Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie (2/5) 53

Leželi tak naproti sobě, po docela bolavém pádu. Přemýšlela, co všechno ji vlastně bolí. A zaslechla, jak druhé vlče prohlásilo, že to bolelo a jak se na ni podíval. Nervózně se zazubila. "Theheh," vypadlo z ní. Byla z toho vážně nesvá. A ještě více znervózněla, když si uvědomila, že už je to nějaká ta chvíle, co se zdejchla ze smečky. Nejistě se tím směrem podívala a cítila, jak se jí roztlouklo srdce. Co táta udělá, až zjistí, že tam není? Bude se na ni zlobit? Ale vždyť byla jen vedle Cedrového lesa, nebo ne? I odtud na něj viděla. Ale to bude v pohoděěě, uklidnila sama sebe a se stále stejným křečovitým úsměvem se zase obrátila na Corniho. Nevinně na něj zamrkala. "Plomiň?" pípla a začala se zadníma nožkama odrážet, aby se dostala z ledu pryč. Neměla zájem o další držkopád.
Neměla vlastně už asi ani zájem o to, aby se stala nejlepší krasobruslařkou v této zemi. Tenhle plán ji přešel stejně rychle, jako začal. Ale... Mohla bych tomu dát ještě šanci, ne?
Ohlédla se za svým společníkem. "Co ty vlastně? Jsi taky na útěku?" zeptala se nahlas, aby ji slyšel. Bylo přeci divné, že tu byl bez rodičů, no ne? Byl ještě taky malý. Sice starší, jak ona, ale ani takovéto vlče by nemělo chodit po venku samo, no ne? A nepatří třeba taky náhodou k nám? Ale tak to by řekl, že je to Cornic z Cedrové smečky, ne? Rozhlédla se kolem. Nikde nikoho neviděla. Ani nikoho od nich, ani nikoho, kdo by potenciálně mohl patřit ke Cornicovi. Zastavila se na břehu jezera, kdy se konečně postavila do sněhu. Byl hrozně hluboký, takže si musela kolem sebe vyťapkat kolečko, aby se v něm neutopila. "Ty vado! Je tu hrozně moc sněhu! Se nedostanu domu!" vyhrkla ze sebe trochu v panice.

loterie (5/5) 51

Zůstala jako opařená, když jí vlče odpovědělo tak stroze. Zamrkala a ublíženě se na něj koukala. "Ale..." pípla tiše a zase tlamku zavřela. Nejspíš pochopila moc dobře, že tady pšenka nepokvete, a tak to vzdala. Posmutněle svěsila hlavu, když se smířila s tím, že jsou tyhle informace nepřístupné. Sakra, no, budu se muset optat jinde, napadlo ji. Nebyl ale čas na trucování, protože se vydala na led. Ohlédla se za sebe na svého nového společníka, který začal vrtět ocasem. Vypadalo to, že se přidá. Nadšeně se zazubila a začala tedy s bruslením. Jednoho dne bych v tom mohla být mistr. Thyra Nina z Cedrové smečky, ó veliká krasobruslařka, nejlepší ve svém oboru, urozené krve. Yo! představovala si, zatímco kroužila po ledu a užívala si, jak jí to jde.
Najednou před ni doklouzl i vlček, akorát ne po svých. Představil se jako Cornic. Ale nééé! Proč skoro každý musí mít ve jméně to zatracené písmenko? To je Vera! Reonys! Ciri! Většina vlků co vůbec znám, se na to můžu, zanadávala si sama pro sebe a v tom přišel ten dodatek: Cornic ze Severu. Nastražila ouška a začala se k vlčkovi přibližovat. "Oh, jak vznešeně to zní!" zahlásila během toho, co se k němu rychle přibližovala. Chtěla zastavit, jenže to nešlo! A tak vlítla přímo do něj, každopádně jak byla mladší, nebyla zase tak těžká. Ale těžký karambol z toho byl, to jo. Obě vlčečí těla se na zledovatělé ploše posunula zase o několik metrů dál, než se zastavila úplně. "Jejda!" houkla vyplašeně, natažená jak dlouhá, tak široká a zvedla hlavu, aby se podívala, jestli vlček žije. A žil. "Si doblej?" zeptala se hned pohotově, zůstávajíc ležet. Nechtěla ho zrasovat tak, jak Elisa zrasovala ji. Byla pěkně škaredá.

loterie (4/5) 50
Leden 8/10 Elisabetta

Thyrka se zašklebila. "Heheh, to jsem na tebe zvědavá," vyplázla na ni provokativně jazyk na téma, že se dojde podívat tam, kde vlčka bydlí. Avšak tušila to vůbec, kde to je? Ani by to své společnici nedokázala popsat, jelikož neměla zatím absolutně žádný orientační smysl. Nikdo jí neřekl, jestli jejich smečkový lesík je na jihu, severu, nebo kde vlastně. Vypadalo to ovšem, že to ani jedné nedohází. Byly prostě domluvené, že se navštíví a to bylo celé. Prostě dobrý deal, aspoň v očích šedého vlčete. "VRrrby?" zopakovala. "To je zas co?" zeptala se ihned vzápětí, ale to už vyzvala malou vlčici k závodu.
Vyrazila střemhlav po ledě a modlila se, aby ji packy nezklamaly a ona tam byla první. Zaslechla za sebou ještě Elisabettu, jak volá, že tam bude první ona. Zatnula zuby a opravdu se snažila. Nemohla jí přeci pocit vítězství dopřát! Jenže najedou ucítila šťouchnutí a aniž by se nadála, byla rozpláclá na ledu. Zas a znovu. Samozřejmě fungovala fyzika a ona se stále velmi rychle v leže klouzala směrem kupředu, aniž by vůbec sama. To je taková bestie! Pomyslela si rozčíleně, zatímco křečovitě zavřela oči. Kde a jak skončí? Nikdo nevěděl.

loterie (3/5) 49

Pomalu se vydýchávala a nadšeně na něj koukala, vrtíc ocasem takovou rychlostí, div nevzlétla. Na jeho otázku, zda se chce klouzat, nadšeně zakývala hlavou na souhlas a letmo si jej prohlédla. A neklouzal se tu už náhodou? Napadlo ji a zkoumavě si prohlédla dráhu na ledě za ním. Přivřela očka a vyčkávala, co z něj vypadne. Po jeho odpovědi ovšem málem polkla jazyk, který zaraženě schovala. "Kdo že to? A ploč tě kousnul?" zeptala se nechápavě a znovu se zadívala na jeho... Kdysi oko. "A ten tygl ho sněd, nebo jsi ho už pak nenašel?" vyptávala se dál. Musela to všechno vědět. Všechno. Toužila po každé informaci, kterou se mohla dozvědět. A pokud nechtěla někdy přijít o oko, byla to dost důležitá informace. A jestli ho našel, proč ho prostě nestrčil zpátky? Napadlo ji. Tolik otázek! Tak málo informací.
Vlček se ovšem zajímal o to, zda se chce opravdu klouzat s ním. "Eh?" vypadlo z ní tázavě, s hlavou nakloněnou na stranu. Pak se zasmála a jemně do něj drcla, aby jej vybídla k činnosti. "Samozžejmě, že s tebou, je tu snad ještě někdo další?" Její smích se postupem věty měnil na nervózní. Trochu nejistě se ohlédla k lesu, ze kterého vyběhla. Byla to totiž mrška mazaná a tohle byl tajný výlet. Byl jí někdo v patách? Byla si jistá, že se to dřív nebo později dozví. Teď si ovšem hodlala užít nějakou tu srandu, takže naskočila na led a sjela pár metrů dopředu. Klouzání trénovala s Elisabettou, takže už to trochu vychytala. Ale stále si na ledě nebyla stoprocentně jistá, protože věděla, že stačí jeden neopatrný pohyb. Ohlédla se na vlče. "Já jsem ThyRrra," představovala se s důrazem na "R", protože jí ještě nešlo, ale snažila se aspoň to své jméno vyslovit dobře. "Thyla Nina z Cedlové smečky!" dodala vznešeně.

loterie (1/5) 47

//<- Cedr

Thyra vykoukla zpoza stromů a užasle pootevřela tlamku. Proč mi nikdo neřekl, že tady máme jezero? Mohli jsme se místo toho nudného povídání klouzat! Pomyslela si a nafoukla tlamku. Tak já teda jdu sama, abyste věděli! Zahlásila si nadšeně a ohlédla se za sebe, jestli ji náhodou někdo nenásleduje. Sama pro sebe se škodolibě zakřenila a už si to pelášila podél jezera. Musela si přeci najít nějaký super flek na klouzání. A případně nějakou oběť, která by se přidala. Ale ne prosím tu zákeřnou Elisabettu. Hele, nekecala ona náhodou něco o tom, že má hned u smečky moře? Já ji dám, hehe, mám ho taky!
Ani nečekala, že bude tak jednoduché na někoho narazit. Ale bylo tu vlče! Potencionální kořist na nějaké ty skopičinky. Zastavila se v dostatečné vzdálenosti a zvídavě zastříhala ušima. „Heeej!“ zavolala na něj z dálky a rozvrtěla ocas. „Ahoj!“ Pozdravila nadšeně a už si to k vlčkovi štrádovala blíže. Začínala být zadýchaná, takže vyplázla plazan ven a ten jí vlál do boku, zatímco utíkala. Jakmile byla u cizího, zastavila se a lapala po dechu. „Jdeš se klouzat? Je to super zábava,“ ujišťovala cizince zadýchaně a koukala na něj šibalskýma očima. Trochu se pozastavila nad jeho vzhledem. „Co to máš s okem? Vypadlo ti?“ zeptala se neomaleně. Jelikož neznala kruté vlčí osudy, netušila, co může předcházet tomu, aby jeden neměl oko. Chudák.

loterie (2/5) 46

<- Úkryt

Vyšla z úkrytu a zastavila se těsně před ním. V očích jí skákali čertíci a bylo zcela evidentní, že chce něco provést. Nabrala energii dobrým spánkem a byl čas na lumpárny. Rozhlédla se, zda tu není někdo, kdo by ji mohl vidět. To totiž nechtěla! A pak se opatrně, snažila se opravdu potichu, vydala na opačnou stranu, než byla skupina vlků, která se tam nedaleko úkrytu vytvořila. "Hehe," zasmála se krátce, když už byla v dostatečné vzdálenosti a ještě se ohlédla, zda není následována. Vypadalo to, že jí to prošlo!
Zaslechla něco na stromě a okamžitě nastražila ouška. Zahlédla v korunách mohutného stromu nějaký pohyb. Naklonila hlavinku do strany a přiběhla blíže, aby mohla zjistit, o co jde. Zaslechla poplašený pískot a zahlédla akorát huňatý zrzavý ocásek. Pootevřela tlamku v údivu a prahla po tom ještě zvířátko zahlédnout, ale schovala se. Budu se muset pak zeptat, co to bylo, usoudila a doufala, že zvířátko neviděla naposledy. Zkusila, zda umí po stromech skákat také, ale hodně rychle zjistila, že to nejde. Zklamaně ze sebe setřepala sníh, do kterého upadla a jala se zkoumat území smečky dále. Ani ještě nezvládla rozeznat hranice, takže k nim nevědomky mířila.

-> Vvj

loterie (1/5) 45

// les

Unavené vlče se doploužilo do úkrytu a šlo se se natáhnout do královské lože. Táhle zívlo a zamlaskalo, než se stočilo do klubíčka. Pořád Thyře v hlavě lítaly myšlenky na to, co se v předchozích hodinách stalo a co všechno se naučila. Pomalu si to uspořádávala v hlavě, zatímco jí velmi rychle klesala víčka, až se nakonec poddala tvrdému spánku. Spalo dlouho a naštěstí nerušeně. Byla opravdu unavená a to hodně. Občas se ve spánku zavrtěla, nebo cukla packou, jelikož měla tak zahlcenou hlavu, že se jí muselo stoprocentně něco zdát. Jednou se probudila a prohlédla si své okolí, jestli tu náhodou někdo není. Přišlo jí děsně zvláštní být sama. Bylo to vlastně poprvé, co byla sama. Jinak byla před tím stále se sourozenci a rodiči a později i s dalšími vlky. Sice ji na chvíli popadl strach, ale nakonec zase usnula.
Probudila se o nějakou tu hodinu později a znovu se rozhlédla. Stále tu byla sama. Zafuněla a dlouze se zadívala na světlušky, které osvětlovaly úkryt. Mohla bych je zkusit ulovit, napadlo, ji zatímco zůstávala ležet. No ale to by tady asi byla tma? A nakonec jí napadlo úplně něco jiného! Mohla by jít prozkoumat les a sama. Nadšeně se zvedla ze země a rozeběhla se směrem ven. Bude to sranda!

// les

loterie (1/5) 44

Malá vlčice jí pochválila jméno a Thyra se málem dmula pýchou. Takové lichocení, to by si nechala líbit neustále. Nadšeně se zatetelila a na Deltu zazubila. "Děkuji!" zahlásila hrdě a pohodila hlavinkou. Následně si vyposlechla příběh, které za sebou druhé vlče mělo a překvapeně zamrkala očky. "Cožeee? A medvěd je kdo?" zeptala se překvapeně. Co všechno nového ještě bude znát? Cítila, jak na ni z těch informací jde únava. Povšimla si, že Reo sebou přivedl další společnost a Thyra začínala být opravdu nervózní. Bylo jich tu moc a byl tu chaos.
Raději vyhledala tedy momentálně nejklidnějšího vlka ve skupině a to byla její starší sestřička, která smutnila. Thyra se jí jala trochu vyzpovídat, a tak na její otázku, jestli se něco stalo, dostala odpověď, že je to lepší. Vlče se začalo usmívat a zabouchalo ocáskem o zem. Nadšeně sledovala, jak se objímá s tátou a nejraději by se přitetelila taky, jelikož byla tak unavená, až se zatoužila zavrtat se k někomu do teplého kožíšku. Pozastavila se ovšem, když Ciri pověděla, že spadla. Vlčka si ji ihned zkoumavě prohlížela, jestli náhodou neuvidí nějaké bebí. Ale nezahlédla nic, a tak zase vzhlédla do jejích očí. "Já jsem ThyrRrra!" ponasnažila se dát důraz na písmenko "R", se kterým měla evidentně problém. A hrozně se chtěla ho naučit, jelikož ho při představování celého svého jména měla vyslovit rovnou dvakrát.
"A ty jsi CiRrri, že jo?" ujistila se s úsměvem, zatímco na ni koukala jako na obrázek. Líbil se jí její kožíšek. Každopádně to vypadalo, že má vlče těžká víčka a přichází na něj únava. Otočila se na tátu, který ji oslovil a navrhoval výlet, prý i s Deltou, aby ostatním nechali nějaké soukromí. "Nooo," začala vymlouvačně a zavrtala tlapkou ve sněhu. "Já bych si dala ještě láda šlofíčka, jsem unavená," zakňourala trochu rozmrzele. A taky jí to bylo líto, protože výlet sourozencům trochu záviděla a chtěla jít taky někam, ale nestačila by jí na to už energie. Podívala se po všech přítomných. "Já si půjdu dáchnout do úkrytu! Pak za vámi pšídu a půjdem na výlet!" ohlásila a vydala se na cestu. Trochu se ploužila únavou.

// Úkryt

Loterie (2/5) 43
Leden 7/10 Elisabetta

Zírala na vlčici žlutým pohledem a čekala, jestli z ní dostane nějaké informace. Musela se přeci zase přivzdělat. Ta ovšem zahlásila, že si myslela, že jí Thyra nevěří. Trochu se nafoukla a krátce odvrátila pohled. "Hm. Taky že nevěžím. Se ujišťuju," pokývala veledůležitě hlavou. "Víš?" Dodala pak ještě důležitěji spíše řečnickou otázku a pak na ni zase upřela svoje kukadla prahnoucí po tom, co právě začala Elisabetta povídat. "Jako, nejsi jediná, kdo bydlí u može! Popis odpovídá, že obě bydlíme u može," namítla potom. Bylo to u jejich smečky snad moře, nebo ne? Byla z toho zmatená, ostatně jako poslední dobou ze všeho. Neustále se zahlcovala informacemi a pak jí z toho šla hlavinka kolem, jak se snažila všechno vstřebat. To byly támhle složitý rodinný vazby, támhle magie, támhle toto a toto... Dramaticky si povzdechla nad tím, jak má těžký život. "A mohla bych se někdy pšijít podívat? A pšišla by ses podívat ty ke mně?" navrhla nadšeně a rozkmital se jí ocas. Začala se zase zvedat, což obnášelo asi dva pády zpátky na led. Nakonec zase stála na nohou a mohla se kolem své společnice klouzat. "Schválně, kdo první dolazí támhle," ukázala tlapkou na určité místo. "Tak ten vyhjál" vyzvala ji a aniž by vůbec čekala na nějaký start, vyrazila stylem krasobruslařky po jezeře.

loterie (2/5) 37

leden 6/10 - Elisabetta

Vlče už propadalo panice, že umře. Pořád se pod vahou druhé vlčky mlela, protože jí vůbec nedocházelo, že se tím obírá o kyslík ještě víc a volala na ni, ať ji pustí. A konečně to Elisabettě došlo a uráčila svou sedinku zvednout. Thyra okamžitě zalapala po kyslíku a s prudce vzdouvající se hrudí jen hleděla na svou společnici, neschopná pohybu. Ta ležela naproti ní, taky rozpláclá jak dlouhá, tak široká. Jakmile si doplnila zásoby kyslíku do těla, tak si nafučeně odfrkla. "Stejně ti to nevěžím," řekla potom a pohodila hlavou. Začala se znovu nemotorně zvedat na nohy. Několikrát jí to uklouzlo, tak hodila pár tanečních manévrů ve snaze to vybrat, než se to povedlo. Pak se sklouzla blíže k vlčici a koukala na ni ze shoda. "A jak to može teda vypadá, co?" zeptala se jí zkoumavě a stejně tak naklonila hlavinku. Sice jí to nevěřila, ale byla tak hrozně na všechno zvědavá, že kdyby... Kdyby přeci jen věděla, mohla by jí to říct a tím by se Šedá naučila zase něco nového.

Loterie (4/5) 31
Leden 5/10 Elisabetta

Naklonila hlavu nechápavě na stranu. "Huh? Co že to? Može?" zopakovala zkoumavě a přimhouřila oči. Že ona mě lakuje a právě si to vymyslela? Napadlo ji. "Neviděla. A ty určitě taky ne," vyplázla na ni jazyk těsně před tím, než se celá jejich akrobacie zvrhla a Thyra byla zavalená jejím tělem. Začala se pod ní všemožně vrtět ve snaze se vykroutit, ale nešlo to. Šedé vlče začínalo být v panice. Snažila se ji ze sebe odstrčit packami, ale čím dál více jí docházel dech. Panebo bože já tady umřu!!! napadlo ji zděšeně. Led pod nimi tomu moc nepřidával, takže jakákoliv snaha ji ze sebe shodit silou prostě nevyšla. "Slez!" zahulákala pod ní tlumeně a zabouchala do ní packou. "Slez ze mě... Nemůžu... Dýchat!" žadonila překotně a cítila, jak se jí už začíná motat hlava. Tahle společnice se jí velice rychle přestávala líbit. Od doby, co se potkaly, jí dělala jenom peklo a jakákoliv snaha jí to oplatit se obracela proti Thyře. A to se jí opravdu nelíbilo. Nebylo to fér! Vim! Pošlu na ni velkého bráchu. Nebo ségru! A uvidí!

Loterie (3/5) 30

Zužlajíc trávu, kterou pod ní nechal vyrůst Reonys, se zarazila a obrátila se na vlče, které tu s nimi bylo. Než stihla maminka odejít, ptala se, jestli může být i její máma. „To teda ne! To je jen naše máma!“ zahlásila vyplašeně. Teda aspoň doufám, jeden aby se v tom vyznal! Napadlo ji trochu naštvaně. Měla z toho úplně dopletenou hlavu. Konečně si všimla, že Reonys někam zmizel. „Heh?“ Začala se rozhlížet okolo, ale nikde nebyl. Upřela svou pozornost na taťku, který se začal vyjadřovat k tomu, na co narážela. A jestli měla chudák malá zamotanou hlavu, tak teď už tuplem. Znělo jí to jako navádění k věcem, které by neměla dělat. A to znělo… Opravdu zajímavě! Hehehe, zasmál se její ďábelský hlásek v hlavě a na Etneye se pouze nevinně usmála. Ale v očích jí skákali pořádní čertíci.
„Já jsem Thyla Nina z Cedlové smečky!“ zahlásila hrdě a pozvedla čumák k nebesům. Pak se ovšem pozastavila a na vlče koukala. „A ty jsi utekla? Nebo ploč si se ztlatila?“ zeptala se a v jejím výrazu bylo znát, že jí je vlčete líto. Nedovedla si představit, že by najednou neměla rodinu. Ačkoliv jí hlava stála z toho, jak moc velkou rodinu měla, byla hrozně ráda, že je má. Byla s nimi legrace. Tu se ovšem vrátil středobod zájmu a to velký brácha. Nadšeně zalapala po dechu a přicupitala k němu blíže. „Páni, koupit? A kdo je ta postava? Můžu za ní jít? Nedávno mě navštívila víla! Vypadl mi zub a ona mi za to dala nějaké hezké věci,“ vychloubala se nadšeně. „Ten zub si ale vzala, nevím, co s tím dělá. Byla tím celá ověšená. Nevíš, tati?“ otočila se zase na tatínka zvídavě.
Nechala si objasnit, co že to vlastně Reonys vyrůst a nadšeně sledovala, jak hrabe do sněhu. Odkryl tak travnaté kolečko. Thyra přikyvovala a hleděla jako puk. „Takže tláva teďkom spinká,“ pokývala hlavou, že to pochopila. „To jsem tedy zvědavá na to jaže,“ vzdychla zasněně, zatímco se usmívala. A skupinka vlků se náhle rozrostla, když zase dorazila velká ségra. Už nevypadala tak divně, jako předtím. A i se déle zdržela. Mluvila s tátou. „Jeee! Ty ses vrátila!“ vyrazila k ní s nepředstíraným nadšením. Jenže těsně před ní se zasekla. „Ty pláčeš? Já myslela, že velcí vlci nepláčou,“ zkonstatovala zaraženě a kecla si po dni, zatímco na ni vzhlížela. „Ale neboj se, to bude doblý,“ špitla k ní se snahou, aby to bylo jen pro její uši, ale moc ten šepot vlčeti nešel. Zamrkala na ni a házela smutný pohled, protože jí bylo líto, že je ségra smutná.

Loterie (3/5) 25

Hrozně ji nebavilo, když se mezi sebou bavili dospělí. Za prvé to většinou nechápala, za druhé to bylo taaak hrozně otravné. Tatínek se se starším bráchou bavili o nějaké Lucy, což asi byla mamka staršího bráchy, ale Thyra z toho měla už tak hrozně zamotanou hlavu. Pojďte dělat něco zábavnéhooo, pomyslela si zoufale a stále vrhala vlčečí očka na Reonyse. Ten jí aspoň trochu po lopatě objasnil, jak se jejich rodinné vztahy mají. Zaujala ji ale věta, že prý tady ta Lucy nebude chtít zůstat. Sice si to mezi sebou říkali dospěláci, ale ona tady byla taky, ne? Otočila se na tátu. "Takže se to teda nesmí!" řekla zděšeně a vykulila na Etneye očiska. "Nesmí se to a teď bude určitě naštvaná a nebude tu s námi chtít zůstat, že je to tak?" Pokládala mu další otázky bez otálení a pootevřela tlamu. "A tak ploč? Ploč děláš věci, co se nesmí, tati?" nahodila nešťastný obličejík a chvíli to snad vypadalo, že se rozpláče. Trucovně si kecla na zadek a už už natahovala, když v tom zase její roztržitou pozornost odvedl Reonys.
Pověděl, že to asi moc nepůjde, jelikož je spousta sněhu a to nešťastnému vlčeti moc nepřidalo. Ztratila naději a ztrácela ji velmi rychle, protože si neuvědomovala, že se na takovou věc musí vlk chvíli soustředit, než se mu to povede. A tak posmrkla a rozechvěle se nadechla, na pokraji pláče, když tu najednou! "Ty jo!" vystřelila z ničeho nic ze své sedinky a vytřeštěně hleděla na to, co vzniklo pod starším bráchou. A najednou to bylo i u ní! Ihned k tomu sklonila hlavu a začala neznámou věc očichávat. Ven poprvé vyšla, když byl sníh, a tak byla dost zmatená, co vlastně tahle věc je. Vonělo to zvláštně. Ale ne hnusně. "To je uuuužasný! Jak ses to naučil? Já chci taky," vzdychla okouzleně a zkusila trávu žužlat. Úplně jí potom uniklo, že se kouzelník najednou vytratil.

Loterie (3/5) 22
leden 4/10 - Elisabetta

Obě dvě vlčata se smála svému proletu a Thyra nadšeně kývala hlavou, že byl vskutku ten nejlepší v životě. Nic ji nebolelo, jen samotný dopad nebyl úplně nepříjemnější, ale na to rychle zapomněla. Představila se jako Elisabetta z Vrbové smečky. "Ty jooo a kde to jeee?" vykulila očiska, zatímco se poklouzávala na ledu. Najednou ta zákeřačka už zase byla u ní a šedé vlčici se rozjely zase tlapky do stran a se žuchnutím byla zase na ledu. Co si o sobě myslí?! Pomyslela si rozohněně, zatímco se ta druhá hihňala. Však tebe ten smích přejde! A bez váhání chňapla po její pacce, za kterou zatáhla. Vůbec ji ale nenapadlo, že by Elisa mohla skončit na ní a ne na ledu, tak jak původně chtěla, protože si ji přitáhla směrem k sobě. Otázkou bylo, jak moc dobře to ustála či neustála, každopádně když jí její počin v té malé hlavince došel, už bylo pozdě. Pouze šokovaně pootevřela tlamu a naopak přivřela oči, očekávajíc, co se bude dít. Ale bylo to tak neskutečně napínavé, že se jí z toho tajil dech.

Loterie (3/5) - 17
leden - 3/10 - Elisabetta

Cizí vlče začalo s tím, že to fér je, protože nedávala pozor. Thyra se nabubřele zamračila. "Chmm," zavrčela a přidala ještě na tempu hrabání, aby ji pořádně zaházela sněhem. Byla opravdu vytrvalá, když měla nervy. Ale ani se nenadála a najednou ji tělo malé vlčice srazilo a obě dvě se kutálely sněhem, až se zastavily na zamrzlé ploše jezera. Šedé vlče zalapalo po dechu a vytřeštilo oči, zatímco zůstávalo ležet na ledu. Zmateně se podívalo na to druhé a konečně si ho mohlo pořádně prohlédnout. Bylo to k ničemu, protože obě dvě byla obalená sněhem. Ale netrvalo to dlouho a Thyře zacukaly koutky, než vyprskla smíchy. "To byl teda prolet!" smála se, plna nadšení a začala se pomalu zvedat.
Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak to vypadalo! Každá noha se jí začala rozjíždět na jinou stranu a několikrát se to neobešlo bez pádu na led. Moc tomu nepřidávalo, že se smála čím dál víc a víc, jelikož jí to přidalo naprosto legrační. Po několikátém pokusu se jí nakonec podařilo postavit na nohy. Znovu se podívala na druhé vlče. "Já jsem Thyra Nina z Cedrové smečky," prohlásila hrdě a hodila čumákem k nebesům. "Kdo jsi ty?" zeptala se, zatímco se začala k vlčici šourat. Zjistila, že to klouže stále stejně, takže tu délku stále natahovala. "Páni! Koukej na to! Zkus to taky!" vyzvala ji nadšeně.