Gallirea - Příspěvky uživatele

10. Napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není
červenec 8/10

Mech pod jejími tlapkami byl měkká jako polštář. Vyrazila k dalšímu pařezu, který si vyhlédla. Byl trochu nakřivo, ale v jejích očích to byl trůn. Vyvýšený, zářivý a zcela hodný královského majestátu. Vyskočila bez váhání na něj a sama pro sebe se pousmála. „Já, Thyra Nina I., lesní královna,“ pronesla slavnostně a narovnala se co možná nejdůstojněji to šlo, i když jí jedna noha sklouzávala po mechu. „vládnu všem kapradinám, srnkám, borůvkám, klackům, stromům i… těm dvěma houbám támhle, co se snaží tvářit nenápadně.“ Zvedla nos vysoko, až se jí u toho ucho trochu přetočilo.
„Ať je dnes svátek! Lesní svátek! A všichni poddaní musí tančit, jíst borRrůvky a chválit mou krRrásu,“ otočila se dokola, roztáhla tlapky od sebe a jako královna samozřejmě čekala, že jí vítr rozevlaje srst. Ale… Trochu fouklo a místo efektního momentu jí přistál na nose list. Předstírala, že to tak mělo být. Seskočila z pařezu ladností, která by u někoho jiného vypadala jako uklouznutí. S hlavou vztyčenou pak kráčela lesem a každému stromu šeptala pokyny. Tohle byl její dvůr a její panstvo. A i když jí zatím nikdo neodpověděl, ona hluboko uvnitř sebe věděla, že ji les slyší. A snad… Ji někdy uzná za královnu. Ale zatím si na ni jen hrála.
„Prosila bych si oběd o pěti chodech a s hezky nadýchaným dezertem!“ přikázala si přísně směrem k nevinným kapradinám, na které zrovna valila svá jantarová očka. „IHNED,“ dodala ještě nafoukaným tónem a cukla u toho hlavou směrem nahoru, přičemž přivřela oči v tom nejpřísnějším pohledu pod sluncem. „Pak vyražte vybrat daně k žábám,“ dodala o něco klidněji, když zase odtančila někam dále do lesa.

1. Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.
červenec 7/10

Zůstala ještě chvíli stát pod borovicí, po tom, co dračí fous pomalu sklouzl z pod její tlapky a zmizel mezi jehličím. Slunce jí hřálo na čumák, zatímco ona ještě chvíli čekala, jestli někdo přijde. Ale nikdo nic. Nikdo se neobjevil, žádní ochránci, žádné zářivé bytosti, ani poddaní, co by jí posluhovali. „Tak dobře,“ zamumlala tiše sama pro sebe. Trochu dotčeně, samozřejmě, protože to ona byla, ačkoliv se snažila to v sobě potlačovat. Už pomalu přicházela na to, že svět nefunguje tak, jak si ho naplánuje princezna. Rozhlédla se po lese a očima sklouzla ke stinnému zákoutí porostlému mechem a kapradím. Napadlo ji, že když je tady teda pořád sama, mohla by najít třeba nějaký další poklad. Ne ten kouzelný a lesklý, který vlkovi mohl dopřát bohatství. Spíše jiný, tajný.
Zamířila do houští a začala čenichem hrabat mezi listím. Mech byl měkký a voněl po vlhku, takže ji to párkrát donutilo kýchnout. Ale brzy si všimla čehosi malého a hnědého, co vyčnívalo zpod padlého listu. „Ha!“ vyhrkla vítězoslavně a zvedla to jako největší objev světa. Malý hříbek, kulatý jako knoflík, držela mezi zuby. Pak ovšem ucítila tu zvláštní pachuť a pohoršeně ho vyplivla. „No teda, nějak skvěle to nechutná, fakt že ne,“ zaprskala podrážděně. Ono jí ani nikdo neřekl, že e to houba. Že je to plod, který roste v lesích od léta do podzimu. A už vůbec jí nikdo nesdělil, že se dělí na jedlé a nejedlé.
Rozhodla se, že zkusí najít jiný. Třeba bude mít lepší chuť, nebo tak něco. Až teď musela uznat, že po těch všech zážitcích dostala docela hlad. Aji by šla domů, kdyby nebyla na všechny tak moc uražená. Tak nezbývalo nic jiného, než najít další hřiby a zkusit nějaký z nich sníst. Dneska sice nevyvolala strážce, ale třeba by mohla najít celou houbovou armádu. Takže se malá vlčka pustila do hledání, chodící po lese s čumákem u země. Našla za chvíli další. Jakmile o oňufala, zjistila, že i lépe voní, než ten první, co našla. Ne zrovna ochotně ho tedy snědla. Zatímco se hříbek rozplýval na jazyku, Thyra zamrkala. Chuť nebyla úplně hrozná. Teda… nebyla výborná, ale rozhodně lepší než ten předchozí pokus. „Tak tohle už by šlo,“ prohlásila důležitě, jako by právě vybrala dezert pro královský dvůr.
A pak ji napadlo něco velmi vážného. Co když ty houby… Nebyly jen tak? Co když to nebyly houby? Co když právě pozřela malého lesního posla, který se jen maskoval jako hříbek a nesl nějaké poselství pro samotnou vlčí princeznu? „Jdejda,“ hlesla s rozšířenýma očima a vzhlédla k obloze. „PrRromiň! Jestli jsi byl kouzelník… Já nevěděla. Měl jsi vonět podezřeleji!“ zahlásila v rychlosti, ale pak ji napadlo ještě něco děsivějšího. Co když se teď ona promění v houbu?
Okamžitě si sedla do mechu a začala se intenzivně pozorovat. „Dobře, klid,“ pošepala si, zatímco se snažila zahlédnout svůj vlastní ocas. „NesmRrrdíš jako houba. Nejsi kloboukatá. Máš pořád srst. VýborRrně,“ vydechla si úlevou, i když pro jistotu se ještě několikrát otočila dokola, jestli náhodou nezačíná měknout, nebo se jí měnit barva. Nakonec si oddychla úplně a zvedla hlavu. „Tak. A teď… potřebuju najít další. Ale slibuju… nebudu je jíst, pokud mě o to výslovně nepožádají,“ zamumlala a vydala se dál s čenichem těsně nad zemí. Třeba některá houba bude mluvit. Nebo tančit. Nebo mít korunku.

3. Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.
červenec 6/10

Slunce bylo vysoko nad korunami stromů. Thyra seskočila z pařezu dolů, zklamaná tím, že svým úžasným zpěvem nepřivolala žádné ochránce pro její poklad. Vzala svůj bezpečně zajištěný dračí fous a znovu se s ním vrátila na ten pařez. Na něj svítilo slunce nejvíc. Magický kužel světla prostupoval mezi větve a krásně to místo ozářil. Malá vlčka vypadala, jako by k ní právě vzhlíželo celé nebeské království. Ocas měla hrdě zvednutý, bradu taky a ve výrazu důležitý výraz. V tlamce držela dračí fous, ten nejhezčí poklad, co zachránila z hlubin lesních vod. Leskl se a vypadal ještě více magický, než předtím. A teď…
„Velké slunce, nejsvítivější ze všech bohů,“ začala slavnostním hlasem, tak, jak si myslela, že to říkají opravdoví hrdinové. „Dávám ti dar. Ne proto, že bych musela, ehehe. Ale protože jsem.. Velkorysá,“ pousmála se trochu křivě, zatímco koukala k modravým nebesům. Pak se rozhlédla, jestli ji někdo poslouchá. Nikdo. No co… O to víc to bude tajné. „No co… Chtěla jsem armádu. Ochránce, hlídače pokladu, ale asi… Asi jste se spletli a šli jinam. To se stává,“ dodala a pomalu položila dračí fous na kámen. Opatrně, aby se neušpinil, ale aby ho slunce dobře vidělo.
Zavřela oči. „Prosím tě, slunce, ochraň poklad, když už nemůžeš poslat vlky… Ať ho nikdo zlý nevezme. Ať zůstane skrytý a ať… ať mě všichni poslouchají,“ pošeptala pro jistotu poslední slova. „Tady je má platba za to, co mi, doufám, splníš,“ dodala ještě, než se hrdě a slavnostně odvrátila. A když sešla z kamene, schválně šla pomalu, aby se ujistila, že slunce celý obřad pozorovalo a vezme jej na vědomí. Muselo. Tohle byl opravdu velký dar od malé Thyry, díky němuž chtěla dokázat velké věci.

7. Napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.
červenec 5/10

Když bylo pokladové místo dostatečně zajištěné, opevněné mechem, klacíky a listím a když si Thyra ověřila, že dračí fous, nebo srdce, stále leží na svém místě, postavila se na nejvyšší pařez, který tu v okolí byl. Chvíli držela hlídku, co kdyby jí náhodou poklad chtěl někdo ukrást? Jenže po nějaké chvíli (v přepočtu možná dvě minuty) ji přestávalo držet stráž bavit. Na to by přeci měla mít poddané, no ne? A tak vymyslela plán.
Teď, když měla srdce draka, teď, když ji očividně všechno zvěrstvo (kromě ryb) poslouchalo… „Nastal čas! Píseň přivolání!“ oznámila hlasem hodné vládkyně. Nebylo to pro nikoho konkrétního, jen tak prostě, světu. Poslouchal ji celý celičký, no ne? Tak nebylo na co čekat. Zhluboka se nadechla roztáhla přední tlapky široko od sebe a pak, s dramatickým zavřením očí, spustila:
„óóó duchové stínů, válečníci ticha,
přijďte teď z mlh, ať pooklad mi neuniká.“ Nebo tak něco – rým nebyl důležitý. Důležité bylo, že zpívala. Hlas měla sice trochu falešný, ale dostatečně hlasitý, s přehnanými zastávkami a nádechy, které měly znít tajuplně. Každé zavytí protahovala do smyšlených melodií, které měly znít jako dávné zpěvy sirén. Ale zněly ve skutečně hrozně. Samozřejmě ne pro její uši, myslela si, že to zpívala dokonale.
Občas se koukla přes rameno, jestli se už konečně někdo blíží. Ale nikdo se neblížil. Zkusila svůj siréní zpěv zopakovat. Kdákala na celý les a opravdu se do toho opřela, jako kdyby zpívala pro tisíce diváků. Jenže… Ani tak to nevyšlo. „To jsou teda ochránci,“ zamumlala si podrážděně pod fousy. Ale nenechala se odradit, ještě ne, zpívala dál. Možná se někdo ozve později a půjde střežit oddaně její poklad. Třeba se jen zatím báli její síly. To dávalo smysl.

2. Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.
Červenec 4/10

Kráčela lesní pěšinou jako panovnice, krok měla jistý, výraz zamyšlený a dračí fous stále uložený… No, někde mezi lopatkami. Snažila se nepohybovat příliš prudce, aby jí nevypadl, ale zároveň se chtěla tvářit, že jí to nevadí. Protože ona, princezna Thyra Nina, se přece necrcá s detaily. Ale pak se to stalo. Někde mezi jedním krokem a pozvednutí tlapy k dalšímu, jí po těle cosi sklouzlo. Zastavila se a zamrkala, potom otočila hlavu za sebe. A tam v mechu, jako by tam spadl z oblaků, ležel… Její dračí fous.
Vlčka zatajila dech a v očích se jí zaleskla vážnost. Pomalu, skoro až obřadně, jako by snad byla na korunovaci, přistoupila k místu nálezu. „Našla jsem ho znovu,“ zašeptala a zorničky se jí rozšířily téměř přes celou hlavu. Najednou jí přišlo, že jí ho chtěl někdo ukrást. Buď ta drzá žába, nebo nějací duchové lesa. Možná to bylo varování, nebo zkouška, ať si jej lépe hlídá. Sklonila se k němu a lehce se ho dotkla čumákem.
„Ty jsi se vRrrátil,“ pošeptala vděčným tónem. „To znamená, že… Patříš mně,“ dodala, jako kdyby právě vyslovovala důvěrné tajemství. Zvedla ho ze země a tentokrát si ho prohlédla pečlivěji zblízka. Jeho konec byl trochu potrhaný, jeden pramínek byl omotaný kolem toho druhého konce a vypadal díky tomu naprosto magicky. „Tohle není obyčejný dRrračí fous,“ zamumlala. „Tohle je… SRrrdce dRrraka!“ vyhrkla a zalapala po dechu. „Ano. Ne fous! Ale sRrrdce! Takhle vypadají drRačí sRrrdce, když jsou ukrytá v lese a čekají na hRrdiny, jako jsem já!“ Pečlivě ho uložila do mechu a sedla si k němu jako strážkyně pokladu. Chvíli na něj zírala a pak tiše a spiklenecky dodala: „Ale nikomu to neřeknu, neboj. Bude to naše tajemství.“

9. Napiš post, kde tvé vlče potká někoho, kdo mluví jazykem, kterému nerozumí (např. jiný živočišný druh).
červenec 3/10

Ještě naposledy se ohlédla na místo, kde našla dračí fous, než si ho zkusila hrdě zastrčit za ucho, k pírku od havrana, co jí daroval její bráška. Bohužel po dvou neúspěšných pokusech si ho prostě uložila mezi lopatky a dělala, že tam drží sám od sebe. Pak to znovu uslyšela. To kuňknutí. Tentokrát se ale ozvalo blíže, než před chvílí, když volala na ryby. Zarazila se a přimhouřila oči. Na okraji jezírka seděla žába na velkém mokrém kameni. Vypadala úplně obyčejně, až na to, že se na ni dívala. Přímo na ni.
„Aha, takže ty jsi ta, co mi odpovídala,“ zavrněla Thyra polohlasem a vydala se směrem k ní s výrazem naprosté důležitosti. Vždyť přeci jen vyslyšel někdo její volání. Žába se ani nehnula. Thyra si sedla přesně naproti ní a sklonila čumák do úrovně očí toho zvláštního živočicha. Ocas si elegantně ovinula kolem předních tlapek. Pak uctivě pronesla: : „Blublubll. Jsem ThyRrra, pRrrincezna CedRrrová. Ty jsi…?“
„KVRÉÉK.“
Vlče ztuhlo. To bylo nečekaně nezdvořilé! Pomyslelo si pohoršeně a zvedlo hlavu. „To znělo jako urážka,“ poznamenala potichu, spíše pro sebe. Pak znovu, s o poznání větší opatrnostní blubla: „Blub-blub. Jsem kamaRrrád. Ty ne jídlo. Prrrincezna. Rrrozumíš?“ Žába natočila hlavu na stranu a tentokrát zakvákala trojnásobně: „Kvéék! Kvak. Kvrrrk!“ Potom si olízla oko. Thyra na ni zírala a nevěděla, co si o tom má myslet. Co to proboha právě viděla a slyšela?
„Ty… Mi vyhrožuješ?“ zeptala se se zatajeným hlasem a o krok couvla. Samozřejmě ne z obav, ale aby mohla důstojně odstoupit. „Tak dobře. Tady očividně někdo nemluví diplomatickým jazykem vodní říše. Ale to nevadí. Já nejsem z těch, co by si to vzali osobně. Nejsem uRrrážlivá. Nejsem.“ Když odcházela od žáby, vrtěla hlavou. Ještě se za ní ohlédla. „Kvéék. To se vsaď, že si to zapíšu. Ať vím, až budu jednou zakládat žabí daně.“

5. Napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.
Červenec 2/10

Zatímco seděla u vody a přemýšlela, jak přivolat rybu její řečí, něco zahlédla. Malý neznatelný pohyb. Okamžitě se zvedla a znovu přilepila čumák těsně k hladině. Zaostřila na něco, co bylo v mělké vodě jen kousek od břehu a lesklo se to. Teď už se to ale nehýbalo, ale kámen to rozhodně nebyl. Bylo to tenké a podlouhlé a nejspíš se to zamotalo do vodní trávy. Vypadalo to jako… Dlouhý chlup? Ne. Jako… vlčí fous?! Zalapala po dechu.
„To je… to je…“ přimhouřila oči a cukla hlavou dozadu. Pak teatrálně zašeptala: „drRračí fous!“ Vyhrkla nadšeně. Byla si tím jistá. Ten zvláštní pramen, co se vlnil ve vodě, musel být jistě z dračí tlamy! „To je jasné,“ řekla napůl nahlas, zatímco tlapku opatrně ponořila do vodu, aby poklad vytáhla. Čapla po tom a začala tahat. Slavnostně to protahovala, jak se na tak významný nález patří. Když ho vytáhla na břeh, ukázalo se, že je to stará rybářská návnada zamotaná do zbytků provázku a pírka, ale to malá vlčka vědět nemohla. Takže to ani při nejmenším nevadilo.
„Dračí fous s perem! To je znamení! Znamení, že mě uznali! Ryby i draci!“ Zvedla hlavu k nebi, čenich pyšně vystrčila vzhůru skoro mezi mraky a ocas měla zvednutý jako vlajku. Pak položila svůj nález mezi své přední tlapy a upřeně ho pozorovala. „Teď už zbývá jenom najít meč. A nebo tRrrůn,“ pronesla s vážnou důležitostí a začala si představovat, jaké to bude, až jí všichni budou nazývat královnou jezerního lidu.

18. Napiš post, kde se tvé vlče pokusí přivolat rybu, protože věří, že rozumí rybí řeči.
Červenec 1/10

Pozorovala vodní hladinu, která byla klidná. Možná až znepokojivě moc klidná, zvláště pro vlčí princeznu, která stála se sebevědomým výrazem na břehu. Ocas se jí mírně zavlnil, ale pak se náhle zachmuřila. „No tak. Rrryby přece nejsou hloupé. Jenom s nimi neumí nikdo pořádně mluvit,“ zamumlala si pro sebe a teatrálně se rozkašlala, jako kdyby si čistila hrdlo před opravdu velkým projevem. Pak se předklonila až těsně k hladině se soustředěným výrazem. Zhluboka se nadechla a spustila: „Blublublu… blublub... BLŮŮŮ!“ Hladina se ani nehnula. Jen se odněkud ozvalo žabí kváknutí, u čehož Thyra ztuhla a chvíli na místo, odkud zvuk vyšel, koukala. Pak uznala, že to ryba asi nebyla. Zahleděla se znovu na vodní hladinu.
„To bylo pozdRrravení. Teď jim musím vysvětlit, že jsem pRrrincezna ThyRrra Nina z CedRrrové smečky,“ pokývla veledůležitě hlavou. Znovu se sehnula k vodě, tentokrát ještě níže, až se jí omylem dotkla čenichem a cukla sebou. Otřepala se a zamrkala, ale okamžitě si napravila svůj výraz z překvapeného na zcela vážný.
„Bllll… jmenuju se Thyra. A chci… rRrybu. Blublubll. Ne ledajakou. Tu nejlesklejší, nejhezčí. KrRrálovskou,“ pronesla s obřadním důrazem a napjatě vyčkávala, co se bude dít. Pak se prudce narovnala, uraženě si odfrkla a vznešeně otřepala packu, jako kdyby říkala, že vlastně žádnou rybu a ani vodu nepotřebuje. „No… Ony asi ještě nepochopily můj přízvuk. Budu muset trénovat. Bllbluubll,“ zabrblala a podívala se do vody ještě jednou, tentokrát se slibem, že příště ty ryby určitě připlavou. Protože když princezna Thyra mluví… Svět ji má poslouchat.

Thyra zavrtěla ohledně Lucy hlavou. Opravdu tam nebyla dlouho. Aspoň co byla ona sama na světě, i když to nebylo moc dlouho. Ale stále to bylo dost dlouho na to, aby po ní tesknili i její starší sourozenci a aby si táta stačil najít jinou partnerku. Jak to vůbec mohlo být dlouho, to malá vlčka vůbec netušila. Chvíli mlčela, asi potřebovala pár vteřin na to, aby všechno vstřebala, zatímco její pohled ulpěl někde na trávě před ní. Poslouchala vyprávění Seilah, jak vlastně k Cedrové smečce přišla. A k Etnymu a Lucy. „Takže se tě ujali?“ zeptala se zkoumavě a prohlédla si ji. „Mám kamaRráda, který taky ztRrratil rRrodiče a ujala se ho nějaká vlčice odsud. Byla teda docela… Nepříjemná, ale asi jsou spolu spokojení,“ rozpovídala se jí trošku ohledně jejího nejlepšího přítele Cornica.
„Mám sestRrru a bRrráchu,“ pověděla a zvedla k vlčici pohled, asi aby vysledovala její reakci. I když reakce ostatních vlků ještě neuměla úplně dobře číst. Jak kdy a jak co, asi. Když pak Seilah pronesla, že by mohla její nabídku využít, Thyrka trochu pozvedla čumák. Připadala si najednou docela důležitě. Měla nějaký úkol a mohla přivést ztraceného člena zpátky do smečky. Otázkou bylo, jestli se jí za to poděkuje, stejně jako dovedla Ikrana, nebo ji zase někdo zaplácne. Zase se odmlčela a v té její hlavince to šrotovalo na sto obrátek. Chudinka ani pořádně nevěděla, co je správné. Byla z těch dospěláckých pravidel hrozně zmatená. „Fajn… Ale buď připRravená na to, že… Že třeba někteří zapomněli. Nebo nebudou vědět, co s tebou,“ zabrblala jako největší rozumbrada pod sluncem. Nebylo to nic zákeřného, jen opatrnost. Její malá vlčecí dušička začínala chápat, že návraty nejsou vždy jednoduché. Třeba ona když se vždy vrátila, nic se nedělo. Takže tady u Seilah asi nebude taky žádný požár.
Když ji pak vlčice pochválila, zůstala na ni zaraženě hledět. Rozkošná? Někde uvnitř se to dotklo zbytků hrdosti, které v sobě měla. Té malé jiskřičky, která pořád toužila dokázat, že je důležitá. Ale to, že chrání rodinu, ji trochu zase potěšily. „Já jen nechci, aby na mně někdo zapomněl.“ To bylo celé. A všechno. Prostě obavy vlčete, které chtělo být oceněno, ne zapomenuto. "Jdem teda?" zeptala se ještě, když vykročila.

//-> Cedr

Thyra chvíli jen tak stála a zírala. V hlavě jí běželo několik myšlenek najednou a ani jedna z nich nedokázala dorazit do cíle. Slyšela slova Seilah tak trochu vzdáleně. Hlava jí hučela. Nebylo to poprvé, co zjistila, že Cedrový les má více tajemství, než jí kdokoliv kdy přiznal. Ne samotný les, ale vlci v něm. Její rodina. A pokaždé, když na nějaké narazila, byla zmatená. Občas to i bolelo. Pak se trochu zamračila. „Moje máma není Lucy,“ odsekla. Snažila se tím nejspíš vymezi ten zmatek, ve kterém se teď dusila. „Moje máma je Nina. Lucy není moje nic… Ani ji neznám. Ale je důležitá, pRrotože je to máma mých staRrrších souRrrozenců. A asi teda i tebe?“ Jméno svojí matky vyslovila skoro až s posvátnou úctou, jako by chtěla chránit její jméno před vším, co se teď dělo. Nějak jí docházelo, že zrovna maminka je ta zcela upřímná. A táta měl očividně více tajemství, než vůbec Thyra byla ochotná si přiznat.
„Nevím… Já nevím, co so myslím. Vím jen, že vypadáš smutně. A že se tam asi chceš vRrrátit,“ pokrčila rameny, zatímco na ni koukala zvídavými očky. „A jestli tě tam znají a mají tě rRrádi, tak tam patříš, nebo tak to asi nějak funguje, ne?“ ujistila se, když naklonila hlavu na stranu. „Mi nevadí, že tam budeš, jestli nejsi zlá, klidně tam buď. I s mým tátou.“ Poslední větu vypustila trochu vyšším hlasem, jako by sama sebe ujišťovala, že jí to skutečně nevadí. Ale cítila ve svém nitru ten strach, že bude další, kdo ji bude ochuzovat o pozornost rodinného příslušníka. Že zase bude sama.

Tahle vlčice mluvila opravdu zvláštně. A hlavně… mluvila o jejím tátovi. O Etnym, králi Cedru. Jako by k němu patřila a něco s ním měla společného. A to v malé vlčici vyvolávalo cosi těžko pojmenovatelného. Zmatek, vzdor a samozřejmě osten žárlivosti. Nevěděla, jak přesně na vlčici reagovat. Mohla být potenciálně její konkurentka. Další vlk, co si bude krást pozornost, která měla patřit jí. Netušila, jak přesně vyslovit to, co momentálně cítila. Nedovedla poskládat ta správná slova.
„Když tě našli a vychovali, tak jsi byla jako… Jejich první dítě?“ zeptala se nakonec zaraženě a její hlas zněl najednou trochu jinak. Tiše a nejistě. „Jako moje sestra?“ zírala na ni s očima do široka otevřenýma, jako by právě zjistila, že svět má více prasklin, než si doposud myslela. Co všechno jí, nebo jim, táta ještě tajil? Nestačilo, že měli starší sourozence, kteří měli jinou mámu, než Thyra a její sourozenci? Začínala čím dál více pochybovat, o Cedru, tátovi, sourozencích, o všech. Najednou jako kdyby se její máma Nina jevila jako nejčistější a nejupřímnější vlk tam. Ani o tetě Sesi nic pořádně nevěděla. Měla očividně další sestru, o které nikdo nemluvil. Sestru, která zůstala venku. Zapomenutá. Co kdyby se to jednou stalo i jí? Připadalo jí, že k tomu má perfektně nakročeno.
Pak se narovnala. „Kdybys byla moje sestra a nebylas zlá, tak bys tam patřit měla. Tě tam znají. Tak bys neměla být cizinec, ani trochu,“ dodala s dětskou logikou, jako by tím mohla srovnat celý svět. Pak chvíli mlčela a zamyšleně přešlápla. „Chceš… Chceš tam vzít? Říct jim, že jsi tady?“ zeptala se s překvapivou jemností. Na to, co se v ní před chvílí odehrávalo, to bylo až zarážející gesto.

Thyra zamrkala a skoro až teatrálně se nadechla. Ta cizí vlčice nezněla nebezpečně, ani tak nevypadala. Ve skutečnosti vypadala docela smutně, ale to přece nic neznamenalo. Vlci uměli hrát smutek, aby jedno nebohé vlče obalamutili. Třeba jako ten s klikyhákama, co ji tady málem utopil. A přesto, když se vlče představila a pronesla, že do Cedrového lesa kdysi patřila, získala si plnou pozornost malé nafoukané princezničky. Sevřelo se jí dokonce srdce. Nedovedla si představit, že by jednoho dne nepatřila do Cedru. Že by nebyla dcerou krále a královny. Že by se dívala jen zvenčí, jako tahle vlčice. Ta představa ji… Děsila? A zároveň jí nepřipadala úplně nemožná, protože jí připadalo, že se všem tam uvnitř vzdalovala. Aniž by sama chtěla.
„To nejde,“ odfrkla nakonec vážně, přičemž pozvedla čumák skoro k nebesům. „Nemůžeš patřit někam kdysi, přece. Buď patříš teď, nebo ne. A já jsem tě tam ještě neviděla,“ pronesla přísně, hlasem malé diktátorky, která právě zjistila, že ne všichni jsou očividně věrní její korunované rodině. „A jak se jmenuješ? A koho si znala? Proč jsi odešla?“ vybafla na ni nakonec všechno naráz, protože to v její hlavě hučelo jako v úlu. Jestliže vlčice byla opravdu z lesa, musela znát jejího tátu. A mamku. A všechny ostatní. A když jo, proč jim teď dělá tohle? Proč tam není? Vedle nich? Vedle NÍ?
„A proč se nevrátíš, když se ti tak stýská?“ Hlas jí při té otázce trochu změknul. Nebylo to z lítosti vůči Seilah. Jen to byla čirá vlčecí zvědavost. Protože být mimo Cedrový les jí… nepřipadalo správné. Pohlédla na ni a prohlížela si ji, čekající na její odpovědi. A byla zvědavá a taky… ji pořád svým způsobem odsuzovala a svým, sice vlčecím pohledem, dokonce kárala.

// severní galtavar

Bylo jí z toho vážně smutno, že opět byla sama. Opět zůstala na ocet. Jakto, že si všichni okolo ní, sourozenci, i to nové vlče, uměli tak skvěle uloupnout něčí pozornost a ona nakonec vždycky musela jít a hledat svoje dobrodružství? Na jednu stranu se to skoro pokaždé vyplatilo, ale... Ty počáteční pocity ji opravdu dusily. Vzpomněla si na Cornica a nejraději by šla hledat onu Mechovou smečku a už v ní společně s ním zůstala. Chudák ale nevěděla, kde to je. Jen se marně rozhlížela kolem jezera, jestli tu nikde není a pro její neštěstí... Nebyl. Zkusila pohledem vyhledat i Juniper, ale ani ta se tu nenacházela. Myslela si, že když sem dojde, pokaždé je tu potká. Nejspíš.
Místo toho zahlédla jiný kožich. Trochu ji představa že seznamování s cizincem vadila, zvlášť tady, kde by se ji opět mohl někdo pokusit utopit. Ale tahle vlčice tu jen tak seděla a hleděla. Thyra se pokusila pohledem vyhledat, na co že to vlastně kouká, zatímco se k ní obezřetně přibližovala. To... Kouká na náš les? Došlo jí zaraženě. Ale kouká i na jezero, uvědomila si a naklonila hlavu na stranu. "Ahoj," pozdravila neznámou u bezpečné vzdálenosti, kde se zastavila. "Jsem Thyra Nina a támhle to..." pohodila hlavou k Cedráku. "Je můj... NÁŠ les," upozornila vlčici, protože si myslela, že si na něj snad dělá cizinka nároky. Všichni si na všechno její dělali nároky.

// Severní galtavar

A stalo se to znovu. Ještě pomalu ani nepřekonali hranice smečky a každý už si hleděl svého, jen ne malé princezničky. Vlče co si mezi ně nakráčelo se na ní ani nepodívalo a začalo se vybavovat s Ikranem, ne kterého si dělala Thyra nároky, ostatně asi jako na všechno, na co promluví, nebo se podívá. Přimhouřila oči a nabubřele je sledovala. Pak vyprovodila pohledem tátu, který šel kdo ví kam. Zkroušeně a dosti dramaticky si povzdechla a zkusila pohledem najít Sesi. Ta se asi zapomněla někde po cestě.
A tak jí nezbývalo nic jiného, než opět jednat na svou vlastní tlapu a prostě se někam vydat. Napadlo ji, že by se mohla jít podívat k jezeru, co kdyby tam náhodou byl Cornic? Dlouho ho neviděla a chyběl jí. Bez zaváhání se tedy rozešla a už si to štrádovala opět sama mimo bezpečné území smečky.

//Vvj