Příspěvky uživatele

< návrat zpět

únor 1/10 Ezekiel

Tma. Bez obrazu, bez zvuku, prostě nic. Thyra ležela na zemi ve sněhu a ten, který zrovna padal, ji ještě pokrýval. Netrvalo to ovšem dlouho a se zalapáním po dechu se probrala. A ta černá tma se změnila na bílou tmu, akorát s tím rozdílem, že slyšela kvílení větru. Přimhouřila očka, do kterých narážely ledové vločky sněhu a rozhlédla se okolo. Zaslechla bráchu. "Ezi!" vykřikla v panice, protože slyšela, že i její brácha je v panice. Srdíčko jí tlouklo jako o závod. Ztratili se od sebe! Už se v životě nenajdou! Vstala ze sněhové pokrývky, kterou ze sebe musela setřepat a udělala pár kroků v před. Jenže brášku už neslyšela a nevěděla, jestli jde správným směrem. "BRrráško, kde jsi?! volala nadále vystrašeně a snažila se v té vánici identifikovat cokoliv, co jí připomíná siluetu vlka. Ježiš mi tady umřeme, že jo? Napadlo ji a měla co dělat, aby se nerozplakala v samé zoufalosti.

<- Cedr

Doběhla do úkrytu a zahlédla tu jeden spící kožíšek. Byla to Ciri. A jinak tu nikdo jiný vůbec nebyl. Ještě jednou to zkontrolovala pohledem, aby se ujistila. Byli její sourozenci a mamka pořád na výletě? V tomhle počasí? Unaveně si povzdechla a jemně se zachvěla. Byla celá vymrzlá a ošlehaná větrem. Nadšeně se rozešla k mechu, o kterém se bavila s Cornicem. Opravdu tady je! Pomyslela si nadšeně a těšila se, až se zase uvidí a řekne mu, že ho tu opravdu mají. Jemně po něm přejela tlapkou a pokývala nadšeně hlavou. Byl to opravdu on! Hned na to se na něj rozvalila a zavřela oči v pokusu o usnutí. Jenže jí pořád byla zima. Stočila se do klubíčka, ve kterém bylo už trochu tepleji, ale pořád jí kvůli tomu nešlo usnout. Nespokojeně zamlaskala a hodila očkem po Ciri. Musela mít taaak teplý kožíšek! Tak jí to nakonec nedalo, zvedla se a tiše přešla ke starší sestře, aby se k ní mohla nenápadně přichumlat. Hned jí bylo o něco tepleji a taky příjemněji, protože jak tu minule spala sama, bylo jí smutno. Takhle měla společnost, která ji hřála, i když o tom možná Ciri ještě ani nevěděla. A za nedlouho se nechalo vlče unášet sladkým spánkem, plné nových zážitků.

<- Severní Galtavar

Byla ještě celá rozčarovaná z toho výletu a nového poznání. Ale všechno to teď pohlcovalo velké množství sněhu okolo. Měla co dělat aby se jím vůbec probojovala, kam potřebovala. A navíc si nebyla úplně jistá, jestli vůbec trefí do úkrytu. Ale už se docela těšila, až si tam lehne na měkký mech a odpočine si. Už z toho všeho byla opravdu dooost unavená. A tohle prodírání se sněhem byla poslední kapka. Když nám cestu vyšlapávala Lyl, bylo to teda jednoduší, mohli mě doprovodit aspoň do toho úkrytu, meh, pomyslela si krapet dotčeně a za pochodu ze své hlavičky setřásla sníh. Padalo to na ni ze všech stran. Sice u toho málem ztratila rovnováhu a rovnou do něho zahučela celá, ale nakonec se tak přeci jen nestalo. Byla opravdu překvapená, že nakonec úspěšně dorazila do úkrytu. Úlevně vydechla a bez váhání do něj zaplula.

-> Úkryt

Loterie (4/5) 74

//<- Jedlový pás

Nadšeně kývala hlavou. "Heh, to si piš, že by to byla napRrostá leglanda," zasmála se čertovsky a kdyby to šlo, snad by jí aji narostly rohy. Fantazie vlčat byla téměř neomezená a tihle dva se očividně rozhodli, že jí propustí uzdu. Poslouchala, co povídá Cornic o víle a pokyvovala hlavou. Setkal se s ní víckrát, tak už měl asi více šancí ji poznat. Ona ještě tolik ne. Jenže jejich společné chvíle se krátili a neměli už moc šancí probírat ani adopce dospělých vlků, ani pomlouvat Zuběnku. Zvlášť po tom, co Zlatavá odmítla její pozvání. Potají na ni udělala pár křivých xichtíků, aby dala najevo svou nelibost a otočila se na Corniho, který se loučil. Opětovala mu sladký úsměv a zamávala ocáskem. "To si piš, že půjdeme!" zahlásila nadšeně a strčila do něj packou. "Kámoši?" zeptala se nadšeně. Získala právě prvního kamaráda? To bylo úžasné!
"Tak páááá!" zahulákala na ně a ještě chvíli se za dvojicí dívala. Pomalu ji přecházel úsměv, který se vytratil zároveň co se vytratil Cornic s Lyl za horizont. Sklonila hlavu a otočila se směrem k domovu. Ti dva ji nechali hned na okraji lesa, takže vplula mezi stromy. Musím najít rodiče a sourozence. Tyyy jo, připadne mi, že jsem je neviděla věčnost! Musím jim říct, že jsem poznala další nové tváře a klouzala se na jezeře! Ti budou koukat, hehé! Pomyslela si, zatímco námahou hekala při prodírání se sněhem.

//-> Cedrový háj

https://ibb.co/LXTLWMkt
(zdá se, že mi obrázek nefunguje, tak zkusím link :))

preferovaná odměna: drahokamy, křišťály, mušle :)

loterie (2/5) 72

Thyra pozorně naslouchala Cornimu a chápavě přikyvovala. „Páni, stejně to je hustý, že?“ pronesla jen takovou řečnickou otázku do větru, než začala znovu mluvit: „Jako nejsme dospělí, ale napadlo tě, že natRrefíš na cizí vlče a jen tak se ho ujmeš?“ Zasmála se krátce a zavrtěla hlavou. „To je jako kdybychom teď našli opuštěného dospělého a vzali si ho sebou, víš co…“ Smála se, zatímco si to představovala. Ale velký vlk by z toho asi nebyl úplně nadšený, nebo jo? Vedlo ji to k dalšímu fantazírování.
Nadšeně vrtěla ocasem, když její kamarád potvrdil, že zoubková víla skutečně existuje. Něco na tom bylo, když ji potkávali oba dva. Nebo snad mohla mít dvě vlčata stejné sny? Každopádně kamínky jim zůstali oběma, to znamenalo tedy, že to opravdu musela být pravda. A to bylo super! Těšila se, až jí bude moct dát další zoubek. Měla stejný problém, jako Cornic – mnoho nezodpovězených otázek. „Takže ona takhle spěchá požád? To je tedy na houby!“ povzdechla si zklamaně a svěsila hlavu. „Tvoje taktika je dobRrrá! Zkusím ji pšíště taky použít!“ pokývala hlavou rozhodnutě.
To už se tady objevila Lylwelin. Prý našla její smečku, z čehož měla Thyrka radost. Ale když zahlédla Corniho pohled, došlo jí, že se jejich společné chvíle krátí. Byl ale fakt, že už musela domů. Ale mohli jít tihle dva třeba na návštěvu, ne? „A… A nechtěli byste se u nás podívat? Zeptala bych se lodičů,“ navrhla s nadějí v hlase, zatímco se vydala po vyšlapané cestičce za nimi.

-> Severní Galtavar

Loterie (1/5) 70

Thyra zůstala na vlčka chvíli nechápavě zírat, než to její mozeček trochu pobral. Naštěstí potom rozvedl svůj příběh a popsal, jak všechno to bylo. Hlasitě se nadechla. "Hhhha, takže ty jsi jako někde z daaaaleka?" vytřeštila očka a začala si ho znovu prohlížet. Byl teď v jejích očích jako úplný hrdina. "Páni, takže ty jsi úplný fRrrája," vypadlo z ní užasle a stejně tak i několikrát zamrkala. Pořád měla pootevřenou tlamku do "o" a probrala se až když jí Zlatavá odpověděla. Přesunula pozornost na ni. "Áno, mám je schované v úkRrytu," zazubila se hrdě a vypjala hruď. Ale velká vlčice se rozhodla prozkoumat terén, tak pod varováním, aby nikam nechodili, odešla.
"Takže ona se tě ujala?" zeptala se zvídavě a pak si všimla jeho překvapeného výrazu, který následně napodobila, protože z něj vypadl dotaz, jestli taky potkala vílu Zuběnku. "Nooo, ano!" vyhrkla a nemohla uvěřit svým uším. "Takže ona opravdu existuje?!" Zeptala se nevěřícně. Bylo tak skvělé sdílet svůj zážitek s někým dalším. Své sourozence dlouho neviděla a jak se zdálo, Lylwelin žádnou vílu neznala. "Mě to tak nějak celkově vyděsilo," začala zase mluvit. "To, jak to tam u ní vypadalo, kRrrajina bez sněhu a pak ona samotná a že mi vlastně chtěla vzít zub! Nakonec mi pRrrávě nabídla kamínky, ale já jí ho dát nechtěla! Byl přece můj! Žekla mi, že se mi ty kamínky později mohou hodit a to teď potvldila Zlatavá," pokývala spokojeně hlavou. Byla ráda, že ji Zuběnka nepodvedla. Příště by to mohla zkusit vykšeftovat za více kamínků. "Nuuu, byl to teprve pRrrvní," zavrtěla se trochu, jako kdyby to byla nějaká ostuda. "A tobě?" optala se nadšeně.

Loterie (3/5) 68
leden 9/10 Elisabetta

Proč jí zase na chvíli připadalo, že snad bydlí na stejném místě? "Heh, taky máme ve smečce hroooozně velký stlomy! Jsou načeRrvenalé a maj fakt drsný povrch," zahlásila jí vychloubačně, ale to už započal jejich závod po ledě. Jenže co jiného by se dalo čekat od druhé vlčky, než nějaká další podlost, takže se Thyra natáhla po ledě a klouzala.
Jak tak měla křečovitě zavřené oči, protože nevěděla kde a jak skončí, zastavilo ji až drcnutí o břeh jezera. Slyšela prohlášení Elisabetta, že je první. Otevřela oči a podívala se po ní. Musely je dělit maximálně sekundy. Přimhouřila naštvaně oči. "Dokaž mi to!" houkla po ní ostře. Začínala mít pocit, že mít ve společnosti někoho stejně starého není zase tak fajn. Ba naopak to bylo pěkně o nervy. Byl fakt, že obdobně otravného a zákeřného měla možná i bratra, ale tím, že ho dlouho neviděla, už nejspíš na takové chování nebyla zvyklá. A asi si ani zvykat nechtěla. Zvedla se ze země a raději vstoupila na okraj, než aby se znovu rozmázla na ledě. Už toho měla dost.

loterie (1/5) 67

Thyra koukala zamyšleně na Zlatavou. Toulavé tlapky? To jako že taky pořád utíkala? Nebo byla pořád na cestách? Dumala, zatímco se velká vlčice pustila do řeči. Začala se nadšeně usmívat a vrtět ocáskem, když zjistila, že výletů bude v budoucnu až až. Ale za jak dlouho to tak mohlo být? Už teď chtěla prozkoumat celý svět. A nemohla se dočkat, úplně stejně jako se ještě před pár chvilkami nemohla dočkat na jaro a to, jaké odhalí krásy světa. Se sněhem sice byla legrace, ale teď… Už ho bylo opravdu moc a bylo to spíše otravné. Pokývala souhlasně hlavou na její podotknutí, že nebezpečí zimy už asi zjistili na vlastní tlapy.
„Ha!“ vypadlo z ní při tom uvědomění. „To asi ano, to budou cedRrry!“ zazubila se nadšeně a zaklepala ocasem do sněhu. Podle čeho jiného by se asi taky smečka jmenovala, že? Měla radost, že si obě daly jedna a jedna dohromady a že její domov nebude zas tak těžké najít. Ulevilo se jí. Měla strach, že už bude navždycky ztracená a nikdy neuvidí svoji rodinu. Začala se smát na Cornicovu otázku a zavrtěla hlavou. „A ty jsi tedy z Mechové smečky, jooo? Neříkal jsi předtím, že jsi CoRrrnic ze SeveRru?“ zeptala se nechápavě. Tak odkud tedy?
Lylwelin potom popisovala samotnou Smrt a navedla ji na téma, které před ní jednou otevřela Zuběnka. „Ahááá! Tak o tom mluvila! Víte, mě totiž vypadl zoubek. A zdál se mi sen, že si plo něj pšilítla jakási vlčice… Okšídlená!“ rozmluvila se nadšeně. „Dala mi za ten zoubek nějaké kamínky a plý že se mi to jednou bude hodit. Tak na tohle se to hodí?“ dívala se s nadějí na velkou vlčici a pozorně poslouchala i o Životovi. Páni! Cornic to celé doplnil otázkou, kterou měla sama na jazyku, a tak nezbývalo nic jiného, než nedočkavě vyčkávat na odpověď.

loterie (3/5) 64

Malá vlčice se zvesela zařepila a zavrtěla ocasem. Možná, že v tom jednoho dne vážně budu mistRrryně! Když mi neklaplo klasobruslení, tak budu mistr útěků! Hah!" Vypnula hrdě hruď a cítila se jako hvězda světa. Aspoň na chvíli začala nad svým útěkem pochybovat. Přeci jenom, bylo to fajn, když byla konečně v něčem dobrá, no ne? Cornic ji pak ujistil, že je vlčice fakt hodná a jí se to pořád nechtělo moc věřit. Zvlášť po tom, co se do ní pustila. Thyra svěsila provinile hlavu, když jí začala Zlatavá cepovat bachor. "Já vím, já vím... Kdyby nezačala být tma..." nadechovala se, že spustí salvu výmluv, ale zarazila se, když si všimla, jakým pohledem se na ni dívá. Proč mám pocit, že u ní mi tohle neprojde? Napadlo ji a raději se křečovitě zazubila. "E-eh, jsou tam oooblovské stRrromy a jsou do čeRrrvena," začala popisovat nakonec. "Skáče po nich plno malých zvížátek s chundelatým oláskem a... A... Vlastně je to u toho jezera, kde jste nás našla!" vyhrkla potom nadšeně, když si vzpomněla na něco asi fakt důležitého a ty smutné očička se jí rozzářila jako dvě velká sluníčka.
Poslouchala potom o něco nadšeněji konverzaci postarší vlčice a jejího nového kamaráda. Občas mezi nimi přehodila pohled. Asi toho musí hodně umět, pomyslela si obdivně směrem k vlčici. Možná je tichá a nepříjemná, ale asi je plna vědomostí? Napadlo ji. A taky že jo! Lylwelin totiž začala povídat něco o tom, že by se tu neměli moc potloukat právě z důvodu, že je tu nějaká děsivá a zlá vlčice. Děsivější než ty? Zeptala se v hlavě s pohledem na vlčici. Začala se ale zase cítit pod... Vlka. Podívala se zděšeně na druhé vlče a trochu se přikrčila k zemi, když se i on tvářil vyděšeně. "N-neděláte si z nás leglaci, že ne?" pošeptala roztřeseným hláskem a s křikem odskočila, div neskočila Cornicovi na hlavu, když nedaleko od nich zakřupala nějaká větev. Vystrašeně se ohlížela, zatímco se na vlčka mačkala. Zlatavá sice byla větší, ale děsivá, takže musela vsadit na něj.

loterie (1/5) 62

Poslušně ťapkala za Zlatavou vlčicí a raději se od ní držela tak daleko, jak mohla, tedy šla raději i za Cornicem. Potěšil ji s tím, že řekl, že umí dobře utíkat. "Heheh, myslíš?" zeptala se a čertovsky se zazubila. Dávala si ovšem pozor, aby nebyla slyšena cizí vlčicí. Moc jí nevěřila a šel z ní respekt, jak se tak zvláštně dívala. Nebyly to to přátelské oči, na které byla ode všech zvyklá. Hold byla zvyklá, že když byla malé roztomilé vlče, že se z ní šel každý poprdět. Tahle vlčice byla ledová jako noc, která je minula.
Cornic odpověděl, že vlčice jeho mamka není, ale že ho před nedávnem zachránila a je moc hodná. Překvapeně zamrkala a nahlédla přes Corniho sedinku na Zlatavou. "Fakt?" zeptala se s pochybností v hlase a raději tlamku zaklapla, když se zmiňovaná optala, kdo že vlastně Thyrka je. Její menší společník neváhal ji představit a popsat situaci, zatímco došli na místo, kde asi měli přečkat noc, která už pomalu přecházela. Ujistil ji potom, že svůj domov najde, až bude více světla. S povzdechem přikývla, posadila se a měla uši pořád posmutněle stažené dozadu. Ze začátku to byla sranda, ale teď? Byla v nějakém lese, ve kterém měla ještě horší pocity a zesilovalo to, že tu byla ta odměřeně hledící vlčice, která jim nařídila, aby se tu moc nepotulovalo, což jí přišlo zvláštní.
"A ploč?" vypadlo z ní téměř okamžitě a hned v tu chvíli by se nejraději zahrabala pod sníh. Jenže své otázky ze zvídavosti prostě ovládnout neuměla. Tak zkusila jeden ten ze svých nevinných úsměvů a pohled zespoda, jestli náhodou chladná vlčice neroztaje. Povšimla si toho jejího letmého dotyku vůči druhému vlčeti. Třeba byla fakt hodná? Pořád se jí tomu špatně věřilo, na druhou stranu, nenechala je tam umrznout, nebo zabloudit, no ne? Cukla sebou, když na ni Zlatavá začala mluvit. "N-no, tak nějak... Já... Chtěla jsem se tlochu pRrrojít sama a podívat se jinam, než po našem lese, jen... Si pro mě nikdo nepšišel a pak začala být tma," zalhala trošku.

loterie (4/5) 60

Pootevřela překvapeně tlamku, že Cornic viděl mech teprve včera. Párkrát po sobě rychle zamrkala. "Nooo jako, já vím, že mech je mech, jen díky tobě!" prohlásila nadšeně. Uvědomila si, že u nich v úkrytu jí nikdo neřekl, že "tohle je mech, na tom se dobře spí". Vesele se zachichotala. Měla z toho očividně radost. "Máš úplnou plavdu, je to měkoučký, heboučký a... Aaaa úplně supl čupl!" začala se rozplývat nad tou fajnovou lesní rostlinkou, na které se tak dobře spalo. Její společník si náhle získal několik plusových bodů navíc, když jí dopomohl k dalšímu životnímu objevu. Objevování totiž bylo její velké životní poslání. A hrozně ji to bavilo.
Další jeho otázka ji ale zaskočila. Prostě zase další věc, kterou nevěděla a neznala. Utrápeně si povzdechla. "To já právě taky nevím," pověděla nešťastně a svěsila hlavu. A aby toho nebylo málo, její společník se ptal, zda někdo nebude hledat ji a jí došlo, že je pryč už opravdu dlouho a pořád se tu nikdo neobjevil. Nikomu nechyběla? Nikdo si ještě nevšiml, že zmizela? Do očí se jí začaly hrnout slzy. "No... Já," posmrkla nešťastně. "Utekla jsem, ale myslela jsem, že brzo někdo půjde za mnou... A-ale to se nestalo," pípla plačtivě, ale slzy jí netekly. Pouze to vypadalo, že má fakt na mále.
Najednou zaslechla, jak se k nim cosi hrne, takže vyděšeně zalapala po dechu a skočila za starší vlče, aby se schovala. Co jeden věděl, co se k nim vydalo? Delta ji vyděsila medvědy, Cornic měl slepé oko a jizvy od tygra. Co přišlo kousnout ji? Ze tmy se ale vynořila vysoká vlčice zlaté barvy. Thyrka raději zůstávala stát za Cornicem, protože měla opravdu přísný pohled. Ale ten s neznámou mluvil, takže se očividně znali. Zlatavá vlčata vyzvala, aby se šli schovat a začala jim vyšlapávat cestu neznámo kam. Malá vlčice trochu zaváhala, ale potom se rozešla za nimi. Ale já chci domů, posmrkla nešťastně. Kam je ta cizí vlčice vedla? Kdo to byl? "To je mamka?" zeptala se nejistě, zatímco tlapkala ve sněhu.

-> Jedlový pás

loterie (2/5) 58

Vypadal, že je překvapený, že Thyra nezná mech. "Popravdě," začala nejistě a zavrtala tlapkou ve sněhu pod ní. "Poprvé jsem se podívala na svět, když už byl sníh, takže moc těch nesněhových věcí neznám," vzdychla trochu utrápeně, protože měla díry ve vědomostech. A to jí vadilo. Jakože hodně, protože ona chtěla vědět všechno na světě. Že to není možné, to ještě malé naivní vlče netušilo. Možná, že jí to dojde časem. Teď se zbytečně trápila tím, co neví a ví. "Každopádně se na tom asi dobře spí, ne? Ty jo, to bych chtěla taky! Eh, teda počkej..." zarazila se a trochu zavrtěla. Docela překypovala energií, jak se tak prospala před svým úprkem. "Myslím... Myslím, že to tam máme asi taky!" zahlásila nadšeně a oči se jí rozzářily stejně tak.
Pověděl jí, že neví, jestli by k nim mohla na návštěvu, na což reagovala zklamaným svěšením hlavy. Muselo být zajímavé jít se podívat k někomu domů, nebo ne? "A... To se nesmí? Jít takto za někým do smečky?" zeptala se nejistě. Nikdo jí o tom ještě neřekl, takže kdyby nedejbože pádila někam dále, než k tomuto jezeru, mohla dost možná na cizím území skončit. Tak se naštěstí nestalo. Pak to ale vypadalo, že si vlček na někoho vzpomněl. Na někoho, kdo by ho možná hledat šel. Vlčka zase začala být zvědavá. Jak jinak. Byl to někdo hustej? Někdo fakt zajímavej? "Jooo? A kdo?" zeptala se zvídavě a zamrkala. Mohlo jít třeba o jeho mámu, nebo tátu? Nebo měl taky nějaké starší sourozence, stejně jako ona? Pak podotkl, že je docela tma. Thyra se zmateně rozhlédla. No fakt sakra. Kdy se to stalo? Pomyslela si zmateně a vykulila očka na Cornica. "N-no, eh. J-já... Nevím," vyrazila ze sebe nejistě. Neviděla ani stromy jejich smečky. Co teď budou dělat byla docela správná otázka. Byla velká zima, tma a dvě vlčata tu byla sama. Že je někdo hlídá zpovzdálí, o tom neměla ani tucha.

loterie (1/5) 57

Pořád na něj koukala způsobem, jako že mu to nevěří a stejně tak se i čertovsky usmívala. "Takžeee mi chceš žíct?!" začala veledůležitě a začala kolem něho chodit v kruzích. "Že se tu jako potuluješ jenom tak. Jenom tak! Jooo?" zastavila se před ním a podívala se mu do očí, zatímco se jí zase rozvrtěl ocas na strany. "To jsi tak odvážný?" zeptala se ho trochu rozněžněle a kecla si na sedinku, zatímco na něj obdivně koukala jako na obrázek. Tu ale začal mluvit o jejich úkrytu a ona se zaujetím poslouchala. "Uhm, uhm," pokývala hlavou a zatvářila se zaujatě. "A jak to vypadá? Ten mech?" zeptala se zvídavě. Jak jinak, musela hned všechno zkoumat. "Můžu se někdy přijít podívat? Kde že to je?" zeptala se zaujatě a pro tentokrát mu prominula, jak nazval její smečku. Pouze se na jeho omluvu usmála a pokývala hlavou, aby věděl, že byla přijata.
Pak ji popadla vlna lítosti, když Cornic pověděl, že ho nikdo hledat nebude. Koukala na něj jako opařená a stáhla ušiska s lítostí k hlavě. Vypadala jako to nejsmutnější vlče na planetě. "Jak jako nebude?" zopakovala tiše. "Tě nikdo nemá lád?" zeptala se soucitně. To měl nějaké zlé rodiče? Nebo neměl rodiče vůbec? Nechápala to. Nebo snad si ani nikdo nevšiml, že není tam, kde má být? Netušila, co si o tom myslet. Co když ji taky nikdo nebude hledat? Naštěstí momentálně věděla, kudy se vrátit, ale kdyby to nevěděla a nevrátila se? Bude ji vůbec někdo hledat? Sevřelo se jí srdce. Co když nikomu nechyběla? Natáhla tlapku a soucitně ji položila na druhého vlčka.

loterie (1/5) 54

Thyra svého společníka zkoumavě sledovala a nechápavě naklonila hlavinku na stranu. "Takže jsi zabloudil?" zeptala se a trochu podezřívavě se na něj dívala. "Inu, každej tomu říká jinak!" zahlásila potom a zazubila se, zatímco se její ocas rozhoupal ze strany na stranu. "Ale jako nedivim se ti, v úkrytu není nic zajímavého," mrkla na něj potom spiklenecky, zatímco jí stále v očích poskakovali čertíci.
Posléze ji ale úsměv přešel. Z jakéže?!" zopakovala, zatímco se nafoukla. Nikdo nebude nazývat její smečku jinak. Nikdo! Byla to velectěná královská smečka a nesměl ji kdokoliv shazovat a zesměšňovat. Rodiče by se jistě velmi zlobili! "CedRrr," zdůraznila potom skrze zoubky. "Je to Cedlová smečka a je přímo támhle ten les!" ukázala horlivě tlapkou k lesu, ze kterého před chvílí vyběhla. "Nu a co tu dělám? Já se vydala na výlet," pověděla pak a začala se zase křečovitě zubit. Chtěla dělat frajerku, ale byla z toho spíše nervózní. "Velcí vlci pořád vedou nějaké divné a nudné konvelzace a v úkrytu mě to taky neba. Tak jsem se vydala to tady prozkoumat na vlastní tlapky!" prohlásila a pozvedla hlavu.
Zeptal se jí, jestli chce jít domů, načež začala ihned vrtět hlavou. "To rozhodně ne," odmítla hned jeho domněnku a zase se rozhlédla, zda už ji někdo nehledá. Naštěstí jí tu ještě nikdo nevyhmátnul, tak se tu s Cornicem mohla bavit dále. "A tebe nikdo hledat nebude? A co bys chtěl dělat?" ptala se zvědavě. Ráda by podnikla nějakou srandu. A ona navrhla klouzání, tak byla zvědavá, co navrhne její společník.