Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie (1/5) 62

Poslušně ťapkala za Zlatavou vlčicí a raději se od ní držela tak daleko, jak mohla, tedy šla raději i za Cornicem. Potěšil ji s tím, že řekl, že umí dobře utíkat. "Heheh, myslíš?" zeptala se a čertovsky se zazubila. Dávala si ovšem pozor, aby nebyla slyšena cizí vlčicí. Moc jí nevěřila a šel z ní respekt, jak se tak zvláštně dívala. Nebyly to to přátelské oči, na které byla ode všech zvyklá. Hold byla zvyklá, že když byla malé roztomilé vlče, že se z ní šel každý poprdět. Tahle vlčice byla ledová jako noc, která je minula.
Cornic odpověděl, že vlčice jeho mamka není, ale že ho před nedávnem zachránila a je moc hodná. Překvapeně zamrkala a nahlédla přes Corniho sedinku na Zlatavou. "Fakt?" zeptala se s pochybností v hlase a raději tlamku zaklapla, když se zmiňovaná optala, kdo že vlastně Thyrka je. Její menší společník neváhal ji představit a popsat situaci, zatímco došli na místo, kde asi měli přečkat noc, která už pomalu přecházela. Ujistil ji potom, že svůj domov najde, až bude více světla. S povzdechem přikývla, posadila se a měla uši pořád posmutněle stažené dozadu. Ze začátku to byla sranda, ale teď? Byla v nějakém lese, ve kterém měla ještě horší pocity a zesilovalo to, že tu byla ta odměřeně hledící vlčice, která jim nařídila, aby se tu moc nepotulovalo, což jí přišlo zvláštní.
"A ploč?" vypadlo z ní téměř okamžitě a hned v tu chvíli by se nejraději zahrabala pod sníh. Jenže své otázky ze zvídavosti prostě ovládnout neuměla. Tak zkusila jeden ten ze svých nevinných úsměvů a pohled zespoda, jestli náhodou chladná vlčice neroztaje. Povšimla si toho jejího letmého dotyku vůči druhému vlčeti. Třeba byla fakt hodná? Pořád se jí tomu špatně věřilo, na druhou stranu, nenechala je tam umrznout, nebo zabloudit, no ne? Cukla sebou, když na ni Zlatavá začala mluvit. "N-no, tak nějak... Já... Chtěla jsem se tlochu pRrrojít sama a podívat se jinam, než po našem lese, jen... Si pro mě nikdo nepšišel a pak začala být tma," zalhala trošku.

loterie (4/5) 60

Pootevřela překvapeně tlamku, že Cornic viděl mech teprve včera. Párkrát po sobě rychle zamrkala. "Nooo jako, já vím, že mech je mech, jen díky tobě!" prohlásila nadšeně. Uvědomila si, že u nich v úkrytu jí nikdo neřekl, že "tohle je mech, na tom se dobře spí". Vesele se zachichotala. Měla z toho očividně radost. "Máš úplnou plavdu, je to měkoučký, heboučký a... Aaaa úplně supl čupl!" začala se rozplývat nad tou fajnovou lesní rostlinkou, na které se tak dobře spalo. Její společník si náhle získal několik plusových bodů navíc, když jí dopomohl k dalšímu životnímu objevu. Objevování totiž bylo její velké životní poslání. A hrozně ji to bavilo.
Další jeho otázka ji ale zaskočila. Prostě zase další věc, kterou nevěděla a neznala. Utrápeně si povzdechla. "To já právě taky nevím," pověděla nešťastně a svěsila hlavu. A aby toho nebylo málo, její společník se ptal, zda někdo nebude hledat ji a jí došlo, že je pryč už opravdu dlouho a pořád se tu nikdo neobjevil. Nikomu nechyběla? Nikdo si ještě nevšiml, že zmizela? Do očí se jí začaly hrnout slzy. "No... Já," posmrkla nešťastně. "Utekla jsem, ale myslela jsem, že brzo někdo půjde za mnou... A-ale to se nestalo," pípla plačtivě, ale slzy jí netekly. Pouze to vypadalo, že má fakt na mále.
Najednou zaslechla, jak se k nim cosi hrne, takže vyděšeně zalapala po dechu a skočila za starší vlče, aby se schovala. Co jeden věděl, co se k nim vydalo? Delta ji vyděsila medvědy, Cornic měl slepé oko a jizvy od tygra. Co přišlo kousnout ji? Ze tmy se ale vynořila vysoká vlčice zlaté barvy. Thyrka raději zůstávala stát za Cornicem, protože měla opravdu přísný pohled. Ale ten s neznámou mluvil, takže se očividně znali. Zlatavá vlčata vyzvala, aby se šli schovat a začala jim vyšlapávat cestu neznámo kam. Malá vlčice trochu zaváhala, ale potom se rozešla za nimi. Ale já chci domů, posmrkla nešťastně. Kam je ta cizí vlčice vedla? Kdo to byl? "To je mamka?" zeptala se nejistě, zatímco tlapkala ve sněhu.

-> Jedlový pás

loterie (2/5) 58

Vypadal, že je překvapený, že Thyra nezná mech. "Popravdě," začala nejistě a zavrtala tlapkou ve sněhu pod ní. "Poprvé jsem se podívala na svět, když už byl sníh, takže moc těch nesněhových věcí neznám," vzdychla trochu utrápeně, protože měla díry ve vědomostech. A to jí vadilo. Jakože hodně, protože ona chtěla vědět všechno na světě. Že to není možné, to ještě malé naivní vlče netušilo. Možná, že jí to dojde časem. Teď se zbytečně trápila tím, co neví a ví. "Každopádně se na tom asi dobře spí, ne? Ty jo, to bych chtěla taky! Eh, teda počkej..." zarazila se a trochu zavrtěla. Docela překypovala energií, jak se tak prospala před svým úprkem. "Myslím... Myslím, že to tam máme asi taky!" zahlásila nadšeně a oči se jí rozzářily stejně tak.
Pověděl jí, že neví, jestli by k nim mohla na návštěvu, na což reagovala zklamaným svěšením hlavy. Muselo být zajímavé jít se podívat k někomu domů, nebo ne? "A... To se nesmí? Jít takto za někým do smečky?" zeptala se nejistě. Nikdo jí o tom ještě neřekl, takže kdyby nedejbože pádila někam dále, než k tomuto jezeru, mohla dost možná na cizím území skončit. Tak se naštěstí nestalo. Pak to ale vypadalo, že si vlček na někoho vzpomněl. Na někoho, kdo by ho možná hledat šel. Vlčka zase začala být zvědavá. Jak jinak. Byl to někdo hustej? Někdo fakt zajímavej? "Jooo? A kdo?" zeptala se zvídavě a zamrkala. Mohlo jít třeba o jeho mámu, nebo tátu? Nebo měl taky nějaké starší sourozence, stejně jako ona? Pak podotkl, že je docela tma. Thyra se zmateně rozhlédla. No fakt sakra. Kdy se to stalo? Pomyslela si zmateně a vykulila očka na Cornica. "N-no, eh. J-já... Nevím," vyrazila ze sebe nejistě. Neviděla ani stromy jejich smečky. Co teď budou dělat byla docela správná otázka. Byla velká zima, tma a dvě vlčata tu byla sama. Že je někdo hlídá zpovzdálí, o tom neměla ani tucha.

loterie (1/5) 57

Pořád na něj koukala způsobem, jako že mu to nevěří a stejně tak se i čertovsky usmívala. "Takžeee mi chceš žíct?!" začala veledůležitě a začala kolem něho chodit v kruzích. "Že se tu jako potuluješ jenom tak. Jenom tak! Jooo?" zastavila se před ním a podívala se mu do očí, zatímco se jí zase rozvrtěl ocas na strany. "To jsi tak odvážný?" zeptala se ho trochu rozněžněle a kecla si na sedinku, zatímco na něj obdivně koukala jako na obrázek. Tu ale začal mluvit o jejich úkrytu a ona se zaujetím poslouchala. "Uhm, uhm," pokývala hlavou a zatvářila se zaujatě. "A jak to vypadá? Ten mech?" zeptala se zvídavě. Jak jinak, musela hned všechno zkoumat. "Můžu se někdy přijít podívat? Kde že to je?" zeptala se zaujatě a pro tentokrát mu prominula, jak nazval její smečku. Pouze se na jeho omluvu usmála a pokývala hlavou, aby věděl, že byla přijata.
Pak ji popadla vlna lítosti, když Cornic pověděl, že ho nikdo hledat nebude. Koukala na něj jako opařená a stáhla ušiska s lítostí k hlavě. Vypadala jako to nejsmutnější vlče na planetě. "Jak jako nebude?" zopakovala tiše. "Tě nikdo nemá lád?" zeptala se soucitně. To měl nějaké zlé rodiče? Nebo neměl rodiče vůbec? Nechápala to. Nebo snad si ani nikdo nevšiml, že není tam, kde má být? Netušila, co si o tom myslet. Co když ji taky nikdo nebude hledat? Naštěstí momentálně věděla, kudy se vrátit, ale kdyby to nevěděla a nevrátila se? Bude ji vůbec někdo hledat? Sevřelo se jí srdce. Co když nikomu nechyběla? Natáhla tlapku a soucitně ji položila na druhého vlčka.

loterie (1/5) 54

Thyra svého společníka zkoumavě sledovala a nechápavě naklonila hlavinku na stranu. "Takže jsi zabloudil?" zeptala se a trochu podezřívavě se na něj dívala. "Inu, každej tomu říká jinak!" zahlásila potom a zazubila se, zatímco se její ocas rozhoupal ze strany na stranu. "Ale jako nedivim se ti, v úkrytu není nic zajímavého," mrkla na něj potom spiklenecky, zatímco jí stále v očích poskakovali čertíci.
Posléze ji ale úsměv přešel. Z jakéže?!" zopakovala, zatímco se nafoukla. Nikdo nebude nazývat její smečku jinak. Nikdo! Byla to velectěná královská smečka a nesměl ji kdokoliv shazovat a zesměšňovat. Rodiče by se jistě velmi zlobili! "CedRrr," zdůraznila potom skrze zoubky. "Je to Cedlová smečka a je přímo támhle ten les!" ukázala horlivě tlapkou k lesu, ze kterého před chvílí vyběhla. "Nu a co tu dělám? Já se vydala na výlet," pověděla pak a začala se zase křečovitě zubit. Chtěla dělat frajerku, ale byla z toho spíše nervózní. "Velcí vlci pořád vedou nějaké divné a nudné konvelzace a v úkrytu mě to taky neba. Tak jsem se vydala to tady prozkoumat na vlastní tlapky!" prohlásila a pozvedla hlavu.
Zeptal se jí, jestli chce jít domů, načež začala ihned vrtět hlavou. "To rozhodně ne," odmítla hned jeho domněnku a zase se rozhlédla, zda už ji někdo nehledá. Naštěstí jí tu ještě nikdo nevyhmátnul, tak se tu s Cornicem mohla bavit dále. "A tebe nikdo hledat nebude? A co bys chtěl dělat?" ptala se zvědavě. Ráda by podnikla nějakou srandu. A ona navrhla klouzání, tak byla zvědavá, co navrhne její společník.

Loterie (2/5) 53

Leželi tak naproti sobě, po docela bolavém pádu. Přemýšlela, co všechno ji vlastně bolí. A zaslechla, jak druhé vlče prohlásilo, že to bolelo a jak se na ni podíval. Nervózně se zazubila. "Theheh," vypadlo z ní. Byla z toho vážně nesvá. A ještě více znervózněla, když si uvědomila, že už je to nějaká ta chvíle, co se zdejchla ze smečky. Nejistě se tím směrem podívala a cítila, jak se jí roztlouklo srdce. Co táta udělá, až zjistí, že tam není? Bude se na ni zlobit? Ale vždyť byla jen vedle Cedrového lesa, nebo ne? I odtud na něj viděla. Ale to bude v pohoděěě, uklidnila sama sebe a se stále stejným křečovitým úsměvem se zase obrátila na Corniho. Nevinně na něj zamrkala. "Plomiň?" pípla a začala se zadníma nožkama odrážet, aby se dostala z ledu pryč. Neměla zájem o další držkopád.
Neměla vlastně už asi ani zájem o to, aby se stala nejlepší krasobruslařkou v této zemi. Tenhle plán ji přešel stejně rychle, jako začal. Ale... Mohla bych tomu dát ještě šanci, ne?
Ohlédla se za svým společníkem. "Co ty vlastně? Jsi taky na útěku?" zeptala se nahlas, aby ji slyšel. Bylo přeci divné, že tu byl bez rodičů, no ne? Byl ještě taky malý. Sice starší, jak ona, ale ani takovéto vlče by nemělo chodit po venku samo, no ne? A nepatří třeba taky náhodou k nám? Ale tak to by řekl, že je to Cornic z Cedrové smečky, ne? Rozhlédla se kolem. Nikde nikoho neviděla. Ani nikoho od nich, ani nikoho, kdo by potenciálně mohl patřit ke Cornicovi. Zastavila se na břehu jezera, kdy se konečně postavila do sněhu. Byl hrozně hluboký, takže si musela kolem sebe vyťapkat kolečko, aby se v něm neutopila. "Ty vado! Je tu hrozně moc sněhu! Se nedostanu domu!" vyhrkla ze sebe trochu v panice.

loterie (5/5) 51

Zůstala jako opařená, když jí vlče odpovědělo tak stroze. Zamrkala a ublíženě se na něj koukala. "Ale..." pípla tiše a zase tlamku zavřela. Nejspíš pochopila moc dobře, že tady pšenka nepokvete, a tak to vzdala. Posmutněle svěsila hlavu, když se smířila s tím, že jsou tyhle informace nepřístupné. Sakra, no, budu se muset optat jinde, napadlo ji. Nebyl ale čas na trucování, protože se vydala na led. Ohlédla se za sebe na svého nového společníka, který začal vrtět ocasem. Vypadalo to, že se přidá. Nadšeně se zazubila a začala tedy s bruslením. Jednoho dne bych v tom mohla být mistr. Thyra Nina z Cedrové smečky, ó veliká krasobruslařka, nejlepší ve svém oboru, urozené krve. Yo! představovala si, zatímco kroužila po ledu a užívala si, jak jí to jde.
Najednou před ni doklouzl i vlček, akorát ne po svých. Představil se jako Cornic. Ale nééé! Proč skoro každý musí mít ve jméně to zatracené písmenko? To je Vera! Reonys! Ciri! Většina vlků co vůbec znám, se na to můžu, zanadávala si sama pro sebe a v tom přišel ten dodatek: Cornic ze Severu. Nastražila ouška a začala se k vlčkovi přibližovat. "Oh, jak vznešeně to zní!" zahlásila během toho, co se k němu rychle přibližovala. Chtěla zastavit, jenže to nešlo! A tak vlítla přímo do něj, každopádně jak byla mladší, nebyla zase tak těžká. Ale těžký karambol z toho byl, to jo. Obě vlčečí těla se na zledovatělé ploše posunula zase o několik metrů dál, než se zastavila úplně. "Jejda!" houkla vyplašeně, natažená jak dlouhá, tak široká a zvedla hlavu, aby se podívala, jestli vlček žije. A žil. "Si doblej?" zeptala se hned pohotově, zůstávajíc ležet. Nechtěla ho zrasovat tak, jak Elisa zrasovala ji. Byla pěkně škaredá.

loterie (4/5) 50
Leden 8/10 Elisabetta

Thyrka se zašklebila. "Heheh, to jsem na tebe zvědavá," vyplázla na ni provokativně jazyk na téma, že se dojde podívat tam, kde vlčka bydlí. Avšak tušila to vůbec, kde to je? Ani by to své společnici nedokázala popsat, jelikož neměla zatím absolutně žádný orientační smysl. Nikdo jí neřekl, jestli jejich smečkový lesík je na jihu, severu, nebo kde vlastně. Vypadalo to ovšem, že to ani jedné nedohází. Byly prostě domluvené, že se navštíví a to bylo celé. Prostě dobrý deal, aspoň v očích šedého vlčete. "VRrrby?" zopakovala. "To je zas co?" zeptala se ihned vzápětí, ale to už vyzvala malou vlčici k závodu.
Vyrazila střemhlav po ledě a modlila se, aby ji packy nezklamaly a ona tam byla první. Zaslechla za sebou ještě Elisabettu, jak volá, že tam bude první ona. Zatnula zuby a opravdu se snažila. Nemohla jí přeci pocit vítězství dopřát! Jenže najedou ucítila šťouchnutí a aniž by se nadála, byla rozpláclá na ledu. Zas a znovu. Samozřejmě fungovala fyzika a ona se stále velmi rychle v leže klouzala směrem kupředu, aniž by vůbec sama. To je taková bestie! Pomyslela si rozčíleně, zatímco křečovitě zavřela oči. Kde a jak skončí? Nikdo nevěděl.

loterie (3/5) 49

Pomalu se vydýchávala a nadšeně na něj koukala, vrtíc ocasem takovou rychlostí, div nevzlétla. Na jeho otázku, zda se chce klouzat, nadšeně zakývala hlavou na souhlas a letmo si jej prohlédla. A neklouzal se tu už náhodou? Napadlo ji a zkoumavě si prohlédla dráhu na ledě za ním. Přivřela očka a vyčkávala, co z něj vypadne. Po jeho odpovědi ovšem málem polkla jazyk, který zaraženě schovala. "Kdo že to? A ploč tě kousnul?" zeptala se nechápavě a znovu se zadívala na jeho... Kdysi oko. "A ten tygl ho sněd, nebo jsi ho už pak nenašel?" vyptávala se dál. Musela to všechno vědět. Všechno. Toužila po každé informaci, kterou se mohla dozvědět. A pokud nechtěla někdy přijít o oko, byla to dost důležitá informace. A jestli ho našel, proč ho prostě nestrčil zpátky? Napadlo ji. Tolik otázek! Tak málo informací.
Vlček se ovšem zajímal o to, zda se chce opravdu klouzat s ním. "Eh?" vypadlo z ní tázavě, s hlavou nakloněnou na stranu. Pak se zasmála a jemně do něj drcla, aby jej vybídla k činnosti. "Samozžejmě, že s tebou, je tu snad ještě někdo další?" Její smích se postupem věty měnil na nervózní. Trochu nejistě se ohlédla k lesu, ze kterého vyběhla. Byla to totiž mrška mazaná a tohle byl tajný výlet. Byl jí někdo v patách? Byla si jistá, že se to dřív nebo později dozví. Teď si ovšem hodlala užít nějakou tu srandu, takže naskočila na led a sjela pár metrů dopředu. Klouzání trénovala s Elisabettou, takže už to trochu vychytala. Ale stále si na ledě nebyla stoprocentně jistá, protože věděla, že stačí jeden neopatrný pohyb. Ohlédla se na vlče. "Já jsem ThyRrra," představovala se s důrazem na "R", protože jí ještě nešlo, ale snažila se aspoň to své jméno vyslovit dobře. "Thyla Nina z Cedlové smečky!" dodala vznešeně.

loterie (1/5) 47

//<- Cedr

Thyra vykoukla zpoza stromů a užasle pootevřela tlamku. Proč mi nikdo neřekl, že tady máme jezero? Mohli jsme se místo toho nudného povídání klouzat! Pomyslela si a nafoukla tlamku. Tak já teda jdu sama, abyste věděli! Zahlásila si nadšeně a ohlédla se za sebe, jestli ji náhodou někdo nenásleduje. Sama pro sebe se škodolibě zakřenila a už si to pelášila podél jezera. Musela si přeci najít nějaký super flek na klouzání. A případně nějakou oběť, která by se přidala. Ale ne prosím tu zákeřnou Elisabettu. Hele, nekecala ona náhodou něco o tom, že má hned u smečky moře? Já ji dám, hehe, mám ho taky!
Ani nečekala, že bude tak jednoduché na někoho narazit. Ale bylo tu vlče! Potencionální kořist na nějaké ty skopičinky. Zastavila se v dostatečné vzdálenosti a zvídavě zastříhala ušima. „Heeej!“ zavolala na něj z dálky a rozvrtěla ocas. „Ahoj!“ Pozdravila nadšeně a už si to k vlčkovi štrádovala blíže. Začínala být zadýchaná, takže vyplázla plazan ven a ten jí vlál do boku, zatímco utíkala. Jakmile byla u cizího, zastavila se a lapala po dechu. „Jdeš se klouzat? Je to super zábava,“ ujišťovala cizince zadýchaně a koukala na něj šibalskýma očima. Trochu se pozastavila nad jeho vzhledem. „Co to máš s okem? Vypadlo ti?“ zeptala se neomaleně. Jelikož neznala kruté vlčí osudy, netušila, co může předcházet tomu, aby jeden neměl oko. Chudák.

loterie (2/5) 46

<- Úkryt

Vyšla z úkrytu a zastavila se těsně před ním. V očích jí skákali čertíci a bylo zcela evidentní, že chce něco provést. Nabrala energii dobrým spánkem a byl čas na lumpárny. Rozhlédla se, zda tu není někdo, kdo by ji mohl vidět. To totiž nechtěla! A pak se opatrně, snažila se opravdu potichu, vydala na opačnou stranu, než byla skupina vlků, která se tam nedaleko úkrytu vytvořila. "Hehe," zasmála se krátce, když už byla v dostatečné vzdálenosti a ještě se ohlédla, zda není následována. Vypadalo to, že jí to prošlo!
Zaslechla něco na stromě a okamžitě nastražila ouška. Zahlédla v korunách mohutného stromu nějaký pohyb. Naklonila hlavinku do strany a přiběhla blíže, aby mohla zjistit, o co jde. Zaslechla poplašený pískot a zahlédla akorát huňatý zrzavý ocásek. Pootevřela tlamku v údivu a prahla po tom ještě zvířátko zahlédnout, ale schovala se. Budu se muset pak zeptat, co to bylo, usoudila a doufala, že zvířátko neviděla naposledy. Zkusila, zda umí po stromech skákat také, ale hodně rychle zjistila, že to nejde. Zklamaně ze sebe setřepala sníh, do kterého upadla a jala se zkoumat území smečky dále. Ani ještě nezvládla rozeznat hranice, takže k nim nevědomky mířila.

-> Vvj

loterie (1/5) 45

// les

Unavené vlče se doploužilo do úkrytu a šlo se se natáhnout do královské lože. Táhle zívlo a zamlaskalo, než se stočilo do klubíčka. Pořád Thyře v hlavě lítaly myšlenky na to, co se v předchozích hodinách stalo a co všechno se naučila. Pomalu si to uspořádávala v hlavě, zatímco jí velmi rychle klesala víčka, až se nakonec poddala tvrdému spánku. Spalo dlouho a naštěstí nerušeně. Byla opravdu unavená a to hodně. Občas se ve spánku zavrtěla, nebo cukla packou, jelikož měla tak zahlcenou hlavu, že se jí muselo stoprocentně něco zdát. Jednou se probudila a prohlédla si své okolí, jestli tu náhodou někdo není. Přišlo jí děsně zvláštní být sama. Bylo to vlastně poprvé, co byla sama. Jinak byla před tím stále se sourozenci a rodiči a později i s dalšími vlky. Sice ji na chvíli popadl strach, ale nakonec zase usnula.
Probudila se o nějakou tu hodinu později a znovu se rozhlédla. Stále tu byla sama. Zafuněla a dlouze se zadívala na světlušky, které osvětlovaly úkryt. Mohla bych je zkusit ulovit, napadlo, ji zatímco zůstávala ležet. No ale to by tady asi byla tma? A nakonec jí napadlo úplně něco jiného! Mohla by jít prozkoumat les a sama. Nadšeně se zvedla ze země a rozeběhla se směrem ven. Bude to sranda!

// les

loterie (1/5) 44

Malá vlčice jí pochválila jméno a Thyra se málem dmula pýchou. Takové lichocení, to by si nechala líbit neustále. Nadšeně se zatetelila a na Deltu zazubila. "Děkuji!" zahlásila hrdě a pohodila hlavinkou. Následně si vyposlechla příběh, které za sebou druhé vlče mělo a překvapeně zamrkala očky. "Cožeee? A medvěd je kdo?" zeptala se překvapeně. Co všechno nového ještě bude znát? Cítila, jak na ni z těch informací jde únava. Povšimla si, že Reo sebou přivedl další společnost a Thyra začínala být opravdu nervózní. Bylo jich tu moc a byl tu chaos.
Raději vyhledala tedy momentálně nejklidnějšího vlka ve skupině a to byla její starší sestřička, která smutnila. Thyra se jí jala trochu vyzpovídat, a tak na její otázku, jestli se něco stalo, dostala odpověď, že je to lepší. Vlče se začalo usmívat a zabouchalo ocáskem o zem. Nadšeně sledovala, jak se objímá s tátou a nejraději by se přitetelila taky, jelikož byla tak unavená, až se zatoužila zavrtat se k někomu do teplého kožíšku. Pozastavila se ovšem, když Ciri pověděla, že spadla. Vlčka si ji ihned zkoumavě prohlížela, jestli náhodou neuvidí nějaké bebí. Ale nezahlédla nic, a tak zase vzhlédla do jejích očí. "Já jsem ThyrRrra!" ponasnažila se dát důraz na písmenko "R", se kterým měla evidentně problém. A hrozně se chtěla ho naučit, jelikož ho při představování celého svého jména měla vyslovit rovnou dvakrát.
"A ty jsi CiRrri, že jo?" ujistila se s úsměvem, zatímco na ni koukala jako na obrázek. Líbil se jí její kožíšek. Každopádně to vypadalo, že má vlče těžká víčka a přichází na něj únava. Otočila se na tátu, který ji oslovil a navrhoval výlet, prý i s Deltou, aby ostatním nechali nějaké soukromí. "Nooo," začala vymlouvačně a zavrtala tlapkou ve sněhu. "Já bych si dala ještě láda šlofíčka, jsem unavená," zakňourala trochu rozmrzele. A taky jí to bylo líto, protože výlet sourozencům trochu záviděla a chtěla jít taky někam, ale nestačila by jí na to už energie. Podívala se po všech přítomných. "Já si půjdu dáchnout do úkrytu! Pak za vámi pšídu a půjdem na výlet!" ohlásila a vydala se na cestu. Trochu se ploužila únavou.

// Úkryt

Loterie (2/5) 43
Leden 7/10 Elisabetta

Zírala na vlčici žlutým pohledem a čekala, jestli z ní dostane nějaké informace. Musela se přeci zase přivzdělat. Ta ovšem zahlásila, že si myslela, že jí Thyra nevěří. Trochu se nafoukla a krátce odvrátila pohled. "Hm. Taky že nevěžím. Se ujišťuju," pokývala veledůležitě hlavou. "Víš?" Dodala pak ještě důležitěji spíše řečnickou otázku a pak na ni zase upřela svoje kukadla prahnoucí po tom, co právě začala Elisabetta povídat. "Jako, nejsi jediná, kdo bydlí u može! Popis odpovídá, že obě bydlíme u može," namítla potom. Bylo to u jejich smečky snad moře, nebo ne? Byla z toho zmatená, ostatně jako poslední dobou ze všeho. Neustále se zahlcovala informacemi a pak jí z toho šla hlavinka kolem, jak se snažila všechno vstřebat. To byly támhle složitý rodinný vazby, támhle magie, támhle toto a toto... Dramaticky si povzdechla nad tím, jak má těžký život. "A mohla bych se někdy pšijít podívat? A pšišla by ses podívat ty ke mně?" navrhla nadšeně a rozkmital se jí ocas. Začala se zase zvedat, což obnášelo asi dva pády zpátky na led. Nakonec zase stála na nohou a mohla se kolem své společnice klouzat. "Schválně, kdo první dolazí támhle," ukázala tlapkou na určité místo. "Tak ten vyhjál" vyzvala ji a aniž by vůbec čekala na nějaký start, vyrazila stylem krasobruslařky po jezeře.

loterie (2/5) 37

leden 6/10 - Elisabetta

Vlče už propadalo panice, že umře. Pořád se pod vahou druhé vlčky mlela, protože jí vůbec nedocházelo, že se tím obírá o kyslík ještě víc a volala na ni, ať ji pustí. A konečně to Elisabettě došlo a uráčila svou sedinku zvednout. Thyra okamžitě zalapala po kyslíku a s prudce vzdouvající se hrudí jen hleděla na svou společnici, neschopná pohybu. Ta ležela naproti ní, taky rozpláclá jak dlouhá, tak široká. Jakmile si doplnila zásoby kyslíku do těla, tak si nafučeně odfrkla. "Stejně ti to nevěžím," řekla potom a pohodila hlavou. Začala se znovu nemotorně zvedat na nohy. Několikrát jí to uklouzlo, tak hodila pár tanečních manévrů ve snaze to vybrat, než se to povedlo. Pak se sklouzla blíže k vlčici a koukala na ni ze shoda. "A jak to može teda vypadá, co?" zeptala se jí zkoumavě a stejně tak naklonila hlavinku. Sice jí to nevěřila, ale byla tak hrozně na všechno zvědavá, že kdyby... Kdyby přeci jen věděla, mohla by jí to říct a tím by se Šedá naučila zase něco nového.