Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice mi nevěřila, ale já byl přesvědčený, že vosy se nás, velkých vlků, opravdu bojí víc než my jich. Však byly tak maličké. Dokázaly sice bolestivě bodnout, ale ze zkušenosti jsem věděl, že to dělaly jen v případě nějakého ohrožení. Stejně jako jiná zvířata. My také neútočili bezdůvodně.
Pane vlku? zůstal jsem na ni překvapeně zírat. Vážně mi právě vykala? Však jsem nebyl tak starý, byl jsem v těch nejlepších letech! Ale ona vypadal mladě. To by vysvětlovalo ten povyk kolem vosy. „Vosy jsou ale všude, nejen na květinách," poznamenal jsem. Vlčí máky byly ale vzrostlé, měly dost vysoké stonky, takže na nich byly vosy velmi snadno zpozorovatelné. Na jiných loukách květiny byly menší, ale i ty vosy přitahovaly.
Rozhodl jsem se, že tedy vyhovím jejímu požadavku. Nic zlého mi ještě neudělala, takže jsem nad ní nemohl zlomit hůl. Narušila mi extrémním způsobem můj osobní prostor, ale… to asi nebylo tak hrozné, abych se sebral a už nikdy s ní nepromluvil. „Neznám to tu," řekl jsem, abych se předem omluvil, kdybych nás zaved někam na nevhodné místo. Na tomhle místě jsem ještě nikdy nebyl. Možná by bylo vhodné se zeptat, jestli je ona místní, ale něco mi říkalo, že pokud tady setrváme ještě minutu, zešílí. Ohlédl jsem se po ní, abych se ujistil, že mě vidí odcházet a pak se vydal někam do neznáma. A když se jí ztratím z dohledu, určitě jí to nijak neublíží, pomyslel jsem si a už se díval před sebe.

// Ohnivé jezero

Každým tím svým veselým poskokem byla čím dál tím blíž. Jak může být někdo tak pozitivní? To snad ani není možné, ne? honilo se mi hlavou. Já byl odmalička dost realisticky smýšlející, někdy až pesimistický. Její otázka mi v hlavě zazněla, ale jakmile jsem viděl, že se nějak nezastavuje, povedlo se mi ji vytěsnit. Teď jsem se soustředil jen na to, aby vlčice nebyla moc blízko. Kam jako jde? trhaně jsem se nadechl. Však můj pach přeci cítila ve vzdálenosti několika metrů!
V určitou chvíli začal v mé hlavě znít alarm: Je už moc moc blízko! Nestihl jsem ale patřičně zareagovat, protože vlčice najednou vyskočila do vzduchu s nevídaným výkřikem. Automaticky jsem tedy napjal a začal se rozhlížet, odkud jde nějaké to nebezpečí, které ji tak hrozně vyděsilo. A jak jsem nedával pozor na své okolí, vlčice mě svou vahou smetla na zem. Nebyl jsem tak slabý, jen jsem to nečekal. Nebo tak jsme si to aspoň nalhával. S naštvaným povzdechem jsem zakoulel očima, když z ní nakonec vlezlo, že to byla pouhá vosa. Co od rozkvetlé louky čekala?
„Taková vosa se tě bojí víc než ty jí," zamumlal jsem si pod fousy, když jsem se sbíral ze země. Přitom jsem ze sebe setřásl všechnu trávu a okvětní lístky, které na mém kožichu skončily. I tak jsem ale všechny lístky květních máků neodhodil a pár mi jich zůstalo na kohoutku. „Nebodla tě?" zeptal jsem se vlčice. Nutno podotknout, že můj hlas nebyl nijak hlasitý. Všechno jsem si mumlal pod fousky. A vlastně jsem si ani nevšiml, že jsme tím zamluvili její otázku na mé jméno. To mi vlastně ani nevadilo, jméno přeci nebylo tak důležité. Rád jsem zůstával v inkognitu, rád jsem si chránil své soukromí. Střihl jsem uchem, protože nějaká vosa tu stále kolem létala. Nezdálo se, že by byla nějak útočná, jen zkoumala, co jsme zač. Snad kolem není nějaké podzemní hnízdo. To by byl sakra problém, pomyslel jsem si. Jedno vosí žihadlo dokázalo vlka potrápit a co teprve, kdyby se na nás vrhnul celý vosí roj!

Bezstarostné odpočívání mi nevydrželo moc dlouho. Byl jsem totiž vyrušen. Už z dálky jsem slyšel něčí hlas. Bylo by dost blbé dělat, že tu nejsem, protože svůj pach jsem nedokázal nijak skrýt. Udělal jsem tedy jen to, že jsem se zkrátka neozval a doufal, že můj pach bude přehlídnut. Vzhledem k tomu, že jsem byl na louce jediný, to však nebylo moc reálné.
Po chvilce se ke mně přiblížila mladá slečna. Hrála pomalu všemi barvami, jen uprostřed čela měla bílou skvrnku. A oči, pokud jsem správně viděl, byly zlatavé. Nervózně jsem švihl ocasem ze strany na stranu. „Ahoj vlčice," opáčil jsem v podobném duchu a pohledem uhnul do strany. Byl jsem připravený vyskočit na nohy a od nové známé se oddálit, kdyby mi příliš narušovala osobní prostor. Možná jsem mohl vypadat jako suchar, ale… Já vlastně sucharem byl, takže by mi nemohla nic vyčítat. Vypadala vesele, možná až příliš a cupitala si to ke mně.
Čekal jsem, jak se bude chovat. Podle ní bych své chování také nějak upravil. Rozhodně jsem nemínil být tak šíleně pozitivně a vesele naladěný jako ona, to jsem zkrátka neuměl. Nedokázal jsem být tak spontánní, navíc jsem si drtivou většinu emocí nechával pro sebe, jen málokdy je ventiloval. I když byly pozitivní. Naštěstí ale nevypadala, že by přicházela s nějakými špatnými úmysly, tak jsem se rozhodl jí dát šanci. Můj kamenný neutrální výraz se ale nijak nezměnil. Možná jen v očích na sekundu zazářila jiskra malé, nepatrné zvědavosti.

// Náhorní plošina

V blízkosti se nenacházel žádný les, a tak jsem šel dál přímo za čumákem. Louky na sebe plynule navazovaly, až na to, že na té jedné jsem už z dálky viděl něco červeného. Zamračil jsem se, protože mi zprvu nedocházelo, co by to vlastně mohlo být. Každým krokem jsem byl ale blíž a už jsem začal rozeznávat, co by to tak mohlo být. Květiny, došlo mi a já se zhluboka nadechl. Usoudil jsem, že by bylo asi vhodné, kdybych si tu odpočinul. Od hluboké rokle jsem neušel žádnou velkou vzdálenost, ale i tak jsem na sobě cítil, že by mi pauza prospěla.
Konečně jsem míjel první červené květiny. Byly docela vzrostlé, rozhodně to nebyly žádné chudinky velké několik centimetrů. Květy měly velké a všude se rozlézala jejich vůně. Místy mi přišla až moc intenzivní, jako by mě zase uspávala. Čumákem jsem do nějakých sem tam šťouchl, delší stonky se zakymácely a z tyčinek květu se uvolnila pylová zrníčka. Ta mi vletěla do čumáku, takže jsem si musel odkýchnout. Následně jsem se ušklíbl a pomyslel si: Tak to už nikdy neudělám. Nevěděl jsem, jak hlasité to kýchnutí bylo, ale když jsem se rozhlédl, nikoho jsem neviděl. Dost možná jsem tu byl sám, tak mě to ani netrápilo.
Po chvilce jsem se posadil a rozhlížel se po louce. Své myšlenky jsem nechal volně plynout, nepřemýšlel jsem absolutně nad ničím. Jako bych ani nebyl duševně přítomný, ale byla tu jen má tělesná schránka. I kdyby se ke mně někdo přiblížil, dost možná bych si ho všiml až na poslední chvíli.

// Úzká rokle přes Kamennou pláž

Mé kroky směrovaly směrem na jihovýchod. Cestou jsem naštěstí narazil na nějakou řeku, takže jsem se u ní zastavil na pár loků. Zchladil jsem si tak hrdlo a osvěžil se tak. Po dlouhém spánku jsem to opravdu potřeboval, protože jsem celou tu dobu nepřijímal žádné tekutiny.
Vydal jsem se dál do neznáma. Otevřela se přede mnou nějaká louka, kterou jsem nepoznával. Byl jsem tak daleko od všeho známého. Roky jsem se nehnul od smečky, od Viren. Vzpomínka na ni mě bolela pořád stejně. Bolest se nijak neztlumila, možná naopak byla ještě silnější. Nechtěl jsem, aby se mé myšlenky začaly ubírat nějakým pesimistickým směrem, a tak jsem zrychlil. Hlavu jsem tím trochu zaměstnal, ale rozhodně to nebylo dokonalé. Pořád se mi tam filtrovalo trochu náhodných vzpomínek a myšlenek. Zkrátka to byla vlčice, kterou jsem nemohl jen tak vymazat z hlavy, protože v mém životě sehrála opravdu jednu velkou roli.
Tak dost, odfrkl jsem si a ještě více zrychlil. Nevěděl jsem, kam vlastně jdu. Tenhle kraj jsem neznal, neznal jsem tu vlastně nikoho. Já si ale dokázal vystačit sám se sebou. Tak jsem vlastně fungoval ze všeho nejlépe. Velké skupiny neznámých vlků mi nedělaly dobře.

// Louka vlčích máků

Ve spánku jsem byl vždycky až příliš aktivní - pokaždé jsem se převaloval a různě sebou házel. Nyní tomu nebylo jinak. Probral mě až fakt, že jsem pod jednou z tlap necítil pevnou zem. Podvědomí jsem měl naštěstí bdělé a upozornilo mě, že to asi není úplně v pořádku. Otevřel jsem oči a zamžoural směrem ke svým tlapám. Jedna visela dolů ze srázu rokle. Snad nikdy v životě jsem se nepobral tak rychle. Převalil jsem se na druhou stranu a na chvilku se schoulil do klubíčka. Velmi rychle mi dokázalo, co by se asi mohlo stát, kdybych se neprobral. Spadl bych někam dolů do rokle a už se nikdy neprobudil. A to by byla škoda. Však jsem byl ještě stále dost mladý!
Konečně jsem se postavil na nohy a oblízl si čenich. Od okraje rokle jsem si držel opravdu velký rozestup. Měl jsem z toho najednou respekt. Derawel sice říkal, že je tam dole voda, ale… Ono mi to zas to vlastně vůbec nestálo. Rozhodl jsem se, že odsud raději vypadnu. Tasa zmizela, a což jsem byl vlastně tak trochu rád. Moc toho namluvila a nepůsobila na mě úplně nejmileji. Měla takový zvláštní pohled, který mi trochu naháněl husí kůži. Ne úplně v tom pozitivním slova smyslu. Zkrátka jsem byl rád, že se na mě vykašlala. Byl jsem holt dost nudný. To byla krutá realita. Ještě jednou jsem si zívnul a rozešel se někam do neznáma. Podle mě jsem se vracel k místu, kde jsem se potkal s Tasou.

// Náhorní plošina přes Kamennou pláž

Tmavý vlk se rozešel, aby nás zavedl k vodě. Následoval jsem ho mlčky a v duchu přemýšlel. Zmiňoval, že k řece s námi znovu nepoleze. Z toho jsem usoudil, že to nebylo úplně dobře přístupné místo a byla otázka, jak se tam vůbec dostaneme. Já byl schopný udělat všechno proto, abych se konečně napil, protože ten pocit žízně začínal být nesnesitelný.
Cestou se tmavý vlk představil. Derawel, zopakoval jsem si jeho jméno v hlavě. Se zapamatováním jsem obvykle neměl problém. „Thoran," řekl jsem prostě. Snad to k jeho uším zezadu dolehlo. Tasa zůstala inkognito. Když se náš průvodce zastavil, byla před námi skutečná propast. Zamračil jsem se, od dvou vlků trochu ustoupil, abych minimalizoval riziko, že by do mě někdo nechtíc drknul. Malinko jsem se nahnul přes okraj. Jestli říkal, že už tam jednou byl, tak… Jak se tam dostal? A jak se dostal sem? přemýšlel jsem. Cesta odtamtud nahoru asi byla jednodušší, nevím. Nedokázal jsem si ale představit, že bychom slézali tu šíleně strmou stěnu.
„Nějaká cesta přeci být musí," zamumlal jsem si pod fousky. Třeba ne hned tady, ale někde stranou, dodal jsem. Jako vždycky, většinou jsem mluvil ve své hlavě než nahlas. Tasa si postěžovala, že tu žízeň teda jako opravdu má. Ale to snad my všichni. Derawel, jak sám řekl, s námi k řece nechtěl. Takže jsme se tam my dva museli nějak dostat. „Co to zkusit nějak… obejít?" nadhodil jsem opatrně a podíval se na své dva společníky.

// Díky za počkání, ale mohly jste zdrhnout, nechtěla jsem vás tu držet :) Teď už s mou aktivitou nebude problém

Dostali jsme od něj aspoň nějakou kladnou odpověď, díky bohu. Přikývl jsem a koutek mých úst se jemně zvedl. Byl to tak drobný pohyb, že to ani jeden z nich nemohl zaregistrovat. Ale dal jsem tak najevo svou spokojenost. V krku mě škrábalo, každé polknutí slin bylo bolestivé a už mě to otravovalo. Voda byla prý někde níž a on tam s námi lézt nehodlal. Střihl jsem k němu ušima. „Ale mohl bys nám říct, jakým směrem se tam jde, ne?" žblebtnul jsem a zpříma se na něj zadíval. Jeho asistenci jsem k uhašení žízně opravdu nepotřeboval. Zcela upřímně - stačila mi přítomnost Tasy.
Zachytil jsem Tasin pohled, ve kterém se zračil náznak zoufalství. Chápal jsem. Pokud jsme narazili na vlka, který nám ani na jednu naši otázku nedokáže odpovědět, měli jsme opravdu velkou smůlu. Mávl jsem ocasem ze strany na stranu a vyslechl si další pobídnutí, kterým se snažila z cizince vymámit aspoň nějaké informace. Ve třech by byl lov určitě úspěšnější, ale kořist jsem jim mínil nechat, protože já už najezený byl. Dobrá dušička Thoran. ušklíbl jsem se. Jindy bych to neudělal, ale letošní zima byla tak extrémní, že jsem na kousek solidarity přistoupil.
Tmavý vlk se rozhodl, že nás nejdřív zavede k vodě a pak se asi pustíme do toho zbytku. Tak jsem to tedy pochopil. No vidíš, tak přeci jen k něčemu jsi, pomyslel jsem si, ale jinak jsem to přešel mlčky - jako vždycky. Jen jsem pokýval hlavou a sledoval, jakým směrem se jeho kroky vydají.

Má společnice tedy rozhodla, že se za dalším vlkem půjdeme podívat. Zkontrolujeme, jestli nám nemůže nijak ublížit. Mně to ve finále bylo jedno. Nějaké šrámy bych si skousnul. Proč by ale bezdůvodně útočil? zamyslel jsem se. Já k tomu vždycky potřeboval nějaký důvod, a to ten, že se po mně protistrana vrhla. Sám jsem bitku nikdy nezačínal. Nebyl jsem v boji nijak dobrý a žádné potěšení mi to taky nepřinášelo.
Tasa se s cizincem dala do řeči. Střihl jsem k ní ušima a když vyslovila svou otázku, naopak jsem svou pozornost věnoval tmavému vlkovi. Měřil jsem si ho pohledem asi jako šedivou vlčici, než se ke mně přiblížila a začala rozhovor. Tak to jsi nám skutečně moc nepomohl, pomyslel jsem si, když z vlka vypadlo, že žádný úkryt nepotkal. Pohlédl jsem na Tasu. Jak bude následující postup vypadat? Budeme hledat úkryt společně a přibere do skupinky i tohoto neznámého vlka? Nedokázal jsem odhadovat.
„A tekoucí vodu, řeku, nezamrzlé jezero, cokoliv tomu podobné… To jsi někde blízko viděl?" zeptal jsem se tentokrát já. Můj hlas by zastřený, protože jsem nerad pokládal otázky. Jenže toto byla výjimka - jednalo se o životně důležitou informaci. Pro jistotu jsem vyjmenoval ještě vodní plochy, které mě napadly. Kdyby vyslovil třeba jen tekoucí řeku, myslel by si, že hledám přímo tu, a odpověděl by mi záporně. Přitom mě nešlo o koupel, ale potřeboval jsem uhasit žízeň. To bylo v zimě ale těžké.

Tím se na trhu uvolnilo místo pro jinou, víc ekologicky smýšlející firmu. Na to poslední dobou lidi slyší a začali kupovat jejich výrobky.

Podvedení pacienti však velmi rychle přišli na to, že to jsou jen lentilky, a přestali nakupovat u podezřelých prodávajících.

Skromný, střihl jsem ušima ke své společnici. Ano, to jsem možná byl, ale jak s tím souvisela má magie. Podíval jsem se na ni a v hlavě se mi začaly hromadit myšlenky. Nevěřila mi snad? Byla to její věc, že jo, ale copak mě viděla jako někoho lepšího, než jsem doopravdy byl? Začal jsem se v tom ztrácet. Čert aby se v samicích vyznal.
Cesta do lesa nám naštěstí netrvala dlouho. Oba jsme ji strávili nemluvením, což mi vlastně velmi vyhovovalo. I tak jsem se sem tam ohlédl, abych zkontroloval, že jde za mnou. A kdyby nešla… Pravděpodobně bych se opět vydal hledat nějakou tekoucí, nezamrznutou vodu.
Tasa se obávala toho vlka, který byl v lese s námi. „Asi tím nic nezkazíme," poznamenal jsem. Naklonil jsem hlavu na stranu a ještě jednou se rozhlédl kolem nás. Já nějaké cizince neřešil. Jenže jeho tmavý kožich jsem zahlédl docela blízko. Jen tam tak stál a koukal na nás. Chvilku jsem jej pozoroval. Z jeho řeči těla jsem vycítil, že tu není proto, aby nám nějak škodil. Zatím tak nevypadal. A určitě to tak zůstane, byl jsem přesvědčený.
Podíval jsem se na svou společnici, jestli se má v plánu ujistit osobně a přímo se vlka zeptat, jestli nás teda nemá v plánu zabít. Dokonce se i usmál. Nebo spíš ušklíbnul.

// Omlouvám se za zdržení

// Západní louky

Optimismus ji neopustil ani v tak těžkých časech, což bylo obdivuhodné, ale pro mě trochu otravné. Někteří všechno viděli přes růžové brýle a realitu úplně zazdívali.
Tasa trvala na tom, že s magií dokážu určitě velké věci. Já se nepodceňoval, jen jsem byl realistou a moc dobře jsem věděl, na co jsem měl a na co ne. V magii jsem opravdu zaostával. Opět jsem musel zakroutit hlavou, abych její domněnku popřel. Já nikdy nebyl ten šikovný a talentovaný. Tuto roli měl mezi sourozenci hlavně Zakar, rozený génius a ve finále vlastně zrádce. Ošil jsem se a zase se na svou společnici podíval. „Možná do budoucna, ale teď fakt ne," dodal jsem, „vytvoření tak slabého vánku, že sotva pocuchá srst, vážně není ‚velká věc‘." Zkoumavě jsem se na ni podíval. Co že se tak vyptávala zrovna na magii? Všichni jsme ji měli, nebylo to takové překvapení.
Společně jsme se tedy vydali kupředu, abychom se dostali do lesa. Netrvalo to ani tak dlouho, což bylo dobře. Celou cestu jsem mlčel, což u mě bylo naprosto normální. Vážně jsem toho moc nenamluvil. Zavětřil jsem. Byl tu je jeden vlčí pach, žádná jiná zvířata tu nepobývala. Takže jsme neměli žádnou kořist na dosah. Po chvilce jsem se zastavil a ohlédl se na Tasu. Věnoval jsem jí tázavý pohled a zamumlal: „Myslím, že by se tu nějaký úkryt možná našel." Otázka byla, jestli už jí nebyla taková zima, když jsme z velké části utekli větru. Nebo si na nějakém přístřešku stále trvala?

Podle jejího výrazu jsem soudil, že opravdu už dlouho nejedla. No zároveň na ni nebylo vidět, že by mi to měla za zlé. „Třeba na něco cestou narazíme," usoudil jsem, ale ve tváři jsem nehnul ani brvou. Na louce by za jiných okolností nějak zvěř byla, ale nyní jsem tu evidentně byli jen my dva. Čert ví, jestli vůbec nějaká kořist krutou zimu přežila.
Při pohledu do jejích očí jsem nedokázal odhadnout, jakou magii ovládá. Naštěstí mi to řekla. Krátce a téměř neznatelně jsem pokývl hlavou. No, ztracenými sourozenci bych nás nenazval. Však jsme si nebyli ani trochu podobní. „To bych neřekl," zakroutil jsem hlavou, „taky toho moc nesvedu." Zatím se všechno dělo tak nějak samovolně, aniž bych se o to snažil. Vždycky to mělo návaznost na nějaké mé emoční prožitky. Vzduch jsem zkrátka cíleně neovládal, a to jsem se o to vážně snažil. Nikdy se mi tu ale tak úplně nepodařilo.
Souhlasila s tím, že se někam tedy přesuneme. „Taky to tu neznám," přiznal jsem a pohled mi padl na její ocas, který se za jejími zády houpal ze strany na stranu. Byla asi opravdu velmi nadšená z toho, že konečně unikne tomu mrazu. Tedy možná - nebylo zaručené, že nějaký úkryt skutečně najdeme. „Ale můžeme to zkusit támhle. Asi to je nejblíž," poznamenal jsem a pokývl hlavou směrem k lesu. Když už i Tasa byla na nohou, vydal jsem se kupředu.

// Úzká rokle

Nakonec souhlasila s tím, že se vydáme do lesa. Možná bylo i reálné, že bychom našli nějakou nepoužívanou starou noru, ale byl jsem rozhodnutý, že se tam s ní nebudu tlačit. Ona byla ta, které byla větší zima a po nějakém úkrytu vyloženě toužila. Já dokázal snášet i toto počasí. Takže ona ať se vyvalí do úkrytu a já budu čekat venku, anebo se vydám někam dál. Uvidíme.
„Vlastně jsem jedl před chvílí," přiznal jsem. Cítil jsem se… trochu provinile? Vlčice evidentně strádala, byla vyhublá a slabá. Jenže to já před chvilkou taky, ale musel jsem se sebrat a aspoň se pokusit něco ulovit, když jsem měl příležitost. Nevěděl jsem, jestli vůbec nějakou kořist potkáme. Cestou sem jsem urazil docela dálku, ale žádná jiná zvířata jsem neviděl. A tu bachyni už někdo určitě dožral. Kdoví jestli vlci, nebo jiní predátoři. Aspoň ještě trochu posloužila.
Ucítil jsem nepříjemné bodnutí v hrudi. Sklopil jsem pohled k zemi. Udělala totožnou chybu jako Viren - předpokládala, že ovládám magii vody. Hlava se mi okamžitě zaplnila myšlenkami na mou bývalou partnerku a společné vzpomínky. Nejradši bych se teď stočil do klubíčka a uzavřel se do světa ve své hlavě, který velmi přiživovala má paměť. Možná by bylo lepší, kdybych zapomněl, pomyslel jsem si. To jsem ale nedokázal. Zase jsem zvedl hlavu a podíval se na Tasu. „Ovládám magii vzduchu," opravil jsem ji. Možná byly mé oči tmavěji tyrkysové, a tak se mnohým zdálo, že ovládám jiný element, než tomu bylo ve skutečnosti. Musel jsem ale uznat, že aktuálně by se mi magie vody hodila daleko víc. Se vzduchem jsem toho stejně moc nezvládl.
Když se náš oční kontakt rozpojil, cítil jsem se zase trochu uvolněněji. „Tak tedy vyrazíme?" nadhodil jsem a váhavě udělal krok směrem k lesu, který se zdál být nejblíž. Pak jsem se zastavil, protože jsme se vlastně domluvili, na jakou světovou stranu se vydáme. Asi na tom nezáleželo - vsadil bych se, že ať už se rozejdeme kamkoliv, na nějaký les po kratší nebo delší době narazíme.