Atypické jméno. Nebo ne? Ale! Atypická vůně. To je první, co vás na tomto vlkovi zaujme. Jakmile kolem projde, zacítíte sladkou, ale čerstvou vůni, protože tenhle mladík o svůj kožich prostě pečuje. Vzhled je pro něj číslo jedna, jednoduše musí vypadat stále dobře. Není to ale jen to, co vás zaujme, hned po jeho levandulových očích vás obejme jeho sametový, ale hluboký hlas. Zní to skoro, jakoby zpíval, mladé dámy to položí do kolen. Anebo tak si to on alespoň myslí.
Jelikož dbá na svůj vzhled a musí vždy vypadat dobře, do fyzických aktivit se zrovna dvakrát nehrne. Lov není jeho aktivita číslo jedna, jednoduše ho to nebaví. Ta zvěř, všude ta špína, bláto, prach... kdo by na to měl dobrovolně sahat? Dává od toho tlapky pryč, dokud to jde. Úspěšně se vyhýbá. Snaží se.
Není namyšlený, ale něco na něm je. Nemá velké ego, spíše specifické charisma, kterým okouzlí kdekoho. Je přirozený řečník, dokáže svým slovem upoutat pozornost a zároveň přesvědčit, protože to, co říká, má hlavu a patu. Zároveň je i skvělým posluchačem a i přesto, že se snaží být viděn jen v tom nejlepším světle, pokud potřebujete jeho názor a jste jeho blízký přítel, nebude si brát servítky a řekne vám věci narovinu tak, jak si to myslí.
Je to gentleman, má rád vlčice a nebojí se to dát najevo. Není sukničkář, spíše mu jde o přízeň a být v jejich blízkosti. Rád jim dělá úsměv na tváři, lichotí a pochlebuje tak, aby každá byla spokojená. Ví, jak si vlčice dostat na svou stranu, malými romantickými gesty a pěknými slovy si získá snad každou. Přesto však je velmi oddaný, pokud by se pro něj našla ta pravá, všechny ostatní by šly ihned stranou a on by jí snesl i modré z nebe. Dalo by se říci, že by byl i podpantoflák, pokud by se jeho oči upnuly jen na tu vyvolenou, udělal by pro ní první poslední. To, co by si řekla, by splnil, ať už by ho to stálo cokoli.
Je přirozený, má široký smysl pro humor a snaží se vše brát s nadhledem. Je trošku snílek, ale pokud je třeba a situace si to vyžaduje, dokáže být realista. Spíše se však snaží si život užívat, nevázat se, objevovat a obdivovat krásu světa a vlčic.

První apríl. Pro někoho to byl den jako každý jiný, slunce svítilo, bylo příjemně teplo a jaro se pomalu hlásilo o slovo. Ale pro vlčici Nikolu to byl neobyčejný den. Ačkoli zažívala jednu z největších bolestí za svůj život, jak říkávala později, byl to ten nekrásnější den, co jí mohl potkat. A to právě proto, že v tento den přišla na svět dvě vlčata. Nejprve první, hnědé, po dopadu slunečních paprsků s odleskem béžové a bílým břichem. Za ním hned druhé, taky hnědé, ale s velkým bílým flekem. Oba byli samci, jejich příchod na svět byl očekáván, a tak se radovala celá smečka. A tak, jak tomu bylo ve smečce zvykem, dostali vlci jména František a Tomáš.
Stalo se tak v Jarošovské smečce. Les byl útulný, příjemně voněl. V čele Jarošovské smečky byli rodiče Tomáše a Františka, alfa Nikola a Pavel. Smečka fungovala bez problémů, proto i jejich první měsíce byly velmi snadné. Vlčata měla pravidelný přísun potravy, dostatek vlků, kteří jim věnovali pozornost, místo, které bylo bezpečné... prostě žádný problém. Bratři rostli, byli nerozlučná dvojka. Od sebe se ze začátku prakticky nehli, ačkoli byli trošku odlišní, doplňovali se a rozuměli si. Byla to úplná idilka.
Naučili se společně chodit, postupně běhat, rodiče je naučili lovu a ochraně území. Lov pro ně nebyl nijak zajímavý, více zaujal Tomáše než Františka, ale i tak to pro Tomáše nebylo něco, co by ho naplňovalo a bavilo. Rád obcházel území, cestoval, užíval si krajiny a snil. František byl spíše pohodář, do všeho se musel prakticky nutit a dalo by se říci, že tam, kde jste ho posadili, tam i byl o hodinu později.
Postupně vlci rostli, dospívali a zjišťovali, co je vlastně zajímá a baví. František měl rád kvašené ovoce, Tomáš se spíše zajímal o vlčice a cestování. Společně však tvořili nerozlučnou dvojku. Magie jim později nebyly cizí, naučili se, co znamená jejich barva očí a jak magii používat.
Když nabyli dospělosti, měli se opravdu skvěle. Nic jim nechybělo, byli ve fungující smečce a nikdy se nesetkali s žádným problémem nebo nesrovnalostí. Jejich vztahy byly takové, jaké by měly být. Rodiče jim vždycky byli podporou.
Jednoho dne se však Tomáš probudil a jeho brácha byl pryč. Netušil, co se stalo, a tak se začal vyptávat. Žádné odpovědi, která by vysvětlila to, kam zmizel, se mu nedostalo. Tížilo ho to, stýskalo se mu po starším bráchovi. Co když se mu něco stalo? Nedopustil by to! Proto se rozhodl, že ho najde. Třeba jen ztratil stopu a vydal se špatným směrem... S rozhodnutím, že bráchu najde, se vydal za rodiči a ti mu dali požehnání. Nechtěli ho ve smečce držet, protože věděli, že jednoho dne by se sám rozhodl vyrazit do světa. Přečkal tedy noc, během které nespal, aby zjistil, jestli se brácha vrátil, nebo ne. Když se neobjevil, s ranními paprsky slunce se rozloučil Tomáš s rodinou, se zbytkem smečky a vydal najít bráchu.
Dalo by se říci, že tak započalo jeho dobrodružství, ale upřímně ani během jeho cesty se nic moc zajímavého nedělo. Změna počasí, hledání úkrytu, potravy... běžné věci, co vlky na toulkách potká.
Dokud nenarazil na vlčici. Spatřil ji na druhé straně řeky. Poprvé viděl vlčici, kterou neznal. Byla velmi zajímavá, měla krásné zbarvení a jeho oči se od ní nemohly odtrhnout. Neváhal ani sekundu, sebral první rozkvetlou květinu, co uviděl a vydal se za ní. Zjistil, že její jméno je Iveta. Začali si povídat a on věděl, že s ní chce zůstat. Domluvili se, že se budou scházet na místě jejich prvního setkání každý den, za úsvitu. Tak tomu i bylo, Tomáš si našel úkryt nedaleko, aby byl vždy poblíž a mohl včasně čekat na svou vyvolenou s kyticí v tlamě. Iveta vždy přišla, s načasováním snad na sekundu přesným. Kde ona měla úkryt Tomáš nevěděl. Chtěl o ní zjistit více, ale moc mu toho neřekla. Spíše spolu snili o tom, jaký je svět, jací jsou vlci a jaká je podstata života. Až dospěli k tomu, že podstatou jsou vlčata. Předání genů.
Dny plynuly, až jednoho dne nastala zima. Oba se k sobě museli tisknout, aby jim bylo tepleji, což vedlo... no, k bližšímu kontaktu, řekněme. A tak vlčice zabřezla. Některé dny se nemohla za Tomášem dostavit, až jednoho dne, po skoro půl měsíční odmlce, když už to Tomáš chtěl vzdát, za ním přišla. Měla s sebou malý uzlíček chlupů a řekla: „To je tvoje dcera.“ To byla ta nejhezčí slova, co kdy mohl slyšet. Měl takovou radost! Ihned je objal a chtěl začít vymýšlet, jak společně budou žít a vše bude takové, jaké to měl v rodině on. Jenže v tom, když před sebou měl tu nejlepší představu, uslyšel vlčecí hlas. Vlk se za ním hnal a křičel něco, co vůbec nebylo příjemné slyšet. „Jak se jmenuje?“ Stihl se jen Tomáš zeptat Ivety, protože tušil, že je tu něco špatně. „Iva.“ Víc toho nestihla říci, když vlk přistál vlkovi na zádech a svalil ho na zem. „To je moje partnerka ty idiote!“ Vrčel celý černý vlk a Tomášovi došlo, že z něj udělal paroháče. Netušil o tom, hlavně nevěděl, proč to Iveta udělala. Stáhl uši ke krku a schytal drápy do zadní nohy.
Nebyla to žádná krvěžíznivá bitka, vypadalo to spíš, že černý vlk si chce vlčici udržet a Tomáše jen vyhnat. Tak i Tomáš učinil, vzal doslova tlapy na ramena a utíkal pryč. Nechtěl už s nimi mít nic společného, ale to, že má dceru a nemůže ji vychovat, ho velmi mrzelo. Chtěl ji poznat a dát ji lásku, co si zaslouží. Musel se s tím však smířit, že už ji asi nikdy v životě neuvidí.
Netušil kam jde, neměl sebemenší ponětí, kde je jeho bratr a jestli ho někdy najde. Nebo jeho rodnou smečku. Nevěděl nic, byl smutný. Čas plynul, až se pomalu vlk ocitl na hranicích světa, o kterém doposud nevěděl. Ale neváhal a vydal se ho prozkoumat. Kdo ví, na co, nebo spíše na koho tu narazí.

Zajímavosti:
• Je vysoký, nohatý a více huňatý
•Vidí mírně rozmazaně, občas za přímého slunce nebo mrholení má problém rozeznat vlka