Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uspořádej s někým dalším koulovačku

Cornic se vyptával, kde se tu vzala. Nejistě se zazubila a podrbala tlapkou za uchem, jak se snažila tvářit, že je je vše v pořádku. Kdyby měla zrovna teď vyprávět celý svůj příběh, který ji vlastně přivedl až sem, nejspíš by se znovu rozplakala. Jak jeden jednou brečí, k dalšímu pláči už stačí málo. „Nooo, Juni mě sem přivedla. Asi tu nějakou dobu teď budu, když to místní alfy dovolí,” pověděla a byla hrozně ráda, že tu momentálně byli už dva vlci, co se za ni mohli přimluvit. Hnedka se cítila o trochu lépe. Navíc, když se nad tím tak zamyslela, bude jí tu mnohem příjemněji než v Cedru. Byla tu Lady Juniper Stínolapka a Cornic, to byli rovnou dva přátelé na jednom místě. Vlci, se kterými si rozuměla a kteří rozuměli jí. V jejím domově o nikom takovém nevěděla. Ageronský les v tomhle vedl na plné čáře, až tak, že lehce ovlivnitelná puberťačka začala přemýšlet nad tím, že tu zůstane napořád. Ale to by trochu nesedělo s jejím plánem - stát se silnou a vrátit se do Cedru jako oceňovaná vlčice. Ještě jim ukážu, hlavně matce.
Věděla, že ji Juniper pochopí, obzvlášť, když měla tu možnost se bavit se živým důkazem toho, jak je její rodina natvrdlá. Ujistila ji, že si svůj život může žít, jak jen ona chce. Smutně se pousmála a vdečně oblízla vlčici líci. Chovala se k ní opravdu jako vlastní vlče a to hlavně z toho důvodu, že k vlastní matce si to dovolit nemohla. A Thyře to samozřejmě chybělo a všechno si to u náhradní mamči vynahrazovala, jak jen mohla.
Ohledně peříčka rozhodnutě pokývala hlavou a počkala, až jej sundá. „Tak dobře, domluveno,” souhlasila spokojeně s jejím návrhem, zatímco natáhla hlavu, aby jej vpletla Juni do srsti. Pečlivě jej tam zamotala, aby nespadlo - měla ho ráda, ale momentálně jako ozdůbku, co nosila od malička a ne jako dárek od bráchy. „Hotovo!” prohlásila potom spokojeně, couvla od ní a s úsměvem si ji prohlédla. Pak spokojeně pokývala hlavou. „PerRrfektní!”
Následně vytřeštila oči. „To je ta...?” ohlédla se za zlatou vlčicí, co s nějakým vlkem seděla u ohně. Překvapeně se podívala na Cornica. „Ta tvoje bodyguardka tady tomu velí?” zeptala se překvapeně a zamávala ocasem. Tak to měla určitě vyhrané! Ta vlčice ji při kalamitě zavedla domů a přitom vůbec nemusela. Navíc se už trochu znaly, takže to muselo dopadnout dobře, že jo? Zvedlo jí to natolik náladu, že se jí zase rozvlnil ocásek do stran. „Tak co budeme dělat?” zeptala se, zatímco střílela očima z Cornica na Juniper.
Aniž by počkala na odpověď, odskákala pár kroků od nich a začala vytvářet sněhovou kouli. „Coooo třebaaaa....” natáhla, zatímco už házela kouli po šedém vlčkovi. „pořádnou koulovačku?!” dořekla vyzývavě a aby to Juni nebylo líto, tak i po ní hodila další vytvořenou sněhovou kouli. Muselo se nechat, že to nebylo nic jednoduchého, ale nenechala se od této legrace odradit. Odhopkala raději za nejblizší strom, protože očekávala opětovanou palbu a tam si začala vytvářet nějakou munici do zásoby. Sem tam po nich něco hodila a pak se zase schovala za strom, přičemž se chichotala jako správná puberťačka.

odvděč se za poskytnutou pomoc

Cornic zpočátku nijak nereagoval, ale ona se na to momentálně neohlížela. Byla tak hrozně nadšená, že ho zase našla, že ve vteřině zapomněla na přechozí trable s bratrem, nebo vlastně s celou rodinou. Až pak ji tázavě oslovil a ona zvedla čumák z jeho srsti. Nebyl si jistý, zda to byla ona? Přiběhla k němu snad ze strany, kde měl slepé oko, nebo zapomněl, jak vůbec vypadá? Zatímco ona ho měla silně zarytého v paměti, on... si nebyl jistý? Pak si ale uvědomila, že mu nedala moc příležitostí, aby si ji prohlédnul. Nejspíš do teď čučel do země, než k němu nalítla jako velká voda. Ještě chvíli u něj setrvala, než se odtáhla a začala si otírat slzavé oči packou.
„Ahoj,” posmrkla plačtivě, zatímco se usmívala a upírala na něj uplakané zraky. Vrtěla ocáskem a sama nevěděla, co teď říct, nebo udělat. Vůbec ho tady nečekala a byla nejspíš stejně překvapená, jako on. Až teď si všimla, že někde v pozadí byla u ohně ta jeho zlatá bodyguardka, ještě s někým. „Ummm,” vzešlo z ní nejistě a podívala se na Corniho, jako kdyby říkala: asi průser? Ale co, ty se daly žehlit později. Pak za sebou zaslechla měkký hlas Juniper, která zjevně úspěšně odkopala Ezekiela a dohnala ji.
„A-ano,” hlesla trochu nejistě a znovu posmrkla. Koukala se na Juni omluvně. „Promiň, že jsem tě tam s ním nechala... No a takhle já to mám! Takto natvrdle se tam chovaj všichni. A to je ještě Ezekiel slabej odvar!” vyhrkla a v očích se jí zase objevila tvrdohlavá zlost. Nechtěla na rodinu ani myslet. Tady měla svoje nejmilovanější, na jednom místě, ty, se kterými zažila více legrace a pochopení, než v Cedru. Koukla po svém příteli a usmála se. „Tohle je Cornic, můj kamarád. Corňo, tohle je Juniper, moje nejlepší přítelkyně a náhradní mamča,” usmála se a doufala, že tentokrát zažije lepší setkání a seznamování, než před chvílí. Cornic byl sice také královské krve, což bylo vlastně vtipné, že se tu nacházeli tři představitelé různých království, ale ani jeden z nich se tak nechoval. Možná k tomu občas Thyra měla nějaké sklony, ale ještě aby ne, když jí to od malička vtloukali do hlavy.
Pak udělala krůček k Juni a sklonila hlavu. „Moc ti děkuji, znovu, za všechno. Mohla bys... Mohla bys mi prosím sundat to pírko? Za všechno, co pro mě děláš, je to málo, ale bude to teď talisman, co tě bude chránit. I před tou nepříjemnou nemocí,” pokývala hlavou a počkala, až tak Juni učiní, aby ho pak mohla peříčko naaranžovat do srsti jí.
Znovu se nejistě ohlédla na Lylwelin a toho druhého vlka. „Myslíš... Myslíš, že tu tedy můžu nějakou dobu být?” zeptala se nejistě a zároveň se podívala i na Cornica, jako kdyby očekávala, že by k tomu měl co říct. Netušila sice, že tady bydlí, ani že ta jeho opatrovnice je tu královnou, ale nějak se ujistit musela, ne? Nerada by s někým měla potyčku. Neměla na to momentálně vůbec sílu, řešit další nepříjemnosti. Chtěla se jen bezstarostně pobavit s kamarádem a prohlédnout si, jak moc vyrostl.

<- Vodopády

Hrozně špatně se jí dýchalo, jak vzlykala. Oči jí pálily a srdce tlouklo jako o závod. Bylo jí to tak strašně líto, myslela si, že aspoň s jejím bratrem bude řeč, ale nic takového se nestalo. Naopak i on ji hned podezíral z toho, že něco provedla, když se svěřila s tím, že s matkou nevychází. Překročila hranice a s klepající bradičkou se ohlédla, jestli ji Juniper následuje. Úplně se jí dělalo zle z představy, že se tam s natvrdlým Ezekielem ještě vybavuje a ničí si své nervy. Ona sice byla očividně trpělivá vlčice, ale Thyra netušila, do jaké míry. Nikdy to nezkoušela a ani to neměla v plánu, neměla důvod. Tu vlčici zbožňovala. Vzhlížela k ní a to mnohem víc, než k většině k její rodiny. Ta vlčice jí dala to nejcennější, co mohla - lásku a pochopení. Ona stála za tím, že z Thyry vyrostla empatická slečna a ne studený královský čumák s nabubřelým egem.
Zatím ale nepřicházela. Thyrka ještě zavzlykala a pokusila se uklidnit. Vyplašeně se rozhlédla okolo, jestli za ní nikdo nejde. Odtušila, že nakonec trefila a nachází se na území cizí smečky. A bylo to její poprvé, netušila, jak to chodí v jiných smečkách. Navíc přišla bez Juni, která byla členkou, takže z toho tušila problém a to sakra velký. Ale všechno tohle uvažování měla hrozně v mlze, stejně jako vidění od slz. A tak šla, trochu roztřesená, než před sebou zahlédla nějakou siluetu. Prudce zamrkala, couvla, protože netušila, kdo to mohl být a pak teprve zaostřila. Zalapala po dechu. "Cornicu!" vyhrkla okamžitě nadšeně, udělala k němu několik dlouhých skoků a vrazila do něj v pevném objetí. Zabořila mu čumák do srsti a znovu plakala, tentokrát štěstím. Hormony byly tak strašná věc!

Eziho první slova ji zastavila jako studená sprcha a to ne zrovna příjemně. „Jsem princezna?” zopakovala po něm ledově a s opovržením. A stejně tak si po tom slovu musela odfrknou. „A k čemu mi to jako je, Ezi? K čemu je mi být princezna, když mě doma nikdo neposlouchá - a to nemyslím jako moje rozkazy, ale skutečně neposlouchá - nikdo mě nevede, nikdo si mě nevšímá a všichni jen čekají, že budu dokonalá sama od sebe?” vyhrkla a v očích se jí objevil náznak slz. „Téměř celé své dětství jsem byla sama! A když jsem se potkala třeba s máti, pokaždé mě akorát jenom sjela! Nenávidí mě a já ji, tak to je!” štěkla nabubřele a náznak slz nahradil hněv. Div si dupla tlapkou, ale aspoň v tomhle se ovládla.
Když se pak pokoušel vystvětlit, kde vlastně celou tu dobu byl a co se dělo, dívala se na něj s povislýma ušima. V jeho příběhu bylo cosi roztomile zmateného, což jí připomínalo, jaký vlastně její bratr je. Ale následně to hned byl schopný zabít frázemi, které padaly i z jejich matky. Byl jak papoušek, který byl roky uvězněný v kleci v Cedrovém úkrytu a naučil se všechno opakovat po Nině a Etney. „Nejsem, nikdo není,” procedila skrze zuby podrážděně. Měla ho až po krk. Sice jí tu pomalu skládal komplimenty, ale ona o nic takového nestála. Chtěla se sebrat s Juniper a jít pryč. Být s ní sama a neřešit nějaké své královské kořeny. To bylo to poslední, na co byla teď zvědavá.
„Co jsem provedla?” pošeptala jako opařená. Proč i on si o ní hned myslela, že musela něco provést? Matka na ni byla vysazená, nic víc, nic míň. Byla na ni vysazená, protože neposlouchala na slovo a měla vlastní mozek. „Nevim, do prdele, asi jsem se narodila, to jsem udělala!” obořila se na něj a už začínala supět vzteky. Myslela si, že aspoň s ním půjde vycházet. Myslela si, že aspoň on bude jiný. Ale nic takového nebylo. Byl stejně ovlivněn rodinou, jako všichni ostatní. Další zklamání do řady už snášela opravdu těžko. Měla co dělat, aby po něm neskočila a nezmlátila ho jako malého floutka.
Ale pak... se konečně ozval bráška, kterého znala. Jeho tón zmírnil, řekl, že si má dělat co chce a přišla otázka, která ji zasáhla hluboko do srdce. Vrátíš se, že jo? Thyra se na něj podívala dlouze a v jejím pohledu se něco zlomilo. „Nevím.” Jedno slovo. Jedno jediné, ale naprosto pravdivé. Nehodlala mlžit, slibovat, že se jednou vrátí nebo nevrátí. Prostě nic nebylo jisté. „Nevím, bráško. Nechci tam teď být. A dokud se něco nezmění... tak se ani vrátit nedokážu,” špitla narovinu a svěsila hlavu. Bylo jí opravdu na prd. A to se jí teprve před chvílí ulevilo z toho zážitku, co prožila téměř s celou smečkou. Juniper se podařilo jí přijít na jiné myšlenky, ale pak muselo přijít princátko a znovu dloubnout do živého. A očividně neskončil, protože zase začal shazovat Lady Juniper.
Hrdelně zavrčela. „Ona se ke mně bude chovat tak, jak já jí dovolim! Tak už to konečně pochop a dej nám oběma pokoj!” vyštěkla už opravdu vztekle, celá se naježila a v očích se jí zapálil oheň. Nervózně švihla ocasem, propálila ho pohledem a obrátila se na patě, protože už to opravdu nehodlala snášet dále. Rozešla se spěšně pryč. Cítila, jak jí pálí znovu slzy v očích, které za nedlouho začaly máčet její srst. Ani netušila, co spustilo její pláč, zda ten nezvládnutý vztek, nebo to nekončící zklamání, které cítila vůči své rodině. Jen doufala, že jde správně do Ageronské smečky, která měla být domovem její nejlepší přítelkyně.

-> Ageron

Jemně pročísla čumákem srst Juniper na krku v náznaku starosti a péče. „Určitě to bude dobrý, ale možná by bylo lepší, kdybychom šly někam do tepla?” navrhla jí jemně, zatímco na ni koukala starostlivými kukadly. Nevinnost a roztomilost sama, ačkoliv od toho měla tahle puberťačka sem tam dost daleko. Její povaha se ale projevovala dle toho, jak se k ní chovali ostatní - uměla nastavit zrcadlo, když chtěla. A jelikož k ní tato vlčice pokaždé vysílala jen to dobré, ona jí to vracela. Byla to jednoduchá rovnice s jasným výsledkem, jak Thyra fungovala.
Vyměnily si ještě pár hezkých a hřejivých slov, dokud se do toho nevložil bratříček. Pověděl jí příběh, co dělal a kde se toulal a pak se vyptával, proč není doma. „To je na dlouhé povídání,” pověděla, zatímco u toho vypadala, jako kdyby celá pohasla. S Juniper se začínala cítit lépe, ale hned co přišlo na téma domova... všechno se pomalu vrátilo. „Taky se teď budu toulat. Asi dlouho, doma to není tak, jak se to na první pohled tváří. Doma je s vlky, se kterými ti je dobře a to může být kdekoliv. Ale tam mi s nimi dobře být přestalo,” povídala tak bezemočně, až z toho byla sama zaskočená. Jenže to tak teď cítila. Byla zahořklá a zklamaná, bylo to všechno ještě moc čerstvé.
Ezi měl očividně radost, že stále nosila to pírko. Nehodlala se ho jen tak vzdát, když bylo od něj. Koneckonců byl jediný, ještě vedle táty, kdo ji ještě nezklamal. Ale princátko se rozhodlo, že jí asi také pošmrá nervy. Začal se na ni divně koukat a samozřejmě se náležitě představil Juniper sám. Šedá vlčice nad tím zakroutila očima a udělala ksichtík, ale to už si ji bral brácha stranou a začal do ní hustit. Chvíli na něj jen zírala, oči se jí začaly rozšiřovat nepochopením a vztekem, který se v jejím nitru začal zvedat jako přívalová vlna. Ten jeho tón, ten jeho pohled a způsob, jakým mluvil...
"Co to má znamenat máma?“ zopakovala po něm s ironickým tónem a zvedla obočí. „Ano, slyšel jsi dobře. Protože na rozdíl od naší skutečné matky se o mě tahle vlčice zajímá. Mluví se mnou. Nesoudí mě pokaždé, když se blbě nadechnu!“ vyhrkla, její hlas se třásl, ne strachem, ale potlačovaným hněvem. Udělala krok k němu, aby na ni musel pohlédnout zblízka. „A ty si to necháš líbit, viď? Necháš si vymýt hlavu těma jejich pravidlama, těma jejich představama, jak má vypadat dokonalý potomek. Krásný, poslušný, urozený. Ale víš co, Ezi? My nejsme žádní bohové! Jsme z masa a kostí, stejně jako všichni ostatní!“ štěkla ostře a přejela pohledem směrem, kde stála Juniper. „Nejsi nic víc, než ona, ani než kdokoliv jinej, chápeš to?” sykla ledově a tvrdě se podívala do jeho očí.
„Juniper není žádná tulácká cizinka. Zachránila mě. Pomohla mi, když jsem brečela sama a opuštěná, zatímco vy jste si doma dál hráli na dokonalou rodinu. Nelíbí se mi, jak se na ni díváš a jak s ní jednáš,“ dodala polohlasem, ale s tím nebezpečným chvěním v hlasu, které slibovalo bouři. Odstoupila o krok zvedla bradu. „Možná jsi princ, jak si říkáš. Ale nezapomeň, že i princ bez vlastního rozumu je jen figurka. Zkus ho někdy použít, bratře.“ V očích jí jiskřil vzdor i bolest, kterou se snažila přebít odvahou. A i když se jí hlas ke konci zlomil, tak neuhnula. Mrzelo ji, že i brácha se postupně stával loutkou samozvané královské rodiny. Loutkou bez respektu a empatie k ostatním.

Juni jí potvrdila, že Merle je opravdu super bojovník a všechno ji naučí, až se vrátí. A vůbec, byla strašně zvědavá nejen na jejího partnera, ale i na jejich nový domov. A momentálně i na její nový domov, což bylo zvláštní, nad tím takto přemýšlet. Povšimla si, že její přítelkyně nějak pšíká a posmrkuje. Znepokojeně se zamračila. „Něco tě lechtá v čumáčku?” zeptala se zvídavě. Chtěla ještě vyzvídat skrz Merleho a smečku, ale její zdraví jí bylo přednější. Co když byla nemocná? Muselo by se jejich cestování odložit. To by bylo sice mrzuté, ale nemohla se s ní někde tahat, když byla oslabená, no ne? To by nešlo. Thyra se sice na objevování světa těšila, ale pohodlí Juni jí bylo přece jen přednější.
Po slovech o mámě se její uši trochu stáhly. „Máma…“ zopakovala tiše, až skoro neslyšně. Nebylo v tom odmítnutí, že by jí tak nechtěla říkat, spíše taková bolestná ozvěna. Při tom slově se jí svíralo srdce, stále nevěděla, jestli zlostí, zklamáním, nebo něčím jiným. Ale pak rychle pozvedla hlavu a zasmála se, aby to zakryla. „Tak jo, mami Juni!“ prohlásila napůl hravě a vážně. Juniper už každopádně měla jinou přezdívku, samozřejmě naprosto neprůstřelnou a dokonalou, takže tato nejspíš nehrozila, ale pochopila tím aspoň, jak to bylo myšleno.
S neutuchajícím obdivem v očích se podívala znovu k vodopádům a pak zase loupla pohledem zpět po Juni. „Já vím, ale... Tátu mám ráda. A určitě by si nepřál, abych odešla. Ale jen kvůli němu se tam držet nebudu, to ne. Zvlášť, pokud by to znamenalo nekonečné rozepře s matkou,” zavrtěla hlavou rozhodně. Byla rozhodnutá na sobě zapracovat, aby byla smečce prospěšná a byla v ní důležitá, ale pokud by jí pořád někdo zakazoval být sama sebou... prostě ne. Byla jaká je a ani Nina to nezmění. „Ale teď chci být s tebou. Tady. U vodopádů. Všude, kam mě vezmeš.“
Chystala se rozeběhnout k vodě znovu, když v tom zaslechla známý hlas. Ztuhla, oči se jí rozšířily a ušiska prudce zvedly. „Ezi?” zamumlala si pro sebe nevěřícně a otočila hlavu směrem, odkud se ozval jeho výkřik. A sotva ho zahlédla, jak skáče po kamenech, celá se rozzářila. „Bráško!” zaječela radostí a rozeběhla se mu naprosti. Jakmile se dostala dost blízko, napůl do něj vrazila, napůl ho objala. Tak hrozně dlouho ho neviděla! Ani neměl ponětí, co se dělo doma. Proč je tady a ne tam. Ale bylo to dobře. Aspoň byl vyřazen z toho jinak celo-rodinného zklamání, kterým si právě procházela. „Kde se tady beRrreš? Kdes byl tak dlouho?!” sjela ho přísně a pak se naklonila tak, aby viděl, že stále nosí to peříčko, které jí dal. “Hele!”
A když pak zaregistrovala, že její bratr úplně ignoroval Juniper, pootočila hlavu a štouchla ho jemně čenichem do ramene. „Heej, tohle je Lady JunipeRrr Stínolapka,“ napomenula ho polohlasem. „Moje nejlepší přítelkyně a momentálně průvodkyně a náhradní mamka, tak se koukej chovat slušně,“ sykla k němu důležitým tónem, který nepřijímal námitky. „Juni, tohle je můj bratr Ezekiel Etney z CedRrrového lesa,” představila je tedy náležitě.

<- Armanské hory

Thyra šla vedle Juniper s ocasem vzhůru a pohybovala jím do rytmu kroků. Připadala si, jako by po dlouhé době konečně zase dýchala. Každé slovo Juniper nasávala s dětskou zvídavostí. „Tak to je drsný!“ prohlásila ohromeně. „On musí být úplnej bojovník, že?“ Vyhrkla s jiskřičkami v očích a koukala na ni. Už teď k němu měla respekt, protože si představovala, čím vším si musel takový vlk projít. Když si to tak snažila vybavit, jediný, kdo u nich ve smečce měl nějakou jizvu, byl jen táta. Takže to byl nejspíš taky jediný hrdina smečky. Ostatní byli opatrní na svou vizáž, asi, hlavně si nepocuchat svůj krásný a urozený kožíšek. Pfffr.
Začínala přemýšlet, jak tuhle módu rozbít a kde by takovou jizvu mohla získat a když si tak prohlížela Juni, ani ona žádnou neměla, ale ona určitě byla tak dokonalá, že z každého problému uměla vyváznout bez škrábnutí. No to byl nápad! Musí se učit od ní a pak bude stejně tak nepřekonatelná! Takže žádné jizvy. Ty stejně určitě bolí a princeznička moc na fyzickou bolest zvyklá nebyla. I když byla teď trochu potlučená od losího mláděte a sem tam cítila, jak ji bolí bok.
Když jí pak její mentorka začala vyprávět o partnerství, mladá vlčice poslouchala tiše a s takovou pozorností a obdivem v očích, až to bylo skoro dojemné. „Takže… když se někdo stará, aby ti bylo dobře a ty o něj taky, tak to je ono?“ přemýšlela nahlas. „Tak to možná vím, jaké to je,“ dodala potichu, tak trochu nesměle a pohlédla na ni významně s lehkým úsměvem.
„Ageronská smečka…“ zopakovala sama pro sebe, pomalu, jako kdyby si to chtěla zapsat do paměti. Přemýšlela, jestli tam bude vítaná. Nechtěla se přidávat do jiné smečky, dokud to nebude mít urovnané doma. Vlastně byla přesvědčená, že se tam jednou vrátí, ale jako někdo úplně jiný. Silnější. „A myslíš, že tam s tebou budu moci nějakou dobu být? Jakoby na návštěvě? Jako chtěla bych spíš cestovat a učit se, ale někdy si budeme muset i odpočinout v teple, když se blíží ta zima!“ Zazubila se, jako kdyby to byla hotová věc.
Když došly obě vlčice k vodopádům, Thyra se zastavila a zírala s rozšířenýma očima. Slyšela sice nějaké masivní burácení už daleko odsud, ale vůbec ten zvuk neuměla k ničemu přirovnat. Teď stály před tou nádherou. Voda padající z výšky se tříštila na kamenech a ve vzduchu se třpytily kapky jako stříbrný prach. „To je nádhera!“ vydechla ohromeně a vyběhla blíž, až jí sprška orosila čumák. Začala se smát a točit v kapkách jako malé vlče. „Juni, podívej! To je jako kouzlo!“

Jednoho dne se její otec, Etney, setkal s vlčicí, která jej uchvátila natolik, že i přes to, že měl partnerku Lucy, se kterou vedl svou Cedrovou smečku, jí neodolal. Zalíbení rychle přešlo v lásku, a tak to dlouho neprotahovali a propadli vášni. Nina byla obšťastněna a za nedlouho se narodili tři malí uzlíčci, mezi nimiž vykoukla na svět i Thyra. Princezna, narozena královskému páru, přišla na svět v zimě. První měsíc byl klasický, v teple úkrytu, zahřívána tělem maminky a sourozenců.
Ale pak! Pak přišla ta pravá zábava. Konečně se vlčata mohla podívat, jak vypadá skutečný svět, ne jen ten v temné noře. A víte co? Bylo to znepokojující. Všude bílo, mokro a zima. Rozhodně si to malé vlče představovalo úplně jinak. S rodiči se bavili o spoustě věcech. Netrvalo dlouho a vlčata se seznámila i se svými staršími sourozenci, o kterých za nedlouho ale zjistili, že mají jinou maminku! Pochopit tuhle věc pro ty malé mozečky nebylo nejjednodušší, stejně jako překonat pocit, že nejsou pro tatínka jen jedni jediní. Už v útlém věku se naučili dokonce něco o magiích, které jim byly hezky ukázány.
Nechyběly také první výlety mimo smečkové území a to k jezeru, které s Cedrovou smečkou sousedilo. Tam poprvé podnikla dobrodružství se svým bráškou, který se pokusil ulovit havrana. To se bohužel nepovedlo, ale povedlo se mu ukořistit velké pero, které daroval své sestře. Ta jej do dnes nosí hrdě za uchem jako svou oblíbenou ozdůbku. Ale na jaké setkání u tohoto jezera nemůže ráčkující vlčka zapomenout, bylo setkání s Cornicem. Zvláštní týpek, bez jednoho oka, první si myslela, že mu vypadlo, ale nakonec se ukázalo, že ho má, jen na něj asi nevidí. Prý ho pokousal tygr, nějaký obří vlk s velkými drápy.
S Cornicem si na ledě užili spoustu legrace, když se spolu klouzali po ledě. Jenže obě vlčata nějak minulo, jak hrozně se zdramatizovalo počasí a oni zůstali uvíznutí na místě, protože sněhu napadlo tolik, že nebyli schopni se v něm pohybovat! V tom ale přišla záchrana v podobě zlatavé vlčice Lylwelin, která se starala o jejího nového kamaráda. Ale prý to nebyla jeho máma. Ta jim vyšlapávala cestičku někam do bezpečí, nedalekého lesa, ve kterém prý sídlí samotná Smrt. Pěkně děsivá vlčice, co se tak dozvěděla. Jakmile dramatická situace aspoň trochu opadla, dovedla ji dospělá vlčice domů a oba se pak sebrali do Mechové smečky.
Po tom, co si odpočala v úkrytu, zahřívána krásným kožíškem starší sestry Ciri, se vydala ven, kde poznala Deltu, členku jejich smečky. Ta chudina ani nevěděla, kde ve smečce úkryt je, takže po tom, co jí ho malá princeznička ukázala, se obě vlčata rozhodla, že půjdou k tomu jezeru, kde si předtím užila tolik legrace. Jenže zima kvapem končila a vlče, které se narodilo v zimě, jen horko těžko tušilo, že led na vodě není celoročně. Ono vlastně ani nevědělo, jak vypadá normální vodní hladina, ani to, co se skrývá pod sněhem. Netušila, že na jaře stromy zezelenají, jiné rozkvetou, že bude na loukách plno zeleně a krásných pestrobarevných rostlin.
Takže když u jezera, po tom, co Deltě trochu utekla, potkala cizího vlka, který ji vyprovokoval ke klouzání na ledě, najednou zahučela pod led do chladné vody. Málem už ztratila vědomí a myslela si, že je s ní konec. Naštěstí přišla včas Delta k onomu podlému cizinci a donutila jej, ať vlče vytáhne ven. Následně společně nebezpečnému šílenci utekly.
ve smečce se sešla téměř celá rodina a také někdo nový – tetička Sesi. A když bylo Thyrce půl roku, vyráželo se na první smečkový lov. Thyra, Vera a Ezekiel mohli lovu jen přihlížet a na ně dohlížela právě šedivá vlčice. Všechna vlčata si dost stěžovala, že lov nechtějí jen sledovat, ale chtějí se i zapojit, ale to jim samozřejmě dovoleno nebylo. Ale po lovu se stalo něco velice zajímavého! Thyra zahlédla cizince a rozhodla se, že se s ním půjde seznámit. Byl to zajímavý mládenec jménem Ikran, který přišel kdesi z pouště, nebo nějak tak to říkal. Po krátkém pobavení a vzájemném pošťuchování vzala malá vlčka cizince k její rodině, které se nakonec zamlouval a tak se stal dalším členem Cedrového království. Ten den se k nim dokonce přitoulala malá Thea a obohatila Cedr hned o další hladový krk navíc. Tam také mamince poprvé přiznala, že byla málem utopena cizím vlkem, čímž nevědomky vyhlásila válku.
Po návratu do smečky začala Thyra už po několikáté, za svůj krátký život, pociťovat, že je neustále odstrkována. Její sourozenci byli neustále někde na výletech, byli s mámou na výpravě už v zimě, po lovu si je vzal starší bratr Reonys na učení stopování, mamka raději odešla na výlet sama, než aby vzala vlčí princeznu sebou… A tak to bylo v podstatě pořád. Po lovu se chtěla seznámit s Theou, ta ji ale úspěšně přehlédla a ihned jí sebrala pozornost Ikrana, takže opět zůstala sama.
Vydala se tedy k jezeru, kde potkala tu nejdokonalejší vlčici. Juniper. Tahle vlčice jí dala spoustu pochopení a brala šedou vlčku takovou, jaká byla. Nic jí nevyvracela, nenutila ji se chovat nějak, jak sama nechtěla, dokonce propadla do jejích her. Nikdy jí nezapomene, s jakým respektem se k ní chovala a ukázala jí, že se vlci mohou chovat i normálně. Juni byla prý princeznou, ale tajnou, což se vlčátku líbilo, protože to aspoň nedávala na obdiv celému světu, jako na to byla zvyklá u své rodiny. Hrdě tuhle vlčici pokřtila jako Lady Juniper Stínolapka a s touto vlčicí se pak ještě potkala několikrát a byla za to velmi vděčná.
Poté strávila šedá princeznička celé léto v podstatě sama, ale zažila spoustu dobrodružství. Pasovala se na lesní královnu, našla poklad, dělala obětiny sluníčku a jednoduše si užívala ve svém krásném imanigárním světě. Nakonec vyrazila zase na výlet k jezeru, kde potkala vlčici se jménem Seilah. Ta prý kdysi dávno patřila do Cedru, ale momentálně tam dlouho nebyla a bála se vrátit. Thyra tuhle vlčici podpořila a vzala ji zpátky do smečky, ve které šla každá svou vlastní cestou.
Nadešel podzim, Thyra vyrostla. Vytáhla se do výšky, nohy dlouhé jak záchodový pavouk a začala s ní pěkně šít puberta. A přišel čas lovu, aby byla smečka dobře zazásobena na zimu. Jenže ona nechtěla tentokrát jen přihlížet. Připadala si už dostatečně velká a sebevědomá na to, aby se do lovu mohla zapojit. Máma dala vlčatům přísný pokyn, vystopovat zvěř, ale… Pubertální vlčici to bylo málo. A když se dal lov do pohybu, nenapadlo ji nic jiného, než se rozehnat za losím mládětem. Tomu se ale připletla akorát tak pod nohy a vznikl nehezký karambol, po kterém Thyra zůstala ležet potlučená na zemi.
To, co přišlo následně, mladou vlčici poznamenalo hodně. Tatínek za ní přispěchal a okamžitě starostlivě kontroloval, jestli je v pořádku. Princeznička, otřesená zážitkem a bolestí, začala vzlykat, že to nezvládla. Jenže v tu chvíli přišla Nina, chladná jako ledovec a pořádně ji seřvala. Zase. Thyra měla pocit, že její matka po většinu jejího života nedělá nic jiného. Pořádnou výchovu od ní nedostávala od malička, viděly se minimálně, ale ve chvílích, kdy se viděly, bylo to jen samé napomínání a drilování. Pubeťákovi ruply nervy, začala na Ninu řvát a poté od lovecké skupiny utekla. A celá její rodina? Nikdo se nezajímal… Nikdo se nestaral. Tohle zjištění ji zasáhlo hluboce.
Zůstala plakat na vedlejším území, naprosto sama, když tu najednou dorazila ona. Jako anděl. Lady Juniper Stínolapka. Po tom, co se jí vybrečela na kožíšek a postěžovala si, požádala vlčici, aby se stala její učitelkou a průvodkyní. Byl jí skoro rok a nikdy nebyla více, jak jedno území od Cedru. Chtěla od života více a vrátit se do rodné smečky jako zkušená a dospělá vlčice. A buď se vrátí s tím, že ze smečky odchází, nebo ji konečně uznají jako právoplatnou princeznu a přijmou zpátky mezi sebe, aniž by ji stále někdo přehlížel, nebo okřikoval.
A tak začalo její putování a získávání zkušeností, aby se jednou mohla vrátit jako silnější vlčice hodná respektu...

Nadšeně zamávala ocasem a zazubila se. „Jak že se vlastně jmenuje?“ zeptala se a pak ji něco napadlo. Nikdy se nezajímala o problematiku vztahů a nic moc o tom nevěděla. A kdo jiný by jí to mohl osvětit, než právě chudák Juniper, která si na ni, na rozdíl od ostatních, očividně vyhradila svůj cenný čas? „No a… Jak to vlastně jako vznikne, že máš jakoby partnera?“ zeptala se zcela nevinně a naklonila hlavinku zkoumavě na stranu. Nedovedla si to představit. „Jak se jako takový partner hledá?“ vyptávala se dál zvídavě. No, puberta byla tady, u ní už hormony řádily o sto šest, takže bylo na čase, aby se zajímala. To, jak rychle nově nabyté zkušenosti převede do praxe, byla věc druhá, samozřejmě.
„To bude hrozná legrace!“ vypískla pak nadšeně a poskočila radostí. Představa, že se s úžasnou Lady Juniper Stínolapkou bude společně učit lovit, byla tak hrozně lákavá, že pomalu pukala netrpělivostí, aby to začalo. Ale první se chtěla někam podívat. Nějaké ty teorie lovu znala, byla jen potřeba je převést do skutečných činů. Takže to mohlo ještě chvíli počkat, ale svět? Ten momentálně počkat nemohl, čekal příliš dlouho. K tomu, že se domů bude moct vrátit, kdykoliv bude chtít, se nijak nevyjadřovala, protože o tom zatím nemohla ani slyšet. Ublížili jí tak moc, že jediný, na koho se nezlobila, byl možná jen brácha a tetička Sesi. A ani jednoho dlouho neviděla, takže netušila, kde jim je konec.
Nakonec se konečně obě vlčice vydaly… někam. Thyra neměla pocit, kam mohou jít, protože to tady vůbec neznala. „Takže tady někde teďkom bydlíš? Jak se ta smečka jmenuje?“ zeptala se, zatímco spokojeně tlapkala vedle ní. Pořád se rozjašeně rozhlížela, všechno zkoumala a všechno si musela prohlédnout, takže to nebyl zrovna nejrychlejší přesun, ale malá princezna měla momentálně pocit, že má veškerý čas světa a náležitě si jej užívala. Juni jí dodala aspoň trochu sebevědomí na to, aby se cítila dost lépe a byla jí za to vděčná natolik, že to neuměla ani vyjádřit slovy. Protože u ní se hezkými slovy poměrně šetřilo, sama s nimi měla trochu problém.

-> Vodopády

Thyra na ni hleděla se směsicí úlevy a obdivu, jako kdyby se právě ocitla v jiném světě. Bylo to poprvé, co někdo její trápení, sny a touhy nejen vyslechl, ale dokonce je uznal jako správné a neshazoval je. Srst na hřbetě se jí lehce zježila vzrušením a očekáváním a přitom cítila, jak se jí v hrudi něco uvolnilo… Tíha, kterou tam nosila už nějakou dobu. Úplně se jí ulevilo a všechno to z ní opadlo. „Děkuju, děkuju, děkuju!“ vyhrkla nadšeně a vrhla se jí okolo krku. Nejraději by Juniper umačkala, naštěstí na to neměla sílu. Byla sotva puberťák a to jen chvíli. Fyzicky zdatná nebyla ani trochu a to právě i kvůli tomu, že toho doposud nic moc nedělala. S fyzičkou na tom tedy nebyla nejlépe i na svůj věk. Sice se pořád potulovala po lese a kolem něj, ale bylo to nic moc.
Pak horlivě přikyvovala. Jasně, že chtěla být samostatná a svobodná, kdo by to nechtěl? Možná jen ti, kteří nebyli od nikoho neustále svazováni. Pak se jí rozzářily oči, když padlo jméno jejího partnera a že by ji mohl něco naučit. „Takže by mě opravdu mohl naučit lovit?“ hlesla s jiskřičkou naděje, která v ní vzplanula téměř okamžitě. „Já… Já to zvládnu, uvidíš! Budu se učit, dokud to nebude dokonalé! Můžeme spolu!“ zvedla hlavu, tentokrát už pevněji a v jejím hlase bylo znát, že se znovu konečně volně nadechla života.
Juni jí potvrdila, že tomu chování její rodiny také nerozumí a vlastně si úplně skvěle notovaly. Šedá vlčka byla plna nadšení a vděčnosti, že si spolu takhle rozumí. „Ano, ale teď už budeme obě dvě princezny v utajení. Nesmíš o mém původu nikomu říkat, dobře? Budeme tajné princezny! Až budu jednou silná a všechno umět, vrátím se tam a všem ukážu, zač je toho loket!“ prohlásila odhodlaně a v očích jí blesklo. Úplně se tam viděla, jak tam stojí na vrcholu, vítr si pohrává se srstí a všichni se jí tam klaní. Celý svět jí padne k nohám. Ach, jaká krásná představa.
„Ty jsi nejlepší,“ pošeptala dojatě a zavrtěla ocáskem. Už se usmívala a kromě mokré srsti pod očima nebylo po pláči ani památky. „Jsem svobodná duše a to mi nikdo nevezme,“ zopakovala polohlasem, jako kdyby si ta slova vrývala do paměti. A pak rozzářeně zvedla hlavu. „A kam půjdeme? Vzala bys mě na nějaké hezké místo?“ zaškemrala s nadějí v hlase a udělala vlčecí kukuč. No šla by odmítnout?

Juniper jí popsala, kde se nachází a prý jsou vedle lesa, kde momentálně Juniper bydlí. Thyra na ni zůstala hledět s vytřeštěnýma očima, jako kdyby ani nevěřila tomu, co právě slyší. Nabídka zůstat někde jinde… S někým, kdo jí skutečně naslouchá. Kdo ji neodsuzuje za každé zaváhání, chybu a slovo. V jejím nitru se rozhořel plamínek naděje. „Opravdu bych… mohla?“ hlesla tiše a uši se jí mírně zvedly, i když stále váhavě. Nebyla zvyklá, že by se o ni někdo takto staral. Bez výčitek, chladného pohledu a přísných slov. Juniper pro ni vždycky znamenala něco jako světlejší kout světa, jako místo, kde mohla být prostě jen Thyra, ne ta, která musí neustále něco dokazovat a hrát si na něco, co není.
Pak polkla, aby už nadále nebrečela a přikývla hlavou. „Chtěla jsem zkusit lovit… Bude mi rok, chci se vydat na cesty, poznat svět, ale jak můžu, když si nic neulovím? Mám někde umřít hlady? Všude brali jen ségru s bráchou a já byla skoro pořád sama! A pak, pokaždé, co jsme se viděli, byl pořád jenom nějaký problém, hlavně s máti. A vždycky si pak odkráčela, aniž by se vůbec snažila mě něco naučit. Rozumíš tomu? Chtěla po mě zázraky, ale sama mi pořádně nic nedala,“ odfrkla si. Evidentně zoufalost nahradil vztek a pohrdání. „Už nejsem Thyra Nina z Cedrové smečky, Juni, už jsem jenom Thyra,“ prohlásila se vzdorovitým odhodláním v jantarových očích a překvapivě pevným tónem.
Lady Juniper Stínolapka ji jemně chlácholila a nabízela jí útočiště. Mladá vlčka se natáhla, aby se dotkla čenichem její brady, jako by hledala poslední ujištění. „Můžu… být s tebou?“ zeptala se a v jejím pohledu bylo všechno. Křehkost, bolest, ale i upřímná touha patřit někam, kde ji někdo přijme. „Ukázala bys mi svět, prosím? Celý, celičký? Chci vidět krásy našich krajů a poznat nepoznané!“ žadonila jako malé vlče, kterým ještě nedávno byla a s dychtivým očekáváním v očích na ni koukala, jako kdyby stačilo jen dát pokyn a obě mohly vyrazit na velkolepou pouť.

Thyra se zhluboka nadechla, ale byl to spíš takový ten trhaný a nejistý nádech, takže bylo zřejmé, že ještě neutichla po tak dlouhém pláči. Chvilku mlčela, jen se tiskla k jejímu kožíšku a nasávala její pach, který pro ni znamenal bezpečí a oporu, snad větší, než dostala od kohokoliv z rodiny. Teprve po chvíli se trochu odtáhla, ale jen na tolik, aby u ní zůstala co nejvíce přitisklá a zároveň na ni koutkem oka viděla. „J-jenže… Já… Já ani nic neumím. N-nikdy jsem nikde pořádně nebyla a… Ani nevim, kde jsem teď!“ vyhrkla přerývavě zoufalým tónem. Byla jen kousek od smečky, byl jí už rok, ale byla ztracená. Jak by taky mohla vědět, když ji nikdo nikdy nikam nevzal? Všude chodili jen její sourozenci. Každopádně představa, že se nevrátí, pro ni byla momentálně více, než lákavá. Byla samozřejmě ublížená a dotčená. Které děcko nemělo někdy sbalený kufřík, když se naštvalo na rodiče?
Pak poslechla její radu a zhluboka se nadechla. „To všechno… prostě…“ začala nejistě a zahrabala tlapkou do hlíny, jako by snad hledala odvahu. „Nejdřív… jsem chtěla ukázat, že taky něco zvládnu. A hlavně už jsem se sama chtěla konečně něco naučit a dokázat, že nejsem jenom… k ničemu,“ polkla a hlas se jí na okamžik zlomil. „Ale všechno se zvrtlo.“ Při těch slovech se jí opět zachvěl hlas a oči zvlhly, i když teď už naštěstí neplakala zcela nekontrolovatelně, byly to jen tiché kapky dopadající do její srsti. „Já… já jsem si myslela, že když jim ukážu, že jsem statečná, budou na mě pyšní. A-ale vždycky je to špatně. Ať udělám cokoliv,“ vydechla nakonec a zavrtěla hlavou. V jejím postoji se mísil vzdor s hlubokou bolestí. Zase před sebou viděla mámu s tím jejím chladným pohledem. Připadalo jí, jako kdyby ji snad ani nikdy neměla ráda. Ty temné chvilky převažovaly nad těmi lepšími. Nina se vždycky jenom na chvíli ukázala a vždycky ji zcepovala.

Thyra sebou při doteku jemně trhla, jako kdyby snad očekávala, že jí zase někdo ublíží. Sice jí do teď fyzicky nikdo neubližoval, ale to, co si prožívala uvnitř, bylo mnohem bolestivější než to, že ji před chvílí zválcovalo losí mládě. Poznala ale známý hlas. Juniper. Vzhlédla k ní, chyběla jí jenom křídla, takhle ji teď mladá vlčí slečna viděla. Anděl. Slzy se jí okamžitě rozkutálely po tvářích znovu, jako když někdo otevře přetékající nádrž.
„A-asi nejsem zRrraněná,“ hlesla přerývavě mezi vzlyky. Hlas měla ochraptělý, jako kdyby běžela a brečela celé hodiny. „Jen…“ kníkla a zastavila se, protože ani nevěděla, jak svoji situaci popsat. Juniper toho nevěděla tak moc o tom, co se svou rodinou prožívala. Vždycky se s ní raději oddala bezstarostným hrám, než aby si stěžovala. Nerada si stěžovala, když byly lepší věci na práci. Pohled upřela do země, vyčerpaná, rozcuchaná a špinavá. Kdyby ji tak viděla matka, jistě by jí zase pucovala bachor.
Přítomnost Juniper byla jako plamínek ohně ve zmrzlém prostoru. Tak hřejivá a konejšivá. Zvedla se a přitiskla se k ní, aby si mohla pobrečet do jejího kožíšku. „Já už… já už se tam nechci vRrrátit,“ přiznala nakonec mezi vzlykáním zoufalým tónem, jako kdyby jí snad šlo o život. Její bolest byla přímo hmatatelná, nebylo tady to zasněné vlče s touhou po dobrodružství, byl tu zlomený mladý vlček pln zklamání, zoufalosti a nepochopení, které muselo snášet už měsíce.

<- Severní galtavar

Thyra běžela dlouho, až jí začaly pálit tlapky a dech se jí zadrhával v krku. Ještě v kombinaci s pláčem, který nedokázala krotit. Když se konečně zastavila, byla tak daleko od ostatních, že slyšela jen divoký tlukot svého vlastního srdce a šum listů opodál. Ohlédla se. Nikde nikdo. Čekala aspoň nějaký záblesk siluety, kroky v trávě, nebo hlas, co by ji volal. Ale nikdo nikde. Chvíli stála nehnutě, nedokázala to pochopit. Pak jí spadly uši do stran a v očích se jí rozlily další slzy. Nikdo za ní nešel. Nikomu za to nestála. Neschopnej buran. Takhle se přece princezny nevyjadřují. Takhle se princezny nechovají! Vztekle máchla tlapkou a udeřila s ní do země pod sebou, aby slova matky vyhnala pryč ze své hlavy. Měla takový vztek a nevěděla, na koho více, jestli na sebe, nebo na matku, nebo na všechny ostatní členy rodiny, co tam byli.
Došla až na okraj nějakého lesa, který byl sice cítit smečkou, ale v tuto chvíli ji to bylo úplně u zadku a schoulila se mezi kořeny stromu. Ovinula kolem sebe ocas, snad aby si připadala menší a neviditelná. Přitom uvnitř sebe křičela. Chtěla, aby za ní někdo šel, aby ji někdo volal, aby aspoň jediná živá bytost měla zájem o ni. Ale nebylo to tak. A právě v té prázdnotě se cosi zlomilo, ne hněv, ale bolavé přesvědčení, že zůstala sama. Že už se k té rodině vrátit nechce. Ona jim nestála o utěšení, ona nestála o takovou rodinu. Možná, že kdyby se někdo zajímal, přešlo by ji to. Ale takhle... Byla opravdu nalomená k tomu, aby se vydala vlastní cestou. Tiše vzlykala, srst pod očima už měla zmáčenou od slz a vytáhlé tělíčko se chvělo.

Thyra zvedala hlavu ze země jen velmi pomalu, tělo ji bolelo na každém kousku, cítila snad každičkou kost ve svém těle. Stále cítila otisk tvrdých losích nohou na boku a hrudi a sotva popadla dech. Do očí se jí draly slzy. Nezvládla jsem to, nezvládla jsem to, pomyslela si a vyděšeně kolem sebe koulela očima. Zkoušela pláč zahnat prudkým polykáním, ale při pohledu na tátu, který ji obíral packami jako malé mimino, se v ní všechno prolomilo.
„Já… Já jsem to chtěla dokázat,“ vyhrkla ochraptěle, přičemž se jí zadrhával has. Slzy se už prorvaly a jednoduše stekly po tvářích, zatímco se jí mezi vzlyky draly ven slova: „chtěla jsem být silná! Chtěla jsem být jako vy!“ Vzlykla, naprosto zahanbená, že místo obdivu si vysloužila jen vyděšenost a obavy tatínka. A aby toho nebylo málo, matka si přišla kopnout opět ve chvíli, kdy to nejméně potřebovala.
Zatímco ji nespouštěla z očí, začala se zvedat na třesoucí nohy a chvilku balancovala. To, co z její tlamy zaznělo, ji bodlo přímo do srdce. „Já nejsem žádný buran!“ zakřičela za ní vztekle, i když se jí hlas zlomil a přešel do plačtivého tónu. Pokud tady chtěla někomu něco dokazovat, byla to hlavně ona. Chtěla být stejně oceňovaná jako sestra, i jako brácha, kterého neviděla kdo ví jak dlouho. Místo toho? Dělala v jejích očích pořád jen něco špatně. „Já… já jen chtěla, aby na mě byl konečně někdo pyšný! Ale tady nikdy nikdo nebude! Pořád jenom ty vaše zpropadený pravidla a přetvařování, jak jste – jsme dokonalí! Mám téhle rodiny plný zuby!“ křičela zoufale a uplakaně za Ninou.
Pak už nevydržela stát na místě. Věnovala zvláštní pohled tatínkovi, snad jako kdyby se omlouvala a se slzami v očích a bušícím srdcem se otočila a rozeběhla pryč. Každý krok ji bolel, ale byla rozhodnutá se dostat co nejdál od jejich pohledů. Pajdavě mizela z jejich dohledu a slov, aniž by se otočila. Buran, buran, buran... Rezonovalo jí v hlavě, která jí třeštila.

-> Armanské hory