Gallirea - Příspěvky uživatele

Thyra chvíli jen tak stála a zírala. V hlavě jí běželo několik myšlenek najednou a ani jedna z nich nedokázala dorazit do cíle. Slyšela slova Seilah tak trochu vzdáleně. Hlava jí hučela. Nebylo to poprvé, co zjistila, že Cedrový les má více tajemství, než jí kdokoliv kdy přiznal. Ne samotný les, ale vlci v něm. Její rodina. A pokaždé, když na nějaké narazila, byla zmatená. Občas to i bolelo. Pak se trochu zamračila. „Moje máma není Lucy,“ odsekla. Snažila se tím nejspíš vymezi ten zmatek, ve kterém se teď dusila. „Moje máma je Nina. Lucy není moje nic… Ani ji neznám. Ale je důležitá, pRrotože je to máma mých staRrrších souRrrozenců. A asi teda i tebe?“ Jméno svojí matky vyslovila skoro až s posvátnou úctou, jako by chtěla chránit její jméno před vším, co se teď dělo. Nějak jí docházelo, že zrovna maminka je ta zcela upřímná. A táta měl očividně více tajemství, než vůbec Thyra byla ochotná si přiznat.
„Nevím… Já nevím, co so myslím. Vím jen, že vypadáš smutně. A že se tam asi chceš vRrrátit,“ pokrčila rameny, zatímco na ni koukala zvídavými očky. „A jestli tě tam znají a mají tě rRrádi, tak tam patříš, nebo tak to asi nějak funguje, ne?“ ujistila se, když naklonila hlavu na stranu. „Mi nevadí, že tam budeš, jestli nejsi zlá, klidně tam buď. I s mým tátou.“ Poslední větu vypustila trochu vyšším hlasem, jako by sama sebe ujišťovala, že jí to skutečně nevadí. Ale cítila ve svém nitru ten strach, že bude další, kdo ji bude ochuzovat o pozornost rodinného příslušníka. Že zase bude sama.

Tahle vlčice mluvila opravdu zvláštně. A hlavně… mluvila o jejím tátovi. O Etnym, králi Cedru. Jako by k němu patřila a něco s ním měla společného. A to v malé vlčici vyvolávalo cosi těžko pojmenovatelného. Zmatek, vzdor a samozřejmě osten žárlivosti. Nevěděla, jak přesně na vlčici reagovat. Mohla být potenciálně její konkurentka. Další vlk, co si bude krást pozornost, která měla patřit jí. Netušila, jak přesně vyslovit to, co momentálně cítila. Nedovedla poskládat ta správná slova.
„Když tě našli a vychovali, tak jsi byla jako… Jejich první dítě?“ zeptala se nakonec zaraženě a její hlas zněl najednou trochu jinak. Tiše a nejistě. „Jako moje sestra?“ zírala na ni s očima do široka otevřenýma, jako by právě zjistila, že svět má více prasklin, než si doposud myslela. Co všechno jí, nebo jim, táta ještě tajil? Nestačilo, že měli starší sourozence, kteří měli jinou mámu, než Thyra a její sourozenci? Začínala čím dál více pochybovat, o Cedru, tátovi, sourozencích, o všech. Najednou jako kdyby se její máma Nina jevila jako nejčistější a nejupřímnější vlk tam. Ani o tetě Sesi nic pořádně nevěděla. Měla očividně další sestru, o které nikdo nemluvil. Sestru, která zůstala venku. Zapomenutá. Co kdyby se to jednou stalo i jí? Připadalo jí, že k tomu má perfektně nakročeno.
Pak se narovnala. „Kdybys byla moje sestra a nebylas zlá, tak bys tam patřit měla. Tě tam znají. Tak bys neměla být cizinec, ani trochu,“ dodala s dětskou logikou, jako by tím mohla srovnat celý svět. Pak chvíli mlčela a zamyšleně přešlápla. „Chceš… Chceš tam vzít? Říct jim, že jsi tady?“ zeptala se s překvapivou jemností. Na to, co se v ní před chvílí odehrávalo, to bylo až zarážející gesto.

Thyra zamrkala a skoro až teatrálně se nadechla. Ta cizí vlčice nezněla nebezpečně, ani tak nevypadala. Ve skutečnosti vypadala docela smutně, ale to přece nic neznamenalo. Vlci uměli hrát smutek, aby jedno nebohé vlče obalamutili. Třeba jako ten s klikyhákama, co ji tady málem utopil. A přesto, když se vlče představila a pronesla, že do Cedrového lesa kdysi patřila, získala si plnou pozornost malé nafoukané princezničky. Sevřelo se jí dokonce srdce. Nedovedla si představit, že by jednoho dne nepatřila do Cedru. Že by nebyla dcerou krále a královny. Že by se dívala jen zvenčí, jako tahle vlčice. Ta představa ji… Děsila? A zároveň jí nepřipadala úplně nemožná, protože jí připadalo, že se všem tam uvnitř vzdalovala. Aniž by sama chtěla.
„To nejde,“ odfrkla nakonec vážně, přičemž pozvedla čumák skoro k nebesům. „Nemůžeš patřit někam kdysi, přece. Buď patříš teď, nebo ne. A já jsem tě tam ještě neviděla,“ pronesla přísně, hlasem malé diktátorky, která právě zjistila, že ne všichni jsou očividně věrní její korunované rodině. „A jak se jmenuješ? A koho si znala? Proč jsi odešla?“ vybafla na ni nakonec všechno naráz, protože to v její hlavě hučelo jako v úlu. Jestliže vlčice byla opravdu z lesa, musela znát jejího tátu. A mamku. A všechny ostatní. A když jo, proč jim teď dělá tohle? Proč tam není? Vedle nich? Vedle NÍ?
„A proč se nevrátíš, když se ti tak stýská?“ Hlas jí při té otázce trochu změknul. Nebylo to z lítosti vůči Seilah. Jen to byla čirá vlčecí zvědavost. Protože být mimo Cedrový les jí… nepřipadalo správné. Pohlédla na ni a prohlížela si ji, čekající na její odpovědi. A byla zvědavá a taky… ji pořád svým způsobem odsuzovala a svým, sice vlčecím pohledem, dokonce kárala.

// severní galtavar

Bylo jí z toho vážně smutno, že opět byla sama. Opět zůstala na ocet. Jakto, že si všichni okolo ní, sourozenci, i to nové vlče, uměli tak skvěle uloupnout něčí pozornost a ona nakonec vždycky musela jít a hledat svoje dobrodružství? Na jednu stranu se to skoro pokaždé vyplatilo, ale... Ty počáteční pocity ji opravdu dusily. Vzpomněla si na Cornica a nejraději by šla hledat onu Mechovou smečku a už v ní společně s ním zůstala. Chudák ale nevěděla, kde to je. Jen se marně rozhlížela kolem jezera, jestli tu nikde není a pro její neštěstí... Nebyl. Zkusila pohledem vyhledat i Juniper, ale ani ta se tu nenacházela. Myslela si, že když sem dojde, pokaždé je tu potká. Nejspíš.
Místo toho zahlédla jiný kožich. Trochu ji představa že seznamování s cizincem vadila, zvlášť tady, kde by se ji opět mohl někdo pokusit utopit. Ale tahle vlčice tu jen tak seděla a hleděla. Thyra se pokusila pohledem vyhledat, na co že to vlastně kouká, zatímco se k ní obezřetně přibližovala. To... Kouká na náš les? Došlo jí zaraženě. Ale kouká i na jezero, uvědomila si a naklonila hlavu na stranu. "Ahoj," pozdravila neznámou u bezpečné vzdálenosti, kde se zastavila. "Jsem Thyra Nina a támhle to..." pohodila hlavou k Cedráku. "Je můj... NÁŠ les," upozornila vlčici, protože si myslela, že si na něj snad dělá cizinka nároky. Všichni si na všechno její dělali nároky.

// Severní galtavar

A stalo se to znovu. Ještě pomalu ani nepřekonali hranice smečky a každý už si hleděl svého, jen ne malé princezničky. Vlče co si mezi ně nakráčelo se na ní ani nepodívalo a začalo se vybavovat s Ikranem, ne kterého si dělala Thyra nároky, ostatně asi jako na všechno, na co promluví, nebo se podívá. Přimhouřila oči a nabubřele je sledovala. Pak vyprovodila pohledem tátu, který šel kdo ví kam. Zkroušeně a dosti dramaticky si povzdechla a zkusila pohledem najít Sesi. Ta se asi zapomněla někde po cestě.
A tak jí nezbývalo nic jiného, než opět jednat na svou vlastní tlapu a prostě se někam vydat. Napadlo ji, že by se mohla jít podívat k jezeru, co kdyby tam náhodou byl Cornic? Dlouho ho neviděla a chyběl jí. Bez zaváhání se tedy rozešla a už si to štrádovala opět sama mimo bezpečné území smečky.

//Vvj

Zůstala ještě chvíli v přítomnosti Sesi. Bylo to zvláštní, ještě před chvílí cítila, že jí celý svět padá na hlavu a teď? Srdce už nebilo jako splašené, všechno se v ní pomalu uklidňovalo. Její slova byla vřelá a hladila rozházené nitro vlčete. Slib, že tu bude, bylo jako pohlazení, které přetrvává, i když všechno ostatní už odvál vítr a čas.
„StvRrrzeno! Jsi moje čestná tetička! Oficiálně!“ prohlásila nadšeně, oči rozzářené na všechny světové strany. „A pozoRrr,“ pošeptala tajemně. „Já to maso fakt jednou ulovím,“ pověděla přesvědčivě a pokývala hlavičkou, aby tomu dodala ještě důraz. Krátce se podívala k Ikranovi a tátovi, vypadalo to, že mají důležitý rozhovor. A Thyra byla spokojená, protože najednou věděla… Že narazila na toho správného vlka. Protože rodičům se očividně nakonec líbil. Dlužili jí omluvu a poděkování, že do smečky přitáhla dalšího vojáka. Byla to hlavně její zásluha a ona to moc dobře věděla. Z myšlenek ji vytrhla mamka. Ptala se na jméno vlka, ale malá vlčka pouze zavrtěla hlavou. Nepředstavil se jí, netušila. „Byl čeRrrný a měl na sobě nějaké zlaté klikyháky,“ řekla pouze zamyšleně. Měla to v mlze.
Mamča sice nabídla výlet, ale vlčátko cítilo, jak jej zmáhá únava. Chtělo by jít opravdu. Jako správná odvážná princezna by měla jít sledovat všechny záhady a rozhovory dospělých, aby se učila. A místo toho se všechno kolem ní stáčelo k jedinému – klidu. Klidnému místu, bezpečnému, kde by si mohla lehnout a po všech těch zážitcích si odpočinout. „Mami?“ zamumlala do prázdna, protože už byla pryč. Kdyby tu ještě stála, si by řekla, že ji má ráda, ale pozdě. Slova zůstala viset někde mezi jazykem a myšlenkou. Zívla.
A pak… Někdo nový. Malá vlčice se přiřítila jako uragán a hned se začala bavit s tátou. Thyra se podívala na Sesi. Ve výrazu malé vlčice byla podezřívavost. Jak si to sem mohl jenom tak někdo nakráčet a bez servítek se bavit s velkým králem Cedrového lesa? A nechtěla jí náhodou tátu ukrást?! Musel jí pořád někdo něco krást? Znepokojeně sekla ocasem. Pak zas otočila pohled na malou vlčici. Thyra na ni zírala více, než bylo společensky únosné. A aniž by z ní ten pohled spouštěla, vydala se s celou skupinou do lesa, zatímco poslouchala, co se mezi malou cizinkou a tatínkem odehrává.

//-> Cedr

Chvilku jen zůstala přitulená k mamčině kožíšku, jako by jí tam pod srstí mohlo být lépe, než kdekoliv jinde na světě. Bylo to bezpečné místo, známé a hřejivé. Navíc tam voněla vůně, kterou si pamatovala z doby, kdy byla ještě opravdu malá. Vůně, co ji provázela celým dosavadním, leč krátkým životem. Maminčina vůně. Vdechla ji pomalu a na chvilku si dovolila zapomenout, že se ještě před chvílí cítila tak hrozně. „Mám urRrrčitě ten nejlepší odhad na světě,“ pokývala hlavinkou přesvědčivě. Nebyla náhoda, jaké vlky v životě potkávala, ne? Až na jednu výjimku.
„Slibuju,“ špitla a pomalu se od mamky odtáhla, aby jí viděla do očí. Sklopila ouška. „Mami… Já se musím k něčemu přiznat,“ začala nejistě a stejně tak se kroutila. Tohle v sobě držela dlouho, protože měla z reakce rodičů strach. „Jednou, na konci zimy, jsem se byla s Deltou podívat k tomu jezeRrru, co je vedle CedRrrového lesa,“ začala a její kroucení ustalo, jak se ponořila do příběhu. „Potkala jsem tam vlka, on… Mě navedl k tomu, abych vstoupila na led. Teď už asi vím, že celou dobu věděl, že led už je tenký a může se kdykoliv prRropadnout,“ posmrkla trochu, ale neplakala. „A to se přesně stalo. Delta byla pozadu, ale doběhla k vlkovi zrovna ve chvíli, kdy jsem se topila. Donutila ho mě vytáhnout,“ uhnula nejistě pohledem. Čekala, co přijde, ale zároveň cítila úlevu, že to konečně někomu řekla.
A Ikran… no jo. V očích se jí blýsklo. „Není špatný, že ne?“ zahihňala se potutelně, jako by mezi sebou s mámou stvrdily jakési malé tajemství. Pak ale zvedla pohled a její oči padly na Sesi. Vlčice působila zvláštně rozechvěle. Klopila uši a čišela z ní nervozita. Koktala více než předtím a to bylo co říct, tak se na ni malá vlčka zaměřila o něco pozorněji. Zvedla se a přišla k ní blíže. „Ty ses rozplakala?“ zeptala se. Nebyl v tom výsměch, jen čistá dětská upřímnost. „Byla jsi hrozně moc dojatá? Nebo jsi dojatá jen trRrošičku?“ naklonila hlavu. „Nebo tě něco trRrápí?“ dodala o poznání tiším tónem, skoro jako by se bála, že zabrnká na nějaké citlivé místečko. Pak se natáhla a čumákem se jí dotkla krátce za uchem. „Díky, že ses za mnou posadila. I když všichni řešili jen velký dospělácký věci… Ty jsi prRrostě přišla,“ hlesla vděčně a krátce jí olízla čenich. Pak se zatvářila spiklenecky. „Máš u mě maso navíc, až ho příště někde ulovím! A to jakože čestné!“ prohlásila a hrdě vypnula hrudník.

Nejprve jen v tichosti seděla. Zírala do země, jako by snad pod trávou dokázala najít odpovědi. Cítila se… prázdně. Neporazitelná princezna se rozpadla dřív, než se stihla nadechnout vítězství. Oči ji pálily, ale neplakala. Ne, slzy byly pro princezny z pohádek, ne pro ni. Ona byla tvrďačka. Velkolepá tajná lovkyně stínů. A pak se ozvala Sesi. Nabídla jí maso. Thyra pomalu zvedla hlavu a na vlčici se podívala. Jen krátce, beze slova. Pak ten kousek masa přitáhla k sobě, ale nejedla. Jen ho měla u tlapek, jakoby to bylo všechno, co jí zbylo. Jakýsi důkaz, že na ni někdo ještě myslí. Nevěděla co říct, tak ze sebe jen vysoukala tiché pípnutí: „Děkuju.“
Hlas matky ji zastihl napůl nepřipravenou. Nezvyšuj hlas, princezna ví, jak mluvit klidně. V jiný den, v jinou chvíli, by to Thyru snad i hrdě narovnalo. Ale ne teď. Teď to bylo připomenutí, že její hněv nebyl vítaný. Že měla být klidná, urozená, ideální, prostě dokonalá. A přitom jí srdce bušilo v hrudníčku jako splašené, plné zloby a smutku. Kdyby mohla, zakřičela by, že nechce být „jen nejkrásnější a nejchytřejší“. Chce být hlavně slyšená a užívat si život bez neustálého sekýrovaní, jak by se měla nebo neměla chovat. Chtěla být vlče. Chtěla prožívat to, co ostatní vlčata – být bezstarostná, mluvit tak, jak jí tlama narostla, provokovat, hrát si. Místo křičení ale jen mlčela na protest. Stejně by nebyla vyslyšena. Přišla by zas nějaká rada, mířená na ztlumení jejího pravého já.
Pak ji oslovil táta. Měla chuť se ohradit, aby všichni zavřeli… Tlamy. Vážně byla rozčílená. Nechtěla to pořád poslouchat. Ale jeho slova byla klidná. V krku jí zvláštně zatuhlo. Cítila zvláštní napětí mezi touhou zůstat tvrdá a neukázat slabost a tím, že ji potěšilo, co říkal. Že ji opravdu slyšel. Jenže už bylo pozdě na to mu to říct. Jeho slova hřála, ale rány, které v sobě právě otevřela, ještě pálily příliš. „Věř, že na to se zapomenout nedá, když mi to připomínáte každých pět minut,“ zabreptala tiše, že byla vůbec otázka, jestli to k jeho uším dolehlo. A neodmítám je. Jenom je otázka, jestli neodmítáte vy mě, když jsem sama sebou, pomyslela si. Ale nechtěla poslouchat další průpovídky, takže ta myšlenka zůstala tam, pěkně potichu.
Zaujalo ji ale, jak se vyjadřoval Ikran. Její zraky k němu nenápadně zaklouzaly a obdiv z nich přímo čišel. Zacházel se slovy, jako kdyby tančil. Což se za tanec dalo považovat, na velmi tenkém ledě, protože se bavil s jeho otcem. A to naprosto bez servítek. Zachovával si svou hrdost a pevně si za ní stál. Každé jeho slovo bylo jako kámen hozený do vody. A nejen ona, ale i Sesi čekala na reakci, kterou ta voda spustí. Díky němu jí i její vzdor nepřipadal tak dětinský. On ho jen uměl správně podat. Najednou ucítila zvláštní sounáležitost a to se znali jen chvíli. Jenže on neznal princeznu z Cedrové smečky. Znal prostě Thyru. A to na tom bylo to fajn.
Z obdivu ji vytáhla mamča, která k ní přišla a něžně na ni promluvila. Ihned k ní zvedla vypleštěná jantarová očka. Ouška měla skloněné dolů a jen tak chvíli na Ninu koukala. Ale po projevení jejích citů se jí opatrně přiňuhňala do kožíšku. „Mě přišel dobrRrý,“ řekla ihned tiše, aby vysvětlila, proč ho sem vzala. „Líbil se mi. Je… Je zajímavý,“ hlesla jen pro uši mamči a Sesi. A pak, ten obdivný pohled, co před chvílí házela na Ikrana, patřil náhle Nině. A to v ještě větší intenzitě, protože ji maminka velice překvapila tím, co povídala Sesi. Bylo to zatím asi to nejšlechetnější, co od jednoho ze svých rodičů zaslechla. Na tváři se jí najednou rozlil úsměv a ona přeskakovala pohledem z Niny na Sesi, aby jí neunikl žádný výraz a ani slovo, co zde proběhne.

Thyra se nejprve s chutí zakousla do masa, jako by nejedla týdny. Měla hlad a dojem, že něco dokázala. Cítila se důležitě, přivedla vlka, aby dokázala, že není žádné pískle. Vždyť ho docela složitě ukecávala, nebo aspoň si to myslela! Ale tenhle dojem nevydržel dlouho. Opatrná otázka Sesi se ještě dala přežít, to bylo v pohodě, ale chladná otázka její matky ji zastavila. Ztuhla v pohybu, tlamu ještě u masa, ale už nežvýkala. A pak to přišlo. Takhle tě nikdo nevychoval… Ztěžka polkla nedojezené sousto masa a v očích se jí objevilo něco mezi studem a vztekem. Chtěla odpovědět, ale z toho polknutí ji pálilo v krku, jako když spolkne trn. Thyra, princezna, urozená krev, budoucnost Cedrového lesa, nositelka tradic a kdo ví co všechno. Slova padala jako kapky studené vody, jedna za druhou a ona se u toho všeho uprostřed snažila jen dýchat. Prvně nemluvila, protože měla tlamu plnou masa, teď protože jí slova zůstala viset někde hluboko v hrdle. Všichni mluvili, jen ona ne.
Ohlédla se přes rameno k Ikranovi. Zatím neměl možnost mluvit, jen stál. A ona si najednou uvědomila, že všechno, co mu předtím ukázala, svůj důstojný hlas, hrdost, odvahu… Její rodiče jedním okamžikem smetli ze stolu, jako by to byly jen drobky. „Umí se představit sám,“ sykla tiše, ale dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni přítomní. „Taky umí mluvit tak, jak mu tlama naRrrostla. Jak já!“ ohradila se na matku, ale nevyšilovala příliš. Spíše se postavila do obranné pozice. Nechápala, proč na ni musela být taková. Měla pocit, že Ezekiel s Verou jí mohli skákat pomalu po hlavě, ale ona? Nemohla pronést ani blbou větu, aniž by byla okamžitě zpražená. Přitom… Neměla dojem, že by dostala zase tolik výchovy, co si matka asi myslela! Vždyť neustále něco podnikala na vlastní tlapu. Kde byla ta zmiňovaná výchova, to dotčené vlče v tuto chvíli opravdu netušilo. Stále se cítila jako ta méněcenná.
Pak se otočila na tátu. „Nepotřebuji nikoho, kdo bude mluvit místo mě,“ dodala k němu, ale v jejím hlase už bylo něco, co tam nebývalo často. Cosi klidného a zklamaného. „Náležitě jsem se mu představila sama a můj původ plně respektoval,“ odfrkla si otráveně k tomu jeho proslovu, zvedla se a udělala pár kroků stranou. A sedla si mlčky opodál, trucovat. Ocas měla stočený k tlapkám a pohled upírala k zemi. Hlad měla pořád, ale chuť na jídlo ji zcela přešla. Bezděky si vzpomněla na Juniper a jak se k ní chovala hezky. Neničila její vlčecí podstatu. Tiše si povzdechla.

červen 7/10 Juniper

Thyra ji sledovala s neutuchajícím nadšením v očích. Přemýšlela, proč taková nemůže být i její máma? Proč ji musela pořád jen napomínat, jak by se měla chovat, jak by měla mluvit a nenechala ji jen tak v klidu vyrůstat ve hře? Proč jí musela za každou cenu sekýrovat do hlavy, jak by se mělo chovat vlče s urozenou krví? I takové vlče chtělo své dětství. Nevinné a hravé. Bezstarostné. Na chvíli se jí v očích hnul jakýsi stín smutku. To nadšení pohasnulo a Thyrka na moment odvrátila pohled. A pak, jako když někdo přetočí knihu na jinou stránku, se znovu rozzářila. „Jo,“ vydechla nadšeně. „PrRrrincezny poRrradkyně!“ zopakovala s nadšením a zamávala ocáskem. „Až skončí tato mise, musíme vytvořit tajnou skRrrýš. Se stRrrážemi, schRrránkou na poklady a plánovačem tajných misí,“ mluvila rychle, jak jen hýřila nápady.
Pak na ni mlčky koukala, když jí Juniper dávala cenné rady do života. A zase se zdálo, že na chvíli malá vlčka pohasla. Muselo být evidentní, že se možná v jejím životě někdo takový nacházel. Možná to bylo jen přehánění malého vlčete, které chtělo svobodu a volnost, možná to byla pravda. „Uhmm,“ vydechla s tíhou, která k jejímu věku skoro nepatřila. „Já… Já si to budu pamatovat,“ ujistila svou společnici. Ale chybělo tomu její typické odhodlání a ta jiskra v oku. Na tohle asi ještě neměla dostatečnou kuráž.
Ale pak už nebylo času nazbyt. Měly poslání. Když se Juniper držela jejího plánu, malá vlčka jí v duchu přidělila řádná titul Velmistryně levého křídla. Sama se pak plížila trávou, s přesvědčením, že ji nevidí ani lísteček. Ve skutečnosti byla opět vcelku hlučná. Pak se najednou zastavila, přikrčila a za chvíli se její tělíčko ztratilo v keři. Když z něho po chvíli vyšla, celá rozcuchaná, držela v tlamě šišku. Jasnou trofej. Donesla ji k vlčici a vítězoslavně si ji položila k nohám.
„To je Šišák temnostínový!“ zahlásila okamžitě. „PrRrý tam číhají na malé vlky a cucají jim sny z uší… Ale my jsme ho lapily dříve, než někoho dostal,“ usmála se hrdě a pokývala na svou kolegyni hlavou. „Měly bychom ho zahRrrabat, než přijde noc. To pak zesílí. Ale když bude v zemi… Stane se z něj jen kus lesa,“ vysvětlila jí a podezřívavě šišáka sledovala.

Červen 6/10 Juniper

Thyra se rozzářila jako lampička, když Juniper prohlásila, že si určitě zaslouží odměnu od samotného Života. „Tak já budu dělat všechno nejlíp! Úplně všechno!“ slíbila až přehnaně horlivě a na chvíli přestala vnímat okolí. Ale jen do chvíle, než Juniper prohlásila že si princezny mají pomáhat. Ta slova se do ní otiskla překvapivou silou. Chvíli na vlčici před sebou hleděla, jako by se snažila uvěřit, že někoho takového opravdu potkala. Její jemnost se přenášela i na jindy na oko drsnou Thyrku a ta tak mohla být momentálně vlčetem se vším všudy. Vlčetem, které pouze bojuje se stíny. „Tak! Společně chytíme stín! A pak… pak můžeme být třeba i poRrradkyně. A učitelky! A… Možná budeme ty, co dostanou kouzelnej úkol,“ snila nahlas a u toho kráčela vedle vlčice, našlapovala opatrně a uši měla v pozoru. Jako opravdová lovkyně. Lovkyně stínů.
Když ji ujistila, že žádná myšlenka, nebo představa není hloupost, překvapeně se zarazila. Pořád si špatně zvykala na to, jak všechno bere Juniper vážně. Nebo lehkovážně? Jak se to vzalo. V podstatě potvrdila, že její svět je naprosto v pořádku. Vlče se vděčně a šťastně usmálo a na chvíli vypadalo, že se štěstím rozteče. Na pochvalu nadšeně pokývalo hlavičkou a zavrtělo ocáskem. Tohle byl prostě super den. „Budu tomu věřit,“ souhlasilo odhodlaně. „I kdyby někdo řekl, že jsem pRrraštěná. Nebo si moc vymýšlím,“ vydechlo s jistým smířením v hlase. Takové nakopnutí v životě vlče potřebovalo, nebo ne?
Když se Juniper zeptala, která přezdívka jí zní lépe, Thyra se zamyslela. „Lady JuniperRr Stínolapka!“ vyhrkla bez přemýšlení a zahihňala se. „Ta, která rozhání stíny svou září!“ A pak… Pohyb! Na stín! Vlčice se pochopily okamžitě. Malá vlčka okamžitě zvážněla, přikrčila se a plížila se. V jejích očích to bylo mistrovské plížení, ale samozřejmě se od posledně moc nezlepšila. „Podle mě to je prRrrůzkumník tmy,“ zašeptala a její hlas byl opravdu vážný. „Musíme ho obklíčit,“ navrhla a od Juniper se odpojila. Rozběhla se tiše k pravému okraji houštiny, kam se mihotavý stín ztratil. Srdce jí bušilo jako o závod. Co když… co když tentokrát opravdu něco uloví?

5/10 Juniper

Hrdě se napřímila, packy rozkročené, ocásek vztyčený a vypadala, jako kdyby opravdu stála na trůnu nějakého pradávného území. V očích jí planulo odhodlání, které bylo až směšně důrazné, vzhledem k její velikosti. Jenže v tuhle chvíli si připadala důležitější, než kdy dřív. Někdo jí věřil. Někdo věřil, že je princezna. Bylo to opravdu úchvatné a Thyra… Jako by se cítila najednou zcela svobodně. Žádné ohlížení se na někoho, žádný strach, že nebude brána jako důležitá. Když Juniper zmínila zlatý kožich a dar od Života, o kterém už slyšela, ztuhla malá vlčka v pohybu a jen na ni zírala. V očích jí na okamžik probleskla jakási vděčná naděje. „Vážně si myslíš, že bych ho mohla někdy dostat?“ vydechla s tichým úžasem. „Jako… Jako důkaz, že jsem fakt dobRrrá prRrincezna? A lovkyně stínů?“ ptala se nevěřícně.
Když Juniper ocenila její jazyk, krátce se zasmála, ale tak trochu nejistě. Nebyla si jistá, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně. Ale pak si připomněla, že tohle je přeci tajná princezna. A princezny si nelžou. „Heheh, tak jo. Lepší než žádný jazyk,“ pokývala hlavou spokojeně a zavrtěla ocáskem, jako kdyby právě ujistila i samu sebe. A jak se Juniper postavila do role hlídky, Thyra udělala pár kroků vedle ní a soustředěne se zadívala do houští. „Víš, ty bys měla být učitelka pRrrincezen,“ šeptla směrem k ní, přičemž se k ní jemně naklonila, aby to bylo jen pro její uši. A ne pro stíny. „Jsi vážná, ale ne moc. A neříkáš, že je něco hloupost.“ Očividně tím myslela všechno to, co jindy od dospělých slýchala. Jen samé napomenutí a tak. „Já vím, že to není všechno skutečný. Ale někteRrrý věci… NěkterRrý se cejtěj, jako že jsou, i když nejsou. A ty… ty tomu cejtění rozumíš,“ zvedla k ní pohled a na krátký okamžik se nezdála ani nafoukaná, ani nějak převelice důležitá. Jen malá vlčka, co si přála být pochopená.
Ale trvalo to jenom chviličku. Pak znovu napřímila ouška a řekla: „Měla bys mít taky titul! Třeba… Lady JuniperRrr Stínolapka. Nebo Lady Záře Mezi StRrromy,“ zahihňala se nadšeně a pak na ni znova koukla se zájmem. „Jaký se ti líbí víc?“ zeptala se zkoumavě a pak se rychle přikrčila. Viděla mihnout se stín! Asi ho vyplašila svým smíchem. Vytřeštila oči na svou kolegyni a tím pohledem se ptala, jestli to uvidí také.

Thyra se na něj zamračila, jakmile uznal, že by nestihl ani koukat. Čekala, že se bude cukat, hádat se s ní, nebo celkově že bude nějaká sranda. A ono nic. Jen si to odkýval a přešel to. Bylo to… Neuspokojivé. „Přesně, nestačil,“ odfrkla si teatrálně, aby měla poslední slovo, ale už bez opravdového zápalu. Když se zeptal na jezero, nejistě zamrkala. „No… pRrrotože jsem tam přeci byla,“ připomenula mu veledůležitě, kdyby mu to náhodou uniklo. „Byla jsem tam. Pod hladinou. A něco mě chytlo za nohu a drželo,“ povídala mu, přičemž měla oči hrůzou roztažené. Otázkou je, zda ji chtěla svou historkou pouštět, nebo opravdu byla tak vyděšená z toho zážitku ona sama. „Ale dost možná to byla jen nějaká blbost. Však jo. URrrčitě,“ dodala pak rychle s přesvědčivým kýváním hlavy, jako by sama sebe chtěla přemluvit.
Zamyslela se nad pobytem v jeskyních. „Jakože… Jste byli zavření v kameni? Celý den?“ zeptala se nechápavě. „To já bych zešílela! Já musim mít aspoň stRrrom nad hlavou. A čeRrrstvej vzduch,“ pohodila ocasem, jako kdyby naznačovala, že všechno ostatní je špatně. Ohlédla se a zjistila, že její sourozenci někam odešli se starším bratrem. Málem žárlivostí praskla. Chtěla si ho uzmout pro sebe a místo toho… Se k němu neustále mačkala sestra a teď dokonce brácha. Celkově jí připadalo, že mají více štěstí na dobrodružství, než ona sama. Naštvaně si odfrkla a zase vrátila pohled k Ikranovi, který mluvil o svém kožichu. Kriticky si jej prohlédla s poza přivřených očí. „Hm, jo… Asi. Co já vím,“ okomentovala jej ledabyle, myšlenkami stále u svých sourozenců.
„Jo, měla,“ kývla na otázku ohledně jídla. „Ale ne uškvařený na kameni, nebo co. Jen normálně. A hlavu jsem si nechala do sbírky,“ oznámila mu zcela vážně menší lež, ale zněla u toho fakt hrdě. Asi ji ta představa nadchla. O útěku se moc nevyjadřoval. A ona se dále neptala, jen si ho o to více zkoumavě prohlížela. Možná si té jeho opatrnosti všimla, možná na to ještě byla moc malá. Nejspíš chtěla udělat nějakou kličku a zeptat se ho později, až to bude více nenápadné.
Zato na jeho poslední poznámku zareagovala okamžitě. Vyprskla smíchy, hlasitě a skoro pohoršeně. „Tak ty bys mě snad neudal, ne?!“ vykulila oči. „No teda, to bys koukal, co všechno zvládnu bez dovolení,“ napřímila se hrdě. „Ale stejně, teď máš smůlu. Můžeš se leda tak přidat. Stejně většina rRrodiny odešla,“ pronesla s napůl škodolibým, napůl srdečným pousmáním, zvedla se, zamávala ocáskem a vydala se zpět. „Tak jdeš?“ zeptala se nevinně a cupitala zpátky. Měla fakt hlad, jak se tak pořád bavili o jídle. Všimla si, že táta se dívá jejich směrem. „Co kůkáš, tati?“ zeptala se lehkomyslně, když zrovna zaplula k losovi a hladově se zakousla do jídla. Aniž by jakkoliv komentovala vlka, od kterého právě přišla, nebo možná přišel vzápětí za ní.

Pokývala hlavou. „To bys tedy měl dávat pozoRrr,“ souhlasila důležitě a sekla v rychlosti ocasem na dodání důrazu. „Bys koukal, jak bys po chvilce prosil o smilování,“ utrousila drze, ale v hlase jí přeci jen probleskl rozpačitý smích, který rychle zahnala stisknutím zubů k sobě. Neměla moc zkušeností s tím, že na její řeči někdo odpovídal stejně hravě. Byla přesvědčená, že ho trochu zažene do kouta, ale očividně se to nepovedlo.
„Je veliké. A téměř vždy tam někoho potkáš, je tam hezky. Ale… vím, že pod ním něco žije!“ řekla s vážností, která jí zase ztvrdla ve výrazu. Jen se jí lehce zachvěly fousky. Pořád cítila, jak jí ten stín pod hladinou držel packy a ona se nemohla nadechnout nad hladinou. Rychle tu myšlenku zahnala. Naštěstí tomu dopomohl Ikran, protože se rozpovídal o své domovině. Užasle naslouchala, uši našpicované jako dvě sondy a zdálo se, že je vlče v sedmém nebi. Snažila se zachytit vše, co z tlamy vlka vycházelo. „Takže… Bydlíte ve skalách?“ zopakovala po něm. „A žádnej déšť… skoro žádná voda… a stejně tam něco žije?“ shrnula to zaskočeně. Mluvil o úplně jiném světě, než který znala. A ona se snažila si to představit, ale samozřejmě v její bujné fantazii to vypadalo úplně jinak, než bylo skutečností. Její hlava vytvořila jakousi měsíční krajinu, kterou zároveň ještě zasáhl požár a jak ten oheň uhasnul, tak takhle země zůstala. Depresivní.
„No a… To ti tady teda musí být teď docela zima, ne?“ Zeptala se zkoumavě a znovu si ho prohlédla. „A cos tam jedl nejraději?“ Pokračovala v otázkách s neutuchajícím zájmem. Nekončila s tím ovšem ani náhodou. „A tys utekl? A tvoje rRrodina tam furt žije?“ Její zvědavost byla zřejmá. Možná se jí zamlouvala představa, že by někdo mohl odejít z domova. Jen tak a přežít. Doposud ji nic takového nenapadlo. Věděla, že i Cornic utekl a vyrůstal bez rodiny, ale asi ne úplně dobrovolně.
Když odmítl jejich úlovek, chvíli na něj koukala dotčeně. „To nebylo, jako že tě zvu ke smečce. To bys dostal vynadáno i ode mě,“ odfrkla si důležitě. Pak ale tišeji, snad i s rozpaky, dodala: „Jen… Že bys mohl dostat aspoň kousek. Abys jako necouRrral s pRrrázdným břichem,“ uhnula rychle pohledem, jako by se styděla za to, že byla tak měkká. Styděla. Ale neuměla být k ostatním tak chladná, jako třeba jiní členové její rodiny. Třeba sestra.

Pořád ho sledovala jako jestřáb. Mluvil klidně a rozvážně a ona si pomalu, ale jistě začala v hlavě přepracovávat ten první dojem, co z něj měla. Ach ta vlčecí naivita. Uměla být opravdu zrádná. Stačilo pár slov a Thyra skočila po návnadě jako hladový kapr. Probouzel v ní určité zaujetí. Pověděl, že stejně jako je cizák on pro ni, i ona pro něj je cizinkou. Chvíli na něj mlčky koukala, protože si tu informaci vstřebávala v hlavě. „Uhmm,“ pokývala pak hlavou, že rozumí. „No, jsme poblíž hRrranic. Ale na našem kRrrálovském území jsi ještě asi nebyl,“ připustila váhavě a trochu se u toho zavrtěla. „Ale to je jedno. Jestli něco zkusíš, stejně tě rozcupujeme,“ dodala s vlčecí suverenitou a významně zamrkala na důkaz své naprosté a sladké nevinnosti.
Zarazila se, když zmínil, že míří k jezeru. „Tam jsem taky byla,“ řekla teatrálním tónem. Byla na to hrdá. Byl to její první výlet mimo smečku a narazila tam na svého kamaráda – Cornica. Sice tomu moc zatím nerozuměla a nevěděla, kolik takových okamžiků může vlka v životě potkat, ale tohoto si vážila opravdu hodně. Byla ráda, že tenkrát zabloudila a zároveň riskla jít někam sama na vlastní tlapku. Získala tím opravdu super kámoše.
Když ale zmínil poušť, jako by vypadla z role. Ale najednou… Se jí rozzářily oči a ona se přisunula nenápadně o krok blíž, plně zaujatá tím zjištěním. „Poušť? Žádnej déšť? To si děláš sRrrandu!“ vyhrkla nadšeně. Ona by taky hrozně moc chtěla být bez deště! Bylo to otravné, už teď měla promočený kožíšek. A nelíbilo se jí to. „A co tam vůbec pijete? Nespálí se ti packy? A co žije v takové poušti?“ vyzvídala. A už to byla zase ona – Thyra prahnoucí po každé informaci o neznámu i známu.
Pak si ale vzpomněla, že by měla být důstojná, protože zastupuje svoji smečku, tak se narovnala jako pravá princezna, vládkyně všech vládců. „No, los je teda skvělej. Jakože fakt… Co vy tam vůbec lovíte? A nechceš jít ochutnat?“ zeptala se s tou dětskou nevinností, zatímco tak trochu lhala o chuti losa. Nikdy ho neměla. Vlčeti samozřejmě nedocházelo, že zvát cizího vlka ke smečkové hostině se ani trochu nehodí. Tohle jí ještě nikdo nevysvětlil a ona sice na jednu stranu byla hrdinka a drsňačka roku, na druhou stranu v ní bylo tolik jemnosti, že by nenechala někoho jen tak na holičkách a o hladu. Měli kořist, tak se můžou rozdělit s jejím novým objevem, no ne?