Gallirea - Příspěvky uživatele

Thyra se vzbudila a rozhlédla se kolem sebe. Vyspala se královsky. Protáhla se a zívla tak nahlas, až se celý její tělo otřáslo a vyhrabala se následně ze svého maličkého úkrytu. Začínal jí být opravdu těsný, rostla jako z vody. Slunce už se prodíralo mezi koruny stromů a svět kolem ní voněl čerstvým ránem. Vlčka se pyšně narovnala, otřepala jehličí a jiné věci, co jí ulpěly na kožíšku a vykročila s takovou samozřejmostí, jako kdyby celý les patřil jenom jí.
Jakmile zahlédla svou sestru a to vlče, co se k nim přidalo po lovu a totálně ji odignorovalo, okamžitě zvedla hlasu výš, ocásek povystrčila jako praporek a kroky nabyly teatrální důležitosti. Kráčela k nim s výrazem, jako by právě přicházela ta nejdůležitější bytost světa. A ty dvě měly zrovna štěstí, že si našla čas právě na ně.
Zastavila se před nimi. „SestrRro,“ kývla na Veru hlavou a věnovala jí významný pohled. Napodobila sestřin nafoukaný pohled a pak otočila pohled na vlčku, co tu byla s ní. V očích jí jiskřilo potutelné očekávání, jako kdyby čekala, že její velkolepý výstup udělal dojem. Jen se trochu zadrhla, protože nevěděla, jak cizinku oslovit. „Jsem Thyra Nina z CedRrrové smečky, mám takový dojem, že jsme se neseznámily,“ pověděla tónem, ve kterém zazněla jasná výtka. To, že jí nevěnovala předtím ani jeden jediný pohled, jí rozhodně nezapomněla. A rozhodně se okrást o pozornost nenechá, zvlášť od sestry, které se to pořád nějak úspěšně dařilo.

11. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

Stále ležela v klidu svého malého úkrytu, který jí už začínal být trochu těsný, ale stále se tam nějak vešla. Přemýšlela, co by Šepták mohl něco říct, kdyby opravdu mohl mluvit. Náhle ji napadlo, že by mohli potřebovat nějaké slovo. Jejich jediné, třeba nějaké heslo, nebo něco… Hmmm, co takhle klispl? Napadlo ji a natáhla packu, jako kdyby čekala na reakci Šeptáka. Klispl znamená… No, všechno to, co spolu můžeme dělat, jen my dva. Naše tajná stínová dobrodružství… Objasňovala svému příteli v hlavě. Sama pro sebe se pousmála. Pro pozorovatele by teď vypadala nejspíš opravdu podivně. Možná by si myslel, že vlče spí a sní, ale nebylo tomu tak. Bylo pouze ponořené ve své vlastní fantasii.
Šepták v její mysli poskočil a vlčka se rozesmála. „Dobře Šeptáku, dnes uděláme jeden velký klispl,“ řekla rozhodně a zase natáhla packu, tentokrát aby šťouchla do místa, kde si představovala, že stojí. „Půjdeme s Cornicem pod sopku a uvidíme, jestli se tam dá vyšplhat tak vysoko, jak jsme si představovali.“ Její hlas byl plný nadšení, jako kdyby se to opravdu mělo uskutečnit. Ve skutečnosti… Šepták neexistoval a Cornic? Dlouho ho neviděla a ani nevěděla, kde je.

15. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.

Choulila se mezi kořeny, čenich měla přitisknutý k mechu a zavřela oči. V duchu si představovala, jak se po jejím tajném místě plíží malý stín. Bylo to zvíře, malé, rychlé a dost neposlušné. Pro ni ta představa byla tak reálná, jako kdyby stálo přímo před ní. „Musím ti dát jmeno,“ pošeptala směrem ke stínu a klepla nadšeně ocáskem o zem. Přemýšlela, co by mu tak nejvíc sedělo. Co by sedělo někomu tak rychlému, šibalskému a tajemnému. A pak to přišlo samo: „Šepták,“ vyhrkla tiše. To bylo ono! Jméno pro tvora, který se objevil jen v okamžicích, kdy Thyra někoho potřebovala a mizel, než ho kdokoliv další zahlédl.
Usmála se a natáhla packu, jako kdyby Šepták skutečně přiběhl. Představovala si, jak jí tvoreček šťouchl přátelsky do tlapky. „Dobrý, Šeptáku, budeme spolu pořád,“ zamumlala a v její mysli se zvíře rozzářilo a poskočilo mezi kořeny. Vlčka se sama pro sebe usmála a uvažovala, co by se Šeptákem mohli podniknout. Její fantazie byla nekonečná, tedy měli společně i nekonečné možnosti. Mohli bychom sebou vzít Cornica a... Jít někam na dobrodružství. Třeba vylést na tu sopku, co občas vídám v dálích. Co ty na to? Vyslala ke svému neviditelnému přítelovi myšlenku a vyčkávala, co jí odpoví. Tedy spíše, domýšlela si a vymýšlela odpověď. Ve skutečnosti věděla, že bez její pomoci jí Šepták neodpoví.

17. Napiš post o místě, které ostatní nevidí – ale tvé vlče ví, že existuje.

Zastavila se uprostřed lesa a zavřela oči. Na chvíli se zasnila, nebo možná dolovala z paměti, kde bylo její tajné místečko. Ostatní vlci by tu jen přecházeli a ničeho si nejspíš nevšimli, možná o její místečku nevěděl ani samotný Etney. Ona ho tu ale někde měla, i když to bylo hodně dlouho, co se do něj ukryla. Musel být někde tady, pokud ji paměť nešálila. A tak chvíli hledala, ale nakonec to místečko našla. Tam, kde se větve stahují dohromady, za starým pařezem. Stěží se tam prodíralo světlo, a tak to místečko nejspíš všichni doposud přehlíželi.
Mávla nadšeně ocasem, když se přiblížila. Malý otvor mezi kořeny jí naznačoval, že je jen kousek od svého tajného úkrytu, který čekal jenom na ni. Místo vonělo vlhkou hlínou a mechem. Což nebylo nijak zvláštní, protože tak voněla většina míst v lese, ne – li celý les, ale ona to brala jinak. Bylo to její místo, kde mohla být sama. A ona se občas potřebovala skrýt před světem, ačkoliv měla poslední dobou pocit, že se o to nemusí ani snažit. Schoulila se tam a nos přitiskla k mechu. Nevěděla, jestli má být šťastná, že je tu, nebo smutná, protože se opět cítila sama.
Bylo to maličké místo, které ostatní neviděli, přehlíželi a ignorovali. Ona ale věděla, že existuje a cítila, že vždycky bude její. A pokaždé, když procházela kolem, stačilo jen skočit za starý pařez a zalést mezi kořeny a tak se skrýt před celým světem.

12. Napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

Thyra zpozorněla, když najednou zaslechla nějaké pravidelné zvuky. Znělo to, jako by někdo… mlátil do stromu? Přesně v rytmech. Zvedla hlavu a uši se jí napřímily. Datel? Jeho vytrvalé klování mělo v sobě rytmus, který ji úplně pohltil. Zamávala ocáskem a oči se jí rozzářily, protože chtěla zjistit, odkud ten zvuk přichází. Jenže najednou utichl… A ona chtěla to klování slyšet znovu a hlavně… Najít onoho původce!
Bez rozmyšlení vyběhla mezi stromy, směrem, odkud tušila, že ten zvuk šel. Cupitala mezi kmeny stromů, přeskakovala kameny a pak se na chvíli musela zastavit, protože byla ztracená. Najednou se ozval znovu. Každé nové ťuknutí jí zvedlo náladu a dodávalo pocit, že viník chce být spatřen. Rozhlížela se kolem sebe prudce, ve snaze jej zastihnout, ale nemohla ho najít.
Když se zvuk na chvíli odmlčel, zavrčela a napjala uši. „Ale no taaak!“ zabrblala zoufale a vysílala své prosby k nebesům, aby se klování zase ozvalo. A dlouho se nic nedělo. Pták asi odpočíval a na nějaké přání malého vlčata házel bobek. „Ještě jednou, prosím!“ žadonila, jako kdyby ji snad mohl slyšet a rozumět jí.

4. Napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

Ani nevěděla, co se najednou stalo, ale jak tak procházela lesem, tak Seilah ztratila. Zmateně se kolem sebe rozhlédla. „Seilah?“ houkla zmateně. Chvíli jen tak nejistě vyhlížela, ale pak pouze smířeně mávla ocáskem a rozhodla se, že půjde dělat něco užitečného. Měla jasno v tom, že opravdová princezna musí mít své poklady. A protože zatím žádný dvorní pokladník nepřinesl truhlici drahých kamínků, musela si vystačit s tím, co sama našla. Vyhledala kámen, který silou odtlačila a na to místě vyhloubila svoji skrýš. Svou vlastní pokladnici.
Po lese sbírala všechno, co našla a co jí připadalo výjimečné. Lesklý bílý kamínek, za který jí určitě Smrt nebo Život dají klidně celé své sídlo. Nebo třeba pírko, zřejmě z nějaké straky. Sice jedno nosila v kožíšku od brášky, ale tohle… tohle bylo jiné. Mech, který byl tak krásně zelený a hebký, mohl sloužit jako vzpomínka na Cornica, po kterém se jí už opravdu stýskalo. A občas jako malý polštářek pod její hlavu. A nebo taky našla ulitu šneka, ze které poslouchala ten šum a představovala si, že asi nějak tak jde slyšet moře. Nejvíce pyšná ale byla na nějaký sušený kvítek, který za nedlouho našla. Vypadal sice trochu povadle, ale pro ni to byl důkaz, že jí příroda skládá hold.

Thyra se tiše přikrčila u starého dubu a napjatě vyčkávala. Pod tlapkou, stejně jako poslední návštěvu, svírala další svůj vypadaný zub. Zuběnka měla pravděpodobně další ze svých výletů po lese, nejspíš okrádala další nevinná vlčata o jejich zuby, aniž by byla schopná objasnit, proč to dělá…. „Ahoj!“ vykřiklo odrostlé vlče, aniž by stihlo zkontrolovat, jestli jej víla vůbec slyší. Jeho hlas byl plný vzrušení, které sotva zvládalo potlačit. Ani se nenadálo a víla byla před ním, naklonila se dopředu a její úsměv byl tak nakažlivý, až se Thyra okamžitě rozesmála.
„Ty jsi zase přišla!“ zazpívala Zuběnka vysokým hláskem a lehce poskočila, až se jí třpytila křídla ve slunečním svitu. „Mám pro tebe dáreček!“ pověděla a položila rychlým pohybem před vlčku lesklý kamínek. Zdál se obyčejný, ale obě dvě věděly, že může mít vysokou cenu, obzvlášť u jednoho z bohů. „Pro štěstí,“ řekla víla a roztančila se kolem Thyrky. Ta zatím nestihla vyrazit ani slovo ze své jinak prořízlé tlamičky. Váhavě se nadechla. „Eh… A ty za to nic nechceš?“ zeptala se naivně a zkontrolovala, zda svůj zoubek má pořád pod tlapkou. Byl tam, nebyl ukraden, tak jak to, že jí tentokrát Zuběnka uplácela už teď?
Ozval se zvonivý smích. „Samozřejmě, že ano. Ale snad bys nevyměnila svůj cenný zoubek za jeden kamínek? To by se ti nevyplatilo,“ zakroutila hlavou a učitelsky mlaskla. „Vyrostla jsi, to ti musím říct! Ale nesmíš se nechat okrádat, Thyro Nino, to bys to daleko nedotáhla!“ prohlásila, zatímco kolem ní pořád kroužila a při posledních slovech se zastavila těsně před jejím čumákem. Do toho pak drkla packou a se smíchem se letěla schovat za strom.
Thyrka naklonila hlavu na stranu a zaraženě ji sledovala. Měla dneska nějakou dobrou náladu a očividně i čas na pošťuchování. Ale měla pravdu. Kdyby se nechala okrádat, v životě se nestane velkou vládkyní. A to ona přece chtěla. Takže nezbývalo nic, než vyjednávat. „Ha! Tak snadně mě nepřelstíš!“ vykřikla na drobnou vílu, která se stihla schovat za pařez. „Já se odsud ani nehnu. Ty mi pak určitě uzmeš ten zoubek. A byla bych bez zbytku kamínků!“ prohlásila a hrdě vypjala hrudník. Vyzývavě u toho přivřela očka a zamávala ocáskem. „Co kdybys mi rRRaději řekla, konečně, pRrroč pRrro tebe ty zuby mají takovou cenu?“ Otázka, na kterou zatím nedostala odpověď. A ona si s Cornicem slíbila, že to zjistí. Jenže... stále se to nedařilo. Víla Zuběnka byla víc tajnůstkářská, než by se mohla na první pohled zdát. A to šedou vlčku začínalo pěkně štvát. Nesnášela, když na něco neznala odpovědi. Co bylo tak těžkého na tom jí to říct?
Zuběnka se z pařezu vyklonila a zakroutila hlavičkou. „Ach, to je staré vílí tajemství,“ zachichotala se. „Jednou ti ho snad prozradím… možná… ale teď mě musíš chytit!“ A hned vyrazila vzduchem, mezi stromy. Thyra si povzdechla, popadla svůj zub do tlamy a rozeběhla se za ní. „Pofkej!“ zahuhlala, ale tu najednou narazila na hromádku kamínků a víla nikde. Zastavila se a zklamaně se rozhlédla. Potom zub pustila, shrábla kamínky a vydala se zpátky. Věděla, že víla je už dávno fuč.

Srpen 4/10/ Juniper
8.Napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch.

Thyra k ní vzhlédla a prohlížela si ji zvláštním způsobem. To, co se v malé vlčce právě odehrávalo, by nejspíše překvapilo samotnou Juni. Říkala si, že z těch krátkých setkání, které spolu tyhle dvě měly, dostala snad více péče a něhy, než od vlastních rodičů. Lady tady prostě byla a byla tu pro ni, vnímala ji, respektovala a hrála si s ní. V jejích očích to byla ta nejzlatější vlčice pod sluncem. Jen se ještě moc takových věcí nenaučila vyslovovat nahlas. To nebylo to, k čemu ji rodiče vedli. Ti jí vtloukali do hlavy akorát to, jak se má nad ostatními povyšovat, opovrhovat jimi a vládnout jim. Zahodila ty myšlenky za hlavu a hrdě vypnula hrudník.
„Nemusíš se o mě bát,“ prohlásila nakonec důležitě. „Já jsem mořský duch! Umím přivolat vodu a odehnat bouři,“ pokývala hlavou. Hrdost jí vyloženě čišela zase z očí. „Mořskému duchovi nemůže voda ublížit, víš? Je s ní kámoš,“ pověděla Lady Juniper Stínolapce přesvědčivě a podívala se jí do očí, jestli jí rozumí. Pak se trochu pozastavila nad tím, co jí její přítelkyně pověděla.
Naklonila hlavu na stranu a vypadalo to, jako by něco kalkulovala. „A… Kde teď vlastně bydlíš, když ne ve svém kRrrálovství?“ zeptala se jí zmateně. Měla za to, že tahle vlčice někde dávno panuje. Nebo minimálně pracuje jako tajná princezna někde ve velkolepých hradbách. Ale pokud to chápala dobře, Juniper své království neměla?
Pak Thyra našpulila pysky, až se jí brada maličko zachvěla. „Světluška…?“ zopakovala, jako by jí to slovo přišlo směšně obyčejné. Ocas se jí však nepatrně zavlnil a uši zpozorněly, když se v ní přece jenom probudila zvědavost. „To má být nějaký tvůj… pRrinc?“ zeptala se zkoumavě. Další pochvala na účet Thyrky na sebe nenechala čekat dlouho, a tak se zase nadmula pýchou. Nejvíce zajímavé ale bylo, že tyto obdivné komplimenty ze strany Juni zapříčiňovaly, že malá vlčka spíše obdivovala tu, od které přicházely. „Ještě lepší a zkušenější Lady Juniper Stínolapka, přece!“ prohlásila tónem, který to vyhlašoval celém světu.
Ohledně magií pokývala jemně hlavičkou. „Rrrodiče nám už něco takového říkali. A myslím, že máma také umí dělat vítRrr, ale Vánek nemá,“ zakroutila hlavou. Nadšeně se zachichotala, když ucítila ve své srsti vánek znovu. „To my… mořští duchové, umíme ovládat vodu, víš?“

Srpen 3/10 Lady Juniper Stínolapka

Juniper namítla, že nemůže jen tak rozdávat království. Thyra se teatrálně nadechla. „To není jen tak. To je za záchRrranu života kRrrálovny. To je velmi záslužná věc a musí být oceněna,“ pokývala důležitě hlavičkou a pak ji zaujatě poslouchala. Naklonila hlavičku do strany a zamrkala. „Ajo vlastně,“ zamumlala zamyšleně nad tím, že Lady má království své. Zavlnila ocáskem. „Každopádně tak odvážná a úžasná panovnice jako ty, by to jistě zvládla. Stejně jako bych si já dokázala podmanit další kus půdy,“ vypjala hrdě a odhodlaně hruď, jako by se snat právě chystala do toho deště vyběhnout zpět a začít konat.
„No, to pRrrávě nevím, chtěla jsem to zjistit,“ odpověděla trochu sklesle, protože měla pocit, že v tom zklamala. Přeci jen, měla za úkol zjistit, co to bylo za věc, ale nepovedlo se jí to. Její plány zmařil déšť. „Ale… Bylo to maličké. Kulaté a svítilo to, trochu míň jak sluníčko, ale taková podobná barva. A buď to umělo létat, nebo to sedělo na nějakém tom keři, nevím. Zmizelo to s pRrvní kapkou,“ vyprávěla horlivě. „Kdyby nezačalo pRršet, určitě bych zjistila, co to je,“ dodala ještě, jako by měla pocit, že se musí obhajovat.
„Magie?“ zopakovala Thyra a překvapeně zamrkala. Oči se jí rozzářily. „Jo takže Vánek! Páni. To je magie větRrru? To je nářez, Lady Juniper Stínolapko,“ zahlásila obdivně a vzpomněla si, že Vánka možná má i maminka. Okrajově si pamatovala, že jim nějakou hru s větrem ukázala, ale netušila, že s ním lze dělat i takové věci.

Srpen 2/10 Lady Juniper Stínolapka
14. Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat

Polekaně sebou trhla, když na sobě ucítila něčí dotek. Ani si nestačila všimnou, že k ní někdo v tom slejváku míří. A najednou ji uklidňoval cizí hlas a vedl ji… někam. Byla tak zaskočená, že se ani nestačila bránit, či cokoliv namítat. Až když stála s cizinkou pod skalním převisem, překvapeně vyvalila oči na svou chrabrou zachránkyni. „Lady Juniper Stínolapka!“ vyhrkla překvapeně a vděčně se jí vrhla kolem krku. „Za tohle dostaneš půlku království!“ zamumlala jí do srsti a pak se od ní odtáhla. Asi byla takto vděčná jen tehdy, když Delta donutila toho bláznivého vlka, aby ji vytáhl z jezera. A záchrana od Juniper byla stejně záslužná, akorát pokud počítala dobře, měla by tedy Delta dostat půlku království, pak tadyhle Lady další půlku, takže co zbývalo Thyře? Holá sedinka!
V jednu chvíli byla promočená hrouda, ve druhé… Byla skoro suchá? Cítila teplo, jemný vánek, který jí projížděl srst od čumáku až po ocas. Vzduch hřál, jako kdyby ji někdo zabalil do slunečního paprsku, přitom nikde žádné sluníčko nebylo. Chvíli stála s pootevřenou tlamičkou a snažila se přijít na to, co to je. Očima těkala po stěnách převisu, po skalní stěne, kamenech, po Juniper, jako by hledala nějaký viditelný zdroj. Nikdy nic takového nezažila. V hlavě jí vířilo tisíc teorií. Možná to byla kouzelná jeskyně, nebo dech nějakého skrytého obra, nebo… no nebo něco, co její královská moudrost neuměla pojmenovat.
„Co to… bylo?“ vyrazila ze sebe zaskočeně. Ale když ji vlčice oslovila titulem, hrdě se narovnala. Šlo to lépe, když už nebyla ztěžklá vodou. „Ne, nebyl to stín. Hledala jsem… věc. Takovou věc, co jsem ještě nikdy neviděla,“ znělo to trochu, jako když se snaží něco zamaskovat, ale ve skutečnosti to aji byla pravda. V lese, předtím, než začalo pršet, zahlédla mezi kapradinami něco zvláštního. Bylo to kulaté, mělo to zvláštní barvu a světélkovalo to. Než to ale doběhla, déšť ji zahnal pryč. „A teď… Tu asi byla další věc,“ pošeptala a ohlédla se za sebe, jako kdyby je měl někdo sledovat. "ten teplý dech.

6. Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

Thyra se při odpovědi Seilah zamyslela. „Hmm… To už je docela dlouho,“ přikývla, zatímco jí do uší doléhal táhlý cvrkot z vysoké trávy opodál. V mysli si zkoušela přepočítávat roční doby a ani to nedokázala, protože ona zatím prožila jen první zimu a léto. „Tolik nejsem ani na světě,“ podotkla trochu dotčeně. „To jsi přišla teda o hodně, ale neboj… to napRrravíme,“ ujistila ji veledůležitě. Sice nebyla u jejího narození, ale mohla toho s princezničkou ještě hodně dohnat, pokud by se rozhodla zde zase zůstat. „Přišlas o hromadu věcí, to jo, to jo…“ podotkla s teatrálním povzdechem, jako kdyby kdyby o všem věděla mnohem víc, než skutečně věděla.
Když Seilah vyslovila to zvláštní slovo, Thyra nadšeně kývla. „Jo! Ka-la-mi-ta!“ zopakovala ho s pečlivým rozložením, aby se nezadrhla. „Byla to hrRrozitánská zima,“ vysvětlovala dramatickým šeptem, zatímco otevřela oči dokořán a efekt tomu dodalo hejno ptáků a jejich třepotání křídel, které na okamžik přehlušilo i šum listů ve větru. „Všude sníh až po uši, nemohla jsem ani chodit! Voda zmRrrzlá, nebylo vidět na kRrrok, hRrrozně fučelo a do toho padal sníh. PrrRostě zima až na kost,“ nakrčila čumák, aby zdůraznila, jak moc nepříjemné to bylo.
Slova starší vlčice o vlkovi, který jí ublížil, ji zaskočily. Zadívala se na ni a mlčela o něco déle, než bylo obvyklé. „Jen že jste byli na stejném místě?“ šeptla zaskočeně. Její strach z ostatních cizích vlků se v jejím nitru nepříjemně prohloubil. „A… To ti to opravdu nijak neobjasnil?“ zeptala se s nadějí v hlase, protože pořád nerozuměla tomu, proč by někdo jen tak někomu ubližoval. Co to mohlo být za blázna? Nebo proč se něco takového vůbec dělo. „To ho jako jenom tak napadlo tě… Kousnout? A jsi v pořádku?“ zeptala se skoro nešťastně a přejela ji koumavým pohledem.
Ale vlčice začala konečně mluvit. Opravdu to všechno mělo nějaký důvod, prý pro růst. „No ale… Vyrůst můžeme i bez toho, aby nás nějaký blázen napadal, nebo ne?“ ptala se dál s lehkým nepochopením. Na mozeček vlčete tohle bylo asi opravdu hodně. A i když i jí bylo ublíženo, i když ne přímo, pořád jí nešlo do hlavy škaredé chování ostatních vlků k druhým vlků. Ohlédla se směrem, odkud zaslechla zpěv toho hejna, co před chvílí prolétlo a cítila se trochu lépe. Les ji chránil. Tady byla v pohodě. „Jestli se ti za ním nechce, můžeme tu ještě být spolu,“ navrhla.

srpen 1/10 | Lady Juniper Stínolapka

Déšť bubnoval do listů, kapky jí stékaly po čumáku a každá z nich opravdu studila. Thyra běžela lesem a i když se snažila tvářit důstojně jako vždycky, moc jí to nešlo. Občasné uklouznutí na mokré zemi její královskou pózu kazilo. Kapradinový list s kvítkem, který si ještě před chvílí nesla za uchem, se jí teď připlácl k srsti a květina se proměnila v nevýraznou mokrou kuličku… Ostatně stejně jako jejich nositelka. „Tohle není počasí pro princeznu,“ zamumlala si pro sebe trochu v panice, protože nevěděla, kam vyrazit, nebo se schovat. Nevěděla, kam přesně míří, jen, že potřebuje něco nad hlavou. Něco, co ji schová před nebem, které na ni sypalo celé jezero vody.
Všechno kolem ale vypadalo stejně. Mokré kameny, tmavé stíny a voda stékající mezi nimi. Jednou jí to uklouzlo a jen ta tak se zachytila, aby nespadla. Srdce jí bušilo a dech těžknul. Polekaně sebou trhla při každém hromu a měla čím dál větší strach. Napadlo ji, že takhle princezna Thyra Nina z Cedrového lesa přeci nemůže umřít. Ne teď, když byla samokorunována na Lesní královnu. Byla by to vskutku nedůstojná smrt! Netušila, že jen pár desítek kroků od ní, pod skalním výběžkem sedí někdo, kdo má stejné přání… Najít klid a sucho. Ona neviděla pomalu ani na špičku svého čumáku a motala se v kruzích.

<- Vvj

Povšimla si, že nad tím Seilah nějak moc přemýšlí. Zamyslela se snad nad její mámou? Nad Ninou? Jako by o ní vůbec nic nevěděla. A malá vlčka zase skoro nic nevěděla o Lucy. A čím dál více jí tato záhada šrotovala v hlavě. Měla by se brzy někoho zeptat. A kdo bude lepší na zodpovězení jejích otázek, než táta, který v tom hrál tu největší roli? Vypadalo to, že by se tak trochu mohla začít vyptávat i téhle vlčice. Konečně propustit uzdu své zvědavosti a vyždímat z ní to, co půjde. „No… A jak je to dlouho, cos tam byla naposledy?“ zeptala se jí nenápadně, zatímco kráčela směrem k Cedrovému lesu.
„Říkal, že by měla být v pohodě, či co,“ odpověděla s hraným nezájmem, jako kdyby byla velmi nad věcí. „A asi je, pRrrotože nás zachRrránila předtím… Tou… Kama. Kali…Kalamanou?“ snažila si marně vzpomenout na ono slovo, které se používalo, když venku řádila tak krutá zima, že se nedalo ani vystrčit čumák ven z úkrytu. A to nejen kvůli tomu, že byl ten vchod také zasypaný sněhem, ale hlavně by ten čumák i tak hned byl jako rampouch. A upadl by. Jo, stoprocentně by upadl. „A my dva si taky mimochodem rRrozumíme,“ podotkla veledůležitě. Byl to asi její jediný přítel. Juniper byla také super, ale tu dlouho nepotkala. Ostatní… Lítali tam, kam je zavál vítr.
Pozastavila se ovšem ještě nad jednou věcí: „pRRoč by vlastně někdo někomu bezdůvodně ubližoval?“ zeptala se znepokojeně a bezděky jí přejel mráz po zádech, až se jí z toho zježila chlupiska na týle. Byla to nepříjemná vzpomínka na vlka, který ji málem v místním jezeře utopil. Musela se za sebe ještě krátce ohlédnout, zda tam někde u vody nestojí a nehledá další oběť pro své nekalé činy. „Všechno má nějaký svůj důvod, nebo ne?“ zeptala se ještě nejistě, zatímco na Seilah vzhlédla s nadějí v očí.
Tu už ale obě vlčice, jedna malá a druhá velká, překonávaly hranice smečky. Seilah potvrdila, že počítá se vším, na co ji Thyra varovala. Takže vlče pouze s krátkým „hm“ ostře přikývlo a s důležitým výrazem ve tváři pokračovalo hlouběji do lesa, jako kdyby jí to tu celé patřilo a ona zde byla královnou. Ale další slova vlčice ji opět uvedly na pochyby. „Hm. Jo, to asi miluje,“ zabručela pak pouze rozmrzele. Měla na to poslední dobou svůj názor.

13.Napiš post, kde má tvé vlče v srsti něco letního (např. písek, květinu, šupinu, prach z cesty).
červenec 10/10

Nevěděla jak je to možné, ale cítila, jak jí les naslouchal. Možná to bylo kvůli tomu tichu, co kolem v ní v lese zavládlo. Neztrácela pocit, že je stále v pohádce. Ve výrazu se jí rozlil úsměv, spokojený a šťastný. Připadala si dnes opravdu plná krásných zážitků a dojmů. Položila se na záda na do mechu a chvíli jen tak zasněně hleděla do korun stromů, ve kterých prosvítalo slunce a modravá obloha.
Až ve chvíli, kdy na ni lezly dotěrné myšlenky, že jí je líto, že je tu sama – opět – se znovu pomalu zvedla a s tichým syknutím setřásla pár jehliček ze zad. Než však stačila vykročit na další tůru, ucítila jemné zašimrání za ušima. Na pírko, co jí věnoval bráška, byla už zvyklá, tohle muselo být něco jiného. Otřásla se a pak se zarazila. Zachytil se jí tam kapradinový list, stočený jako jazyk hadího krále, menší a sytě zelený a vedle něj malý květ, tak maličký, že by ho mohla i přehlédnout, kdyby se zrovna netřpytil ranní rosou a neodrážel něžný paprsek slunce.
Zatajila dech. Chvilku si myslela, že se do ní zakousl nějaký duch lesa, co si nechtěl nechat diktovat, ale… ten květ vůbec nekousal. Jen se jí tiše držel v srsti, jako kdyby věděl, že ho malá vlčka odnese dál a bude šířit poselství.
„To je pro mě?“ špitla tiše. Když jí nikdo překvapivě neodpověděl, stejně se usmála a vztyčila čumáček hrdě jako opravdová korunovaná vladařka a vykročila s kapradím za uchem a květinou. Nesla si to pyšně, protože věděla, že přesně takto se pozná, že byla lesem uznána. A o to jí celou dobu šlo, očividně byla dobrou lesní vladařkou.

16. Napiš post o záchranné akci – tvé vlče najde něco, co podle něj potřebuje zachránit
červenec 9/10

Lesní trůn osiřel. Pařez zůstal prázdný, bez důstojných tlapek panovnice a suchý list, který se otřel o její sličnou tvář, ležel pod ním jako důkaz, že tady byla sama lesní královna. Ta totiž vyrazila do lesa, mezi své poddané. Všechno se zdálo být v pořádku, ale pak se zvedl větřík který rozevlál její heboučkou srst, a v tu chvíli to zaslechla. Tiché, téměř neslyšné kvák. Nejspíš by ho většina kolemjdoucích přeslechla, ale ona ne. Ne Její Výsost, Ochránkyně všeho lesního. Přimhouřila oči a plížila se za zvukem. Vysoká tráva jí místy sahala až po hřbet, ale to ji nezastavovalo. Když pak opatrně nakoukla za rozpraskaný kámen kousek od mýtiny, spatřila to. Malou žábu. Byla zamotaná do pavučin, které byly vytvořené na spadených větvích nízko nad zemí. Žába sebou škubala, ale síť ji kupodivu držela opravdu pevně.
Thyře se zatajil dech. „Chudinko…“ pípla a hned se narovnala do celé své královské výšky. „Neboj se! Já tě zachráním!“ Bylo to hrdinské, vážné a slavnostní, jako už několik předchozích pár hodin. Žila si v tomhle lese svůj vlastní svět, svou pohádku. Opatrně začala pavučinu cupovat, přičemž měla jazyk vyplazený venku soustředěním. Síť byla lepkavá a trochu jí zůstávala mezi drápky, ale malá vlčka to nevzdávala. „Odteď jsi pod mou ochranou,“ zamumlala. Najednou jí spadla šiška přímo na záda a ona s trhnutím nadskočila. „Tohle si spolu vyřídíme! Půjdete na popravu!“ štěkla dotčeně, než si zase odkašlala, aby pokračovala ve vysvobozování nebohé žabky.
Když byla poslední nit přetržena, malý tvor okamžitě poskočil a s dalším kvák zmizel v kapradí. Thyra jej sledovala s naprosto vážnou tváří, neschopna slova, protože očekávala tisíceré díky a líbání tlapek k tomu. Až po chvíli si hlasitě oddychla, vrátila se k pařezu a zvedla ztracenou korunu. „Ta zachráněná žába mi jednou bude vděčná. A taky bude platit daně.“