Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Plížila se s břichem u země, plně se soustředila a snažila se neztrácet stopu. Opakovala tu pozici po mamince, protože takto to určitě bylo správné. Občas to nebylo jednoduché, na nějaké chvilky měla dojem, že vůni ztrácí. Přesto na sobě nedala nic znát, zvlášť, když ji následovala mladší Thea, která za její pomoc děkovala. Thyrka jen letmo přikývla, aniž by ze sebe vydala hlásku. Máma jasně zdůraznila, že mají být tiše a ona nechtěla být ta, která to teď pokazí. Musela dát jasně najevo, že umí jak lovit, tak vést! Samozřejmě si dělala nároky na to, aby jednoho dne byla ve smečce vysoko postavená a oceňovaná. A ideálně aby byla lepší, než její sestra.
Pak najednou přišla od Niny pochvala, že jdou správně a budou je všichni následovat. Pubertální vlčka málem praskla pýchou, každopádně hned věděla, že to zajímavé teprve začíná. A taky že jo! Mamka najednou byla fuč a odháněla velké kusy losů od matky s mládětem. Zatímco Vera velela, že mají běžet na místo určené, Thyra na chvíli zamrzla na místě. Jednou tlapou měla nakročeno k lovenému mláděti, protože chtěla dokázat svou sílu a um. Druhou tlapou směřovala k sestře a nováčkovi. A nakonec jí instinkt nedal a ona se najednou hnala za mládětem losa s úmyslem ho strhnout. Bylo to mládě proti mláděti. Bylo to fér, ne? Co by se mohlo pokazit. Fakt, že losí mládě je i tak stále na adolescenta velké sousto, si mladá vlčice neuvědomovala.
Přesto mu šla ale po nohách, tak, jak jí to velela hlava, vyhýbala se kopytům a snažila se mládě zpomalit, aby mohla doběhnout k jeho předním běhům, kde by mu skočila po krku. To se ovšem nedařilo, protože na nic z toho neměla ani dost zkušeností, ani dostatečnou sílu, takže se za nedlouho spíše zapletla velikánovi pod nohy, protože prudce změnil směr. Vznikl z toho nehezky vypadající karambol, kdy se její tělíčko několikrát protočilo mezi dlouhými nohami mladého losa, ozvalo se zakňučení a rozpláclí na zemi zůstali oba dva.

<- Cedrové království

Zasmála se, když zaslechla, co Thea pověděla skrze svojí babičku. „Tak to je supeRrr,“ podotkla. „Babi a děda.“ Zopakovala po ní pobaveně a zakroutila nad ní hlavou. „Takže plán je jakej? Chodit po Galliree a ptát se každého druhého, jestli není tvoje babi a děda?“ zeptala se a zastříhala ušima. Na odpověď byla velice zvědavá. Protože pokud nevěděla Thea nic, jenom to, že mají žít někde tady, tak to bylo asi trochu zbytečné hledání? A to ani Thyra sama netušila, jak je vlastně Gallirea daleko, protože se za svůj kratičký život dostala nejdál do Jedlového pásu.
Thyra po mamince zaskočeně koukla a pak se významně narovnala. Ta pochvala byla nečekaná, protože byla připravená na další napomínání. Ale jestli byl někdo mistrem v překvapení, byla to právě mamča. Pubertální vlče vědělo v hloubi duše moc dobře, jak ji Nina miluje, nejspíš dokonce věděla i to, že ji nemá ráda o nic méně, než její sestru, jen si to v poslední době nechávala nějak přerůst přes hlavu. To byly pořád nějaké výpravy támhle s mámou, támhle se starším bratrem, pak jí přebrala Ikrana a zakončila to přebráním pozornost nového vlčete, kterému očividně vymyla mozek a pak nebylo schopno s Thyrou komunikovat normálně. „Po tobě, maminko,“ pověděla pak se sebevědomým úsměvem a zavlnila ocáskem.
Pak utichla a pozorně poslouchala, co jim Nina říká. Odhodlaně přikyvovala a soustředila se na všechno, co bylo řečeno. Ona tu výhodu, že by ji učil Reonys stopovat, neměla. Ale jelikož se vesměs hodně toulala po okolí, zvláště kolem jezera, už kde co hledala, čenichala a stopovala. Nemohlo to být tak složité. Přitiskla se tedy k zemi, přesvědčená, že teď působí stejně lovácky, jako dospělí. Koutkem oka zkontrolovala Veru, jak se plíží vpřed a okamžitě jí zašimrala v břiše známá dávka soutěživosti. Samozřejmě, že sestra už zase vypadala, že přesně ví, co dělá! Thyra se napjala a i když jí pach v čenichu nedával jasnou odpověď, rozhodla se, že na to prostě přijde sama. Jasně, že to zjistím, pomyslela si, jako by sama sebe ujišťovala a podívala se rychle po Thee. Ta vypadala, že z nich tápe nejvíce. V tu chvíli si Thyra připadala větší a důležitější, a tak se tiše připlížila k ní blíže. „Hele,“ pošeptala a pyšně přimhouřila oči. „když mě budeš následovat, tak to zjistíš taky. Já jim to ukážu.“ V čenichu jí pořád všechno splývalo, ale i tak se vydala o pár kroků vpřed, břicho stále nalepené na trávu a ocas sebevědomě natažený, jako by už teď vedla celý lov.

Thyra přimhouřila oči, když se máma pustila do pucování. Chladný pohled Niny jí sice naznačil, že to myslí vážně, ale v hlavě Thyry okamžitě narostl ten vnitřní odpor malé pubertální vzpoury. Máma se skrz její vyjadřování opakovala jako kolovrátek a šedá vlčka z toho byla více než rozzlobená. Byla snad její věc, jak mluví, ne? Mluvila tak, jak jí to přišlo normální a přirozené. Nebude ze sebe nic tlačit na sílu. Zlehka napjala ocásek a nesouhlasně si překročila ze strany na stranu. Pak si otráveně povzdechla, aniž by spustila oči z matky. „No jasně,“ procedila skrze zuby, zatímco se narovnala a tak tak se držela, aby nedodala cokoliv jiného. Měla sto chutí si pustit pusu na špacír, aby Nina zjistila, že to, jak se vyjadřovala do teď, byl ještě slabý čajíček, ale nakonec se jen nepatrně zamračila a přetočila očima.
Když však Vera s ožívajícím nadšením potvrdila svůj souhlas, Thyrka nemohla úplně tak skrýt, že ji to nakonec nakazilo. „Jasně, poslední linie, to není nic, co bychom nezvládly,“ odfrkla si na oko otráveně, zatímco trochu imitovala mamčin hlas, samozřejmě tak bokem, aby to královna lesa neslyšela. Ta nabubřelost smíchaná s nadšením, že jdou na lov a budou mít nějakou funkci, i když jakousi pofidérní, jí trhala zevnitř. Pralo se to tam jako dva rozlišné světy. Podrážděnost z dalšího matčina napomenutí jí sem tam ještě zablesklo v očích, ale nakonec nadšení z možnosti se zapojit do aktivity převládlo. Ocásek se jí houpal vzrušením, hlavu měla trochu skloněnou a uši napnuté. Byla připravená reagovat na jakýkoliv pohyb nebo signál.
Očima sem tam sjela Theu, která ji téměř odbyla s tou záhadou. „Jak jako složitější?“ prskla k ní, evidentně si na ni vybíjející jak předchozí dějství, tak to, že s ní nebyla ochotná záhadu sdílet, zatímco se sestrou o tom beztak tlachala kdo ví jak dlouho. Tohle upřednostňování Very před ní už jí přerůstalo přes hlavu a byla ohledně toho čím dál choulostivější. Nechápala, proč se jí každý klaněl k tlapkám a motal se kolem ní, jako by byla v Cedrovém králoství jedinou princeznou. Buď si princeznička, buď! Ale tak dobře, jako lovím já, ty nikdy nebudeš! Vyslala nenávistnou myšlenku k sestře.

-> Severní Galtavar

Obrátila hlavu k nováčkovi a v očích měla směs výzvy a povýšenosti. „No jasně, že jsem tam byla,“ odsekla, ale už ne tak ostře, jako předtím. Spíš jen s jakousi výtkou, že na ni Thea zapomněla. Jak jen mohla přehlédnout královské dítě a pak ještě zapomenout? Pffr, spratek, pomyslela si dotčeně a narovnala se. „Tak snad se to příště nestane,“ dodala tónem, který mohl znít i přátelsky, nebýt toho, že na konci cukla výhružně koutkem a očima ji probodla.
Sestra pak přiblížila Thyře onu záhadu, kterou tu spolu řešily. Odignorovala její otravně vypadající významné pohledy, nad kterými pouze protočila očima. Expertka na záhady stála přímo tady, před nimi. Dejte jí zadání a ona za chvíli přijde s řešením. Loupla zase pohledem na Theu, ale ta se nijak nevyjadřovala. No, bylo těžké něco luštit, když nepodá indicie nutné ke splnění. „Aha a kdo by to měl být? Jak se jmenuje, nebo tak něco?“ zeptala se teda otráveně, protože to zatím vůbec nefungovalo tak, jak by u řešení záhady mělo.
Pak se do toho vložila máma. Začala mluvit a Thyrka zírala, jako by se musela snad přesvědčit, že slyšela správně. Opravdu se mohly zúčastnit? Přesněji, aby nebyly jen pasivními diváky, ale skutečně měly nějakou roli? V té šedé hlavě se to chvíli pralo. Potřeba protestovat, protože nikdo nebude určovat, co smí a co ne, ale zároveň tam byl i jiskřivý plamínek nadšení, který se v ní rozhořel, že se bude moci účastnit. Jenže… „Stopovat?“ zopakovala pak se značným zklamáním v hlase. „Takže jako vyčmucháme losa a pak zase budeme jen stát a hledět?“ ptala se se značným pohoršením v hlase a na truc se posadila. „PrRRoč nemůžeme aspoň nějak z dálky nahánět a zajistit, aby kořist neodběhla někam, kam nemá?“ Poslední otázka zazněla s prosíkem v hlase. Doufala, že bude moct dělat něco zábavnějšího, než stopovat.
Jakmile se přidala Ciri, zamávala přátelsky ocáskem. „Čau sestři,“ pozdravila ji. Už si proti ní nepřipadala tak malinká, jako naposledy. Bylo to dlouho, co se viděly, že? Naposledy se tak hezky zahřívaly navzájem v úkrytu. Nebo spíš Ciri ji.

Thyra se cítila v poslední době nějak nekomfortně, takže doufala, že přijde nějaké rozptýlení. Elegantně se protáhla, vlčka už nebyla žádným prckem, naopak začínala být přiměřeně ke svému věku docela vysoká, tenká a nohatá. Prostě typický puberťák. A to asi nejen vzhledem, ale dle jejího častého podráždění v poslední době i chováním. Tak jo, uvidíme, kdo tu dneska tahá za nitky, sestro, pomyslela si a přitom sledovala ty dvě. Vera představila mladší vlče jako Theu. Super, byl tu někdo nový, před kým by mohla ukázat svou dominanci, aniž by se zdála být hrubá.
Když se ale Thea představila sama a s nadšením, Thyrka se ušklíbla tak, že z ní vzešlo krátké šibalské zavrčení. Ocásek se jí pohyboval ze strany na stranu, ale pomalým tempem, jako kdyby říkala „aha, takže nováček si myslí, že je připraven na všechno.“ Naklonila hlavu na stranu. „Je mi líto, že jsme se potkaly až teďka,“ zopakovala naschvál upískaným hláskem, přičemž plantala jednou přední tlapkou ve vzduchu. „Tak to jsme se teda nepotkaly až teďka, milá zlatá,“ zprahla ji ihned překvapivě přísně a přimhouřila u toho stejně tak i oči. Ona jí to teda rozhodně nezapomněla. Ona ne!
Jenže pak přišlo téma záhady. A ty šedá vlčka milovala nade vše, takže jakákoliv pubertální podrážděnost byla ta tam a z Thyrky se zase vyklubalo to roztomilé vlče toužící po dobrodružství. Přísná kukadla se zase zakulatila, začala se třpytit a ocas se houpal přátelsky. „Záhada říkáte?“ zopakovala v rychlosti a házela očkem z jedné na druhou. „O co jde, o co jde?“ pošeptala ve spěchu, toužící vědět, o co tady kráčí.
Ale to už táta hlásil něco o lovu. Do toho se Thea vyptávala na další sourozence. A cedrová princezna, opět plna negativních emocí, protože jí toho připadalo kolem strašně moc, nevrle protočila očima. Když v tom Vera zahlásila něco, s čím překvapivě musela souhlasit! „Jo, přesně tak! Ne, díky!“ Jenže na rozdíl od sestry byla hlasitější. Svůj vzdor dala jasně najevo. Pokyvovala Veře na souhlas, což bylo až k údivu. „Tak tak, děsná nuda. Já chci lovit. Zakousnout něco,“ procedila skrze zuby poslední větu, lačnící po krvi. Asi byla, chudák hladová. Tikla pohledem k Thee. „Jo. Ne. Nevim. Jen jsme se koukali z povzdálí. Úplně o ničem,“ odfrkla si.

Thyra se vzbudila a rozhlédla se kolem sebe. Vyspala se královsky. Protáhla se a zívla tak nahlas, až se celý její tělo otřáslo a vyhrabala se následně ze svého maličkého úkrytu. Začínal jí být opravdu těsný, rostla jako z vody. Slunce už se prodíralo mezi koruny stromů a svět kolem ní voněl čerstvým ránem. Vlčka se pyšně narovnala, otřepala jehličí a jiné věci, co jí ulpěly na kožíšku a vykročila s takovou samozřejmostí, jako kdyby celý les patřil jenom jí.
Jakmile zahlédla svou sestru a to vlče, co se k nim přidalo po lovu a totálně ji odignorovalo, okamžitě zvedla hlasu výš, ocásek povystrčila jako praporek a kroky nabyly teatrální důležitosti. Kráčela k nim s výrazem, jako by právě přicházela ta nejdůležitější bytost světa. A ty dvě měly zrovna štěstí, že si našla čas právě na ně.
Zastavila se před nimi. „SestrRro,“ kývla na Veru hlavou a věnovala jí významný pohled. Napodobila sestřin nafoukaný pohled a pak otočila pohled na vlčku, co tu byla s ní. V očích jí jiskřilo potutelné očekávání, jako kdyby čekala, že její velkolepý výstup udělal dojem. Jen se trochu zadrhla, protože nevěděla, jak cizinku oslovit. „Jsem Thyra Nina z CedRrrové smečky, mám takový dojem, že jsme se neseznámily,“ pověděla tónem, ve kterém zazněla jasná výtka. To, že jí nevěnovala předtím ani jeden jediný pohled, jí rozhodně nezapomněla. A rozhodně se okrást o pozornost nenechá, zvlášť od sestry, které se to pořád nějak úspěšně dařilo.

11. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

Stále ležela v klidu svého malého úkrytu, který jí už začínal být trochu těsný, ale stále se tam nějak vešla. Přemýšlela, co by Šepták mohl něco říct, kdyby opravdu mohl mluvit. Náhle ji napadlo, že by mohli potřebovat nějaké slovo. Jejich jediné, třeba nějaké heslo, nebo něco… Hmmm, co takhle klispl? Napadlo ji a natáhla packu, jako kdyby čekala na reakci Šeptáka. Klispl znamená… No, všechno to, co spolu můžeme dělat, jen my dva. Naše tajná stínová dobrodružství… Objasňovala svému příteli v hlavě. Sama pro sebe se pousmála. Pro pozorovatele by teď vypadala nejspíš opravdu podivně. Možná by si myslel, že vlče spí a sní, ale nebylo tomu tak. Bylo pouze ponořené ve své vlastní fantasii.
Šepták v její mysli poskočil a vlčka se rozesmála. „Dobře Šeptáku, dnes uděláme jeden velký klispl,“ řekla rozhodně a zase natáhla packu, tentokrát aby šťouchla do místa, kde si představovala, že stojí. „Půjdeme s Cornicem pod sopku a uvidíme, jestli se tam dá vyšplhat tak vysoko, jak jsme si představovali.“ Její hlas byl plný nadšení, jako kdyby se to opravdu mělo uskutečnit. Ve skutečnosti… Šepták neexistoval a Cornic? Dlouho ho neviděla a ani nevěděla, kde je.

15. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.

Choulila se mezi kořeny, čenich měla přitisknutý k mechu a zavřela oči. V duchu si představovala, jak se po jejím tajném místě plíží malý stín. Bylo to zvíře, malé, rychlé a dost neposlušné. Pro ni ta představa byla tak reálná, jako kdyby stálo přímo před ní. „Musím ti dát jmeno,“ pošeptala směrem ke stínu a klepla nadšeně ocáskem o zem. Přemýšlela, co by mu tak nejvíc sedělo. Co by sedělo někomu tak rychlému, šibalskému a tajemnému. A pak to přišlo samo: „Šepták,“ vyhrkla tiše. To bylo ono! Jméno pro tvora, který se objevil jen v okamžicích, kdy Thyra někoho potřebovala a mizel, než ho kdokoliv další zahlédl.
Usmála se a natáhla packu, jako kdyby Šepták skutečně přiběhl. Představovala si, jak jí tvoreček šťouchl přátelsky do tlapky. „Dobrý, Šeptáku, budeme spolu pořád,“ zamumlala a v její mysli se zvíře rozzářilo a poskočilo mezi kořeny. Vlčka se sama pro sebe usmála a uvažovala, co by se Šeptákem mohli podniknout. Její fantazie byla nekonečná, tedy měli společně i nekonečné možnosti. Mohli bychom sebou vzít Cornica a... Jít někam na dobrodružství. Třeba vylést na tu sopku, co občas vídám v dálích. Co ty na to? Vyslala ke svému neviditelnému přítelovi myšlenku a vyčkávala, co jí odpoví. Tedy spíše, domýšlela si a vymýšlela odpověď. Ve skutečnosti věděla, že bez její pomoci jí Šepták neodpoví.

17. Napiš post o místě, které ostatní nevidí – ale tvé vlče ví, že existuje.

Zastavila se uprostřed lesa a zavřela oči. Na chvíli se zasnila, nebo možná dolovala z paměti, kde bylo její tajné místečko. Ostatní vlci by tu jen přecházeli a ničeho si nejspíš nevšimli, možná o její místečku nevěděl ani samotný Etney. Ona ho tu ale někde měla, i když to bylo hodně dlouho, co se do něj ukryla. Musel být někde tady, pokud ji paměť nešálila. A tak chvíli hledala, ale nakonec to místečko našla. Tam, kde se větve stahují dohromady, za starým pařezem. Stěží se tam prodíralo světlo, a tak to místečko nejspíš všichni doposud přehlíželi.
Mávla nadšeně ocasem, když se přiblížila. Malý otvor mezi kořeny jí naznačoval, že je jen kousek od svého tajného úkrytu, který čekal jenom na ni. Místo vonělo vlhkou hlínou a mechem. Což nebylo nijak zvláštní, protože tak voněla většina míst v lese, ne – li celý les, ale ona to brala jinak. Bylo to její místo, kde mohla být sama. A ona se občas potřebovala skrýt před světem, ačkoliv měla poslední dobou pocit, že se o to nemusí ani snažit. Schoulila se tam a nos přitiskla k mechu. Nevěděla, jestli má být šťastná, že je tu, nebo smutná, protože se opět cítila sama.
Bylo to maličké místo, které ostatní neviděli, přehlíželi a ignorovali. Ona ale věděla, že existuje a cítila, že vždycky bude její. A pokaždé, když procházela kolem, stačilo jen skočit za starý pařez a zalést mezi kořeny a tak se skrýt před celým světem.

12. Napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

Thyra zpozorněla, když najednou zaslechla nějaké pravidelné zvuky. Znělo to, jako by někdo… mlátil do stromu? Přesně v rytmech. Zvedla hlavu a uši se jí napřímily. Datel? Jeho vytrvalé klování mělo v sobě rytmus, který ji úplně pohltil. Zamávala ocáskem a oči se jí rozzářily, protože chtěla zjistit, odkud ten zvuk přichází. Jenže najednou utichl… A ona chtěla to klování slyšet znovu a hlavně… Najít onoho původce!
Bez rozmyšlení vyběhla mezi stromy, směrem, odkud tušila, že ten zvuk šel. Cupitala mezi kmeny stromů, přeskakovala kameny a pak se na chvíli musela zastavit, protože byla ztracená. Najednou se ozval znovu. Každé nové ťuknutí jí zvedlo náladu a dodávalo pocit, že viník chce být spatřen. Rozhlížela se kolem sebe prudce, ve snaze jej zastihnout, ale nemohla ho najít.
Když se zvuk na chvíli odmlčel, zavrčela a napjala uši. „Ale no taaak!“ zabrblala zoufale a vysílala své prosby k nebesům, aby se klování zase ozvalo. A dlouho se nic nedělo. Pták asi odpočíval a na nějaké přání malého vlčata házel bobek. „Ještě jednou, prosím!“ žadonila, jako kdyby ji snad mohl slyšet a rozumět jí.

4. Napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

Ani nevěděla, co se najednou stalo, ale jak tak procházela lesem, tak Seilah ztratila. Zmateně se kolem sebe rozhlédla. „Seilah?“ houkla zmateně. Chvíli jen tak nejistě vyhlížela, ale pak pouze smířeně mávla ocáskem a rozhodla se, že půjde dělat něco užitečného. Měla jasno v tom, že opravdová princezna musí mít své poklady. A protože zatím žádný dvorní pokladník nepřinesl truhlici drahých kamínků, musela si vystačit s tím, co sama našla. Vyhledala kámen, který silou odtlačila a na to místě vyhloubila svoji skrýš. Svou vlastní pokladnici.
Po lese sbírala všechno, co našla a co jí připadalo výjimečné. Lesklý bílý kamínek, za který jí určitě Smrt nebo Život dají klidně celé své sídlo. Nebo třeba pírko, zřejmě z nějaké straky. Sice jedno nosila v kožíšku od brášky, ale tohle… tohle bylo jiné. Mech, který byl tak krásně zelený a hebký, mohl sloužit jako vzpomínka na Cornica, po kterém se jí už opravdu stýskalo. A občas jako malý polštářek pod její hlavu. A nebo taky našla ulitu šneka, ze které poslouchala ten šum a představovala si, že asi nějak tak jde slyšet moře. Nejvíce pyšná ale byla na nějaký sušený kvítek, který za nedlouho našla. Vypadal sice trochu povadle, ale pro ni to byl důkaz, že jí příroda skládá hold.

Thyra se tiše přikrčila u starého dubu a napjatě vyčkávala. Pod tlapkou, stejně jako poslední návštěvu, svírala další svůj vypadaný zub. Zuběnka měla pravděpodobně další ze svých výletů po lese, nejspíš okrádala další nevinná vlčata o jejich zuby, aniž by byla schopná objasnit, proč to dělá…. „Ahoj!“ vykřiklo odrostlé vlče, aniž by stihlo zkontrolovat, jestli jej víla vůbec slyší. Jeho hlas byl plný vzrušení, které sotva zvládalo potlačit. Ani se nenadálo a víla byla před ním, naklonila se dopředu a její úsměv byl tak nakažlivý, až se Thyra okamžitě rozesmála.
„Ty jsi zase přišla!“ zazpívala Zuběnka vysokým hláskem a lehce poskočila, až se jí třpytila křídla ve slunečním svitu. „Mám pro tebe dáreček!“ pověděla a položila rychlým pohybem před vlčku lesklý kamínek. Zdál se obyčejný, ale obě dvě věděly, že může mít vysokou cenu, obzvlášť u jednoho z bohů. „Pro štěstí,“ řekla víla a roztančila se kolem Thyrky. Ta zatím nestihla vyrazit ani slovo ze své jinak prořízlé tlamičky. Váhavě se nadechla. „Eh… A ty za to nic nechceš?“ zeptala se naivně a zkontrolovala, zda svůj zoubek má pořád pod tlapkou. Byl tam, nebyl ukraden, tak jak to, že jí tentokrát Zuběnka uplácela už teď?
Ozval se zvonivý smích. „Samozřejmě, že ano. Ale snad bys nevyměnila svůj cenný zoubek za jeden kamínek? To by se ti nevyplatilo,“ zakroutila hlavou a učitelsky mlaskla. „Vyrostla jsi, to ti musím říct! Ale nesmíš se nechat okrádat, Thyro Nino, to bys to daleko nedotáhla!“ prohlásila, zatímco kolem ní pořád kroužila a při posledních slovech se zastavila těsně před jejím čumákem. Do toho pak drkla packou a se smíchem se letěla schovat za strom.
Thyrka naklonila hlavu na stranu a zaraženě ji sledovala. Měla dneska nějakou dobrou náladu a očividně i čas na pošťuchování. Ale měla pravdu. Kdyby se nechala okrádat, v životě se nestane velkou vládkyní. A to ona přece chtěla. Takže nezbývalo nic, než vyjednávat. „Ha! Tak snadně mě nepřelstíš!“ vykřikla na drobnou vílu, která se stihla schovat za pařez. „Já se odsud ani nehnu. Ty mi pak určitě uzmeš ten zoubek. A byla bych bez zbytku kamínků!“ prohlásila a hrdě vypjala hrudník. Vyzývavě u toho přivřela očka a zamávala ocáskem. „Co kdybys mi rRRaději řekla, konečně, pRrroč pRrro tebe ty zuby mají takovou cenu?“ Otázka, na kterou zatím nedostala odpověď. A ona si s Cornicem slíbila, že to zjistí. Jenže... stále se to nedařilo. Víla Zuběnka byla víc tajnůstkářská, než by se mohla na první pohled zdát. A to šedou vlčku začínalo pěkně štvát. Nesnášela, když na něco neznala odpovědi. Co bylo tak těžkého na tom jí to říct?
Zuběnka se z pařezu vyklonila a zakroutila hlavičkou. „Ach, to je staré vílí tajemství,“ zachichotala se. „Jednou ti ho snad prozradím… možná… ale teď mě musíš chytit!“ A hned vyrazila vzduchem, mezi stromy. Thyra si povzdechla, popadla svůj zub do tlamy a rozeběhla se za ní. „Pofkej!“ zahuhlala, ale tu najednou narazila na hromádku kamínků a víla nikde. Zastavila se a zklamaně se rozhlédla. Potom zub pustila, shrábla kamínky a vydala se zpátky. Věděla, že víla je už dávno fuč.

Srpen 4/10/ Juniper
8.Napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch.

Thyra k ní vzhlédla a prohlížela si ji zvláštním způsobem. To, co se v malé vlčce právě odehrávalo, by nejspíše překvapilo samotnou Juni. Říkala si, že z těch krátkých setkání, které spolu tyhle dvě měly, dostala snad více péče a něhy, než od vlastních rodičů. Lady tady prostě byla a byla tu pro ni, vnímala ji, respektovala a hrála si s ní. V jejích očích to byla ta nejzlatější vlčice pod sluncem. Jen se ještě moc takových věcí nenaučila vyslovovat nahlas. To nebylo to, k čemu ji rodiče vedli. Ti jí vtloukali do hlavy akorát to, jak se má nad ostatními povyšovat, opovrhovat jimi a vládnout jim. Zahodila ty myšlenky za hlavu a hrdě vypnula hrudník.
„Nemusíš se o mě bát,“ prohlásila nakonec důležitě. „Já jsem mořský duch! Umím přivolat vodu a odehnat bouři,“ pokývala hlavou. Hrdost jí vyloženě čišela zase z očí. „Mořskému duchovi nemůže voda ublížit, víš? Je s ní kámoš,“ pověděla Lady Juniper Stínolapce přesvědčivě a podívala se jí do očí, jestli jí rozumí. Pak se trochu pozastavila nad tím, co jí její přítelkyně pověděla.
Naklonila hlavu na stranu a vypadalo to, jako by něco kalkulovala. „A… Kde teď vlastně bydlíš, když ne ve svém kRrrálovství?“ zeptala se jí zmateně. Měla za to, že tahle vlčice někde dávno panuje. Nebo minimálně pracuje jako tajná princezna někde ve velkolepých hradbách. Ale pokud to chápala dobře, Juniper své království neměla?
Pak Thyra našpulila pysky, až se jí brada maličko zachvěla. „Světluška…?“ zopakovala, jako by jí to slovo přišlo směšně obyčejné. Ocas se jí však nepatrně zavlnil a uši zpozorněly, když se v ní přece jenom probudila zvědavost. „To má být nějaký tvůj… pRrinc?“ zeptala se zkoumavě. Další pochvala na účet Thyrky na sebe nenechala čekat dlouho, a tak se zase nadmula pýchou. Nejvíce zajímavé ale bylo, že tyto obdivné komplimenty ze strany Juni zapříčiňovaly, že malá vlčka spíše obdivovala tu, od které přicházely. „Ještě lepší a zkušenější Lady Juniper Stínolapka, přece!“ prohlásila tónem, který to vyhlašoval celém světu.
Ohledně magií pokývala jemně hlavičkou. „Rrrodiče nám už něco takového říkali. A myslím, že máma také umí dělat vítRrr, ale Vánek nemá,“ zakroutila hlavou. Nadšeně se zachichotala, když ucítila ve své srsti vánek znovu. „To my… mořští duchové, umíme ovládat vodu, víš?“

Srpen 3/10 Lady Juniper Stínolapka

Juniper namítla, že nemůže jen tak rozdávat království. Thyra se teatrálně nadechla. „To není jen tak. To je za záchRrranu života kRrrálovny. To je velmi záslužná věc a musí být oceněna,“ pokývala důležitě hlavičkou a pak ji zaujatě poslouchala. Naklonila hlavičku do strany a zamrkala. „Ajo vlastně,“ zamumlala zamyšleně nad tím, že Lady má království své. Zavlnila ocáskem. „Každopádně tak odvážná a úžasná panovnice jako ty, by to jistě zvládla. Stejně jako bych si já dokázala podmanit další kus půdy,“ vypjala hrdě a odhodlaně hruď, jako by se snat právě chystala do toho deště vyběhnout zpět a začít konat.
„No, to pRrrávě nevím, chtěla jsem to zjistit,“ odpověděla trochu sklesle, protože měla pocit, že v tom zklamala. Přeci jen, měla za úkol zjistit, co to bylo za věc, ale nepovedlo se jí to. Její plány zmařil déšť. „Ale… Bylo to maličké. Kulaté a svítilo to, trochu míň jak sluníčko, ale taková podobná barva. A buď to umělo létat, nebo to sedělo na nějakém tom keři, nevím. Zmizelo to s pRrvní kapkou,“ vyprávěla horlivě. „Kdyby nezačalo pRršet, určitě bych zjistila, co to je,“ dodala ještě, jako by měla pocit, že se musí obhajovat.
„Magie?“ zopakovala Thyra a překvapeně zamrkala. Oči se jí rozzářily. „Jo takže Vánek! Páni. To je magie větRrru? To je nářez, Lady Juniper Stínolapko,“ zahlásila obdivně a vzpomněla si, že Vánka možná má i maminka. Okrajově si pamatovala, že jim nějakou hru s větrem ukázala, ale netušila, že s ním lze dělat i takové věci.

Srpen 2/10 Lady Juniper Stínolapka
14. Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat

Polekaně sebou trhla, když na sobě ucítila něčí dotek. Ani si nestačila všimnou, že k ní někdo v tom slejváku míří. A najednou ji uklidňoval cizí hlas a vedl ji… někam. Byla tak zaskočená, že se ani nestačila bránit, či cokoliv namítat. Až když stála s cizinkou pod skalním převisem, překvapeně vyvalila oči na svou chrabrou zachránkyni. „Lady Juniper Stínolapka!“ vyhrkla překvapeně a vděčně se jí vrhla kolem krku. „Za tohle dostaneš půlku království!“ zamumlala jí do srsti a pak se od ní odtáhla. Asi byla takto vděčná jen tehdy, když Delta donutila toho bláznivého vlka, aby ji vytáhl z jezera. A záchrana od Juniper byla stejně záslužná, akorát pokud počítala dobře, měla by tedy Delta dostat půlku království, pak tadyhle Lady další půlku, takže co zbývalo Thyře? Holá sedinka!
V jednu chvíli byla promočená hrouda, ve druhé… Byla skoro suchá? Cítila teplo, jemný vánek, který jí projížděl srst od čumáku až po ocas. Vzduch hřál, jako kdyby ji někdo zabalil do slunečního paprsku, přitom nikde žádné sluníčko nebylo. Chvíli stála s pootevřenou tlamičkou a snažila se přijít na to, co to je. Očima těkala po stěnách převisu, po skalní stěne, kamenech, po Juniper, jako by hledala nějaký viditelný zdroj. Nikdy nic takového nezažila. V hlavě jí vířilo tisíc teorií. Možná to byla kouzelná jeskyně, nebo dech nějakého skrytého obra, nebo… no nebo něco, co její královská moudrost neuměla pojmenovat.
„Co to… bylo?“ vyrazila ze sebe zaskočeně. Ale když ji vlčice oslovila titulem, hrdě se narovnala. Šlo to lépe, když už nebyla ztěžklá vodou. „Ne, nebyl to stín. Hledala jsem… věc. Takovou věc, co jsem ještě nikdy neviděla,“ znělo to trochu, jako když se snaží něco zamaskovat, ale ve skutečnosti to aji byla pravda. V lese, předtím, než začalo pršet, zahlédla mezi kapradinami něco zvláštního. Bylo to kulaté, mělo to zvláštní barvu a světélkovalo to. Než to ale doběhla, déšť ji zahnal pryč. „A teď… Tu asi byla další věc,“ pošeptala a ohlédla se za sebe, jako kdyby je měl někdo sledovat. "ten teplý dech.