Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 5/10 Cornic

Thyra se podivila. „Povinnosti jako dospělí vlci? Jaké mají povinnosti?“ začala vyptávat zmateně. Myslela si, že jsou svobodní a můžou všechno. Byla z toho docela zmatená, nebylo to tak snad? „Nebo co tím myslíš?“ pípla ještě tiše a nejistě. Sice to byl fakt, že nic nemusí a nikdo jí nerozkazoval, na druhou stranu byla ještě maličká a toužila po lásce svých rodičů a sourozenců. Potřebovala jejich blízkost. I kdyby chtěla, neuměla se přinutit k tomu, aby to bylo jinak. K tomu by ji musely přinutit leda okolnosti. Na to odsouhlasil, že se taky těší na to, až bude dospělý. Trhavě se nadechla. „A na co se těšíš nejvíc? Až se budeš moct potulovat všemožně po světě? Až budeš umět svoji magii? Co si vůbec myslíš, že budeš mít za magii?! Já to asi nevydRrržím, chtěla bych to vědět!“ zakňourala nešťastně. Proč mohli magii používat jen dospělí vlci? Bylo to nefér. Utrápeně si povzdechla a zavrtěla se na sedince, na kterou si kecla.
Cornic ji vyvrátil i názor, že bahno nesmrdí jako hnilé jablko. Asi ani jeden z nich ani nevěděl, co to jablko je. Netušila, kde na to přišla. Každopádně to byl možná výplod její fantazie, nebo možná že to někde zaslechla, ale v té změti informací, které pořád sbírala, se to už docela všechno pomíchalo dokupy. „Co je chorouš?“ zeptala se ihned zvídavě a snažila se představit, jak se jako dá plavat v bahně. Hlava jí to nebrala. „Hm. Budeš mi to muset ukázat!“ zazubila se nakonec. Znělo to docela jako sranda, ne? A Cornic byl její kámoš na srandu. Mluvil cosik o blátišti, to Thyra jen mrkala očkama. „Heheh. Není sušší bláto už skoro hlína? Je bláto namočená hlína, nebo ne?“ polemizovala. Byla výhoda, že byl její přítel starší. Mohl jí tak předat taky kupu svých vědomostí.
To už ale došli k vodě a koukali se na své odrazy. Thyrka, zaskočená tím, že vypadá jak vypadá, se zeptala, zda je hezká. Vypadalo to, že tím svého společníka zaskočila. Nakonec z něj ale vyšla odpověď a ona se celá zatetelila. Kdyby neměla srst, asi by byla rudá až za ušima. „Eh… Heheh,“ škytla překvapeně a odvrátila zrak. „Děkuji, taky seš… Hihihi! Hezkej!“ vyhrkla ze sebe v rozpačitém uchechtávání a pořád se kroutila. Očividně by v tuhle chvíli nejraději zdrhla.

Březen 4/10 Cornic

Thyra nadšeně pokývala hlavou, když její kamarád uznal, že je tohle místo opravdu hezké. Pořád se u toho culila a byla šťastná jako blecha. V očích jí pořád nadšeně zářilo. Byl to tak skvělý den, že by tu nejraději kolem Cornica nadšeně poskakovala jako kozel. Ten byl očividně z jejího nadšení trochu zaskočený a nevěděl, jestli se má dříve vyptávat, nebo děkovat, tak se raději zeptal, co že tu zase dělá. Malá vlčka se konečně trochu uklidnila, protože tu sebou do teď šila a neměla stání.
„No… Nevim, jestli se to dá považovat jako útěk,“ zabreptala s jakýmsi dotčením. Nebyla dotčená z jeho dotazu, spíše z toho, že jí připadne, že si jí nikdo z rodiny adekvátně nevšímá. „Spíš si ani nikdo moc nevšímá toho, kde jsem a co dělám,“ povzdechla si a podívala se k nebi. Neobešlo se to bez dramatických grimas, jak je hrozně smutná. Samozřejmě ji to vnitřně opravdu trápilo, ale ne zase tolik, jak to hrála. I to, že se mohla tahle samovolně toulat a nemusela být věčně nalepená u rodičů, mělo své výhody. Ale po rodině jí bývalo smutno. Byla ještě moc maličká na to, aby od nich byla neustále odloučená.
Cornic zmínil, že si nepřipadá nějak větší. Thyrka pozvedla „obočí“ a přemýšlela, jestli se jí to teda jen nezdálo, ale fakt jí to tak nepřipadalo. Nadšeně vypískla, když jí řekl, že ona vyrostla. „Yooo!“ vyhrkla a poskočila. „Chci být velká jako dospělí vlci! Pak budu moct dělat úplně všechno na světě! Kouzlit s magiemi, cestovat, dělat si co chci, užívat si!'“ rozvášnila se a zazubila se ďábelsky.
Její společník se pak vrátil ke koupání, takže své emoce zase trochu uklidnila, i když pořád vypadala, že každou chvíli vyvede nějakou lumpárnu. Ale to by nesměl svěřit, že se koupal v bahně. „Cože? V bahně? Však to smrdí jak když hnije jablko,“ zašklebila se znechuceně. „Navíc v bahně se nedá moc plavat, ne? Nebo jo? Je takový… Pevnější… Tužší…“ zamyslela se. To je taková ta nepříjemná věc, ne tolik mokrá jako voda, ale ušpiním si z toho kožíšek, že jo? To je to, co je teď všude místo sněhu, přemýšlela a sledovala, jak jde Cornic k vodě a poslouchala, co povídá o tom létě. On taky nevěděl. Thyra zklamaně svěsila hlavu a zpozorněla až když cosik vyhrkl, zatímco civěl do vodní hladiny. Malá vlčka vstala a předstírajíc kulhání, protože si připadala staře, když teda vyrostla, se dobelhala vedle něj. Pohlédla do vody taky a naklonila hlavu do strany. „Co? Takhle já vypadám, jo?“ Ptala se zmateně. Viděla se poprvé. Hned se podívala na Cornica. „Jsem hezká?“ zeptala se z obavami v hlase. Co když nebyla hezká?

Ledová voda zcela pohltila její tělo. Thyra v panice házela všemi končetinami, ale nedokázala se nad vodní hladinu dostat. Kolikrát si už za svůj krátký život myslela, že umře? Naposledy to bylo u Zuběnky, když vdechla svůj vlastní vypadený zub. Ale tohle? Tohle bylo úplně jiné. Cítila, jak se jí voda dostala do čumáku. Chtěla křičet, ale místo hlasu jí z tlamy vyjely jenom bublinky. Najednou, když už cítila, že ztrácí vědomí, se stal zázrak. Někdo ji vytáhnul a ona mohla zoufale zalapat po dechu. Místo toho se ovšem mohutně rozkašlala a nešlo to zastavit.
Do očiček jí vyhrkly slzy. Cítila, jak jí pálí v čumáčku a její tělo se třáslo zimou a námahou z kašle. Až když ze sebe konečně vykašlala vodu, kterou vdechla, tak se mohla plnohodnotně a pořádně nadechnout. Zoufale se podívala na svého zachránce, který se jí hned dotazoval, jestli je v pořádku. Zmateně šlehla pohledem po Deltě, která už taky dorazila. Uf! Náhle jí ale cizince oblízl temeno. Ihned se od něj se zvedlou přední tlapkou odvrátila a zhnuseně nakrčila čumáček. „Fuuuj, co to děláš?!“ vyhrkla na něj zaskočeně a ihned se klidila k větší Deltě, aby se u ní mohla schovat. Ne že by jí adolescentní vlčice mohla pomoci oproti dospělému vlkovi, ale pořád se u ní cítila jistěji. Ten ji provokoval, že je očividně lepší. Thyra, navzdory tomu, že se stále třásla zimou i šokem, opět nafoukla čumáček a pouze z pod Delty ublíženě koukala. Byla úplně přepadlá z předchozího zážitku a ten drzoun jí ještě nakládal. Neměla nejmenší tušení, že si vlk pomohl magií a led na jezeře není vůbec už ve stavu, že by udržel vlka.

Vlk vypadal, že netuší, co to na hlavě mám. Thyra naklonila hlavu do strany a ukázala na něj tlapkou. "No to... Co máte na hlavě? Nějaké zlaté šmouhy? Má to stejnou barvu jak to slunko, poukázala na žlutý kotouč na obloze, který před nějakou chvilkou zapadl za obzor. Škoda. Bylo fajn, když to svítilo. Moc si toho za svůj život ještě neužila. Když zmínil, že její kámoška je pomalá, pokývala zúčastněně hlavou. Měla stejný názor. Už ji nikde ani neviděla. Ztratila se snad, nebo vrátila zpátky do lesa. J-jo, je fakt pomalá," odpověděla váhavě a vrátila pohled na vlka. Ten ji začal provokovat, že se mu v klouzání nevyrovná. Udělala ksichtík alá "blablabla" a čertovsky se zazubila. Když se ale rozešel k vodě a vstoupil na ni, zamrkala. Ihned se sebrala a rozešla se k vodě také.
Ujistil ji, že se tam pořád klouzat dá, i když je trochu vratké a jak tam tak stál, neměla důvod mu nevěřit. "Jak se vůbec jmenujete? Jste se nepochlubil," pronesla docela přidrzle a bez jakéhokoliv váhání udělala krok na vodní plochu. Bylo to zrovna místečko, kde se ještě držel led, i když už byl hodně tenký. Její jedinou výhodou, v tomhle případě spíše nevýhodou bylo, že byla lehká a led ji unesl. Takže i když se trochu zhoupnul, Thyra na něj naskočila a snažila se rozklouzat dále, aby vlkovi ukázala. Jenže o kus dále, kde už byla voda hlubší, led najednou praskl a vlčečí tělíčko zmizelo pod vodní hladinu.

Březen 3/10 Cornic

Cornic jí pověděl, že se tu jen tak toulal, protože se mu tady líbí. „Je to kRrrásné místo, že?“ pověděla nadšeně a trochu poklesla při jeho otázce. „Vlastně jo… Byla jsem tRrrochu smutná, víš? Ale už je to dobRrrý, protože jsi tady ty,“ usmála se nadšeně a koukala se na něj s jiskřičkami v očích. Vypozorovala, že je z toho vlček nervózní. „Nějak jsi povyRrrostl, ne? Taky jsem povyRrrostla?“ zeptala se a začala se otáčet kolem své osy, aby se prohlédla. No samozřejmě neviděla nic. Jen ucítila, jak jí pírko od jejího brášky polechtalo na zádech, jak byla takto uhnutá. Zastavila se znovu s hlavou naproti Cornimu a zazubila se. „Thehee,“ zasmála se tiše.
Její kamarád ji poučil, že ta žlutá koule vydávající teplo a světlo je sluníčko a že ho prý v létě bude až až. A zmiňoval něco o koupání o vodě. To ještě neznala! Překvapeně se ohlédla na vodu a pak zase zpět na vlčka. „Koupat? To ještě neznám! Jsem se jenom klouzala, zatím,“ zazubila se. Tedy bylo jasné, že na jeho otázku záhlásí jasné: „Jistě že budu. Budeme se koupat spolu, ne?“ navrhla ihned nadšeně. „A kdy bude to léto?“ zeptala se zmateně. Věděla, že už jí a sourozencům něco takového rodiče říkali, ale kdy to sakra mělo být? Vždyť byl furt jenom sníh!

Cizinec jí odpověděl, že se klouzat chtěl. Ale prý by raději, kdyby k tomu měl společnost. Thyra se zamračila a podezřívavě jej sledovala. V hlavince jí to šrotovalo a mlčela. Raději se po chvíli podívala, kde se vůbec nachází Delta. Bože, té to ale trvalo! "Hmm," vyšlo z ní zamyšleně a vrátila k němu pohled. Pořád si ho prohlížela. "Co to máte na hlavě?" zeptala se raději ihned bez okolků, než aby reagovala na jeho předchozí oznámení. Musela přeci stále sbírat informace. I tahle by se určitě k něčemu mohla hodit. Třeba by taky časem chtěla nějakou ozdůbku?
"No, hele, rRraději bych počkala na kámošku. Za chvíli tady bude. Slíbila jsem to jí," pokývala hlavou důležitě. Připadala si dobře, když takhle držela své slovo. Nafoukla se ale, když ji tak provokoval. "A samozřejmě, že se nebojim! Klouzala jsem se už nekolikRrrát! Spíš bych chtěla vidět vás, hehe," zasmála se škodolibě a vyplázla na něj jazyk na oplátku. "Nebo se bojíte, že bych mohla být lepší?" vrátila mu stejnou kartou a hrdě pozvedla čumáček.

Thyrka netrpělivě vyčkávala na Deltu. Otráveně protočila oči, když viděla, jak se přibližuje pomalu. Koutkem oka zavadila o vlka opodál, ale extra si ho nevšímala. Byl velkej. S velkýma byla většinou nuda. Zakoukala se na jezero a všimla si, že bylo jiné, než si ho pamatovala. Ty jo... To se asi nebude dát klouzat, nebo jo? Nevypadá na to moc... uvažovala a loupla zamýšlený pohled k neznámého, když na ni začal mluvit. Zaujatě nastražila oči a udělala k němu pár kroků blíže. Ale pořád si udržovala jakousi uctivou vzdálenost. Před cizími se styděla. "No..." začala váhavě a znovu pohledem vyhledala Deltu v dálce. "Chtěly jsme se tu s kamaRrrádkou klouzat, ale to jezeRrro je úplně jinčí, než naposledy," pohodila k vodní ploše čumákem se zklamaným výrazem. "Taky jste se chtěl klouzat?" zeptala se ihned bez okolků a začala ho sjíždět zvědavým pohledem. Neměla ani ponětí, kdo to byl, ale jelikož se jí ještě v životě nestalo nic zlého a nikdo jí neublížil, neměla důvod se ho bát.

<- Cedr

Ohlédla se za Deltou, která ji sice následovala, ale byla nějak pozadu. "Hele, hejbni kostRrrou přeci!" vyzvala ji se zubisky venku v širokém úsměvu. Šibalsky se jí zalesklo v očích, když ji napadlo, jak ji ještě více popostrčit. "Schválně, kdo tam bude pRrrvní?" zeptala se a bez váhání vyrazila kupředu. Tohle ji bavilo. Závody byli její. Věřila si, že je rychlá, ale samozřejmě to bylo jen v její hlavě. Ve skutečnosti byl fakt, že oproti ročnímu adolescentovi měla dost velkou nevýhodu krátkých nožiček. Přesto pádila kupředu jako namydlený blesk a u toho se hlasitě smála. Párkrát se za sebe s jazykem venku ohlédla, takže vlastně ani nepostřehla, že se řítí k cizímu vlkovi, který u jezera odpočíval. Všimla si ho vlastně až když zastavovala. Vytřeštila očka a prudce zabrzdila. "Thehee, dobjej," pozdravila lehkomyslně a zastavila se o kousek dále, aby počkala na Deltu, které se očividně do závodu nechtělo.

Březen 2/10 Cornic

Stále si poplakávala na břehu jezera a zatracovala celý svět, když tu najednou za sebou zaslechla něčí hlas. Zaskočeně se narovnala a v rychlosti si otřela slzičky o nohu, když jí došlo, že to muselo být na ni. Přeci jen jí ten hlas byl jaksi povědomý. A nemýlila se, protože najednou zahlédla letící šmouhu přes keř, ze které se nakonec vyklubal Cornic. Překvapeně zalapala po dechu a zamrkala. "Corni!" vyhrkla nadšeně a její smutná nálada byla jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Jak to, že pokaždé, co zatím byla sama, narazila právě na tohoto vlčka? Nemožné! "Ahoj," pozdravila ho nadšeně a hned se k němu přihrnula, aby mu dala pořádné vlčí objetí. Ocásek jí lítal ze strany na stranu a ona se kroutila na všechny strany jako paragraf.
"Kde se tady beRrreš? SupeRrr, že jsi tady, fakt!" chrlila na něj klasicky a odtáhla se od něj, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Od minula poporostl, zdálo se. Civěla na něj nějakou chvíli, než se otočila směrem k sluníčku. "Tady tu hRrrozně svítivou žlutou koulu vidim asi popRrrvé v životě. Vydává teplo a hodně světla. Hodně světla," pokývala důležitě hlavou. Ne, asi jí nikdo doposud neřekl, že je to slunce. Ale aspoň že dokázala říci, co dokáže.

Březen 1/10 Cornic

Začínala přemýšlet, jestli s ní není něco tak trochu špatně. Trávila více času sama, než mezi svou rodinou. S pochybnostmi samozřejmě začínala u sebe, než aby se trochu zamyslela nad tím, jestli náhodou není chyba někde jinde. S posmutnělým výrazem se koukala okolo sebe. Vycházelo slunce, sníh tál před očima, ale místo toho, aby vlčátko mělo radost z nadcházejícího jara (přeci jen netušila, co vůbec přijde, jak to vůbec vypadá a na co se vlastně těšit), tak tu chodila jako tělo bez duše a snad i hledala smysl života. Dorazila k vodě a podívala se na svůj odraz. Zahlédla špičku pírka, co měla zapíchlé ve srsti na krku. Dostala jej od brášky. Když si na to vzpomněla, donutilo ji to se usmívat. Aspoň někdo z rodiny na ni měl trochu času a dal jí něco na památku, co jí zrovna v těchto chvílích připomínalo, že není svět jen černobílý.
I přesto, že si vzpomněla na vtipné zážitky s bráškou, keclo si vlče na sedinku a srst pod očima jí začaly máčet slzičky. Občas se její tělíčko zachvělo pláčem. Cítila se opravdu sama a nebyla na to zvyklá. A nevěděla, co má dělat pro to, aby to tak nebylo. Nevěděla, jak se vetřít do něčí pozornosti, neuměla to. A už vůbec o ni nechtěla škemrat. Zoufale posmrkla a popotáhla zpět nudli, která jí už pomalu tekla z nosu. Pak se skoro až melancholicky zahleděla na východ slunce, které se odráželo na vodní hladině, která tála. Jestli tu byl momentálně někdo drama queen... byla to ona.

Pokývala nadšeně hlavou. Byla na sebe hrdá, že si to tak hezky zapamatovala! Právě pro to se na všechno ptala, všechno zkoumala a všechno si prohlížela. Aby byla neustále v obraze. A zrovna se jí to opravdu hodilo. Při její pochvale se šedá vlčka dmula pýchou. Připadala si opravdu úžasně, že to tak dopadlo. Bylo jasné, že zásluhy na tom měla chladná Lylwelin, která ve finále území smečky našla a zachránila všechny před zmrznutím. Na chvíli se jí zastesklo po Cornicovi. Opravdu si s ním rozuměla. Kéž by s ním mohla strávit více času, ale na záda jim dýchala kalamita. Ohlédla se na Deltu, která ji následovala. Ze široka se usmála, protože byla taky hrozně fajn. Sice ještě nevěděla, jakou to má váhu, ale kolik vlčat v jejím věku si už zvládlo najít dva přátele?
Delta jí poděkovala za ukázání úkrytu a ona se zase pomalu hrdostí nadnášela. Připadala si opravdu důležitá, že mohla nějakou svou vědomost předat někomu dalšímu. Nedělala ze sebe něco více, spíše byla šťastná, že to, co zná, mohla předat někomu dalšímu. Přeci jenom, co bylo lepšího, než předávat vědomosti, které sama postupně sbírala? A že ji kolikrát unavovalo takhle narychlo pobírat co nejvíce vědomostí? "Rádo se stalo!" zahlásila šťastně a na svou spolusmečkovnici se podívala. V očích jí skákaly nadšené jiskřičky a těch tam přibylo ještě více, když Delta zahlásila, že se tedy půjdou klouzat na jezero a zavelela k odchodu. Thyrka nadšeně zamávala ocáskem a vydala se na cestu, kde si pamatovala, že jezero bylo. "A co vůbec ty, Deltí? Jak ti je u našich ve smečce?" zeptala se empaticky po cestě. Začínala už přemýšlet i nad pocity ostatních, ne jen sama nad sebou. A čím více nad tím přemýšlela, necítila se tu chudák malá hrozně odstrčeně? Mezi očima se jí objevily dvě malé vrásky, jak se zatvářila starostlivě.

-> Vvj

Stále na starší vlče hleděla zaraženě a zakroutila sama pro sebe hlavou. Jak se mohlo stát, že tu nikdo neukázal vlčeti úkryt? Musela ihned vyzpovídat své rodiče. Ti to měli na svědomí, nebo ne? Jak mohli vlci její krve udělat takovou nezodpovědnou chybu? Co kdyby se po celém kraji pak vyhlašovalo, že jim umrzlo vlče na území smečky? Stále byla jako opařená, než jí Delta svolila, že jí úkryt ukázat může. Otřepala se, aby ty hrůzné myšlenky zahnala a donutila se k širokému úsměvu. "Tak teda jo! Pojď za mnou!" zavelela a elegantním krokem se vydala zase směrem, od kterého přišla. Připadala si veledůležitá a velevážená, že může něco takového udělat. A že ona cestu do úkrytu zná a starší vlče ne. Dávalo jí to pocit, že má v něčem navrch. Právě proto tak ráda sbírala vědomosti, ne? Aby se o ně pak mohla dělit s ostatními.
Po cestě jí Delta varovala, že by si měla dávat pozor, jinak by mohla dopadnout jako ona. Zaskočeně k ní trhla pohledem a zamrkala. To se přeci mě, Thyře Nině z Cedrové smečky, nemůže stát, ne? Napadlo ji zaraženě. Pokývala hlavou. "Jako jo... Teď už asi vím. Pomohlo mi, že jsem si tu čiRrrou náhodou všechno pRrrohlížela a dokázala jsem to popsat vlčici... KteRrrá se staRrrala o malého vlka, kterého jsem potkala," pověděla, jak to bylo. Byla ráda, že narazila na Cornica a toho pak našla Lylwelin, která je zavedla do lesa a následně vyhledala území smečky, odkud Thyrka byla. A to dřív, než začala tahle spoušť, co řádila venku.
Skoro už byly u úkrytu, když se její společnice zeptala, jestli nepůjdou k jezeru, kam malá vlčice zabloudila před nedávnem. Čertovsky se zazubila a rozhlédla se kolem. "No tak jo!" zahlásila. Vzhledem k tomu, že jí nikdo nevypucoval kožich za to, že zmizela poprvé, byla si jistá, že se to nestane ani teď. Přeci jenom, opět tu nebyl nikdo, kdo by to mohl udělat. Opět tu nebyl nikdo, kdo by si mohl všimnout, že Thyrka zmizela. Jak jednoduché. "Hele, támhle," ukázala packou na vstup do úkrytu, který už byl vidět. "je úkryt. A my se tedy jdeme klouzat?" ujistila se ještě jednou.

Obdivně se na brášku dívala, když jí popisoval, jakými útrapami musel projít, aby to pírko získal. Navíc teď naopak měla obavy ona o něj, jestli se mu něco nestalo, takže hned na to kolem něj začala poskakovat a prohlížet si ho ze všech stran. Vypadal ovšem, že mu nic není. Nedalo jí to ovšem se nezeptat. "Ty jooo a neudělal ti nic, Ezi?" zeptala se zkoumavě a zastavila zase před ním, aby si mohli hledět do očí. V těch jejích byla kupa starostlivosti. Museli se o sebe přeci starat navzájem, no ne? Přišlo jí, že rodiče mají tolik starostí, že nestíhají jejich tempu, takže musel vzít zodpovědnost do svých tlapek!
Pak se zastavila v konání, když bráška pírko čapnul a na její žádost se rozhodl, že jí ho píchne někam do srsti. A najednou to bylo! Byla ozdobena hezkým černým pírkem. "A není to neféRrr?" vypadlo z ní pak úzkostlivě a váhala, zda by jej neměla vrátit. "Ty sis ho ulovil, neměl by sis ho nechat jako tRrrofej ty?" ptala se váhavě, protože sice mluvila takhle, ale ve svém nitru cítila, že si ho chce nechat. Takovou ozdobičku by jí každý záviděl, to je pravda! Takže se trochu bála jeho odpovědi, ale když pak pověděl, že je škoda, že se nemůže prohlédnout, že jí hrozně sluší, nadmula se pýchou. "Že jo! Já si taky myslím! Tobě by tak neslušelo, neee? Tobě by to chtělo najít nějaké v jiných baRrrvách. Já ti ho najdu!" rozhodla se a hned na to se vydala hledat.

Starší vlče ji nadšeně zdravila a pak se přiznala, že chudinka ani neví, kudy se do úkrytu jde. Thyra překvapeně pootevřela tlamku a zůstala na ni užasle hledět. "To si děláš sRrrandu! Ty to nevíš? Ježiš ty tady celou dobu mRrrzneš?! vypadlo z ní zděšeně a ihned k Deltě přiskočila, aby přiložila čumák na její ucho. Bylo úplně ledové! "Musíš být úplně zmRrrzlá! Mám ti ukázat, kde je? Já ti ukážu, kde je!" pokývala vážně hlavou. Už už se chystala, že jí cestu k úkrytu ukáže, když v tom se jí zeptala na její ztracení. Zarazila se. On si toho někdo všiml? Ajéje, pomyslela si a s křečovitým úsměvem se na ni otočila.
"Eh, no... Já..." nevěděla kde začít a hledala slova. U ní docela vyjmečná situace. "Jo, no, ztRrratila jsem se. Jak jsem se vyspala, chtěla jsem se vRrrátit zpátky za vámi, ale místo toho jsem zabloudila jinam," pohodila hlavou, protože si připadala docela cool, jak to všechno zvládla. Vlastně to vyšlo jen díky tomu, že potkala Cornica, že se sem vrátila živá a zdravá. "Věděla jsi, že máme hned vedle smečky jezeRrro, po kteRrrém se dá skvěle klouzat?" zeptala se nadšeně a s čertíčky v očích na ni koukala.

Omámeně se kolem sebe rozhlédla a nechápavě zamrkala. Kde to zase jsem? Ptala se sama sebe zmateně a stejně tak se kolem rozhlédla. A jak tak pohnula hlavou, ucítila bolest. Zase v tlamě. Polekaně zalapala po dechu a tu se to stalo! Něco jí zaskočilo. Marně se snažila znovu nadechnou a když zjistila, že to nejde, vytřeštila oči a začala kašlat. Neskutečně jí z toho nadavovalo, ale překážka v krku ne a ne ven! Cítila, jak jí dochází kyslík asi tak podobně, jako když ji zasedla Elisabetta na jezeru. "Po... Po... Moc..." snažila se ze sebe vyrazit mezi záchvaty kašle a cítila, jak jí začínají zrazovat nohy. Kolikrát už jsem si myslela, že umřu... A zrovna teď je to určitě pravda, zamžourala očima, které se zalily slzami. A tu se ozval hlas: "Propána jána, Thyro, co tady blázníš!" Vlče ucítilo pár ran po zádech, které jí očividně pomohly v tom, aby dostala ven to, co ji malem udusilo. Byl to zub v krvavých slinách. Lapala po dechu, v sedě, protože ve stoje už to neustála a zaskočena tím, co vidí, pomalu zvedla uslzené zraky ke svému zachránci. Ten hlas jí byl povědomý.
"To jsi ty!" vyhrkla šťastně a posmrkla. "Zuběnko, zachránila jsi mi život," dodala plačtivě a koukala při tom do dvoubarevných očí, vlčice, která se na ni spiklenecky usmívala. "To víš! Tohle moc dobře znám. Se to tady děje poměrně často," zasmála se a pomalu se kolem vlčky roztančila. "Vy začátečníci totiž chybujete často! To když už je tu větší vlče, kterému zub vypadne už po několikáté... Tomu se to nestane!" pokrývala důležitě hlavou a na Thyrku, před kterou se zase zastavila, mrkla. Ta se zarazila. Stalo se to třeba Cornimu? Taky mu zaskočil vlastní zub? ptala se sama sebe.
A pak jí to došlo! Vzpomněla si, o čem se se svým kamarádem bavila a že jí zub vydají až po tom, co vílu pořádně vypovídají. Jenže! Než se stihla vzpamatovat a zub ze země uzmout, okřídlená vlčice byla rychlejší. Po zubu ihned čapla a vzlétla. Rozčarovaně si jej prohlížela ze všech stran a stále se usmívala. Šedá malá vlčice naštvaně zabručela. Už popadla dech a necítila se, jako kdyby ji něco majzlo po hlavě a taky si uvědomovala, že právě přišla o svoji jedinečnou šanci, jak dostat odpovědi na její otázky. "Inu, ten je každopádně už můj. Děkuji ti Thyrko," zatelila se nadšeně a začala poletovat okolo. Vlče se stále tvářilo nafoukle. Byla zklamaná, protože jestli by se měla setkat s Cornicem, tohle mu nemohla ani říct. Byla by to ostuda a ostudu princezny nedělají! První se málem zadusila vlastním zubem a následně si ho nechala od Zuběnky ukrást. To bylo opravdu fiasko, které neměla vůbec dopustit. "A-ale..." začala plačtivě, ale pak si to rozmyslela. Hrdě pozvedla bradičku a přivřela oči. "Jak chceš!" pohrozila rázně a zvedla se. Jenže víla si jí vůbec nevšímala. Ta už si totiž čančala zub na svůj přívěsek a šťastně se u toho chichotala. Až později jí došlo, že se vlastně vlče snažilo něco říct, tak se na něj překvapeně podívala s otázkou, na co že tady ještě čeká. Pak jí to ovšem došlo. "No joooo vlastně! Omlouvám se. S prázdnou samozřejmě neodejdeš," ujistila ji a s těmi slovy někam na chvíli zmizela. Když se vracela, slétla před vlče a položila před ni nějakou tu odměnu.
"Chtěla jsem se tě ale na něco zeptat," namítala malá vlčice a prosebně se na Zuběnku koukala. Musela ji přeci zachránit i v tomto! Ale ona odmítavě kroutila hlavou. "Nene, víc ti dát nemůžu! Musíš brzy přijít s dalším zubem, aby jsi zbohatla. Tak paaa příště a už je nevdechuj!" poradila jí v rychlosti, než za zběsilého mihotání křídel zmizela někde z dohledu. Thyra za ní jen zaražené koukala a pak si, vrtící nevěřícně hlavou, zklamaně povzdechla. Tak to mi fakt nevyšlo...

+ 7 + 3