Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Thyra si ho chvíli nedůvěřivě měřila pohledem. Pozdravil ji jako cizinku. „To ty si tady cizinec,“ upozornila ho pohotově. Musela uznat, že jak couvnul, tak ji trochu rozhodil. Obvykle se cizáci nechovali takhle opatrně. „Jsem Thyra Nina z CedRrrové smečky,“ zaráčkovala hrdě své jméno a pozvedla hlavičku. Měl jméno. Ikran. Aspoň něco. „Na odchodu?“ zopakovala po něm, jako by tomu úplně nevěřila. Naklonila hlavu na stranu a uši jí v pozoru trčely do stran jako dvě sondy. „A odkud si přišel?“ zeptala se vzápětí, než vůbec mohl stačit odpovědět na její první otázku. „SmRrdíš jako někdo, kdo přišel z daleka,“ mžikla po něm pohledem, jakoby ho rentgenovala pohledem. Moc se jí nezdál. Zdál se jí být na první pohled ještě víc nepříjemný, než ten druhý, kterého potkala u jezera a následně se mu podařilo ji málem utopit.
Nejistě se ohlédla za sebe, jestli tam všichni pořád jsou. Poléval ji studený pot. „Mám vlastní misi. Jestli jsi na odchodu, tak dobRrrý. Ale jestli lžeš…“ zamhouřila oči a nepatrně se přikrčila. „tak si mě nepřej,“ dodala výhružně. Pak se ale narovnala a její pohled změknul. „Nemáš hlad? Prrrávě jsme ulovili losa,“ pochlubila se výkonem smečky, jako kdyby toho losa zakousla sama.

Červen 4/10 Juniper

Thyra se zatvářila naprosto uhranutě. Tohle bylo poprvé, co jí někdo svěřil opravdové tajemství a ještě takové! Tajná princezna, ufff. Úplně ztuhla a drápky zatnula do země, jako by pod nimi svírala poklad celého lesa. „Slibuju! Přísahám na koRrrunovační šišku mojí lesní říše, že to nikomu neřeknu!“ vyhrkla vážně a odivně na Juniper zamrkala. Další princezna, to mě pos… „Až umřu, vezmu to tajemství sebou do Zasněženého království mrtvých vlků. Nebo aspoň do jeskyně.“ Zjevně měla teď k Juniper ještě větší respekt, než předtím. Tajemná princezna s kouzelným kožichem, to byl přeci poklad. A navíc se nebála strašidel! To mohlo být na jejích výpravách velice užitečné. „Znám jednu vlčici, kteRrrá má taky zlatý kožich. Ale nezářil jí, asi nebyla potřeba. Možná je taky pRrrincezna?“ zalapala po dechu, když jí došlo, na co teď přišla. Lylwelin, která se starala o jejího nejlepšího kamaráda Cornica, se sice jako princezna ani za mák nechovala… Ale co když jí fakt byla? Pokud zlaté kožichy znamenaly tohle…
„No! Takže máme výhodu, to je dobRrré! Já mám zase jazyk pRrrincezny. Teda, tRrošku… děRrrravý,“ ušklíbla se bolestně a otřela si tlamičku o nohu. „Ale jinak je silný,“ pokývala přesvědčivě hlavou s důležitým výrazem. „Dobře, uděláme past. Ty hlídej zezadu, já budu vepředu. A když uvidíš, že se stín pokusí utéct, vyštěkni kód. Ten bude: království padá! Jasné?“ otočila se na ni, zda všemu rozuměla a spiklenecky mrkla, zatímco měla v očích nefalšované nadšená z toho, že konečně bere někdo její mise vážně. A ještě k tomu dospělák! Dokonalé.

// Odpojím se zahrát si s Ikranem :))

Lov:
Postřehla, že bráška je jako obvykle sebevědomý a ochotný všechny okolo chránit. Thyra se k němu obrátila s úsměvem a prohlédla si, jak se snaží působit důležitě. Přitom jeho ocásek prozrazoval víc, než by asi sám chtěl. Přikývla na jeho poznámku ohledně tlusté kůže losů. „No právě,“ poznamenala zamyšleně a po otázce, jak losy uloví, se zase obrátila s očekáváním v očích na Sesi. Neunikla jí ale skoro až chladná odpovědět Very. Byla nadšená jako malá divačka v kině a Thyra cítila, jak je její přístup k lovu zcela jiný. Byla praktická a až sobecká. Ale to byla prostě Vera. Šedá vlčice měla najednou pocit, že k tomu nemá sestře co říct. Nedokázala smýšlet a být chladná, jako ona. A nakonec Sesi potvrdila, že to ty losy opravdu bolí. Malá vlčka na ni zůstala hledět jako opařená. Zřejmě takovou odpověď nečekala a zamávalo to s celým jejím nitrem. „A… a nejde to udělat tak, aby je to nebolelo?“ pípla tiše a znovu se podívala k dění tam opodál, zatímco poslouchala další slova z tlamy Sesi.

Ikran
A tak jí všechno šrotovalo hlavinkou, zatímco nespouštěla oči z dění na lovu, který, jak se zdál, byl u konce. A měla z toho hrozně rozporuplné pocity. Možná si to představovala jinak? Kdo ví… Každopádně z ní kupodivu už nevypadlo žádné další slovo. Prostě nic. Očima projela okolí a něco zahlédla v trávě. Našpicovala zvídavě uši a ohlédla se na ostatní. „Já… Já se jdu na něco podívat. Jenom tady,“ ujistila hlavně tetičku a tvářila se u toho, jako kdyby tu duchem ani nebyla. Sklouzla ze hřbetu Sesi a vydala se směrem, odkud pohyb zahlédla. Byl to vlk. Cizinec. A ty neměla moc v lásce, od té doby, co se ji jeden z těchto cizáků snažil utopit. „Kdo jsi a co tady děláš?“ zeptala se přidrzle – věděla, že má za zády celou smečku, kdyby náhodou. Takže byla tentokrát ledově klidná.

Červen 3/10 Juniper

Thyra se významně narovnala a pozvedla čenich o dobrých pár centimetrů výš, aby působila ještě důležitěji, než předtím. Samozřejmě ji lichotilo, že ji brala tak vážně. Juniper očividně věděla, jak si získat důvěru jednoho nedůvěřivého vlčete se vznešenou krví. A nutno říci, že že u téhle vlčice se díky tomu cítila o něco příjemněji, než s kýmkoliv jiným, koho předtím potkala. Jako by věděla, že ji má na své straně a to bylo dobré. Spojenců není nikdy dost. „S jinou pRrrinceznou?“ zopakovala a naklonila hlavu zvídavě na stranu. „Ty jsi taky pRrrincezna?“ zeptala se nevěřícně a stejně tak na ni valila svá velká očka. „KRrrálovských pRrincezen je málo! Navíc, já mám titul princezny tří říší – lesní, tajemné a snové,“ prohlásila s pýchou a oči se jí zaleskly, jako by vymyslela něco geniálního. Možná fakt jo.
„Zrrrovna teď,“ začala šeptem tajuplně a rozhlédla se, stejně jako Juniper. „pozoRrruji stíny. Dělají divné věci. VčeRrra se jeden plazil jinak, než měl. Měl jít rovně… Ale on se otočil za mnou. No vážně!“ dodala rychle, kdyby jí snad někdo nevěřil. „Myslím, že to byl špeh. Strašidelný. Možná z Mlhavé říše.“ Pak se trochu přiblížila k vlčici, ale nevěřila jí natolik, aby přišla úplně blízko. Ještě ne. „Ale jestli se bojíš stRrašidel, tak je to v pohodě. Když se budeš dRrržet u mě, tak tě ochRrráním. Mám totiž zuby pRrrincezny a ty jsou mocné,“ zatnula zuby odhodlaně. Bohužel se u toho kousla do jazyka a bolestí vyvalila oči. Pak ale rychle zamrkala a důstojně předstírala, že se nic nestalo. Jen její obličejík byl stále v bolestné křeči a v tlamě převalovala pachuť vlastní krve.
„Přesně tak, někdo podezřelý tu je, podle mých výpočtů,“ vyzradila důležitě. Žádné výpočty samozřejmě neměla, ale to nevadilo. „Musíme dávat pozoRr právě teď, ráno je nejzRrrádnější. Všichni si myslí, že se nic neděje, ale to je přesně ta chvíle, kdy zlé věci dělají, že jsou hodné,“ přimhouřila významně oči. „Můžeme udělat past! Třeba na návnadu z klacku. To zabíRrrá skoro na všechno.“

Červen 2/10 Juniper

Thyra měla pocit, že je svět opravdu nespravedlivý. Snažila se plížit jako šelma – břicho nízko, uši sklopené, opatrný krok za krokem, přesně tak, jak se to nedávno naučila… a přesto ji zase někdo viděl dřív, než se stihla nenápadně ukázat a ohromit tak velkolepě publikum. Nespokojeně nafoukla tváře a než stihla zahájit monolog o neschopnosti stébel trávy poskytnou jí lepší krytí, pohlédla na tu, která ji přistihla. Vlčice se sklonila a rozkmitala ocas. A vlče samozřejmě zcela automaticky stáhlo z výrazu tu přehnanou přísnost. Cizinka se představila jako Juniper. Thyra byla poměrně zaskočena tím, s jakou vážností s ní mluvila. Bylo to až nečekaně adekvátní. Nepostavila ji do kouta, nerozplývala se nad ní – aspoň ne nahlas a neřekla třeba, že je malá. „Hm,“ kývla rychle a důležitě hlavou. „Vlčí princezna. Nezávislá pozoRrrovatelka, tajná agentka a expertka na záhady,“ zastavila se na chvíli a zamyslela. „Momentálně tedy ve fázi… pozoRrrování,“ usmála se nevinně.
Chvíli se na Juniper jen zadumaně dívala, jakoby ji celou analyzovala pohledem. Vypadala možná trochu smutně? A zároveň laskavě. Ale co o tom malá vlčka mohla vědět. Ještě se příliš v dospělých nevyznala. Byli… Komplikovaní. Kolikrát se tvářili jinak, než se cítili. Prostě mistři přetvářky. „Nevypadáš, že by ses bála stRrrašidel,“ prohlásila nakonec s mlasknutím, skoro jakoby ji obvinila z velkého hříchu a objevila její největší tajemství, co vůbec Juniper mohla mít. „To bys sem totiž jinak nešla,“ upřesnila jí ještě své tvrzení a veledůležitě u toho pokývala hlavinkou.
„No nic! Ne že bych byla ztRrracená, nebo něco! Jen… PRrrovádím inspekci okolí. Kdyby se tu třebaaa… Vyskytl někdo nevhodný,“ dodala s důstojností hodnou samozvané ochránkyně lesa. A pak zase zamrkala těmi velkými kukadly na vlčici stojící před ní se zvědavostí, kterou by neskryla, i kdyby chtěla.

4/28

Jakmile se ocitla na už poměrně známém místě, pozdvihla malá vlčice hlavu hrdě jako panovnice, která se vrací do svých komnat. Upravila si důležitě srst na ocásku a zoubek svírala tak pevně, až jí v tlapce cukalo. „TentokRrrát tě dostanu,“ zamumlala si pro sebe a v očích jí čertovsky zajiskřilo. Místo však zůstávalo tiché. Až příliš. Nebyl slyšet ani zvláštní cinkot přívěšků ze zubů, ani šum drobných křídel. Thyrka neklidně přešlápla. „Tak kde jsi?!“ zavolala do prázdna důrazně, až jí hlas přeskočil. Odkašlala si a pozdvihla tlapku, přičemž s teatrálním hlasem pokračovala: „Já jsem tady! Přišla jsem s nabídkou, kteRrrá se neodmítá! Mám zub!“ hlásila a rozhlížela se okolo sebe. Odkud se asi víla objeví tentokrát a co na ni zase vymyslí, aby získala to, co chtěla?
Z mlhy se konečně vynořil známý obrys. „Jemnější tón by neuškodil, Thyro Nino,“ zaznělo melodicky a víla se smíchem přistála na mechu. „Ty jsi vážně nezmar, viď?“ usmívala se a zahleděla se do očí vlčete. „Já nejsem žádnej nezmar!" Odvětila dotčeně. Zaprvé nevěděla, co to je, za druhé ji to uráželo. Ona byla princezna. Jakmile se Zuběnka přiblížila, stiskla tlapku se zubem ještě pevněji. „Tentokrát ti ho nepředám jenom tak. Ne, dokud mi neodpovíš,“ pověděla překvapivě pevným tónem. Víla se na ni pobaveně usmála a její křídla se rozechvěla. Pamatovala si, že minule vlče tak trochu selhalo. Něco od ní chtěla, ale chudinka zapomněla co. Víla se rozhodla dát Thyře šanci.
„Copak tě tíží, moje zvídává?“ zeptala se něžně a naklonila hlavičku na stranu. Thyra chvíli mlčela. Hleděla na vílu, jak se jí leskne srst pokaždé jinak, v závislosti na okolním světle, jak se kolem ní vždy jemně mihotá vzduch, jako by ani nebyla skutečná. A pak, s podivnou směsí odhodlání a pochybností v hlase, pronesla: „Jsi vůbec skutečná?“ Zuběnka zůstala zticha, zcela výjimečně. Dokonce se ani neusmála, jen se lehce přiblížila a tentokrát hlavu naklonila na druhou stranu. „Jak to myslíš?“ zešeptala.
„No, jestli nejsi jen sen? Jsi? Nebo kouzlo. Nebo… Nebo jestli tě vidím jen já. Jestli třeba každé vlče nemá svou Zuběnku… Nebo jestli vůbec jsi Zuběnka. Jak vypadáš, když nejsi takhle? A kam zmizíš, když zmizíš?“ Tentokrát to nebyla hra. Vlče se tvářilo opravdu vážně, tak, jak se tváří někdo, kdo má v sobě bouři a vůbec neví, co si s ní počít. Víla jí hleděla do očí také s nevídanou vážností. „To je spousta otázek,“ povzdechla si. „A já mám ještě pořád spoustu zubů,“ odsekla Thyrka, i když zněla mnohem tišeji, než obvykle. „A spoustu odvahy, viď?“ nadnesla a už se zase usmívala. I přesto se odmlčela, jako kdyby vážila každé slovo. Nakonec pronesla: „Možná… možná nejsem pro všechny stejná. Možná mě někdo vidí jinak. Možná někdo vůbec? Ale jsi tady. A já taky. A to dnes stačí.“
Šedá vlčka ji sledovala a její čelo se zvrásnilo do zamyšleného zamračení. Nakonec mlčky natáhla tlapku a zub pustila. Víla ho pohotově zachytila ještě ve vzduchu a na chvíli si jej zkoumavě prohlédla. Než se jí na tváři objevil úsměv. „Tohle si zaslouží proměnit ve tvou odměnu,“ řekla tiše. „A stejně jsi mi neodpověděla pořádně,“ prolomilo zklamané vlče své chvilkové mlčení. Byla ale o dost klidnější. Nejspíš věděla, že své odpovědi možná bude muset hledat jinde, nebo později. „Až si vzpomeneš na další otázku a budeš mít zoubek, přijď zas,“ kývla Zuběnka a položila před vlče pár kamínků. „Ale… snaž se ho tentokrát nespolknout,“ zazubila se. Malá vlčka se na chvíli nafoukla a nechala na ní dotčený pohled. Tohle jí připomínat fakt nemusela. „Já na to jednou přijdu,“ slíbila nahlas. Ne snad Zuběnce, spíše sobě. A nově získaným bohatstvím se z místa vytratila, tentokrát možná rychleji, než sama víla.

Červen 1/10 Juniper

Šedá tlamička vykoukla z houští jako první. Pak následoval zbytek tělíčka malé Thyry. Větvičky měla zamotané v srsti, byla celá rozcuchaná, ale čumáček měla hrdě zvednutý vzhůru. I ten ovšem měla trochu od bláta. K jezeru se připlížila ve velkém stylu – nebo si to tak aspoň představovala. Ve skutečnosti byla hlučná jako stádo slonů a nebyla ani trochu potichu. Ihned se upřeně zahleděla na postavu u jezera. Oproti ní byla vysoká, ale ne její vkus nezvykle hubená. Nebyla od nich ze smečky zvyklá na tento typ postavy. U nich byli všichni zdravě kulatí. Chvíli jen tiše stála, bez hnutí, uši mírně sklopené. Celé postavení těla naznačovalo, že byla připrapravená kdykoliv zase uskočit zpátky do houští, ze kterého se přikradla. Jen její čenich lehce kmitl, když se snažila zjistit, jestli neucítí někoho dalšího. Vlčice asi byla ale sama. První problém bylo, že je vlčice cizí. Druhým bylo, že Thyra je sama. A být sama u cizího dospěláka nemusí být úplně nejlepší nápad, na to už přišla. Ale tehdy ji naštěstí velice rychle našla Delta.
„Kdo jsi?“ zeptala se tiše, ale ostře. Oči jí klouzaly po vlčici. Po těch vyhublých bocích, unavených tlapkách, po matné srsti. Vypadala unaveně… Něškodně? Možná. Ale i slabí dospělí pro ni mohou být nebezpeční. To už taky věděla moc dobře. Ačkoliv si to nechtěla přiznat, něco ji na této cizince přeci jen zajímalo. Ale než si to připustit, raději by sežrala lopuch. „Já jsem ThyRrra Nina z CedRrrové smečky!“ prohlásila s tím svým sladkým ráčkováním. To jen aby ihned věděla, s kým má tu čest.

Všimla si, jak Vera zaujala místo vedle druhého boku Sesi a po tváři se jí přehnal rychlý úsměv, zatímco jí v očích pobaveně blýsklo. Jakoby si tím chtěla zajistit lepší výhled, než Thyra. Pche. No to tedy ne. Rozhodně nezůstanu pozadu, pomyslela si soupeřivě a bleskově se přišourala těsně vedle dospělé vlčice. Zády se jí opřela o plec, až to mohlo působit dojmem, že pokud by se pod ni ještě vlče vešlo, zalezlo by snad i pod ni. A nebo, kdyby to šlo, tak by jí snad vylezla až na záda. Prostě všechno, jen ne nenápadné sledování lovecké skupiny.
Když tetička ukázala keř, šedé vlče okamžitě natáhla výraz do jakéhosi napjatého dramatu. „Tam? Skvělá volba! Tam budeme jako neviditelní,“ našpulila tlamičku, jakmile dořekla poslední slovo, aby tomu dodala důraz a s hrdinským výrazem vyhledala pohledem skupinu na lovu. Nejraději by zabušila ocáskem do země, jak byla plná energie a očekávání. Když pak Sesi zahlásila, že se daly věci do pohybu, Thyrky uši vylétly vzhůru a celá se zatetelila vzrušením. Je to tady!
„Vidím ho! Tam je! Támhle!“ šeptla tak hlasitě, že to už přestávalo být šeptání. Vyskočila tak, že si přední tlapky opřela o hřbet Sesi a užasle sledovala, co se děje. Ještě k tomu jednu z těch předních tlapek natahovala ve snaze ukázat směr, kde se všechno dělo. Jako by právě zrovna ona vedla celou Cedrovou smečku do boje. A taky kdyby si náhodou Vera se Sesi nevšimly, kde se co děje.
Pak se ale na chviličku zarazila. Nejspíš ji napadla nějaká myšlenka. Vážná. „Teti?“ naklonila se k Sesi. Tentokrát opravdu byla tichá. I její tón pohasnul. „A co když to toho losa bolí? Když ho chytí… Bolí ho to?“ pípla tiše a nejistě. Byla princezna, byla hrdinka, statečná, neohrožená a dokonalá každým coulem. Ale pořád byla jen vlče.

Zpozorněla, když na ni Reonys promluvil. Ale při každém jeho slovu se nafukovala více a více. To jako vážně?! Ona, princezna Thyra z Cedrové smečky, královna tohoto lovu, že je moc malá?! Na moment se dokonce zdálo, že vybouchne jako když prasknete balonek špendlíkem. „Zajíc?“ zopakovala se značnou mírou pohoršení, že by to snad rozesmálo i nedaleké stádo losů, které mělo být loveno. „Fajn,“ breptla teatrálně, div si zase nedupla zadní nohou. „Ale jen když to bude velmi důstojný zajíc,“ dořekla a nadmula se, že to skoro vypadalo, že každou chvíli odplachtí. Zaskočilo ji, jak se Reonys tvářil a mluvil vážně. Jako opravdovej dospělák. Snad větší dospělák, než samotný táta. Možná na tom něco je. Možná si ten lov musíme zasloužit. První ulovíme zajíce a pak… A pak losa! Pomyslela si s nadějí a rozzářila se jí očka. Těmi pak vyprovodila staršího bratra, který mířil na lov.
Z úvah ji vytrhla Vera, která začala Sesi tahat očima jako za nitky. Thyra mrkla po sestře a okamžitě se přidala – její štěněčí oči byly, samozřejmě, výraznější. O dost. Přisunula se k tetě a hlasitě zašeptala: „No jo, tetičko, když z dálky nic neuvidíme, tak se nic nenaučíme!“ zopakovala téměř slovo od slova Veru, ale tónem, který jasně naznačoval, že ten nápad byl určitě původně její. „A vůbec, my se přece nebojíme!“ pronesla hrdě. Ani netušila, kdy se chytla toho, že by Sesi říkala „tetičko“. Ale už to bylo.
Jakmile padlo opatrné svolení, štěstím téměř poskočila, ale včas si vzpomněla, že mají být tiše. V rychlosti se přikrčila jako teta, i když to v jejím podání působilo spíš jako zvláštní taneček. „Půjdu vedle tebe, teti. Budu jako stín! Tichý stín! Princezní stín!“ Slibovala horlivě, zahihňala se a při tom na okamžik koukla na sestru, jak si vede ona. Aby náhodou Thyrka nebyla v něčem pozadu, nebo nebyla Vera nedejbože v něčem lepší. Pak zcela vážně zašeptala:
„A jestli uvidím toho největšího losa, tak ho určitě nevyplaším. Jen si ho... zapamatuju,“ zamrkala nevinně a s čenichem u země vyrazila vpřed, po boku Sesi a Very, jako by právě začala ta nejdůležitější výprava jejího života.

<- Cedr

Táta se starším bráchou šli v popředí a o něčem se vášnivě bavili. Thyra umírala zvědavostí. Opravdu by chtěla vědět, o čem se baví, chtěla by hltat každé slovo. Muselo to být opravdu zajímavé, vypadali tak! Pak zaslechla tátu, jak promluvil k celé skupině. Prý že bude dospěláky jenom sledovat? S nafouklými tvářičkami se se ohlédla na sestru, která okamžitě reagovala tak, jako by reagovala i ona sama. „Přesně!“ houkla na protest a dotčeně zvedla hlavu k Sesi. Postřehla, že starší brácha něco šušká Veře do ouška. Dramaticky zalapala po dechu. Na tak tohle už bylo moc! „Hele, co si to tam špitáte, chci to vědět taky!“ vřískla nabubřele a ještě si u toho dupla zadní tlapkou. Za posledních pár minut jí uniklo tolik věcí, že se z toho šla málem zbláznit. A taky dost žárlila, protože si Reonyse chtěla ukrást pro sebe. Najednou si ho ale omotala kolem drápku Vera, jako kdyby vyčetla její úmysly a prostě jí ho ukradla!
Začala na ni ovšem mluvit Sesi, tak to zase všechno vypustila z hlavy. Thyra na ni kulila ta svá velká zvídavá kukadla a hltala každé slovo. Vysvětlila jí, jak větřit. Ihned se jala to po starší vlčici zopakovat, ale najednou si vlčice pšíkla. Thyře se rozjeli koutky a začala se smát. „A tohle se mi stane taky?“ zeptala a začala to znovu zkoušet. Nasávala různé pachy, ale úplně nevěděla, jak je přiřadit. Přestala tedy a rozešla se oňufat mámu. Pak se na ni nevinně zazubila, vyskočila, aby jí olízla ňufák a odklusala zpět za svojí momentální mentorkou. Zkusila začenichat znovu a vskutku! Maminčin pach k jejímu nosáku dorazil. „Ooooh!“ hlesla v tom prozření a koukala na Sesi, zda to udělala správně. Ale jak ona to mohla vědět, že ano? Zahlédla Ciri, jak se učí společně s nimi a překvapeně zamrkala. „Cítím mamku,“ zahlásila hrdě a zamávala ocasem. V očích jí skákaly čertíčci. „Mám ji ulovit?“ zeptala se sebevědomě a po očku Ninu stále sledovala tím šibalským pohledem.
Pak se ale začaly dít věci. Dospěláci očividně něco ucítili a táta ihned začal organizovat lov. Thyra se poslušně posadila, poslouchala každé slovo a sledovala, co vlci dělají. „Jak něco menšího?“ zeptala se zvídavě Sesi, když si vzpomněla, že o něčem takovém mluvila. „Kdy si to můžu vyzkoušet?“ zeptala se na další otázku horlivě, zatímco nespouštěla oči z lovecké skupiny.

Pořád se jí táta snažil vštěpit do hlavy, že jsou ti brablenci v pohodě. Žádný problém, žádný stres. Zkoumavě se podívala na Veru, co si o tom myslí ona. Ta si tam ale opodál přivlastňovala staršího bráchu, na kterého si dělala zálusk Thyra. Odfrkla si a svou pozornost vrátila otci. Vysvětlil jí, že to stvoření může majznout tlapkou. Že může majznout tlapkou cokoliv, co ji bude štvát. Sledovala ho nadšeně a obdivně. Párkrát zamávala ocasem a horlivě pokývala hlavinkou. „To zní jako plán!“ zahlásila v pozoru.
Koutkem oka zahlédla, že se Delta nenápadně vypařila. Chvíli sledovala její mizející ocas a zklamaně si povzdechla. Doufala, že když se s ní sblíží, bude blíže i k její rodině a více zapadat. Místo toho se celou dobu držela opodál a pak raději zmizela. Obrátila pozornost k Sesi, která začala odpovídat na její výslech. Prý přišla ze severu, z daleka. Zkoumavě naklonila hlavu na stranu. Nepřišel i Cornic ze severu? Mohli by se spolu znát! Napadlo ji a na moment se jí rozzářili oči. Co kdyby se znali a její kamarád zjistil, že tu má někoho ze své původní smečky? Nebylo by to skvělé? Třeba by se cítil o dost lépe. „Aha. KamaRrrád CoRrrnic říkal, že odtama také pochází. Neznáš ho?“ ptala se tedy ihned na to, co ji zajímalo. Byla ještě dost malá na to, aby poznala, že druhému téma nevyhovuje. Mezi řádky číst neuměla a empatická zrovna dvakrát taky moc nebyla. Třeba to přijde s věkem. A třeba taky ne.
Potom Sesi pověděla, že tu s nimi bydlet bude, když jí to dovolíme, na což se Thyra zatvářila stylem „no to ještě uvidíme“, který jí věnovala značnou dobu, než se její tlama roztáhla v širokém úsměvu a zamávala ocasem. „Když budeš pořád takhle hodná, tak samozřejmě!“ vyhrkla potom nadšeně a ohlédla se na tátu. Začal konečně dávat loveckou skupinu dokupy. A Sesi jí měla ukázat, jak se takový lov dělá. Thyra cítila nadšené motýlky v břiše a neuvěřitelnou nedočkavost. Takže za chvíli půjdou na to. To bude super! Podívala se na Sesi, která k ní promlouvala. „Tak dobře!“ vyhrkla šťastně a překonala k vlčici vzdálenost, která je od sebe ještě dělila a popohnala ji šťouchnutím čumáku. „Pojďme, honem!“ popoháněla ji nedočkavě a pak mazala za tátou a starším bráchou.

-> Severní Galtavar

3/28

Když se zde objevila i tentokrát, už moc dobře věděla, kde se nachází. Přesto si tohle místo okouzleně prohlížela a s ještě větší nadějí vyhlížela Zuběnku. Tentokrát se nedám! Pomyslela si natěšeně, zatímco si u sebe střežila vypadený zub, jako kdyby to byla nejlepší kořist jejího života. Ani se od něj nehnula. Držela ho pod tlapkou, která ještě stále byla oproti zbytku jejího těla dost velká a žlutými očisky vyhledávala, odkud se víla vynoří. Ale čím déle čekala, tím více si byla nejistá. Co že to od ní vlastně chtěli s Cornicem zjistit? To, za co utratí kamínky, které jí víla dává, už tak nějak věděla. Tak na co přesně se ještě chtěla zeptat? Bylo to tak dlouho, co tu byla naposledy a od té doby se událo tolik věcí. Navíc Thyra byla o dost menší. Zmateně se rozhlédla a povzdechla si. Vypadalo to, že ať ze Zuběnky chtěla dostat cokoliv, prostě to zapomněla. Ale to by se zrovna JÍ stávat nemělo, no ne? Přeci se snažila nastřádat co nejvíce informací, tak k čemu by to vlastně bylo, když bude všechno zapomínat.
"Aaaaaa, tak tady tě mám!" Zaslechla za svými zády a polekaně sebou cukla. "Už zase?!" vyhrkla pobouřeně vlčka a dosti dotčeně se na vílu ohlédla. Ta k ní přistála a nechápavě naklonila hlavičku. Otázka, co že vlastně zase, jí přímo čišela z očí. Ten nechápavý pohled prostě nešlo ignorovat. "Už zase mě děsíš?!" Upřesnila tedy svou otázku rázně, zatímco měla stále stažené ušiska k hlavě. Vypadala opravdu pobouřeně a byla by možná pouštěla hrůzu, ale rozhodně ne na Zuběnku. Ta se totiž začala culit, div se nad vlčetem nerozplývala. "Nedělám to schválně. Ale jsi taaaak roztomilá, když se zlobíš. Všichni jste," rozplývala se svým vysokým hláskem a zatřepotala křídly. Jak se tak pořád vrtěla, veškeré její přívěšky ze zubů zvláštně cinkaly. Bylo to fascinující, ale šedá vlčka se snažila tomu momentálně pozornost nevěnovat. Byla totiž královsky dotčená z toho, že jí někdo řekl, že je roztomilá, zrovna když se zlobí. Musí ji přeci brát vážně! Je princeznou, ty se sakra brát vážně musej!
"Vůbec nejsu!" vyhrkla potom veledůležitě a stejně tak zvedla i čumák, který namířila pomalu až k obloze. Kecla si u toho ještě na zadek, aby tomu dodala pořádný důraz a jakože zaujatě sledovala z pod přivřených víček něco v dálce. Okřídlená vlčice se zachichotala a přiblížila se k ní blíže, což si zase získalo pohled vlčete přímo na ni. "Něco jsi mi přinesla, že?" zeptala se zkoumavě a začala si maličkou obcházet, aby svoji kořist našla. Ale po chvilce se tvářila poněkud zmateně a koukala na Thyru s další otázkou v očích. Nejspíš byla zmatená, jestli vlče vůbec zub doneslo. Ale jak by se na tohle místo bez zoubku asi dostalo? Vždyť zrovna ten byl vstupenkou. Kdo ví, jestli zrovna uvažovala nad tím, jestli malá vlčka nějak obešla systém a dostala se sem úplně náhodně, nebo zub někam schovala.
"Dneska ti ho jenom tak nedám," odfrkla nafoukaně vlčí slečna a vyzývavě se na vílu zazubila. Myslela si, jak ji tím nenaštve, ale jí se naopak rozzářily očka nadšením. "Takže ho máš!" vyhrkla vesele a šťastně si zatančila. "Tvoji odměnu samozřejmě dostaneš! Na tom se vůbec nic nemění," povídala opatrně a zkoumavě Thyrku přejížděla pohledem. A ta, jelikož si pořád nevzpomínala na to, co vlastně chtěla od Zuběnky zjistit, nakonec tlapku ze zubu oddělala a dovolila, aby si jej víla vzala. Zklamaně si povzdechla a po rozloučení a vyplacení kamínků zase odešla. Příště. Příště to zjistím.

+7 a +3

Sestra asi přemlouvání vzdala, takže se Thyrka naštěstí vyhnula tomu, aby byla jakkoliv donucena do těch tvorů šťouchat packou. Táta jí a Veře začal vysvětlovat nějaké věci. Prý mohou být pyšní, že ti brablenci bydlí právě zde. Čím víc Etney mluvil, tím více se malá vlčka vzdouvala pýchou, že bydlí právě na takovém místě, jako je Cedrový les. Ale… „Já nechci ale, aby tady bydleli taky!“ vyhrkla ze sebe až překvapivě hrubě a překvapena sama sebou se trochu stáhla. „Nechci tady nikoho cizího,“ hlesla pak ještě tiše, s pohledem ukotveným v zemi. Předchozí zkušenost s tím vlkem v ní stále ještě byla čerstvá. Momentálně nevěřila nikomu. Ani těmhle brablencům! Hodila po nich nasupěný pohled a jemně zavrčela. Během toho už zase všude kolem ní probíhaly nějaké vášnivé debaty.
Zaujala ji cizí vlčice, kterou již před pár dny zahlédla v úkrytu. Stále spíše bokem v tichosti. Představila se jí jako Sesi a to velmi uctivým tónem, což vlčeti naprosto lichotilo. Na to, že předtím málem brečela, že zde nikoho cizího nechce, tahle si získala plusové bodíky jak svou vadou řeči, tak za ten tón, který vůči ní použila. Pousmála se a zavrtěla ocáskem, zatímco k ní přišla o pár nesmělých krůčků blíže. Ještě hlasitě pozdravila staršího bratra, který zase přišel odněkud. Rostla v ní zvědavost, kde že se to vlastně tenhle vlk pořád toulá. A napsala si do listu přání, že se na něj tak trochu pověsí. Mohl ji někam vzít, nebo ne? Mohla by být sranda. Větší, než teď, protože se tu zase jen klábosilo a nic z toho. Jenže teď si jeho pozornost ukradla sestra. Thyra se snažila se nenafouknout, ale šlo to jen horko těžko. Ciri se s ní totiž nebavila, asi byla duchem nepřítomná a neodpověděla jí na nic z toho, co jí před chvílí říkala. Opravdu si připadala opět jako páté kolo od vozu.
Rozhodla se tedy, že tu Sesi přeci jen prozkoumá trochu více. „Kde ses tu vzala?“ zeptala se skoro až přísně, zatímco kolem ní zakroužila. Čišel z ní potenciál na budoucí ochránkyni smečky. Nosila se jako správná princezna, hezky vysoký krok, hlava vzhůru, div nedrhla čumákem o oblohu. A celou dobu očkem sledovala šedou vlčici, kterou si obcházela. „Ty tu s námi budeš taky bydlet?“ zeptala se, když konečně zastavila naproti ní a podezřívavě nadzvedla „obočí“.

Duben 5/10 Sineád

Naslouchala jejím slovům a urputně kývala hlavičkou, že chápe, co říká. Ačkoliv z toho teda byla trochu zmatená, její poměrně bystrý mozeček už to pomaličku zpracovával. Pak se tam ozval vítězný gong a malé vlčce se rozzářila očka. Nadšeně zalapala po dechu. „Takže já su vohnivák!“ vyhrkla nadšeně. Sedělo to, ne? Měla ráda dobrodůžo, byla statečná a šla do každé výzvy, ale přesně jak řekla, ne do těch, co byly pod její úroveň. A že Thyrka ji měla, když byla ze samozvané královské rodiny. „Páni, pRrroč mi to nikdo neřekl dřív?“ podivila se nešťastně a už si v hlavě plánovala, jak to svým rodičům vyčte. Zapřeli snad její poslání a pravý původ? „Nebo je vohniváctví tajemství?“ došlo jí a našpulila zkoumavě pusenu.
„Aha! Takže to ti přičarovala SmRrrťa, nebo Život, že jo?“ zahlásila, hrdá, že o nich něco ví. Věděla, protože už se dozvěděla. Rychlý a ustavičný sběr informací se jí hodil. „Si představ!“ zahlásila a očividně se nadechovala k nějakému povídání: „že se jednou za čas objevím u takové vlčice – víly a ona má křídla a přívěšky ze zubů… A objevím se u ní pokaždé, když mi vypadne nějaký zoubek. No a ona mi za ten zoubek taky dává něco, čím můžu platit u bohů. Taky chodíš k víle Zuběnce?“ zeptala se. U Cornica zjistila, že tam chodí taky. Chodili tam i velcí vlci?
Ďábelsky se zazubila, když se jí od ní dostalo lichotky a zároveň hlášky „co rodiče nevidí, to srdce nebolí“. Tahle vlčice vážně uměla malé vlče podpořit ve špatnostech. Veškerá obezřetnost vůči cizince se vytratila. Teď na ni koukala s jakýmsi obdivem v očích. Začínala toužit, aby někoho takového měla ve smečce a byla její učitelkou. Jenže ona zrovna začala popisovat území jejich smečky, jak je skvělé a tak dále a Thyra měla v hlavě jedno spletené klubko z toho, jak na jednou byla zmatená. „C-cože? Váš syn že je vaše alfa? Heh! Takže taky můžu být alfa, když moje mamka s taťkou jsou teď alfy? Můžou mi to předat?“ ptala se s ohnivým zaujetím a na jejím výrazu šlo vidět, jak už plánuje svoje vládnutí pevnou tlapkou. „A vy si tam pěstujete zvířata? Sem myslela, že zvářata se jedí?“ zamrkala nevinně.

Duben 4/10 Sineád

Hltala každé slovo od vlčice a v tu ránu ji to došlo. „Ajo! Ty máš stejné oči jako moje staRrrší ségRrra CiRrri!“ vyhrkla a zamávala ocasem. „Takže aj ona říká čestný ohnivácký? A co mám jako říkat já? Co když nejsu ohnivák?“ vyptávala se, jako kdyby to snad chudák Sineád měla vědět. Pootevřela tlamku v momentě, jak zahlédla jiskřičky. „Hůůůstyyy!“ zahlásila unešeně. Viděla zatím jen umění magie země a větru. Vůbec jí nedoplo, že ještě nepřesvědčila starší nevlastní sestru, aby jí taky něco ukázala. Musela to napravit. Chtěla vidět magie od všech svých rodinných příslušníků. Bohužel ani zdaleka netušila, jak velká jejich rodina ve skutečnosti je. Netrávila s tátou nebo s mámou dostatek času na to, aby stačila vyzvídat. A i kdyby měla plno jiných otázek, na které potřebovala znát odpovědi.
„Hmmm,“ zamumlala zamyšleně, s pohledem upřeným na její ouško, které jí starší vlčice předvedla v plné kráse. „No uvidíme,“ pozvedla hlavinku a nebýt vlčetem, nejspíš by dřela čumákem o mračna, která plula po obloze. Byla pořád přesvědčená, že bude mít hezčí ouška, to bylo jasné. Až když se zmínila, že by jí je mohl někdo přičarovat, trochu odpuchla. „Cože, ty je máš taky jako přičarovaný?“ zeptala se zklamaně. „To je ale podvádění, ne?“ dodala a tvářila se, že se jí momentálně rozpadly veškeré ideály světa.
Další její otázky ji vyváděly z míry stejně tak. Ano, utíkala potají, ale jestli se jí to líbilo? Dělala to spíše na truc. Protože se nudila a asi nedostávala tolik pozornosti, co by si představovala. Tady vždycky narazila na Cornica, který jí věnoval veškerou pozornost světa a byla s ním legrace. Co přesně ale měla říct Sineád? „No… Jo, jako su dobRrrá, že o tom neví,“ zahlásila pak na oko sebevědomě. „Takže o tom vědět nemusej, hehe,“ zasmála se opět tím svým prazvláštním způsobem. Tím ji nakazil určitě právě Cornic. „Taky máš smečku, jooo? Jaký to tam je?“ vyzvídala opět. „Jooo, je hnedka támhle, jak jsou ty velký stRrromy,“ pohodila hlavou směrem k Cedrovému lesíku, když na něj přišla řeč.