Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cizinec jí odpověděl, že se klouzat chtěl. Ale prý by raději, kdyby k tomu měl společnost. Thyra se zamračila a podezřívavě jej sledovala. V hlavince jí to šrotovalo a mlčela. Raději se po chvíli podívala, kde se vůbec nachází Delta. Bože, té to ale trvalo! "Hmm," vyšlo z ní zamyšleně a vrátila k němu pohled. Pořád si ho prohlížela. "Co to máte na hlavě?" zeptala se raději ihned bez okolků, než aby reagovala na jeho předchozí oznámení. Musela přeci stále sbírat informace. I tahle by se určitě k něčemu mohla hodit. Třeba by taky časem chtěla nějakou ozdůbku?
"No, hele, rRraději bych počkala na kámošku. Za chvíli tady bude. Slíbila jsem to jí," pokývala hlavou důležitě. Připadala si dobře, když takhle držela své slovo. Nafoukla se ale, když ji tak provokoval. "A samozřejmě, že se nebojim! Klouzala jsem se už nekolikRrrát! Spíš bych chtěla vidět vás, hehe," zasmála se škodolibě a vyplázla na něj jazyk na oplátku. "Nebo se bojíte, že bych mohla být lepší?" vrátila mu stejnou kartou a hrdě pozvedla čumáček.

Thyrka netrpělivě vyčkávala na Deltu. Otráveně protočila oči, když viděla, jak se přibližuje pomalu. Koutkem oka zavadila o vlka opodál, ale extra si ho nevšímala. Byl velkej. S velkýma byla většinou nuda. Zakoukala se na jezero a všimla si, že bylo jiné, než si ho pamatovala. Ty jo... To se asi nebude dát klouzat, nebo jo? Nevypadá na to moc... uvažovala a loupla zamýšlený pohled k neznámého, když na ni začal mluvit. Zaujatě nastražila oči a udělala k němu pár kroků blíže. Ale pořád si udržovala jakousi uctivou vzdálenost. Před cizími se styděla. "No..." začala váhavě a znovu pohledem vyhledala Deltu v dálce. "Chtěly jsme se tu s kamaRrrádkou klouzat, ale to jezeRrro je úplně jinčí, než naposledy," pohodila k vodní ploše čumákem se zklamaným výrazem. "Taky jste se chtěl klouzat?" zeptala se ihned bez okolků a začala ho sjíždět zvědavým pohledem. Neměla ani ponětí, kdo to byl, ale jelikož se jí ještě v životě nestalo nic zlého a nikdo jí neublížil, neměla důvod se ho bát.

<- Cedr

Ohlédla se za Deltou, která ji sice následovala, ale byla nějak pozadu. "Hele, hejbni kostRrrou přeci!" vyzvala ji se zubisky venku v širokém úsměvu. Šibalsky se jí zalesklo v očích, když ji napadlo, jak ji ještě více popostrčit. "Schválně, kdo tam bude pRrrvní?" zeptala se a bez váhání vyrazila kupředu. Tohle ji bavilo. Závody byli její. Věřila si, že je rychlá, ale samozřejmě to bylo jen v její hlavě. Ve skutečnosti byl fakt, že oproti ročnímu adolescentovi měla dost velkou nevýhodu krátkých nožiček. Přesto pádila kupředu jako namydlený blesk a u toho se hlasitě smála. Párkrát se za sebe s jazykem venku ohlédla, takže vlastně ani nepostřehla, že se řítí k cizímu vlkovi, který u jezera odpočíval. Všimla si ho vlastně až když zastavovala. Vytřeštila očka a prudce zabrzdila. "Thehee, dobjej," pozdravila lehkomyslně a zastavila se o kousek dále, aby počkala na Deltu, které se očividně do závodu nechtělo.

Březen 2/10 Cornic

Stále si poplakávala na břehu jezera a zatracovala celý svět, když tu najednou za sebou zaslechla něčí hlas. Zaskočeně se narovnala a v rychlosti si otřela slzičky o nohu, když jí došlo, že to muselo být na ni. Přeci jen jí ten hlas byl jaksi povědomý. A nemýlila se, protože najednou zahlédla letící šmouhu přes keř, ze které se nakonec vyklubal Cornic. Překvapeně zalapala po dechu a zamrkala. "Corni!" vyhrkla nadšeně a její smutná nálada byla jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Jak to, že pokaždé, co zatím byla sama, narazila právě na tohoto vlčka? Nemožné! "Ahoj," pozdravila ho nadšeně a hned se k němu přihrnula, aby mu dala pořádné vlčí objetí. Ocásek jí lítal ze strany na stranu a ona se kroutila na všechny strany jako paragraf.
"Kde se tady beRrreš? SupeRrr, že jsi tady, fakt!" chrlila na něj klasicky a odtáhla se od něj, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Od minula poporostl, zdálo se. Civěla na něj nějakou chvíli, než se otočila směrem k sluníčku. "Tady tu hRrrozně svítivou žlutou koulu vidim asi popRrrvé v životě. Vydává teplo a hodně světla. Hodně světla," pokývala důležitě hlavou. Ne, asi jí nikdo doposud neřekl, že je to slunce. Ale aspoň že dokázala říci, co dokáže.

Březen 1/10 Cornic

Začínala přemýšlet, jestli s ní není něco tak trochu špatně. Trávila více času sama, než mezi svou rodinou. S pochybnostmi samozřejmě začínala u sebe, než aby se trochu zamyslela nad tím, jestli náhodou není chyba někde jinde. S posmutnělým výrazem se koukala okolo sebe. Vycházelo slunce, sníh tál před očima, ale místo toho, aby vlčátko mělo radost z nadcházejícího jara (přeci jen netušila, co vůbec přijde, jak to vůbec vypadá a na co se vlastně těšit), tak tu chodila jako tělo bez duše a snad i hledala smysl života. Dorazila k vodě a podívala se na svůj odraz. Zahlédla špičku pírka, co měla zapíchlé ve srsti na krku. Dostala jej od brášky. Když si na to vzpomněla, donutilo ji to se usmívat. Aspoň někdo z rodiny na ni měl trochu času a dal jí něco na památku, co jí zrovna v těchto chvílích připomínalo, že není svět jen černobílý.
I přesto, že si vzpomněla na vtipné zážitky s bráškou, keclo si vlče na sedinku a srst pod očima jí začaly máčet slzičky. Občas se její tělíčko zachvělo pláčem. Cítila se opravdu sama a nebyla na to zvyklá. A nevěděla, co má dělat pro to, aby to tak nebylo. Nevěděla, jak se vetřít do něčí pozornosti, neuměla to. A už vůbec o ni nechtěla škemrat. Zoufale posmrkla a popotáhla zpět nudli, která jí už pomalu tekla z nosu. Pak se skoro až melancholicky zahleděla na východ slunce, které se odráželo na vodní hladině, která tála. Jestli tu byl momentálně někdo drama queen... byla to ona.

Pokývala nadšeně hlavou. Byla na sebe hrdá, že si to tak hezky zapamatovala! Právě pro to se na všechno ptala, všechno zkoumala a všechno si prohlížela. Aby byla neustále v obraze. A zrovna se jí to opravdu hodilo. Při její pochvale se šedá vlčka dmula pýchou. Připadala si opravdu úžasně, že to tak dopadlo. Bylo jasné, že zásluhy na tom měla chladná Lylwelin, která ve finále území smečky našla a zachránila všechny před zmrznutím. Na chvíli se jí zastesklo po Cornicovi. Opravdu si s ním rozuměla. Kéž by s ním mohla strávit více času, ale na záda jim dýchala kalamita. Ohlédla se na Deltu, která ji následovala. Ze široka se usmála, protože byla taky hrozně fajn. Sice ještě nevěděla, jakou to má váhu, ale kolik vlčat v jejím věku si už zvládlo najít dva přátele?
Delta jí poděkovala za ukázání úkrytu a ona se zase pomalu hrdostí nadnášela. Připadala si opravdu důležitá, že mohla nějakou svou vědomost předat někomu dalšímu. Nedělala ze sebe něco více, spíše byla šťastná, že to, co zná, mohla předat někomu dalšímu. Přeci jenom, co bylo lepšího, než předávat vědomosti, které sama postupně sbírala? A že ji kolikrát unavovalo takhle narychlo pobírat co nejvíce vědomostí? "Rádo se stalo!" zahlásila šťastně a na svou spolusmečkovnici se podívala. V očích jí skákaly nadšené jiskřičky a těch tam přibylo ještě více, když Delta zahlásila, že se tedy půjdou klouzat na jezero a zavelela k odchodu. Thyrka nadšeně zamávala ocáskem a vydala se na cestu, kde si pamatovala, že jezero bylo. "A co vůbec ty, Deltí? Jak ti je u našich ve smečce?" zeptala se empaticky po cestě. Začínala už přemýšlet i nad pocity ostatních, ne jen sama nad sebou. A čím více nad tím přemýšlela, necítila se tu chudák malá hrozně odstrčeně? Mezi očima se jí objevily dvě malé vrásky, jak se zatvářila starostlivě.

-> Vvj

Stále na starší vlče hleděla zaraženě a zakroutila sama pro sebe hlavou. Jak se mohlo stát, že tu nikdo neukázal vlčeti úkryt? Musela ihned vyzpovídat své rodiče. Ti to měli na svědomí, nebo ne? Jak mohli vlci její krve udělat takovou nezodpovědnou chybu? Co kdyby se po celém kraji pak vyhlašovalo, že jim umrzlo vlče na území smečky? Stále byla jako opařená, než jí Delta svolila, že jí úkryt ukázat může. Otřepala se, aby ty hrůzné myšlenky zahnala a donutila se k širokému úsměvu. "Tak teda jo! Pojď za mnou!" zavelela a elegantním krokem se vydala zase směrem, od kterého přišla. Připadala si veledůležitá a velevážená, že může něco takového udělat. A že ona cestu do úkrytu zná a starší vlče ne. Dávalo jí to pocit, že má v něčem navrch. Právě proto tak ráda sbírala vědomosti, ne? Aby se o ně pak mohla dělit s ostatními.
Po cestě jí Delta varovala, že by si měla dávat pozor, jinak by mohla dopadnout jako ona. Zaskočeně k ní trhla pohledem a zamrkala. To se přeci mě, Thyře Nině z Cedrové smečky, nemůže stát, ne? Napadlo ji zaraženě. Pokývala hlavou. "Jako jo... Teď už asi vím. Pomohlo mi, že jsem si tu čiRrrou náhodou všechno pRrrohlížela a dokázala jsem to popsat vlčici... KteRrrá se staRrrala o malého vlka, kterého jsem potkala," pověděla, jak to bylo. Byla ráda, že narazila na Cornica a toho pak našla Lylwelin, která je zavedla do lesa a následně vyhledala území smečky, odkud Thyrka byla. A to dřív, než začala tahle spoušť, co řádila venku.
Skoro už byly u úkrytu, když se její společnice zeptala, jestli nepůjdou k jezeru, kam malá vlčice zabloudila před nedávnem. Čertovsky se zazubila a rozhlédla se kolem. "No tak jo!" zahlásila. Vzhledem k tomu, že jí nikdo nevypucoval kožich za to, že zmizela poprvé, byla si jistá, že se to nestane ani teď. Přeci jenom, opět tu nebyl nikdo, kdo by to mohl udělat. Opět tu nebyl nikdo, kdo by si mohl všimnout, že Thyrka zmizela. Jak jednoduché. "Hele, támhle," ukázala packou na vstup do úkrytu, který už byl vidět. "je úkryt. A my se tedy jdeme klouzat?" ujistila se ještě jednou.

Obdivně se na brášku dívala, když jí popisoval, jakými útrapami musel projít, aby to pírko získal. Navíc teď naopak měla obavy ona o něj, jestli se mu něco nestalo, takže hned na to kolem něj začala poskakovat a prohlížet si ho ze všech stran. Vypadal ovšem, že mu nic není. Nedalo jí to ovšem se nezeptat. "Ty jooo a neudělal ti nic, Ezi?" zeptala se zkoumavě a zastavila zase před ním, aby si mohli hledět do očí. V těch jejích byla kupa starostlivosti. Museli se o sebe přeci starat navzájem, no ne? Přišlo jí, že rodiče mají tolik starostí, že nestíhají jejich tempu, takže musel vzít zodpovědnost do svých tlapek!
Pak se zastavila v konání, když bráška pírko čapnul a na její žádost se rozhodl, že jí ho píchne někam do srsti. A najednou to bylo! Byla ozdobena hezkým černým pírkem. "A není to neféRrr?" vypadlo z ní pak úzkostlivě a váhala, zda by jej neměla vrátit. "Ty sis ho ulovil, neměl by sis ho nechat jako tRrrofej ty?" ptala se váhavě, protože sice mluvila takhle, ale ve svém nitru cítila, že si ho chce nechat. Takovou ozdobičku by jí každý záviděl, to je pravda! Takže se trochu bála jeho odpovědi, ale když pak pověděl, že je škoda, že se nemůže prohlédnout, že jí hrozně sluší, nadmula se pýchou. "Že jo! Já si taky myslím! Tobě by tak neslušelo, neee? Tobě by to chtělo najít nějaké v jiných baRrrvách. Já ti ho najdu!" rozhodla se a hned na to se vydala hledat.

Starší vlče ji nadšeně zdravila a pak se přiznala, že chudinka ani neví, kudy se do úkrytu jde. Thyra překvapeně pootevřela tlamku a zůstala na ni užasle hledět. "To si děláš sRrrandu! Ty to nevíš? Ježiš ty tady celou dobu mRrrzneš?! vypadlo z ní zděšeně a ihned k Deltě přiskočila, aby přiložila čumák na její ucho. Bylo úplně ledové! "Musíš být úplně zmRrrzlá! Mám ti ukázat, kde je? Já ti ukážu, kde je!" pokývala vážně hlavou. Už už se chystala, že jí cestu k úkrytu ukáže, když v tom se jí zeptala na její ztracení. Zarazila se. On si toho někdo všiml? Ajéje, pomyslela si a s křečovitým úsměvem se na ni otočila.
"Eh, no... Já..." nevěděla kde začít a hledala slova. U ní docela vyjmečná situace. "Jo, no, ztRrratila jsem se. Jak jsem se vyspala, chtěla jsem se vRrrátit zpátky za vámi, ale místo toho jsem zabloudila jinam," pohodila hlavou, protože si připadala docela cool, jak to všechno zvládla. Vlastně to vyšlo jen díky tomu, že potkala Cornica, že se sem vrátila živá a zdravá. "Věděla jsi, že máme hned vedle smečky jezeRrro, po kteRrrém se dá skvěle klouzat?" zeptala se nadšeně a s čertíčky v očích na ni koukala.

Omámeně se kolem sebe rozhlédla a nechápavě zamrkala. Kde to zase jsem? Ptala se sama sebe zmateně a stejně tak se kolem rozhlédla. A jak tak pohnula hlavou, ucítila bolest. Zase v tlamě. Polekaně zalapala po dechu a tu se to stalo! Něco jí zaskočilo. Marně se snažila znovu nadechnou a když zjistila, že to nejde, vytřeštila oči a začala kašlat. Neskutečně jí z toho nadavovalo, ale překážka v krku ne a ne ven! Cítila, jak jí dochází kyslík asi tak podobně, jako když ji zasedla Elisabetta na jezeru. "Po... Po... Moc..." snažila se ze sebe vyrazit mezi záchvaty kašle a cítila, jak jí začínají zrazovat nohy. Kolikrát už jsem si myslela, že umřu... A zrovna teď je to určitě pravda, zamžourala očima, které se zalily slzami. A tu se ozval hlas: "Propána jána, Thyro, co tady blázníš!" Vlče ucítilo pár ran po zádech, které jí očividně pomohly v tom, aby dostala ven to, co ji malem udusilo. Byl to zub v krvavých slinách. Lapala po dechu, v sedě, protože ve stoje už to neustála a zaskočena tím, co vidí, pomalu zvedla uslzené zraky ke svému zachránci. Ten hlas jí byl povědomý.
"To jsi ty!" vyhrkla šťastně a posmrkla. "Zuběnko, zachránila jsi mi život," dodala plačtivě a koukala při tom do dvoubarevných očí, vlčice, která se na ni spiklenecky usmívala. "To víš! Tohle moc dobře znám. Se to tady děje poměrně často," zasmála se a pomalu se kolem vlčky roztančila. "Vy začátečníci totiž chybujete často! To když už je tu větší vlče, kterému zub vypadne už po několikáté... Tomu se to nestane!" pokrývala důležitě hlavou a na Thyrku, před kterou se zase zastavila, mrkla. Ta se zarazila. Stalo se to třeba Cornimu? Taky mu zaskočil vlastní zub? ptala se sama sebe.
A pak jí to došlo! Vzpomněla si, o čem se se svým kamarádem bavila a že jí zub vydají až po tom, co vílu pořádně vypovídají. Jenže! Než se stihla vzpamatovat a zub ze země uzmout, okřídlená vlčice byla rychlejší. Po zubu ihned čapla a vzlétla. Rozčarovaně si jej prohlížela ze všech stran a stále se usmívala. Šedá malá vlčice naštvaně zabručela. Už popadla dech a necítila se, jako kdyby ji něco majzlo po hlavě a taky si uvědomovala, že právě přišla o svoji jedinečnou šanci, jak dostat odpovědi na její otázky. "Inu, ten je každopádně už můj. Děkuji ti Thyrko," zatelila se nadšeně a začala poletovat okolo. Vlče se stále tvářilo nafoukle. Byla zklamaná, protože jestli by se měla setkat s Cornicem, tohle mu nemohla ani říct. Byla by to ostuda a ostudu princezny nedělají! První se málem zadusila vlastním zubem a následně si ho nechala od Zuběnky ukrást. To bylo opravdu fiasko, které neměla vůbec dopustit. "A-ale..." začala plačtivě, ale pak si to rozmyslela. Hrdě pozvedla bradičku a přivřela oči. "Jak chceš!" pohrozila rázně a zvedla se. Jenže víla si jí vůbec nevšímala. Ta už si totiž čančala zub na svůj přívěsek a šťastně se u toho chichotala. Až později jí došlo, že se vlastně vlče snažilo něco říct, tak se na něj překvapeně podívala s otázkou, na co že tady ještě čeká. Pak jí to ovšem došlo. "No joooo vlastně! Omlouvám se. S prázdnou samozřejmě neodejdeš," ujistila ji a s těmi slovy někam na chvíli zmizela. Když se vracela, slétla před vlče a položila před ni nějakou tu odměnu.
"Chtěla jsem se tě ale na něco zeptat," namítala malá vlčice a prosebně se na Zuběnku koukala. Musela ji přeci zachránit i v tomto! Ale ona odmítavě kroutila hlavou. "Nene, víc ti dát nemůžu! Musíš brzy přijít s dalším zubem, aby jsi zbohatla. Tak paaa příště a už je nevdechuj!" poradila jí v rychlosti, než za zběsilého mihotání křídel zmizela někde z dohledu. Thyra za ní jen zaražené koukala a pak si, vrtící nevěřícně hlavou, zklamaně povzdechla. Tak to mi fakt nevyšlo...

+ 7 + 3

únor 3/10 Ezekiel

Bráška ji ujistil, že ji najde vždycky a všude. Spokojeně se usmála a zavrtěla ocáskem. Sice ji bolela hlava a stále pískalo v očích, ale z tohoto byla opravdu nadšená. Věděla, že se neztratí, dokud bude mít bráchu. „Díky bRrráško,“ pověděla rozněžněle a opětovala mu olíznutí čenichu. Na chvíli se k němu přitulila a čumáček zavrtala do jeho jemňoučké srsti. Postěžovala si, co že se jí vlastně stalo, na což hned reagoval Ezekiel tím, že si ji začal starostlivě prohlížet. Nejistě se na něj koukala, protože měla strach, co na ní vysleduje. Naštěstí! Ji uklidnil tím, že vypadá pořád stejně. Hrozně se jí ulevilo, že se nestalo nic jejímu krásnému kožíšku, nebo že jí třeba neroste třetí ucho. Musela být pořád dokonalá. Pro jistotu si jazykem urovnala nějaký ten rozčepýřený chloupek.
Nadšeně zalapala po dechu a vykulila oči, když jí Ezi dal dáreček. „To si děláš slandu!“ vyhrkla nadšeně a pírko čapla pro sebe. „To je taaak boží, děkuji! Jak jsi ho chytil? A kde ho máš? Utekl ti?“ spustila zase hromadu otázek a pak mu zase pírko podala. „Někam mi ho zapíchni do sRrrsti!“ vyzvala ho nadšeně a s očekáváním v očích na něj koukala. Bude mít krásnou ozdobu, jako třeba taťka! Bude moct machrovat úplně před každým, koho potká!

<- Úkryt

Vykutálela se ven u úkrytu a zastavila ji až kopa sněhu, ve kterém se ztratila. S hekáním, které ze sebe vydávala při námaze se dostat ven, se jí nakonec podařilo se ze sněhu dostat a neudusit se v něm. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, kde že to vůbec je. Kde to jsem? Kde je brácha? ptala se sama sebe překvapeně a najednou zbystřila větší vlče, které se představovalo předtím jako... Delta? Zamávala ocasem, vysoukala se na nohy a hopsavě, protože jinak to hluboký sníh nedovoloval, se vydala přímo k ní. "Ahoooj!" volala na ni už z dálky. Venku sice byla zima, ale Thyrka měla stále jazyk venku a vlál ji v koutku tlamy, když se k vlčce přibližovala.
"Ty jsi požád venku?" zeptala se jí zkoumavě, když u ní konečně zastavila a funěla jako mašinka. "Ti není zima?" položila ji další otázku a ohlédla se směrem k úkrytu, ze kterého před chvíli vypadla. "PRrroč jsi nešla za námi?" pokračovala dále ve vyzpovídání a nevinně zamrkala. Přejela ji pohledem od hlavy až k patě a koutky měla stále rozšířené v širokém úsměvu. "Jsi žíkala, že se jmenuješ Delta, že joo?" položila konečně poslední otázku, než se rozhodla konečně počkat na její odpovědi.

42

Se širokým úsměvem koukala na Ciri a najednou si všimla, že se probudil i Ezekiel. A než se nadála, začal lovit její ocas. Začala s ním mrskat ze strany na stranu, aby se vyhnula skousnutí a nadšeně se smála. "DobRrré láno," popřála bráškovi o něco tišeji s neutuchajícím úsměvem na tváři. Bráška neváhal a vyskočil na nohy, přičemž zdravil Ciri a Thyrka stále poklepávala ocasem o mech pod nimi. Překvapeně zalapala po dechu, jakmile ji Ezi zavalil svým tělem a aniž by chtěla, společně zavalili i menší a dokonce i větší ségru. "Heh!" vyrazila ze sebe s námahou, když se od sebe bráchu snažila odtlačit. Jakmile se jí to povedlo, odskočila stranou od sester a rozkročená zůstala stát. Ocas vysoko zdvižen se mihotal ze strany na stranu a plazan měla hravě venku.
Pak se dala do mírného předklonu, přičemž zadnici měla vztyčenou hore a jen předními nohami poskočila doprava a doleva. Vydala ze sebe něco jako štěknutí a celým tělem skočila k bratrovi jako kdyby měla nožičky na pružinkách. Hravě chytla do zubů, které byly jako jehličky a ihned zase pustila, aby uskočila a vyhnula se jeho případnému výpadu. Jenže to se jaksi zvrtlo. Thyra zakopla o kámen a v kotoulech se valila až ven z úkrytu, kde ji zastavila velká vrstva sněhu, ve které se vlče kompletně ztratilo.

-> Les
//Odpojím se za Deltou, kdyžtak se brácho přidej :3

41

Teplo se rozlévalo po jejím těle čím dál více. Spala tak tvrdě, že si ani nevšimla, že se k ní postupně přidali oba dva vlastní sourozenci a tak nějak celkově přišel i zbytek rodiny, včetně vlčice, kterou ještě neznala. Thyrka se ovšem začínala pomaličku probouzet. Sem tam se trochu zavrtěla, sem tam zastříhala ouškem. Až trochu později jí začínalo docházet, že tu s Ciri neleží úplně tak sama. V ten moment rozevřela očiska a aniž by se pohnula, jen kolem sebe zakoulela očima. Nadšeně zalapala po dechu. Byli tady všichni! Maminka, tatínek, sourozenci a... A někdo neznámý, ale to teď šlo bokem. Dala si tlapku před tlamku, aby se utišila, ale byla nadšením bez sebe.
Podívala se na Ciri, která už byla vzhůru. Tmavě zbarvené vlče roztáhlo své koutky do širokého úsměvu a natáhlo tlapku k čumáku své starší sestry, ačkoliv bylo zavalené Verou a Ezim, kteří si k nim nejspíš lehli o něco později a očividně zatím ještě spali. Takže pohyblivost nebyla úplně nejlepší a ani je nechtěla úplně budit. "Už jsi vzhůlu!" pošeptala k ní Thyra s pokusem o šepot, ale moc úspěšná nebyla. Dlouze zívla a zamlaskala. "KRrrásně jsi hžála," usmívala se spokojeně směrem ke starší sestře. Musela stále zůstávat na místě, protože ti dva spali. Ale nemohla se dočkat, až bude moct vstát a vydá se zase nějak vybouřit energii, kterou právě tímto super spánkem nabrala.

Únor 2/10 - Ezekiel

Byla pořád zmatená a třeštila jí hlava. Taky jí nepříjemně pískalo v uších. Snažila se ale zavolat brášku, protože najednou nikde nebyl. Zmateně se rozhlížela a měla slzičky na krajíčku, jak se bála. "Ezi!" pokusila se zavolat znovu jeho jméno a nešťastně si posmrkla. Byla úplně ztracená a teď ji tu určitě nenajde ani on, ani rodiče a ona tu zmrzne. Prostě umře. Já ale ještě nechci umřít! pomyslela plačtivě a trhavě se nadechla. Najednou ale přišlo bouchnutí. Byl to bráška!
Zalapala po dechu a vrhla se k němu. "Ty jsi mě našel!" vyhrkla celá šťastná a namáčkla se k němu. Asi za svůj krátký život ještě nebyla šťastnější, že ho vidí. Většinou byl otravný a moc ukecaný, až ji z toho třeštila hlava podobně jako teď, ale zrovna zrovinka bylo úplně dokonalé, že je tu! "Já... Já nevím. Zakopla jsem a asi se bouchla do hlavy. Na chvíli jsem nevěděla o ničem," pověděla nešťastně a následně se zarazila, když zahlédla, že má vlček něco v tlamě. "Eeee, co to je?" zeptala se podezřívavě a nakrčila čumáček.