Gallirea - Příspěvky uživatele

Chvilku jen zůstala přitulená k mamčině kožíšku, jako by jí tam pod srstí mohlo být lépe, než kdekoliv jinde na světě. Bylo to bezpečné místo, známé a hřejivé. Navíc tam voněla vůně, kterou si pamatovala z doby, kdy byla ještě opravdu malá. Vůně, co ji provázela celým dosavadním, leč krátkým životem. Maminčina vůně. Vdechla ji pomalu a na chvilku si dovolila zapomenout, že se ještě před chvílí cítila tak hrozně. „Mám urRrrčitě ten nejlepší odhad na světě,“ pokývala hlavinkou přesvědčivě. Nebyla náhoda, jaké vlky v životě potkávala, ne? Až na jednu výjimku.
„Slibuju,“ špitla a pomalu se od mamky odtáhla, aby jí viděla do očí. Sklopila ouška. „Mami… Já se musím k něčemu přiznat,“ začala nejistě a stejně tak se kroutila. Tohle v sobě držela dlouho, protože měla z reakce rodičů strach. „Jednou, na konci zimy, jsem se byla s Deltou podívat k tomu jezeRrru, co je vedle CedRrrového lesa,“ začala a její kroucení ustalo, jak se ponořila do příběhu. „Potkala jsem tam vlka, on… Mě navedl k tomu, abych vstoupila na led. Teď už asi vím, že celou dobu věděl, že led už je tenký a může se kdykoliv prRropadnout,“ posmrkla trochu, ale neplakala. „A to se přesně stalo. Delta byla pozadu, ale doběhla k vlkovi zrovna ve chvíli, kdy jsem se topila. Donutila ho mě vytáhnout,“ uhnula nejistě pohledem. Čekala, co přijde, ale zároveň cítila úlevu, že to konečně někomu řekla.
A Ikran… no jo. V očích se jí blýsklo. „Není špatný, že ne?“ zahihňala se potutelně, jako by mezi sebou s mámou stvrdily jakési malé tajemství. Pak ale zvedla pohled a její oči padly na Sesi. Vlčice působila zvláštně rozechvěle. Klopila uši a čišela z ní nervozita. Koktala více než předtím a to bylo co říct, tak se na ni malá vlčka zaměřila o něco pozorněji. Zvedla se a přišla k ní blíže. „Ty ses rozplakala?“ zeptala se. Nebyl v tom výsměch, jen čistá dětská upřímnost. „Byla jsi hrozně moc dojatá? Nebo jsi dojatá jen trRrošičku?“ naklonila hlavu. „Nebo tě něco trRrápí?“ dodala o poznání tiším tónem, skoro jako by se bála, že zabrnká na nějaké citlivé místečko. Pak se natáhla a čumákem se jí dotkla krátce za uchem. „Díky, že ses za mnou posadila. I když všichni řešili jen velký dospělácký věci… Ty jsi prRrostě přišla,“ hlesla vděčně a krátce jí olízla čenich. Pak se zatvářila spiklenecky. „Máš u mě maso navíc, až ho příště někde ulovím! A to jakože čestné!“ prohlásila a hrdě vypnula hrudník.

Nejprve jen v tichosti seděla. Zírala do země, jako by snad pod trávou dokázala najít odpovědi. Cítila se… prázdně. Neporazitelná princezna se rozpadla dřív, než se stihla nadechnout vítězství. Oči ji pálily, ale neplakala. Ne, slzy byly pro princezny z pohádek, ne pro ni. Ona byla tvrďačka. Velkolepá tajná lovkyně stínů. A pak se ozvala Sesi. Nabídla jí maso. Thyra pomalu zvedla hlavu a na vlčici se podívala. Jen krátce, beze slova. Pak ten kousek masa přitáhla k sobě, ale nejedla. Jen ho měla u tlapek, jakoby to bylo všechno, co jí zbylo. Jakýsi důkaz, že na ni někdo ještě myslí. Nevěděla co říct, tak ze sebe jen vysoukala tiché pípnutí: „Děkuju.“
Hlas matky ji zastihl napůl nepřipravenou. Nezvyšuj hlas, princezna ví, jak mluvit klidně. V jiný den, v jinou chvíli, by to Thyru snad i hrdě narovnalo. Ale ne teď. Teď to bylo připomenutí, že její hněv nebyl vítaný. Že měla být klidná, urozená, ideální, prostě dokonalá. A přitom jí srdce bušilo v hrudníčku jako splašené, plné zloby a smutku. Kdyby mohla, zakřičela by, že nechce být „jen nejkrásnější a nejchytřejší“. Chce být hlavně slyšená a užívat si život bez neustálého sekýrovaní, jak by se měla nebo neměla chovat. Chtěla být vlče. Chtěla prožívat to, co ostatní vlčata – být bezstarostná, mluvit tak, jak jí tlama narostla, provokovat, hrát si. Místo křičení ale jen mlčela na protest. Stejně by nebyla vyslyšena. Přišla by zas nějaká rada, mířená na ztlumení jejího pravého já.
Pak ji oslovil táta. Měla chuť se ohradit, aby všichni zavřeli… Tlamy. Vážně byla rozčílená. Nechtěla to pořád poslouchat. Ale jeho slova byla klidná. V krku jí zvláštně zatuhlo. Cítila zvláštní napětí mezi touhou zůstat tvrdá a neukázat slabost a tím, že ji potěšilo, co říkal. Že ji opravdu slyšel. Jenže už bylo pozdě na to mu to říct. Jeho slova hřála, ale rány, které v sobě právě otevřela, ještě pálily příliš. „Věř, že na to se zapomenout nedá, když mi to připomínáte každých pět minut,“ zabreptala tiše, že byla vůbec otázka, jestli to k jeho uším dolehlo. A neodmítám je. Jenom je otázka, jestli neodmítáte vy mě, když jsem sama sebou, pomyslela si. Ale nechtěla poslouchat další průpovídky, takže ta myšlenka zůstala tam, pěkně potichu.
Zaujalo ji ale, jak se vyjadřoval Ikran. Její zraky k němu nenápadně zaklouzaly a obdiv z nich přímo čišel. Zacházel se slovy, jako kdyby tančil. Což se za tanec dalo považovat, na velmi tenkém ledě, protože se bavil s jeho otcem. A to naprosto bez servítek. Zachovával si svou hrdost a pevně si za ní stál. Každé jeho slovo bylo jako kámen hozený do vody. A nejen ona, ale i Sesi čekala na reakci, kterou ta voda spustí. Díky němu jí i její vzdor nepřipadal tak dětinský. On ho jen uměl správně podat. Najednou ucítila zvláštní sounáležitost a to se znali jen chvíli. Jenže on neznal princeznu z Cedrové smečky. Znal prostě Thyru. A to na tom bylo to fajn.
Z obdivu ji vytáhla mamča, která k ní přišla a něžně na ni promluvila. Ihned k ní zvedla vypleštěná jantarová očka. Ouška měla skloněné dolů a jen tak chvíli na Ninu koukala. Ale po projevení jejích citů se jí opatrně přiňuhňala do kožíšku. „Mě přišel dobrRrý,“ řekla ihned tiše, aby vysvětlila, proč ho sem vzala. „Líbil se mi. Je… Je zajímavý,“ hlesla jen pro uši mamči a Sesi. A pak, ten obdivný pohled, co před chvílí házela na Ikrana, patřil náhle Nině. A to v ještě větší intenzitě, protože ji maminka velice překvapila tím, co povídala Sesi. Bylo to zatím asi to nejšlechetnější, co od jednoho ze svých rodičů zaslechla. Na tváři se jí najednou rozlil úsměv a ona přeskakovala pohledem z Niny na Sesi, aby jí neunikl žádný výraz a ani slovo, co zde proběhne.

Thyra se nejprve s chutí zakousla do masa, jako by nejedla týdny. Měla hlad a dojem, že něco dokázala. Cítila se důležitě, přivedla vlka, aby dokázala, že není žádné pískle. Vždyť ho docela složitě ukecávala, nebo aspoň si to myslela! Ale tenhle dojem nevydržel dlouho. Opatrná otázka Sesi se ještě dala přežít, to bylo v pohodě, ale chladná otázka její matky ji zastavila. Ztuhla v pohybu, tlamu ještě u masa, ale už nežvýkala. A pak to přišlo. Takhle tě nikdo nevychoval… Ztěžka polkla nedojezené sousto masa a v očích se jí objevilo něco mezi studem a vztekem. Chtěla odpovědět, ale z toho polknutí ji pálilo v krku, jako když spolkne trn. Thyra, princezna, urozená krev, budoucnost Cedrového lesa, nositelka tradic a kdo ví co všechno. Slova padala jako kapky studené vody, jedna za druhou a ona se u toho všeho uprostřed snažila jen dýchat. Prvně nemluvila, protože měla tlamu plnou masa, teď protože jí slova zůstala viset někde hluboko v hrdle. Všichni mluvili, jen ona ne.
Ohlédla se přes rameno k Ikranovi. Zatím neměl možnost mluvit, jen stál. A ona si najednou uvědomila, že všechno, co mu předtím ukázala, svůj důstojný hlas, hrdost, odvahu… Její rodiče jedním okamžikem smetli ze stolu, jako by to byly jen drobky. „Umí se představit sám,“ sykla tiše, ale dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni přítomní. „Taky umí mluvit tak, jak mu tlama naRrrostla. Jak já!“ ohradila se na matku, ale nevyšilovala příliš. Spíše se postavila do obranné pozice. Nechápala, proč na ni musela být taková. Měla pocit, že Ezekiel s Verou jí mohli skákat pomalu po hlavě, ale ona? Nemohla pronést ani blbou větu, aniž by byla okamžitě zpražená. Přitom… Neměla dojem, že by dostala zase tolik výchovy, co si matka asi myslela! Vždyť neustále něco podnikala na vlastní tlapu. Kde byla ta zmiňovaná výchova, to dotčené vlče v tuto chvíli opravdu netušilo. Stále se cítila jako ta méněcenná.
Pak se otočila na tátu. „Nepotřebuji nikoho, kdo bude mluvit místo mě,“ dodala k němu, ale v jejím hlase už bylo něco, co tam nebývalo často. Cosi klidného a zklamaného. „Náležitě jsem se mu představila sama a můj původ plně respektoval,“ odfrkla si otráveně k tomu jeho proslovu, zvedla se a udělala pár kroků stranou. A sedla si mlčky opodál, trucovat. Ocas měla stočený k tlapkám a pohled upírala k zemi. Hlad měla pořád, ale chuť na jídlo ji zcela přešla. Bezděky si vzpomněla na Juniper a jak se k ní chovala hezky. Neničila její vlčecí podstatu. Tiše si povzdechla.

červen 7/10 Juniper

Thyra ji sledovala s neutuchajícím nadšením v očích. Přemýšlela, proč taková nemůže být i její máma? Proč ji musela pořád jen napomínat, jak by se měla chovat, jak by měla mluvit a nenechala ji jen tak v klidu vyrůstat ve hře? Proč jí musela za každou cenu sekýrovat do hlavy, jak by se mělo chovat vlče s urozenou krví? I takové vlče chtělo své dětství. Nevinné a hravé. Bezstarostné. Na chvíli se jí v očích hnul jakýsi stín smutku. To nadšení pohasnulo a Thyrka na moment odvrátila pohled. A pak, jako když někdo přetočí knihu na jinou stránku, se znovu rozzářila. „Jo,“ vydechla nadšeně. „PrRrrincezny poRrradkyně!“ zopakovala s nadšením a zamávala ocáskem. „Až skončí tato mise, musíme vytvořit tajnou skRrrýš. Se stRrrážemi, schRrránkou na poklady a plánovačem tajných misí,“ mluvila rychle, jak jen hýřila nápady.
Pak na ni mlčky koukala, když jí Juniper dávala cenné rady do života. A zase se zdálo, že na chvíli malá vlčka pohasla. Muselo být evidentní, že se možná v jejím životě někdo takový nacházel. Možná to bylo jen přehánění malého vlčete, které chtělo svobodu a volnost, možná to byla pravda. „Uhmm,“ vydechla s tíhou, která k jejímu věku skoro nepatřila. „Já… Já si to budu pamatovat,“ ujistila svou společnici. Ale chybělo tomu její typické odhodlání a ta jiskra v oku. Na tohle asi ještě neměla dostatečnou kuráž.
Ale pak už nebylo času nazbyt. Měly poslání. Když se Juniper držela jejího plánu, malá vlčka jí v duchu přidělila řádná titul Velmistryně levého křídla. Sama se pak plížila trávou, s přesvědčením, že ji nevidí ani lísteček. Ve skutečnosti byla opět vcelku hlučná. Pak se najednou zastavila, přikrčila a za chvíli se její tělíčko ztratilo v keři. Když z něho po chvíli vyšla, celá rozcuchaná, držela v tlamě šišku. Jasnou trofej. Donesla ji k vlčici a vítězoslavně si ji položila k nohám.
„To je Šišák temnostínový!“ zahlásila okamžitě. „PrRrý tam číhají na malé vlky a cucají jim sny z uší… Ale my jsme ho lapily dříve, než někoho dostal,“ usmála se hrdě a pokývala na svou kolegyni hlavou. „Měly bychom ho zahRrrabat, než přijde noc. To pak zesílí. Ale když bude v zemi… Stane se z něj jen kus lesa,“ vysvětlila jí a podezřívavě šišáka sledovala.

Červen 6/10 Juniper

Thyra se rozzářila jako lampička, když Juniper prohlásila, že si určitě zaslouží odměnu od samotného Života. „Tak já budu dělat všechno nejlíp! Úplně všechno!“ slíbila až přehnaně horlivě a na chvíli přestala vnímat okolí. Ale jen do chvíle, než Juniper prohlásila že si princezny mají pomáhat. Ta slova se do ní otiskla překvapivou silou. Chvíli na vlčici před sebou hleděla, jako by se snažila uvěřit, že někoho takového opravdu potkala. Její jemnost se přenášela i na jindy na oko drsnou Thyrku a ta tak mohla být momentálně vlčetem se vším všudy. Vlčetem, které pouze bojuje se stíny. „Tak! Společně chytíme stín! A pak… pak můžeme být třeba i poRrradkyně. A učitelky! A… Možná budeme ty, co dostanou kouzelnej úkol,“ snila nahlas a u toho kráčela vedle vlčice, našlapovala opatrně a uši měla v pozoru. Jako opravdová lovkyně. Lovkyně stínů.
Když ji ujistila, že žádná myšlenka, nebo představa není hloupost, překvapeně se zarazila. Pořád si špatně zvykala na to, jak všechno bere Juniper vážně. Nebo lehkovážně? Jak se to vzalo. V podstatě potvrdila, že její svět je naprosto v pořádku. Vlče se vděčně a šťastně usmálo a na chvíli vypadalo, že se štěstím rozteče. Na pochvalu nadšeně pokývalo hlavičkou a zavrtělo ocáskem. Tohle byl prostě super den. „Budu tomu věřit,“ souhlasilo odhodlaně. „I kdyby někdo řekl, že jsem pRrraštěná. Nebo si moc vymýšlím,“ vydechlo s jistým smířením v hlase. Takové nakopnutí v životě vlče potřebovalo, nebo ne?
Když se Juniper zeptala, která přezdívka jí zní lépe, Thyra se zamyslela. „Lady JuniperRr Stínolapka!“ vyhrkla bez přemýšlení a zahihňala se. „Ta, která rozhání stíny svou září!“ A pak… Pohyb! Na stín! Vlčice se pochopily okamžitě. Malá vlčka okamžitě zvážněla, přikrčila se a plížila se. V jejích očích to bylo mistrovské plížení, ale samozřejmě se od posledně moc nezlepšila. „Podle mě to je prRrrůzkumník tmy,“ zašeptala a její hlas byl opravdu vážný. „Musíme ho obklíčit,“ navrhla a od Juniper se odpojila. Rozběhla se tiše k pravému okraji houštiny, kam se mihotavý stín ztratil. Srdce jí bušilo jako o závod. Co když… co když tentokrát opravdu něco uloví?

5/10 Juniper

Hrdě se napřímila, packy rozkročené, ocásek vztyčený a vypadala, jako kdyby opravdu stála na trůnu nějakého pradávného území. V očích jí planulo odhodlání, které bylo až směšně důrazné, vzhledem k její velikosti. Jenže v tuhle chvíli si připadala důležitější, než kdy dřív. Někdo jí věřil. Někdo věřil, že je princezna. Bylo to opravdu úchvatné a Thyra… Jako by se cítila najednou zcela svobodně. Žádné ohlížení se na někoho, žádný strach, že nebude brána jako důležitá. Když Juniper zmínila zlatý kožich a dar od Života, o kterém už slyšela, ztuhla malá vlčka v pohybu a jen na ni zírala. V očích jí na okamžik probleskla jakási vděčná naděje. „Vážně si myslíš, že bych ho mohla někdy dostat?“ vydechla s tichým úžasem. „Jako… Jako důkaz, že jsem fakt dobRrrá prRrincezna? A lovkyně stínů?“ ptala se nevěřícně.
Když Juniper ocenila její jazyk, krátce se zasmála, ale tak trochu nejistě. Nebyla si jistá, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně. Ale pak si připomněla, že tohle je přeci tajná princezna. A princezny si nelžou. „Heheh, tak jo. Lepší než žádný jazyk,“ pokývala hlavou spokojeně a zavrtěla ocáskem, jako kdyby právě ujistila i samu sebe. A jak se Juniper postavila do role hlídky, Thyra udělala pár kroků vedle ní a soustředěne se zadívala do houští. „Víš, ty bys měla být učitelka pRrrincezen,“ šeptla směrem k ní, přičemž se k ní jemně naklonila, aby to bylo jen pro její uši. A ne pro stíny. „Jsi vážná, ale ne moc. A neříkáš, že je něco hloupost.“ Očividně tím myslela všechno to, co jindy od dospělých slýchala. Jen samé napomenutí a tak. „Já vím, že to není všechno skutečný. Ale někteRrrý věci… NěkterRrý se cejtěj, jako že jsou, i když nejsou. A ty… ty tomu cejtění rozumíš,“ zvedla k ní pohled a na krátký okamžik se nezdála ani nafoukaná, ani nějak převelice důležitá. Jen malá vlčka, co si přála být pochopená.
Ale trvalo to jenom chviličku. Pak znovu napřímila ouška a řekla: „Měla bys mít taky titul! Třeba… Lady JuniperRrr Stínolapka. Nebo Lady Záře Mezi StRrromy,“ zahihňala se nadšeně a pak na ni znova koukla se zájmem. „Jaký se ti líbí víc?“ zeptala se zkoumavě a pak se rychle přikrčila. Viděla mihnout se stín! Asi ho vyplašila svým smíchem. Vytřeštila oči na svou kolegyni a tím pohledem se ptala, jestli to uvidí také.

Thyra se na něj zamračila, jakmile uznal, že by nestihl ani koukat. Čekala, že se bude cukat, hádat se s ní, nebo celkově že bude nějaká sranda. A ono nic. Jen si to odkýval a přešel to. Bylo to… Neuspokojivé. „Přesně, nestačil,“ odfrkla si teatrálně, aby měla poslední slovo, ale už bez opravdového zápalu. Když se zeptal na jezero, nejistě zamrkala. „No… pRrrotože jsem tam přeci byla,“ připomenula mu veledůležitě, kdyby mu to náhodou uniklo. „Byla jsem tam. Pod hladinou. A něco mě chytlo za nohu a drželo,“ povídala mu, přičemž měla oči hrůzou roztažené. Otázkou je, zda ji chtěla svou historkou pouštět, nebo opravdu byla tak vyděšená z toho zážitku ona sama. „Ale dost možná to byla jen nějaká blbost. Však jo. URrrčitě,“ dodala pak rychle s přesvědčivým kýváním hlavy, jako by sama sebe chtěla přemluvit.
Zamyslela se nad pobytem v jeskyních. „Jakože… Jste byli zavření v kameni? Celý den?“ zeptala se nechápavě. „To já bych zešílela! Já musim mít aspoň stRrrom nad hlavou. A čeRrrstvej vzduch,“ pohodila ocasem, jako kdyby naznačovala, že všechno ostatní je špatně. Ohlédla se a zjistila, že její sourozenci někam odešli se starším bratrem. Málem žárlivostí praskla. Chtěla si ho uzmout pro sebe a místo toho… Se k němu neustále mačkala sestra a teď dokonce brácha. Celkově jí připadalo, že mají více štěstí na dobrodružství, než ona sama. Naštvaně si odfrkla a zase vrátila pohled k Ikranovi, který mluvil o svém kožichu. Kriticky si jej prohlédla s poza přivřených očí. „Hm, jo… Asi. Co já vím,“ okomentovala jej ledabyle, myšlenkami stále u svých sourozenců.
„Jo, měla,“ kývla na otázku ohledně jídla. „Ale ne uškvařený na kameni, nebo co. Jen normálně. A hlavu jsem si nechala do sbírky,“ oznámila mu zcela vážně menší lež, ale zněla u toho fakt hrdě. Asi ji ta představa nadchla. O útěku se moc nevyjadřoval. A ona se dále neptala, jen si ho o to více zkoumavě prohlížela. Možná si té jeho opatrnosti všimla, možná na to ještě byla moc malá. Nejspíš chtěla udělat nějakou kličku a zeptat se ho později, až to bude více nenápadné.
Zato na jeho poslední poznámku zareagovala okamžitě. Vyprskla smíchy, hlasitě a skoro pohoršeně. „Tak ty bys mě snad neudal, ne?!“ vykulila oči. „No teda, to bys koukal, co všechno zvládnu bez dovolení,“ napřímila se hrdě. „Ale stejně, teď máš smůlu. Můžeš se leda tak přidat. Stejně většina rRrodiny odešla,“ pronesla s napůl škodolibým, napůl srdečným pousmáním, zvedla se, zamávala ocáskem a vydala se zpět. „Tak jdeš?“ zeptala se nevinně a cupitala zpátky. Měla fakt hlad, jak se tak pořád bavili o jídle. Všimla si, že táta se dívá jejich směrem. „Co kůkáš, tati?“ zeptala se lehkomyslně, když zrovna zaplula k losovi a hladově se zakousla do jídla. Aniž by jakkoliv komentovala vlka, od kterého právě přišla, nebo možná přišel vzápětí za ní.

Pokývala hlavou. „To bys tedy měl dávat pozoRrr,“ souhlasila důležitě a sekla v rychlosti ocasem na dodání důrazu. „Bys koukal, jak bys po chvilce prosil o smilování,“ utrousila drze, ale v hlase jí přeci jen probleskl rozpačitý smích, který rychle zahnala stisknutím zubů k sobě. Neměla moc zkušeností s tím, že na její řeči někdo odpovídal stejně hravě. Byla přesvědčená, že ho trochu zažene do kouta, ale očividně se to nepovedlo.
„Je veliké. A téměř vždy tam někoho potkáš, je tam hezky. Ale… vím, že pod ním něco žije!“ řekla s vážností, která jí zase ztvrdla ve výrazu. Jen se jí lehce zachvěly fousky. Pořád cítila, jak jí ten stín pod hladinou držel packy a ona se nemohla nadechnout nad hladinou. Rychle tu myšlenku zahnala. Naštěstí tomu dopomohl Ikran, protože se rozpovídal o své domovině. Užasle naslouchala, uši našpicované jako dvě sondy a zdálo se, že je vlče v sedmém nebi. Snažila se zachytit vše, co z tlamy vlka vycházelo. „Takže… Bydlíte ve skalách?“ zopakovala po něm. „A žádnej déšť… skoro žádná voda… a stejně tam něco žije?“ shrnula to zaskočeně. Mluvil o úplně jiném světě, než který znala. A ona se snažila si to představit, ale samozřejmě v její bujné fantazii to vypadalo úplně jinak, než bylo skutečností. Její hlava vytvořila jakousi měsíční krajinu, kterou zároveň ještě zasáhl požár a jak ten oheň uhasnul, tak takhle země zůstala. Depresivní.
„No a… To ti tady teda musí být teď docela zima, ne?“ Zeptala se zkoumavě a znovu si ho prohlédla. „A cos tam jedl nejraději?“ Pokračovala v otázkách s neutuchajícím zájmem. Nekončila s tím ovšem ani náhodou. „A tys utekl? A tvoje rRrodina tam furt žije?“ Její zvědavost byla zřejmá. Možná se jí zamlouvala představa, že by někdo mohl odejít z domova. Jen tak a přežít. Doposud ji nic takového nenapadlo. Věděla, že i Cornic utekl a vyrůstal bez rodiny, ale asi ne úplně dobrovolně.
Když odmítl jejich úlovek, chvíli na něj koukala dotčeně. „To nebylo, jako že tě zvu ke smečce. To bys dostal vynadáno i ode mě,“ odfrkla si důležitě. Pak ale tišeji, snad i s rozpaky, dodala: „Jen… Že bys mohl dostat aspoň kousek. Abys jako necouRrral s pRrrázdným břichem,“ uhnula rychle pohledem, jako by se styděla za to, že byla tak měkká. Styděla. Ale neuměla být k ostatním tak chladná, jako třeba jiní členové její rodiny. Třeba sestra.

Pořád ho sledovala jako jestřáb. Mluvil klidně a rozvážně a ona si pomalu, ale jistě začala v hlavě přepracovávat ten první dojem, co z něj měla. Ach ta vlčecí naivita. Uměla být opravdu zrádná. Stačilo pár slov a Thyra skočila po návnadě jako hladový kapr. Probouzel v ní určité zaujetí. Pověděl, že stejně jako je cizák on pro ni, i ona pro něj je cizinkou. Chvíli na něj mlčky koukala, protože si tu informaci vstřebávala v hlavě. „Uhmm,“ pokývala pak hlavou, že rozumí. „No, jsme poblíž hRrranic. Ale na našem kRrrálovském území jsi ještě asi nebyl,“ připustila váhavě a trochu se u toho zavrtěla. „Ale to je jedno. Jestli něco zkusíš, stejně tě rozcupujeme,“ dodala s vlčecí suverenitou a významně zamrkala na důkaz své naprosté a sladké nevinnosti.
Zarazila se, když zmínil, že míří k jezeru. „Tam jsem taky byla,“ řekla teatrálním tónem. Byla na to hrdá. Byl to její první výlet mimo smečku a narazila tam na svého kamaráda – Cornica. Sice tomu moc zatím nerozuměla a nevěděla, kolik takových okamžiků může vlka v životě potkat, ale tohoto si vážila opravdu hodně. Byla ráda, že tenkrát zabloudila a zároveň riskla jít někam sama na vlastní tlapku. Získala tím opravdu super kámoše.
Když ale zmínil poušť, jako by vypadla z role. Ale najednou… Se jí rozzářily oči a ona se přisunula nenápadně o krok blíž, plně zaujatá tím zjištěním. „Poušť? Žádnej déšť? To si děláš sRrrandu!“ vyhrkla nadšeně. Ona by taky hrozně moc chtěla být bez deště! Bylo to otravné, už teď měla promočený kožíšek. A nelíbilo se jí to. „A co tam vůbec pijete? Nespálí se ti packy? A co žije v takové poušti?“ vyzvídala. A už to byla zase ona – Thyra prahnoucí po každé informaci o neznámu i známu.
Pak si ale vzpomněla, že by měla být důstojná, protože zastupuje svoji smečku, tak se narovnala jako pravá princezna, vládkyně všech vládců. „No, los je teda skvělej. Jakože fakt… Co vy tam vůbec lovíte? A nechceš jít ochutnat?“ zeptala se s tou dětskou nevinností, zatímco tak trochu lhala o chuti losa. Nikdy ho neměla. Vlčeti samozřejmě nedocházelo, že zvát cizího vlka ke smečkové hostině se ani trochu nehodí. Tohle jí ještě nikdo nevysvětlil a ona sice na jednu stranu byla hrdinka a drsňačka roku, na druhou stranu v ní bylo tolik jemnosti, že by nenechala někoho jen tak na holičkách a o hladu. Měli kořist, tak se můžou rozdělit s jejím novým objevem, no ne?

Thyra si ho chvíli nedůvěřivě měřila pohledem. Pozdravil ji jako cizinku. „To ty si tady cizinec,“ upozornila ho pohotově. Musela uznat, že jak couvnul, tak ji trochu rozhodil. Obvykle se cizáci nechovali takhle opatrně. „Jsem Thyra Nina z CedRrrové smečky,“ zaráčkovala hrdě své jméno a pozvedla hlavičku. Měl jméno. Ikran. Aspoň něco. „Na odchodu?“ zopakovala po něm, jako by tomu úplně nevěřila. Naklonila hlavu na stranu a uši jí v pozoru trčely do stran jako dvě sondy. „A odkud si přišel?“ zeptala se vzápětí, než vůbec mohl stačit odpovědět na její první otázku. „SmRrdíš jako někdo, kdo přišel z daleka,“ mžikla po něm pohledem, jakoby ho rentgenovala pohledem. Moc se jí nezdál. Zdál se jí být na první pohled ještě víc nepříjemný, než ten druhý, kterého potkala u jezera a následně se mu podařilo ji málem utopit.
Nejistě se ohlédla za sebe, jestli tam všichni pořád jsou. Poléval ji studený pot. „Mám vlastní misi. Jestli jsi na odchodu, tak dobRrrý. Ale jestli lžeš…“ zamhouřila oči a nepatrně se přikrčila. „tak si mě nepřej,“ dodala výhružně. Pak se ale narovnala a její pohled změknul. „Nemáš hlad? Prrrávě jsme ulovili losa,“ pochlubila se výkonem smečky, jako kdyby toho losa zakousla sama.

Červen 4/10 Juniper

Thyra se zatvářila naprosto uhranutě. Tohle bylo poprvé, co jí někdo svěřil opravdové tajemství a ještě takové! Tajná princezna, ufff. Úplně ztuhla a drápky zatnula do země, jako by pod nimi svírala poklad celého lesa. „Slibuju! Přísahám na koRrrunovační šišku mojí lesní říše, že to nikomu neřeknu!“ vyhrkla vážně a odivně na Juniper zamrkala. Další princezna, to mě pos… „Až umřu, vezmu to tajemství sebou do Zasněženého království mrtvých vlků. Nebo aspoň do jeskyně.“ Zjevně měla teď k Juniper ještě větší respekt, než předtím. Tajemná princezna s kouzelným kožichem, to byl přeci poklad. A navíc se nebála strašidel! To mohlo být na jejích výpravách velice užitečné. „Znám jednu vlčici, kteRrrá má taky zlatý kožich. Ale nezářil jí, asi nebyla potřeba. Možná je taky pRrrincezna?“ zalapala po dechu, když jí došlo, na co teď přišla. Lylwelin, která se starala o jejího nejlepšího kamaráda Cornica, se sice jako princezna ani za mák nechovala… Ale co když jí fakt byla? Pokud zlaté kožichy znamenaly tohle…
„No! Takže máme výhodu, to je dobRrré! Já mám zase jazyk pRrrincezny. Teda, tRrošku… děRrrravý,“ ušklíbla se bolestně a otřela si tlamičku o nohu. „Ale jinak je silný,“ pokývala přesvědčivě hlavou s důležitým výrazem. „Dobře, uděláme past. Ty hlídej zezadu, já budu vepředu. A když uvidíš, že se stín pokusí utéct, vyštěkni kód. Ten bude: království padá! Jasné?“ otočila se na ni, zda všemu rozuměla a spiklenecky mrkla, zatímco měla v očích nefalšované nadšená z toho, že konečně bere někdo její mise vážně. A ještě k tomu dospělák! Dokonalé.

// Odpojím se zahrát si s Ikranem :))

Lov:
Postřehla, že bráška je jako obvykle sebevědomý a ochotný všechny okolo chránit. Thyra se k němu obrátila s úsměvem a prohlédla si, jak se snaží působit důležitě. Přitom jeho ocásek prozrazoval víc, než by asi sám chtěl. Přikývla na jeho poznámku ohledně tlusté kůže losů. „No právě,“ poznamenala zamyšleně a po otázce, jak losy uloví, se zase obrátila s očekáváním v očích na Sesi. Neunikla jí ale skoro až chladná odpovědět Very. Byla nadšená jako malá divačka v kině a Thyra cítila, jak je její přístup k lovu zcela jiný. Byla praktická a až sobecká. Ale to byla prostě Vera. Šedá vlčice měla najednou pocit, že k tomu nemá sestře co říct. Nedokázala smýšlet a být chladná, jako ona. A nakonec Sesi potvrdila, že to ty losy opravdu bolí. Malá vlčka na ni zůstala hledět jako opařená. Zřejmě takovou odpověď nečekala a zamávalo to s celým jejím nitrem. „A… a nejde to udělat tak, aby je to nebolelo?“ pípla tiše a znovu se podívala k dění tam opodál, zatímco poslouchala další slova z tlamy Sesi.

Ikran
A tak jí všechno šrotovalo hlavinkou, zatímco nespouštěla oči z dění na lovu, který, jak se zdál, byl u konce. A měla z toho hrozně rozporuplné pocity. Možná si to představovala jinak? Kdo ví… Každopádně z ní kupodivu už nevypadlo žádné další slovo. Prostě nic. Očima projela okolí a něco zahlédla v trávě. Našpicovala zvídavě uši a ohlédla se na ostatní. „Já… Já se jdu na něco podívat. Jenom tady,“ ujistila hlavně tetičku a tvářila se u toho, jako kdyby tu duchem ani nebyla. Sklouzla ze hřbetu Sesi a vydala se směrem, odkud pohyb zahlédla. Byl to vlk. Cizinec. A ty neměla moc v lásce, od té doby, co se ji jeden z těchto cizáků snažil utopit. „Kdo jsi a co tady děláš?“ zeptala se přidrzle – věděla, že má za zády celou smečku, kdyby náhodou. Takže byla tentokrát ledově klidná.

Červen 3/10 Juniper

Thyra se významně narovnala a pozvedla čenich o dobrých pár centimetrů výš, aby působila ještě důležitěji, než předtím. Samozřejmě ji lichotilo, že ji brala tak vážně. Juniper očividně věděla, jak si získat důvěru jednoho nedůvěřivého vlčete se vznešenou krví. A nutno říci, že že u téhle vlčice se díky tomu cítila o něco příjemněji, než s kýmkoliv jiným, koho předtím potkala. Jako by věděla, že ji má na své straně a to bylo dobré. Spojenců není nikdy dost. „S jinou pRrrinceznou?“ zopakovala a naklonila hlavu zvídavě na stranu. „Ty jsi taky pRrrincezna?“ zeptala se nevěřícně a stejně tak na ni valila svá velká očka. „KRrrálovských pRrincezen je málo! Navíc, já mám titul princezny tří říší – lesní, tajemné a snové,“ prohlásila s pýchou a oči se jí zaleskly, jako by vymyslela něco geniálního. Možná fakt jo.
„Zrrrovna teď,“ začala šeptem tajuplně a rozhlédla se, stejně jako Juniper. „pozoRrruji stíny. Dělají divné věci. VčeRrra se jeden plazil jinak, než měl. Měl jít rovně… Ale on se otočil za mnou. No vážně!“ dodala rychle, kdyby jí snad někdo nevěřil. „Myslím, že to byl špeh. Strašidelný. Možná z Mlhavé říše.“ Pak se trochu přiblížila k vlčici, ale nevěřila jí natolik, aby přišla úplně blízko. Ještě ne. „Ale jestli se bojíš stRrašidel, tak je to v pohodě. Když se budeš dRrržet u mě, tak tě ochRrráním. Mám totiž zuby pRrrincezny a ty jsou mocné,“ zatnula zuby odhodlaně. Bohužel se u toho kousla do jazyka a bolestí vyvalila oči. Pak ale rychle zamrkala a důstojně předstírala, že se nic nestalo. Jen její obličejík byl stále v bolestné křeči a v tlamě převalovala pachuť vlastní krve.
„Přesně tak, někdo podezřelý tu je, podle mých výpočtů,“ vyzradila důležitě. Žádné výpočty samozřejmě neměla, ale to nevadilo. „Musíme dávat pozoRr právě teď, ráno je nejzRrrádnější. Všichni si myslí, že se nic neděje, ale to je přesně ta chvíle, kdy zlé věci dělají, že jsou hodné,“ přimhouřila významně oči. „Můžeme udělat past! Třeba na návnadu z klacku. To zabíRrrá skoro na všechno.“

Červen 2/10 Juniper

Thyra měla pocit, že je svět opravdu nespravedlivý. Snažila se plížit jako šelma – břicho nízko, uši sklopené, opatrný krok za krokem, přesně tak, jak se to nedávno naučila… a přesto ji zase někdo viděl dřív, než se stihla nenápadně ukázat a ohromit tak velkolepě publikum. Nespokojeně nafoukla tváře a než stihla zahájit monolog o neschopnosti stébel trávy poskytnou jí lepší krytí, pohlédla na tu, která ji přistihla. Vlčice se sklonila a rozkmitala ocas. A vlče samozřejmě zcela automaticky stáhlo z výrazu tu přehnanou přísnost. Cizinka se představila jako Juniper. Thyra byla poměrně zaskočena tím, s jakou vážností s ní mluvila. Bylo to až nečekaně adekvátní. Nepostavila ji do kouta, nerozplývala se nad ní – aspoň ne nahlas a neřekla třeba, že je malá. „Hm,“ kývla rychle a důležitě hlavou. „Vlčí princezna. Nezávislá pozoRrrovatelka, tajná agentka a expertka na záhady,“ zastavila se na chvíli a zamyslela. „Momentálně tedy ve fázi… pozoRrrování,“ usmála se nevinně.
Chvíli se na Juniper jen zadumaně dívala, jakoby ji celou analyzovala pohledem. Vypadala možná trochu smutně? A zároveň laskavě. Ale co o tom malá vlčka mohla vědět. Ještě se příliš v dospělých nevyznala. Byli… Komplikovaní. Kolikrát se tvářili jinak, než se cítili. Prostě mistři přetvářky. „Nevypadáš, že by ses bála stRrrašidel,“ prohlásila nakonec s mlasknutím, skoro jakoby ji obvinila z velkého hříchu a objevila její největší tajemství, co vůbec Juniper mohla mít. „To bys sem totiž jinak nešla,“ upřesnila jí ještě své tvrzení a veledůležitě u toho pokývala hlavinkou.
„No nic! Ne že bych byla ztRrracená, nebo něco! Jen… PRrrovádím inspekci okolí. Kdyby se tu třebaaa… Vyskytl někdo nevhodný,“ dodala s důstojností hodnou samozvané ochránkyně lesa. A pak zase zamrkala těmi velkými kukadly na vlčici stojící před ní se zvědavostí, kterou by neskryla, i kdyby chtěla.

4/28

Jakmile se ocitla na už poměrně známém místě, pozdvihla malá vlčice hlavu hrdě jako panovnice, která se vrací do svých komnat. Upravila si důležitě srst na ocásku a zoubek svírala tak pevně, až jí v tlapce cukalo. „TentokRrrát tě dostanu,“ zamumlala si pro sebe a v očích jí čertovsky zajiskřilo. Místo však zůstávalo tiché. Až příliš. Nebyl slyšet ani zvláštní cinkot přívěšků ze zubů, ani šum drobných křídel. Thyrka neklidně přešlápla. „Tak kde jsi?!“ zavolala do prázdna důrazně, až jí hlas přeskočil. Odkašlala si a pozdvihla tlapku, přičemž s teatrálním hlasem pokračovala: „Já jsem tady! Přišla jsem s nabídkou, kteRrrá se neodmítá! Mám zub!“ hlásila a rozhlížela se okolo sebe. Odkud se asi víla objeví tentokrát a co na ni zase vymyslí, aby získala to, co chtěla?
Z mlhy se konečně vynořil známý obrys. „Jemnější tón by neuškodil, Thyro Nino,“ zaznělo melodicky a víla se smíchem přistála na mechu. „Ty jsi vážně nezmar, viď?“ usmívala se a zahleděla se do očí vlčete. „Já nejsem žádnej nezmar!" Odvětila dotčeně. Zaprvé nevěděla, co to je, za druhé ji to uráželo. Ona byla princezna. Jakmile se Zuběnka přiblížila, stiskla tlapku se zubem ještě pevněji. „Tentokrát ti ho nepředám jenom tak. Ne, dokud mi neodpovíš,“ pověděla překvapivě pevným tónem. Víla se na ni pobaveně usmála a její křídla se rozechvěla. Pamatovala si, že minule vlče tak trochu selhalo. Něco od ní chtěla, ale chudinka zapomněla co. Víla se rozhodla dát Thyře šanci.
„Copak tě tíží, moje zvídává?“ zeptala se něžně a naklonila hlavičku na stranu. Thyra chvíli mlčela. Hleděla na vílu, jak se jí leskne srst pokaždé jinak, v závislosti na okolním světle, jak se kolem ní vždy jemně mihotá vzduch, jako by ani nebyla skutečná. A pak, s podivnou směsí odhodlání a pochybností v hlase, pronesla: „Jsi vůbec skutečná?“ Zuběnka zůstala zticha, zcela výjimečně. Dokonce se ani neusmála, jen se lehce přiblížila a tentokrát hlavu naklonila na druhou stranu. „Jak to myslíš?“ zešeptala.
„No, jestli nejsi jen sen? Jsi? Nebo kouzlo. Nebo… Nebo jestli tě vidím jen já. Jestli třeba každé vlče nemá svou Zuběnku… Nebo jestli vůbec jsi Zuběnka. Jak vypadáš, když nejsi takhle? A kam zmizíš, když zmizíš?“ Tentokrát to nebyla hra. Vlče se tvářilo opravdu vážně, tak, jak se tváří někdo, kdo má v sobě bouři a vůbec neví, co si s ní počít. Víla jí hleděla do očí také s nevídanou vážností. „To je spousta otázek,“ povzdechla si. „A já mám ještě pořád spoustu zubů,“ odsekla Thyrka, i když zněla mnohem tišeji, než obvykle. „A spoustu odvahy, viď?“ nadnesla a už se zase usmívala. I přesto se odmlčela, jako kdyby vážila každé slovo. Nakonec pronesla: „Možná… možná nejsem pro všechny stejná. Možná mě někdo vidí jinak. Možná někdo vůbec? Ale jsi tady. A já taky. A to dnes stačí.“
Šedá vlčka ji sledovala a její čelo se zvrásnilo do zamyšleného zamračení. Nakonec mlčky natáhla tlapku a zub pustila. Víla ho pohotově zachytila ještě ve vzduchu a na chvíli si jej zkoumavě prohlédla. Než se jí na tváři objevil úsměv. „Tohle si zaslouží proměnit ve tvou odměnu,“ řekla tiše. „A stejně jsi mi neodpověděla pořádně,“ prolomilo zklamané vlče své chvilkové mlčení. Byla ale o dost klidnější. Nejspíš věděla, že své odpovědi možná bude muset hledat jinde, nebo později. „Až si vzpomeneš na další otázku a budeš mít zoubek, přijď zas,“ kývla Zuběnka a položila před vlče pár kamínků. „Ale… snaž se ho tentokrát nespolknout,“ zazubila se. Malá vlčka se na chvíli nafoukla a nechala na ní dotčený pohled. Tohle jí připomínat fakt nemusela. „Já na to jednou přijdu,“ slíbila nahlas. Ne snad Zuběnce, spíše sobě. A nově získaným bohatstvím se z místa vytratila, tentokrát možná rychleji, než sama víla.