Gallirea - Příspěvky uživatele

4/10 Zest

Thyra ho poslouchala s lehkým úsměvem a hlavně s tím zvláštním klidem, který si v poslední době osvojila, jako by už věděla, že svět se dá brát vážně i nevážně zároveň a že záleží hlavně na tom, kdy si vybere co. Když do ní lehce šťouchnul a prohlásil, že být pošuk občas stojí za to, koutky tlamy se jí znovu pohnuly do širokého úsměvu. „Jo… jenže problém je, že když jsi pošuk moc často, tak si to vlci začnou pamatovat víc než všechno ostatní,“ utrousila, aniž by zvedla hlavu od sněhu. Packami dál uhlazovala tvar vlčuláka, soustředěná, ale její hlas zněl až podezřele vyzrále na někoho v jejím věku. „A pak máš pocit, že už tě nikdo nebere jinak,“ dodala tišeji, než sama chtěla a rychle to utopila v lehkém odfrknutí, jako by to vlastně nebylo nic důležitého.
Když poznamenal, že by nejradši všechno hodil za hlavu, krátce se na něj podívala. Tentokrát ne zkoumavě, ale spíš hodnotícím pohledem, jakým puberťačka poměřuje, kdo z nich má na světě vlastně víc šrámů. „To se hezky říká,“ odpověděla klidně. „Ale některý věci se ti na hlavu nalepí samy. A pak tě drží, i když se snažíš jít dál.“ Zkonstatovala fakt, který si už stihla vyzkoušet na vlastní kůži. „Ale je fakt, že kdyby si měl každej všechno brát, asi by se z toho brzy posral,” zasmála se krátce.
Jeho poznámka o protivných vlcích ji pobavila. Krátce se uchechtla a zvedla hlavu, aby mu věnovala pohled plný lehké a drzé spokojenosti. „Tak vidíš. Aspoň se ti to dneska vyrovnalo,“ poznamenala. „Jeden protivnej… a jedna já.“ Pak dodala s jemným škubnutím ocasu: „Ale ne, vážně. Možná to není o štěstí. Možná si prostě jenom pamatuješ víc ty špatný.“ Neřekla to nijak poučovatelsky, spíš jako někdo, kdo sám teprve zkouší přijít na to, jak svět funguje.
Jakmile padlo jméno Ezi a Zest se zeptal, jestli ho zná, na vteřinu ztuhla, ale jen nepatrně a sotva postřehnutelně. „Znám,“ odpověděla nakonec prostě a krátce, aniž by se k tomu víc vracela. „Gallirea není zase tak velká, jak si někteří myslí.“ Vrátila se k vlčulákovi, teď už mu pečlivě dotvářela hřbet a ocásek, jako by sníh byl bezpečnější téma než rodinné vazby a jména, která píchala víc, než by si přála přiznat.
Když Zest s naprostým přesvědčením prohlásil, že se jeho dílo v žádném případě nezřítí, zasmála se. „Tak to abychom ho pak podepsali,“ nadhodila. „Až roztaje, budou si ostatní myslet, že to byla nějaká legenda. Slavný vlkulák od mistra Zesta.“ Pohled jí znovu zajiskřil tím typickým lehce provokativním způsobem.
Když mluvil o smečkách, svitlo jí. „Vlastně jo, Ageronská! Tam momentálně přebývám,” pokývala spokojeně hlavou. Milovala ten klid tam. Milovala, že tam s ní byla Juniper a Cornic a nebyl tam jediný vlk, který by ji cepoval za její přirozené chování. Pak se jakože zvedla, že na jejich veledílu něco udělá a jak se tak v rychlosti pohnula, vrazila zadnicí do Zestova boku, samozřejmě schválně, za účelem, aby něco na sněhulákovi pokazil. „Jejda! Promiň! Já nechtěla,” vyhrkla na oko, zatímco se na něj zase otočila a měla co dělat, aby jí necukaly koutky. Ale pravděpodobně ji prozrazovala očka plná čertovských jiskřiček.

Zářivě se na Cornica usmála, když pochopil, jak se na rampouchy hraje, aniž by je rozbil. Nadšeně zavrtěla ocasem a pokývala hlavou. "Přesně tak, skvělé, jde ti to!" pochválila ho nadšeně a rozzářenýma očima koukla na Juniper, která chválila, jak moc pěkně rampouchy znějí. "To teda jo," broukla spokojeně. Celá se zatetelila blahem, když je Juni pochválila, že jim to šlo hezky. Nebyla na pochvaly vůbec zvyklá a už vůbec ne za něco takového, jako bylo hraní na rampouchy. Byla si jistá, že matka by ji ještě sjela, že princezny takové věci nedělají a má toho okamžitě nechat. Možná by byla ještě schopná všechny ty rampouchy rozbít, aby si pojistila, že ji Thyra poslechne.
Pak na ni ale přišla únava a hlavně zima už pořádně lezla do kožichu. Musela ale počkat, až jim Juni ukáže úkryt, protože vůbec netušila, kde tady je. Doma by věděla, ale... tohle nebylo doma. Vzpomínka na domov ji zase trochu píchla u srdce. Chyběla vůbec někomu? Měla pocit, že jí osobně chybí jen málo kdo z nich. Spíše se jí stýskalo po jejích oblíbených místech v lese. Po její sbírce různých serepetiček, se kterými si hrála ve své malinké noře, kterou si našla na trucování a chvíle, kdy se potřebovala skrýt před světem.
Její náhradní mamča nakonec ukázala směr, takže šťouchla čenichem do Cornica, aby ho popohnala a rozešla se za ní. Šedý vlček sdělil, že asi usne hned, jak sebou bací, na což reagovala krátkým smíchem. "Taky po mě asi bude jak po žabě," pronesla pobaveně. "Ale byla dneska legrace, ne?" zeptala se ho a podívala se na něj s jiskřičkami v očích. Ty se ještě znásobily, když Juniper pověděla, že by ji tam mohla seznámit s Merlem. Úplně zapomněla, že ten vlk by ji mohl naučit lovit. Nadšeně zalapala po dechu a s výdechem pronesla: "To by bylo super!"

-> Úkryt

3/10 Zest

Thyra ho poslouchala s lehce nakloněnou hlavou, zatímco packami dál upravovala sněhovou kouli, až z ní postupně vznikalo cosi, co by se při troše fantazie dalo označit jako tvary vlka. Když se usmál a poznamenal, že je fajn, že není pošuk, koutky tlamy se jí znovu zvedly. „To je relativní,“ odvětila klidně. „Já se jen poučila. Pošuk ale umím být taky, jen na to teď není moc času.“ V očích se jí na okamžik mihlo cosi temnějšího, ale rychle to zase rozpustila v lehkovážnosti, která k ní v tu chvíli patřila víc.
Jeho otázka ji nenechala bez reakce. Na chvilku přestala tvarovat sníh a narovnala se, aby se na něj mohla pořádně podívat. „Já?“ zopakovala a pak udělala cosi, co by se dalo považovat jako pokrčení ramen. „Protože jsem tu pokaždé potkala někoho zajímavého, s kým se dalo aspoň trochu normálně mluvit. A získala jsem tu to nejcennější, co momentálně mám - svou náhradní mamču a nejlepšího kámoše, víš? Tohle místo určitě přináší štěstí na správné vlky,” usmála se zasněně a zamávala ocasem. I když se tu jednou málem i utopila, měla tohle místo ráda.
Pak k ní ale zpětně doputovalo to jméno. „Ezi?” zopakovala. „Myslíš jako princátko Ezekiela Etney z Cedrového lesa?” zeptala se, zatímco v sobě při vyslovování jména dusila to pohrdání. Chtěla znít co nejvíce nezaujatě a vůbec nedávat najevo, že toho vlka zná více, než jen nějakého náhodného kolemjdoucího. I když bylo téměř jasné, že otázky, jak ho zná ona, ji rozhodně neminou. Pak se znovu raději sklonila k vlčulákovi, na kterém nadále pokračovala. Když Zest začal teatrálně obhajovat svou pověst slavného tvůrce vlkuláků, tichounce se zasmála. „Jasně. Místní legenda,“ přikývla vážně, ale v očích jí pobaveně jiskřilo. „Tak to mám čest pracovat s mistrem. Ale jestli se to zřítí, stejně budu tvrdit, že jsi mi to špatně vysvětlil.“ Zazubila se a na něj vyplázla jazyk.
Zavrtěla hlavou. O Javorové smečce ještě neslyšela. „Neslyšela. Slyšela jsem zatím asi jenom o Vrbové. Vlastně by mě zajímalo, kolik je tu smeček, ty znáš ještě nějaké jiné?” zeptala se zkoumavě a když ji uklidnil, že od jezera jsou dost daleko, krátce se zasmála a kývla. „Jo, tak to je fajn,” přikývla a na oko dala najevo, že ji to opravdu uklidnilo.

2/10 Zest

Thyra se sotva znatelně pousmáala, když se na ni překvapeně otočil. Měla ráda ten moment, kdy si někdo uvědomí, že nená sám. Byl v něm vždycky takový malý náznak upřímnosti, žádná naučená póza, nic strojeného, jen čistá upřímná reakce. A tenhle vlček nevypadal ani polekaně, ani podrážděně. „Ne,“ odpověděla mu klidně na jeho otázku, zatímco si ho dál prohlížela tím svým typickým, trochu drzým a trochu zkoumavým pohledem. „Kdybych chtěla riskovat život na ledě, už tam dávno běhám. Nebo se kloužu, nebo se topím. Zase.“ Koutek tlamy se jí pohnul v náznaku ironie, jako by šlo o dávno ohranou historku, i když to zas taková legrace nebyla.
Když pak pověděl, že tu není kvůli riskování života, naklonila hlavu na stranu a zaujetím zastříhala ušima. „Tak kvůli čemu? Kvůli stavění vlčuláka?” zeptala se zkoumavě. Neodsuzovala ho, ani do něj nerýpala, spíše se zajímala, jestli sem opravdu dorazil jen kvůli tomu, aby tu jen tak sám stavěl sochu ze sněhu. Jako na jednu stranu, proč ne, že? I ona byla schopná sama vymýšlet všeljaké věci. Přeci jenom celé ty měsíce, co byla vlčetem, byla téměř pořád sama. Musela si vystačit sama se sebou a svou fantazií. Ještě že mimo Cedrovou smečku, tady u toho hezkého jezera, byla vždy nějaká zajímavá společnost. Spolehávala na to, že Zest bude další do sbírky.
Její pohled pak znovu sklouzl k hromadám sněhu a k tomu, co mělo být vlkulákem. Když ji bez váhání přizval, aby se přidala, oči se jí viditelně rozzářily. „Výborně,“ pronesla spokojeně a hned si k sobě přistrčila jednu ze sněhových koulí, aby ji packami začala tvarovat. „Ale upozorňuju tě, že jestli to dopadne blbě, budu tvrdit, že to byla tvoje vina.“ Zazubila se a v očích jí čertovsky blesklo.
Představil se jako Zest. „Zest jo? A odkud se tu bereš vůbec?” zeptala se zkoumavě. Byla zvědavá, takže zatímco čekala na odpověď, začala k vlkulákovi přidělávat cosi, co mělo velmi ambiciózně připomínat uši. Když se zasmál a zmínil, že už si jezero taky „vyzkoušel“, ztuhla na zlomek vteřiny, než znovu povolila. „Tak to se nedivím, že mu nedůvěřuješ,“ řekla tišeji a krátce se ohlédla k zamrzlé krajině.

1/10 Zest

Thyra si všimla neznámé tváře nejspíš dřív, než by si vůbec stihl uvědomit její přítomnost. Zastavila se opodál, naklonila hlavinku na stranu a se zaujetím sledovala, jak vlček zhruba v jejích letech formuje jednu kouli za druhou. U jezera dělala už spoustu věcí - klouzala se, ochutnávala zmrzlé ryby, hrála kamíňák s Cornicem, dokonce se už i topila pod ledem. Prostě nějaké dramatické rizika. Tenhle? Ten si zjevně vystačil se sněhem. Ještě chvíli ho sledovala, zkoumavě, takovým tím pohledem, kterým puberťačka hodnotí a rozhoduje se, jestli se zapojit, nebo ne. Pak se jí ale lehce zvedly koutky. Měl to být vlčí sněhulák? To nebylo... vůbec špatné!
Opatrně dorazila blíž, zatímco jí sníh křupal tiše pod tlapkami a zastavila se v bezpečné vzdálenosti, odkud měla dobrý výhled jak na něj, tak na jezero. „Ty víš, že většina vlků má v zimě potřebu aspoň jednou riskovat život na ledu?“ ozvala se konečně klidným hlasem, ale s lehkým pobavením na konci. „Buď jsi extrémně rozumný… nebo extrémně zvláštní.“ Udělala ještě pár kroků blíž a pohledem sjela na koule ve sněhu. „Vlčulák?“ tipla si a pozvedla obočí. „Solidní plán. Nechceš s tím píchnout?” zeptala se s nevinným úsměvem, zatímco jí čertovsky blyštělo v očích. Nikdo přece nemohl stavět vlčuláka bez ní, no ne?
Pak se narovnala a hrdě zvedla hlavu, jak to uměla jen ona. „Já jsem Thyra,“ představila se bez okolků. Žádná Thyra Nina, princezna, ani žádná Cedrová smečka. To pro ni momentálně neexistovalo. „A jen tak mimochodem… tohle jezero už mě jednou zkoušelo zabít. Takže tvoje strategie držet si odstup má u mě nečekaně vysoké hodnocení.“ Ocas se jí lehce pohnul ze strany na stranu, zatímco čekala, jestli se na ni konečně podívá a co z něj vlastně vypadne.

Juni navrhla, že musí každý z těch rampouchů otestovat, že třeba zní každý jinak, na což Thyra nadšeně pokývala hlavou a jala se to testovat. A opravdu! Každý měl svůj tón a znělo to božsky. Nejspíš si každý z nich snažil hrát své vlastní melodie, ze kterých vznikla jedna celistvá, docela chaotická. Zvuk tříštícího se rampouchu ji nejdřív zarazil, ale pak se jí koutky zvedly do potutelně pobaveného úsměvu. Na Cornica se otočila s hlavou lehce nakloněnou na stranu, v očích jiskřilo pobavení i to typické pubertální no tak.
„No takhle se na ně nehraje,“ zhodnotila to s teatrálním povzdechem, ale bez náznaku výčitky. Spíš pobaveně. „Musíš jemně… Víš? Takto,“ natáhla packu a znovu lehounce ťukla do jiného rampouchu, aby mu to ukázala, přičemž jemně vlnila ocáskem. Pak se podívala na Juniper. „Měla jsi pravdu, každý zněl úplně jinak,” pověděla nadšeně a pak si, z ničeho nic, dlouuuze zívla. Následně potom zamlaskala a povzdechla si. „To bylo celé jakési únavné, nepůjdeme si odpočinout?” zeptala se, zatímco očima brouzdala mezi náhradní mamčou a dobrým kamarádem.

7/10 Cornic
Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Zůstala jako opařená, když jí Cornic pověděl svůj příběh. Utekl, protože musel. Ne protože mohl, jako ona. Tedy, ne že by jí to někdo dovolil, ale ona měla aspoň na výběr, zatímco on? Svěsila hlavu. Udělala hloupost, když utekla od rodiny? Pořád ji měla, ale Cornic, ten už ji asi neměl. Ani se k ní vrátit nemohl, protože asi zabloudil a už neznal cestu zpátky. Ani nevěděla, co na to říct, nebyla na takovéto příběhy zvyklá. Pořád se měla jako v balvnce, u když na rodinu pořád nadávala. Ale nezažila co je to nebezpečí - pokud mu sama nešla na proti, nevěděla, co je to hlad, nevěděla, co to je o rodinu opravdu přijít a nemít nikoho. V podstatě sama vyhledala cizí vlčici a označila ji za náhradní mámu. Jemu Zlatavá vyloženě zachránila život a asi mu nezbylo nic jiného, než s ní zůstat. Prostě jen beze slov vstala a přitiskla se k němu. Takové vlčí objetí, které řeklo více, než by vyjádřila slovy.
Po chvíli se od něj odtáhla, to již změnili téma na lov. Nechal se ukecat, že ji něco naučí a lov jí ukáže. Nadšeně si poskočila a celá se rozzářila. „SuperRrr!” prohlásila nadšeně a stejně tak i odkývala jeho otázku, že za chvíli půjdou. Měla už hlad, tak se těšila, navíc od té doby, co nebyla doma, toužila po tom, aby si lov vyzkoušeli. Ale! První byl závod! Takže si dali závod, který ale pro šedou vlčici moc nedopadl, protože se vysypala ze svých provizorních saní ještě dřív, než přeťala cílovou čáru. Celá obalená sněhem vstala a sledovala, jak ji její kamarád předjíždí a valí dále. Za neustálého smíchu se k němu vydala, zatímco vypadala jako sněhulák.
„No, tak jsi tentokrát vyhrál ty,” vydechla zadýchaně a zamávala oháňkou. No, tak srovnal skóre. Příště zase vyhraje ona a ujme se svého vedení. Momentálně byl čas na lov, na kterém se dva mladíci společně domluvili. Netrvalo dlouho a vydali se na to. Neprobíhalo to nejjednodušeji, protože sníh zakrýval spoustu stop, ale jestli ji něco rodina opravdu naučila, bylo to právě vyhledání kořisti. A pak, za jistých komplikací, spolu konečně ulovili zajíce. Vypadalo to, že ten ušák přežije, ale jelikož byli Thyra s Cornicem mladí a mrštní, nakonec svůj život položil. Thyra se s teatrálním povzdechem sesunula do sněhu a s vítězstvím v očích se na vlčka koukala.
„Tak tohle bude hodně slavnostní,” prohlásila, zatímco nad kořistí pomalu i slintala. „jakože fakt hodně! Naše pRrrvní kořist, chápeš to? Ten zajíc bude chutnat dobře, i kdyby dobře nechutnal, to se vsadím!” Mluvila jako kulomet, protože z toho byla opravdu dost nadšená. Teď se mohla prohlásit za dospělou! Sice ho neulovila sama a vlastně by se jí to asi ani nepodařilo, kdyby Cornic neasistoval, respektive nezvládl skoro celý lov sám, ale byla to první kořist! A honosná slavnostní hostina mohla začít. Zajíce si rozdělili rovným dílem a pak se do něj konečně pustili.

6/10 Cornic
Dej si s někým závod na sáňkách

Zatvářila se, jako kdyby si uvědomila, jakou blbost ze sebe vypustila a pak pokývala hlavou. „Ahá, jasně,” pověděla a nevinně se usmála, přičemž omluvně zamávala ocáskem. Pak ji ale došlo, že o tomhle spolu nikdy nějak extra nemluvili. A možná by na to už mohl být ten správný čas, zvlášť protože ona byla zrovna na útěku taky. „Proč... PrRroč jsi vlastně utekl?” zeptala se opatrně, ale v očích jí zářilo něco, co říkalo, že ji to opravdu zajímá. Netušila, že Cornicův útěk nebyl žádný pubertální rozmar, jako u ní. Ale měla pocit, že jsou na tom teď stejně.
„Zvládl jo? To bys mě mohl něco naučit. Aj bych něco snědla docela, tak můžeme něco zkusit, co?” dotírala téměř nedobytně, zatímco do něj jemně pošťuchovala bokem, snad aby jej ještě více vyburcovala. Pak se ale oba zapomněli, když čučeli na své odrazy ve vodě a ji nenapadlo nic jiného, než se zeptat Cornica, jestli je krásná. Očekávala samozřejmě jednoznačný souhlas, ale když se mladíček začal kroutit, varovně přimhouřila oči. „Nooo?” broukla skoro až varovně, než se konečně vyžvýkl. A v ten moment jako kdyby její žaludek udělal pět set kotrmelců a ucítila, jak se jí navalila horkost do hlavy. Kdyby neměla chlupy, jistě by byla rudá jako rak. Zaskočeně zamrkala a odvrátila pohled, u čehož ještě stydlivě pozvedla přední packu nahoru. Jako kdyby nebyla na takovou odpověď vůbec připravená. „D-děkuji,” pípla pouze tiše. To už se ale Cornic vydal raději jinam.
Prvně nafoukla tváře, že si jako dovolil odejít zrovna teď, ale když pak zahlédla, co vymyslel, hnedka se jí zase rozjely koutky do stran. Zavrtěla hlavou, jako kdyby říkala, že to snad není možný. A přímo vyprskla smíchy, když se tam Cornic natáhl jak dlouhý, tak široký. Se smíchem se rozeběhla k dalšímu plátu kůry, který čapla a energeticky jej soukala na kopec. „Jdu na to!” hulákala nadšeně. „Dělej, dáme závod!” vyzvala ho a se soutěživými jiskřičkami v očích vyčkala, že se sem vlček vydá. A pak mohli zahájit velkolepý závod. „Kdo z koho, hah!” zvolala po odstartování. Pak už jen nadšeně hulákala, zatímco jí vítr svištěl kolem uší a vesele se smála.

5/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Zamyšleně pracovala na úkolu, kdy odhalovala kůru stromů pro zvěř. Proto pak zaujatě zvedla hlavu s trochu mimoňským výrazem, když začal Cornic mluvit. „Hm?” vydala ze sebe tázavě a naklonila hlavu na stranu. „Ježíš a chceš si něco dát? Je fakt, že ten rRrybí nanuk asi nebyl na hlad úplně nejlepší,” vyhrkla hnedka starostlivě a přicupitala k němu. No jo, byla trochu mimo. Buď ho pořádně neposlouchala, nebo jenom nepochopila, ale to už bylo vcelku jedno, protože mladá princezna z Cedrového lesa přemýšlela, jak získat něco k snědku. „Myslíš...” začala zamyšleně. „myslíš že spolu zvládneme něco ulovit? Já... nevim, jestli to zvládnu. Na posledním lovu jsem... selhala,” vydechla to poslední slovo nevolky a sklonila hlavu. Hodně to v ní hlodalo, to bylo vidět. Ještě aby ne, když měla dojem, že tím ztratila nově získaný respekt od They a hlavně hned na to přišlo zklamání od celé její rodiny. A do teď se nikdo nestaral, kde vlastně je a jestli je v pořádku. Ten mladý los ji ten den docela hezky zválcoval. Mohla klidně někde zemřít na vnitřní zranění, ale ztráty v této královské rodině asi byly povolené.
Zatímco se ztrácela ve svých vlastních myšlenkách, prázdným pohledem se dívala na Cornica, který zase naopak koukal zaujatě do vody. Až po chvíli se probudila k sobě a došlo jí, že by se mohla podívat taky. „Co tam máš?” zeptala se zkoumavě a nafofrovala se k němu, zatímco ho svým štíhlým bokem odstrkala, aby se nad díru v ledu mohla naklonit ona. „Vždyť tam nic ne-” než to stačila doříct, zahlédla svůj vlastní odraz. Civěl na ni. Thyrka zamrkala překvapením a sledovala, jak se odraz trochu vlní. Naklonila hlavu na stranu a nadechla se, když to odraz zopakoval. A pak se kolem něj začalo něco formovat. Připadalo jí, že její vlastní silueta zmohutněla a více pozvedla bradu, jako kdyby byla hrdá. Sama na sebe. Ten vyjukaný pohled z jejích očí zmizel a objevila se tam neobvyklá hrdost a pevnost. Šedá vlčice pootevřela tlamku. Znamenalo to snad, že dospěje a bude moct být pyšná na sebe? Že by přeci jen mohla rodině dokázat, že je silná a není k ničemu? Nadšeně zalapala po dechu a podívala se na svého kamaráda. „CorRrnicu! Cornicu, myslíš, že jsem karRrásná?” vyhrkla k němu okamžitě, zatímco měla čumák skoro nalepený na ten jeho a koukala mu urputně do očí, hoříc očekáváním, co jí odpoví.

4/10 Cornic
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

hyra ho chvíli jen pozorovala, jak si rybí nanuk s opravdovým zaujetím vychutnává a koutky tlamy se jí znovu lehce zvedly do úsměvu. Bavilo ji sledovat, jak Cornic dokáže během pár vteřin přeskočit z čisté hry a smíchu k přemýšlení nad světem kolem. To byla jedna z věcí, které na něm měla ráda už od mala, že nikdy nebyl jen bezstarostný blázen, i když tak občas působil. Když se zeptal na lesní zvířata a jejich potravu v zimě, zamyslela se spolu s ním a pohledem sjela k tmavým stromům lemujícím jezero.
„No… asi to nemají úplně jednoduchý,“ odpověděla zamyšleně. „Někteří si dělají zásoby, jiní spí no a ten zbytek... Já nevím, asi si vyhrRrabávají trrávu z toho sněhu, okusují keříky a tak?” Koukla po něm zkoumavě, co na to říká a jestli souhlasí. Když se pak její kamarád zvedl a vydal se ke stromům, samozřejmě ho následovala. Jednak proto, že byla zvědavá a nemohla nikde chybět, druhak pro to, že by ho nenechala jen tak dělat něco samotného. To už k nim tak nějak patřilo, asi.
Zastavila se kousek vedle něj a sledovala, jak škrábe kůru ze stromu. Sníh tiše křupal pod jejími tlapkami, když začala stromy obcházet a Cornica napodobovat. „Víš,“ ozvala se po chvíli, „tohle je vlastně hezký.“ Naklonila hlavu a pozorovala odhalené světlé dřevo. „Ne každej přemýšlí nad tím, co budou jíst ostatní, když sám zrovna není hladovej.“ Pochvala byla na místě, samozřejmě. Líbilo se jí to. Sama se jako menší často pasovávala na královnu lesa. A i tohle dělaly královny, no ne? Staraly se o svůj les a o ty, co v něm žijí. Napadlo ji, jestli by něco takového dělala její matka. Sotva, ta by se starala jen o sebe a o to, aby vypadala před poddanými co nejlépe.

3/10 Cornic
Ochutnej rybí nanuk

Všimla si, jak Cornic přemýšlí nad tím názvem a zacukaly jí koutky pobavením, až se jí nakonec rozjely do širokého úsměvu, když uznal, že Kamíňák vlastně nezní vůbec špatně. „Vidíš,” pronesla vítězoslavně, jako kdyby tím definitivně stvrdila vznik něčeho velkolepého. Jednou se to bude vyučovat vlčata po celém světě, určitě! Nebo mohou každoročně pořádat velké matche pro celou Gallireu, to by byla jízda! Ano, jakmile se jednou stane královnou, jistě tohle zařídí. V očích se jí zalesklo, ale hned, jak Cornic navrhl, že ten, kdo se netrefí skočí pod led, úsměv ji přešel. Moc dobře si pamatovala, jak ji to minulou zimu málem stálo život. Doufala, že to byl opravdu jen vtip. „Haha, moc vtipný,” odfrkla si jenom a raději se pustila do hraní.
Počty? Ty šly brzy úplně stranou. Jednou vedla ona, pak zase Cornic, pak vlastně nikdo netušil, kdo má kolik bodů. „Počkej, tohle byl můj gól!“ ohradila se jednou rozhořčeně, aby se o pár vteřin později rozesmála tak, že se málem sesula na led. Bylo jí to vlastně jedno. Důležité bylo, že tu spolu byli, že se smáli a že svět kolem nich na chvíli přestal existovat.
Když se nakonec oba zadýchaně posadili a uznali remízu, spokojeně sebou plácla na led. „Dobrá hra,” přikývla souhlasně, zatímco se vydýchávala. Byla ale nucena zaujatě zvednout hlavu, když Cornic najednou vyskořil a zamířil kamsi po ledě. Zvědavost v ní okamžitě vyhrála nad únavou a když na ni zavolal, byla u něj jako blesk. Pohled jí padl na rybí ocas trčící z ledu a v očích se jí objevilo nadšené pobavení. „No to snad ne,“ vydechla, zatímco sledovala, jak Cornic rybu dobývá z ledu. Když ji pak vytáhl ven a začal olizovat led okolo, Thyra se rozesmála. „Ty seš fakt blázen,“ pronesla s nádechem obdivu a sedla si blíž.
Nabídku si „nanuk“ nechat kolovat si nenechala ujít. Opatrně se sklonila, olízla chladnou rybí kůži a spokojeně zamručela. „Hm… není to špatný,“ uznala a pobaveně na Cornica mrkla. „Po Kamíňáku rybí nanuk. To zní jako ideální den, nemyslíš?“ Ocásek se jí lehce klouzal po ledu do stran, zatímco si vždy párkrát lízla nanuku, než ho zase předala svému příteli.

Zkus zahrát písničku na rampouchy

Vracela se s tím rampouchem v tlamě. „Fdífejte fe, jak je kvášný!” zahlásila nadšeně, zatímco její pohled padl na Cornica. Nevypadal nějak divně? Stoprocentně vypadal, jako kdyby něco provedl. Ale ať se koukala jak se koukala, nezahlédla nic podezřelého. Důlek už měl vyhrabaný, to samozřejmě zkontrolovala jako správná dozorčí, tak loupla pohledem po Juni, která také něco přinesla. Odložila rampouch do té jamky a spokojeně se usadila, aby sledovala, jak se tam pomalu rozpouští. A co si budeme, trvalo to docela dlouho a to ji nebavilo. Zafuněla a mlaskla.
„No...” začala po chvíli ticha, kdy přemýšlela, co by mohli zatím vymyslet. „Co kdybychom zkusili zatím jít k těm rRrampouchům a zkusit si na ně zahrát nějakou písničku? Můžeme zkusit vymyslet nějakou místní hymnu!” navrhla a střídavě se dívala z jednoho na druhého. „Pojďte, ukážu vám, kde jsou,” popohnala je netrpělivě, zvedla se a už zase cupitala... někam. Na chvíli si nebyla jistá, jestli jde správně, jestli neměla jít na druhou stranu. Ale nakonec rampouchy přeci jen našla. Vtipné bylo ale, že tam ani jeden z nich nechyběl, což znamenalo, že to bylo opravdu jiné místo, než ze kterého brala ten rampouch na nápoj, ale to nevadilo.
„Oni se tak hezky rRrozezní, když na ně poklepete, hele,” natáhla packu a na jeden zaťukala. Rampouch se rozezněl hezky po lese a ona se spokojeně usmála. Třeba to přiláká nějaké místní lesní duchy! To by se jí líbilo. Posunula se tak, aby se k řadě rampouchů vešli všichni tři a mohli společně zkusit něco hrát. Netrvalo dlouho a první tóny se rozezněly, když zase začala na rampouchy hrát a s úsměvem čekala, až se zapojí i JuniCorn.

2/10 Cornic
Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport

Thyra zaujatě sledovala kamínek, který Cornic odčutnul po ledě. Sledovala, jak hezky a ladně po ledě klouže. V tu chvíli už vykračovala opatrně na led a sledovala, jak Cornic posílá kamínek po ledě zpět k ní. Okamžitě ho zachytila tlapkou, když k ní doklouzal a pak si dva pubertální vlčci vyměnili ty významné pohledy. Jo. Tohle bude sranda. Thyra se usmívala od ucha k uchu a jemně mávala ocasem v náznaku nadšení i zaujetí. Pak ten kamínek prudce vyslala směrem k němu. Klouzal se překvapivě daleko a Thyrka zvedla tlamu k obloze, odkud se tiše snášely drobné vločky. „Měli bychom tomu dát jméno,“ utrousila mezi smíchem, „něco jako… kamíňák! První vlčí sport!“
Když začal vysvětlovat pravidla, sedla si do sněhu a hlavu naklonila na stranu. „Takže… kdo se netrefí, ten je smolař, jo?“ shrnula to po svém a přikývla, jako by právě odsouhlasila nejdůležitější dohodu století. Její oči se leskly soutěživostí, která ji z dětství nikdy neopustila. „A co když tě porazím, hmm?“ zavrněla pobaveně a zvedla se na všechny čtyři. Byla připravená. Dokonce si přidala svůj rituál... pár plesknutí tlapkou o led, jako kdyby se rozcvičovala před velkou bitvou.
„Můžem,“ přikývla s vážnou tváří, i když jí koutky tlamy už dávno zrazovaly. Sklonila čumák k ledu, přesně mezi dvě malé hromádky větviček, a jediným ladným pohybem vyslala kamínek vpřed. Ten se elegantně roztočil a s lehkým cinknutím dopadl přesně mezi hromádky. „Ha!“ štěkla radostně a okamžitě pozvedla hlavu se samolibým úsměvem.
Kdo ví, jak dlouho si tam vlastně mladíci za doprovodu smíchu a nadšeného vískání hráli, stejně tak nejspíš ani jeden z nich neměl tušení, kdo vlastně vyhrává a prohrává, ale zimu si očividně užívali naplno, plnými doušky a hlavně konečně zase spolu.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Bylo skvělé, že ani jeden z nich neváhal a zapojil se do koulovačky také. Co jim taky zbývalo, když byli pod plnou palbou, že jo? Thyrka totiž nečekala na žádné námitky, ona hnedka konala. Takže za chvíli létaly sněhové koule křížem krážem a mladá vlčice kvičela smíchy pokaždé, když některá z nich zasáhla strom kousek vedle ní. A nebo rovnou ji. Po chvilce už byla skoro celá bílá od sněhu a celá rozjařená zahlédla, jak Cornic mizí za strom. Pobavilo ji, že ten kluk zmizel jako vyplašená veverka, ale úsměv jí na tlamě nezůstával dlouho, když z jeho směru letěla další koule. Ihned se schovala za strom a s tlukoucím srdcem se snažila odhadnout, kde je Juniper.
V další vteřině po ní přiletěla koule přímo od ní, která ji zasáhla přímo do zadku. „Heeej!“ vyjekla a rozesmála se tak, že se složila do sněhu. Chvilku tam ležela na zádech, nohama mlátila do vzduchu a nechala si padat sníh na břicho. Atmosféra byla najednou úsměvná a lehká, jako kdyby se poslední hodiny plné bolesti a křiku vůbec nestaly. Pak se ale v rychlosti vyhoupla na nohy, aby jim mohla dopřát ještě poslední palbu, než se celá zadýchaná a s vyplazeným jazykem vyšla ze svého úkrytu se slovy: „Faaaajn, fááájn! Mám dost!” prohlásila demonstrativně a s teatrálním funěním se na ně dívala rozzářenýma očima. Konečně zase byly dětsky živé a ne uplakané.
Počkala, až se k ní připojí zbytek, zatímco se oklepala a následně důkladně čistila od sněhu, aby zase měla dokonalý kožíšek. No, pořád v sobě nezapřela to, co jí rodiče vtloukali do hlavy hned vedle “dokonalého” chování. Dokonalý vzhled měla taky v popisu práce. Jenže jak tak seděla, mokrá od sněhu, začínalo jí být chladno. „Hele...” začala o něco klidněji, ale stále s tou čertovskou jiskrou v oku. „dala bych si něco teplého k pití, nevymyslíme něco?” zeptala se dvojice JuniCorn a chvíli vyčkávala, jestli je něco nenapadne, protože ona měla v hlavě hustoprázdno. Ale jak se tak při přemýšlení zaposlouchala do praskání ohně, něco ji napadlo. Nadšeně lapla po dechu. „Už to mám! Je tu oheň, můžeme ho využít...”
Obrátila se v rychlosti na Cornica. „Co kdybys poblíž toho ohně udělal nějaký důlek, ve kterém bude držet voda, nebo něco jiného? A Juni... Najde něco, čím bychom to pitíčko mohli dochutit, třebaaa nějakou bobulu, nebo bylinku, nebooo... nevim,” zazubila se nevinně a otočila se na tlapkách. „A já půjdu pro nějaký led. Sejdeme se u ohně za chvíli, jo?” navrhla splašeně a už cupitala hledat nějaké rampouchy, které budou moci rozpustit a získají tak z něj teplou vodu.
S úsměvem poklusávala lesem, dokud nějaký nenašla. Pak je zahlédla, krásné a lesklé rampouchy. „Oooo,” pronesla a vydala se k nim. Do jednoho se zakousla s úmyslem, že ho odlomí, ale docela s ním zápasila, než se jí to podařilo. A když konečně povolil, bylo to tak nečekané, že si z toho nedobrovolně sedla na sedinku do sněhu. Ale dostala co chtěla! Takže pak se nadšeně, s rampouchem trčícím z tlamy, vrátila za JuniCorn, kde ho odevzdala, aby se mohl nápoj dodělat.

1/10 Cornic
Vyválej někoho ve sněhu

Povšiml si, že Cornic zpomalil, a tak zpomalila také. Jeho pohled do středu jezera ji donutil nastražit pozorně ouška. Přesně totiž věděla, co se mu při pohledu na zamrzlou hladinu vybavilo. Vždyť i ona si to pamatovala velice dobře, bylo to místo, kde se poprvé potkali, místo, kde získala svého jediného přítele. Koutky tlamy se jí rozjely do stran v úsměvu a pokývala hlavou. „Pamatuju,” hlesla s úsměvem, zatímco si užívala tu něžnou nostalgii. Rozvlnila ocásek a s očekáváním v očích vyčkávala, zda si to i dneska zopakují. Byli sice větší a o trošičku starší, ale to přeci neznamenalo, že by si nemohli pořád hrát, no ne?
A proto, když Cornic vyběhl, nadšeně vypískla a poskočila V očích se jí mihlo pobavení a než stihla cokoliv říct, už se klouzal po ledu a nohy mu lítaly do všech stran. Pak si s hraným klidem odfrkla. „Jo jasně, dneska nespadneš,” utrousila s cukajícími koutky. Byla to stejná energie, jako tehdy, lehkomyslná dětinská radost a to nevyslovené pouto, které tady kdysi vzniklo a přetrvalo až do dnes a to navzdory tomu, jak málo se od té doby viděli.
Sotva se stačila rozejít, že se přidá, Cornic se dal znovu do pohybu. Tentokrát přímo proti ní. Stihla akorát zalapat po dechu, než ji svým tělem srazil a oba skončili v závěji. Všude kolem vyletěl sníh, chladný a pichlavý, ale ona se smála tak, že jí oči úplně slzely. „Cooorniicu!“ vyhrkla mezi smíchem, když se ji snažil zahrabat ještě hlouběji. Vzpírala se a snažila se bránit tlapkami, aby nad ním získala nadvládu. „Tohle si odskáčeš!” prohlásila odhodlaně, zatímco jí v očích nebezpečně problesklo. Jenže on udělal tu chybu, že prostě najednou všeho nechal, o to jednodušší to mladá princezna měla - zhostila se nadvlády, najednou stála nad ním, tlapky mu opírala o hrudník a už s ním v tom sněhu lomcovala, jako kdyby máchala prádlo. U toho se záškodnicky smála jako praštěná.
Když uznala, že by to asi stačilo a pomsta byla vykonána, odskočila od něj a zazubila se. „A máš to!" Prohlásila vítězně a spokojeně. Následně se celá otřásla, aby ze sebe shodila sníh, který se na ni nabalil a koukala jeho směrem s očekáváním, že vymyslí něco jiného, čím by ji zase dostal. Takže se měla hodně na pozoru, aby ji tentokrát nepřekvapil tak moc, jako před chvílí.