Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Ageron

Doběhla k vodopádům, které tak moc chtěla vidět. A stálo to opravdu za to! Ten pohled byl opět úplně stejně dechberoucí, jako když se jí naskytl poprvé. Užasle vydechla a posadila se na sedinku. Ocas si elegantně přehodila přes přední tlapky a v tichosti sledovala padající vodu. Musela uznat, že je tu docela zima, v úkrytu u ohně bylo mnohem příjemněji, ale ani to ji neodradilo od toho, aby tento krásný přírodní úkaz sledovala.
Jenže nebyla by to ta citlivá pubertální Thyra, kdyby na ni nelezly dotěrné myšlenky. A víte, co to způsobilo? Její kručící žaludek. Tak hrozně se těšila, že ji Merle s Juniper vezmou na lov, kde ji všechno naučí a ona se pak pořádně nadlábne, ale nedopadlo to. Žádný lov se nekonal a ona tu seděla sama, hladová a nezkušená. Samozřejmě začala přemýšlet nad tím, že by si zkusila jít něco ulovit sama, ale jakmile si vzpomněla na poslední smečkový lov, který tak pokazila, ihned ji to přešlo. A vzpomínka na smečkový lov jí vyvolala vzpomínky na rodinu. Nikdo ji do teď nehledal a nepostrádal. Nikomu nechyběla, přesně tak, jak si myslela. Roztřásla se jí brada a do srsti pod okem upadla jedna pořádná slza. Dramaticky posmrkla a hrdě se narovnala. Kašlu na ně. Nezaslouží si mě.

161

Thyra málem nadšeně poskočila, když jí Juniper sdělila, že už stihla Merlemu všechno povyprávět. A pak s jiskřičkami v očích sledovala zjizveného vlka, očekávajíc odpověď. Vypadalo to ale, že si to vlk musí pořádně promyslet. Mezitím do úkrytu doběhla místní alfa, bodyguardka Cornica, která cosi dělala a později si zavolala Juni k sobě. Mladá vlčice svěsila ouška, ještě jednou koukla po Merlem a pak udělala pomalý krok dozadu. Byla hrozně unavená, už se jí dělaly mžitky před očima a motala se jí hlava. "Já... Si půjdu na chvíli zdřímnout,” oznámila spíše jen tak do větru. Připadalo jí, že ten vlk z toho úplně odvařený nebyl. Tak co s ním?
Odploužila se unaveně blíže ke spícímu Cornicovi, kde si lehla. Ani nevěděla jak, ale usnula snad rychleji, než si stihla pořádně uložit hlavu na tlapky. Spánek to byl poměrně dlouhý a tvrdý, přesně to potřebovala. A když se probudila, byla zase plná energie a elánu, tak, jak u ní bylo zvykem. Jenže měla hrozný hlad a jak to tak vypadalo, na lov se jenom tak nepůjde. A spíž cizí smečky vyjídat nechtěla.
S nenápadným odkašláním se přiblížila ke dvěma vlčicím, které se spolu bavily a podívala se na svou adoptivní mamču. "Juni, půjdu si protáhnout tlapky tady po okolí. Brzy se vrátím!” oznámila přesvědčivě, zazubila se, zamávala ocasem a rozeběhla se ven z úkrytu. A jelikož měla chuť se ještě jednou podívat k těm krásným vodopádům, namířila si to skrz les přímo tam. Aspoň tam už uměla trefit.

-> Vodopády přes Ageron

160

<- Ageron

Když se vrátila zpátky, snažila se vypadat normálně. Každopádně ale, kdyby neměla srst, nejspíš by byla celá bledá ještě pořád z toho, jak před chvílí zvracela. Žaludek měla stále nepříjemně stažený, ale už aspoň nedělal ty nepříjemné kotrmelce, které ji nutily zvracet. Pořád se cítila slabá na nohách a lehce se chvěla. "Ták jsem tady, omlouvám se," prohlásila a snažila se znít co nejvíc věrohodně, aby každý skočil na to, že o nic nešlo. Jako jo, v podstatě nešlo, každému se mohlo udělat zle, jen... Ona si opravdu potřebovala pořádně odpočinout a pak se hlavně najíst, protože měla dočista prázdný žaludek. Jenže se tak strašně toužila seznámit s Merlem a ideálně jít hned na první lekci lovu, že se jí opravdu nechtělo jít spát.
"Tak... Už jsi Merlemu stačila říct, že nás bude učit lovit?" zeptala se zkoumavě a nevinně na Juniper zamrkala. Těšila se na to více, než na cokoliv jiného. Potřebovala to nutně k životu, potřebovala prostě pak jít a dokázat Cedru, že na to má a že je lepší, než sestra, která stoprocentně bude ještě rok jenom stopovat a pak se dívat, jak to nejlepší zvládnou ti starší.

Začínala se poměrně rychle cítit lépe, za což byla ráda. Z nory slyšela hlasy, takže si tam nejspíš zatím Juniper s Merlem povídali, nebo se jí to možná taky zdálo, kdo ví. Možná si taky někdo povídal v lese a ti dva to nebyli vůbec, to byla taky možnost. Dlouze se nadechla a vydechla, aby zpomalila své roztřesené tělo. Potom nespokojeně zafuněla a zavrtěla hlavou, ve které se pořád snažila dát dohromady, co že se to vlastně stalo, že se jí udělalo tak špatně. Nedocházely jí ty souvislosti, že byla prostě přetížená. Nejspíš jí někdo musel vyloženě říci, aby si odpočinula, aby se dala do pořádku, jinak byla schopná jet nad svůj limit. To byla celá ona.
Nakonec se zase zvedla a zkusila si udělat dvě kolečka před vchodem do úkrytu. Byl to test, jestli ji poslouchají nohy, i zbytek těla. Sice byla ještě stále rozechvěná, ale to mohla svést na zimu a že venku stihla zase ofouknout. Takže se ještě jednou, tentokrát odhodlaně, nadechla a vykročila. "Tak jo," vydechla a vydala se zpátky do útrob úkrytu, kde na sebe nechala čekat ten povedený páreček.

-> úkryt

Zdálo se, že se situace uklidnila a její stav se zlepšil. Stále ještě byla zmatená a rozhozená z toho, co se stalo, ale byla ráda, že jí začíná byt opět lépe. Opatrně se podívala na tu nadílku, co hodila před své vlastní tlapy a zhnuseně nakrčila čumák. Nebylo toho moc, protože už dlouho nejedla, ale hezká podívaná to také nebyla. Pomalu se tedy zvedla, aby se odšourala od svého vytvoru někam dál a nemusela se na to koukat, aby se jí náhodou neudělalo špatně ještě jednou.
Byla z toho celá zesláblá, takže jí připadalo, jako kdyby měla gumové nohy, takže nedošla moc daleko, spíše se ještě pro jistotu přiblížila zase zpátky ke vchodu do úkrytu, aby potom nemusela moc daleko a snažila se trochu nabrat síly. Už tak jich předtím neměla mnoho, ale tohle ji docela dost vyždímalo. Otřela si do packy jak sopel, tak slzy a dlouze si povzdechla. Musela ještě chvíli počkat na čertsvém vzduchu a trochu se vzpamatovat, než se vrátí.

Cítila, jak se její břicho bolestně stahuje a v tlamě cítila nepříjemnou pachuť, která se mísila se slanými slinami. Z očí se jí řinuly slzy jako hrachy, ačkoliv neměla vůbec žádný důvod plakat, naopak byla v posledních hodinách šťastná, jako snad celý život nebyla. Ty zážitky, co měla s Juniper a Cornicem, i to, že konečně poznala Merleho a blýskalo se na lepší časy v tom ohledu, že ji konečně někdo naučí pořádně lovit. A ona se bude možná moci vrátit do Cedru a všem ukázat, jak se to dělá! Byla si jistá, že její dokonalá sestra bude ještě pořád jen čmuchat, ale lovu se ani neúčastní, zatímco Thyra? Ta bude hvězdou dne! To si byla jistá, všem vytře zraky.
Ale místo toho tady teď stála a dávila šťávy z již z naprosto prázdného žaludku. A bylo to tak neskutečně nepříjemné, že jí z toho bylo ještě více zle. Později už dávila jenom na prázdno, než se její žaludek začal trochu stabilizovat a ona se začala uklidňovat. Opatrně si sedla a ještě stále čekala, zda něco ještě přijde, nebo ne.

<- úkryt

Ve spěchu vyběhla z úkrytu, ani pomalu netušila, jak se z něho dostala. Jediné, na co se v tuto chvíli dokázala soustředit bylo to, jak jí žaludek dělal kotrmelce a jí se navaluje. Snažila se dostat co nejrychleji od úkrytu, ideálně co nejdál, aby nehodila šavli někam, kde do toho potom někdo šlápne, to by byla nerada. Ale nemohla to udržet moc dlouho, protože to bylo fakt akutní.
A tak nedaleko od vchodu, ale naštěstí kousek bokem, vrhla poprvé. Teklo jí u toho z očí i z nosu a musela si nad tím zoufale povzlyknout, protože to bylo opravdu nepříjemné. Vůbec netušila, co se tak najednou stalo, ale na zmatek teď nebyl čas, protože dávila další vlnu. Ještě z ní šly nějaké chabé zbytečky něčeho, co byla před pár dny možná potrava, ale co si budeme, moc toho nebylo. Dlouho totiž nejedla, když od posledního lovu utekla po tom, co se jí nepovedl. Neměla ani nárok na ucho z toho lesa, natož cokoliv jiného. "Auuu," zabědovala, když cítila, jak se její žaludek stahuje do dalšího návalu a jak se snaží vytlačit cokoliv, jen aby měl co vypustit ven.

155

Byla tak zaujatá Merlem, že si ani pomalu nevšimla, že Cornic se zatím v tichosti odebral někam stranou, kde docela rychle usnul. Vcelku se divila, že usnul tak rychle, obzvlášť, když tady probíhala docela vášnivá a ne zrovna tichá debata, ale aspoň že tak. Byla by asi usnula stejně rychle, kdyby se tu neobjevil někdo, koho toužila poznat docela dlouho. Přece jenom ho Juniper vychválila do nebes a měla přislíbeno, že ji Merle naučí lovit, na což se těšila ze všeho nejvíce.
Juni je začala ihned představovat, u čehož vlčka mávala nadšeně ocasem a přikyvovala. Byla hrozně vděčná své náhradní mamince, že si ušetřila veškeré její tituly, kterých se Thyra dobrovolně vzdala a nechtěla o nich slyšet. Poslouchala, i když možná neměla, jak její zachránkyně povídá partnerovi, jak se znají a všechny okolnosti, přičemž pokyvovala souhlasně hlavou... Jenže jak byla tak hrozně nadšená, najednou se jí začal kroutit žaludek a udělalo se jí zle od žaludku. Nejspíš to bylo také způsobené únavou a děsným hladem, který před chvílí pocítila.
"Ummm, promiňte, já... Já... Su hned zpátky!" Když začínala mluvit, už couvala k východu, ale jakmile dořekla, že je hned zpět, už pelášila ven z úkrytu. Potřebovala zvracet, hned. Akutně.

-> Ageron

7/10

Když pověděl, že rodina jsou vlci, které si sama vybere, na moment se jí zastavil dech a rozšířily zorničky. A přesně s tím překvapeným pohledem k němu vzhlédla, než po chvilce zase sklopila zrak zpátky k vlkuládovi. Chvíli mlčela, než odpověděla, ale netrvalo to příliš dlouho. „Jo,“ souhlasila tiše. „To zní hezky, když to takhle řekneš.“ Tohle prostě nešlo odmítnout, znělo to opravdu krásně. Bylo to takové pohlazení po duši. Podobné jí uměla podávat i Juniper, jenže u té to nebylo tolik k údivu, když byla dospělá. Dospělost znamenalo být moudrý, nebo ne? Jenže tenhle vlk byl zhruba stejně mladý, jako ona. Co byl zač, kde chodil na taková moudra? V Thyře to vyvolávalo vůči jeho osobě tak neskutečnou zvědavost, že se z toho šla pomalu zbláznit.
Jeho lehkovážnější tón ji znovu trochu vrátil zpátky. Když se zazubil a nazval ty, co jí ublížili, bábovkami, tichounce se zasmála. „Ti nikdy nic takového neuznají, hele,” odfrkla si nakonec, evidentně nakažená jeho lehkovážností. „Oni si o sobě myslí, že jsou nejlepší a dokonalí a teď nejspíš čekají, až se připlazím s omluvami,” protočila očima a hrdě se narovnala, aby dala najevo, že se nikdy nic takového nestalo. Jen ve svém nitru se jí trochu zastesklo, protože nějak povědomě tušila, že pokud to takto opravdu neudělá... Uvidí je ještě někdy? Byla pryč docela dlouho. Utekla před zimou a stále ji nikdo nehledal. Nebo možná jo, ale nenašel. A ona ani nevěděla, jestli by chtěla být nalezena.
Zamyslela se. „Hmm, to jako asi jo no,” pronesla zadumaně ohledně minulosti. Ale upřímně? Už z toho měla zamotanou hlavinku. Jí se to zdálo hrozně složité, ale z jeho slov to znělo hrozně jednoduše. Jak je to dělal? Chtěla to taky umět, chtěla by přestat myslet na tu křivdu, co způsobila její rodina. Chtěla by přestat myslet na ně tak, jak myslí. Možná to bylo jen tím, že byla příliš mladá a nevyspělá, že jí to nešlo, kdo ví.
A pak přišel čas pomsty od Zesta. Thyra se drze usmívala, když po ní opakoval zátěžový test. Následně přišla výhružka a náhlé přiskočení, u kterého vlčka nestihla ani cuknout, natož odskočit, aby se ubránila povalení do sněhu, které jisto jistě muselo přijít. Ale nic se nestalo. Zůstali stát těsně u sebe, tak, že cítila pomalu jeho dech na svém čumáku a to donutilo zadržet ten její. Cítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce a nohy, jako kdyby nebyly její. „Co je?“ vydrala ze sebe jen váhavě a přemýšlela, co je to za zvláštní pocit v jejím břiše. A tak ve snaze situaci nějak zvládnout, od Zesta trochu couvla a provokativně se jí rozjely koutky do stran. „Neříkej mi, že mistr vlkuláků váhá před obyčejnou sněhovou koupelí.“ V očích jí zajiskřilo, ale ne výsměšně, spíš zvídavě. Jakoby si všimla, že se tu děje něco nového… a nebyla si jistá, jestli se tomu chce smát, nebo to jen nechat být.

6/10 Zest

Thyra na něj pohlédla ve chvíli, kdy s naprostou samozřejmostí prohlásil, že je mu jedno, jak si ho ostatní pamatují. Nezastavila se v pohybu, pořád uhlazovala sníh, ale v očích se jí na krátký okamžik mihlo cosi... ne nesouhlas, spíš tiché přemítání. „Jo…“ pronesla nakonec neurčitě. „To je fajn nastavení.“ Neřekla správné ani lepší. Jen fajn. Něco, co znělo svobodně. Něco, co jí samotné pořád ještě úplně nešlo.
Když dodal, že záleží jen na tom, na kom záleží jí, lehce se pousmála a zavrtěla krátce ocasem. „To jo,“ souhlasila tiše. „Jen... Mám někdy pocit, že mi nezáleží na těch, co by mělo... Eh, chápeš, ne? Zanevřela jsem na svou rodinu, protože... Protože mi s nimi nebylo dobře. A místo toho jsem si našla náhradní rodinu, vlky, co mi rozumí. A pořád tak nějak cejtim pocit viny, trochu,” přiznala se a sklonila hlavu, přičemž na chvíli přestala pracovat na jejich veledílu. Ani netušila, proč mu to říká...
Jeho slova o minulosti ji ale zaujaly a přestala přemýšlet nad předchozím tématem. Poslouchala pozorněji, než by na první pohled bylo vidět. Tentokrát už se nesoustředila jen na sníh, ale občas k němu zvedla pohled, krátký, ale vnímavý. „To je asi to jediný, co s ní jde dělat,“ přikývla pomalu. „Nezapomenout… ale nenechat se tím sežrat.“ Krátce se ušklíbla. „I když to zní jednodušeji, než to ve skutečnosti je.“
Když si všimla, že se na ni dívá, že se usmívá tím zvláštním, lehkým způsobem, trochu odvážným a trochu klukovským, oplatila mu to. Ani si to nechtěla úplně připustit, ale Zest měl v sobě něco jiného, než na co byla zvyklá u jiných vlků. V podstatě jich moc neznala a ještě s menším počtem se kdy bavila, ale tenhle vlček jí sedl na první dobrou. Byla v něm jiskra, kterou v sobě měla i ona. A ty jiskřičky se očividně spojovaly a jiskřily mezi sebou. „Tak vidíš,“ utrousila. „Možná je to prostě o správným načasování.“ Znělo by to jednoduše, kdyby se u toho netvářila tak veledůležitě - jako kdyby si byla jistá, že to správné načasování bylo právě to, že dorazila ona.
Zmínka o setkání u vodopádů ji upřímně potěšila. Ještě, že jí je Juniper ukázala a ona tedy díky tomu věděla, kde přesně jsou. Celá se zatetelila nadšením, protože to vypadalo, že má někoho dalšího, s kým se může potkávat a trávit čas mnohem příjemněji, než doma. „Haha! To zní skvěle! Moc ráda se tam potkám,” zazubila se nadšeně a mávala ocasem. To štěstí z ní přímo čišelo, stejně jako vděčnost za tu nabídku.
A pak ho strčila. Sledovala s naprostým uspokojením, jak ztrácí rovnováhu, jak skončí čumákem ve vlkulákovi a v ten moment už se neudržela. Vyprskla smíchy hlasitě a bez zábran, tak, až jí málem ujely tlapky po sněhu. Když se na ni obořil, zamračený jen napůl, couvla o krok zpátky a zvedla tlapku v teatrálním gestu neviny. „Hej! Klid, mistře,“ zasmála se. „Říkal jsi, že se to v žádným případě nezřítí. Jen… ehm… prošlo to zátěžovým testem.“

152
<- Ageron

Juni si nebyla úplně jistá, jestli Merle v úkrytu bude, ale prý při nejhorším příště. Mladá puberťačka se držela ze všech svých sil, aby nezafuněla nedočkavostí. Čas kvapil a ona stále nedělala nic jiného, než blbiny. Ne že by ji to nebavilo, samozřejmě, že bavilo, ale chtěla se naučit co nejrychleji lovit, zdokonalit to a pak donést v zubech losa přímo před svojí nafrněnou rodinu. Aby všem spadla sanice. Hlavně máti a vlastně i ostatním, co se k ní otočili zády po tom, co je potřebovala. Pak by si toho losa samozřejmě sežrala sama, protože by to byla jen její zásluha. Stejně tak, jak si oni beztak naposledy pochutnali na kousku, u kterého tak moc selhala.
„Jooo, třeba,” pověděla nakonec po tom, co se vrátila zpět ze své hlavy na zem. Byla to dlouhá chvíle? Na normální odpověď zcela jistě. A zvlášť jen takovou strohou, to se muselo nechat. Nakonec dorazili do úkrytu a ona se ohlédla na Cornica. Vypadalo, že je taky natolik unavený, že se mu už ani nechtělo mluvit. Kdo ví, co se honilo hlavou jemu. Když vstoupili do úkrytu, zahlédla, že tu leží nějaký vlk. A podle toho, jak vypadal... Zalapala po dechu nadšením. "Ty musíš být Merle!" vyhrkla, zatímco k němu přicupitala a vejrala na něj jako na obrázek. Ten přísný pohled, ty jizvy! Stoprocentně to musel být on. Pak se ohlédla zpět na Juni. "Že jo? Že jo?!" ptala se nadšeně a zamávala ocasem.

4/10 Zest

Thyra ho poslouchala s lehkým úsměvem a hlavně s tím zvláštním klidem, který si v poslední době osvojila, jako by už věděla, že svět se dá brát vážně i nevážně zároveň a že záleží hlavně na tom, kdy si vybere co. Když do ní lehce šťouchnul a prohlásil, že být pošuk občas stojí za to, koutky tlamy se jí znovu pohnuly do širokého úsměvu. „Jo… jenže problém je, že když jsi pošuk moc často, tak si to vlci začnou pamatovat víc než všechno ostatní,“ utrousila, aniž by zvedla hlavu od sněhu. Packami dál uhlazovala tvar vlčuláka, soustředěná, ale její hlas zněl až podezřele vyzrále na někoho v jejím věku. „A pak máš pocit, že už tě nikdo nebere jinak,“ dodala tišeji, než sama chtěla a rychle to utopila v lehkém odfrknutí, jako by to vlastně nebylo nic důležitého.
Když poznamenal, že by nejradši všechno hodil za hlavu, krátce se na něj podívala. Tentokrát ne zkoumavě, ale spíš hodnotícím pohledem, jakým puberťačka poměřuje, kdo z nich má na světě vlastně víc šrámů. „To se hezky říká,“ odpověděla klidně. „Ale některý věci se ti na hlavu nalepí samy. A pak tě drží, i když se snažíš jít dál.“ Zkonstatovala fakt, který si už stihla vyzkoušet na vlastní kůži. „Ale je fakt, že kdyby si měl každej všechno brát, asi by se z toho brzy posral,” zasmála se krátce.
Jeho poznámka o protivných vlcích ji pobavila. Krátce se uchechtla a zvedla hlavu, aby mu věnovala pohled plný lehké a drzé spokojenosti. „Tak vidíš. Aspoň se ti to dneska vyrovnalo,“ poznamenala. „Jeden protivnej… a jedna já.“ Pak dodala s jemným škubnutím ocasu: „Ale ne, vážně. Možná to není o štěstí. Možná si prostě jenom pamatuješ víc ty špatný.“ Neřekla to nijak poučovatelsky, spíš jako někdo, kdo sám teprve zkouší přijít na to, jak svět funguje.
Jakmile padlo jméno Ezi a Zest se zeptal, jestli ho zná, na vteřinu ztuhla, ale jen nepatrně a sotva postřehnutelně. „Znám,“ odpověděla nakonec prostě a krátce, aniž by se k tomu víc vracela. „Gallirea není zase tak velká, jak si někteří myslí.“ Vrátila se k vlčulákovi, teď už mu pečlivě dotvářela hřbet a ocásek, jako by sníh byl bezpečnější téma než rodinné vazby a jména, která píchala víc, než by si přála přiznat.
Když Zest s naprostým přesvědčením prohlásil, že se jeho dílo v žádném případě nezřítí, zasmála se. „Tak to abychom ho pak podepsali,“ nadhodila. „Až roztaje, budou si ostatní myslet, že to byla nějaká legenda. Slavný vlkulák od mistra Zesta.“ Pohled jí znovu zajiskřil tím typickým lehce provokativním způsobem.
Když mluvil o smečkách, svitlo jí. „Vlastně jo, Ageronská! Tam momentálně přebývám,” pokývala spokojeně hlavou. Milovala ten klid tam. Milovala, že tam s ní byla Juniper a Cornic a nebyl tam jediný vlk, který by ji cepoval za její přirozené chování. Pak se jakože zvedla, že na jejich veledílu něco udělá a jak se tak v rychlosti pohnula, vrazila zadnicí do Zestova boku, samozřejmě schválně, za účelem, aby něco na sněhulákovi pokazil. „Jejda! Promiň! Já nechtěla,” vyhrkla na oko, zatímco se na něj zase otočila a měla co dělat, aby jí necukaly koutky. Ale pravděpodobně ji prozrazovala očka plná čertovských jiskřiček.

Zářivě se na Cornica usmála, když pochopil, jak se na rampouchy hraje, aniž by je rozbil. Nadšeně zavrtěla ocasem a pokývala hlavou. "Přesně tak, skvělé, jde ti to!" pochválila ho nadšeně a rozzářenýma očima koukla na Juniper, která chválila, jak moc pěkně rampouchy znějí. "To teda jo," broukla spokojeně. Celá se zatetelila blahem, když je Juni pochválila, že jim to šlo hezky. Nebyla na pochvaly vůbec zvyklá a už vůbec ne za něco takového, jako bylo hraní na rampouchy. Byla si jistá, že matka by ji ještě sjela, že princezny takové věci nedělají a má toho okamžitě nechat. Možná by byla ještě schopná všechny ty rampouchy rozbít, aby si pojistila, že ji Thyra poslechne.
Pak na ni ale přišla únava a hlavně zima už pořádně lezla do kožichu. Musela ale počkat, až jim Juni ukáže úkryt, protože vůbec netušila, kde tady je. Doma by věděla, ale... tohle nebylo doma. Vzpomínka na domov ji zase trochu píchla u srdce. Chyběla vůbec někomu? Měla pocit, že jí osobně chybí jen málo kdo z nich. Spíše se jí stýskalo po jejích oblíbených místech v lese. Po její sbírce různých serepetiček, se kterými si hrála ve své malinké noře, kterou si našla na trucování a chvíle, kdy se potřebovala skrýt před světem.
Její náhradní mamča nakonec ukázala směr, takže šťouchla čenichem do Cornica, aby ho popohnala a rozešla se za ní. Šedý vlček sdělil, že asi usne hned, jak sebou bací, na což reagovala krátkým smíchem. "Taky po mě asi bude jak po žabě," pronesla pobaveně. "Ale byla dneska legrace, ne?" zeptala se ho a podívala se na něj s jiskřičkami v očích. Ty se ještě znásobily, když Juniper pověděla, že by ji tam mohla seznámit s Merlem. Úplně zapomněla, že ten vlk by ji mohl naučit lovit. Nadšeně zalapala po dechu a s výdechem pronesla: "To by bylo super!"

-> Úkryt

3/10 Zest

Thyra ho poslouchala s lehce nakloněnou hlavou, zatímco packami dál upravovala sněhovou kouli, až z ní postupně vznikalo cosi, co by se při troše fantazie dalo označit jako tvary vlka. Když se usmál a poznamenal, že je fajn, že není pošuk, koutky tlamy se jí znovu zvedly. „To je relativní,“ odvětila klidně. „Já se jen poučila. Pošuk ale umím být taky, jen na to teď není moc času.“ V očích se jí na okamžik mihlo cosi temnějšího, ale rychle to zase rozpustila v lehkovážnosti, která k ní v tu chvíli patřila víc.
Jeho otázka ji nenechala bez reakce. Na chvilku přestala tvarovat sníh a narovnala se, aby se na něj mohla pořádně podívat. „Já?“ zopakovala a pak udělala cosi, co by se dalo považovat jako pokrčení ramen. „Protože jsem tu pokaždé potkala někoho zajímavého, s kým se dalo aspoň trochu normálně mluvit. A získala jsem tu to nejcennější, co momentálně mám - svou náhradní mamču a nejlepšího kámoše, víš? Tohle místo určitě přináší štěstí na správné vlky,” usmála se zasněně a zamávala ocasem. I když se tu jednou málem i utopila, měla tohle místo ráda.
Pak k ní ale zpětně doputovalo to jméno. „Ezi?” zopakovala. „Myslíš jako princátko Ezekiela Etney z Cedrového lesa?” zeptala se, zatímco v sobě při vyslovování jména dusila to pohrdání. Chtěla znít co nejvíce nezaujatě a vůbec nedávat najevo, že toho vlka zná více, než jen nějakého náhodného kolemjdoucího. I když bylo téměř jasné, že otázky, jak ho zná ona, ji rozhodně neminou. Pak se znovu raději sklonila k vlčulákovi, na kterém nadále pokračovala. Když Zest začal teatrálně obhajovat svou pověst slavného tvůrce vlkuláků, tichounce se zasmála. „Jasně. Místní legenda,“ přikývla vážně, ale v očích jí pobaveně jiskřilo. „Tak to mám čest pracovat s mistrem. Ale jestli se to zřítí, stejně budu tvrdit, že jsi mi to špatně vysvětlil.“ Zazubila se a na něj vyplázla jazyk.
Zavrtěla hlavou. O Javorové smečce ještě neslyšela. „Neslyšela. Slyšela jsem zatím asi jenom o Vrbové. Vlastně by mě zajímalo, kolik je tu smeček, ty znáš ještě nějaké jiné?” zeptala se zkoumavě a když ji uklidnil, že od jezera jsou dost daleko, krátce se zasmála a kývla. „Jo, tak to je fajn,” přikývla a na oko dala najevo, že ji to opravdu uklidnilo.

2/10 Zest

Thyra se sotva znatelně pousmáala, když se na ni překvapeně otočil. Měla ráda ten moment, kdy si někdo uvědomí, že nená sám. Byl v něm vždycky takový malý náznak upřímnosti, žádná naučená póza, nic strojeného, jen čistá upřímná reakce. A tenhle vlček nevypadal ani polekaně, ani podrážděně. „Ne,“ odpověděla mu klidně na jeho otázku, zatímco si ho dál prohlížela tím svým typickým, trochu drzým a trochu zkoumavým pohledem. „Kdybych chtěla riskovat život na ledě, už tam dávno běhám. Nebo se kloužu, nebo se topím. Zase.“ Koutek tlamy se jí pohnul v náznaku ironie, jako by šlo o dávno ohranou historku, i když to zas taková legrace nebyla.
Když pak pověděl, že tu není kvůli riskování života, naklonila hlavu na stranu a zaujetím zastříhala ušima. „Tak kvůli čemu? Kvůli stavění vlčuláka?” zeptala se zkoumavě. Neodsuzovala ho, ani do něj nerýpala, spíše se zajímala, jestli sem opravdu dorazil jen kvůli tomu, aby tu jen tak sám stavěl sochu ze sněhu. Jako na jednu stranu, proč ne, že? I ona byla schopná sama vymýšlet všeljaké věci. Přeci jenom celé ty měsíce, co byla vlčetem, byla téměř pořád sama. Musela si vystačit sama se sebou a svou fantazií. Ještě že mimo Cedrovou smečku, tady u toho hezkého jezera, byla vždy nějaká zajímavá společnost. Spolehávala na to, že Zest bude další do sbírky.
Její pohled pak znovu sklouzl k hromadám sněhu a k tomu, co mělo být vlkulákem. Když ji bez váhání přizval, aby se přidala, oči se jí viditelně rozzářily. „Výborně,“ pronesla spokojeně a hned si k sobě přistrčila jednu ze sněhových koulí, aby ji packami začala tvarovat. „Ale upozorňuju tě, že jestli to dopadne blbě, budu tvrdit, že to byla tvoje vina.“ Zazubila se a v očích jí čertovsky blesklo.
Představil se jako Zest. „Zest jo? A odkud se tu bereš vůbec?” zeptala se zkoumavě. Byla zvědavá, takže zatímco čekala na odpověď, začala k vlkulákovi přidělávat cosi, co mělo velmi ambiciózně připomínat uši. Když se zasmál a zmínil, že už si jezero taky „vyzkoušel“, ztuhla na zlomek vteřiny, než znovu povolila. „Tak to se nedivím, že mu nedůvěřuješ,“ řekla tišeji a krátce se ohlédla k zamrzlé krajině.