Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Vvj

Pořád jí bušilo srdce jako o závod. Jakmile si byla jistá, že jsou od toho grázla daleko, upravila si tu chocholku na hlavě, co jí způsobilo namočení v jezeře. Pomalu osychala. Podívala se k Deltě, která se ptala, jestli je v pořádku. „Jo, asi jo. PažRrravec jeden,“ sykla nasupěně a přemýšlela, jak se s tou situací vyrovnat. Měla dojem, že mu daly na frak. Ale nezasloužil by si víc? Nezasloužil by si ten vlk dostat pořádně za vyučenou třeba od táty? Dlouze si povzdechla a posmrkla. Asi prochladla a stal se z ní utřinos.
Pak si ale vzpomněla na to, jak se Delta zachovala. Zastavila se a na svou starší kamarádku se dívala s neskrývaným obdivem. „Byla jsi tak odvážná, páni!“ vyhrkla najednou nadšeně a přišla se k ní přitulit. „Děkuji, že jsi se mě zastala. Vůbec jsem v jednu chvíli nevěděla, co dělat,“ trochu se jí zlomil hlas, když se jí při vzpomínce na určitou situaci nahrnuly do očí slzičky. V rychlosti si je poutírala malinkatými packami. Nechtěla brečet. Byla přeci frajerka, ne? A ty nebrečej. Jen byla pořád otřesená z toho, jak se vlk choval. Na první dojem nepůsobil nebezpečně. Schovával si nějakou masku. A až teď Thyra pochopila, že možná vlci dokáží nosit masky, za které se skrývají. Nebyla ještě natolik chytrá, aby to dokázala pochopit do hloubky. Spíše si z toho odnesla to, že už nemůže být k cizím tak důvěřivá. Při nejlepším by se jim měla vyhýbat úplně. Vlče se s povzdechnutím rozpláclo na zem a na chvíli se stalo skoro placatým. Rostla spíše do výšky a nestíhala dostatečně papat, aby se jí dařilo přibírat. Potřebovala si na chvíli odpočinout. "Půjdeme se podívat, co dělají ostatní? zamrmlala otráveně do loňské zhnědlé trávy.

Březen 10/10 Cornic

Začala se smát, když konečně přiznal, že neví, co je to ten pukavec. Smáli se společně na celé kolo. „Haha, takže nejsi zase takový chytrý hrdina, že?“ zubila se stále, vrtíc ocáskem, aby mu dala najevo, že to nemyslí nijak zle. Jen si ho dobírala. Nebyla zase takový cynik, aspoň ne v takhle útlém věku, aby ho nechala opravdu vyžrat si něco, co neví. Přeci jen, ona měla také díry ve vědomostech. A to pořádné. Nebylo tedy potřeba dělat drama z toho, že některý z nich něco nevěděl, zvláště po tom, co ona hned na to nevěděla, co že je to ten had. Cornic jí začal popisovat, jak že to vypadá. „Ahaa, takže to je jakože zvíře… Co mě může eh… Uškytnout?“ zeptala se zkoumavě a stejně tak naklonila hlavinku na stranu. Ale jeho popis toho zvířete byl tak zmatečný, že si její bujná představivost v hlavě vytvářela takové šílené obrazy, že ji to snad chudinku bude strašit následující dny ve snech. Jen pomalu a překvapeně pomrkávala a její vize se změnila pokaždé, když se Cornic nějak opravil.
Potřásla hlavou. „Takže je škaRrredej?“ zeptala se nakonec, jelikož to dle toho popisu neuměla ani jinak pojmenovat a bezděky se zachvěla. Sběr informací sice byl její životabudič, ale nesmělo to dopadat takto. Bylo jasné, že na hada jednou bude muset narazit sama, aby si ho nepředstavovala jako nějakou nechutnou škytací příšeru. „No, boRrrůvka… Je pRrrý nějaký malinký modRrrý plod na keříčku a pRrrý je moc dobRrrý,“ pověděla v rychlosti. Problémem tu bylo, že už musela domů, jelikož v dálce zaslechla známé zavytí. Někdo ji hledal. Trhla smutně pohledem k jejímu kamarádovi. Zase přišel čas loučení. Smutně si povzdechla a na chvíli položila hlavu na jeho krk v objetí. Musela ji mít značně zvedlou protože Cornic byl vyšší. „Budu muset jít,“ pošeptala zklamaně a zase se od něj odtáhla. „Příště za mnou už dojdi na návštěvu, když tě Zlatavá pustí,“ zazubila se a zamávala ocáskem. „Tak paaaa!“ A pelášila domů.

Problémem

Březen 9/10 Cornic

„He?“ vyšlo z ní jen nechápavě, když polemizoval o tom, co je pukavec. Párkrát rychle po sobě zamrkala, když na Cornica s pootevřenou tlamkou hleděla, jako kdyby k němu měla připoután pohled. „Eh… Aha,“ pověděla poněkud zklamaně a její očekávání v očích zhaslo, když zjistila, že to bylo opravdu všechno, co k tomu slovu řekl. A co víc? Tentokrát nevěřila, že tomu tak je a že Cornic ví, o co se ve skutečnosti jedná. „Ty to taky nevíš, že ne?“ šťouchla do něj tlapkou a tlama se jí začala rozjíždět do pobaveného, skoro až škodolibého úsměvu. Jenže to netrvalo dlouho a on se vrátil k té zmiňované zmiji. Prý je to nějaký had. „Heheh… A co je had?“ ptala se nevinně. Nevěděla. Opravdu nevěděla. Narodila se před zimou. A v zimě hadi nebyli. Ale to taky nevěděla. Její díry ve vědomostech byly opravdu velké, zvláště co se týče jarních a letních věcí. Mohla teprve teď objevovat krásy světa bez sněhu. Ledové přikrývky se rozpustily a ona mohla zahlédnout, jak se na zemi sem tam povaluje nějaká ta šiška, která ji lákala k tomu, aby si s sní hrála. Nebo minimálně ji pořádně rozkousala!
„Ooooo!“ protáhla dojatě, když se přiznal, že i on svoji opatrovatelku má asi rád. Zamávala spokojeně ocasem, že to z něho vytáhla. Vypadalo to, že když by chtěla, vytáhla by z něj spoustu věcí, které by možná úplně tak říct nechtěl. Ale kdo by jí odolal, že jo? Zaprvé jejímu prosebnému kukuči, zadruhé nekončícím otázkám. Jeden jí raději odpověděl, než aby se nechal ubíjet otázkovým chaosem. Jedna otázka přes druhou… „A borůvka?“ zeptala se, když se bavili o tom, jaký by chtěl navštívit les. „Roste tam? Borůvka?“ zopakovala zvídavě. Slyšela o borůvkách, protože nedaleko jejich smečky byla taky smečka Borůvková. Jednou by ji chtěla navštívit. Ale více se těšila do Mechové, odkud byl Cornic. „Máš takové lesy rRrád, protože… To byl tvůj domov?“ zeptala se trochu opatrně. „My máme cedrRrry. Jsou hrozně zvláštní a veliký. Zatím jsem takové viděla jen u nás,“ zazubila se.

Chaosem

Zmateně sledovala a poslouchala hádku dvou vlků. Byl snad ten vlk, co se ani nepředstavil, nějakým Pohanem? Thyra tedy samozřejmě neměla ani tušení, co to je, ale znělo to jako něco zlého. A on asi byl zlej, když ji takhle nahnal do pasti. Minimálně to byl pěknej had. Byla by nad tím ani nepřemýšlela, dokud Delta nezmínila něco o tom, že je trochu divné, že jeho led udržel a ji ne. Něco na tom pravdy bylo, nebo ne? Chvíli na ni zmateně koukala a vypadalo to, že v mozkovně jí to šrotovalo o sto šest. Čas se najednou táhl jako sejr, než se rozhodla vůbec něco odpovědět. Jako by oněměla z toho zážitku, co se jí před chvílí stal. Ještě teď cítila pálení v čumáku a nepříjemný tlak na plicích. Popotáhla nudli a pohled z Delty přesunula na toho vlka.
Jejich hlasy, jako kdyby celou dobu slyšela z dálky, protože měla vodu aj v uších, ale když spatřila hlavu vlka skoro u té svojí, najednou jako kdyby do ní píchla stovka včel zároveň, ona vyskočila na nohy, celá se naježila a bez jakéhokoliv varování po vlkovi zacvakala zoubky, které byli momentálně ostré a malé jako jehličky a leskly se jako drahokam. „Nech mě bejt!“ vyštěkla na něj. Nebyla naštvaná. Byla vyděšená. Ten vlk se k ní neustále přibližoval a narušoval její osobní prostor. Jako kdyby nebyla rozházená z toho, že se před tím topila. „Sám jsi mě tam poslal, tak si nehRrraj na neviňátko!“ dodala ještě dopáleně a šťouchla do Delty, když zavelela k odchodu. „Vůbec tady naše netahej! Udělali by z tebe sekanou!“ vyhrožovala ještě, když už kráčela od vlka pryč. Srdce jí bilo jako o závod a ona byla hrozně šťastná, že jejich les byl hnedka vedle. Čím dále byla od toho vlka, tím více se jí do očí hrnuly slzy, které následně začaly padat do chomáče srsti pod jejíma očima.

// Cedr

březen 8/10 Cornic

„To ne. Ale já budu lepší. Ostatně, holky bývají lepší na spoustu věcí, ne?“ pověděla mu docela oprskle a zákeřně se na něj zubila. Musela si ovšem doplnit jednu informaci. „Jo a… Co to je pukavec?“ zeptala se zaraženě a její úsměv byl fuč. Jako kdyby byla chybějícími informacemi neúplná. Byl fakt, že lov informací jí momentálně šel asi lépe, než lov kořisti, už jenom z toho důvodu, že upřímně ani nic moc lovit nezkoušela, okrem údů jejích sourozenců, například. Potom se začal rozpačitě bavit o jeho ochránkyni, nebo čím že ta ledová královna byla. Nebyl si jistý, jestli by jej vyčkávala, ale očividně jí dal nějaký příslib. Thyrka naklonila hlavinku na stranu. Tak příslib? Začínala si už maličko uvědomovat, v čem by se měla šťourat a v čem naopak ne a tyhle hranice jí nastavoval právě zrovna Cornic, ale ta zvědavost! Ta v ní pučela. Z bloudění ve své hlavě ji vytrhl dalším vyprávěním. Tiše naslouchala a nechávala mu prostor, aby řekl vše, co chtěl.
Musí to být zvláštní život. A smutný? Možná trochu smutný, napadlo ji. Neměl nikoho jiného, než cizí vlčici, u které nevěděl, jestli na něj bude čekat, nebo ne. Vlastně, Thyra také moc nepředpokládala, že by ji někdo doma očekával, už z toho důvodu, že téměř nikdy nevěděli, že je někde fuč. Ale pořád je měla. A to bylo přeci jen menší útěchou. Co by si počala ona, kdyby věděla, že tu nemá nikoho? Kdyby jí tu například zbyla jen ta cizí vlčice, co byla u nich nedávno v úkrytu. „Hmmm,“ vyrazila ze sebe pak zamyšleně a povzbudivě se na něj usmála. „Třeba tě má rRráda, jen to dává divně najevo,“ zazubila se. Ostatně, i Cornic byl zvláštní. Takže něco na tom, že jsou si dost podobní, bylo pravdy. „Navíc mi připadala jako typ, co by se jen tak ujal cizího vlčete. Musíš se jí fakt líbit. Na mě byla docela ostRrrá. Mě kdyby někde našla, tak mě tam asi nechá,“ začala se smát.
Cornic jí popisoval, jak mu nějaká teta pomocí magie vyléčila zranění. To bylo něco neuvěřitelného. Prý měl rány hodně bolavé a najednou, jako kdyby nebyly. Malá vlčka pootevřela tlamu v údivu. „Wooow, páni!“ vyhrkla nadšeně a očka jí jen zářila. „NoRrrmálně, velká léčitelka! To je neuvěřitelný daRrr, ty jo,“ začala se nad tím rozplývat. Nečekala, že jeden může i léčit. Užasle nad tím zavrtěla hlavou. „A je fakt hustá ta náhoda, že se zRrraníš, najde tě jedna, co tě odvede do smečky a pomuže ti a pak najednou dojde dRrruhá a pRrrostě ti zajoji rRrrány. PrRrostě jen tak!“ rozhazovala tlapkami pořád naprosto okouzlená tím, co se právě dozvěděla.
„Nu… Protože voda a vítRrr jsou ledový. A ona je taky,“ objasnila svou domněnku, proč by měla mít Zlatavá jinou magii, než ve skutečnosti měla. S tímto tématem byla vyřízená rychle, ale opět tu přišlo jiné, které ji zaujalo opět o něco více. „SmRrrkové lesy?“ zopakovala překvapeně. „Pročpak ty? URrčitě tady jako nějaký bude, jen bychom museli zjistit, kde přesně,“ zazubila se. „Ale až se ještě tRrochu oteplí, můžeme ho zkusit najít,“ ujistila ho natěšeným tónem.

„Jakou stRrrašnou skvRrrnu! StaRrrej se o ty svoje!“ štěkla na něj dotčeně, zatímco se Thyra schovávala u Delty a tvářila se jako zbitý pes, jemně kývla na její otázku, zda je v pořádku. Byla jí jen zima. Ale fakt hrozná. „Ne, já jen…“ zarazila se, když její starší kamarádka začala štěkat po cizinci. Obdivně na ni vzhlédla. Páni! Ta má ale odvahu! Pomyslela si a přesně to, na co myslela, se jí odráželo v očkách. Za chvíli se ale sklonila k ní a ujistila ji, že to bude dobré. Malá vlčice zase přikývla, protože jejím slovům bezmezně uvěřila.
Chvíli poslouchala jejich dohady a srdce jí tlouklo až v krku. Takovou rychlostí, že z toho byla vyplašená ještě více. Vlk se hned bránil tím, že mu Delta ubližuje a v tu chvíli se Thyra začala uklidňovat. To byl vážně takový slaboch? Až když se zas otočil na ni, sklopila ouška a nejraději by se za Deltu schovala celá, aby se na ni nedíval. Ale v podstatě se jen ptal na to, jak to bylo. „No… Eh…“ vysoukala ze sebe a hledala slova všude po okolí. „Chtěli jsme si dát závod v bRrruslení a jeho led udRrržel…“ pípla pak jen tiše, spíše hlavně pro Deltu, protože s tím cizincem ji úplně přešla chuť mluvit. Cítila se podražená a ještě k tomu dotčená, že se navážel do jejího krásného zbarvení!

březen 7/10 Cornic

Celá se nafoukla, aby se udělala velikou. „Já budu jednou velká lovkyně! Však uvidíš! Ti to nandám!“ začepýřila se a následně se zasmála a jemně do něj drcla. V jejím podání to bylo spíše jako kdyby do něj narazila moucha. Nic víc. Pak se ovšem zarazila, když jí začal simulovat různé situace. Co je to zmije? Zní to hrozně… Divně. Nebezpečně. Je to nebezpečný? Chtěla se zeptat a byla by to udělala, ale Cornic ještě pořád mluvil. A ona naštěstí byla aspoň trochu vychovaná a do řeči se snažila neskákat. Třeba je to nějaká kreatura… Uznala potom, aby ze sebe nedělala pořád jenom hloupou. „Nožičky jistě rychlé mám!“ zahlásila hrdě, zatímco kráčela po jeho boku. Bylo jí celkem jedno, kam že to vlastně jdou. Hlavně, že jsou spolu.
Její otázku ohledně jeho zlatavé společnice asi nepochopil. Zavrtěla hlavou. „Neee. Myslím tak celkově. Až se budeš toulat, jestli se za ní budeš vRrracet,“ upřesnila mu. Prý že jak by se setmělo, tak že by šel domů, ale neví, jestli ho tam vlčice bude čekat. Trochu se nad tím pozastavila. „Myslíš, že ne? Myslela jsem, že na tebe dává pozoRrr,“ podotkla zaskočeně. Nedovedla si ani představit, jak moc sám se musí cítit on, když vlastně ani nevěděl, jestli se má za kým vracet. Uznala, že jemu asi tuláctví problém dělat nebude. Byl očividně zvyklý být sám. Ale nahlas to raději neřekla. Nechtěla mu takové věci připomínat. Byla už trochu empatičtější, než když se potkali poprvé. Rostla. Sice pomalu, ale ano. Její mozeček už nebyl tak primitivním, jak byl, když byla menší.
Vlček podotknul, že kdyby už v jedné smečce nebyl, tak by možná šel k nim. Podívala se na něj s nadějí v očích, než jí to vlastně došlo. Kdyby! Zase pohled odvrátila a koukala zase na cestu. Procházeli se tu celkem ospalým tempem, ale co kdyby náhodou zakopla. Poslouchala, jaké zajímavé zážitky s magiemi Cornic měl a užasle pootevřela tlamku. „Léčila tě? S magií se dá i léčit? Páni! Mě rRrrodiče říkali, že je jen magie ohně, větRrru, vody, země… Hmm a to je asi všechno?“ zamyslela se a překvapeně zamrkala, když zaslechla zmínku ještě o nějaké magii iluze. „No páni, ona má magii iluze? Typovala jsem ji… Já nevím… Na vodu, nebo vítRrr?“ vyhrkla a zazubila se. To je úžasné! Takže magií bylo mnohem více. O to více byla zvědavá, jakou magii by mohla mít.
Pověděl, že neví, kam se tu dá dojít. Letmo pokrčila rameny. „No co… Šak někam dojdeme, no ne?“ křenila se stále lehkomyslně. Už neměla takový stres, že by ji tu chytil někdo z rodičů, na které taky přišla řeč. „Hm. Je mi to jedno,“ pověděla ledabyle. Nechtěla se o nich bavit. Byla pořád nafouklá.

Březen 6/10 Cornic

Vlčka se na něj koukala s nepředstíraným zájmem a očekávala odpovědi na její změť otázek. Její očka na malou chvíli zbystřila zapadající slunce za obzor. Trochu posmutněla. Jak se tak zmírňovala intenzita světla, zároveň se okolní vzduch relativně ochlazoval. Thyra se bezděky otřásla a vrátila pohled ke Cornimu, který se rozpovídal. „Hmmm, být tulákem asi není úplně špatné, nebo jo? Jako je to lepší než být zavřený furt na jednom místě, ne?“ napadlo ji a zkoumavě se na svého kamaráda podívala. Zastříhala ouškem a pokývala nadšeně hlavou, když pověděl, že uvidí, kam ji život zavede. „Určitě bych chtěla zkusit být tulákem,“ pověděla přesvědčivě. „Se můžu kdykoliv vRrrátit domu, když se mi to nebude líbit, ne?“ vyřkla spíše obraznou otázku.
Na to se dozvěděla, že i Cornic se asi bude jen tak potulovat. Chtěla něco říct, ale pak se zarazila. Jemu vlastně nikdo chybět nebude, když neměl rodinu, že? Byl víc sám, než si do teď myslela. Ve svém nitru pocítila ostrý hrot empatie, když jí to došlo. Nedovedla si představit, že by přišla o rodinu. „A… Budeš se vRrracet za tou zlatavou paní?“ zeptala se tiše, protože netušila, jestli se ho to nějak dotkne. Nevěděla, jaký vztah k ní má. Jestli je to jenom nějaká jeho dozorčí, nebo mezi sebou mají hlubší vztah. „A nechtěl by ses nastěhovat k nám do CedRrrové smečky?“ zazubila se ďábelsky. Jen ať si Cornic pobalí kufříky a jde za Thyrkou do smečky dělat lumpárny!
Když se zmínil o kouzlech, její očka se ihned rozzářila. „Jo! Viděla jsem! Maminka nám ukazovala vítRrr, když jsme byli menší. Dokonce díky němu mě a bRrrášku zbombaRrrdovala sněhovými koulemi!“ povídala nadšeně a vždycky se trhavě nadechla, jelikož nikdy u svého mluvení nestíhala dýchat, jak se snažila všechno v rychlosti říct. „A můj větší bRrrácha, ten vyčaroval trávu. Ve sněhu!“ pověděla mu a cítila se hrozně důležitě, jaké má frajery ve své rodině. Hotoví mágové! „A co ty? Kouzlil před tebou někdo? Co jsi viděl? Povídej, přeháněj!“ hrnula na něj dychtivě.
Cornic jí začal popisovat, co je choroš, prý nějaká hůba rostoucí na stromech. Začala uvažovat, jestli něco takového neviděla. Neviděla. Viděla na stromě možná tak veverku, které u nich ve smečce byli možná i přemnožené. Ale když popsal její chuť, neubránila se zhnusenému pokrčení čumáku. Začínala uvažovat, jestli není její kamarád tak trochu čuně. Válel se v bahně, žral podivné táhnoucí se věci. Znovu se otřásla. Potají doufala, že ji Cornic v její blízkosti nenajde. Nerada by to ochutnávala. Nechala si objasnit ještě nějaké věci ohledně bahna a spokojeně pokývala hlavou. Asi v tomhle ohledu její studnička na vědomosti byla zaplněna.
Obě vlčata se vzájemně uvedla do rozpaků. Naštěstí starší a o trochu rozumnější Cornic navrhl, že by se mohli jít někam projít. Ještě chvíli rozpačitě odvracela hlavu a koukala na zapadající slunce, než jí došlo, co že vlastně říkal. Potřásla hlavou a rozeběhla se za ním. „Jooo. Kam půjdeme?“ chtěla hned vědět.

březen 5/10 Cornic

Thyra se podivila. „Povinnosti jako dospělí vlci? Jaké mají povinnosti?“ začala vyptávat zmateně. Myslela si, že jsou svobodní a můžou všechno. Byla z toho docela zmatená, nebylo to tak snad? „Nebo co tím myslíš?“ pípla ještě tiše a nejistě. Sice to byl fakt, že nic nemusí a nikdo jí nerozkazoval, na druhou stranu byla ještě maličká a toužila po lásce svých rodičů a sourozenců. Potřebovala jejich blízkost. I kdyby chtěla, neuměla se přinutit k tomu, aby to bylo jinak. K tomu by ji musely přinutit leda okolnosti. Na to odsouhlasil, že se taky těší na to, až bude dospělý. Trhavě se nadechla. „A na co se těšíš nejvíc? Až se budeš moct potulovat všemožně po světě? Až budeš umět svoji magii? Co si vůbec myslíš, že budeš mít za magii?! Já to asi nevydRrržím, chtěla bych to vědět!“ zakňourala nešťastně. Proč mohli magii používat jen dospělí vlci? Bylo to nefér. Utrápeně si povzdechla a zavrtěla se na sedince, na kterou si kecla.
Cornic ji vyvrátil i názor, že bahno nesmrdí jako hnilé jablko. Asi ani jeden z nich ani nevěděl, co to jablko je. Netušila, kde na to přišla. Každopádně to byl možná výplod její fantazie, nebo možná že to někde zaslechla, ale v té změti informací, které pořád sbírala, se to už docela všechno pomíchalo dokupy. „Co je chorouš?“ zeptala se ihned zvídavě a snažila se představit, jak se jako dá plavat v bahně. Hlava jí to nebrala. „Hm. Budeš mi to muset ukázat!“ zazubila se nakonec. Znělo to docela jako sranda, ne? A Cornic byl její kámoš na srandu. Mluvil cosik o blátišti, to Thyra jen mrkala očkama. „Heheh. Není sušší bláto už skoro hlína? Je bláto namočená hlína, nebo ne?“ polemizovala. Byla výhoda, že byl její přítel starší. Mohl jí tak předat taky kupu svých vědomostí.
To už ale došli k vodě a koukali se na své odrazy. Thyrka, zaskočená tím, že vypadá jak vypadá, se zeptala, zda je hezká. Vypadalo to, že tím svého společníka zaskočila. Nakonec z něj ale vyšla odpověď a ona se celá zatetelila. Kdyby neměla srst, asi by byla rudá až za ušima. „Eh… Heheh,“ škytla překvapeně a odvrátila zrak. „Děkuji, taky seš… Hihihi! Hezkej!“ vyhrkla ze sebe v rozpačitém uchechtávání a pořád se kroutila. Očividně by v tuhle chvíli nejraději zdrhla.

Březen 4/10 Cornic

Thyra nadšeně pokývala hlavou, když její kamarád uznal, že je tohle místo opravdu hezké. Pořád se u toho culila a byla šťastná jako blecha. V očích jí pořád nadšeně zářilo. Byl to tak skvělý den, že by tu nejraději kolem Cornica nadšeně poskakovala jako kozel. Ten byl očividně z jejího nadšení trochu zaskočený a nevěděl, jestli se má dříve vyptávat, nebo děkovat, tak se raději zeptal, co že tu zase dělá. Malá vlčka se konečně trochu uklidnila, protože tu sebou do teď šila a neměla stání.
„No… Nevim, jestli se to dá považovat jako útěk,“ zabreptala s jakýmsi dotčením. Nebyla dotčená z jeho dotazu, spíše z toho, že jí připadne, že si jí nikdo z rodiny adekvátně nevšímá. „Spíš si ani nikdo moc nevšímá toho, kde jsem a co dělám,“ povzdechla si a podívala se k nebi. Neobešlo se to bez dramatických grimas, jak je hrozně smutná. Samozřejmě ji to vnitřně opravdu trápilo, ale ne zase tolik, jak to hrála. I to, že se mohla tahle samovolně toulat a nemusela být věčně nalepená u rodičů, mělo své výhody. Ale po rodině jí bývalo smutno. Byla ještě moc maličká na to, aby od nich byla neustále odloučená.
Cornic zmínil, že si nepřipadá nějak větší. Thyrka pozvedla „obočí“ a přemýšlela, jestli se jí to teda jen nezdálo, ale fakt jí to tak nepřipadalo. Nadšeně vypískla, když jí řekl, že ona vyrostla. „Yooo!“ vyhrkla a poskočila. „Chci být velká jako dospělí vlci! Pak budu moct dělat úplně všechno na světě! Kouzlit s magiemi, cestovat, dělat si co chci, užívat si!'“ rozvášnila se a zazubila se ďábelsky.
Její společník se pak vrátil ke koupání, takže své emoce zase trochu uklidnila, i když pořád vypadala, že každou chvíli vyvede nějakou lumpárnu. Ale to by nesměl svěřit, že se koupal v bahně. „Cože? V bahně? Však to smrdí jak když hnije jablko,“ zašklebila se znechuceně. „Navíc v bahně se nedá moc plavat, ne? Nebo jo? Je takový… Pevnější… Tužší…“ zamyslela se. To je taková ta nepříjemná věc, ne tolik mokrá jako voda, ale ušpiním si z toho kožíšek, že jo? To je to, co je teď všude místo sněhu, přemýšlela a sledovala, jak jde Cornic k vodě a poslouchala, co povídá o tom létě. On taky nevěděl. Thyra zklamaně svěsila hlavu a zpozorněla až když cosik vyhrkl, zatímco civěl do vodní hladiny. Malá vlčka vstala a předstírajíc kulhání, protože si připadala staře, když teda vyrostla, se dobelhala vedle něj. Pohlédla do vody taky a naklonila hlavu do strany. „Co? Takhle já vypadám, jo?“ Ptala se zmateně. Viděla se poprvé. Hned se podívala na Cornica. „Jsem hezká?“ zeptala se z obavami v hlase. Co když nebyla hezká?

Ledová voda zcela pohltila její tělo. Thyra v panice házela všemi končetinami, ale nedokázala se nad vodní hladinu dostat. Kolikrát si už za svůj krátký život myslela, že umře? Naposledy to bylo u Zuběnky, když vdechla svůj vlastní vypadený zub. Ale tohle? Tohle bylo úplně jiné. Cítila, jak se jí voda dostala do čumáku. Chtěla křičet, ale místo hlasu jí z tlamy vyjely jenom bublinky. Najednou, když už cítila, že ztrácí vědomí, se stal zázrak. Někdo ji vytáhnul a ona mohla zoufale zalapat po dechu. Místo toho se ovšem mohutně rozkašlala a nešlo to zastavit.
Do očiček jí vyhrkly slzy. Cítila, jak jí pálí v čumáčku a její tělo se třáslo zimou a námahou z kašle. Až když ze sebe konečně vykašlala vodu, kterou vdechla, tak se mohla plnohodnotně a pořádně nadechnout. Zoufale se podívala na svého zachránce, který se jí hned dotazoval, jestli je v pořádku. Zmateně šlehla pohledem po Deltě, která už taky dorazila. Uf! Náhle jí ale cizince oblízl temeno. Ihned se od něj se zvedlou přední tlapkou odvrátila a zhnuseně nakrčila čumáček. „Fuuuj, co to děláš?!“ vyhrkla na něj zaskočeně a ihned se klidila k větší Deltě, aby se u ní mohla schovat. Ne že by jí adolescentní vlčice mohla pomoci oproti dospělému vlkovi, ale pořád se u ní cítila jistěji. Ten ji provokoval, že je očividně lepší. Thyra, navzdory tomu, že se stále třásla zimou i šokem, opět nafoukla čumáček a pouze z pod Delty ublíženě koukala. Byla úplně přepadlá z předchozího zážitku a ten drzoun jí ještě nakládal. Neměla nejmenší tušení, že si vlk pomohl magií a led na jezeře není vůbec už ve stavu, že by udržel vlka.

Vlk vypadal, že netuší, co to na hlavě mám. Thyra naklonila hlavu do strany a ukázala na něj tlapkou. "No to... Co máte na hlavě? Nějaké zlaté šmouhy? Má to stejnou barvu jak to slunko, poukázala na žlutý kotouč na obloze, který před nějakou chvilkou zapadl za obzor. Škoda. Bylo fajn, když to svítilo. Moc si toho za svůj život ještě neužila. Když zmínil, že její kámoška je pomalá, pokývala zúčastněně hlavou. Měla stejný názor. Už ji nikde ani neviděla. Ztratila se snad, nebo vrátila zpátky do lesa. J-jo, je fakt pomalá," odpověděla váhavě a vrátila pohled na vlka. Ten ji začal provokovat, že se mu v klouzání nevyrovná. Udělala ksichtík alá "blablabla" a čertovsky se zazubila. Když se ale rozešel k vodě a vstoupil na ni, zamrkala. Ihned se sebrala a rozešla se k vodě také.
Ujistil ji, že se tam pořád klouzat dá, i když je trochu vratké a jak tam tak stál, neměla důvod mu nevěřit. "Jak se vůbec jmenujete? Jste se nepochlubil," pronesla docela přidrzle a bez jakéhokoliv váhání udělala krok na vodní plochu. Bylo to zrovna místečko, kde se ještě držel led, i když už byl hodně tenký. Její jedinou výhodou, v tomhle případě spíše nevýhodou bylo, že byla lehká a led ji unesl. Takže i když se trochu zhoupnul, Thyra na něj naskočila a snažila se rozklouzat dále, aby vlkovi ukázala. Jenže o kus dále, kde už byla voda hlubší, led najednou praskl a vlčečí tělíčko zmizelo pod vodní hladinu.

Březen 3/10 Cornic

Cornic jí pověděl, že se tu jen tak toulal, protože se mu tady líbí. „Je to kRrrásné místo, že?“ pověděla nadšeně a trochu poklesla při jeho otázce. „Vlastně jo… Byla jsem tRrrochu smutná, víš? Ale už je to dobRrrý, protože jsi tady ty,“ usmála se nadšeně a koukala se na něj s jiskřičkami v očích. Vypozorovala, že je z toho vlček nervózní. „Nějak jsi povyRrrostl, ne? Taky jsem povyRrrostla?“ zeptala se a začala se otáčet kolem své osy, aby se prohlédla. No samozřejmě neviděla nic. Jen ucítila, jak jí pírko od jejího brášky polechtalo na zádech, jak byla takto uhnutá. Zastavila se znovu s hlavou naproti Cornimu a zazubila se. „Thehee,“ zasmála se tiše.
Její kamarád ji poučil, že ta žlutá koule vydávající teplo a světlo je sluníčko a že ho prý v létě bude až až. A zmiňoval něco o koupání o vodě. To ještě neznala! Překvapeně se ohlédla na vodu a pak zase zpět na vlčka. „Koupat? To ještě neznám! Jsem se jenom klouzala, zatím,“ zazubila se. Tedy bylo jasné, že na jeho otázku záhlásí jasné: „Jistě že budu. Budeme se koupat spolu, ne?“ navrhla ihned nadšeně. „A kdy bude to léto?“ zeptala se zmateně. Věděla, že už jí a sourozencům něco takového rodiče říkali, ale kdy to sakra mělo být? Vždyť byl furt jenom sníh!