Gallirea - Příspěvky uživatele

6. Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

Thyra se při odpovědi Seilah zamyslela. „Hmm… To už je docela dlouho,“ přikývla, zatímco jí do uší doléhal táhlý cvrkot z vysoké trávy opodál. V mysli si zkoušela přepočítávat roční doby a ani to nedokázala, protože ona zatím prožila jen první zimu a léto. „Tolik nejsem ani na světě,“ podotkla trochu dotčeně. „To jsi přišla teda o hodně, ale neboj… to napRrravíme,“ ujistila ji veledůležitě. Sice nebyla u jejího narození, ale mohla toho s princezničkou ještě hodně dohnat, pokud by se rozhodla zde zase zůstat. „Přišlas o hromadu věcí, to jo, to jo…“ podotkla s teatrálním povzdechem, jako kdyby kdyby o všem věděla mnohem víc, než skutečně věděla.
Když Seilah vyslovila to zvláštní slovo, Thyra nadšeně kývla. „Jo! Ka-la-mi-ta!“ zopakovala ho s pečlivým rozložením, aby se nezadrhla. „Byla to hrRrozitánská zima,“ vysvětlovala dramatickým šeptem, zatímco otevřela oči dokořán a efekt tomu dodalo hejno ptáků a jejich třepotání křídel, které na okamžik přehlušilo i šum listů ve větru. „Všude sníh až po uši, nemohla jsem ani chodit! Voda zmRrrzlá, nebylo vidět na kRrrok, hRrrozně fučelo a do toho padal sníh. PrrRostě zima až na kost,“ nakrčila čumák, aby zdůraznila, jak moc nepříjemné to bylo.
Slova starší vlčice o vlkovi, který jí ublížil, ji zaskočily. Zadívala se na ni a mlčela o něco déle, než bylo obvyklé. „Jen že jste byli na stejném místě?“ šeptla zaskočeně. Její strach z ostatních cizích vlků se v jejím nitru nepříjemně prohloubil. „A… To ti to opravdu nijak neobjasnil?“ zeptala se s nadějí v hlase, protože pořád nerozuměla tomu, proč by někdo jen tak někomu ubližoval. Co to mohlo být za blázna? Nebo proč se něco takového vůbec dělo. „To ho jako jenom tak napadlo tě… Kousnout? A jsi v pořádku?“ zeptala se skoro nešťastně a přejela ji koumavým pohledem.
Ale vlčice začala konečně mluvit. Opravdu to všechno mělo nějaký důvod, prý pro růst. „No ale… Vyrůst můžeme i bez toho, aby nás nějaký blázen napadal, nebo ne?“ ptala se dál s lehkým nepochopením. Na mozeček vlčete tohle bylo asi opravdu hodně. A i když i jí bylo ublíženo, i když ne přímo, pořád jí nešlo do hlavy škaredé chování ostatních vlků k druhým vlků. Ohlédla se směrem, odkud zaslechla zpěv toho hejna, co před chvílí prolétlo a cítila se trochu lépe. Les ji chránil. Tady byla v pohodě. „Jestli se ti za ním nechce, můžeme tu ještě být spolu,“ navrhla.

srpen 1/10 | Lady Juniper Stínolapka

Déšť bubnoval do listů, kapky jí stékaly po čumáku a každá z nich opravdu studila. Thyra běžela lesem a i když se snažila tvářit důstojně jako vždycky, moc jí to nešlo. Občasné uklouznutí na mokré zemi její královskou pózu kazilo. Kapradinový list s kvítkem, který si ještě před chvílí nesla za uchem, se jí teď připlácl k srsti a květina se proměnila v nevýraznou mokrou kuličku… Ostatně stejně jako jejich nositelka. „Tohle není počasí pro princeznu,“ zamumlala si pro sebe trochu v panice, protože nevěděla, kam vyrazit, nebo se schovat. Nevěděla, kam přesně míří, jen, že potřebuje něco nad hlavou. Něco, co ji schová před nebem, které na ni sypalo celé jezero vody.
Všechno kolem ale vypadalo stejně. Mokré kameny, tmavé stíny a voda stékající mezi nimi. Jednou jí to uklouzlo a jen ta tak se zachytila, aby nespadla. Srdce jí bušilo a dech těžknul. Polekaně sebou trhla při každém hromu a měla čím dál větší strach. Napadlo ji, že takhle princezna Thyra Nina z Cedrového lesa přeci nemůže umřít. Ne teď, když byla samokorunována na Lesní královnu. Byla by to vskutku nedůstojná smrt! Netušila, že jen pár desítek kroků od ní, pod skalním výběžkem sedí někdo, kdo má stejné přání… Najít klid a sucho. Ona neviděla pomalu ani na špičku svého čumáku a motala se v kruzích.

<- Vvj

Povšimla si, že nad tím Seilah nějak moc přemýšlí. Zamyslela se snad nad její mámou? Nad Ninou? Jako by o ní vůbec nic nevěděla. A malá vlčka zase skoro nic nevěděla o Lucy. A čím dál více jí tato záhada šrotovala v hlavě. Měla by se brzy někoho zeptat. A kdo bude lepší na zodpovězení jejích otázek, než táta, který v tom hrál tu největší roli? Vypadalo to, že by se tak trochu mohla začít vyptávat i téhle vlčice. Konečně propustit uzdu své zvědavosti a vyždímat z ní to, co půjde. „No… A jak je to dlouho, cos tam byla naposledy?“ zeptala se jí nenápadně, zatímco kráčela směrem k Cedrovému lesu.
„Říkal, že by měla být v pohodě, či co,“ odpověděla s hraným nezájmem, jako kdyby byla velmi nad věcí. „A asi je, pRrrotože nás zachRrránila předtím… Tou… Kama. Kali…Kalamanou?“ snažila si marně vzpomenout na ono slovo, které se používalo, když venku řádila tak krutá zima, že se nedalo ani vystrčit čumák ven z úkrytu. A to nejen kvůli tomu, že byl ten vchod také zasypaný sněhem, ale hlavně by ten čumák i tak hned byl jako rampouch. A upadl by. Jo, stoprocentně by upadl. „A my dva si taky mimochodem rRrozumíme,“ podotkla veledůležitě. Byl to asi její jediný přítel. Juniper byla také super, ale tu dlouho nepotkala. Ostatní… Lítali tam, kam je zavál vítr.
Pozastavila se ovšem ještě nad jednou věcí: „pRRoč by vlastně někdo někomu bezdůvodně ubližoval?“ zeptala se znepokojeně a bezděky jí přejel mráz po zádech, až se jí z toho zježila chlupiska na týle. Byla to nepříjemná vzpomínka na vlka, který ji málem v místním jezeře utopil. Musela se za sebe ještě krátce ohlédnout, zda tam někde u vody nestojí a nehledá další oběť pro své nekalé činy. „Všechno má nějaký svůj důvod, nebo ne?“ zeptala se ještě nejistě, zatímco na Seilah vzhlédla s nadějí v očí.
Tu už ale obě vlčice, jedna malá a druhá velká, překonávaly hranice smečky. Seilah potvrdila, že počítá se vším, na co ji Thyra varovala. Takže vlče pouze s krátkým „hm“ ostře přikývlo a s důležitým výrazem ve tváři pokračovalo hlouběji do lesa, jako kdyby jí to tu celé patřilo a ona zde byla královnou. Ale další slova vlčice ji opět uvedly na pochyby. „Hm. Jo, to asi miluje,“ zabručela pak pouze rozmrzele. Měla na to poslední dobou svůj názor.

13.Napiš post, kde má tvé vlče v srsti něco letního (např. písek, květinu, šupinu, prach z cesty).
červenec 10/10

Nevěděla jak je to možné, ale cítila, jak jí les naslouchal. Možná to bylo kvůli tomu tichu, co kolem v ní v lese zavládlo. Neztrácela pocit, že je stále v pohádce. Ve výrazu se jí rozlil úsměv, spokojený a šťastný. Připadala si dnes opravdu plná krásných zážitků a dojmů. Položila se na záda na do mechu a chvíli jen tak zasněně hleděla do korun stromů, ve kterých prosvítalo slunce a modravá obloha.
Až ve chvíli, kdy na ni lezly dotěrné myšlenky, že jí je líto, že je tu sama – opět – se znovu pomalu zvedla a s tichým syknutím setřásla pár jehliček ze zad. Než však stačila vykročit na další tůru, ucítila jemné zašimrání za ušima. Na pírko, co jí věnoval bráška, byla už zvyklá, tohle muselo být něco jiného. Otřásla se a pak se zarazila. Zachytil se jí tam kapradinový list, stočený jako jazyk hadího krále, menší a sytě zelený a vedle něj malý květ, tak maličký, že by ho mohla i přehlédnout, kdyby se zrovna netřpytil ranní rosou a neodrážel něžný paprsek slunce.
Zatajila dech. Chvilku si myslela, že se do ní zakousl nějaký duch lesa, co si nechtěl nechat diktovat, ale… ten květ vůbec nekousal. Jen se jí tiše držel v srsti, jako kdyby věděl, že ho malá vlčka odnese dál a bude šířit poselství.
„To je pro mě?“ špitla tiše. Když jí nikdo překvapivě neodpověděl, stejně se usmála a vztyčila čumáček hrdě jako opravdová korunovaná vladařka a vykročila s kapradím za uchem a květinou. Nesla si to pyšně, protože věděla, že přesně takto se pozná, že byla lesem uznána. A o to jí celou dobu šlo, očividně byla dobrou lesní vladařkou.

16. Napiš post o záchranné akci – tvé vlče najde něco, co podle něj potřebuje zachránit
červenec 9/10

Lesní trůn osiřel. Pařez zůstal prázdný, bez důstojných tlapek panovnice a suchý list, který se otřel o její sličnou tvář, ležel pod ním jako důkaz, že tady byla sama lesní královna. Ta totiž vyrazila do lesa, mezi své poddané. Všechno se zdálo být v pořádku, ale pak se zvedl větřík který rozevlál její heboučkou srst, a v tu chvíli to zaslechla. Tiché, téměř neslyšné kvák. Nejspíš by ho většina kolemjdoucích přeslechla, ale ona ne. Ne Její Výsost, Ochránkyně všeho lesního. Přimhouřila oči a plížila se za zvukem. Vysoká tráva jí místy sahala až po hřbet, ale to ji nezastavovalo. Když pak opatrně nakoukla za rozpraskaný kámen kousek od mýtiny, spatřila to. Malou žábu. Byla zamotaná do pavučin, které byly vytvořené na spadených větvích nízko nad zemí. Žába sebou škubala, ale síť ji kupodivu držela opravdu pevně.
Thyře se zatajil dech. „Chudinko…“ pípla a hned se narovnala do celé své královské výšky. „Neboj se! Já tě zachráním!“ Bylo to hrdinské, vážné a slavnostní, jako už několik předchozích pár hodin. Žila si v tomhle lese svůj vlastní svět, svou pohádku. Opatrně začala pavučinu cupovat, přičemž měla jazyk vyplazený venku soustředěním. Síť byla lepkavá a trochu jí zůstávala mezi drápky, ale malá vlčka to nevzdávala. „Odteď jsi pod mou ochranou,“ zamumlala. Najednou jí spadla šiška přímo na záda a ona s trhnutím nadskočila. „Tohle si spolu vyřídíme! Půjdete na popravu!“ štěkla dotčeně, než si zase odkašlala, aby pokračovala ve vysvobozování nebohé žabky.
Když byla poslední nit přetržena, malý tvor okamžitě poskočil a s dalším kvák zmizel v kapradí. Thyra jej sledovala s naprosto vážnou tváří, neschopna slova, protože očekávala tisíceré díky a líbání tlapek k tomu. Až po chvíli si hlasitě oddychla, vrátila se k pařezu a zvedla ztracenou korunu. „Ta zachráněná žába mi jednou bude vděčná. A taky bude platit daně.“

10. Napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není
červenec 8/10

Mech pod jejími tlapkami byl měkká jako polštář. Vyrazila k dalšímu pařezu, který si vyhlédla. Byl trochu nakřivo, ale v jejích očích to byl trůn. Vyvýšený, zářivý a zcela hodný královského majestátu. Vyskočila bez váhání na něj a sama pro sebe se pousmála. „Já, Thyra Nina I., lesní královna,“ pronesla slavnostně a narovnala se co možná nejdůstojněji to šlo, i když jí jedna noha sklouzávala po mechu. „vládnu všem kapradinám, srnkám, borůvkám, klackům, stromům i… těm dvěma houbám támhle, co se snaží tvářit nenápadně.“ Zvedla nos vysoko, až se jí u toho ucho trochu přetočilo.
„Ať je dnes svátek! Lesní svátek! A všichni poddaní musí tančit, jíst borRrůvky a chválit mou krRrásu,“ otočila se dokola, roztáhla tlapky od sebe a jako královna samozřejmě čekala, že jí vítr rozevlaje srst. Ale… Trochu fouklo a místo efektního momentu jí přistál na nose list. Předstírala, že to tak mělo být. Seskočila z pařezu ladností, která by u někoho jiného vypadala jako uklouznutí. S hlavou vztyčenou pak kráčela lesem a každému stromu šeptala pokyny. Tohle byl její dvůr a její panstvo. A i když jí zatím nikdo neodpověděl, ona hluboko uvnitř sebe věděla, že ji les slyší. A snad… Ji někdy uzná za královnu. Ale zatím si na ni jen hrála.
„Prosila bych si oběd o pěti chodech a s hezky nadýchaným dezertem!“ přikázala si přísně směrem k nevinným kapradinám, na které zrovna valila svá jantarová očka. „IHNED,“ dodala ještě nafoukaným tónem a cukla u toho hlavou směrem nahoru, přičemž přivřela oči v tom nejpřísnějším pohledu pod sluncem. „Pak vyražte vybrat daně k žábám,“ dodala o něco klidněji, když zase odtančila někam dále do lesa.

1. Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.
červenec 7/10

Zůstala ještě chvíli stát pod borovicí, po tom, co dračí fous pomalu sklouzl z pod její tlapky a zmizel mezi jehličím. Slunce jí hřálo na čumák, zatímco ona ještě chvíli čekala, jestli někdo přijde. Ale nikdo nic. Nikdo se neobjevil, žádní ochránci, žádné zářivé bytosti, ani poddaní, co by jí posluhovali. „Tak dobře,“ zamumlala tiše sama pro sebe. Trochu dotčeně, samozřejmě, protože to ona byla, ačkoliv se snažila to v sobě potlačovat. Už pomalu přicházela na to, že svět nefunguje tak, jak si ho naplánuje princezna. Rozhlédla se po lese a očima sklouzla ke stinnému zákoutí porostlému mechem a kapradím. Napadlo ji, že když je tady teda pořád sama, mohla by najít třeba nějaký další poklad. Ne ten kouzelný a lesklý, který vlkovi mohl dopřát bohatství. Spíše jiný, tajný.
Zamířila do houští a začala čenichem hrabat mezi listím. Mech byl měkký a voněl po vlhku, takže ji to párkrát donutilo kýchnout. Ale brzy si všimla čehosi malého a hnědého, co vyčnívalo zpod padlého listu. „Ha!“ vyhrkla vítězoslavně a zvedla to jako největší objev světa. Malý hříbek, kulatý jako knoflík, držela mezi zuby. Pak ovšem ucítila tu zvláštní pachuť a pohoršeně ho vyplivla. „No teda, nějak skvěle to nechutná, fakt že ne,“ zaprskala podrážděně. Ono jí ani nikdo neřekl, že e to houba. Že je to plod, který roste v lesích od léta do podzimu. A už vůbec jí nikdo nesdělil, že se dělí na jedlé a nejedlé.
Rozhodla se, že zkusí najít jiný. Třeba bude mít lepší chuť, nebo tak něco. Až teď musela uznat, že po těch všech zážitcích dostala docela hlad. Aji by šla domů, kdyby nebyla na všechny tak moc uražená. Tak nezbývalo nic jiného, než najít další hřiby a zkusit nějaký z nich sníst. Dneska sice nevyvolala strážce, ale třeba by mohla najít celou houbovou armádu. Takže se malá vlčka pustila do hledání, chodící po lese s čumákem u země. Našla za chvíli další. Jakmile o oňufala, zjistila, že i lépe voní, než ten první, co našla. Ne zrovna ochotně ho tedy snědla. Zatímco se hříbek rozplýval na jazyku, Thyra zamrkala. Chuť nebyla úplně hrozná. Teda… nebyla výborná, ale rozhodně lepší než ten předchozí pokus. „Tak tohle už by šlo,“ prohlásila důležitě, jako by právě vybrala dezert pro královský dvůr.
A pak ji napadlo něco velmi vážného. Co když ty houby… Nebyly jen tak? Co když to nebyly houby? Co když právě pozřela malého lesního posla, který se jen maskoval jako hříbek a nesl nějaké poselství pro samotnou vlčí princeznu? „Jdejda,“ hlesla s rozšířenýma očima a vzhlédla k obloze. „PrRromiň! Jestli jsi byl kouzelník… Já nevěděla. Měl jsi vonět podezřeleji!“ zahlásila v rychlosti, ale pak ji napadlo ještě něco děsivějšího. Co když se teď ona promění v houbu?
Okamžitě si sedla do mechu a začala se intenzivně pozorovat. „Dobře, klid,“ pošepala si, zatímco se snažila zahlédnout svůj vlastní ocas. „NesmRrrdíš jako houba. Nejsi kloboukatá. Máš pořád srst. VýborRrně,“ vydechla si úlevou, i když pro jistotu se ještě několikrát otočila dokola, jestli náhodou nezačíná měknout, nebo se jí měnit barva. Nakonec si oddychla úplně a zvedla hlavu. „Tak. A teď… potřebuju najít další. Ale slibuju… nebudu je jíst, pokud mě o to výslovně nepožádají,“ zamumlala a vydala se dál s čenichem těsně nad zemí. Třeba některá houba bude mluvit. Nebo tančit. Nebo mít korunku.

3. Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.
červenec 6/10

Slunce bylo vysoko nad korunami stromů. Thyra seskočila z pařezu dolů, zklamaná tím, že svým úžasným zpěvem nepřivolala žádné ochránce pro její poklad. Vzala svůj bezpečně zajištěný dračí fous a znovu se s ním vrátila na ten pařez. Na něj svítilo slunce nejvíc. Magický kužel světla prostupoval mezi větve a krásně to místo ozářil. Malá vlčka vypadala, jako by k ní právě vzhlíželo celé nebeské království. Ocas měla hrdě zvednutý, bradu taky a ve výrazu důležitý výraz. V tlamce držela dračí fous, ten nejhezčí poklad, co zachránila z hlubin lesních vod. Leskl se a vypadal ještě více magický, než předtím. A teď…
„Velké slunce, nejsvítivější ze všech bohů,“ začala slavnostním hlasem, tak, jak si myslela, že to říkají opravdoví hrdinové. „Dávám ti dar. Ne proto, že bych musela, ehehe. Ale protože jsem.. Velkorysá,“ pousmála se trochu křivě, zatímco koukala k modravým nebesům. Pak se rozhlédla, jestli ji někdo poslouchá. Nikdo. No co… O to víc to bude tajné. „No co… Chtěla jsem armádu. Ochránce, hlídače pokladu, ale asi… Asi jste se spletli a šli jinam. To se stává,“ dodala a pomalu položila dračí fous na kámen. Opatrně, aby se neušpinil, ale aby ho slunce dobře vidělo.
Zavřela oči. „Prosím tě, slunce, ochraň poklad, když už nemůžeš poslat vlky… Ať ho nikdo zlý nevezme. Ať zůstane skrytý a ať… ať mě všichni poslouchají,“ pošeptala pro jistotu poslední slova. „Tady je má platba za to, co mi, doufám, splníš,“ dodala ještě, než se hrdě a slavnostně odvrátila. A když sešla z kamene, schválně šla pomalu, aby se ujistila, že slunce celý obřad pozorovalo a vezme jej na vědomí. Muselo. Tohle byl opravdu velký dar od malé Thyry, díky němuž chtěla dokázat velké věci.

7. Napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.
červenec 5/10

Když bylo pokladové místo dostatečně zajištěné, opevněné mechem, klacíky a listím a když si Thyra ověřila, že dračí fous, nebo srdce, stále leží na svém místě, postavila se na nejvyšší pařez, který tu v okolí byl. Chvíli držela hlídku, co kdyby jí náhodou poklad chtěl někdo ukrást? Jenže po nějaké chvíli (v přepočtu možná dvě minuty) ji přestávalo držet stráž bavit. Na to by přeci měla mít poddané, no ne? A tak vymyslela plán.
Teď, když měla srdce draka, teď, když ji očividně všechno zvěrstvo (kromě ryb) poslouchalo… „Nastal čas! Píseň přivolání!“ oznámila hlasem hodné vládkyně. Nebylo to pro nikoho konkrétního, jen tak prostě, světu. Poslouchal ji celý celičký, no ne? Tak nebylo na co čekat. Zhluboka se nadechla roztáhla přední tlapky široko od sebe a pak, s dramatickým zavřením očí, spustila:
„óóó duchové stínů, válečníci ticha,
přijďte teď z mlh, ať pooklad mi neuniká.“ Nebo tak něco – rým nebyl důležitý. Důležité bylo, že zpívala. Hlas měla sice trochu falešný, ale dostatečně hlasitý, s přehnanými zastávkami a nádechy, které měly znít tajuplně. Každé zavytí protahovala do smyšlených melodií, které měly znít jako dávné zpěvy sirén. Ale zněly ve skutečně hrozně. Samozřejmě ne pro její uši, myslela si, že to zpívala dokonale.
Občas se koukla přes rameno, jestli se už konečně někdo blíží. Ale nikdo se neblížil. Zkusila svůj siréní zpěv zopakovat. Kdákala na celý les a opravdu se do toho opřela, jako kdyby zpívala pro tisíce diváků. Jenže… Ani tak to nevyšlo. „To jsou teda ochránci,“ zamumlala si podrážděně pod fousy. Ale nenechala se odradit, ještě ne, zpívala dál. Možná se někdo ozve později a půjde střežit oddaně její poklad. Třeba se jen zatím báli její síly. To dávalo smysl.

2. Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.
Červenec 4/10

Kráčela lesní pěšinou jako panovnice, krok měla jistý, výraz zamyšlený a dračí fous stále uložený… No, někde mezi lopatkami. Snažila se nepohybovat příliš prudce, aby jí nevypadl, ale zároveň se chtěla tvářit, že jí to nevadí. Protože ona, princezna Thyra Nina, se přece necrcá s detaily. Ale pak se to stalo. Někde mezi jedním krokem a pozvednutí tlapy k dalšímu, jí po těle cosi sklouzlo. Zastavila se a zamrkala, potom otočila hlavu za sebe. A tam v mechu, jako by tam spadl z oblaků, ležel… Její dračí fous.
Vlčka zatajila dech a v očích se jí zaleskla vážnost. Pomalu, skoro až obřadně, jako by snad byla na korunovaci, přistoupila k místu nálezu. „Našla jsem ho znovu,“ zašeptala a zorničky se jí rozšířily téměř přes celou hlavu. Najednou jí přišlo, že jí ho chtěl někdo ukrást. Buď ta drzá žába, nebo nějací duchové lesa. Možná to bylo varování, nebo zkouška, ať si jej lépe hlídá. Sklonila se k němu a lehce se ho dotkla čumákem.
„Ty jsi se vRrrátil,“ pošeptala vděčným tónem. „To znamená, že… Patříš mně,“ dodala, jako kdyby právě vyslovovala důvěrné tajemství. Zvedla ho ze země a tentokrát si ho prohlédla pečlivěji zblízka. Jeho konec byl trochu potrhaný, jeden pramínek byl omotaný kolem toho druhého konce a vypadal díky tomu naprosto magicky. „Tohle není obyčejný dRrračí fous,“ zamumlala. „Tohle je… SRrrdce dRrraka!“ vyhrkla a zalapala po dechu. „Ano. Ne fous! Ale sRrrdce! Takhle vypadají drRačí sRrrdce, když jsou ukrytá v lese a čekají na hRrdiny, jako jsem já!“ Pečlivě ho uložila do mechu a sedla si k němu jako strážkyně pokladu. Chvíli na něj zírala a pak tiše a spiklenecky dodala: „Ale nikomu to neřeknu, neboj. Bude to naše tajemství.“

9. Napiš post, kde tvé vlče potká někoho, kdo mluví jazykem, kterému nerozumí (např. jiný živočišný druh).
červenec 3/10

Ještě naposledy se ohlédla na místo, kde našla dračí fous, než si ho zkusila hrdě zastrčit za ucho, k pírku od havrana, co jí daroval její bráška. Bohužel po dvou neúspěšných pokusech si ho prostě uložila mezi lopatky a dělala, že tam drží sám od sebe. Pak to znovu uslyšela. To kuňknutí. Tentokrát se ale ozvalo blíže, než před chvílí, když volala na ryby. Zarazila se a přimhouřila oči. Na okraji jezírka seděla žába na velkém mokrém kameni. Vypadala úplně obyčejně, až na to, že se na ni dívala. Přímo na ni.
„Aha, takže ty jsi ta, co mi odpovídala,“ zavrněla Thyra polohlasem a vydala se směrem k ní s výrazem naprosté důležitosti. Vždyť přeci jen vyslyšel někdo její volání. Žába se ani nehnula. Thyra si sedla přesně naproti ní a sklonila čumák do úrovně očí toho zvláštního živočicha. Ocas si elegantně ovinula kolem předních tlapek. Pak uctivě pronesla: : „Blublubll. Jsem ThyRrra, pRrrincezna CedRrrová. Ty jsi…?“
„KVRÉÉK.“
Vlče ztuhlo. To bylo nečekaně nezdvořilé! Pomyslelo si pohoršeně a zvedlo hlavu. „To znělo jako urážka,“ poznamenala potichu, spíše pro sebe. Pak znovu, s o poznání větší opatrnostní blubla: „Blub-blub. Jsem kamaRrrád. Ty ne jídlo. Prrrincezna. Rrrozumíš?“ Žába natočila hlavu na stranu a tentokrát zakvákala trojnásobně: „Kvéék! Kvak. Kvrrrk!“ Potom si olízla oko. Thyra na ni zírala a nevěděla, co si o tom má myslet. Co to proboha právě viděla a slyšela?
„Ty… Mi vyhrožuješ?“ zeptala se se zatajeným hlasem a o krok couvla. Samozřejmě ne z obav, ale aby mohla důstojně odstoupit. „Tak dobře. Tady očividně někdo nemluví diplomatickým jazykem vodní říše. Ale to nevadí. Já nejsem z těch, co by si to vzali osobně. Nejsem uRrrážlivá. Nejsem.“ Když odcházela od žáby, vrtěla hlavou. Ještě se za ní ohlédla. „Kvéék. To se vsaď, že si to zapíšu. Ať vím, až budu jednou zakládat žabí daně.“

5. Napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.
Červenec 2/10

Zatímco seděla u vody a přemýšlela, jak přivolat rybu její řečí, něco zahlédla. Malý neznatelný pohyb. Okamžitě se zvedla a znovu přilepila čumák těsně k hladině. Zaostřila na něco, co bylo v mělké vodě jen kousek od břehu a lesklo se to. Teď už se to ale nehýbalo, ale kámen to rozhodně nebyl. Bylo to tenké a podlouhlé a nejspíš se to zamotalo do vodní trávy. Vypadalo to jako… Dlouhý chlup? Ne. Jako… vlčí fous?! Zalapala po dechu.
„To je… to je…“ přimhouřila oči a cukla hlavou dozadu. Pak teatrálně zašeptala: „drRračí fous!“ Vyhrkla nadšeně. Byla si tím jistá. Ten zvláštní pramen, co se vlnil ve vodě, musel být jistě z dračí tlamy! „To je jasné,“ řekla napůl nahlas, zatímco tlapku opatrně ponořila do vodu, aby poklad vytáhla. Čapla po tom a začala tahat. Slavnostně to protahovala, jak se na tak významný nález patří. Když ho vytáhla na břeh, ukázalo se, že je to stará rybářská návnada zamotaná do zbytků provázku a pírka, ale to malá vlčka vědět nemohla. Takže to ani při nejmenším nevadilo.
„Dračí fous s perem! To je znamení! Znamení, že mě uznali! Ryby i draci!“ Zvedla hlavu k nebi, čenich pyšně vystrčila vzhůru skoro mezi mraky a ocas měla zvednutý jako vlajku. Pak položila svůj nález mezi své přední tlapy a upřeně ho pozorovala. „Teď už zbývá jenom najít meč. A nebo tRrrůn,“ pronesla s vážnou důležitostí a začala si představovat, jaké to bude, až jí všichni budou nazývat královnou jezerního lidu.

18. Napiš post, kde se tvé vlče pokusí přivolat rybu, protože věří, že rozumí rybí řeči.
Červenec 1/10

Pozorovala vodní hladinu, která byla klidná. Možná až znepokojivě moc klidná, zvláště pro vlčí princeznu, která stála se sebevědomým výrazem na břehu. Ocas se jí mírně zavlnil, ale pak se náhle zachmuřila. „No tak. Rrryby přece nejsou hloupé. Jenom s nimi neumí nikdo pořádně mluvit,“ zamumlala si pro sebe a teatrálně se rozkašlala, jako kdyby si čistila hrdlo před opravdu velkým projevem. Pak se předklonila až těsně k hladině se soustředěným výrazem. Zhluboka se nadechla a spustila: „Blublublu… blublub... BLŮŮŮ!“ Hladina se ani nehnula. Jen se odněkud ozvalo žabí kváknutí, u čehož Thyra ztuhla a chvíli na místo, odkud zvuk vyšel, koukala. Pak uznala, že to ryba asi nebyla. Zahleděla se znovu na vodní hladinu.
„To bylo pozdRrravení. Teď jim musím vysvětlit, že jsem pRrrincezna ThyRrra Nina z CedRrrové smečky,“ pokývla veledůležitě hlavou. Znovu se sehnula k vodě, tentokrát ještě níže, až se jí omylem dotkla čenichem a cukla sebou. Otřepala se a zamrkala, ale okamžitě si napravila svůj výraz z překvapeného na zcela vážný.
„Bllll… jmenuju se Thyra. A chci… rRrybu. Blublubll. Ne ledajakou. Tu nejlesklejší, nejhezčí. KrRrálovskou,“ pronesla s obřadním důrazem a napjatě vyčkávala, co se bude dít. Pak se prudce narovnala, uraženě si odfrkla a vznešeně otřepala packu, jako kdyby říkala, že vlastně žádnou rybu a ani vodu nepotřebuje. „No… Ony asi ještě nepochopily můj přízvuk. Budu muset trénovat. Bllbluubll,“ zabrblala a podívala se do vody ještě jednou, tentokrát se slibem, že příště ty ryby určitě připlavou. Protože když princezna Thyra mluví… Svět ji má poslouchat.

Thyra zavrtěla ohledně Lucy hlavou. Opravdu tam nebyla dlouho. Aspoň co byla ona sama na světě, i když to nebylo moc dlouho. Ale stále to bylo dost dlouho na to, aby po ní tesknili i její starší sourozenci a aby si táta stačil najít jinou partnerku. Jak to vůbec mohlo být dlouho, to malá vlčka vůbec netušila. Chvíli mlčela, asi potřebovala pár vteřin na to, aby všechno vstřebala, zatímco její pohled ulpěl někde na trávě před ní. Poslouchala vyprávění Seilah, jak vlastně k Cedrové smečce přišla. A k Etnymu a Lucy. „Takže se tě ujali?“ zeptala se zkoumavě a prohlédla si ji. „Mám kamaRráda, který taky ztRrratil rRrodiče a ujala se ho nějaká vlčice odsud. Byla teda docela… Nepříjemná, ale asi jsou spolu spokojení,“ rozpovídala se jí trošku ohledně jejího nejlepšího přítele Cornica.
„Mám sestRrru a bRrráchu,“ pověděla a zvedla k vlčici pohled, asi aby vysledovala její reakci. I když reakce ostatních vlků ještě neuměla úplně dobře číst. Jak kdy a jak co, asi. Když pak Seilah pronesla, že by mohla její nabídku využít, Thyrka trochu pozvedla čumák. Připadala si najednou docela důležitě. Měla nějaký úkol a mohla přivést ztraceného člena zpátky do smečky. Otázkou bylo, jestli se jí za to poděkuje, stejně jako dovedla Ikrana, nebo ji zase někdo zaplácne. Zase se odmlčela a v té její hlavince to šrotovalo na sto obrátek. Chudinka ani pořádně nevěděla, co je správné. Byla z těch dospěláckých pravidel hrozně zmatená. „Fajn… Ale buď připRravená na to, že… Že třeba někteří zapomněli. Nebo nebudou vědět, co s tebou,“ zabrblala jako největší rozumbrada pod sluncem. Nebylo to nic zákeřného, jen opatrnost. Její malá vlčecí dušička začínala chápat, že návraty nejsou vždy jednoduché. Třeba ona když se vždy vrátila, nic se nedělo. Takže tady u Seilah asi nebude taky žádný požár.
Když ji pak vlčice pochválila, zůstala na ni zaraženě hledět. Rozkošná? Někde uvnitř se to dotklo zbytků hrdosti, které v sobě měla. Té malé jiskřičky, která pořád toužila dokázat, že je důležitá. Ale to, že chrání rodinu, ji trochu zase potěšily. „Já jen nechci, aby na mně někdo zapomněl.“ To bylo celé. A všechno. Prostě obavy vlčete, které chtělo být oceněno, ne zapomenuto. "Jdem teda?" zeptala se ještě, když vykročila.

//-> Cedr