Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// řeka Midiam (přes Třešňový háj)

Opustili jsme okolí řeky a vešli do nějakého malého lesíku. Hezky to tu vonělo a přemýšlel jsem o tom, že bych se sem někdy vrátil, až se s Marion rozloučíme. Bylo tu totiž opravdu krásně. Zastříhal jsem ušima a opět se vrátil myšlenkami do reality. „Ovládám vzduch, nic víc,“ vysvětlil jsem a pochopil, že u Marion se známky magie ještě neprojevily. Určitě to ale nebude dlouho trvat. Mezi řečí mi dokonce polichotila. Trochu jsem nad tím stříhl ušima, protože mě nenapadalo, jak správně bych měl reagovat. „Každý jsme nějak jedinečný, Marion. Já třeba nikdy neviděl vlčici s bílou tečkou na čele,“ řekl jsem povzbudivě.
Byl jsem zakoukaný na hladinu té černé řeky, až jsem si nevšiml, že se mladičká vlčice nějak vypařila. „Marion?“ houkl jsem do prázdna. Chvilku jsem čekal, ale žádná reakce nepřicházela. Vydržel jsem na místě ještě nějakou dobu, ale Marion stále nepřicházela. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si nevšiml, že se se mnou loučí a odchází? přemýšlel jsem. Bylo to dost možné, protože když jsem měl tendenci realitu opouštět, jen co jsem se nad něčím zamýšlel delší dobu. Postará se o sebe, určitě, ujišťoval jsem se, abych se necítil špatně, že jsem se ji nevydal hledat.
Opět jsem se rozešel, osamocen, ale vlastně docela spokojen, protože jsem se zase mohl toulat po svém. Olíznul jsem s čenich, rozhlédl se ze strany na stranu a už si to štrádoval někam do neznáma. Nevěděl jsem, kam jinam jít, tak jsem se vydal na východ. Někam přeci dojít musím.

// Ježčí mýtina

// Východní hvozd (přes Kaskády)

Marion jsem dál následoval, ale zase jsem ji nechal trochu větší náskok. Sám jsem se rozhlížel a zkoumal přírodu, kterou jsme procházeli. Míjeli jsme nějaké vodopády, u kterých jsem se na malou chviličku zastavil, takže mi má společnice zase trochu utekla. To už jsem ji ale doběhl, abych ji úplně neztratil. I když jsem pochyboval, že by si toho všimla. Většinou vedla jen své monology, já jí jen tiše přitakával a moc toho nenamluvil. Ale i tak jsem si myslel, že je Marion moc milá a hodná dušička.
Zaslechl jsem její hlas, takže jsem zrychlil, abych ji slyšel ještě lépe. „Taky jsem rád,“ přitakal jsem a zastříhal ušima. V očích mi krátce zajiskřilo, ale to ona nemohla vidět, protože ke mně byla otočená zády. „Děkuji, že jsi mi tolik míst ukázala,“ broukl jsem ještě jejím směrem. Na můj vkus každým územím vždycky proletěla hrozně rychle, ale zároveň jsme díky tomu urazili opravdu velkou vzdálenost. Bez ní bych se jen toulal, nepromluvil ani slovo a vlčí společnost sledoval jen z dálky. Asi jsem k sobě potřeboval nějakého takového energického společníka, který by mě vytáhl z komfortní zóny.
Mé kroky směřovaly dál za ní, ačkoliv jsme oba nevěděli, kam se vlastně vydáváme. Ale o tom to dobrodružství bylo, ne?

// řeka Tenebrae (přes Třešňový háj)

// Východní hvozd

Kýchnul jsem si, abych jeho pach z nosu dostal, ale nemělo to žádný efekt. Zaryl se mi hluboko do paměti a určitě jej budu cítit ještě několik dní někde daleko od jezera. Uvedlo mě to do další vlny přemýšlení. Jak se naše cesty mohly opět setkat? nechápal jsem a automaticky se zamračil. Vždyť tehdy utekl s těmi svými kumpány. Svět nemůže být tak malý, abychom se my dva potkali tady na Galliree, odfrkl jsem si. Vzpomínka na Zakara ale spustila kaskádu dalších. A sestry? Jak se mají ty? Kde jsou? přemýšlel jsem dá. Tolik otázek, a žádné odpovědi.
Z myšlenek mě vytrhla Marion. Viditelně jsem cuknul hlavou a své tyrkysové oči na ni upřel. „Je tu hezky, opravdu,“ odpověděl jsem a pokýval hlavou. „Myslím, že tu nějakou dobu zůstanu,“ dodal jsem. Zakar ve mně vzbudil zvědavost, už jen proto bychom se někdy měli setkat. Rozhodně jsem ale nemohl zaručit, že to bude setkání pozitivní. Měl jsem na srdci tolik věcí, které jsem mu neměl šanci říct. A o tu šanci se ochudit rozhodně nenechám. „Nevadí, ale nesmí trvat moc dlouho. Pak už je protivná,“ odpověděl jsem na další zvídavou otázku své společnice. Byl jsem zvědavý, jestli si vůbec mé odpovědi pamatuje. K čemu jí jsou takové maličkosti?

// Řeka Midiam (přes Kaskády)

// Západní Galtavar

Marion měla vlastně pravdu. Bylo dost zvláštní, že se jezera nacházela takhle blízko sebe. Princip, jakým se dalo takové jezero vytvořit, mně úplně unikal, takže jsem to nemohl nijak logicky vysvětlit. „Ale úplně na jihu jsme přeci viděli jen to jedno, to rudé, ne?“ nadhodil jsem řečnickou otázku, na kterou jsem nečekal odpověď, protože jsme ji oba znali. „Třeba jsou jezera na Galliree rozmístěna nějak nerovnoměrně,“ dodal jsem. Bylo to dost možné. Příroda přeci nekouzlila podle pravítka ale tak, jak ji to napadlo. A když chtěla udělat sever Gallirea jezernatější, prostě tak udělala.
Má společnice se znovu napila. Já tak neudělal, ale posadil jsem se vedle ní a pozoroval vodní hladinu. Vždycky mě dokázala naprosto uchvátit a zklidnit. Fungovala na mě téměř jako nějaká hypnóza. Na břehu jezera jsem mohl polehávat klidně několik dní a neomrzelo mě to. Opět přemýšlela, jak se tohle jezero může jmenovat. Já na ni musel opět upnout svůj omluvný pohled. Opravdu jsem nevěděl. Kdyby věděl, moc rád bych jí jméno onoho jezera prozradil. Gallirea pro mě ale byl jedna velká neznámá. „Stihli jsme toho víc, než jsem si myslel,“ přitakal jsem a v očích mi zazářilo. Byl jsem rád, že jsem se na cestu s Marion vydal, i když jsem si zprvu nemyslel, že je to dobrý nápad. Byl jsem konzerva, ale s příchodem do nového kraje jsem se musel otevřít novým možnostem. Nestihl jsem ani pořádně rozjímat, protože Marion už zase byla na nohách. A já udělal to samé, abych ji mohl v závěsu následovat. „Třeba ano, jen jsme na ně ještě nenarazili,“ zamumlal jsem.
Rozestup mezi námi jsem nechal zase trochu narůst. A když jsme se od jezera vzdalovali, zbloudilý vánek ke mně donesl nebezpečně známý pach. Roztáhly se mi zorničky a v hlavě mi zaznělo jeho jméno. Musí to být on, přesvědčoval jsem sám sebe. Vždyť jsem jeho pach znal až příliš dobře, poznal bych ho na kilometry daleko. Jenže nyní už bylo moc pozdě se otočit a jít za bratrem. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jsem po našem setkání toužil. Choval jsem k němu určitou zášť, která by jistě vyplavala na povrch.

// Východní hvozd (přes Východní Galtavar)

// Jezero Nä’hi (přes Ageron)

Z hor jsme konečně začali klesat někam do údolí. Krátce jsem pokývl hlavou na slova Marion. „To ano,“ dodal jsem ještě, aby ode mě měla nějakou zpětnou reakci. Asi si na mou mlčenlivou povahu už zvykla. Nebo možná ne, ale nekomentovala to jako někteří vlci. Některým to citelně vadilo, ale… mně to bylo těžce jedno. Zhluboka jsem se nadechl, vzduch byl takový dýchatelnější, jak nás nechladil na plicích.
Marion se dál vyptávala, čímž mou hlavu zahltila vlna vzpomínek. „Byla v lese, asi jako většina smeček. A zima tam byla, ale ne celý rok,“ odpověděl jsem. Můj domovský les byl těžce průměrný, ničím se nevymykal a tak jsem to měl rád. Líbila se mi atmosféra lesa, nechtěl bych žít někde v kopcovité oblasti, kde byly samé kameny a holé paseky. Pod rouškou lesa jsem se mohl snadněji schovat a být nenápadný. Na takové holině by se mi to jen těžko povedlo.
Díval jsem se převážně před sebe, ale můj pohled samozřejmě zabloudil i k Marion. Zrovna když mlčela, abych mohl odhadnout, na co tak myslí. Nikdy se mi to nedařilo, ale to neznamenalo, že jsem se nemohl dál pokoušet. Jenže Marion pro mě byla naprosto nečitelná. Určitě stejně jako já pro ni.

// VVJ

// Tajga

Dostali jsme se k dalšímu jezeru. Bylo podivuhodné, kolik vodních ploch se na Galliree nacházelo. Jak je to tu vlastně velké? ptal jsem se na otázku, na kterou mi ani Marion nedokázala odpovědět. Však mi říkala, že je takhle poprvé sama mimo domovský les. Velkou část Gallirei tedy asi neprošla. Měla určitě prozkoumaná místa, která byla blízko jejímu domovu. Tak to ale bylo vždycky. Rodiče nechtěli své ratolesti pouštět někam daleko a když už ano, tak jen s řádným doprovodem. Sem se má společnice asi nikdy nedostala.
Opět jsem se kolem nás rozhlédnul. Zatím jsem měl pocit, že jsem narazil na nádherný kraj, kde bych mohl najít spoustu krásných míst. Vlastně se mi to již plnilo. Díky své samozvané průvodkyni jsem měl tu čest poznat již několik jezer, které rozhodně stály za zapamatování. Zvlášť to s rudými řasami, to mě naprosto okouzlilo, ale, abych byl upřímný, i trochu vyděsilo.
To je dobrý nápad, pomyslel jsem si a také sklonil hlavu níž, abych se napil. Voda byla skutečně ledová, jezero přeci jen bylo ještě v horách. I tak jsem ale potřeboval nějaké tekutiny, vodu. V krku jsem měl sucho a tohle mohlo pomoct. Taky pomohlo. A s Marion jsme se mohli vydat zase dál.

// Západní Galtavar (přes Ageron)

// Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Znovu nás zahalil chlad hor. Tentokrát jsem se Marion držel docela v závěsu, protože se mi zdála taková zmrzlá a ztuhlá. Co kdyby přeci jen potřebovala nějakou pomoc? Nevěděl jsem, jak bych jí mohl pomoct, ale… snad bych na to nějak přišel. Její život jsem nechtěl mít na svědomí. „To je pravda. Ani to nevypadá, že by tady někdo žil,“ podělil se o svůj malý poznatek. Za tu cestu jsem necítil žádné stálé pachy. Navíc mi přišlo, že tu vlk mohl být vystavený velmi extrémním podmínkám a nemohl si užívat života tak, jak by měl. Vždyť by mohl každý den umřít, umrznout… Pak se ten život vnímá asi trochu jinak.
Oblízl jsem si čumák, který byl nezvykle chladný. Zeptala se na dost zvláštní otázku. Pohlédl jsem na ni a svýma očima na ni setrval déle, než jsem měl ve zvyku. Pak jsem se zadíval zase někam před nás. „Jistě, každý se někdy cítí sám a opuštěný. I když má kolem sebe spoustu vlků,“ odpověděl jsem. Já byl ale rád sám, byl jsme soběstačný, a to mi vlastně úplně stačilo. Šťastný jsem ale úplně nebyl. Jestli vůbec někdy budu. „A samozřejmě, že se mi stýská,“ dodal jsem. Můj neutrální výraz se ale nezměnil. V nitru jsem ale cítil, jak mě nepříjemně bodlo. Tohle nebylo dobré téma. Vždycky mě tohle vzpomínání tak bolelo.

// Jezero Nä’hi

// Sněžné hory

Šli jsme opatrně, protože nánosy sněhu mohly být docela zrádné. Marion byla i přesto přede mnou a měla rozumný náskok. Já se nechtěl nikam hnát, však ona někde zastaví a já ji zase dojdu. Příliš se mi ale nezdála myšlenka, že absolutně neměla tušení, kde se vlastně nacházíme. A já na tom nebyl o moc lépe. Takže jsme se klidně mohli dostat do chřtánu nějakým problémům, ale to Marion evidentně netrápilo. Užívala si přítomnosti.
Slíbila mi, že mi ukáže všechny gallirejské řeky a jezírka, což se jí (zřejmě náhodou) dařilo, protože další právě bylo před námi. Zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu a došel ji. „Je to tu opravdu krásné,“ uznal jsem. K jezírkům jsem měl zvláštní vztah. Snad každé, a bylo jedno, jak vypadalo, mě naplňovalo zvláštní nostalgií. Právě u jednoho takového jsem totiž potkal Viren a… bylo to zkrátka osudové setkání. Zastříhal jsem ušima, protože Marion mě znovu vrátila do reality. „Může se jmenovat různě. Možná někdo z tvé rodiny to tu bude znát,“ pověděl jsem a zamyšleně sledoval vodní hladinu. Byly na ní malé vlnky, ale rozhodně bych tam nechtěl spadnout. Jezero muselo být naprosto ledové.
Marion se znovu ponořila do svého monologu a já ji nepřerušoval. Dokud se na mě neobrátila s otázkou v očích. Zamrkal jsem a pomalu přikývl. „Můžeme…“ odpověděl jsem. Upřímně jsem ale počítal s tím, že jakmile se s Marion rozdělíme, zapomene na celý fakt, že jsme spolu mluvili. Nebyl jsem úplně snadno zapamatovatelný vlk.

// Tajga (přes Sněžné hory)

// Stepní pláň (přes Ledovou pláň)

Má domněnka byla správná. Opravdu se jednalo o sníh. Různě jsem se kolem sebe rozhlížel, ale na Marion jsem se podíval přesně v tu vhodnou chvíli, kdy trochu nadskočila. Sněhová pokrývka asi vážně trochu studila. Na zimu jsme si už dávno odvykli. Marion byla udivená více než já, ale asi to bylo normální. Byla přeci jen mladší. „Asi tu existují místa, kde sníh neroztává,“ poznamenal jsem tišším hlasem. Byla to spíš má myšlenka vyřčená nahlas. Na Marion jsem se po očku díval. Zkoumal sněhovou pokrývku, různě do ní hrabala. Krátce jsem se nad tím pousmál. Já tam jen tak stál, nijak speciálně na sníh nereagoval.
Zastříhal jsem ušima, když se na mě obrátila s otázkou. „Jistě, totiž… Myslím, že jo… Měl bych,“ vykoktal jsem ze sebe a raději odvrátil pohled. Někoho zachránit? Uměl bych to vůbec? Jak se taková věc dělala? Rychle jsem zamrkal a v tom zmatku, který mou mysl najednou ovinul, jsem si skoro nevšiml, že je opět velmi blízko. Kdybych samozřejmě neucítil dotyk. Je takhle otevřená a přátelská ke všem vlkům? To asi velmi brzy narazí, pomyslel jsem si. Rozhodně jsem jí nepřál nic zlého, byla to taková nevinná dušička ještě nezkažená okolním světem. Ale jednou to přijít muselo, vlci totiž někdy dokázali být nevídaně zlí.

// Safírové jezero

// Mahtaë jih (přes Křovinatý svah)

Marion na chvilku zmlkla. Není to… podezřelé? přemýšlel jsem. Byl jsem zvyklý, že aspoň každou minutu něco prohlásila a její monolog zabral těch minut hned několik. Jenže její hlasivky si asi potřebovaly odpočinout. A já taky mlčel. Neuměl jsem moc udržet konverzaci. Jiní vlci se vyptávali na různé otázky, já tomuhle nikdy moc neholdoval. Když jsem se ale něco nutně potřeboval dozvědět, jistě že jsem nezůstal mlčky. Nyní se mi to ale trochu hodilo. Mohl jsem se rýpat ve svých myšlenkách.
Jak jsme se blížili k dalšímu místu, cítil jsem chlad. Můj pohled směroval někam přes Marion a někam výš. Byly to hory, na kterých ještě stále byl sníh. Trochu jsem se zachvěl. Neměl jsem rád zimu, ale je pravda, že takové chvilkové osvěžení vlastně nemůže nikomu uškodit. Nebyl jsem od své společnice nijak daleko, ale zároveň jsem se nemínil hnát jako ona. Nebyl jsem už přeci tak mladý jako ona. Vzpomínal jsem, jestli jsem byl v jejím věku taky takový. Rozhodně ne. Zapšklý jsi byl vždycky, přimhouřil jsem oči, jen co se mi ta myšlenka objevila v hlavě. Můj vnitřní hlásek měl ale pravdu. Nikdy jsem nebyl tak veselý a energický jako Marion. Dost jsem se k tomu přiblížil s Viren, ale to už bylo nenávratně pryč.

// Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

// Náhorní plošina (přes Kamennou pláž)

Pověděla mi i o své rodině. To nemusela, ale nechal jsem ji. Ujistil jsem se, že každá rodina má své problémy a ta naše rozhodně nebyla výjimečná. Spíš by bylo podezřelé, kdyby někdo nějaké problémky neměl. Olízl jsem si čumák, kráčel po jejím boku a přemýšlel si nad svými věcmi. Ji jsem ale neignoroval, jen jsem se na chvilku vzdálil od reality.
Opět zopakovala, že si s otcem není moc blízká. Pomalu jsem pokývl hlavou, jakože rozumím. Asi to bylo docela normální, protože byla vlčice. Co jsem si tak vzpomínal, tátové většinou měli radši syny než dcery. Asi je toho mohli víc naučit, nevím. Asi chtěli, abych je jejich synové brali za vzory. A ne vždycky se to vždycky zadařilo. „Bety jsou druzí nejvýše postavení vlci ve smečce,“ vysvětlil jsem. V hierarchii smečky jsem se vždycky vyznal, respektoval jsem výše postavené vlky. Však se to ode mě očekávalo a byla to slušnost. Nerad jsem se kvůli tomu dostával do problémů.
Ona měla dva bratry, což jsem už pochopil. Zhluboka jsem se nadechl. Při vzpomínce na jednoho ze svých bratrů jsem se trochu vnitřně otřásl. Takhle to přeci nemůže fungovat donekonečna, pomyslel jsem si a trochu zrychlil, jen co mě Marion znovu pobídla.

// Stepní pláň (přes Křovinatý svah)

// Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Krátce jsem pokývl. Divil bych se, kdyby Zakara znala. Ten byl přeci kdovíkde s těmi svými kamarádíčky. Bezmyšlenkovitě jsem na její návrh, že mě bude oslovovat přezdívkou. Bylo to vlastně docela milé a bylo mi jedno, jak mě bude oslovovat, pokud to nebude urážlivé. A tohle urážlivé nebylo. Sledoval jsem, jak byla Marion nadšená z okolní přírody. I já se kochal, ale musel jsem s ní držet krok. Kdo ví, kdy zase vystřelí dopředu a já budu pozadu. Je ta smečka daleko? ptal jsem se ale jen ve své hlavě. Nerad jsem se vlků na něco vyptával, tak jsem si otázku nechal v zásobě třeba na později.
Naše řeč se stočila směrem k rodině, což bylo docela osobní téma. I tak se ale pojmout dost povrchně, nemusel jsem nutně všechno řešit do hloubky. I kdybych trochu zalhal, Marion by to přeci nepoznala, nemohla si pravdivost informací nijak ověřit. Lhaní se ale nevyplácelo. „Mám dva bratry a dvě sestry. Právě s nimi jsem vycházel nejlépe. Rodiče byli ve smečce vysoce postavení a neměli na nás tolik času, jak by se slušelo," pověděl jsem. I tne vztah se sourozenci se změnil, ale to přeci nemusela vědět. Nechtěl jsem otevírat staré rány. Bolely i tak. Vyprávěla mi, že se svým otcem si je taky docela vzdálená. Střihl jsem k ní ušima a věnoval jí povzbudivý pohled. „Třeba se to dá ještě napravit," řekl jsem. To ale hlavně záleželo na přístupu daného vlka. Jakýkoliv vztah se blbě budoval jednostranně. Musí chtít oba. Máma mi rozhodně nebyla nejbližší vlčicí. Má sladká Viren byla mou ztracenou, nalezenou a znovu ztracenou polovinou.
Střihl jsem ušima, když jsem zaslechl svou novou přezdívku, kterou pro mě vymyslela. Vlastně se na ni dalo zvyknout poměrně snadno. Krátce jsem zavrtěl hlavou a vyslovil strohé: „Nevadí." Měl jsem ale pocit, že ji za chvilku přestane bavit pořád mluvit a mluvit. Pro vlky jsem mohl být nudný. Byla to pravda, nebyla se mnou úplně největší zábava. Nějakým vlkům jsem se ale po čase dokázal otevřít a tam už se dalo bavit o úplně něčem jiném. „Domov je fajn, ale zatím mi to takhle vyhovuje," přiznal jsem. Navíc domov jsem si představoval trochu jinak. Dost vlků se přidávalo do smečky, protože neměli kam jít, nedokázali žít sami se sebou. Navíc domov jsem nevnímal jako jedno konkrétní místo. Spíš šlo o to, kdo to místo obýval. A velká smečka vlků, které nikdy dostatečně nepoznám a vlci se tam pořád různě točí, docházejí a přicházejí… To asi nebylo úplně pro mě. Stačila by mi malá smečka o několika jedincích.

// Řeka Mahtaë jih (přes Kamennou pláž)

// Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň)

Potěšilo mě, že jakmile jsem ji doběhl, zpomalila. Nechtělo se mi běžet šílený maraton, rád jsem se coural. Ona si i tak sem tam poskočila. Já zaujal tu samou pozici jako když jsme vycházeli z louky s máky - hlavu jsem nenesl nijak vysoko, možná jsem se i maličko hrbil. Mé společnici to asi přišlo divné, tak do mě začala slovně i doslova šťourat, abych nebyl smutný. „Ale já přeci nejsem smutný nebo nabručený… Tak se prostě tvářím pořád," vysvětlil jsem a mrkl na ni. Opravdu jsem se moc často neusmíval, ale každý vlk byl jiný. Rozhodně jsem nebyl chodící veselí jako Marion. Když zmínila sluníčko, střihl jsem k ušima, ale pohled k nebi jsem nezvedl. Svůj zrak jsem měl pořád ještě rád. Vlčice chtěla, abych se trochu rozmluvil. Proto jsem ztěžka polknul a v hlavě si sesumíroval všechny její otázky. „Většinu věcí mě vlastně naučil můj bratr Zakar," vysvětlil jsem a při jeho jméně mnou projel nepříjemný pocit. Nedokázal jsem přesně popsat, co to bylo za emoci. Radost to rozhodně nebyla. „Opustil jsem smečku a vydal se sám na dobrodružství. Nebyla to má rodná smečka, tuhle jsem objevil až po několika letech cestování. A moje maminka… Já už si ji vlastně ani nepamatuju," větu jsem znovu zakončil poměrně hořce. Jak bych mohl, když se o nás nikdy moc nezajímala? zamračil jsem se. „Tak to bude překvapení pro nás oba," poznamenal jsem na její přiznání, že vlastně taky neví, kam jdeme. Kdybych se vedení ujal já, vypadalo by to úplně stejně, takže jsme si moc nepomohli.
Marion se dál vyptávala. Krátce jsem si povzdechl a začal: „Ne každý vlk má domov, víš? Cestuju už dlouho, na žádné místo se záměrně nevracím. Spím, kde si zrovna ustelu, takže klidně i pod stromem Nebo v jeskyni, v tom lepším případě." Bylo vidět, že celý život vyrůstala ve smečce a nedokázala si představit, že by se toulala a opravdu se nikam nevracela. Zůstával jsem třeba na jednom místu několik dní, abych načerpal sílu a odpočinul si. Nikdy jsem se pak k němu ale nevrátil, cestoval jsem dál do neznáma.
Bylo před námi další jezero. Když tedy Marion říkala, že mi ukáže všechna jezera a všechny řeky, byl jsem zvědav, kolik jich tu vlastně najdeme. Vůbec jsem neměl představu, jak je Gallirea velká a Marion dost možná taky ne. Říkala, že je mimo smečku poprvé sama od té doby, co dospěla. Voda v jezeře vypadala už naprosto všedně, což mě uklidnilo. Kdyby se tu objevilo víc barevných jezer, bál bych se, že voda v nich opravdu není k pití. Marion mě vytrhla z přemýšlení, jaké všechny barvy může takové jezero mít, a podíval jsem se na oblohu stejně jako ona. Musel jsem s ní souhlasit, opravdu to byla nádhera. Kochal bych se tím klidně celou věčnost, dokud by sluníčko úplně nezapadlo. Jenže Marion mi opět velmi rychle zmizela z periferního vidění. Bradu jsem znovu sklonil, abych necivěl nahoru na oblohu, a modrýma očima našel svou společnici. Vydal jsem se rychlejším tempem za ní.

// Náhorní plošina (přes Medvědí řeku)

// Vodní plocha 2

Polichotila mi, nad čím jsme se vnitřně pousmál. Koutky mé tlamy se však ještě ani nehnuly. Vlastně se nehýbaly vůbec, pokud jsem tedy zrovna nemluvil. Marion mluvila o poznání víc. Já se vždycky zmohl tak akorát na krátkou otázku nebo větu o několika slovech. Vypadal vesele, šťastně. To jsem jí přeci nemohl zazlívat. Je asi lepší než Tasa, u které jsem nemohl odhadnout, co čekat. Tvářila se v jednu chvíli jako ježibaba, co by si mě nejradši dala k večeři, a za pár sekund se usmívala podezřele sladce, zavzpomínal jsem na první vlčici, kterou jsem v tomto kraji potkal. Vlastně jsem byl rád, že se naše cesty rozdělily. „Ano, dost možná je to Sarumenský les. Zeptej se rodičů, ti budou vědět," poznamenal jsem. Pak už mi sdělila, že se to tu jmenuje Gallirea. Mimoděk jsem se rozhlédl. Zajímalo mě, jak je to tu velké a jaké krásy se zde ukrývají. Na to jsem ale hodlal přijít sám.
Podivil jsem se, že je jezero rudé. Zprvu jsem si myslel, že je to jen optický klam, ale každým krokem bylo jasnější, že se jedná o realitu. Marion mi pohotově vysvětlila, proč to tak je. „A dá se z něj pít?" následovala má praktická otázka. Rozhodně bych neřekl, že je to boží… Bylo to spíš sakra zvláštní! Sklonil jsem hlavu k hladině a snažil se na ně zaostřit. Než jsem byl se svým průzkumem spokojený, Marion už zase vesele poskakovala na místě a něco žvatlala. Ta měla opravdu energie na rozdávání. Thoránku, zaznělo mi v hlavě. Takhle mě snad nikdo nikdy neoslovil, ale nemohl jsem vlastně protestovat, protože jsem na to neměl prostor.
Chtěla se vydat na výpravu a ukázat mi Gallireu. Znělo to lákavě, nebudu lhát. Ale Marion byla na mě až příliš energická. Než jsem vůbec stačil zvednout hlavu, už byla zase někde jinde než před chvilkou. „Hlavně opatrně," zamumlal jsem si pod fousky. Samozřejmě že mě nemohla slyšet. Už byla příliš daleko. Naposledy jsem se ohlédl na zvláštní jezero a pak se vydal za mladičkou vlčicí. Zrychlil jsem do běhu, abych ji nenechával dlouho samotnou. Cítil jsem za ni jistou zodpovědnost. To já byl ten s tlapami na zemi a ne někde v oblacích.

// Medvědí jezero (přes Středozemní pláň)

// Vodní plocha 1

// Louka vlčích máků

Byla ráda, že jsme se z louky pomalu ale jistě vytratili. Pousmál jsem se nad její domněnkou, že to určitě byla vosí královna. Nevšiml jsem si jí, ale určitě si to trochu přikreslovala. To tak vlčice občas dělávaly. Kráčela vedle mě, z čehož jsem byl trochu nervózní, ale po chvilce jsem si zvykl. „Jsem Thoran," představil jsem se Marion. Sdělila mi, že se narodila v jedné ze zdejších smeček. „Jméno smečky je většinou odvozené od názvu lesa," podotkl jsem. Aspoň taková byla praxe, kterou jsem zažil.
Vlčice se začala ptát, odkud jsem, když to tu neznám. Zastříhal jsem ušima a na její první otázku automaticky zakroutil hlavou. Jenže následovalo ještě spoustu další slov a otázek, než se utišila a dala mi prostor. „Ani nevím, kam jsem došel, nikdo mi to zatím nedokázal říct. Jak se to tu jmenuje?" obrátil jsem se na ni s otázkou v očích. Tahle informace mi totiž mohla být k užitku. Možná by mi pomohla se trochu zorientovat. Můj smysl pro orientaci byl většinou dobrý, ale nyní jsem vážně neměl nic, čeho bych se chytil. „Svůj domov, který je velmi daleko odsud, jsem opustil a od té doby se bezcílně toulám," přiznal jsem. Možná jsem nějaký cíl někde vzadu v hlavě měl, ale věděl jsem, že je naprosto nesplnitelný. Vire byla pryč, nikdy se ke mně nevrátí.
Ukázalo se, že mám opět tu čest s dost ukecanou vlčicí. Snad mi za chvilku nepraskne hlava, pomyslel jsem si a po očku sledoval její veselou chůzi. Řeč našich těl byla úplně rozdílná, jako dva protipóly. Já měl krk lehce skloněný, byl rovnoběžně s mým hřbetem a sledoval jsem okolí. Neznal jsem to tu, takže jsem šel o něco pomaleji a pořádně jsem se rozhlížel. Co kdyby se tu najednou objevil prudký sráz někam do neznáma? Jak se zdálo, ona byla místní, takže by mě asi upozornila, kdyby se náhodou blížila nějaká velká změna terénu. „To jezero je… červené?" podivoval jsem se, když se před námi objevila vodní plocha. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vždyť tohle nebylo možné.