Gallirea - Příspěvky uživatele

Stále nabírala dech, aby se uklidnila. Bráška ji vyděsil tím, že jí něco leze pod tlapkami, ale nevěděla, na co přesně se má zaměřit, takže zaboha nic neviděla. Ezi se jí snažil tu věc popsat a až pak, když zavolala Vera, že se má na něco podívat, zpozorněla a docupitala k ní. Kousek od ní ale šla o něco obezřetněji, když viděla, jak její sestřička tancuje. Naklonila hlavu na stranu a zaměřila ta velká jantarová očička na zem před sestrou. „Znovu opakuji… CO TO JE?“ zeptala se na vlče až neobvykle tvrdým tónem. Sledovala to malé zvířátko a spíše než nad tím, že by mohlo být nebezpečné, přemýšlela, jestli je to k jídlu, protože měla hlad. Až když sestřička upozornila na skutečnost, kolik to má noh, se zhnuseně zašklebila. „Si děláš sRrrandu, ne?“ pověděla znechuceně a ještě od ségry couvla, když do toho navrhovala šťouchat. „Tak to ani náhodou!!! Šťouchej si do toho sama, tobě to sežeRrre packu!“ zahlásila potom. A to před chvílí přemýšlela, že by to jedla. Bleh.
Od tatínka se konečně dozvěděli, co ta věc je. Mravanec prý jakejsi. Nebo mravenec? Čím víckrát ten název Etney zopakoval, tím více si vštěpovala do hlavy správný název. „No, ale pRrroč bydlej tady?“ zeptala se dotčeně. Jak si jako mohli nárokovat jejich území? „Kdo jim jako dovolil, aby bydleli tady u nás?“ zeptala se a rozešla se raději k Ciri, která přišla z úkrytu. Jemně se o ni otřela a poskočila, aby svým čumákem šťouchla do toho jejího. Z neznámých důvodů si starší sestru oblíbila. „Viděla jsi ty bRrrablence?“ zeptala se a pohodila hlavou směrem k mraveništi. „Asi tady budou bydlet s námi. Ty jsi s tím v poho?“ zeptala se jí a zkoumavě na ni mrkala zespod.
Uvědomila si, že je tady pořád ta cizí vlčice se šedým kožichem. Jaksi podivně se představila, když si všimla, jak na ni Thyra zírá. Trochu se pousmála. Tak přeci jen nebyla jediná, kdo má nějakou vadu řeči. „Já jsem ThyRrra Nina z CedRrrové smečky!“ zahlásila svůj oblíbený způsob představení se. Jen ať každý ví, odkud tahle princezna pochází a s kým mají tu čest. Ale její roztržitou pozornost si vzápětí získal zase táta, když mluvil něco o ulovení bašty. „No jo… Ale jak se to dělá, tati?“ ptala se trochu posmutněle. Zase díra ve vědomostech.

Duben 3/10 Sineád

Zaraženě zamrkala. „Čestný ohnivácký?“ zeptala bez váhání. Co to mělo být? Zkoumavě si vlčici prohlížela. Měla rudé oči, na sobě odznaky, ale něco takového měl na sobě i její táta, tak ji to tolik nepřekvapovalo, ale co ji opravdu zaujalo, byly její štětinky na špičkách uší. „Ty jo, máš hezký uši. Jsem ještě neviděla. Budu mít taky takový, až vyRrrostu?“ zeptala se, ačkoliv uvnitř sebe cítila, že bude mít ještě hezčí uši. Královské, jak se na její rodinu patří, přeci. Pak poslouchala její vyprávění a snad ani nedýchala. Thyře se ještě nestal úraz, kdy by jí tekla krev. O to větší masakr si představovala. Měla vůbec ta vlčice jazyk ještě? Ale asi jó, to by nemluvila. Pořád malá vlčka koulela očima a cizinku si prohlížela, přičemž konečně došlo na to, po čem toužila. Ten jazyk vyplázla! A vlče si jej fascinovaně prohlíželo a pootevřelo tlamku v údivu. „Ty kokos! Fakt! Fakt ho máš! Celej a zdravej!“ zahulákala unešeně, jako kdyby to byl její životní objev. „Tak to je hustý…“ vydechla užasle.
Tolik byla nadšená z té ukázky, že jí ani nedošlo, že u ní cizinka najednou byla a pomohla jí omést ten jezerní kekel, který jí střelila přímo mezi oči. Bezděky se otřásla, když to zahlédla a s nehraným zhnusením od té věci couvla ihned, jakmile si to prohlédla. Snažila se nedát najevo to pohoršení, které nad onou slizkou věcí měla. Ale řeč těla za ni mluvila naprosto jasně. Ale opět si získala její pozornost, tentokrát ohledně cestování o samotě. Thyra byla převážně sama, nebo jí to tak aspoň přišlo. Užasle ji sledovala a konečně si kecla na sedinku. Zdálo se, že má její plnou pozornost. „Vážně?“ zeptala se nejistě. „Mi připadne, že o mých tajných pRrrůzkumech ani nevědí, heheh,“ zasmála se trochu trapně, protože to samozřejmě nebyl upřímný smích. Spíše vlče trápilo nedostatek pozornosti. „A já Thyra Nina z CedRrrové smečky!“ zahlásilo potom a zabouchalo oháňkou o zem. Své jméno se jí podařilo vyslovit správně, ale nedalo se to říct o zbytku.

Duben 2/10 Sineád

Vlčice už z dálky hlásila, že je asi v pohodě. Thyra se pobaveně zubila na celé kolo a vlčici si bez okolků dobírala, ačkoliv měla trochu strach, co by jí cizinka mohla vyvést. Od té doby, co ji tamten cizák málem utopil v jezeře, už byla docela obezřetná. Naopak by se nejraději cizincům vyhnula obloukem. Ale tahle? Tahle měla styl. Tedy, styl skoku hodně špatnej, co si budeme, ale jinak? Usmívala se, dokonce smála vlastnímu neštěstí a vypadala jako obluda z bažin. Ale malou vlčku ten smích docela přešel, když kolem ní něco nechutného prolétla. Vyprovázela tu neidentifikovatelnou věc pohledem a nakrčeným čumákem, přičemž ještě zvedla jednu z předních tlapek a hlavu zaklonila skoro až na záda v obavách, že by to na ni mohlo přistát. Narovnala se až ve chvíli, kdy cizinka začala zase mluvit. Thyrka zaraženě zamrkala a snažila se rozluštit, co že to právě řekla a až si to v hlavě přehrála asi potřetí, přišla na to. „Heheh, to jako fakt?“ vyrazila ze sebe pobaveně a zase se jí koutky začaly rozjíždět do stran. „To asi taky bolelo, co?“ vyptávala se a snažila se její jazyčisko zahlédnout. „A to už máš zahojený? Bolí to fuRrrt? Máš tam jizvu, nebo něco takového?“ zahltila ji klasicky všemožnými dotazy.
Po tom, co od vlčice přistála pochvala, se vlče celé hrdě začepýřilo. „To víš, že vím, co je do…“ V tu chvíli mu přímo mezi oči přistál jeden z kekelů, co byl do teď na vlčici. Zalapalo po dechu a zašilhalo, aby mohlo spatřit, co přesně to bylo. „No fůůůj,“ zahlásilo zhnuseně a ihned to packou setřelo. Slizké, mokré a… „Odporné,“ zhodnotilo a bezděky se jí naježila zhnusením srst. Nejraději by se šla umýt. Divně to smrdělo. Jenže pak přišla záludná otázka a Thyra přemýšlela, jak na ni odpovědět. Ale pořád byla v podstatě malá, takže moc taktických úvah tam neproběhlo. Jen měla strach, že pokud vyzradí, že je tu sama, mohla by na ni cizinka vymyslet něco podlého. „No tak tRrroškůůů,“ našpulila tlamičku a nejistě se kolem sebe rozhlédla. „Rrrodina je nedaleko, heheh,“ vyrazila ze sebe nejistě.

Duben 1/10 Sineád

Přiťapkala k jezeru v doufání, že se tu čirou náhodou potká zase s Cornicem. Pro její smůlu zahlédla pouze neznámou vlčici, která vesele poskakovala kolem jezera. Malá vlčice naklonila hlavinku na stranu a nechápavě pozorovala. Myslela si, že takové věci dělají jen vlčata? A tahle neznámá už byla dost velká. Jakmile se rozplácla po tom, co se pokusila přeskočit nějaký spletenec větví, naklonila Thyra hlavu na opačnou stranu a za chvíli vyrazila za někým, kdo teď nevypadal jako vlk, ale jako nějaké monstrum z bažin. „Žijeeeš?“ hulákala na ni už z dálky, zatímco k ní cupitala. Jakmile byla u ní, zastavila se. Ale v dostatečné vzdálenosti, kdyby se náhodou rozhodla, že jí něco udělá, aby měla aspoň trochu náskok pro útěk. Asi by to ale neklaplo s jejími krátkými nožičkami.
„To muselo bolet, co?“ odtušila Thyra, zatímco si cizinku prohlížela. Když si ještě zpětně přehrála její pád v hlavě, neubránila se rozjíždějícím koutkům do stran. „Jako, dala bych osm z deseti za styl a za to… Jak teď vypadáš, další dva body, takže plnej počet,“ smála se, využila toho, že se nedávno naučila počítat a chtěla se trochu pochlubit, ale trochu couvla, aby si svůj náskok ještě trochu prodloužila. Měla obavy, jestli si za ty fórky nevyslouží po frasně, kterou měla tak prostořekou.

Thyra se zvedla ze země a celá se nafoukla, aby si připadala větší. „Si piš! Budu hodně papat, abych rRrychle vyRrrostla a pak… Pak ho najdeme a vypucujeme mu kožuch!“ hlásila hrdě, téměř v pozoru a neuvěřitelně si u těch slov věřila. Bylo to její… nebo jejich nové předsevzetí. Šlo vidět, jak malé vlčce pomalu, ale jistě rostou růžky. Pak toho ale nechala, když si obě vlčice vyměnily pár pěkných, přátelských slůvek. Sice si nebyla jistá tím, jestli by si opravdu poradila, měla dojem, že spíše ne, ale chtěla tomu věřit. A musela tomu věřit! Byla přece princezna z Cedru, ne? Ty si poradily u všeho! „Phe, že váháš! Ale dvě jsme byly silnější!“ zahlásila a zavrtěla ocáskem.
Nakonec se tedy obě vydali tam, odkud přicházelo živo. Ještě tam pomalu ani nebyly a už se k ní řitil Ezekiel. „BrRrácho!“ vyhrkla nadšeně, ale ten nadšený výraz se v momentě změnil na hrůzu. Vyskočila všema čtyřma do vzduchu a vykulila očiska směrem k zemi. „CO tam leze?!“ zalapala po dechu a zprudka dýchala. Ale neviděla nic. Ani nevěděla, na co se má soustředit. Zmateně všechny přejela pohledem a až teď si všimla, že je tu i tatínek, sestra a… Ta cizí vlčice z úkrytu. Zážitky, které jí ležely v žaludku, se ihned vydraly na povrch a ona sklopila ušiska k hlavě a podezřívavě ji zrentgenovala pohledem. Měli ve smečce podlého a zákeřného cizince. Zůstala stát na místě jako přišpendlená, nemohla v momentální chvíli jít přivítat ani ségru, ani tátu. Co když na ni ta cizinka taky něco vymyslí?

<- Vvj

Pořád jí bušilo srdce jako o závod. Jakmile si byla jistá, že jsou od toho grázla daleko, upravila si tu chocholku na hlavě, co jí způsobilo namočení v jezeře. Pomalu osychala. Podívala se k Deltě, která se ptala, jestli je v pořádku. „Jo, asi jo. PažRrravec jeden,“ sykla nasupěně a přemýšlela, jak se s tou situací vyrovnat. Měla dojem, že mu daly na frak. Ale nezasloužil by si víc? Nezasloužil by si ten vlk dostat pořádně za vyučenou třeba od táty? Dlouze si povzdechla a posmrkla. Asi prochladla a stal se z ní utřinos.
Pak si ale vzpomněla na to, jak se Delta zachovala. Zastavila se a na svou starší kamarádku se dívala s neskrývaným obdivem. „Byla jsi tak odvážná, páni!“ vyhrkla najednou nadšeně a přišla se k ní přitulit. „Děkuji, že jsi se mě zastala. Vůbec jsem v jednu chvíli nevěděla, co dělat,“ trochu se jí zlomil hlas, když se jí při vzpomínce na určitou situaci nahrnuly do očí slzičky. V rychlosti si je poutírala malinkatými packami. Nechtěla brečet. Byla přeci frajerka, ne? A ty nebrečej. Jen byla pořád otřesená z toho, jak se vlk choval. Na první dojem nepůsobil nebezpečně. Schovával si nějakou masku. A až teď Thyra pochopila, že možná vlci dokáží nosit masky, za které se skrývají. Nebyla ještě natolik chytrá, aby to dokázala pochopit do hloubky. Spíše si z toho odnesla to, že už nemůže být k cizím tak důvěřivá. Při nejlepším by se jim měla vyhýbat úplně. Vlče se s povzdechnutím rozpláclo na zem a na chvíli se stalo skoro placatým. Rostla spíše do výšky a nestíhala dostatečně papat, aby se jí dařilo přibírat. Potřebovala si na chvíli odpočinout. "Půjdeme se podívat, co dělají ostatní? zamrmlala otráveně do loňské zhnědlé trávy.

Březen 10/10 Cornic

Začala se smát, když konečně přiznal, že neví, co je to ten pukavec. Smáli se společně na celé kolo. „Haha, takže nejsi zase takový chytrý hrdina, že?“ zubila se stále, vrtíc ocáskem, aby mu dala najevo, že to nemyslí nijak zle. Jen si ho dobírala. Nebyla zase takový cynik, aspoň ne v takhle útlém věku, aby ho nechala opravdu vyžrat si něco, co neví. Přeci jen, ona měla také díry ve vědomostech. A to pořádné. Nebylo tedy potřeba dělat drama z toho, že některý z nich něco nevěděl, zvláště po tom, co ona hned na to nevěděla, co že je to ten had. Cornic jí začal popisovat, jak že to vypadá. „Ahaa, takže to je jakože zvíře… Co mě může eh… Uškytnout?“ zeptala se zkoumavě a stejně tak naklonila hlavinku na stranu. Ale jeho popis toho zvířete byl tak zmatečný, že si její bujná představivost v hlavě vytvářela takové šílené obrazy, že ji to snad chudinku bude strašit následující dny ve snech. Jen pomalu a překvapeně pomrkávala a její vize se změnila pokaždé, když se Cornic nějak opravil.
Potřásla hlavou. „Takže je škaRrredej?“ zeptala se nakonec, jelikož to dle toho popisu neuměla ani jinak pojmenovat a bezděky se zachvěla. Sběr informací sice byl její životabudič, ale nesmělo to dopadat takto. Bylo jasné, že na hada jednou bude muset narazit sama, aby si ho nepředstavovala jako nějakou nechutnou škytací příšeru. „No, boRrrůvka… Je pRrrý nějaký malinký modRrrý plod na keříčku a pRrrý je moc dobRrrý,“ pověděla v rychlosti. Problémem tu bylo, že už musela domů, jelikož v dálce zaslechla známé zavytí. Někdo ji hledal. Trhla smutně pohledem k jejímu kamarádovi. Zase přišel čas loučení. Smutně si povzdechla a na chvíli položila hlavu na jeho krk v objetí. Musela ji mít značně zvedlou protože Cornic byl vyšší. „Budu muset jít,“ pošeptala zklamaně a zase se od něj odtáhla. „Příště za mnou už dojdi na návštěvu, když tě Zlatavá pustí,“ zazubila se a zamávala ocáskem. „Tak paaaa!“ A pelášila domů.

Problémem

Březen 9/10 Cornic

„He?“ vyšlo z ní jen nechápavě, když polemizoval o tom, co je pukavec. Párkrát rychle po sobě zamrkala, když na Cornica s pootevřenou tlamkou hleděla, jako kdyby k němu měla připoután pohled. „Eh… Aha,“ pověděla poněkud zklamaně a její očekávání v očích zhaslo, když zjistila, že to bylo opravdu všechno, co k tomu slovu řekl. A co víc? Tentokrát nevěřila, že tomu tak je a že Cornic ví, o co se ve skutečnosti jedná. „Ty to taky nevíš, že ne?“ šťouchla do něj tlapkou a tlama se jí začala rozjíždět do pobaveného, skoro až škodolibého úsměvu. Jenže to netrvalo dlouho a on se vrátil k té zmiňované zmiji. Prý je to nějaký had. „Heheh… A co je had?“ ptala se nevinně. Nevěděla. Opravdu nevěděla. Narodila se před zimou. A v zimě hadi nebyli. Ale to taky nevěděla. Její díry ve vědomostech byly opravdu velké, zvláště co se týče jarních a letních věcí. Mohla teprve teď objevovat krásy světa bez sněhu. Ledové přikrývky se rozpustily a ona mohla zahlédnout, jak se na zemi sem tam povaluje nějaká ta šiška, která ji lákala k tomu, aby si s sní hrála. Nebo minimálně ji pořádně rozkousala!
„Ooooo!“ protáhla dojatě, když se přiznal, že i on svoji opatrovatelku má asi rád. Zamávala spokojeně ocasem, že to z něho vytáhla. Vypadalo to, že když by chtěla, vytáhla by z něj spoustu věcí, které by možná úplně tak říct nechtěl. Ale kdo by jí odolal, že jo? Zaprvé jejímu prosebnému kukuči, zadruhé nekončícím otázkám. Jeden jí raději odpověděl, než aby se nechal ubíjet otázkovým chaosem. Jedna otázka přes druhou… „A borůvka?“ zeptala se, když se bavili o tom, jaký by chtěl navštívit les. „Roste tam? Borůvka?“ zopakovala zvídavě. Slyšela o borůvkách, protože nedaleko jejich smečky byla taky smečka Borůvková. Jednou by ji chtěla navštívit. Ale více se těšila do Mechové, odkud byl Cornic. „Máš takové lesy rRrád, protože… To byl tvůj domov?“ zeptala se trochu opatrně. „My máme cedrRrry. Jsou hrozně zvláštní a veliký. Zatím jsem takové viděla jen u nás,“ zazubila se.

Chaosem

Zmateně sledovala a poslouchala hádku dvou vlků. Byl snad ten vlk, co se ani nepředstavil, nějakým Pohanem? Thyra tedy samozřejmě neměla ani tušení, co to je, ale znělo to jako něco zlého. A on asi byl zlej, když ji takhle nahnal do pasti. Minimálně to byl pěknej had. Byla by nad tím ani nepřemýšlela, dokud Delta nezmínila něco o tom, že je trochu divné, že jeho led udržel a ji ne. Něco na tom pravdy bylo, nebo ne? Chvíli na ni zmateně koukala a vypadalo to, že v mozkovně jí to šrotovalo o sto šest. Čas se najednou táhl jako sejr, než se rozhodla vůbec něco odpovědět. Jako by oněměla z toho zážitku, co se jí před chvílí stal. Ještě teď cítila pálení v čumáku a nepříjemný tlak na plicích. Popotáhla nudli a pohled z Delty přesunula na toho vlka.
Jejich hlasy, jako kdyby celou dobu slyšela z dálky, protože měla vodu aj v uších, ale když spatřila hlavu vlka skoro u té svojí, najednou jako kdyby do ní píchla stovka včel zároveň, ona vyskočila na nohy, celá se naježila a bez jakéhokoliv varování po vlkovi zacvakala zoubky, které byli momentálně ostré a malé jako jehličky a leskly se jako drahokam. „Nech mě bejt!“ vyštěkla na něj. Nebyla naštvaná. Byla vyděšená. Ten vlk se k ní neustále přibližoval a narušoval její osobní prostor. Jako kdyby nebyla rozházená z toho, že se před tím topila. „Sám jsi mě tam poslal, tak si nehRrraj na neviňátko!“ dodala ještě dopáleně a šťouchla do Delty, když zavelela k odchodu. „Vůbec tady naše netahej! Udělali by z tebe sekanou!“ vyhrožovala ještě, když už kráčela od vlka pryč. Srdce jí bilo jako o závod a ona byla hrozně šťastná, že jejich les byl hnedka vedle. Čím dále byla od toho vlka, tím více se jí do očí hrnuly slzy, které následně začaly padat do chomáče srsti pod jejíma očima.

// Cedr

březen 8/10 Cornic

„To ne. Ale já budu lepší. Ostatně, holky bývají lepší na spoustu věcí, ne?“ pověděla mu docela oprskle a zákeřně se na něj zubila. Musela si ovšem doplnit jednu informaci. „Jo a… Co to je pukavec?“ zeptala se zaraženě a její úsměv byl fuč. Jako kdyby byla chybějícími informacemi neúplná. Byl fakt, že lov informací jí momentálně šel asi lépe, než lov kořisti, už jenom z toho důvodu, že upřímně ani nic moc lovit nezkoušela, okrem údů jejích sourozenců, například. Potom se začal rozpačitě bavit o jeho ochránkyni, nebo čím že ta ledová královna byla. Nebyl si jistý, jestli by jej vyčkávala, ale očividně jí dal nějaký příslib. Thyrka naklonila hlavinku na stranu. Tak příslib? Začínala si už maličko uvědomovat, v čem by se měla šťourat a v čem naopak ne a tyhle hranice jí nastavoval právě zrovna Cornic, ale ta zvědavost! Ta v ní pučela. Z bloudění ve své hlavě ji vytrhl dalším vyprávěním. Tiše naslouchala a nechávala mu prostor, aby řekl vše, co chtěl.
Musí to být zvláštní život. A smutný? Možná trochu smutný, napadlo ji. Neměl nikoho jiného, než cizí vlčici, u které nevěděl, jestli na něj bude čekat, nebo ne. Vlastně, Thyra také moc nepředpokládala, že by ji někdo doma očekával, už z toho důvodu, že téměř nikdy nevěděli, že je někde fuč. Ale pořád je měla. A to bylo přeci jen menší útěchou. Co by si počala ona, kdyby věděla, že tu nemá nikoho? Kdyby jí tu například zbyla jen ta cizí vlčice, co byla u nich nedávno v úkrytu. „Hmmm,“ vyrazila ze sebe pak zamyšleně a povzbudivě se na něj usmála. „Třeba tě má rRráda, jen to dává divně najevo,“ zazubila se. Ostatně, i Cornic byl zvláštní. Takže něco na tom, že jsou si dost podobní, bylo pravdy. „Navíc mi připadala jako typ, co by se jen tak ujal cizího vlčete. Musíš se jí fakt líbit. Na mě byla docela ostRrrá. Mě kdyby někde našla, tak mě tam asi nechá,“ začala se smát.
Cornic jí popisoval, jak mu nějaká teta pomocí magie vyléčila zranění. To bylo něco neuvěřitelného. Prý měl rány hodně bolavé a najednou, jako kdyby nebyly. Malá vlčka pootevřela tlamu v údivu. „Wooow, páni!“ vyhrkla nadšeně a očka jí jen zářila. „NoRrrmálně, velká léčitelka! To je neuvěřitelný daRrr, ty jo,“ začala se nad tím rozplývat. Nečekala, že jeden může i léčit. Užasle nad tím zavrtěla hlavou. „A je fakt hustá ta náhoda, že se zRrraníš, najde tě jedna, co tě odvede do smečky a pomuže ti a pak najednou dojde dRrruhá a pRrrostě ti zajoji rRrrány. PrRrostě jen tak!“ rozhazovala tlapkami pořád naprosto okouzlená tím, co se právě dozvěděla.
„Nu… Protože voda a vítRrr jsou ledový. A ona je taky,“ objasnila svou domněnku, proč by měla mít Zlatavá jinou magii, než ve skutečnosti měla. S tímto tématem byla vyřízená rychle, ale opět tu přišlo jiné, které ji zaujalo opět o něco více. „SmRrrkové lesy?“ zopakovala překvapeně. „Pročpak ty? URrčitě tady jako nějaký bude, jen bychom museli zjistit, kde přesně,“ zazubila se. „Ale až se ještě tRrochu oteplí, můžeme ho zkusit najít,“ ujistila ho natěšeným tónem.

„Jakou stRrrašnou skvRrrnu! StaRrrej se o ty svoje!“ štěkla na něj dotčeně, zatímco se Thyra schovávala u Delty a tvářila se jako zbitý pes, jemně kývla na její otázku, zda je v pořádku. Byla jí jen zima. Ale fakt hrozná. „Ne, já jen…“ zarazila se, když její starší kamarádka začala štěkat po cizinci. Obdivně na ni vzhlédla. Páni! Ta má ale odvahu! Pomyslela si a přesně to, na co myslela, se jí odráželo v očkách. Za chvíli se ale sklonila k ní a ujistila ji, že to bude dobré. Malá vlčice zase přikývla, protože jejím slovům bezmezně uvěřila.
Chvíli poslouchala jejich dohady a srdce jí tlouklo až v krku. Takovou rychlostí, že z toho byla vyplašená ještě více. Vlk se hned bránil tím, že mu Delta ubližuje a v tu chvíli se Thyra začala uklidňovat. To byl vážně takový slaboch? Až když se zas otočil na ni, sklopila ouška a nejraději by se za Deltu schovala celá, aby se na ni nedíval. Ale v podstatě se jen ptal na to, jak to bylo. „No… Eh…“ vysoukala ze sebe a hledala slova všude po okolí. „Chtěli jsme si dát závod v bRrruslení a jeho led udRrržel…“ pípla pak jen tiše, spíše hlavně pro Deltu, protože s tím cizincem ji úplně přešla chuť mluvit. Cítila se podražená a ještě k tomu dotčená, že se navážel do jejího krásného zbarvení!

březen 7/10 Cornic

Celá se nafoukla, aby se udělala velikou. „Já budu jednou velká lovkyně! Však uvidíš! Ti to nandám!“ začepýřila se a následně se zasmála a jemně do něj drcla. V jejím podání to bylo spíše jako kdyby do něj narazila moucha. Nic víc. Pak se ovšem zarazila, když jí začal simulovat různé situace. Co je to zmije? Zní to hrozně… Divně. Nebezpečně. Je to nebezpečný? Chtěla se zeptat a byla by to udělala, ale Cornic ještě pořád mluvil. A ona naštěstí byla aspoň trochu vychovaná a do řeči se snažila neskákat. Třeba je to nějaká kreatura… Uznala potom, aby ze sebe nedělala pořád jenom hloupou. „Nožičky jistě rychlé mám!“ zahlásila hrdě, zatímco kráčela po jeho boku. Bylo jí celkem jedno, kam že to vlastně jdou. Hlavně, že jsou spolu.
Její otázku ohledně jeho zlatavé společnice asi nepochopil. Zavrtěla hlavou. „Neee. Myslím tak celkově. Až se budeš toulat, jestli se za ní budeš vRrracet,“ upřesnila mu. Prý že jak by se setmělo, tak že by šel domů, ale neví, jestli ho tam vlčice bude čekat. Trochu se nad tím pozastavila. „Myslíš, že ne? Myslela jsem, že na tebe dává pozoRrr,“ podotkla zaskočeně. Nedovedla si ani představit, jak moc sám se musí cítit on, když vlastně ani nevěděl, jestli se má za kým vracet. Uznala, že jemu asi tuláctví problém dělat nebude. Byl očividně zvyklý být sám. Ale nahlas to raději neřekla. Nechtěla mu takové věci připomínat. Byla už trochu empatičtější, než když se potkali poprvé. Rostla. Sice pomalu, ale ano. Její mozeček už nebyl tak primitivním, jak byl, když byla menší.
Vlček podotknul, že kdyby už v jedné smečce nebyl, tak by možná šel k nim. Podívala se na něj s nadějí v očích, než jí to vlastně došlo. Kdyby! Zase pohled odvrátila a koukala zase na cestu. Procházeli se tu celkem ospalým tempem, ale co kdyby náhodou zakopla. Poslouchala, jaké zajímavé zážitky s magiemi Cornic měl a užasle pootevřela tlamku. „Léčila tě? S magií se dá i léčit? Páni! Mě rRrrodiče říkali, že je jen magie ohně, větRrru, vody, země… Hmm a to je asi všechno?“ zamyslela se a překvapeně zamrkala, když zaslechla zmínku ještě o nějaké magii iluze. „No páni, ona má magii iluze? Typovala jsem ji… Já nevím… Na vodu, nebo vítRrr?“ vyhrkla a zazubila se. To je úžasné! Takže magií bylo mnohem více. O to více byla zvědavá, jakou magii by mohla mít.
Pověděl, že neví, kam se tu dá dojít. Letmo pokrčila rameny. „No co… Šak někam dojdeme, no ne?“ křenila se stále lehkomyslně. Už neměla takový stres, že by ji tu chytil někdo z rodičů, na které taky přišla řeč. „Hm. Je mi to jedno,“ pověděla ledabyle. Nechtěla se o nich bavit. Byla pořád nafouklá.

Březen 6/10 Cornic

Vlčka se na něj koukala s nepředstíraným zájmem a očekávala odpovědi na její změť otázek. Její očka na malou chvíli zbystřila zapadající slunce za obzor. Trochu posmutněla. Jak se tak zmírňovala intenzita světla, zároveň se okolní vzduch relativně ochlazoval. Thyra se bezděky otřásla a vrátila pohled ke Cornimu, který se rozpovídal. „Hmmm, být tulákem asi není úplně špatné, nebo jo? Jako je to lepší než být zavřený furt na jednom místě, ne?“ napadlo ji a zkoumavě se na svého kamaráda podívala. Zastříhala ouškem a pokývala nadšeně hlavou, když pověděl, že uvidí, kam ji život zavede. „Určitě bych chtěla zkusit být tulákem,“ pověděla přesvědčivě. „Se můžu kdykoliv vRrrátit domu, když se mi to nebude líbit, ne?“ vyřkla spíše obraznou otázku.
Na to se dozvěděla, že i Cornic se asi bude jen tak potulovat. Chtěla něco říct, ale pak se zarazila. Jemu vlastně nikdo chybět nebude, když neměl rodinu, že? Byl víc sám, než si do teď myslela. Ve svém nitru pocítila ostrý hrot empatie, když jí to došlo. Nedovedla si představit, že by přišla o rodinu. „A… Budeš se vRrracet za tou zlatavou paní?“ zeptala se tiše, protože netušila, jestli se ho to nějak dotkne. Nevěděla, jaký vztah k ní má. Jestli je to jenom nějaká jeho dozorčí, nebo mezi sebou mají hlubší vztah. „A nechtěl by ses nastěhovat k nám do CedRrrové smečky?“ zazubila se ďábelsky. Jen ať si Cornic pobalí kufříky a jde za Thyrkou do smečky dělat lumpárny!
Když se zmínil o kouzlech, její očka se ihned rozzářila. „Jo! Viděla jsem! Maminka nám ukazovala vítRrr, když jsme byli menší. Dokonce díky němu mě a bRrrášku zbombaRrrdovala sněhovými koulemi!“ povídala nadšeně a vždycky se trhavě nadechla, jelikož nikdy u svého mluvení nestíhala dýchat, jak se snažila všechno v rychlosti říct. „A můj větší bRrrácha, ten vyčaroval trávu. Ve sněhu!“ pověděla mu a cítila se hrozně důležitě, jaké má frajery ve své rodině. Hotoví mágové! „A co ty? Kouzlil před tebou někdo? Co jsi viděl? Povídej, přeháněj!“ hrnula na něj dychtivě.
Cornic jí začal popisovat, co je choroš, prý nějaká hůba rostoucí na stromech. Začala uvažovat, jestli něco takového neviděla. Neviděla. Viděla na stromě možná tak veverku, které u nich ve smečce byli možná i přemnožené. Ale když popsal její chuť, neubránila se zhnusenému pokrčení čumáku. Začínala uvažovat, jestli není její kamarád tak trochu čuně. Válel se v bahně, žral podivné táhnoucí se věci. Znovu se otřásla. Potají doufala, že ji Cornic v její blízkosti nenajde. Nerada by to ochutnávala. Nechala si objasnit ještě nějaké věci ohledně bahna a spokojeně pokývala hlavou. Asi v tomhle ohledu její studnička na vědomosti byla zaplněna.
Obě vlčata se vzájemně uvedla do rozpaků. Naštěstí starší a o trochu rozumnější Cornic navrhl, že by se mohli jít někam projít. Ještě chvíli rozpačitě odvracela hlavu a koukala na zapadající slunce, než jí došlo, co že vlastně říkal. Potřásla hlavou a rozeběhla se za ním. „Jooo. Kam půjdeme?“ chtěla hned vědět.