Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie (2/5) - 7

Etney měl velké štěstí, že jej zachránil starší syn, který dorazil a utrhl si její pozornost. Na odpovědi na její otázku by si totiž skálopevně trvala. Každopádně myšlenka odvála zatím pryč. Kdo ví, jestli si na to vlčečí hlava ještě kdy vzpomene? Tu se najednou ukázalo další vlče! Vypadalo větší, než ona a její sourozenci, ale stále bylo malé. Thyra se z velkého vlka, který byl pravděpodobně její bratr, podívala na dalšího příchozího. A neříkej mi, že tohle je třeba nějaká další ségra, nebo tak… Napadlo ji, když si ji prohlížela. "Ahoj!" Pozdravila vlče a zamávala oháňkou. Bože, bylo tady tolik podnětů ke zvědavosti, otázkám a zjišťování nových věcí, že nevěděla, co dřív! Jenže vlče se ptalo na rodiče a nevypadalo to, že by pojalo za rodiče ty její. Thyra se tedy uklidnila a zakroutila panenky nad tím, jak zase spustil Ezekiel svůj kulomet. Hej! To byl můj střed zájmu! Podívala se na něj uraženě.
Povšimla si, že tatínek žadoní a nazval toho vlka jako Reonyse. Krátce se za ním ohlédla, ale to už se konečně pustil do povídání. Fakt vypadá jako Reonys, aj tak mluví! Pomyslela si nadšeně a zastříhala oušky. Vlk se jevil mile, potvrdil, že je jejich bratr, akorát starší a že má jinou maminku. A tu se náhle zase vynořila ona myšlenka, co před chvílí odvála! „Ha! To jo a táta mi neřekl, jestli se to může!“ zahlásila veledůležitě a okouněla na velkého bráchu, jako kdyby očekávala odpověď od něj. Ani netušila, že by mohla šťouchat do vosího hnízda. Odpověděl také bráchovi, skrze ty zelené oči. „Páni. Ukážeš nám něco? Máma před chvílí ukazovala. Ukaaaaž, prosííím!“ natahovala s prosíkem a udělala přesně to, co před chvílí táta radil sourozencům. Ony pověstné vlčečí oči. Ani jí nedošlo, že se vlastně vůbec nepředstavila.
Jen okrajově si všimla, že máma někam zmizela a za chvíli za ní i její sourozenci. Z toho si zase nedělala moc těžkou hlavu ona. Aspoň mezi ně nemusí táta a velký brácha rozdělovat pozornost, takže si ji teď všechnu získá sama pro sebe. Podívala se tedy ještě na to cizí vlče. Doufám, že ona nebude problém, napadlo ji trochu sobecky, zatímco se na Deltu nevinně usmála. Tu se rozhodla potýrat později. Doufala, že s ní bude aspoň trochu legrace.

Loterie - (5/5)
Leden 2/10 - Elisabetta

Horlivě hrabala s vizí, že najde nějaký velkolepý poklad. To by všichni koukali, panečku! A ona by byla tak bohaté vlče, že by jí celá Gallirea lehla k tlapkám a klaněla se. Mohla by si nasadit svou korunku a ze všech si udělat své poddané. Jaký ďábelský a super plán! Jakoby měla na očích nasazené klapky, snažila se hrabat hlouběji a hlouběji, dokud... "AAAA!" vykřikla zděšeně, odlétla od díry, kterou právě hrabala, jako kdyby měla packy na pružinkách a celá naježená zůstala stát. Srdce měla až v hrdle a splašeně bilo jako zvon. Třeštila oči směrem, odkud na ni vybaflo potencionální nebezpečí, ale místo toho... Bylo tam vlče, trochu větší, než ona, ale ne tak velké jak třeba Delta ze smečky a smálo se na celý kolo.
Thyra stiskla s naštvaným zavrčením zuby k sobě a rozešla se k vlčici blíže. "Heleeee," protáhla veledůležitě a zavrtěla hlavou. "To neplatí, to není fér," zabrblala a přemýšlela, co by téhle podlé potvůrce provedla na oplátku a samozřejmě ji nenapadlo nic jiného, než to, co se naučila se svou rodinou perfektně. Pořádně ji zkoulovat! Takže si vzpomněla na onu taktiku, jakou vyšperkovala společně se sourozenci a prudce se k ní otočila oháňkou. Za nedlouho se na cizí vlčici spustila sprcha sněhu, jak Thyra zběsile hrabala sníh. "Hahá! Tady máš!" zahlásila zákeřným tónem. Neměly čas se ani seznamovat. Byly tady důležitější věci na práci!

Loterie - (2/5)
Leden 1/10 - Elisabetta

Thyrka prozkoumávala své okolí a tak nějak se bezcílně potulovala. Zkoumala každé možné zákoutí, na které narazila a snažila se přiučit novým věcem. Sice jí ještě nikdo neodhalil taje lovu, ale rozhodla se, že to prozkoumá na vlastní brdo! Sice jí už jeden z rodičů vysvětlil, jak funguje takové větření pachu, ale co si budeme, tohle mládě se to ještě sotva naučilo, natož něco takového umělo používat. Tu tam narazila na nějaké stopy ve sněhu, které se jala zkoumat. Sklonila k nim čenich a potom vedle té cizí stopy položila tlapku. Chvíli čekala, jako kdyby měla pocit, že to nějakou dobu trvá, než se tam její ťapička otiskne taky a potom ji oddělala. S údivem otevřela tlamku, když zjistila, jak je oproti původnímu otisku ta stopa maličká! Pravděpodobně se jednalo o otisk dospělého vlka.
Nasála pach, který ve sněhu ulpěl a rozhodla se, že toho vlka najde! Nemohlo na tom být přece nic tak jednoduchého, ne? Chvíli teda šla po stopě a přemýšlela, jestli přeci jen nebylo zbytečné poznávat jeho pach, když si vesele může jít po stopách. Ovšem ta soustředěnost vlčeti nevydržela dlouho a ona si všimla hnědé hroudy ve sněhu. Byla to rozhrabaná díra. Docela ji překvapovalo, že si někdo dal tu práci a prohrabal se první sněhem a zledovatělou krustou zeminy, aby v ní mohl vůbec hrabat. Určitě tam bude poklad! Napadlo ji a začala hrabat taky. Neměla ani nejmenší tušení, že ji má někdo na mušce, protože do toho byla plně ponořená.

1/28

Před chvílí ještě dováděla ve sněhu s rodinou a poznávala nové sourozence i nesourozence, najednou se ocitla tady. Zvedla hlavu a začala se kolem sebe zmateně rozhlížet. Při každém pohybu hlavou ale ucítila bolest v tlamce. "Auví, co je to?" zakňourala tiše, když si přes tlamku přejela packou. Když se na ni podívala, zhrozila se. "CO JE TO?!" zopakovala svou otázku, tentokrát naprosto panicky. Její srst byla zamazaná od krve. Přejela si jazykem po dutině ústní a s překvapením zjistila, že má nějaký cizí objekt v tlamě. Vytřeštila oči a ihned věc vyflusla ven, pod sebe. Další šok byl, že pod ní nebyl sníh, nýbrž šimravá tráva. Cítila se už naprosto zděšeně a ihned vylétla na nohy. "Mami! Tati! Kde jste?! zahulákala kolem sebe a rozeběhla se od toho místa pryč. Chtěla najít bezpečné místo. A to pro ni bylo momentálně místo, kde by byl sníh, na který byla od narození zvyklá. Svět bez sněhu byl pro ni neznámý a zvláštní. Najednou se ovšem zastavila a vzpomněla si na slova svých rodičů. Sníh přeci nebude věčně. Snažila se sama sebe uklidnit, navzdory tomu, že její srdce v drobném hrudníku bilo jako o závod. Jen klid, jen klid! Podporovala sama sebe v hlavě, zatímco se snažila zklidnit svůj dech.
"Ha! A mám ho!" ozvalo se za ní z místa, ze kterého před chvílí utekla, avšak na svých krátkých nožkách nedoběhla moc daleko. A jak se tak Thyra snažila se uklidnit, její srdce se opět roztlouklo. Začala se za sebe pomalu otáčet, navzdory tomu, kolik strachu cítila. Vždyť tam před chvílí nikdo nebyl! A pak ji zahlédla. Byla hrozně krásná, aspoň v očích Thyrky. Stála tam a nadšeně si prohlížela její zub, který před chvílí vyflusla. Vlče trochu zhnuseně nakrčila čumák, ale v momentě, kdy zase přesunula oči na její křídla, se její oči zase nadšeně rozzářily. "Kdo jsi?" vyhrkla zvídavě a popošla k ní pár kroků blíže. Naklonila hlavinku na stranu a dychtivě si ji prohlížela. "Kde jsi vzala ty křídla?" ptala se dále zvědavě. "A proč máš můj zub? Vrátíš mi ho?"
Neznámá se pobaveně zasmála. Ta neznalost vlčat ji nepřestávala bavit. "S křídly jsem se narodila. Jsem Javorová víla Zuběnka!" představila se s úklonem a vznesla se nad zem. Její křídla se mihotala. Přesunula se tak blíže k Thyře a dosedla zase zpátky na zem. Ukázala jí zub, o který přišla. "Tohle je tvůj první. Gratuluji. Už ti ho nevrátím, zůstane u mě," zacinkala svými náhrdelníky, které byly vytvořeny ze spousty zubů. Thyra s vydechnutím kecla na zadek. "Páni, sbíráš je? Nebo je kradeš? Proč mi ho nechceš vrátit?" natáhla trochu nešťastně a přemýšlela, jestli je Zuběna vlastně hodná, nebo zlá. Podle toho vzhledu vypadala, že je hodná. Ale proč jí nechtěla vrátit zub? Byl to její tesák! Chtěla ho zpátky. Zuby její krve se určitě nerozdávaly jenom tak. Máma by ji za to určitě sepsula. "Prosím, vrať mi ho," zakňourala nešťastně.
Znovu se ozval chichot. "Ale neboj se, Thyro," oslovila ji a vlče bylo překvapené, že zná její jméno. Jak... Jak to ví? ptala se sama sebe zmateně. Pořád by se jen ptala. Byla vyloženě sběratelkou informací. "Zub ti vyroste nový. A za tenhle ti dám hezkou odměnu," pošeptala k ní vyzývavě a stejně tak zakroutila obloukem nad okem. Každé měla jiné. To Thyru taky naprosto uchvátilo. Na chvíli se v těch očích ztratila, dokud ji neprobral cinkot něčeho, co Zuběnka hodila k jejím tlapkám. Hezky se to třpytilo a bylo to... "Tak krásnééé! Co je to?" vzdychla užasle a párkrát do těch věciček hrábla tlapkou. "Tvoje odměna za ten zub. Necháš mi ho teď?" zeptala se víla a v letu kolem ní zakroužila. Vlče netušilo, na co se má ptát dřív. Byla jí naprosto okouzlena. Šla jí hlava kolem z těch otázek, které se jí honily hlavou.
"Myslím, že by se mi více hodil ten zub," namítla potom a nafoukla tlamičku. Začala sledovat onen zub a přemýšlela, jak ho od Zuběnky zase získat. Netrvalo dlouho a skočila po něm. Nepovedlo se jí ho ovšem ukrást, protože víla jen elegantně uhnula a vznesla se nad ni do výšky, do které Thyra nemohla. "Ale no tak, krást se nemá!" poučila ji. "To tys ho ukradla mě!" štěkla po ní naštvaně a zase si kecla na pozadí. Cítila se dotčeně a tahle okřídlená za to mohla. Povím to rodičům, napadlo ji a rozhlédla se, kde by mohli být. "Vydrž, maličká. Povím ti tajemství. Ta odměna by se ti časem mohla hodit. Chceš se zlepšit ve své magii, ne? Tímhle si jednou můžeš zaplatit to, abys byla lepší," začala jí povídat. Thyra se opět tvářila zaujatě, čehož si Zuběnka všimla a pousmála se. "Existuje někdo, kdo tyhle věci má rád a za úplatek ti pomůže se zlepšit, v čem jen chceš," pokračovala dále tajemným tónem a když si všimla, že se zase vlče uklidnilo a zub jí nechce sebrat, klesla zpět k zemi, na kterou se usadila. "více by ti měli povědět tvý rodiče. Ale věř mi. To, co ti dávám, je cennější než tvůj zub."
Thyra pootevřela tlamu. Měla další otázku. Ale Zuběnka zvedla tlapku do vzduchu, aby ji hned zarazila. "Neříkej, že to není výhodný obchod. Pro mě ano. A pro tebe taky. Tečka," zasmála se a zamávala ocasem. "A teď mě omluv. Vypadá to, že si budu moci vyzvednout další zoubek. I s tvým později zase počítám. Tak zase na viděnou, zamávala jí a vzlétla.
"E-eh?" vyrazila ze sebe ve spěchu Thyra. "Tak rychle? Ale počkej! Spoustu věcí jsi mi nepověděla. No taaak!" žadonila, ale to už byla víla na odletu. Thyra zklamaně sklonila hlavu. "Tak tedy zase příště!" zahulákala za ní ještě a znovu se podívala na svou odměnu. Zmatení stále přetrvávalo a nevěděla, jak se k tomu má postavit. Musela se zeptat doma. Ale kudy se tam dostat? Neztratila se náhodou?

+10 a +3

Tak já poprosím Thyrce odměny:
18. - 2 hvězdičky do magie myšlenek :)
19. - 2x teleportační lístek

kujiii a příští rok se snad polepším :)

Přidáno.

Nadšeně nasávala každé slovo, co rodičové řekli. Šlo na ní vidět, jak se to snaží vše vstřebávat a uchovávat ve své malé hlavince. Hltala každé slovo. Vrátila se k Etneymu a zase se k němu přitulila. Dozvěděla se, že vlčice, která se tu ukázala, nebyla sestra jenom Ezekiela, ale všech. "Takže i moje ségla!" zažvatlala nadšeně a otočila nadšený pohled na tátu. Ten začal povídat, jak se to všechno semlelo. Prý je měl s jinou vlčicí? Thyra v tom začínala mít pěkný guláš. Nechápavě zamrkala a zavrtěla hlavou. "Já to asi nechápu," protáhla a posmrkla nešťastně. Přisunula se k Etnymu blíže. "To jako můžeš?" optala se a její pozornost si zase utrhla Nina, která pucovala bachor bráchovi. Yohoo! Jen mu dej! Křičel její škodolibý hlásek v hlavě. Byl táák nechápavý! Zavrtěla nad ním hlavou. Má vůbec cenu mu něco říkat? Poslouchá vůbec ušima, nebo tou zadní částí těla? ptala se sama sebe a dlouze si povzdechla. Bylo opravdu zajímavé poslouchat mámu, jak se vlci na jejich úrovni mají chovat. Vzala si to k srdci.
Máma se dostala ještě zpátky k magiím. To se zas od tatínka přesunulo nejtmavší z vlčat k ní. Mrkalo na ni zlatým pohledem a dychtilo po každé informaci, která vyšla z tlamy velké vlčice. Trhavě se nadechlo. "Jednu z našich magií?!" Zopakovala užasle a vystřelila na nožky. Málem toho litovala, jelikož na nich neměla ještě dostatečnou stabilitu. "Máte jich více? A jaké ještě jsou ty vaše?" Házela pohledem sem tam z matky na otce a vrtěla nadšeně ocáskem. Co ještě zajímavého se na tomto světě mohla dozvědět? Věděli rodiče všechno? Očividně ano. "Jste tak chytří!" zasmála se nadšeně a vylekaně se ohlédla, když za sebou zaslechla cizí hlas.
Přejela všechny přítomné pohledem. Kdo by tady mohl být tati? přehnala se jí otázka hlavou. Neklidně přešlápla a loterie padla na Etnyho. "Eh, takže..." začala nejistě a na pár kroků se rozešla blíže k neznámému. Chtěla si ho prohlédnout. Ohlédla se zpět na tátu, pak zase na nováčka. Podobní si teda nejsou! Napadlo ji, když Reonyse stále sjížděla zkoumavým pohledem. "Jsi vysoký," vypadlo z ní pouze zaraženě. Stála na půl cesty mezi ním a rodinou. Ohlédla se zase na tátu. "Takže tohle je teda brácha, nebo kdo to?" otázala se zase.

Prosinec 2/10 - Ezekiel

Musela občas zakroutit očima nad svým bráchou. Ježiši, po kom on může být takovej... Svou otázku ani nedokončila. Zarazila se ve veškerém konání, jelikož se před ní naskytla očividně dost luxusní show. Ezekiel se rozhodl, že to zvíře opravdu uloví! Tak hrozně ráda by se zeptala svých nejchytřejších rodičů, co je zač. Byli snad nejchytřejší, nebo ne? Věděli všechno. Určitě by věděli, o jakého tvora se jedná. Ohlédla se směrem, kde je viděla naposledy. Asi? Jenže vše to kolem zahalovalo bílo. Ohlédla se na brášku, který sváděl souboj s tím černým tvorem. Začala se smát, až sebou kecla na záda do sněhové peřinky a za břicho se popadala. "No to snad... Hahaha..." Nemohla se přestat smát. "Hah... není možný," dořekla konečně po nekonečně dlouhé chvíli. Jenže smích ji rychle přešel.
Ono to bílo totiž postoupilo natolik, že vlastně ani to divadlo, které jí bráška předváděl, nebylo vidět. Nebylo vidět nic. Do jejího malého tělíčka se opíral vítr a sníh nehezky štípal v očích, ve kterých se jí strachem rozšířily zorničky. "E-Ezi!" vyhrkla poplašeně a začala se prudce rozhlížet, než jí došlo, že opravdu nic neuvidí. Tím, že před chvílí ležela na zádech, úplně ztratila orientační smysl, který ani tak zatím neměla rozvinutý. Naštěstí! Byl její brácha hlučný jako vždy, a tak se vydala po jeho hlase. "Bráchoooo, už jdu!" zahoukala do bílé tmy a nejistě kráčela kupředu. "Snad," špitla si sama pro sebe roztřeseně. Kdo ví, jestli zimou, či strachem. Nebo snad obojím? Najednou se jí pod tlapkami ztratila zem a ona se zřítila volným pádem kdo ví z čeho. Vlče ztratilo vědomí a nevědělo o světě, stejně jako horko těžko teď mohl vědět někdo o něm.

Prosinec 1/10 - Ezekiel

Ucítila šťouchnutí a tázavě se ohlédla. Kdo by to asi mohl být jiný, než její povedený bratříček. Už už se chtěla nafukovat, když tu náhle upozornil na to, že se nikdo nedívá a můžou tedy vzít šmíra. Na moment se jí rozzářily oči. Bude dobrodrůžo! Ale pak zase pohasly, když se váhavě podívala směrem k rodičům. Ale to bychom neměli. Máma říkala, ať se držíme u nich, rvalo se její nitro. Z jejího výrazu šlo naprosto znatelně vyčíst, že váhá a pravděpodobně nikam nepůjde. Srdce jí tlouklo jako o závod a cítila, jak se jí i navzdory zimě, dělá horko. A najednou se zvedla, šťouchla do Eziho stejně tak a ve spěchu ho vybídla šeptem, aby šel taky.
Ten jouda ale hned poukazoval na nějaké černé zvíře. Sykla na něj. "Mlč prosím tě chvíli!" procedila skrze zuby. Nechtěla, aby si jich rodiče všimli. To by měli brzy po srandičkách a hlavně po výletu. Následně zakoulela očima, když zase začal kňourat, že něco chce, "Ježíííši," protáhla otráveně. "Tak pro to asi něco udělej, když něco chceš! Třeba toho tvora chyť!" navrhla mu už hlasitěji, když se od rodičů vzdálili. Jenže bratříček se asi rozhodl, že uloví něco jiného. Že uloví ji! Překvapeně vyjekla: "Au!" A aniž by vůbec váhala, její tlapka letěla přímo k čumáku Eziho, po kterém ho řádně majzla. Celá se naježila. "Já ti dám takový fuj! Co si o sobě vůbec myslíš?! To jsou chlupiska urozené krve! Musí chutnat nejlíp na světě, jako!" začala ho cepovat rozčíleně. "A už to laskavě nikdy nedělej, podívej se na ten hnus!" zašklebila se, když si začala packou otírat oslintanou náprsenku. Proboha fuj!"

Zatímco se choulila k tátovi, který byl pořád jakýsi nemluvný, vnímala, co se děje kolem nich. Prý se ta cizí paní, co se tu zjevila, vrátí. Hlasitě se nadechla. "Haaa! Takže jsi smutný kvůli ní!" důležitě pokývala hlavou a pořád na Etnyho pomrkávala. Než z něho ale něco vylezlo, s trhnutím se podívala na mámu. Zrovna bráchovi říkala, že to byla jeho starší sestra. "Jeho starší sestra? A my nemáme starší sestru?" zeptala se nechápavě a nasunula se teď pro změnu k Nině, protože si utrhla veškerou její pozornost. A to ještě netušila, co dalšího jim ještě začne povídat! Maminka se ponořila do hlubšího povídání o magiích. A kdyby měla byť jen o pár koleček méně, jako její brácha, asi by vypustila podobnou scenérii, jako on.
"A ty víš, jakou budeme mít magii, mami?" zeptala se zkoumavě a přemýšlela, jak to asi zjistit. "Když se ji budu snažit objevit teď, myslíš, že se neukáže?" vyptávala se dále a soustředěně zavřela oči. Snažila se udělat to samé, co máma. Opravdu se soustředila, snažila se a šlo to na jejím obličejíku zřetelně vidět. Představovala si úplně to samé, co udělala Nina, jak vrhla po ní a bráchovi sněhové koule, ten vánek v její srsti, než přišla sněhová smršť. Ale nic se nestalo. Zklamaně mlaskla a smutně se na mámu povídala. "Nejde to," kníkla tiše. "Jak jsi to udělala?" zeptala se zvídavě a naklonila hlavu na stranu.
Náhle zaslechla, jak máma povídá tátovi, že tu někdo je. "Co?" vyhrkla a začala se kolem sebe rozhlížet. Ale nikdo nikde! Pootevřela s údivem tlamku a rozešla se od rodičů, aby prozkoumala jejich nejbližší okolí. Ale stále tu někdo nebyl. "Mami, fakt?" houkla po ní a ohlédla se. Trochu se zakolébala, jak rychle obrátila hlavu. "Ty si z nás děláš legraci. Nikdo tu není!" zahlásila s úsměvem a hrdě si to stále tlapkala křížem krážem kolem zbytku rodinky. Pozvedla hlavu do výšin, aby vypadala důležitě. Vždyť právě odhalila, že tu žádného lupiče nemají! Byla ochráncem rodiny!

Začalo se toho kolem ní a hlavně na ni dít moc. První to bylo opětování sněhového útoku od Very, pak se prala s Ezim na zemi, při čemž ji zradilo vlastní ještě nemotorné tělo, potom se tu ukázala nějaká cizí vlčice, což bylo hrozně zvláštní, protože toho z ní vlastně nic moc nevypadlo, dokud zase v rychlosti nezmizela. Povšimla si, že tatínek nějak pochudnul na náladě. Byla na tohle očividně hodně vnímavá. Otřepala se od sněhu a pomalu se k tátovi vydala. Cosi nevraživě zabublala na pořvávajícího bráchu, jelikož jí s tím přišel převelice otravný a nepřipadalo jí to momentálně vhodné. Zahlédla i maminku, která cosi zajímavého zrovna předváděla a říkala tomu magie. Na chvíli se zastavila na své cestě a oči se jí rozzářily nadšením. Co to bylo?! Zeptala se sama sebe užasle, ale hned si vzpomněla na to, že šla vlastně za Etneyem. Sklonila trochu posmutněle hlavu, že se zrovna nemohla zajímat o kouzla mámy a doploužila se k němu. Vypadal momentálně jako nejklidnější článek této rodiny, proto se rozhodla, že navzdory všemu k němu půjde. A taky protože se jí zdál nějaký přešlý, to byl ten původní důvod.
"Tati?" oslovila ho nejistě a zatahala ho za nohu, aby si jí všiml. Hlavu měla zakloněnou a koukala na něj zespod neodolatelným kukučem. Klepla ocasem o zem a naklonila hlavu zvídavě na stranu. "Proč se s námi taky nesměješ?" zeptala se zvídavě. Neuměla ještě rozeznat moc emocí, uměla nějak poznat jen to, že se někdo směje a druhý ne. A když se jeden nesmál, asi nebylo něco v pořádku? Musela si v tom udělat pořádky a zjistit více! "To ta cizí paní, ona ti něco udělala?" zašišlala (//pardon, ale na dětskou řeč nemám hlavu, tak to nechám na vaší fantazii :D) na něj další otázku a pořád na něj koukala jako na obrázek. S tím, že se k němu sunula blíže a blíže, aby se případně schovala před sourozenci a jejich hrami. Už toho měla plné zuby a byla durch mokrá. Chtěla se u táty schovat a ohřát.

16. Dováděj ve sněhu

Byla to neskutečná sranda. Jakmile přišla na to, jak aspoň nějakým způsobem sněhovou kouli po někom vyslat, neváhala v palbě pokračovat. To očividně musel okoukat brácha, jelikož se po ní začal ihned opičit a snažil se o nějakou tu sněhovou munici taky. Maličká vlčice se nabubřele zamračila. Ten aby náhodou něco nevynechal! pomyslela si těsně před tím, než na ni začaly padat vrstvy sněhu. To si dělá legraci? přivřela nevraživě očka a plácla naštvaně ocasem o zem. Přemýšlela, co by bratrovi vyvedla, ale zatím to moc ideálně nešlo, když na ni neustále padal sníh.
Nakonec se rozhodla. Když je Ezekiel opičák, ona bude taky! Otočila se k němu sedinkou a jala se na něj hrabat sníh se stejnou vervou, jako on před chvílí na ni. Doufala, že ho dostatečně zmátla a po nějaké chvíli bombardace se otočila tak rychle, jak jí jen její nemotorné tělíčko dovolovalo a skočila na něj. Sice byl větší, ale nejspíš to nečekal, takže se jí povedlo jej svalit do sněhu. Zůstala na něm celou vahou a čapla jej za ucho dorůstajícími jehličkami. "A máf to," zahuhlala s plnou tlamou jeho chlupatého ouška, rozhodnutá jej ze svých spárů nepustit. Dala si záležet na tom, aby jej ve sněhu pořádně vyválela a zchladila mu hlavu. Jakmile měla pocit, že se bratr z jejího sevření vymámí, jala se opustit palubu. Bohužel ještě nepříliš koordinované končetiny ji neposlechly tak, jak si představovaly, a tak se nešikovně svalila do něhu hned vedle něj. Zmateně se podívala na brášku a začala se smát, zatímco se ve sněhu válela. Bylo to skvělé! Mnohem lepší, než v úkrytu, tady bylo více srandy. Byla spokojená.

13. Zúčastni se koulovačky

Snažila se mamce pozorně naslouchat, ale bylo to na malou vlčecí hlavinku příliš náročné. Vždyť se před mrňousky právě otevřelo něco nového a úžasného! Maličká zůstala stát kousek od vchodu do úkrytu. V momentě, kdy šlápla do čehosi bílého, stáhla svoji malou tlapku k sobě a s údivem pootevřela tlamku. Nechápavě naklonila hlavu na stranu a zastříhala ouškem, když zase začala zírat na Ninu. Sníh? zopakovala si ono slovo a snažila se soustředit na zbytek, co se jim snažila mamka vysvětlit, ale to by nesměl její povedený bráška kazit! Svalil ji najednou do té bílé nepříjemné věci, kterou mamka nazvala sněhem. Okamžitě vystřelila na nožky a chtěla se oklepat. Bohužel její nemotorná párátka ji neposlechly a chudák malá se do sněhu svalila znovu. Za to může Ezi! napadlo ji hned běsně.
Znovu vstala a chtěla po něm vyrazit. "Tyyyy!" zapištěla výhružně a udělala k němu jeden kolébavý krok. V tom se opět zarazila. Mamka dělala něco zajímavého! V rychlosti přejela pohledem tátu, ale pak zase začala okounět na mámu. Úplně zapomněla na to, že chtěla natrhnout zadek bráchovi. Sedla si na sedinku, zaujatě pootevřela tlamku. Dělala z toho sněhu nějaký útvar a dávala Ezekielovi co proto! "Ha!" vyrazila ze sebe nadšeně a začala se o takovou sněhovou kouli snažit taky. Co vám budu povídat, dalo to spoustu úsilí a práce a... Ani se to tak nevydařilo. Z jejích tlapek nevzniklo nic, co by odpovídalo kouli, ani nic tomu vzdáleného. Ale! Nenechala se odradit a to cosi se snažila, stejně jako Nina před chvílí, hodit směrem k bráchovi. To už tam byla i sestřička, která se k nim chtěla přidat. Jakésik malé kósek sněhu, který jejich směrem spíše kopla, než hodila, dopadl přímo na čenich sestry, která si ho zrovna tak hlídala. Thyra se zastavila v konání a nevinně zamrkala. To asi nechtěla. Proč to letělo na Veru a ne na bráchu? Chvíli jen dumala, než se v rychlosti jala zkoušet novou a novou kouli a jala se pustit do palby všech, co byli zrovna poblíž. Jelikož to lítalo a kolikrát ani nelítalo všemi směry, kdo ví, koho a jestli vůbec někoho, se jí podařilo trefit. Ale víte co? Byla to hrozná legrace!