Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jemně pročísla čumákem srst Juniper na krku v náznaku starosti a péče. „Určitě to bude dobrý, ale možná by bylo lepší, kdybychom šly někam do tepla?” navrhla jí jemně, zatímco na ni koukala starostlivými kukadly. Nevinnost a roztomilost sama, ačkoliv od toho měla tahle puberťačka sem tam dost daleko. Její povaha se ale projevovala dle toho, jak se k ní chovali ostatní - uměla nastavit zrcadlo, když chtěla. A jelikož k ní tato vlčice pokaždé vysílala jen to dobré, ona jí to vracela. Byla to jednoduchá rovnice s jasným výsledkem, jak Thyra fungovala.
Vyměnily si ještě pár hezkých a hřejivých slov, dokud se do toho nevložil bratříček. Pověděl jí příběh, co dělal a kde se toulal a pak se vyptával, proč není doma. „To je na dlouhé povídání,” pověděla, zatímco u toho vypadala, jako kdyby celá pohasla. S Juniper se začínala cítit lépe, ale hned co přišlo na téma domova... všechno se pomalu vrátilo. „Taky se teď budu toulat. Asi dlouho, doma to není tak, jak se to na první pohled tváří. Doma je s vlky, se kterými ti je dobře a to může být kdekoliv. Ale tam mi s nimi dobře být přestalo,” povídala tak bezemočně, až z toho byla sama zaskočená. Jenže to tak teď cítila. Byla zahořklá a zklamaná, bylo to všechno ještě moc čerstvé.
Ezi měl očividně radost, že stále nosila to pírko. Nehodlala se ho jen tak vzdát, když bylo od něj. Koneckonců byl jediný, ještě vedle táty, kdo ji ještě nezklamal. Ale princátko se rozhodlo, že jí asi také pošmrá nervy. Začal se na ni divně koukat a samozřejmě se náležitě představil Juniper sám. Šedá vlčice nad tím zakroutila očima a udělala ksichtík, ale to už si ji bral brácha stranou a začal do ní hustit. Chvíli na něj jen zírala, oči se jí začaly rozšiřovat nepochopením a vztekem, který se v jejím nitru začal zvedat jako přívalová vlna. Ten jeho tón, ten jeho pohled a způsob, jakým mluvil...
"Co to má znamenat máma?“ zopakovala po něm s ironickým tónem a zvedla obočí. „Ano, slyšel jsi dobře. Protože na rozdíl od naší skutečné matky se o mě tahle vlčice zajímá. Mluví se mnou. Nesoudí mě pokaždé, když se blbě nadechnu!“ vyhrkla, její hlas se třásl, ne strachem, ale potlačovaným hněvem. Udělala krok k němu, aby na ni musel pohlédnout zblízka. „A ty si to necháš líbit, viď? Necháš si vymýt hlavu těma jejich pravidlama, těma jejich představama, jak má vypadat dokonalý potomek. Krásný, poslušný, urozený. Ale víš co, Ezi? My nejsme žádní bohové! Jsme z masa a kostí, stejně jako všichni ostatní!“ štěkla ostře a přejela pohledem směrem, kde stála Juniper. „Nejsi nic víc, než ona, ani než kdokoliv jinej, chápeš to?” sykla ledově a tvrdě se podívala do jeho očí.
„Juniper není žádná tulácká cizinka. Zachránila mě. Pomohla mi, když jsem brečela sama a opuštěná, zatímco vy jste si doma dál hráli na dokonalou rodinu. Nelíbí se mi, jak se na ni díváš a jak s ní jednáš,“ dodala polohlasem, ale s tím nebezpečným chvěním v hlasu, které slibovalo bouři. Odstoupila o krok zvedla bradu. „Možná jsi princ, jak si říkáš. Ale nezapomeň, že i princ bez vlastního rozumu je jen figurka. Zkus ho někdy použít, bratře.“ V očích jí jiskřil vzdor i bolest, kterou se snažila přebít odvahou. A i když se jí hlas ke konci zlomil, tak neuhnula. Mrzelo ji, že i brácha se postupně stával loutkou samozvané královské rodiny. Loutkou bez respektu a empatie k ostatním.

Juni jí potvrdila, že Merle je opravdu super bojovník a všechno ji naučí, až se vrátí. A vůbec, byla strašně zvědavá nejen na jejího partnera, ale i na jejich nový domov. A momentálně i na její nový domov, což bylo zvláštní, nad tím takto přemýšlet. Povšimla si, že její přítelkyně nějak pšíká a posmrkuje. Znepokojeně se zamračila. „Něco tě lechtá v čumáčku?” zeptala se zvídavě. Chtěla ještě vyzvídat skrz Merleho a smečku, ale její zdraví jí bylo přednější. Co když byla nemocná? Muselo by se jejich cestování odložit. To by bylo sice mrzuté, ale nemohla se s ní někde tahat, když byla oslabená, no ne? To by nešlo. Thyra se sice na objevování světa těšila, ale pohodlí Juni jí bylo přece jen přednější.
Po slovech o mámě se její uši trochu stáhly. „Máma…“ zopakovala tiše, až skoro neslyšně. Nebylo v tom odmítnutí, že by jí tak nechtěla říkat, spíše taková bolestná ozvěna. Při tom slově se jí svíralo srdce, stále nevěděla, jestli zlostí, zklamáním, nebo něčím jiným. Ale pak rychle pozvedla hlavu a zasmála se, aby to zakryla. „Tak jo, mami Juni!“ prohlásila napůl hravě a vážně. Juniper už každopádně měla jinou přezdívku, samozřejmě naprosto neprůstřelnou a dokonalou, takže tato nejspíš nehrozila, ale pochopila tím aspoň, jak to bylo myšleno.
S neutuchajícím obdivem v očích se podívala znovu k vodopádům a pak zase loupla pohledem zpět po Juni. „Já vím, ale... Tátu mám ráda. A určitě by si nepřál, abych odešla. Ale jen kvůli němu se tam držet nebudu, to ne. Zvlášť, pokud by to znamenalo nekonečné rozepře s matkou,” zavrtěla hlavou rozhodně. Byla rozhodnutá na sobě zapracovat, aby byla smečce prospěšná a byla v ní důležitá, ale pokud by jí pořád někdo zakazoval být sama sebou... prostě ne. Byla jaká je a ani Nina to nezmění. „Ale teď chci být s tebou. Tady. U vodopádů. Všude, kam mě vezmeš.“
Chystala se rozeběhnout k vodě znovu, když v tom zaslechla známý hlas. Ztuhla, oči se jí rozšířily a ušiska prudce zvedly. „Ezi?” zamumlala si pro sebe nevěřícně a otočila hlavu směrem, odkud se ozval jeho výkřik. A sotva ho zahlédla, jak skáče po kamenech, celá se rozzářila. „Bráško!” zaječela radostí a rozeběhla se mu naprosti. Jakmile se dostala dost blízko, napůl do něj vrazila, napůl ho objala. Tak hrozně dlouho ho neviděla! Ani neměl ponětí, co se dělo doma. Proč je tady a ne tam. Ale bylo to dobře. Aspoň byl vyřazen z toho jinak celo-rodinného zklamání, kterým si právě procházela. „Kde se tady beRrreš? Kdes byl tak dlouho?!” sjela ho přísně a pak se naklonila tak, aby viděl, že stále nosí to peříčko, které jí dal. “Hele!”
A když pak zaregistrovala, že její bratr úplně ignoroval Juniper, pootočila hlavu a štouchla ho jemně čenichem do ramene. „Heej, tohle je Lady JunipeRrr Stínolapka,“ napomenula ho polohlasem. „Moje nejlepší přítelkyně a momentálně průvodkyně a náhradní mamka, tak se koukej chovat slušně,“ sykla k němu důležitým tónem, který nepřijímal námitky. „Juni, tohle je můj bratr Ezekiel Etney z CedRrrového lesa,” představila je tedy náležitě.

<- Armanské hory

Thyra šla vedle Juniper s ocasem vzhůru a pohybovala jím do rytmu kroků. Připadala si, jako by po dlouhé době konečně zase dýchala. Každé slovo Juniper nasávala s dětskou zvídavostí. „Tak to je drsný!“ prohlásila ohromeně. „On musí být úplnej bojovník, že?“ Vyhrkla s jiskřičkami v očích a koukala na ni. Už teď k němu měla respekt, protože si představovala, čím vším si musel takový vlk projít. Když si to tak snažila vybavit, jediný, kdo u nich ve smečce měl nějakou jizvu, byl jen táta. Takže to byl nejspíš taky jediný hrdina smečky. Ostatní byli opatrní na svou vizáž, asi, hlavně si nepocuchat svůj krásný a urozený kožíšek. Pfffr.
Začínala přemýšlet, jak tuhle módu rozbít a kde by takovou jizvu mohla získat a když si tak prohlížela Juni, ani ona žádnou neměla, ale ona určitě byla tak dokonalá, že z každého problému uměla vyváznout bez škrábnutí. No to byl nápad! Musí se učit od ní a pak bude stejně tak nepřekonatelná! Takže žádné jizvy. Ty stejně určitě bolí a princeznička moc na fyzickou bolest zvyklá nebyla. I když byla teď trochu potlučená od losího mláděte a sem tam cítila, jak ji bolí bok.
Když jí pak její mentorka začala vyprávět o partnerství, mladá vlčice poslouchala tiše a s takovou pozorností a obdivem v očích, až to bylo skoro dojemné. „Takže… když se někdo stará, aby ti bylo dobře a ty o něj taky, tak to je ono?“ přemýšlela nahlas. „Tak to možná vím, jaké to je,“ dodala potichu, tak trochu nesměle a pohlédla na ni významně s lehkým úsměvem.
„Ageronská smečka…“ zopakovala sama pro sebe, pomalu, jako kdyby si to chtěla zapsat do paměti. Přemýšlela, jestli tam bude vítaná. Nechtěla se přidávat do jiné smečky, dokud to nebude mít urovnané doma. Vlastně byla přesvědčená, že se tam jednou vrátí, ale jako někdo úplně jiný. Silnější. „A myslíš, že tam s tebou budu moci nějakou dobu být? Jakoby na návštěvě? Jako chtěla bych spíš cestovat a učit se, ale někdy si budeme muset i odpočinout v teple, když se blíží ta zima!“ Zazubila se, jako kdyby to byla hotová věc.
Když došly obě vlčice k vodopádům, Thyra se zastavila a zírala s rozšířenýma očima. Slyšela sice nějaké masivní burácení už daleko odsud, ale vůbec ten zvuk neuměla k ničemu přirovnat. Teď stály před tou nádherou. Voda padající z výšky se tříštila na kamenech a ve vzduchu se třpytily kapky jako stříbrný prach. „To je nádhera!“ vydechla ohromeně a vyběhla blíž, až jí sprška orosila čumák. Začala se smát a točit v kapkách jako malé vlče. „Juni, podívej! To je jako kouzlo!“

Nadšeně zamávala ocasem a zazubila se. „Jak že se vlastně jmenuje?“ zeptala se a pak ji něco napadlo. Nikdy se nezajímala o problematiku vztahů a nic moc o tom nevěděla. A kdo jiný by jí to mohl osvětit, než právě chudák Juniper, která si na ni, na rozdíl od ostatních, očividně vyhradila svůj cenný čas? „No a… Jak to vlastně jako vznikne, že máš jakoby partnera?“ zeptala se zcela nevinně a naklonila hlavinku zkoumavě na stranu. Nedovedla si to představit. „Jak se jako takový partner hledá?“ vyptávala se dál zvídavě. No, puberta byla tady, u ní už hormony řádily o sto šest, takže bylo na čase, aby se zajímala. To, jak rychle nově nabyté zkušenosti převede do praxe, byla věc druhá, samozřejmě.
„To bude hrozná legrace!“ vypískla pak nadšeně a poskočila radostí. Představa, že se s úžasnou Lady Juniper Stínolapkou bude společně učit lovit, byla tak hrozně lákavá, že pomalu pukala netrpělivostí, aby to začalo. Ale první se chtěla někam podívat. Nějaké ty teorie lovu znala, byla jen potřeba je převést do skutečných činů. Takže to mohlo ještě chvíli počkat, ale svět? Ten momentálně počkat nemohl, čekal příliš dlouho. K tomu, že se domů bude moct vrátit, kdykoliv bude chtít, se nijak nevyjadřovala, protože o tom zatím nemohla ani slyšet. Ublížili jí tak moc, že jediný, na koho se nezlobila, byl možná jen brácha a tetička Sesi. A ani jednoho dlouho neviděla, takže netušila, kde jim je konec.
Nakonec se konečně obě vlčice vydaly… někam. Thyra neměla pocit, kam mohou jít, protože to tady vůbec neznala. „Takže tady někde teďkom bydlíš? Jak se ta smečka jmenuje?“ zeptala se, zatímco spokojeně tlapkala vedle ní. Pořád se rozjašeně rozhlížela, všechno zkoumala a všechno si musela prohlédnout, takže to nebyl zrovna nejrychlejší přesun, ale malá princezna měla momentálně pocit, že má veškerý čas světa a náležitě si jej užívala. Juni jí dodala aspoň trochu sebevědomí na to, aby se cítila dost lépe a byla jí za to vděčná natolik, že to neuměla ani vyjádřit slovy. Protože u ní se hezkými slovy poměrně šetřilo, sama s nimi měla trochu problém.

-> Vodopády

Thyra na ni hleděla se směsicí úlevy a obdivu, jako kdyby se právě ocitla v jiném světě. Bylo to poprvé, co někdo její trápení, sny a touhy nejen vyslechl, ale dokonce je uznal jako správné a neshazoval je. Srst na hřbetě se jí lehce zježila vzrušením a očekáváním a přitom cítila, jak se jí v hrudi něco uvolnilo… Tíha, kterou tam nosila už nějakou dobu. Úplně se jí ulevilo a všechno to z ní opadlo. „Děkuju, děkuju, děkuju!“ vyhrkla nadšeně a vrhla se jí okolo krku. Nejraději by Juniper umačkala, naštěstí na to neměla sílu. Byla sotva puberťák a to jen chvíli. Fyzicky zdatná nebyla ani trochu a to právě i kvůli tomu, že toho doposud nic moc nedělala. S fyzičkou na tom tedy nebyla nejlépe i na svůj věk. Sice se pořád potulovala po lese a kolem něj, ale bylo to nic moc.
Pak horlivě přikyvovala. Jasně, že chtěla být samostatná a svobodná, kdo by to nechtěl? Možná jen ti, kteří nebyli od nikoho neustále svazováni. Pak se jí rozzářily oči, když padlo jméno jejího partnera a že by ji mohl něco naučit. „Takže by mě opravdu mohl naučit lovit?“ hlesla s jiskřičkou naděje, která v ní vzplanula téměř okamžitě. „Já… Já to zvládnu, uvidíš! Budu se učit, dokud to nebude dokonalé! Můžeme spolu!“ zvedla hlavu, tentokrát už pevněji a v jejím hlase bylo znát, že se znovu konečně volně nadechla života.
Juni jí potvrdila, že tomu chování její rodiny také nerozumí a vlastně si úplně skvěle notovaly. Šedá vlčka byla plna nadšení a vděčnosti, že si spolu takhle rozumí. „Ano, ale teď už budeme obě dvě princezny v utajení. Nesmíš o mém původu nikomu říkat, dobře? Budeme tajné princezny! Až budu jednou silná a všechno umět, vrátím se tam a všem ukážu, zač je toho loket!“ prohlásila odhodlaně a v očích jí blesklo. Úplně se tam viděla, jak tam stojí na vrcholu, vítr si pohrává se srstí a všichni se jí tam klaní. Celý svět jí padne k nohám. Ach, jaká krásná představa.
„Ty jsi nejlepší,“ pošeptala dojatě a zavrtěla ocáskem. Už se usmívala a kromě mokré srsti pod očima nebylo po pláči ani památky. „Jsem svobodná duše a to mi nikdo nevezme,“ zopakovala polohlasem, jako kdyby si ta slova vrývala do paměti. A pak rozzářeně zvedla hlavu. „A kam půjdeme? Vzala bys mě na nějaké hezké místo?“ zaškemrala s nadějí v hlase a udělala vlčecí kukuč. No šla by odmítnout?

Juniper jí popsala, kde se nachází a prý jsou vedle lesa, kde momentálně Juniper bydlí. Thyra na ni zůstala hledět s vytřeštěnýma očima, jako kdyby ani nevěřila tomu, co právě slyší. Nabídka zůstat někde jinde… S někým, kdo jí skutečně naslouchá. Kdo ji neodsuzuje za každé zaváhání, chybu a slovo. V jejím nitru se rozhořel plamínek naděje. „Opravdu bych… mohla?“ hlesla tiše a uši se jí mírně zvedly, i když stále váhavě. Nebyla zvyklá, že by se o ni někdo takto staral. Bez výčitek, chladného pohledu a přísných slov. Juniper pro ni vždycky znamenala něco jako světlejší kout světa, jako místo, kde mohla být prostě jen Thyra, ne ta, která musí neustále něco dokazovat a hrát si na něco, co není.
Pak polkla, aby už nadále nebrečela a přikývla hlavou. „Chtěla jsem zkusit lovit… Bude mi rok, chci se vydat na cesty, poznat svět, ale jak můžu, když si nic neulovím? Mám někde umřít hlady? Všude brali jen ségru s bráchou a já byla skoro pořád sama! A pak, pokaždé, co jsme se viděli, byl pořád jenom nějaký problém, hlavně s máti. A vždycky si pak odkráčela, aniž by se vůbec snažila mě něco naučit. Rozumíš tomu? Chtěla po mě zázraky, ale sama mi pořádně nic nedala,“ odfrkla si. Evidentně zoufalost nahradil vztek a pohrdání. „Už nejsem Thyra Nina z Cedrové smečky, Juni, už jsem jenom Thyra,“ prohlásila se vzdorovitým odhodláním v jantarových očích a překvapivě pevným tónem.
Lady Juniper Stínolapka ji jemně chlácholila a nabízela jí útočiště. Mladá vlčka se natáhla, aby se dotkla čenichem její brady, jako by hledala poslední ujištění. „Můžu… být s tebou?“ zeptala se a v jejím pohledu bylo všechno. Křehkost, bolest, ale i upřímná touha patřit někam, kde ji někdo přijme. „Ukázala bys mi svět, prosím? Celý, celičký? Chci vidět krásy našich krajů a poznat nepoznané!“ žadonila jako malé vlče, kterým ještě nedávno byla a s dychtivým očekáváním v očích na ni koukala, jako kdyby stačilo jen dát pokyn a obě mohly vyrazit na velkolepou pouť.

Thyra se zhluboka nadechla, ale byl to spíš takový ten trhaný a nejistý nádech, takže bylo zřejmé, že ještě neutichla po tak dlouhém pláči. Chvilku mlčela, jen se tiskla k jejímu kožíšku a nasávala její pach, který pro ni znamenal bezpečí a oporu, snad větší, než dostala od kohokoliv z rodiny. Teprve po chvíli se trochu odtáhla, ale jen na tolik, aby u ní zůstala co nejvíce přitisklá a zároveň na ni koutkem oka viděla. „J-jenže… Já… Já ani nic neumím. N-nikdy jsem nikde pořádně nebyla a… Ani nevim, kde jsem teď!“ vyhrkla přerývavě zoufalým tónem. Byla jen kousek od smečky, byl jí už rok, ale byla ztracená. Jak by taky mohla vědět, když ji nikdo nikdy nikam nevzal? Všude chodili jen její sourozenci. Každopádně představa, že se nevrátí, pro ni byla momentálně více, než lákavá. Byla samozřejmě ublížená a dotčená. Které děcko nemělo někdy sbalený kufřík, když se naštvalo na rodiče?
Pak poslechla její radu a zhluboka se nadechla. „To všechno… prostě…“ začala nejistě a zahrabala tlapkou do hlíny, jako by snad hledala odvahu. „Nejdřív… jsem chtěla ukázat, že taky něco zvládnu. A hlavně už jsem se sama chtěla konečně něco naučit a dokázat, že nejsem jenom… k ničemu,“ polkla a hlas se jí na okamžik zlomil. „Ale všechno se zvrtlo.“ Při těch slovech se jí opět zachvěl hlas a oči zvlhly, i když teď už naštěstí neplakala zcela nekontrolovatelně, byly to jen tiché kapky dopadající do její srsti. „Já… já jsem si myslela, že když jim ukážu, že jsem statečná, budou na mě pyšní. A-ale vždycky je to špatně. Ať udělám cokoliv,“ vydechla nakonec a zavrtěla hlavou. V jejím postoji se mísil vzdor s hlubokou bolestí. Zase před sebou viděla mámu s tím jejím chladným pohledem. Připadalo jí, jako kdyby ji snad ani nikdy neměla ráda. Ty temné chvilky převažovaly nad těmi lepšími. Nina se vždycky jenom na chvíli ukázala a vždycky ji zcepovala.

Thyra sebou při doteku jemně trhla, jako kdyby snad očekávala, že jí zase někdo ublíží. Sice jí do teď fyzicky nikdo neubližoval, ale to, co si prožívala uvnitř, bylo mnohem bolestivější než to, že ji před chvílí zválcovalo losí mládě. Poznala ale známý hlas. Juniper. Vzhlédla k ní, chyběla jí jenom křídla, takhle ji teď mladá vlčí slečna viděla. Anděl. Slzy se jí okamžitě rozkutálely po tvářích znovu, jako když někdo otevře přetékající nádrž.
„A-asi nejsem zRrraněná,“ hlesla přerývavě mezi vzlyky. Hlas měla ochraptělý, jako kdyby běžela a brečela celé hodiny. „Jen…“ kníkla a zastavila se, protože ani nevěděla, jak svoji situaci popsat. Juniper toho nevěděla tak moc o tom, co se svou rodinou prožívala. Vždycky se s ní raději oddala bezstarostným hrám, než aby si stěžovala. Nerada si stěžovala, když byly lepší věci na práci. Pohled upřela do země, vyčerpaná, rozcuchaná a špinavá. Kdyby ji tak viděla matka, jistě by jí zase pucovala bachor.
Přítomnost Juniper byla jako plamínek ohně ve zmrzlém prostoru. Tak hřejivá a konejšivá. Zvedla se a přitiskla se k ní, aby si mohla pobrečet do jejího kožíšku. „Já už… já už se tam nechci vRrrátit,“ přiznala nakonec mezi vzlykáním zoufalým tónem, jako kdyby jí snad šlo o život. Její bolest byla přímo hmatatelná, nebylo tady to zasněné vlče s touhou po dobrodružství, byl tu zlomený mladý vlček pln zklamání, zoufalosti a nepochopení, které muselo snášet už měsíce.

<- Severní galtavar

Thyra běžela dlouho, až jí začaly pálit tlapky a dech se jí zadrhával v krku. Ještě v kombinaci s pláčem, který nedokázala krotit. Když se konečně zastavila, byla tak daleko od ostatních, že slyšela jen divoký tlukot svého vlastního srdce a šum listů opodál. Ohlédla se. Nikde nikdo. Čekala aspoň nějaký záblesk siluety, kroky v trávě, nebo hlas, co by ji volal. Ale nikdo nikde. Chvíli stála nehnutě, nedokázala to pochopit. Pak jí spadly uši do stran a v očích se jí rozlily další slzy. Nikdo za ní nešel. Nikomu za to nestála. Neschopnej buran. Takhle se přece princezny nevyjadřují. Takhle se princezny nechovají! Vztekle máchla tlapkou a udeřila s ní do země pod sebou, aby slova matky vyhnala pryč ze své hlavy. Měla takový vztek a nevěděla, na koho více, jestli na sebe, nebo na matku, nebo na všechny ostatní členy rodiny, co tam byli.
Došla až na okraj nějakého lesa, který byl sice cítit smečkou, ale v tuto chvíli ji to bylo úplně u zadku a schoulila se mezi kořeny stromu. Ovinula kolem sebe ocas, snad aby si připadala menší a neviditelná. Přitom uvnitř sebe křičela. Chtěla, aby za ní někdo šel, aby ji někdo volal, aby aspoň jediná živá bytost měla zájem o ni. Ale nebylo to tak. A právě v té prázdnotě se cosi zlomilo, ne hněv, ale bolavé přesvědčení, že zůstala sama. Že už se k té rodině vrátit nechce. Ona jim nestála o utěšení, ona nestála o takovou rodinu. Možná, že kdyby se někdo zajímal, přešlo by ji to. Ale takhle... Byla opravdu nalomená k tomu, aby se vydala vlastní cestou. Tiše vzlykala, srst pod očima už měla zmáčenou od slz a vytáhlé tělíčko se chvělo.

Thyra zvedala hlavu ze země jen velmi pomalu, tělo ji bolelo na každém kousku, cítila snad každičkou kost ve svém těle. Stále cítila otisk tvrdých losích nohou na boku a hrudi a sotva popadla dech. Do očí se jí draly slzy. Nezvládla jsem to, nezvládla jsem to, pomyslela si a vyděšeně kolem sebe koulela očima. Zkoušela pláč zahnat prudkým polykáním, ale při pohledu na tátu, který ji obíral packami jako malé mimino, se v ní všechno prolomilo.
„Já… Já jsem to chtěla dokázat,“ vyhrkla ochraptěle, přičemž se jí zadrhával has. Slzy se už prorvaly a jednoduše stekly po tvářích, zatímco se jí mezi vzlyky draly ven slova: „chtěla jsem být silná! Chtěla jsem být jako vy!“ Vzlykla, naprosto zahanbená, že místo obdivu si vysloužila jen vyděšenost a obavy tatínka. A aby toho nebylo málo, matka si přišla kopnout opět ve chvíli, kdy to nejméně potřebovala.
Zatímco ji nespouštěla z očí, začala se zvedat na třesoucí nohy a chvilku balancovala. To, co z její tlamy zaznělo, ji bodlo přímo do srdce. „Já nejsem žádný buran!“ zakřičela za ní vztekle, i když se jí hlas zlomil a přešel do plačtivého tónu. Pokud tady chtěla někomu něco dokazovat, byla to hlavně ona. Chtěla být stejně oceňovaná jako sestra, i jako brácha, kterého neviděla kdo ví jak dlouho. Místo toho? Dělala v jejích očích pořád jen něco špatně. „Já… já jen chtěla, aby na mě byl konečně někdo pyšný! Ale tady nikdy nikdo nebude! Pořád jenom ty vaše zpropadený pravidla a přetvařování, jak jste – jsme dokonalí! Mám téhle rodiny plný zuby!“ křičela zoufale a uplakaně za Ninou.
Pak už nevydržela stát na místě. Věnovala zvláštní pohled tatínkovi, snad jako kdyby se omlouvala a se slzami v očích a bušícím srdcem se otočila a rozeběhla pryč. Každý krok ji bolel, ale byla rozhodnutá se dostat co nejdál od jejich pohledů. Pajdavě mizela z jejich dohledu a slov, aniž by se otočila. Buran, buran, buran... Rezonovalo jí v hlavě, která jí třeštila.

-> Armanské hory

Plížila se s břichem u země, plně se soustředila a snažila se neztrácet stopu. Opakovala tu pozici po mamince, protože takto to určitě bylo správné. Občas to nebylo jednoduché, na nějaké chvilky měla dojem, že vůni ztrácí. Přesto na sobě nedala nic znát, zvlášť, když ji následovala mladší Thea, která za její pomoc děkovala. Thyrka jen letmo přikývla, aniž by ze sebe vydala hlásku. Máma jasně zdůraznila, že mají být tiše a ona nechtěla být ta, která to teď pokazí. Musela dát jasně najevo, že umí jak lovit, tak vést! Samozřejmě si dělala nároky na to, aby jednoho dne byla ve smečce vysoko postavená a oceňovaná. A ideálně aby byla lepší, než její sestra.
Pak najednou přišla od Niny pochvala, že jdou správně a budou je všichni následovat. Pubertální vlčka málem praskla pýchou, každopádně hned věděla, že to zajímavé teprve začíná. A taky že jo! Mamka najednou byla fuč a odháněla velké kusy losů od matky s mládětem. Zatímco Vera velela, že mají běžet na místo určené, Thyra na chvíli zamrzla na místě. Jednou tlapou měla nakročeno k lovenému mláděti, protože chtěla dokázat svou sílu a um. Druhou tlapou směřovala k sestře a nováčkovi. A nakonec jí instinkt nedal a ona se najednou hnala za mládětem losa s úmyslem ho strhnout. Bylo to mládě proti mláděti. Bylo to fér, ne? Co by se mohlo pokazit. Fakt, že losí mládě je i tak stále na adolescenta velké sousto, si mladá vlčice neuvědomovala.
Přesto mu šla ale po nohách, tak, jak jí to velela hlava, vyhýbala se kopytům a snažila se mládě zpomalit, aby mohla doběhnout k jeho předním běhům, kde by mu skočila po krku. To se ovšem nedařilo, protože na nic z toho neměla ani dost zkušeností, ani dostatečnou sílu, takže se za nedlouho spíše zapletla velikánovi pod nohy, protože prudce změnil směr. Vznikl z toho nehezky vypadající karambol, kdy se její tělíčko několikrát protočilo mezi dlouhými nohami mladého losa, ozvalo se zakňučení a rozpláclí na zemi zůstali oba dva.

<- Cedrové království

Zasmála se, když zaslechla, co Thea pověděla skrze svojí babičku. „Tak to je supeRrr,“ podotkla. „Babi a děda.“ Zopakovala po ní pobaveně a zakroutila nad ní hlavou. „Takže plán je jakej? Chodit po Galliree a ptát se každého druhého, jestli není tvoje babi a děda?“ zeptala se a zastříhala ušima. Na odpověď byla velice zvědavá. Protože pokud nevěděla Thea nic, jenom to, že mají žít někde tady, tak to bylo asi trochu zbytečné hledání? A to ani Thyra sama netušila, jak je vlastně Gallirea daleko, protože se za svůj kratičký život dostala nejdál do Jedlového pásu.
Thyra po mamince zaskočeně koukla a pak se významně narovnala. Ta pochvala byla nečekaná, protože byla připravená na další napomínání. Ale jestli byl někdo mistrem v překvapení, byla to právě mamča. Pubertální vlče vědělo v hloubi duše moc dobře, jak ji Nina miluje, nejspíš dokonce věděla i to, že ji nemá ráda o nic méně, než její sestru, jen si to v poslední době nechávala nějak přerůst přes hlavu. To byly pořád nějaké výpravy támhle s mámou, támhle se starším bratrem, pak jí přebrala Ikrana a zakončila to přebráním pozornost nového vlčete, kterému očividně vymyla mozek a pak nebylo schopno s Thyrou komunikovat normálně. „Po tobě, maminko,“ pověděla pak se sebevědomým úsměvem a zavlnila ocáskem.
Pak utichla a pozorně poslouchala, co jim Nina říká. Odhodlaně přikyvovala a soustředila se na všechno, co bylo řečeno. Ona tu výhodu, že by ji učil Reonys stopovat, neměla. Ale jelikož se vesměs hodně toulala po okolí, zvláště kolem jezera, už kde co hledala, čenichala a stopovala. Nemohlo to být tak složité. Přitiskla se tedy k zemi, přesvědčená, že teď působí stejně lovácky, jako dospělí. Koutkem oka zkontrolovala Veru, jak se plíží vpřed a okamžitě jí zašimrala v břiše známá dávka soutěživosti. Samozřejmě, že sestra už zase vypadala, že přesně ví, co dělá! Thyra se napjala a i když jí pach v čenichu nedával jasnou odpověď, rozhodla se, že na to prostě přijde sama. Jasně, že to zjistím, pomyslela si, jako by sama sebe ujišťovala a podívala se rychle po Thee. Ta vypadala, že z nich tápe nejvíce. V tu chvíli si Thyra připadala větší a důležitější, a tak se tiše připlížila k ní blíže. „Hele,“ pošeptala a pyšně přimhouřila oči. „když mě budeš následovat, tak to zjistíš taky. Já jim to ukážu.“ V čenichu jí pořád všechno splývalo, ale i tak se vydala o pár kroků vpřed, břicho stále nalepené na trávu a ocas sebevědomě natažený, jako by už teď vedla celý lov.

Thyra přimhouřila oči, když se máma pustila do pucování. Chladný pohled Niny jí sice naznačil, že to myslí vážně, ale v hlavě Thyry okamžitě narostl ten vnitřní odpor malé pubertální vzpoury. Máma se skrz její vyjadřování opakovala jako kolovrátek a šedá vlčka z toho byla více než rozzlobená. Byla snad její věc, jak mluví, ne? Mluvila tak, jak jí to přišlo normální a přirozené. Nebude ze sebe nic tlačit na sílu. Zlehka napjala ocásek a nesouhlasně si překročila ze strany na stranu. Pak si otráveně povzdechla, aniž by spustila oči z matky. „No jasně,“ procedila skrze zuby, zatímco se narovnala a tak tak se držela, aby nedodala cokoliv jiného. Měla sto chutí si pustit pusu na špacír, aby Nina zjistila, že to, jak se vyjadřovala do teď, byl ještě slabý čajíček, ale nakonec se jen nepatrně zamračila a přetočila očima.
Když však Vera s ožívajícím nadšením potvrdila svůj souhlas, Thyrka nemohla úplně tak skrýt, že ji to nakonec nakazilo. „Jasně, poslední linie, to není nic, co bychom nezvládly,“ odfrkla si na oko otráveně, zatímco trochu imitovala mamčin hlas, samozřejmě tak bokem, aby to královna lesa neslyšela. Ta nabubřelost smíchaná s nadšením, že jdou na lov a budou mít nějakou funkci, i když jakousi pofidérní, jí trhala zevnitř. Pralo se to tam jako dva rozlišné světy. Podrážděnost z dalšího matčina napomenutí jí sem tam ještě zablesklo v očích, ale nakonec nadšení z možnosti se zapojit do aktivity převládlo. Ocásek se jí houpal vzrušením, hlavu měla trochu skloněnou a uši napnuté. Byla připravená reagovat na jakýkoliv pohyb nebo signál.
Očima sem tam sjela Theu, která ji téměř odbyla s tou záhadou. „Jak jako složitější?“ prskla k ní, evidentně si na ni vybíjející jak předchozí dějství, tak to, že s ní nebyla ochotná záhadu sdílet, zatímco se sestrou o tom beztak tlachala kdo ví jak dlouho. Tohle upřednostňování Very před ní už jí přerůstalo přes hlavu a byla ohledně toho čím dál choulostivější. Nechápala, proč se jí každý klaněl k tlapkám a motal se kolem ní, jako by byla v Cedrovém králoství jedinou princeznou. Buď si princeznička, buď! Ale tak dobře, jako lovím já, ty nikdy nebudeš! Vyslala nenávistnou myšlenku k sestře.

-> Severní Galtavar

Obrátila hlavu k nováčkovi a v očích měla směs výzvy a povýšenosti. „No jasně, že jsem tam byla,“ odsekla, ale už ne tak ostře, jako předtím. Spíš jen s jakousi výtkou, že na ni Thea zapomněla. Jak jen mohla přehlédnout královské dítě a pak ještě zapomenout? Pffr, spratek, pomyslela si dotčeně a narovnala se. „Tak snad se to příště nestane,“ dodala tónem, který mohl znít i přátelsky, nebýt toho, že na konci cukla výhružně koutkem a očima ji probodla.
Sestra pak přiblížila Thyře onu záhadu, kterou tu spolu řešily. Odignorovala její otravně vypadající významné pohledy, nad kterými pouze protočila očima. Expertka na záhady stála přímo tady, před nimi. Dejte jí zadání a ona za chvíli přijde s řešením. Loupla zase pohledem na Theu, ale ta se nijak nevyjadřovala. No, bylo těžké něco luštit, když nepodá indicie nutné ke splnění. „Aha a kdo by to měl být? Jak se jmenuje, nebo tak něco?“ zeptala se teda otráveně, protože to zatím vůbec nefungovalo tak, jak by u řešení záhady mělo.
Pak se do toho vložila máma. Začala mluvit a Thyrka zírala, jako by se musela snad přesvědčit, že slyšela správně. Opravdu se mohly zúčastnit? Přesněji, aby nebyly jen pasivními diváky, ale skutečně měly nějakou roli? V té šedé hlavě se to chvíli pralo. Potřeba protestovat, protože nikdo nebude určovat, co smí a co ne, ale zároveň tam byl i jiskřivý plamínek nadšení, který se v ní rozhořel, že se bude moci účastnit. Jenže… „Stopovat?“ zopakovala pak se značným zklamáním v hlase. „Takže jako vyčmucháme losa a pak zase budeme jen stát a hledět?“ ptala se se značným pohoršením v hlase a na truc se posadila. „PrRRoč nemůžeme aspoň nějak z dálky nahánět a zajistit, aby kořist neodběhla někam, kam nemá?“ Poslední otázka zazněla s prosíkem v hlase. Doufala, že bude moct dělat něco zábavnějšího, než stopovat.
Jakmile se přidala Ciri, zamávala přátelsky ocáskem. „Čau sestři,“ pozdravila ji. Už si proti ní nepřipadala tak malinká, jako naposledy. Bylo to dlouho, co se viděly, že? Naposledy se tak hezky zahřívaly navzájem v úkrytu. Nebo spíš Ciri ji.

Thyra se cítila v poslední době nějak nekomfortně, takže doufala, že přijde nějaké rozptýlení. Elegantně se protáhla, vlčka už nebyla žádným prckem, naopak začínala být přiměřeně ke svému věku docela vysoká, tenká a nohatá. Prostě typický puberťák. A to asi nejen vzhledem, ale dle jejího častého podráždění v poslední době i chováním. Tak jo, uvidíme, kdo tu dneska tahá za nitky, sestro, pomyslela si a přitom sledovala ty dvě. Vera představila mladší vlče jako Theu. Super, byl tu někdo nový, před kým by mohla ukázat svou dominanci, aniž by se zdála být hrubá.
Když se ale Thea představila sama a s nadšením, Thyrka se ušklíbla tak, že z ní vzešlo krátké šibalské zavrčení. Ocásek se jí pohyboval ze strany na stranu, ale pomalým tempem, jako kdyby říkala „aha, takže nováček si myslí, že je připraven na všechno.“ Naklonila hlavu na stranu. „Je mi líto, že jsme se potkaly až teďka,“ zopakovala naschvál upískaným hláskem, přičemž plantala jednou přední tlapkou ve vzduchu. „Tak to jsme se teda nepotkaly až teďka, milá zlatá,“ zprahla ji ihned překvapivě přísně a přimhouřila u toho stejně tak i oči. Ona jí to teda rozhodně nezapomněla. Ona ne!
Jenže pak přišlo téma záhady. A ty šedá vlčka milovala nade vše, takže jakákoliv pubertální podrážděnost byla ta tam a z Thyrky se zase vyklubalo to roztomilé vlče toužící po dobrodružství. Přísná kukadla se zase zakulatila, začala se třpytit a ocas se houpal přátelsky. „Záhada říkáte?“ zopakovala v rychlosti a házela očkem z jedné na druhou. „O co jde, o co jde?“ pošeptala ve spěchu, toužící vědět, o co tady kráčí.
Ale to už táta hlásil něco o lovu. Do toho se Thea vyptávala na další sourozence. A cedrová princezna, opět plna negativních emocí, protože jí toho připadalo kolem strašně moc, nevrle protočila očima. Když v tom Vera zahlásila něco, s čím překvapivě musela souhlasit! „Jo, přesně tak! Ne, díky!“ Jenže na rozdíl od sestry byla hlasitější. Svůj vzdor dala jasně najevo. Pokyvovala Veře na souhlas, což bylo až k údivu. „Tak tak, děsná nuda. Já chci lovit. Zakousnout něco,“ procedila skrze zuby poslední větu, lačnící po krvi. Asi byla, chudák hladová. Tikla pohledem k Thee. „Jo. Ne. Nevim. Jen jsme se koukali z povzdálí. Úplně o ničem,“ odfrkla si.