Gallirea - Příspěvky uživatele

1/10 Zest

Thyra si všimla neznámé tváře nejspíš dřív, než by si vůbec stihl uvědomit její přítomnost. Zastavila se opodál, naklonila hlavinku na stranu a se zaujetím sledovala, jak vlček zhruba v jejích letech formuje jednu kouli za druhou. U jezera dělala už spoustu věcí - klouzala se, ochutnávala zmrzlé ryby, hrála kamíňák s Cornicem, dokonce se už i topila pod ledem. Prostě nějaké dramatické rizika. Tenhle? Ten si zjevně vystačil se sněhem. Ještě chvíli ho sledovala, zkoumavě, takovým tím pohledem, kterým puberťačka hodnotí a rozhoduje se, jestli se zapojit, nebo ne. Pak se jí ale lehce zvedly koutky. Měl to být vlčí sněhulák? To nebylo... vůbec špatné!
Opatrně dorazila blíž, zatímco jí sníh křupal tiše pod tlapkami a zastavila se v bezpečné vzdálenosti, odkud měla dobrý výhled jak na něj, tak na jezero. „Ty víš, že většina vlků má v zimě potřebu aspoň jednou riskovat život na ledu?“ ozvala se konečně klidným hlasem, ale s lehkým pobavením na konci. „Buď jsi extrémně rozumný… nebo extrémně zvláštní.“ Udělala ještě pár kroků blíž a pohledem sjela na koule ve sněhu. „Vlčulák?“ tipla si a pozvedla obočí. „Solidní plán. Nechceš s tím píchnout?” zeptala se s nevinným úsměvem, zatímco jí čertovsky blyštělo v očích. Nikdo přece nemohl stavět vlčuláka bez ní, no ne?
Pak se narovnala a hrdě zvedla hlavu, jak to uměla jen ona. „Já jsem Thyra,“ představila se bez okolků. Žádná Thyra Nina, princezna, ani žádná Cedrová smečka. To pro ni momentálně neexistovalo. „A jen tak mimochodem… tohle jezero už mě jednou zkoušelo zabít. Takže tvoje strategie držet si odstup má u mě nečekaně vysoké hodnocení.“ Ocas se jí lehce pohnul ze strany na stranu, zatímco čekala, jestli se na ni konečně podívá a co z něj vlastně vypadne.

Juni navrhla, že musí každý z těch rampouchů otestovat, že třeba zní každý jinak, na což Thyra nadšeně pokývala hlavou a jala se to testovat. A opravdu! Každý měl svůj tón a znělo to božsky. Nejspíš si každý z nich snažil hrát své vlastní melodie, ze kterých vznikla jedna celistvá, docela chaotická. Zvuk tříštícího se rampouchu ji nejdřív zarazil, ale pak se jí koutky zvedly do potutelně pobaveného úsměvu. Na Cornica se otočila s hlavou lehce nakloněnou na stranu, v očích jiskřilo pobavení i to typické pubertální no tak.
„No takhle se na ně nehraje,“ zhodnotila to s teatrálním povzdechem, ale bez náznaku výčitky. Spíš pobaveně. „Musíš jemně… Víš? Takto,“ natáhla packu a znovu lehounce ťukla do jiného rampouchu, aby mu to ukázala, přičemž jemně vlnila ocáskem. Pak se podívala na Juniper. „Měla jsi pravdu, každý zněl úplně jinak,” pověděla nadšeně a pak si, z ničeho nic, dlouuuze zívla. Následně potom zamlaskala a povzdechla si. „To bylo celé jakési únavné, nepůjdeme si odpočinout?” zeptala se, zatímco očima brouzdala mezi náhradní mamčou a dobrým kamarádem.

7/10 Cornic
Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Zůstala jako opařená, když jí Cornic pověděl svůj příběh. Utekl, protože musel. Ne protože mohl, jako ona. Tedy, ne že by jí to někdo dovolil, ale ona měla aspoň na výběr, zatímco on? Svěsila hlavu. Udělala hloupost, když utekla od rodiny? Pořád ji měla, ale Cornic, ten už ji asi neměl. Ani se k ní vrátit nemohl, protože asi zabloudil a už neznal cestu zpátky. Ani nevěděla, co na to říct, nebyla na takovéto příběhy zvyklá. Pořád se měla jako v balvnce, u když na rodinu pořád nadávala. Ale nezažila co je to nebezpečí - pokud mu sama nešla na proti, nevěděla, co je to hlad, nevěděla, co to je o rodinu opravdu přijít a nemít nikoho. V podstatě sama vyhledala cizí vlčici a označila ji za náhradní mámu. Jemu Zlatavá vyloženě zachránila život a asi mu nezbylo nic jiného, než s ní zůstat. Prostě jen beze slov vstala a přitiskla se k němu. Takové vlčí objetí, které řeklo více, než by vyjádřila slovy.
Po chvíli se od něj odtáhla, to již změnili téma na lov. Nechal se ukecat, že ji něco naučí a lov jí ukáže. Nadšeně si poskočila a celá se rozzářila. „SuperRrr!” prohlásila nadšeně a stejně tak i odkývala jeho otázku, že za chvíli půjdou. Měla už hlad, tak se těšila, navíc od té doby, co nebyla doma, toužila po tom, aby si lov vyzkoušeli. Ale! První byl závod! Takže si dali závod, který ale pro šedou vlčici moc nedopadl, protože se vysypala ze svých provizorních saní ještě dřív, než přeťala cílovou čáru. Celá obalená sněhem vstala a sledovala, jak ji její kamarád předjíždí a valí dále. Za neustálého smíchu se k němu vydala, zatímco vypadala jako sněhulák.
„No, tak jsi tentokrát vyhrál ty,” vydechla zadýchaně a zamávala oháňkou. No, tak srovnal skóre. Příště zase vyhraje ona a ujme se svého vedení. Momentálně byl čas na lov, na kterém se dva mladíci společně domluvili. Netrvalo dlouho a vydali se na to. Neprobíhalo to nejjednodušeji, protože sníh zakrýval spoustu stop, ale jestli ji něco rodina opravdu naučila, bylo to právě vyhledání kořisti. A pak, za jistých komplikací, spolu konečně ulovili zajíce. Vypadalo to, že ten ušák přežije, ale jelikož byli Thyra s Cornicem mladí a mrštní, nakonec svůj život položil. Thyra se s teatrálním povzdechem sesunula do sněhu a s vítězstvím v očích se na vlčka koukala.
„Tak tohle bude hodně slavnostní,” prohlásila, zatímco nad kořistí pomalu i slintala. „jakože fakt hodně! Naše pRrrvní kořist, chápeš to? Ten zajíc bude chutnat dobře, i kdyby dobře nechutnal, to se vsadím!” Mluvila jako kulomet, protože z toho byla opravdu dost nadšená. Teď se mohla prohlásit za dospělou! Sice ho neulovila sama a vlastně by se jí to asi ani nepodařilo, kdyby Cornic neasistoval, respektive nezvládl skoro celý lov sám, ale byla to první kořist! A honosná slavnostní hostina mohla začít. Zajíce si rozdělili rovným dílem a pak se do něj konečně pustili.

6/10 Cornic
Dej si s někým závod na sáňkách

Zatvářila se, jako kdyby si uvědomila, jakou blbost ze sebe vypustila a pak pokývala hlavou. „Ahá, jasně,” pověděla a nevinně se usmála, přičemž omluvně zamávala ocáskem. Pak ji ale došlo, že o tomhle spolu nikdy nějak extra nemluvili. A možná by na to už mohl být ten správný čas, zvlášť protože ona byla zrovna na útěku taky. „Proč... PrRroč jsi vlastně utekl?” zeptala se opatrně, ale v očích jí zářilo něco, co říkalo, že ji to opravdu zajímá. Netušila, že Cornicův útěk nebyl žádný pubertální rozmar, jako u ní. Ale měla pocit, že jsou na tom teď stejně.
„Zvládl jo? To bys mě mohl něco naučit. Aj bych něco snědla docela, tak můžeme něco zkusit, co?” dotírala téměř nedobytně, zatímco do něj jemně pošťuchovala bokem, snad aby jej ještě více vyburcovala. Pak se ale oba zapomněli, když čučeli na své odrazy ve vodě a ji nenapadlo nic jiného, než se zeptat Cornica, jestli je krásná. Očekávala samozřejmě jednoznačný souhlas, ale když se mladíček začal kroutit, varovně přimhouřila oči. „Nooo?” broukla skoro až varovně, než se konečně vyžvýkl. A v ten moment jako kdyby její žaludek udělal pět set kotrmelců a ucítila, jak se jí navalila horkost do hlavy. Kdyby neměla chlupy, jistě by byla rudá jako rak. Zaskočeně zamrkala a odvrátila pohled, u čehož ještě stydlivě pozvedla přední packu nahoru. Jako kdyby nebyla na takovou odpověď vůbec připravená. „D-děkuji,” pípla pouze tiše. To už se ale Cornic vydal raději jinam.
Prvně nafoukla tváře, že si jako dovolil odejít zrovna teď, ale když pak zahlédla, co vymyslel, hnedka se jí zase rozjely koutky do stran. Zavrtěla hlavou, jako kdyby říkala, že to snad není možný. A přímo vyprskla smíchy, když se tam Cornic natáhl jak dlouhý, tak široký. Se smíchem se rozeběhla k dalšímu plátu kůry, který čapla a energeticky jej soukala na kopec. „Jdu na to!” hulákala nadšeně. „Dělej, dáme závod!” vyzvala ho a se soutěživými jiskřičkami v očích vyčkala, že se sem vlček vydá. A pak mohli zahájit velkolepý závod. „Kdo z koho, hah!” zvolala po odstartování. Pak už jen nadšeně hulákala, zatímco jí vítr svištěl kolem uší a vesele se smála.

5/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Zamyšleně pracovala na úkolu, kdy odhalovala kůru stromů pro zvěř. Proto pak zaujatě zvedla hlavu s trochu mimoňským výrazem, když začal Cornic mluvit. „Hm?” vydala ze sebe tázavě a naklonila hlavu na stranu. „Ježíš a chceš si něco dát? Je fakt, že ten rRrybí nanuk asi nebyl na hlad úplně nejlepší,” vyhrkla hnedka starostlivě a přicupitala k němu. No jo, byla trochu mimo. Buď ho pořádně neposlouchala, nebo jenom nepochopila, ale to už bylo vcelku jedno, protože mladá princezna z Cedrového lesa přemýšlela, jak získat něco k snědku. „Myslíš...” začala zamyšleně. „myslíš že spolu zvládneme něco ulovit? Já... nevim, jestli to zvládnu. Na posledním lovu jsem... selhala,” vydechla to poslední slovo nevolky a sklonila hlavu. Hodně to v ní hlodalo, to bylo vidět. Ještě aby ne, když měla dojem, že tím ztratila nově získaný respekt od They a hlavně hned na to přišlo zklamání od celé její rodiny. A do teď se nikdo nestaral, kde vlastně je a jestli je v pořádku. Ten mladý los ji ten den docela hezky zválcoval. Mohla klidně někde zemřít na vnitřní zranění, ale ztráty v této královské rodině asi byly povolené.
Zatímco se ztrácela ve svých vlastních myšlenkách, prázdným pohledem se dívala na Cornica, který zase naopak koukal zaujatě do vody. Až po chvíli se probudila k sobě a došlo jí, že by se mohla podívat taky. „Co tam máš?” zeptala se zkoumavě a nafofrovala se k němu, zatímco ho svým štíhlým bokem odstrkala, aby se nad díru v ledu mohla naklonit ona. „Vždyť tam nic ne-” než to stačila doříct, zahlédla svůj vlastní odraz. Civěl na ni. Thyrka zamrkala překvapením a sledovala, jak se odraz trochu vlní. Naklonila hlavu na stranu a nadechla se, když to odraz zopakoval. A pak se kolem něj začalo něco formovat. Připadalo jí, že její vlastní silueta zmohutněla a více pozvedla bradu, jako kdyby byla hrdá. Sama na sebe. Ten vyjukaný pohled z jejích očí zmizel a objevila se tam neobvyklá hrdost a pevnost. Šedá vlčice pootevřela tlamku. Znamenalo to snad, že dospěje a bude moct být pyšná na sebe? Že by přeci jen mohla rodině dokázat, že je silná a není k ničemu? Nadšeně zalapala po dechu a podívala se na svého kamaráda. „CorRrnicu! Cornicu, myslíš, že jsem karRrásná?” vyhrkla k němu okamžitě, zatímco měla čumák skoro nalepený na ten jeho a koukala mu urputně do očí, hoříc očekáváním, co jí odpoví.

4/10 Cornic
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

hyra ho chvíli jen pozorovala, jak si rybí nanuk s opravdovým zaujetím vychutnává a koutky tlamy se jí znovu lehce zvedly do úsměvu. Bavilo ji sledovat, jak Cornic dokáže během pár vteřin přeskočit z čisté hry a smíchu k přemýšlení nad světem kolem. To byla jedna z věcí, které na něm měla ráda už od mala, že nikdy nebyl jen bezstarostný blázen, i když tak občas působil. Když se zeptal na lesní zvířata a jejich potravu v zimě, zamyslela se spolu s ním a pohledem sjela k tmavým stromům lemujícím jezero.
„No… asi to nemají úplně jednoduchý,“ odpověděla zamyšleně. „Někteří si dělají zásoby, jiní spí no a ten zbytek... Já nevím, asi si vyhrRrabávají trrávu z toho sněhu, okusují keříky a tak?” Koukla po něm zkoumavě, co na to říká a jestli souhlasí. Když se pak její kamarád zvedl a vydal se ke stromům, samozřejmě ho následovala. Jednak proto, že byla zvědavá a nemohla nikde chybět, druhak pro to, že by ho nenechala jen tak dělat něco samotného. To už k nim tak nějak patřilo, asi.
Zastavila se kousek vedle něj a sledovala, jak škrábe kůru ze stromu. Sníh tiše křupal pod jejími tlapkami, když začala stromy obcházet a Cornica napodobovat. „Víš,“ ozvala se po chvíli, „tohle je vlastně hezký.“ Naklonila hlavu a pozorovala odhalené světlé dřevo. „Ne každej přemýšlí nad tím, co budou jíst ostatní, když sám zrovna není hladovej.“ Pochvala byla na místě, samozřejmě. Líbilo se jí to. Sama se jako menší často pasovávala na královnu lesa. A i tohle dělaly královny, no ne? Staraly se o svůj les a o ty, co v něm žijí. Napadlo ji, jestli by něco takového dělala její matka. Sotva, ta by se starala jen o sebe a o to, aby vypadala před poddanými co nejlépe.

3/10 Cornic
Ochutnej rybí nanuk

Všimla si, jak Cornic přemýšlí nad tím názvem a zacukaly jí koutky pobavením, až se jí nakonec rozjely do širokého úsměvu, když uznal, že Kamíňák vlastně nezní vůbec špatně. „Vidíš,” pronesla vítězoslavně, jako kdyby tím definitivně stvrdila vznik něčeho velkolepého. Jednou se to bude vyučovat vlčata po celém světě, určitě! Nebo mohou každoročně pořádat velké matche pro celou Gallireu, to by byla jízda! Ano, jakmile se jednou stane královnou, jistě tohle zařídí. V očích se jí zalesklo, ale hned, jak Cornic navrhl, že ten, kdo se netrefí skočí pod led, úsměv ji přešel. Moc dobře si pamatovala, jak ji to minulou zimu málem stálo život. Doufala, že to byl opravdu jen vtip. „Haha, moc vtipný,” odfrkla si jenom a raději se pustila do hraní.
Počty? Ty šly brzy úplně stranou. Jednou vedla ona, pak zase Cornic, pak vlastně nikdo netušil, kdo má kolik bodů. „Počkej, tohle byl můj gól!“ ohradila se jednou rozhořčeně, aby se o pár vteřin později rozesmála tak, že se málem sesula na led. Bylo jí to vlastně jedno. Důležité bylo, že tu spolu byli, že se smáli a že svět kolem nich na chvíli přestal existovat.
Když se nakonec oba zadýchaně posadili a uznali remízu, spokojeně sebou plácla na led. „Dobrá hra,” přikývla souhlasně, zatímco se vydýchávala. Byla ale nucena zaujatě zvednout hlavu, když Cornic najednou vyskořil a zamířil kamsi po ledě. Zvědavost v ní okamžitě vyhrála nad únavou a když na ni zavolal, byla u něj jako blesk. Pohled jí padl na rybí ocas trčící z ledu a v očích se jí objevilo nadšené pobavení. „No to snad ne,“ vydechla, zatímco sledovala, jak Cornic rybu dobývá z ledu. Když ji pak vytáhl ven a začal olizovat led okolo, Thyra se rozesmála. „Ty seš fakt blázen,“ pronesla s nádechem obdivu a sedla si blíž.
Nabídku si „nanuk“ nechat kolovat si nenechala ujít. Opatrně se sklonila, olízla chladnou rybí kůži a spokojeně zamručela. „Hm… není to špatný,“ uznala a pobaveně na Cornica mrkla. „Po Kamíňáku rybí nanuk. To zní jako ideální den, nemyslíš?“ Ocásek se jí lehce klouzal po ledu do stran, zatímco si vždy párkrát lízla nanuku, než ho zase předala svému příteli.

Zkus zahrát písničku na rampouchy

Vracela se s tím rampouchem v tlamě. „Fdífejte fe, jak je kvášný!” zahlásila nadšeně, zatímco její pohled padl na Cornica. Nevypadal nějak divně? Stoprocentně vypadal, jako kdyby něco provedl. Ale ať se koukala jak se koukala, nezahlédla nic podezřelého. Důlek už měl vyhrabaný, to samozřejmě zkontrolovala jako správná dozorčí, tak loupla pohledem po Juni, která také něco přinesla. Odložila rampouch do té jamky a spokojeně se usadila, aby sledovala, jak se tam pomalu rozpouští. A co si budeme, trvalo to docela dlouho a to ji nebavilo. Zafuněla a mlaskla.
„No...” začala po chvíli ticha, kdy přemýšlela, co by mohli zatím vymyslet. „Co kdybychom zkusili zatím jít k těm rRrampouchům a zkusit si na ně zahrát nějakou písničku? Můžeme zkusit vymyslet nějakou místní hymnu!” navrhla a střídavě se dívala z jednoho na druhého. „Pojďte, ukážu vám, kde jsou,” popohnala je netrpělivě, zvedla se a už zase cupitala... někam. Na chvíli si nebyla jistá, jestli jde správně, jestli neměla jít na druhou stranu. Ale nakonec rampouchy přeci jen našla. Vtipné bylo ale, že tam ani jeden z nich nechyběl, což znamenalo, že to bylo opravdu jiné místo, než ze kterého brala ten rampouch na nápoj, ale to nevadilo.
„Oni se tak hezky rRrozezní, když na ně poklepete, hele,” natáhla packu a na jeden zaťukala. Rampouch se rozezněl hezky po lese a ona se spokojeně usmála. Třeba to přiláká nějaké místní lesní duchy! To by se jí líbilo. Posunula se tak, aby se k řadě rampouchů vešli všichni tři a mohli společně zkusit něco hrát. Netrvalo dlouho a první tóny se rozezněly, když zase začala na rampouchy hrát a s úsměvem čekala, až se zapojí i JuniCorn.

2/10 Cornic
Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport

Thyra zaujatě sledovala kamínek, který Cornic odčutnul po ledě. Sledovala, jak hezky a ladně po ledě klouže. V tu chvíli už vykračovala opatrně na led a sledovala, jak Cornic posílá kamínek po ledě zpět k ní. Okamžitě ho zachytila tlapkou, když k ní doklouzal a pak si dva pubertální vlčci vyměnili ty významné pohledy. Jo. Tohle bude sranda. Thyra se usmívala od ucha k uchu a jemně mávala ocasem v náznaku nadšení i zaujetí. Pak ten kamínek prudce vyslala směrem k němu. Klouzal se překvapivě daleko a Thyrka zvedla tlamu k obloze, odkud se tiše snášely drobné vločky. „Měli bychom tomu dát jméno,“ utrousila mezi smíchem, „něco jako… kamíňák! První vlčí sport!“
Když začal vysvětlovat pravidla, sedla si do sněhu a hlavu naklonila na stranu. „Takže… kdo se netrefí, ten je smolař, jo?“ shrnula to po svém a přikývla, jako by právě odsouhlasila nejdůležitější dohodu století. Její oči se leskly soutěživostí, která ji z dětství nikdy neopustila. „A co když tě porazím, hmm?“ zavrněla pobaveně a zvedla se na všechny čtyři. Byla připravená. Dokonce si přidala svůj rituál... pár plesknutí tlapkou o led, jako kdyby se rozcvičovala před velkou bitvou.
„Můžem,“ přikývla s vážnou tváří, i když jí koutky tlamy už dávno zrazovaly. Sklonila čumák k ledu, přesně mezi dvě malé hromádky větviček, a jediným ladným pohybem vyslala kamínek vpřed. Ten se elegantně roztočil a s lehkým cinknutím dopadl přesně mezi hromádky. „Ha!“ štěkla radostně a okamžitě pozvedla hlavu se samolibým úsměvem.
Kdo ví, jak dlouho si tam vlastně mladíci za doprovodu smíchu a nadšeného vískání hráli, stejně tak nejspíš ani jeden z nich neměl tušení, kdo vlastně vyhrává a prohrává, ale zimu si očividně užívali naplno, plnými doušky a hlavně konečně zase spolu.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Bylo skvělé, že ani jeden z nich neváhal a zapojil se do koulovačky také. Co jim taky zbývalo, když byli pod plnou palbou, že jo? Thyrka totiž nečekala na žádné námitky, ona hnedka konala. Takže za chvíli létaly sněhové koule křížem krážem a mladá vlčice kvičela smíchy pokaždé, když některá z nich zasáhla strom kousek vedle ní. A nebo rovnou ji. Po chvilce už byla skoro celá bílá od sněhu a celá rozjařená zahlédla, jak Cornic mizí za strom. Pobavilo ji, že ten kluk zmizel jako vyplašená veverka, ale úsměv jí na tlamě nezůstával dlouho, když z jeho směru letěla další koule. Ihned se schovala za strom a s tlukoucím srdcem se snažila odhadnout, kde je Juniper.
V další vteřině po ní přiletěla koule přímo od ní, která ji zasáhla přímo do zadku. „Heeej!“ vyjekla a rozesmála se tak, že se složila do sněhu. Chvilku tam ležela na zádech, nohama mlátila do vzduchu a nechala si padat sníh na břicho. Atmosféra byla najednou úsměvná a lehká, jako kdyby se poslední hodiny plné bolesti a křiku vůbec nestaly. Pak se ale v rychlosti vyhoupla na nohy, aby jim mohla dopřát ještě poslední palbu, než se celá zadýchaná a s vyplazeným jazykem vyšla ze svého úkrytu se slovy: „Faaaajn, fááájn! Mám dost!” prohlásila demonstrativně a s teatrálním funěním se na ně dívala rozzářenýma očima. Konečně zase byly dětsky živé a ne uplakané.
Počkala, až se k ní připojí zbytek, zatímco se oklepala a následně důkladně čistila od sněhu, aby zase měla dokonalý kožíšek. No, pořád v sobě nezapřela to, co jí rodiče vtloukali do hlavy hned vedle “dokonalého” chování. Dokonalý vzhled měla taky v popisu práce. Jenže jak tak seděla, mokrá od sněhu, začínalo jí být chladno. „Hele...” začala o něco klidněji, ale stále s tou čertovskou jiskrou v oku. „dala bych si něco teplého k pití, nevymyslíme něco?” zeptala se dvojice JuniCorn a chvíli vyčkávala, jestli je něco nenapadne, protože ona měla v hlavě hustoprázdno. Ale jak se tak při přemýšlení zaposlouchala do praskání ohně, něco ji napadlo. Nadšeně lapla po dechu. „Už to mám! Je tu oheň, můžeme ho využít...”
Obrátila se v rychlosti na Cornica. „Co kdybys poblíž toho ohně udělal nějaký důlek, ve kterém bude držet voda, nebo něco jiného? A Juni... Najde něco, čím bychom to pitíčko mohli dochutit, třebaaa nějakou bobulu, nebo bylinku, nebooo... nevim,” zazubila se nevinně a otočila se na tlapkách. „A já půjdu pro nějaký led. Sejdeme se u ohně za chvíli, jo?” navrhla splašeně a už cupitala hledat nějaké rampouchy, které budou moci rozpustit a získají tak z něj teplou vodu.
S úsměvem poklusávala lesem, dokud nějaký nenašla. Pak je zahlédla, krásné a lesklé rampouchy. „Oooo,” pronesla a vydala se k nim. Do jednoho se zakousla s úmyslem, že ho odlomí, ale docela s ním zápasila, než se jí to podařilo. A když konečně povolil, bylo to tak nečekané, že si z toho nedobrovolně sedla na sedinku do sněhu. Ale dostala co chtěla! Takže pak se nadšeně, s rampouchem trčícím z tlamy, vrátila za JuniCorn, kde ho odevzdala, aby se mohl nápoj dodělat.

1/10 Cornic
Vyválej někoho ve sněhu

Povšiml si, že Cornic zpomalil, a tak zpomalila také. Jeho pohled do středu jezera ji donutil nastražit pozorně ouška. Přesně totiž věděla, co se mu při pohledu na zamrzlou hladinu vybavilo. Vždyť i ona si to pamatovala velice dobře, bylo to místo, kde se poprvé potkali, místo, kde získala svého jediného přítele. Koutky tlamy se jí rozjely do stran v úsměvu a pokývala hlavou. „Pamatuju,” hlesla s úsměvem, zatímco si užívala tu něžnou nostalgii. Rozvlnila ocásek a s očekáváním v očích vyčkávala, zda si to i dneska zopakují. Byli sice větší a o trošičku starší, ale to přeci neznamenalo, že by si nemohli pořád hrát, no ne?
A proto, když Cornic vyběhl, nadšeně vypískla a poskočila V očích se jí mihlo pobavení a než stihla cokoliv říct, už se klouzal po ledu a nohy mu lítaly do všech stran. Pak si s hraným klidem odfrkla. „Jo jasně, dneska nespadneš,” utrousila s cukajícími koutky. Byla to stejná energie, jako tehdy, lehkomyslná dětinská radost a to nevyslovené pouto, které tady kdysi vzniklo a přetrvalo až do dnes a to navzdory tomu, jak málo se od té doby viděli.
Sotva se stačila rozejít, že se přidá, Cornic se dal znovu do pohybu. Tentokrát přímo proti ní. Stihla akorát zalapat po dechu, než ji svým tělem srazil a oba skončili v závěji. Všude kolem vyletěl sníh, chladný a pichlavý, ale ona se smála tak, že jí oči úplně slzely. „Cooorniicu!“ vyhrkla mezi smíchem, když se ji snažil zahrabat ještě hlouběji. Vzpírala se a snažila se bránit tlapkami, aby nad ním získala nadvládu. „Tohle si odskáčeš!” prohlásila odhodlaně, zatímco jí v očích nebezpečně problesklo. Jenže on udělal tu chybu, že prostě najednou všeho nechal, o to jednodušší to mladá princezna měla - zhostila se nadvlády, najednou stála nad ním, tlapky mu opírala o hrudník a už s ním v tom sněhu lomcovala, jako kdyby máchala prádlo. U toho se záškodnicky smála jako praštěná.
Když uznala, že by to asi stačilo a pomsta byla vykonána, odskočila od něj a zazubila se. „A máš to!" Prohlásila vítězně a spokojeně. Následně se celá otřásla, aby ze sebe shodila sníh, který se na ni nabalil a koukala jeho směrem s očekáváním, že vymyslí něco jiného, čím by ji zase dostal. Takže se měla hodně na pozoru, aby ji tentokrát nepřekvapil tak moc, jako před chvílí.

Uspořádej s někým dalším koulovačku

Cornic se vyptával, kde se tu vzala. Nejistě se zazubila a podrbala tlapkou za uchem, jak se snažila tvářit, že je je vše v pořádku. Kdyby měla zrovna teď vyprávět celý svůj příběh, který ji vlastně přivedl až sem, nejspíš by se znovu rozplakala. Jak jeden jednou brečí, k dalšímu pláči už stačí málo. „Nooo, Juni mě sem přivedla. Asi tu nějakou dobu teď budu, když to místní alfy dovolí,” pověděla a byla hrozně ráda, že tu momentálně byli už dva vlci, co se za ni mohli přimluvit. Hnedka se cítila o trochu lépe. Navíc, když se nad tím tak zamyslela, bude jí tu mnohem příjemněji než v Cedru. Byla tu Lady Juniper Stínolapka a Cornic, to byli rovnou dva přátelé na jednom místě. Vlci, se kterými si rozuměla a kteří rozuměli jí. V jejím domově o nikom takovém nevěděla. Ageronský les v tomhle vedl na plné čáře, až tak, že lehce ovlivnitelná puberťačka začala přemýšlet nad tím, že tu zůstane napořád. Ale to by trochu nesedělo s jejím plánem - stát se silnou a vrátit se do Cedru jako oceňovaná vlčice. Ještě jim ukážu, hlavně matce.
Věděla, že ji Juniper pochopí, obzvlášť, když měla tu možnost se bavit se živým důkazem toho, jak je její rodina natvrdlá. Ujistila ji, že si svůj život může žít, jak jen ona chce. Smutně se pousmála a vdečně oblízla vlčici líci. Chovala se k ní opravdu jako vlastní vlče a to hlavně z toho důvodu, že k vlastní matce si to dovolit nemohla. A Thyře to samozřejmě chybělo a všechno si to u náhradní mamči vynahrazovala, jak jen mohla.
Ohledně peříčka rozhodnutě pokývala hlavou a počkala, až jej sundá. „Tak dobře, domluveno,” souhlasila spokojeně s jejím návrhem, zatímco natáhla hlavu, aby jej vpletla Juni do srsti. Pečlivě jej tam zamotala, aby nespadlo - měla ho ráda, ale momentálně jako ozdůbku, co nosila od malička a ne jako dárek od bráchy. „Hotovo!” prohlásila potom spokojeně, couvla od ní a s úsměvem si ji prohlédla. Pak spokojeně pokývala hlavou. „PerRrfektní!”
Následně vytřeštila oči. „To je ta...?” ohlédla se za zlatou vlčicí, co s nějakým vlkem seděla u ohně. Překvapeně se podívala na Cornica. „Ta tvoje bodyguardka tady tomu velí?” zeptala se překvapeně a zamávala ocasem. Tak to měla určitě vyhrané! Ta vlčice ji při kalamitě zavedla domů a přitom vůbec nemusela. Navíc se už trochu znaly, takže to muselo dopadnout dobře, že jo? Zvedlo jí to natolik náladu, že se jí zase rozvlnil ocásek do stran. „Tak co budeme dělat?” zeptala se, zatímco střílela očima z Cornica na Juniper.
Aniž by počkala na odpověď, odskákala pár kroků od nich a začala vytvářet sněhovou kouli. „Coooo třebaaaa....” natáhla, zatímco už házela kouli po šedém vlčkovi. „pořádnou koulovačku?!” dořekla vyzývavě a aby to Juni nebylo líto, tak i po ní hodila další vytvořenou sněhovou kouli. Muselo se nechat, že to nebylo nic jednoduchého, ale nenechala se od této legrace odradit. Odhopkala raději za nejblizší strom, protože očekávala opětovanou palbu a tam si začala vytvářet nějakou munici do zásoby. Sem tam po nich něco hodila a pak se zase schovala za strom, přičemž se chichotala jako správná puberťačka.

odvděč se za poskytnutou pomoc

Cornic zpočátku nijak nereagoval, ale ona se na to momentálně neohlížela. Byla tak hrozně nadšená, že ho zase našla, že ve vteřině zapomněla na přechozí trable s bratrem, nebo vlastně s celou rodinou. Až pak ji tázavě oslovil a ona zvedla čumák z jeho srsti. Nebyl si jistý, zda to byla ona? Přiběhla k němu snad ze strany, kde měl slepé oko, nebo zapomněl, jak vůbec vypadá? Zatímco ona ho měla silně zarytého v paměti, on... si nebyl jistý? Pak si ale uvědomila, že mu nedala moc příležitostí, aby si ji prohlédnul. Nejspíš do teď čučel do země, než k němu nalítla jako velká voda. Ještě chvíli u něj setrvala, než se odtáhla a začala si otírat slzavé oči packou.
„Ahoj,” posmrkla plačtivě, zatímco se usmívala a upírala na něj uplakané zraky. Vrtěla ocáskem a sama nevěděla, co teď říct, nebo udělat. Vůbec ho tady nečekala a byla nejspíš stejně překvapená, jako on. Až teď si všimla, že někde v pozadí byla u ohně ta jeho zlatá bodyguardka, ještě s někým. „Ummm,” vzešlo z ní nejistě a podívala se na Corniho, jako kdyby říkala: asi průser? Ale co, ty se daly žehlit později. Pak za sebou zaslechla měkký hlas Juniper, která zjevně úspěšně odkopala Ezekiela a dohnala ji.
„A-ano,” hlesla trochu nejistě a znovu posmrkla. Koukala se na Juni omluvně. „Promiň, že jsem tě tam s ním nechala... No a takhle já to mám! Takto natvrdle se tam chovaj všichni. A to je ještě Ezekiel slabej odvar!” vyhrkla a v očích se jí zase objevila tvrdohlavá zlost. Nechtěla na rodinu ani myslet. Tady měla svoje nejmilovanější, na jednom místě, ty, se kterými zažila více legrace a pochopení, než v Cedru. Koukla po svém příteli a usmála se. „Tohle je Cornic, můj kamarád. Corňo, tohle je Juniper, moje nejlepší přítelkyně a náhradní mamča,” usmála se a doufala, že tentokrát zažije lepší setkání a seznamování, než před chvílí. Cornic byl sice také královské krve, což bylo vlastně vtipné, že se tu nacházeli tři představitelé různých království, ale ani jeden z nich se tak nechoval. Možná k tomu občas Thyra měla nějaké sklony, ale ještě aby ne, když jí to od malička vtloukali do hlavy.
Pak udělala krůček k Juni a sklonila hlavu. „Moc ti děkuji, znovu, za všechno. Mohla bys... Mohla bys mi prosím sundat to pírko? Za všechno, co pro mě děláš, je to málo, ale bude to teď talisman, co tě bude chránit. I před tou nepříjemnou nemocí,” pokývala hlavou a počkala, až tak Juni učiní, aby ho pak mohla peříčko naaranžovat do srsti jí.
Znovu se nejistě ohlédla na Lylwelin a toho druhého vlka. „Myslíš... Myslíš, že tu tedy můžu nějakou dobu být?” zeptala se nejistě a zároveň se podívala i na Cornica, jako kdyby očekávala, že by k tomu měl co říct. Netušila sice, že tady bydlí, ani že ta jeho opatrovnice je tu královnou, ale nějak se ujistit musela, ne? Nerada by s někým měla potyčku. Neměla na to momentálně vůbec sílu, řešit další nepříjemnosti. Chtěla se jen bezstarostně pobavit s kamarádem a prohlédnout si, jak moc vyrostl.

<- Vodopády

Hrozně špatně se jí dýchalo, jak vzlykala. Oči jí pálily a srdce tlouklo jako o závod. Bylo jí to tak strašně líto, myslela si, že aspoň s jejím bratrem bude řeč, ale nic takového se nestalo. Naopak i on ji hned podezíral z toho, že něco provedla, když se svěřila s tím, že s matkou nevychází. Překročila hranice a s klepající bradičkou se ohlédla, jestli ji Juniper následuje. Úplně se jí dělalo zle z představy, že se tam s natvrdlým Ezekielem ještě vybavuje a ničí si své nervy. Ona sice byla očividně trpělivá vlčice, ale Thyra netušila, do jaké míry. Nikdy to nezkoušela a ani to neměla v plánu, neměla důvod. Tu vlčici zbožňovala. Vzhlížela k ní a to mnohem víc, než k většině k její rodiny. Ta vlčice jí dala to nejcennější, co mohla - lásku a pochopení. Ona stála za tím, že z Thyry vyrostla empatická slečna a ne studený královský čumák s nabubřelým egem.
Zatím ale nepřicházela. Thyrka ještě zavzlykala a pokusila se uklidnit. Vyplašeně se rozhlédla okolo, jestli za ní nikdo nejde. Odtušila, že nakonec trefila a nachází se na území cizí smečky. A bylo to její poprvé, netušila, jak to chodí v jiných smečkách. Navíc přišla bez Juni, která byla členkou, takže z toho tušila problém a to sakra velký. Ale všechno tohle uvažování měla hrozně v mlze, stejně jako vidění od slz. A tak šla, trochu roztřesená, než před sebou zahlédla nějakou siluetu. Prudce zamrkala, couvla, protože netušila, kdo to mohl být a pak teprve zaostřila. Zalapala po dechu. "Cornicu!" vyhrkla okamžitě nadšeně, udělala k němu několik dlouhých skoků a vrazila do něj v pevném objetí. Zabořila mu čumák do srsti a znovu plakala, tentokrát štěstím. Hormony byly tak strašná věc!

Eziho první slova ji zastavila jako studená sprcha a to ne zrovna příjemně. „Jsem princezna?” zopakovala po něm ledově a s opovržením. A stejně tak si po tom slovu musela odfrknou. „A k čemu mi to jako je, Ezi? K čemu je mi být princezna, když mě doma nikdo neposlouchá - a to nemyslím jako moje rozkazy, ale skutečně neposlouchá - nikdo mě nevede, nikdo si mě nevšímá a všichni jen čekají, že budu dokonalá sama od sebe?” vyhrkla a v očích se jí objevil náznak slz. „Téměř celé své dětství jsem byla sama! A když jsem se potkala třeba s máti, pokaždé mě akorát jenom sjela! Nenávidí mě a já ji, tak to je!” štěkla nabubřele a náznak slz nahradil hněv. Div si dupla tlapkou, ale aspoň v tomhle se ovládla.
Když se pak pokoušel vystvětlit, kde vlastně celou tu dobu byl a co se dělo, dívala se na něj s povislýma ušima. V jeho příběhu bylo cosi roztomile zmateného, což jí připomínalo, jaký vlastně její bratr je. Ale následně to hned byl schopný zabít frázemi, které padaly i z jejich matky. Byl jak papoušek, který byl roky uvězněný v kleci v Cedrovém úkrytu a naučil se všechno opakovat po Nině a Etney. „Nejsem, nikdo není,” procedila skrze zuby podrážděně. Měla ho až po krk. Sice jí tu pomalu skládal komplimenty, ale ona o nic takového nestála. Chtěla se sebrat s Juniper a jít pryč. Být s ní sama a neřešit nějaké své královské kořeny. To bylo to poslední, na co byla teď zvědavá.
„Co jsem provedla?” pošeptala jako opařená. Proč i on si o ní hned myslela, že musela něco provést? Matka na ni byla vysazená, nic víc, nic míň. Byla na ni vysazená, protože neposlouchala na slovo a měla vlastní mozek. „Nevim, do prdele, asi jsem se narodila, to jsem udělala!” obořila se na něj a už začínala supět vzteky. Myslela si, že aspoň s ním půjde vycházet. Myslela si, že aspoň on bude jiný. Ale nic takového nebylo. Byl stejně ovlivněn rodinou, jako všichni ostatní. Další zklamání do řady už snášela opravdu těžko. Měla co dělat, aby po něm neskočila a nezmlátila ho jako malého floutka.
Ale pak... se konečně ozval bráška, kterého znala. Jeho tón zmírnil, řekl, že si má dělat co chce a přišla otázka, která ji zasáhla hluboko do srdce. Vrátíš se, že jo? Thyra se na něj podívala dlouze a v jejím pohledu se něco zlomilo. „Nevím.” Jedno slovo. Jedno jediné, ale naprosto pravdivé. Nehodlala mlžit, slibovat, že se jednou vrátí nebo nevrátí. Prostě nic nebylo jisté. „Nevím, bráško. Nechci tam teď být. A dokud se něco nezmění... tak se ani vrátit nedokážu,” špitla narovinu a svěsila hlavu. Bylo jí opravdu na prd. A to se jí teprve před chvílí ulevilo z toho zážitku, co prožila téměř s celou smečkou. Juniper se podařilo jí přijít na jiné myšlenky, ale pak muselo přijít princátko a znovu dloubnout do živého. A očividně neskončil, protože zase začal shazovat Lady Juniper.
Hrdelně zavrčela. „Ona se ke mně bude chovat tak, jak já jí dovolim! Tak už to konečně pochop a dej nám oběma pokoj!” vyštěkla už opravdu vztekle, celá se naježila a v očích se jí zapálil oheň. Nervózně švihla ocasem, propálila ho pohledem a obrátila se na patě, protože už to opravdu nehodlala snášet dále. Rozešla se spěšně pryč. Cítila, jak jí pálí znovu slzy v očích, které za nedlouho začaly máčet její srst. Ani netušila, co spustilo její pláč, zda ten nezvládnutý vztek, nebo to nekončící zklamání, které cítila vůči své rodině. Jen doufala, že jde správně do Ageronské smečky, která měla být domovem její nejlepší přítelkyně.

-> Ageron