. A pak ještě přiběhla Žanety sestra, Rosie, která si myslela, že jsme jí ublížili, protože ona byla vyčerpaná a padla k zemi no a ležela tam... prostě chaos, ale zbytečnej," dodal jsem ještě. Bylo toho víc, co k tomu dodat, ale raději jsem to moc nekomentoval. Důležitý bylo, že nikdo neumřel. "A byla si v tom Mechu?"

Září 1/10 | Lilkuš

Situace vypadala, že se uklidnila. Měl jsem toho celkem plný ušiska, takže jsem byl rád, že jsem mohl na chvilku trošku vypadnout. Ale zvládl jsem to, podle mě, celkem dobře.
Zajímalo mě, jestli Lylka už byla v Mechu a zařídila si, co potřebovala, nebo co je nového. Vlastně... mi celkově chyběla. Vydal jsem se k místu, kde jsme teoreticky objevili úkryt, abych se tam porozhlédl, než se Lylka vrátí. Jenže v tom jsem v mechu spatřil zlatavou srst. Je to ona, projelo mi jen hlavou a srdce se mi trochu rozbušilo. "Lyl," řekl jsem jen tiše, abych ji nevyděsil a přišel blíže k ní. Neváhal jsem ani sekundu a lehl si vedle ní. "Chyběla si mi... jak bylo, co je nového?" První část věty jsem samozřejmě řekl velmi potichu, ale tušil jsem, že to slyšela.

Začal to tu být pěkný chaos a připadalo mi, že nemám situaci vůbec pod kontrolou. Ještě, že to nevidí Lylka, napadlo mě jako první. Ani jsem si nedokázal představit, jak by to tu řešila ona. Asi by je tu všechny sesekala.
Flekatá vlčice se do mě opřela, že je to její sestra. Do toho tady běhal nějakej mýval, kterej mluvil, byl jsem fakt mimo. Netušil jsem, co dělat, ale potřeboval jsem zachovat chladnou hlavu. Zhluboka jsem se nadechl a pak vydechl. "Žije! Tak klid," řekl jsem znovu, i když mi řekla, ať jí to neříkám. "Promiň, ale tak tu ksakru nejanči jak splašená, to situaci moc nepřidává," řekl jsem a sklonil jsem hlavu k Žanetě. Cítil jsem, že dýchá, takže jsem se zkusil zeptat na magii vody, ale nikdo z nás ji neměl. "To já taky nevím," řekl jsem ještě a rozhlédl se v rychlosti. Jenže jsem je tu nechtěl nechávat. V tom se Žaneta snažila pohnout a vydala zvláštní zvuk. Jen jsem do ní lehce dloubl čenichem a udělal krok zpátky. "Asi si potřebuje jenom odpočinout," zhodnotil jsem ještě a cítil, jak se můj dech i tep uklidňují. Tohle teda bylo něco... to až budu říkat Lyl, tak mi to ani neuvěří.

Situace se nevyvíjela úplně tak, jak bych si představoval, ale nějak jsem to čekal. Nebyla to nejlepší chvíle. Chtěl jsem si vzít malé vlče k sobě, aby se mu případně nic nestalo. Žaneta řekla, že mi nechce ublížit, což mě upřímně asi nejvíce uklidnilo. Pochopil jsem, že se v ní mísí pocity a že to nedokáže ovládat tak, jak by chtěla. Naštěstí to nebyla zlost vůči mně. "To jsem... rád," špitl jsem tiše.
Když začaly z ní padat řečnické otázky, raději jsem byl ticho. Nevěděl jsem, co na to říct, neměl jsem odpověď a nechtěl jsem to ještě více rozpitvávat.
Malá se mě zeptala, jestli vím něco víc o Lylwelin. "No... nevím toho úplně hodně moc, ale... jmenuje se Lylwelin a původně byla v Mechové smečce, teď ale bude tady," řekl jsem jen v rychlosti, když v tom najednou nedaleko nás do stromu udeřil další blesk. Cukl jsem s sebou a natáhl tlapu nad vlče. "Žanet, já vím... že to je situace na prd, ale bude to dobrý. Vysvětlí se to, určitě," snažil jsem se jí podpořit, aby to tu celé nezapálila, když najednou řekla, že jí je blbě a padla k zemi. V sekundě jsem k ní přiskočil a snažil se zjistit, co jí je. Jenže v tom se k nám začala hrnout další vlčice.
Křičela už z dálky, otočil jsem jen hlavu, ale chtěl jsem zajistit, aby Žaneta byla v pohodě. Jenže to asi byla její známá nebo něco, protože k ní přiskočila a začala vyvádět, jak kdybychom jí snad něco udělali? No tohle tady ještě chybělo, protočil jsem si pomyslně oči a zavrtěl hlavou. "Nevím, kdo jsi, ale uklidni se, prosím tě. Nevíš, co se tu stalo. Je vyčerpaná... nic jsme jí neprovedli." Nevěděl jsem, co jí mám vůbec říct, protože vysvětlovat někomu cizímu, co se tu stalo, bylo na dlouho. "Možná to bude chtít ji donést vodu? Nebo já nevím, nemáš magii vody?" Podíval jsem se na vlčici, která nad ní stále stála, jako kdybychom ji tu měli snad rozcupovat, nebo něco.