Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4/28

Jakmile se ocitla na už poměrně známém místě, pozdvihla malá vlčice hlavu hrdě jako panovnice, která se vrací do svých komnat. Upravila si důležitě srst na ocásku a zoubek svírala tak pevně, až jí v tlapce cukalo. „TentokRrrát tě dostanu,“ zamumlala si pro sebe a v očích jí čertovsky zajiskřilo. Místo však zůstávalo tiché. Až příliš. Nebyl slyšet ani zvláštní cinkot přívěšků ze zubů, ani šum drobných křídel. Thyrka neklidně přešlápla. „Tak kde jsi?!“ zavolala do prázdna důrazně, až jí hlas přeskočil. Odkašlala si a pozdvihla tlapku, přičemž s teatrálním hlasem pokračovala: „Já jsem tady! Přišla jsem s nabídkou, kteRrrá se neodmítá! Mám zub!“ hlásila a rozhlížela se okolo sebe. Odkud se asi víla objeví tentokrát a co na ni zase vymyslí, aby získala to, co chtěla?
Z mlhy se konečně vynořil známý obrys. „Jemnější tón by neuškodil, Thyro Nino,“ zaznělo melodicky a víla se smíchem přistála na mechu. „Ty jsi vážně nezmar, viď?“ usmívala se a zahleděla se do očí vlčete. „Já nejsem žádnej nezmar!" Odvětila dotčeně. Zaprvé nevěděla, co to je, za druhé ji to uráželo. Ona byla princezna. Jakmile se Zuběnka přiblížila, stiskla tlapku se zubem ještě pevněji. „Tentokrát ti ho nepředám jenom tak. Ne, dokud mi neodpovíš,“ pověděla překvapivě pevným tónem. Víla se na ni pobaveně usmála a její křídla se rozechvěla. Pamatovala si, že minule vlče tak trochu selhalo. Něco od ní chtěla, ale chudinka zapomněla co. Víla se rozhodla dát Thyře šanci.
„Copak tě tíží, moje zvídává?“ zeptala se něžně a naklonila hlavičku na stranu. Thyra chvíli mlčela. Hleděla na vílu, jak se jí leskne srst pokaždé jinak, v závislosti na okolním světle, jak se kolem ní vždy jemně mihotá vzduch, jako by ani nebyla skutečná. A pak, s podivnou směsí odhodlání a pochybností v hlase, pronesla: „Jsi vůbec skutečná?“ Zuběnka zůstala zticha, zcela výjimečně. Dokonce se ani neusmála, jen se lehce přiblížila a tentokrát hlavu naklonila na druhou stranu. „Jak to myslíš?“ zešeptala.
„No, jestli nejsi jen sen? Jsi? Nebo kouzlo. Nebo… Nebo jestli tě vidím jen já. Jestli třeba každé vlče nemá svou Zuběnku… Nebo jestli vůbec jsi Zuběnka. Jak vypadáš, když nejsi takhle? A kam zmizíš, když zmizíš?“ Tentokrát to nebyla hra. Vlče se tvářilo opravdu vážně, tak, jak se tváří někdo, kdo má v sobě bouři a vůbec neví, co si s ní počít. Víla jí hleděla do očí také s nevídanou vážností. „To je spousta otázek,“ povzdechla si. „A já mám ještě pořád spoustu zubů,“ odsekla Thyrka, i když zněla mnohem tišeji, než obvykle. „A spoustu odvahy, viď?“ nadnesla a už se zase usmívala. I přesto se odmlčela, jako kdyby vážila každé slovo. Nakonec pronesla: „Možná… možná nejsem pro všechny stejná. Možná mě někdo vidí jinak. Možná někdo vůbec? Ale jsi tady. A já taky. A to dnes stačí.“
Šedá vlčka ji sledovala a její čelo se zvrásnilo do zamyšleného zamračení. Nakonec mlčky natáhla tlapku a zub pustila. Víla ho pohotově zachytila ještě ve vzduchu a na chvíli si jej zkoumavě prohlédla. Než se jí na tváři objevil úsměv. „Tohle si zaslouží proměnit ve tvou odměnu,“ řekla tiše. „A stejně jsi mi neodpověděla pořádně,“ prolomilo zklamané vlče své chvilkové mlčení. Byla ale o dost klidnější. Nejspíš věděla, že své odpovědi možná bude muset hledat jinde, nebo později. „Až si vzpomeneš na další otázku a budeš mít zoubek, přijď zas,“ kývla Zuběnka a položila před vlče pár kamínků. „Ale… snaž se ho tentokrát nespolknout,“ zazubila se. Malá vlčka se na chvíli nafoukla a nechala na ní dotčený pohled. Tohle jí připomínat fakt nemusela. „Já na to jednou přijdu,“ slíbila nahlas. Ne snad Zuběnce, spíše sobě. A nově získaným bohatstvím se z místa vytratila, tentokrát možná rychleji, než sama víla.

Červen 1/10 Juniper

Šedá tlamička vykoukla z houští jako první. Pak následoval zbytek tělíčka malé Thyry. Větvičky měla zamotané v srsti, byla celá rozcuchaná, ale čumáček měla hrdě zvednutý vzhůru. I ten ovšem měla trochu od bláta. K jezeru se připlížila ve velkém stylu – nebo si to tak aspoň představovala. Ve skutečnosti byla hlučná jako stádo slonů a nebyla ani trochu potichu. Ihned se upřeně zahleděla na postavu u jezera. Oproti ní byla vysoká, ale ne její vkus nezvykle hubená. Nebyla od nich ze smečky zvyklá na tento typ postavy. U nich byli všichni zdravě kulatí. Chvíli jen tiše stála, bez hnutí, uši mírně sklopené. Celé postavení těla naznačovalo, že byla připrapravená kdykoliv zase uskočit zpátky do houští, ze kterého se přikradla. Jen její čenich lehce kmitl, když se snažila zjistit, jestli neucítí někoho dalšího. Vlčice asi byla ale sama. První problém bylo, že je vlčice cizí. Druhým bylo, že Thyra je sama. A být sama u cizího dospěláka nemusí být úplně nejlepší nápad, na to už přišla. Ale tehdy ji naštěstí velice rychle našla Delta.
„Kdo jsi?“ zeptala se tiše, ale ostře. Oči jí klouzaly po vlčici. Po těch vyhublých bocích, unavených tlapkách, po matné srsti. Vypadala unaveně… Něškodně? Možná. Ale i slabí dospělí pro ni mohou být nebezpeční. To už taky věděla moc dobře. Ačkoliv si to nechtěla přiznat, něco ji na této cizince přeci jen zajímalo. Ale než si to připustit, raději by sežrala lopuch. „Já jsem ThyRrra Nina z CedRrrové smečky!“ prohlásila s tím svým sladkým ráčkováním. To jen aby ihned věděla, s kým má tu čest.

Všimla si, jak Vera zaujala místo vedle druhého boku Sesi a po tváři se jí přehnal rychlý úsměv, zatímco jí v očích pobaveně blýsklo. Jakoby si tím chtěla zajistit lepší výhled, než Thyra. Pche. No to tedy ne. Rozhodně nezůstanu pozadu, pomyslela si soupeřivě a bleskově se přišourala těsně vedle dospělé vlčice. Zády se jí opřela o plec, až to mohlo působit dojmem, že pokud by se pod ni ještě vlče vešlo, zalezlo by snad i pod ni. A nebo, kdyby to šlo, tak by jí snad vylezla až na záda. Prostě všechno, jen ne nenápadné sledování lovecké skupiny.
Když tetička ukázala keř, šedé vlče okamžitě natáhla výraz do jakéhosi napjatého dramatu. „Tam? Skvělá volba! Tam budeme jako neviditelní,“ našpulila tlamičku, jakmile dořekla poslední slovo, aby tomu dodala důraz a s hrdinským výrazem vyhledala pohledem skupinu na lovu. Nejraději by zabušila ocáskem do země, jak byla plná energie a očekávání. Když pak Sesi zahlásila, že se daly věci do pohybu, Thyrky uši vylétly vzhůru a celá se zatetelila vzrušením. Je to tady!
„Vidím ho! Tam je! Támhle!“ šeptla tak hlasitě, že to už přestávalo být šeptání. Vyskočila tak, že si přední tlapky opřela o hřbet Sesi a užasle sledovala, co se děje. Ještě k tomu jednu z těch předních tlapek natahovala ve snaze ukázat směr, kde se všechno dělo. Jako by právě zrovna ona vedla celou Cedrovou smečku do boje. A taky kdyby si náhodou Vera se Sesi nevšimly, kde se co děje.
Pak se ale na chviličku zarazila. Nejspíš ji napadla nějaká myšlenka. Vážná. „Teti?“ naklonila se k Sesi. Tentokrát opravdu byla tichá. I její tón pohasnul. „A co když to toho losa bolí? Když ho chytí… Bolí ho to?“ pípla tiše a nejistě. Byla princezna, byla hrdinka, statečná, neohrožená a dokonalá každým coulem. Ale pořád byla jen vlče.

Zpozorněla, když na ni Reonys promluvil. Ale při každém jeho slovu se nafukovala více a více. To jako vážně?! Ona, princezna Thyra z Cedrové smečky, královna tohoto lovu, že je moc malá?! Na moment se dokonce zdálo, že vybouchne jako když prasknete balonek špendlíkem. „Zajíc?“ zopakovala se značnou mírou pohoršení, že by to snad rozesmálo i nedaleké stádo losů, které mělo být loveno. „Fajn,“ breptla teatrálně, div si zase nedupla zadní nohou. „Ale jen když to bude velmi důstojný zajíc,“ dořekla a nadmula se, že to skoro vypadalo, že každou chvíli odplachtí. Zaskočilo ji, jak se Reonys tvářil a mluvil vážně. Jako opravdovej dospělák. Snad větší dospělák, než samotný táta. Možná na tom něco je. Možná si ten lov musíme zasloužit. První ulovíme zajíce a pak… A pak losa! Pomyslela si s nadějí a rozzářila se jí očka. Těmi pak vyprovodila staršího bratra, který mířil na lov.
Z úvah ji vytrhla Vera, která začala Sesi tahat očima jako za nitky. Thyra mrkla po sestře a okamžitě se přidala – její štěněčí oči byly, samozřejmě, výraznější. O dost. Přisunula se k tetě a hlasitě zašeptala: „No jo, tetičko, když z dálky nic neuvidíme, tak se nic nenaučíme!“ zopakovala téměř slovo od slova Veru, ale tónem, který jasně naznačoval, že ten nápad byl určitě původně její. „A vůbec, my se přece nebojíme!“ pronesla hrdě. Ani netušila, kdy se chytla toho, že by Sesi říkala „tetičko“. Ale už to bylo.
Jakmile padlo opatrné svolení, štěstím téměř poskočila, ale včas si vzpomněla, že mají být tiše. V rychlosti se přikrčila jako teta, i když to v jejím podání působilo spíš jako zvláštní taneček. „Půjdu vedle tebe, teti. Budu jako stín! Tichý stín! Princezní stín!“ Slibovala horlivě, zahihňala se a při tom na okamžik koukla na sestru, jak si vede ona. Aby náhodou Thyrka nebyla v něčem pozadu, nebo nebyla Vera nedejbože v něčem lepší. Pak zcela vážně zašeptala:
„A jestli uvidím toho největšího losa, tak ho určitě nevyplaším. Jen si ho... zapamatuju,“ zamrkala nevinně a s čenichem u země vyrazila vpřed, po boku Sesi a Very, jako by právě začala ta nejdůležitější výprava jejího života.

<- Cedr

Táta se starším bráchou šli v popředí a o něčem se vášnivě bavili. Thyra umírala zvědavostí. Opravdu by chtěla vědět, o čem se baví, chtěla by hltat každé slovo. Muselo to být opravdu zajímavé, vypadali tak! Pak zaslechla tátu, jak promluvil k celé skupině. Prý že bude dospěláky jenom sledovat? S nafouklými tvářičkami se se ohlédla na sestru, která okamžitě reagovala tak, jako by reagovala i ona sama. „Přesně!“ houkla na protest a dotčeně zvedla hlavu k Sesi. Postřehla, že starší brácha něco šušká Veře do ouška. Dramaticky zalapala po dechu. Na tak tohle už bylo moc! „Hele, co si to tam špitáte, chci to vědět taky!“ vřískla nabubřele a ještě si u toho dupla zadní tlapkou. Za posledních pár minut jí uniklo tolik věcí, že se z toho šla málem zbláznit. A taky dost žárlila, protože si Reonyse chtěla ukrást pro sebe. Najednou si ho ale omotala kolem drápku Vera, jako kdyby vyčetla její úmysly a prostě jí ho ukradla!
Začala na ni ovšem mluvit Sesi, tak to zase všechno vypustila z hlavy. Thyra na ni kulila ta svá velká zvídavá kukadla a hltala každé slovo. Vysvětlila jí, jak větřit. Ihned se jala to po starší vlčici zopakovat, ale najednou si vlčice pšíkla. Thyře se rozjeli koutky a začala se smát. „A tohle se mi stane taky?“ zeptala a začala to znovu zkoušet. Nasávala různé pachy, ale úplně nevěděla, jak je přiřadit. Přestala tedy a rozešla se oňufat mámu. Pak se na ni nevinně zazubila, vyskočila, aby jí olízla ňufák a odklusala zpět za svojí momentální mentorkou. Zkusila začenichat znovu a vskutku! Maminčin pach k jejímu nosáku dorazil. „Ooooh!“ hlesla v tom prozření a koukala na Sesi, zda to udělala správně. Ale jak ona to mohla vědět, že ano? Zahlédla Ciri, jak se učí společně s nimi a překvapeně zamrkala. „Cítím mamku,“ zahlásila hrdě a zamávala ocasem. V očích jí skákaly čertíčci. „Mám ji ulovit?“ zeptala se sebevědomě a po očku Ninu stále sledovala tím šibalským pohledem.
Pak se ale začaly dít věci. Dospěláci očividně něco ucítili a táta ihned začal organizovat lov. Thyra se poslušně posadila, poslouchala každé slovo a sledovala, co vlci dělají. „Jak něco menšího?“ zeptala se zvídavě Sesi, když si vzpomněla, že o něčem takovém mluvila. „Kdy si to můžu vyzkoušet?“ zeptala se na další otázku horlivě, zatímco nespouštěla oči z lovecké skupiny.

Pořád se jí táta snažil vštěpit do hlavy, že jsou ti brablenci v pohodě. Žádný problém, žádný stres. Zkoumavě se podívala na Veru, co si o tom myslí ona. Ta si tam ale opodál přivlastňovala staršího bráchu, na kterého si dělala zálusk Thyra. Odfrkla si a svou pozornost vrátila otci. Vysvětlil jí, že to stvoření může majznout tlapkou. Že může majznout tlapkou cokoliv, co ji bude štvát. Sledovala ho nadšeně a obdivně. Párkrát zamávala ocasem a horlivě pokývala hlavinkou. „To zní jako plán!“ zahlásila v pozoru.
Koutkem oka zahlédla, že se Delta nenápadně vypařila. Chvíli sledovala její mizející ocas a zklamaně si povzdechla. Doufala, že když se s ní sblíží, bude blíže i k její rodině a více zapadat. Místo toho se celou dobu držela opodál a pak raději zmizela. Obrátila pozornost k Sesi, která začala odpovídat na její výslech. Prý přišla ze severu, z daleka. Zkoumavě naklonila hlavu na stranu. Nepřišel i Cornic ze severu? Mohli by se spolu znát! Napadlo ji a na moment se jí rozzářili oči. Co kdyby se znali a její kamarád zjistil, že tu má někoho ze své původní smečky? Nebylo by to skvělé? Třeba by se cítil o dost lépe. „Aha. KamaRrrád CoRrrnic říkal, že odtama také pochází. Neznáš ho?“ ptala se tedy ihned na to, co ji zajímalo. Byla ještě dost malá na to, aby poznala, že druhému téma nevyhovuje. Mezi řádky číst neuměla a empatická zrovna dvakrát taky moc nebyla. Třeba to přijde s věkem. A třeba taky ne.
Potom Sesi pověděla, že tu s nimi bydlet bude, když jí to dovolíme, na což se Thyra zatvářila stylem „no to ještě uvidíme“, který jí věnovala značnou dobu, než se její tlama roztáhla v širokém úsměvu a zamávala ocasem. „Když budeš pořád takhle hodná, tak samozřejmě!“ vyhrkla potom nadšeně a ohlédla se na tátu. Začal konečně dávat loveckou skupinu dokupy. A Sesi jí měla ukázat, jak se takový lov dělá. Thyra cítila nadšené motýlky v břiše a neuvěřitelnou nedočkavost. Takže za chvíli půjdou na to. To bude super! Podívala se na Sesi, která k ní promlouvala. „Tak dobře!“ vyhrkla šťastně a překonala k vlčici vzdálenost, která je od sebe ještě dělila a popohnala ji šťouchnutím čumáku. „Pojďme, honem!“ popoháněla ji nedočkavě a pak mazala za tátou a starším bráchou.

-> Severní Galtavar

3/28

Když se zde objevila i tentokrát, už moc dobře věděla, kde se nachází. Přesto si tohle místo okouzleně prohlížela a s ještě větší nadějí vyhlížela Zuběnku. Tentokrát se nedám! Pomyslela si natěšeně, zatímco si u sebe střežila vypadený zub, jako kdyby to byla nejlepší kořist jejího života. Ani se od něj nehnula. Držela ho pod tlapkou, která ještě stále byla oproti zbytku jejího těla dost velká a žlutými očisky vyhledávala, odkud se víla vynoří. Ale čím déle čekala, tím více si byla nejistá. Co že to od ní vlastně chtěli s Cornicem zjistit? To, za co utratí kamínky, které jí víla dává, už tak nějak věděla. Tak na co přesně se ještě chtěla zeptat? Bylo to tak dlouho, co tu byla naposledy a od té doby se událo tolik věcí. Navíc Thyra byla o dost menší. Zmateně se rozhlédla a povzdechla si. Vypadalo to, že ať ze Zuběnky chtěla dostat cokoliv, prostě to zapomněla. Ale to by se zrovna JÍ stávat nemělo, no ne? Přeci se snažila nastřádat co nejvíce informací, tak k čemu by to vlastně bylo, když bude všechno zapomínat.
"Aaaaaa, tak tady tě mám!" Zaslechla za svými zády a polekaně sebou cukla. "Už zase?!" vyhrkla pobouřeně vlčka a dosti dotčeně se na vílu ohlédla. Ta k ní přistála a nechápavě naklonila hlavičku. Otázka, co že vlastně zase, jí přímo čišela z očí. Ten nechápavý pohled prostě nešlo ignorovat. "Už zase mě děsíš?!" Upřesnila tedy svou otázku rázně, zatímco měla stále stažené ušiska k hlavě. Vypadala opravdu pobouřeně a byla by možná pouštěla hrůzu, ale rozhodně ne na Zuběnku. Ta se totiž začala culit, div se nad vlčetem nerozplývala. "Nedělám to schválně. Ale jsi taaaak roztomilá, když se zlobíš. Všichni jste," rozplývala se svým vysokým hláskem a zatřepotala křídly. Jak se tak pořád vrtěla, veškeré její přívěšky ze zubů zvláštně cinkaly. Bylo to fascinující, ale šedá vlčka se snažila tomu momentálně pozornost nevěnovat. Byla totiž královsky dotčená z toho, že jí někdo řekl, že je roztomilá, zrovna když se zlobí. Musí ji přeci brát vážně! Je princeznou, ty se sakra brát vážně musej!
"Vůbec nejsu!" vyhrkla potom veledůležitě a stejně tak zvedla i čumák, který namířila pomalu až k obloze. Kecla si u toho ještě na zadek, aby tomu dodala pořádný důraz a jakože zaujatě sledovala z pod přivřených víček něco v dálce. Okřídlená vlčice se zachichotala a přiblížila se k ní blíže, což si zase získalo pohled vlčete přímo na ni. "Něco jsi mi přinesla, že?" zeptala se zkoumavě a začala si maličkou obcházet, aby svoji kořist našla. Ale po chvilce se tvářila poněkud zmateně a koukala na Thyru s další otázkou v očích. Nejspíš byla zmatená, jestli vlče vůbec zub doneslo. Ale jak by se na tohle místo bez zoubku asi dostalo? Vždyť zrovna ten byl vstupenkou. Kdo ví, jestli zrovna uvažovala nad tím, jestli malá vlčka nějak obešla systém a dostala se sem úplně náhodně, nebo zub někam schovala.
"Dneska ti ho jenom tak nedám," odfrkla nafoukaně vlčí slečna a vyzývavě se na vílu zazubila. Myslela si, jak ji tím nenaštve, ale jí se naopak rozzářily očka nadšením. "Takže ho máš!" vyhrkla vesele a šťastně si zatančila. "Tvoji odměnu samozřejmě dostaneš! Na tom se vůbec nic nemění," povídala opatrně a zkoumavě Thyrku přejížděla pohledem. A ta, jelikož si pořád nevzpomínala na to, co vlastně chtěla od Zuběnky zjistit, nakonec tlapku ze zubu oddělala a dovolila, aby si jej víla vzala. Zklamaně si povzdechla a po rozloučení a vyplacení kamínků zase odešla. Příště. Příště to zjistím.

+7 a +3

Sestra asi přemlouvání vzdala, takže se Thyrka naštěstí vyhnula tomu, aby byla jakkoliv donucena do těch tvorů šťouchat packou. Táta jí a Veře začal vysvětlovat nějaké věci. Prý mohou být pyšní, že ti brablenci bydlí právě zde. Čím víc Etney mluvil, tím více se malá vlčka vzdouvala pýchou, že bydlí právě na takovém místě, jako je Cedrový les. Ale… „Já nechci ale, aby tady bydleli taky!“ vyhrkla ze sebe až překvapivě hrubě a překvapena sama sebou se trochu stáhla. „Nechci tady nikoho cizího,“ hlesla pak ještě tiše, s pohledem ukotveným v zemi. Předchozí zkušenost s tím vlkem v ní stále ještě byla čerstvá. Momentálně nevěřila nikomu. Ani těmhle brablencům! Hodila po nich nasupěný pohled a jemně zavrčela. Během toho už zase všude kolem ní probíhaly nějaké vášnivé debaty.
Zaujala ji cizí vlčice, kterou již před pár dny zahlédla v úkrytu. Stále spíše bokem v tichosti. Představila se jí jako Sesi a to velmi uctivým tónem, což vlčeti naprosto lichotilo. Na to, že předtím málem brečela, že zde nikoho cizího nechce, tahle si získala plusové bodíky jak svou vadou řeči, tak za ten tón, který vůči ní použila. Pousmála se a zavrtěla ocáskem, zatímco k ní přišla o pár nesmělých krůčků blíže. Ještě hlasitě pozdravila staršího bratra, který zase přišel odněkud. Rostla v ní zvědavost, kde že se to vlastně tenhle vlk pořád toulá. A napsala si do listu přání, že se na něj tak trochu pověsí. Mohl ji někam vzít, nebo ne? Mohla by být sranda. Větší, než teď, protože se tu zase jen klábosilo a nic z toho. Jenže teď si jeho pozornost ukradla sestra. Thyra se snažila se nenafouknout, ale šlo to jen horko těžko. Ciri se s ní totiž nebavila, asi byla duchem nepřítomná a neodpověděla jí na nic z toho, co jí před chvílí říkala. Opravdu si připadala opět jako páté kolo od vozu.
Rozhodla se tedy, že tu Sesi přeci jen prozkoumá trochu více. „Kde ses tu vzala?“ zeptala se skoro až přísně, zatímco kolem ní zakroužila. Čišel z ní potenciál na budoucí ochránkyni smečky. Nosila se jako správná princezna, hezky vysoký krok, hlava vzhůru, div nedrhla čumákem o oblohu. A celou dobu očkem sledovala šedou vlčici, kterou si obcházela. „Ty tu s námi budeš taky bydlet?“ zeptala se, když konečně zastavila naproti ní a podezřívavě nadzvedla „obočí“.

Duben 5/10 Sineád

Naslouchala jejím slovům a urputně kývala hlavičkou, že chápe, co říká. Ačkoliv z toho teda byla trochu zmatená, její poměrně bystrý mozeček už to pomaličku zpracovával. Pak se tam ozval vítězný gong a malé vlčce se rozzářila očka. Nadšeně zalapala po dechu. „Takže já su vohnivák!“ vyhrkla nadšeně. Sedělo to, ne? Měla ráda dobrodůžo, byla statečná a šla do každé výzvy, ale přesně jak řekla, ne do těch, co byly pod její úroveň. A že Thyrka ji měla, když byla ze samozvané královské rodiny. „Páni, pRrroč mi to nikdo neřekl dřív?“ podivila se nešťastně a už si v hlavě plánovala, jak to svým rodičům vyčte. Zapřeli snad její poslání a pravý původ? „Nebo je vohniváctví tajemství?“ došlo jí a našpulila zkoumavě pusenu.
„Aha! Takže to ti přičarovala SmRrrťa, nebo Život, že jo?“ zahlásila, hrdá, že o nich něco ví. Věděla, protože už se dozvěděla. Rychlý a ustavičný sběr informací se jí hodil. „Si představ!“ zahlásila a očividně se nadechovala k nějakému povídání: „že se jednou za čas objevím u takové vlčice – víly a ona má křídla a přívěšky ze zubů… A objevím se u ní pokaždé, když mi vypadne nějaký zoubek. No a ona mi za ten zoubek taky dává něco, čím můžu platit u bohů. Taky chodíš k víle Zuběnce?“ zeptala se. U Cornica zjistila, že tam chodí taky. Chodili tam i velcí vlci?
Ďábelsky se zazubila, když se jí od ní dostalo lichotky a zároveň hlášky „co rodiče nevidí, to srdce nebolí“. Tahle vlčice vážně uměla malé vlče podpořit ve špatnostech. Veškerá obezřetnost vůči cizince se vytratila. Teď na ni koukala s jakýmsi obdivem v očích. Začínala toužit, aby někoho takového měla ve smečce a byla její učitelkou. Jenže ona zrovna začala popisovat území jejich smečky, jak je skvělé a tak dále a Thyra měla v hlavě jedno spletené klubko z toho, jak na jednou byla zmatená. „C-cože? Váš syn že je vaše alfa? Heh! Takže taky můžu být alfa, když moje mamka s taťkou jsou teď alfy? Můžou mi to předat?“ ptala se s ohnivým zaujetím a na jejím výrazu šlo vidět, jak už plánuje svoje vládnutí pevnou tlapkou. „A vy si tam pěstujete zvířata? Sem myslela, že zvářata se jedí?“ zamrkala nevinně.

Duben 4/10 Sineád

Hltala každé slovo od vlčice a v tu ránu ji to došlo. „Ajo! Ty máš stejné oči jako moje staRrrší ségRrra CiRrri!“ vyhrkla a zamávala ocasem. „Takže aj ona říká čestný ohnivácký? A co mám jako říkat já? Co když nejsu ohnivák?“ vyptávala se, jako kdyby to snad chudák Sineád měla vědět. Pootevřela tlamku v momentě, jak zahlédla jiskřičky. „Hůůůstyyy!“ zahlásila unešeně. Viděla zatím jen umění magie země a větru. Vůbec jí nedoplo, že ještě nepřesvědčila starší nevlastní sestru, aby jí taky něco ukázala. Musela to napravit. Chtěla vidět magie od všech svých rodinných příslušníků. Bohužel ani zdaleka netušila, jak velká jejich rodina ve skutečnosti je. Netrávila s tátou nebo s mámou dostatek času na to, aby stačila vyzvídat. A i kdyby měla plno jiných otázek, na které potřebovala znát odpovědi.
„Hmmm,“ zamumlala zamyšleně, s pohledem upřeným na její ouško, které jí starší vlčice předvedla v plné kráse. „No uvidíme,“ pozvedla hlavinku a nebýt vlčetem, nejspíš by dřela čumákem o mračna, která plula po obloze. Byla pořád přesvědčená, že bude mít hezčí ouška, to bylo jasné. Až když se zmínila, že by jí je mohl někdo přičarovat, trochu odpuchla. „Cože, ty je máš taky jako přičarovaný?“ zeptala se zklamaně. „To je ale podvádění, ne?“ dodala a tvářila se, že se jí momentálně rozpadly veškeré ideály světa.
Další její otázky ji vyváděly z míry stejně tak. Ano, utíkala potají, ale jestli se jí to líbilo? Dělala to spíše na truc. Protože se nudila a asi nedostávala tolik pozornosti, co by si představovala. Tady vždycky narazila na Cornica, který jí věnoval veškerou pozornost světa a byla s ním legrace. Co přesně ale měla říct Sineád? „No… Jo, jako su dobRrrá, že o tom neví,“ zahlásila pak na oko sebevědomě. „Takže o tom vědět nemusej, hehe,“ zasmála se opět tím svým prazvláštním způsobem. Tím ji nakazil určitě právě Cornic. „Taky máš smečku, jooo? Jaký to tam je?“ vyzvídala opět. „Jooo, je hnedka támhle, jak jsou ty velký stRrromy,“ pohodila hlavou směrem k Cedrovému lesíku, když na něj přišla řeč.

Stále nabírala dech, aby se uklidnila. Bráška ji vyděsil tím, že jí něco leze pod tlapkami, ale nevěděla, na co přesně se má zaměřit, takže zaboha nic neviděla. Ezi se jí snažil tu věc popsat a až pak, když zavolala Vera, že se má na něco podívat, zpozorněla a docupitala k ní. Kousek od ní ale šla o něco obezřetněji, když viděla, jak její sestřička tancuje. Naklonila hlavu na stranu a zaměřila ta velká jantarová očička na zem před sestrou. „Znovu opakuji… CO TO JE?“ zeptala se na vlče až neobvykle tvrdým tónem. Sledovala to malé zvířátko a spíše než nad tím, že by mohlo být nebezpečné, přemýšlela, jestli je to k jídlu, protože měla hlad. Až když sestřička upozornila na skutečnost, kolik to má noh, se zhnuseně zašklebila. „Si děláš sRrrandu, ne?“ pověděla znechuceně a ještě od ségry couvla, když do toho navrhovala šťouchat. „Tak to ani náhodou!!! Šťouchej si do toho sama, tobě to sežeRrre packu!“ zahlásila potom. A to před chvílí přemýšlela, že by to jedla. Bleh.
Od tatínka se konečně dozvěděli, co ta věc je. Mravanec prý jakejsi. Nebo mravenec? Čím víckrát ten název Etney zopakoval, tím více si vštěpovala do hlavy správný název. „No, ale pRrroč bydlej tady?“ zeptala se dotčeně. Jak si jako mohli nárokovat jejich území? „Kdo jim jako dovolil, aby bydleli tady u nás?“ zeptala se a rozešla se raději k Ciri, která přišla z úkrytu. Jemně se o ni otřela a poskočila, aby svým čumákem šťouchla do toho jejího. Z neznámých důvodů si starší sestru oblíbila. „Viděla jsi ty bRrrablence?“ zeptala se a pohodila hlavou směrem k mraveništi. „Asi tady budou bydlet s námi. Ty jsi s tím v poho?“ zeptala se jí a zkoumavě na ni mrkala zespod.
Uvědomila si, že je tady pořád ta cizí vlčice se šedým kožichem. Jaksi podivně se představila, když si všimla, jak na ni Thyra zírá. Trochu se pousmála. Tak přeci jen nebyla jediná, kdo má nějakou vadu řeči. „Já jsem ThyRrra Nina z CedRrrové smečky!“ zahlásila svůj oblíbený způsob představení se. Jen ať každý ví, odkud tahle princezna pochází a s kým mají tu čest. Ale její roztržitou pozornost si vzápětí získal zase táta, když mluvil něco o ulovení bašty. „No jo… Ale jak se to dělá, tati?“ ptala se trochu posmutněle. Zase díra ve vědomostech.

Duben 3/10 Sineád

Zaraženě zamrkala. „Čestný ohnivácký?“ zeptala bez váhání. Co to mělo být? Zkoumavě si vlčici prohlížela. Měla rudé oči, na sobě odznaky, ale něco takového měl na sobě i její táta, tak ji to tolik nepřekvapovalo, ale co ji opravdu zaujalo, byly její štětinky na špičkách uší. „Ty jo, máš hezký uši. Jsem ještě neviděla. Budu mít taky takový, až vyRrrostu?“ zeptala se, ačkoliv uvnitř sebe cítila, že bude mít ještě hezčí uši. Královské, jak se na její rodinu patří, přeci. Pak poslouchala její vyprávění a snad ani nedýchala. Thyře se ještě nestal úraz, kdy by jí tekla krev. O to větší masakr si představovala. Měla vůbec ta vlčice jazyk ještě? Ale asi jó, to by nemluvila. Pořád malá vlčka koulela očima a cizinku si prohlížela, přičemž konečně došlo na to, po čem toužila. Ten jazyk vyplázla! A vlče si jej fascinovaně prohlíželo a pootevřelo tlamku v údivu. „Ty kokos! Fakt! Fakt ho máš! Celej a zdravej!“ zahulákala unešeně, jako kdyby to byl její životní objev. „Tak to je hustý…“ vydechla užasle.
Tolik byla nadšená z té ukázky, že jí ani nedošlo, že u ní cizinka najednou byla a pomohla jí omést ten jezerní kekel, který jí střelila přímo mezi oči. Bezděky se otřásla, když to zahlédla a s nehraným zhnusením od té věci couvla ihned, jakmile si to prohlédla. Snažila se nedát najevo to pohoršení, které nad onou slizkou věcí měla. Ale řeč těla za ni mluvila naprosto jasně. Ale opět si získala její pozornost, tentokrát ohledně cestování o samotě. Thyra byla převážně sama, nebo jí to tak aspoň přišlo. Užasle ji sledovala a konečně si kecla na sedinku. Zdálo se, že má její plnou pozornost. „Vážně?“ zeptala se nejistě. „Mi připadne, že o mých tajných pRrrůzkumech ani nevědí, heheh,“ zasmála se trochu trapně, protože to samozřejmě nebyl upřímný smích. Spíše vlče trápilo nedostatek pozornosti. „A já Thyra Nina z CedRrrové smečky!“ zahlásilo potom a zabouchalo oháňkou o zem. Své jméno se jí podařilo vyslovit správně, ale nedalo se to říct o zbytku.

Duben 2/10 Sineád

Vlčice už z dálky hlásila, že je asi v pohodě. Thyra se pobaveně zubila na celé kolo a vlčici si bez okolků dobírala, ačkoliv měla trochu strach, co by jí cizinka mohla vyvést. Od té doby, co ji tamten cizák málem utopil v jezeře, už byla docela obezřetná. Naopak by se nejraději cizincům vyhnula obloukem. Ale tahle? Tahle měla styl. Tedy, styl skoku hodně špatnej, co si budeme, ale jinak? Usmívala se, dokonce smála vlastnímu neštěstí a vypadala jako obluda z bažin. Ale malou vlčku ten smích docela přešel, když kolem ní něco nechutného prolétla. Vyprovázela tu neidentifikovatelnou věc pohledem a nakrčeným čumákem, přičemž ještě zvedla jednu z předních tlapek a hlavu zaklonila skoro až na záda v obavách, že by to na ni mohlo přistát. Narovnala se až ve chvíli, kdy cizinka začala zase mluvit. Thyrka zaraženě zamrkala a snažila se rozluštit, co že to právě řekla a až si to v hlavě přehrála asi potřetí, přišla na to. „Heheh, to jako fakt?“ vyrazila ze sebe pobaveně a zase se jí koutky začaly rozjíždět do stran. „To asi taky bolelo, co?“ vyptávala se a snažila se její jazyčisko zahlédnout. „A to už máš zahojený? Bolí to fuRrrt? Máš tam jizvu, nebo něco takového?“ zahltila ji klasicky všemožnými dotazy.
Po tom, co od vlčice přistála pochvala, se vlče celé hrdě začepýřilo. „To víš, že vím, co je do…“ V tu chvíli mu přímo mezi oči přistál jeden z kekelů, co byl do teď na vlčici. Zalapalo po dechu a zašilhalo, aby mohlo spatřit, co přesně to bylo. „No fůůůj,“ zahlásilo zhnuseně a ihned to packou setřelo. Slizké, mokré a… „Odporné,“ zhodnotilo a bezděky se jí naježila zhnusením srst. Nejraději by se šla umýt. Divně to smrdělo. Jenže pak přišla záludná otázka a Thyra přemýšlela, jak na ni odpovědět. Ale pořád byla v podstatě malá, takže moc taktických úvah tam neproběhlo. Jen měla strach, že pokud vyzradí, že je tu sama, mohla by na ni cizinka vymyslet něco podlého. „No tak tRrroškůůů,“ našpulila tlamičku a nejistě se kolem sebe rozhlédla. „Rrrodina je nedaleko, heheh,“ vyrazila ze sebe nejistě.

Duben 1/10 Sineád

Přiťapkala k jezeru v doufání, že se tu čirou náhodou potká zase s Cornicem. Pro její smůlu zahlédla pouze neznámou vlčici, která vesele poskakovala kolem jezera. Malá vlčice naklonila hlavinku na stranu a nechápavě pozorovala. Myslela si, že takové věci dělají jen vlčata? A tahle neznámá už byla dost velká. Jakmile se rozplácla po tom, co se pokusila přeskočit nějaký spletenec větví, naklonila Thyra hlavu na opačnou stranu a za chvíli vyrazila za někým, kdo teď nevypadal jako vlk, ale jako nějaké monstrum z bažin. „Žijeeeš?“ hulákala na ni už z dálky, zatímco k ní cupitala. Jakmile byla u ní, zastavila se. Ale v dostatečné vzdálenosti, kdyby se náhodou rozhodla, že jí něco udělá, aby měla aspoň trochu náskok pro útěk. Asi by to ale neklaplo s jejími krátkými nožičkami.
„To muselo bolet, co?“ odtušila Thyra, zatímco si cizinku prohlížela. Když si ještě zpětně přehrála její pád v hlavě, neubránila se rozjíždějícím koutkům do stran. „Jako, dala bych osm z deseti za styl a za to… Jak teď vypadáš, další dva body, takže plnej počet,“ smála se, využila toho, že se nedávno naučila počítat a chtěla se trochu pochlubit, ale trochu couvla, aby si svůj náskok ještě trochu prodloužila. Měla obavy, jestli si za ty fórky nevyslouží po frasně, kterou měla tak prostořekou.

Thyra se zvedla ze země a celá se nafoukla, aby si připadala větší. „Si piš! Budu hodně papat, abych rRrychle vyRrrostla a pak… Pak ho najdeme a vypucujeme mu kožuch!“ hlásila hrdě, téměř v pozoru a neuvěřitelně si u těch slov věřila. Bylo to její… nebo jejich nové předsevzetí. Šlo vidět, jak malé vlčce pomalu, ale jistě rostou růžky. Pak toho ale nechala, když si obě vlčice vyměnily pár pěkných, přátelských slůvek. Sice si nebyla jistá tím, jestli by si opravdu poradila, měla dojem, že spíše ne, ale chtěla tomu věřit. A musela tomu věřit! Byla přece princezna z Cedru, ne? Ty si poradily u všeho! „Phe, že váháš! Ale dvě jsme byly silnější!“ zahlásila a zavrtěla ocáskem.
Nakonec se tedy obě vydali tam, odkud přicházelo živo. Ještě tam pomalu ani nebyly a už se k ní řitil Ezekiel. „BrRrácho!“ vyhrkla nadšeně, ale ten nadšený výraz se v momentě změnil na hrůzu. Vyskočila všema čtyřma do vzduchu a vykulila očiska směrem k zemi. „CO tam leze?!“ zalapala po dechu a zprudka dýchala. Ale neviděla nic. Ani nevěděla, na co se má soustředit. Zmateně všechny přejela pohledem a až teď si všimla, že je tu i tatínek, sestra a… Ta cizí vlčice z úkrytu. Zážitky, které jí ležely v žaludku, se ihned vydraly na povrch a ona sklopila ušiska k hlavě a podezřívavě ji zrentgenovala pohledem. Měli ve smečce podlého a zákeřného cizince. Zůstala stát na místě jako přišpendlená, nemohla v momentální chvíli jít přivítat ani ségru, ani tátu. Co když na ni ta cizinka taky něco vymyslí?