Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd (přes Kiërb)

Klusal jsem dál lesem, až jsem se dostal k řece. Hladina byla asi trochu výš než obvykle, ale nic kritického. Asi to bylo způsobené tím, že už docela dlouho pršelo. Přes noc teda přestalo, ale nyní by déšť poměrně vytrvalý. Řeku jsem tedy přebrodil bez nějakých větších problémů. Stejně jsem už byl promoklý, tak co to řešit.
Pokračoval jsem dál na východ, když jsme zaregistroval po své levé tlapě poměrně velký masiv kamene. Jen jestli tu také nežijí šakali, vzpomněl jsem si na pahorkatinu u té řeky, kde jsem ucítil medvědy. Zhluboka jsem se nadechl. Bylo mokro, déšť mi rozlišování pachů vůbec neusnadňoval. Zašklebil jsem se a zakroutil hlavou. Nevypadalo to, že by tu někdo trvale žil. V zemi nebyly žádné otisknuté tlapky, žádné frekventované vyšlapané cestičky. Odklonil jsem se ze svého kursu, abych se k masivu podíval blíž. Zvedl jsem pohled výš, ale do očí mi zrovna steklo několik kapek. Sakra! zaklel jsem a okamžitě hlavu sklonil. Několikrát jsem zamrkal, abych nějakým způsobem porazil ten nepříjemný pocit v očích. Holt se sem budu muset podívat jindy. Stejně by teď kámen nepříjemně klouzal. Podivný vrch jsem hodil za hlavu a rozklusal se dál.

// Zarostlý les (přes Ještěří lučinu)

// Řeka Mahtaë (přes Východní Galtavar)

Cestou jsem zpozoroval jezero, u kterého jsme byli s Marion. Krátce jsem se pousmál. Nikde jsme tehdy nezastavovali, vzpomínal jsem. Ona byla mladičká, energie z ní přímo sálala. Já, ne že bych byl starý, ale už jsem měl pár let odžito. Rozhodně víc než ona. Běžel jsem po pláni, která se za neustávajícího deště měnila v nepříjemnou bahnivou past. No fuj, zašklebil jsem se. Každým krokem jsem se nořil hlouběji a hlouběji. Vůbec nejhorší by na tom ten mlaskavý zvuk, který bahno vydalo, když jsem tlapu zvedl. Mlask! šklebil jsem se a z toho hnusu mi přijížděl mráz po zádech.
V dálce jsem zahlédl les a tak jsem neváhal v přímo do něj vletěl. Tady už totiž tolik nepršelo, protože jsem byl aspoň trochu chráněn korunami stromů. Využil jsem toho a ty zablácené tlapy si trochu očistil o křoví, které jsem cestou potkal. Ne že by to teda pomohlo, vyhodnotil jsem situaci, když jsem byl s prací hotov. I tak mé bílé tlapky nebyly tak bílé jako za normálních okolností. Vypadal jako špindíra. Aby toho nebylo málo, vybral jsem si nějaké křoví s ostny, takže mi na kůži vyhrklo několik krvavých kapiček. Čert to vem, švihl jsem ocasem. Takové drobné oděrky nebolely, takže jsem mohl pokračovat v cestě.

//Orlí dráp (přes Kiërb)

// Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

Přiznám se, že jsem ten zážitek musel nějakou dobu rozdýchávat. Celou cestu z toho lesa na jih jsem jen kulil oči a koukal do každého křoví, jestli na mě ta babizna nevyskočí. Co to proboha bylo za stvůru? přemýšlel jsem. Říkala mi, že se jmenuje Smrt. Jestli to opravdu byla ta Smrt, která si nás jednoho po jednom vezme s sebou pod zem… Tak jsem čekal asi něco víc? Byla děsivá, jasně že jo, málem jsem se rozpustil, když na mě vybafla. Ale představoval jsem si ji jinak. S kostmi čouhajícími z prohnilého masa a mrtvým pohledem, který mě nějakým způsobem zakleje a puf, najednou budu v zemi mrtvých, přemýšlel jsem. Asi jsem si to celé představoval jako Hurvínek válku. Přejel mi mráz po zádech, když jsem o tom dál přemýšlel. Smrt jsem už na vlastní oči viděl. Ne nijak brutální, aspoň teda ne fyzicky. Po té psychické stránce bylo hrozně těžké sledovat svá mrtvá vlčata, která vlastně vůbec nedostala příležitost tenhle svět poznat. Byla tak maličká a nehybná.
Zakroutil jsem raději hlavou a zhluboka se nadechl. Vzduch byl vlhký a dešťové kapky mi bubnovaly do hřbetu. Zašklebil jsem se. Ani nemělo cenu si oklepávat přebytečnou vodu z kožichu, protože během pár minut by stejně těžký jako před chvilkou. Využil jsem toho, že jsem měl po cestě řeku a napil se. Kdo ví, kdy ještě nějakou potkám, a tak jsem si to pojistil. Vydal jsem se někam na východ.

// Východní hvozd (přes Galtavar)

// Přihlašuji Thorana

Počet bodů: 40
Směna:
25 bodů za 25% slevu u Života
15 bodů za 50 květin
Navíc: 2x bonus štěstí

Se zveřejněním výtvorů souhlasím :) Děkuju za skvělou akci, moc mě bavila

Tkalcovská ulice 2
// Erynijský les (přes Západní Galtavar)

Bloudil jsem lesem, užíval si, že na mě až tolik neprší. Vzhledem k tomu, že jsem se stále pohyboval v místech, které jsem tak dokonale neznal, byl jsem obezřetný. Najednou jsem mezi jedlemi zahlédl nějaký objekt. Přimhouřil jsem oči a váhavě zastavil. Zajímalo mě, co to může být, protože nic takového jsem v žádném lese ještě nepotkal. Vypadalo to jako nějaká stavba. Přimhouřil jsem oči, a ještě se chvilku rozhodoval. Nakonec jsem se vydal kupředu. Vždyť nic nemohu ztratit, pomyslel jsem si a zhluboka se nadechl, jako bych si chtěl dodat odvahy.
Ocitl jsem se u zřícené stavby a chtěl jsem pokračovat ještě dál. Jenže do čenichu mě udeřil nepříjemný pach. Byl to vlastně zápach. Děsně tu něco smrdělo. Nakrčil jsem čumáček, ale neodradilo mě to a chtěl jsem pokračovat kupředu. Jenže právě v tom mi chtěla majitelka zříceniny zabránit. Před očima se mi mihnul její zářivě zelený ocas. Nevěděl jsem, že to byla ona. Marion mi o místních bozích nestihla říci. „Nikam, nikam, smradlavý skřete,“ zaslechl jsem za svými zády zhrublý hlas. Já se zašklebil. Nevěděl jsem, s kým mám tu čest, navíc už jedna vlčice si ze mě dneska chtěla udělat dobrý den a já nemínil být nějaký boxovací panák. Copak všem dneska hráblo? pomyslel jsem si. „Nemyslím si, že já jsem ten, kdo smrdí. Celá ta zřícenina zapáchá hnilobou,“ odvětil jsem a až v tu chvíli se na cizinku obrátil. Zabíjela mě pohledem a svým zářícím ocasem švihala ze strany na stranu. Byl dlouhý, jako by snad ani nebyl vlčí. Mrkl jsem a v tu chvíli jsem viděl jen zelenou barvu. Velmi rychle mi došlo, že je tak blízko a zírám si do očí. „Víš ty vůbec, kdo já jsem, skrčku?!“ zavrčela. Její smradlavý dech mi ulpěl na čichových buňkách v čenichu. Ztěžka jsem polkl a pomalu zakroutil hlavou. Tak tady jsem asi něco hodně pokazil, zaúpěl jsem v duchu. Ona se zasmála, ačkoliv na té situaci nebylo nic k smíchu. Zase odskočila a já stál na místě, ani se nehnul. Cítil jsem se jako paralyzovaný. Své tělo jsem měl lehce přikrčené k zemi a uši jsem přitiskl k hlavě. Z vlčice jsem cítil dost špatnou energii. A ty její zářivé drápy mě zkrátka děsily. „Jsem Smrt, ta nejmocnější gallirejská bytost!“ nafoukaně pozvedla bradu a odhalila nažloutlé zuby. Byla nechutná, ale věřil jsem jí, že byla mocná. Její jméno vypovídalo o všem
„Vyrušil jsi mě, a to já nemám ráda. Mohla bych ti zakroutit krkem,“ přitom zvedla pravou tlapu a zeleným drápem i na krku načrtla imaginární přímku, „ale to nechceš, ne?“ Okamžitě jsem zakroutil hlavou. Smrt se samolibě zachichotala. Dostala mě do úzkých, a to bylo jejím cílem. „Zalichoť mi,“ vyzvala mě a sedla si. Přitom veledůležitě švihala ocasem, snad jsem to měl brát jako výhružku. Na chvilku jsem sklopil pohled do země. Přemýšlel jsem. Něco mi ale říkalo, že bych si měl pospíšit, že Smrt nerada čeká. Dávala to jasně najevo tím švihám ocasem. Přemýšlej, Thorane, přemýšlej, znělo to až zoufale.
„Tvůj pohled ostrý jako meč, až jsem ztratil řeč. Elegantní dáma přede mnou stojí, ničeho a nikoho se nebojí. Zelená ti moc sluší, překrývá tvou prohnilou duši. Snad už bych měl jít a tebe nechat být. Splnil jsem úkol tvůj a zachránil si život svůj?“ blekotal jsem a občas se odmlčel. Smrt se šklebila a dál švihala ocasem. Já se trochu napřímil a udělal několik kroků vzad. „Už na tebe nemám náladu. Vypadni!“ zavrčela a já se už dál nedohadoval. Utíkal jsem nejrychleji, jak jsem mohl.

// Řeka Mahtaë (přes Západní Galtavar)

// Medvědí řeka (přes Mahtaë)

Tlapy mě zavedly do ne příliš vzdáleného lesa. Prakticky jsem jen šel podél koryta řek. Vzpomínal jsem si, že tímto směrem bylo asi to velké jezero, které mi ukázala má kamarádka. Švihl jsem ocasem z jedné strany na druhou a zvedl zrak k nebi. Pořád pršelo jako blázen, takže jsem malý úkryt v podobě korun smrků docela uvítal. Rozhodně to nebyla ochrana dokonalá, stejně mi občas na čelo spadla jedna velká kapka. Voda se asi lépe drží na listnatých stromech, přemýšlel jsem. Podlé mé teorie listy plnily funkci shromaždovače vody mnohem lépe než jehlice smrků. Po nich kapky stejně stékaly a kapaly na zem, popřípadě na vlkovu hlavu.
Zpomalil jsem, bloudil jsem skrze smrkový les a zhluboka se nadechl. Vzduch se tím deštěm krásně pročistil, jen co je pravda. Nebyl ani tak chladný, ale předpokládal jsem, že teploty se budou stále snižovat. Zima už přeci jen byla za dveřmi. Při vzpomínce na to nepříjemné roční období jsem se zachvěl. Když byly velké mrazy a vlk se spoléhal sám na sebe, mohlo to být i docela nebezpečné. Nebyl jsem povahou tulák, měl jsem rád klid a řád smečky. Jenže žádnou jsem nepotkal. Věděl jsem o té, ze které byla Marion, ale zatím jsem neměl pocit, že by se měl někam přidat. Však jsem tu byl jen pár měsíců, ještě jsem se po Galliree ani nerozkoukal.

// Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

// Šakalí pahorkatina

Rozešel jsem se směrem k řece, jejíž bublání jsem slyšel každým metrem zřetelněji a zřetelněji. Rozklusal jsme se. Zem se za tu malou chvíli stihla změnit v bahenní lázně. Tak proto měla ta podivínka celou hlavu od bláta, ušklíbl jsem se. Pořád jsem nechápal, co to mělo znamenat. Mělo to být snad vtipné? Možná by i bylo, kdyby na mě zrovna nezavrčela. Vrčení obecně nebylo nikdy dobré. Kromě hravého vrčení, ale tohle to určitě nebylo. Jasně, je přeci úplně normální vrčet po cizím vlkovi… A ještě úplně bezdůvodně! zašklebil jsem se a rozhodl se, že na tu cizinku na nějakou dobu zapomenu.
A šlo to velmi dobře. Umyl jsem si tlapy v řece, když jsem se přes ni přebrodil. Nevydržely dlouho čisté. Jakmile jsem byl na druhém břehu, zase jsem je měl nehezky obalené v blátě. Zašklebil jsem se a nějakou dobu si je prohlížel. Všiml jsem si ale, že v mém zorné poli je i otisk jiné tlapy - medvědí. Přejel mi nepříjemný mráz po zádech. Tak tady už nestrávím ani minutu, zaťal jsem zuby a rozklusal se kupředu. Otisk vypadal docela čerstvě, ale musel jsem doufat, že ten déšť všechen můj pach smyje. Nevěděl jsem, jestli by osamocený medvěd šel po osamoceném vlkovi, ale raději jsem tomu hodlal předejít. Takže jsem ještě o něco přidal do kroku.

// Erynijský les (přes Mahtaë)

Tkalcovská ulice 1
// Středozemní pláň (přes Midiam)

Mířil jsem směrem na sever, přitom jsem přebrodil další řeku. Znovu jsem si potvrdil, že vody obecně je v tomto kraji opravdu požehnaně. A konečně měla i nějakou normální barvu! Ne nějakou jedovatě černou. Tato řeka byla krásně průhledná, přesně taková má být každá slušná řeka. Krátce jsem se napil a pak pokračoval dál.
Zaujala mě totiž skalnatá pahorkatina. Za prozkoumání přeci nic nedám, aspoň poznám nějaké další hezké místo, řekl jsem si a energickým krokem vyrazil kupředu. Přišel jsem k ní z východní strany a zastavil se před prvními kameny. Musel jsem uznat, že nebyla moc dobře přístupná. Vzduchem se do toho nesl poměrně výrazný pach šakalů. Ti záprtkové dokázali být opravdu otravní, zvláště pokud se na vás sesypala celá skupina. Začal jsem ale stoupat nahoru, navzdory výraznému pachu příbuzné psovité šelmy. Skákal jsem vzhůru po jednotlivých kamenech a dával si pozor, aby se mi jedna z tlap nezaklínila do větších škvír. To by bylo sakra nepříjemné. Nevyškrábal jsem se teda až na úplný vrchol, ale byl tu krásný výhled směrem na jih. Rozednívalo se, ale o hezký východ Slunce jsem byl ochuzen. Počasí totiž bylo vyloženě podzimní - pršelo a foukal vítr. I tak mi to nedalo. Pozvedl jsem bradu k zataženému nebi, zavřel oči a zavyl. Vytí nebylo nijak hlasité, rozhodně nebylo slyšet až do vedlejšího území. Bylo ale hezky melodické.
Otřásl jsem sebou, abych ze sebe netřásl ty kapky, které si našly cestu do mých očí. Počasí na cestování nebylo ideální, ale já přeci nebyl z cukru. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl členem žádné smečky, neměl jsem ani žádný úkryt. No, třeba nějaký najdu, pokud by ten déšť neustával, pomyslel jsem si. Pomalu jsem seskákal z kamenů na stabilní zem a vydal se dál.

// Medvědí řeka

Zadumaně jsem sledoval, jak se měsíc začal zahalovat do mraků a po několika minutách začalo pršet. Vydatně a vypadalo to, že si na déšť budu muset zvyknout - nezdálo se mi, že by to byla jen nějaká přeháňka. Odfrkl jsem si. Začalo svítat, protože jsem zpozoroval, že už nebyla tak černočerná tma. Jenže o pořádný východ Slunce jsem byl ochuzen. Přes ty mraky nešlo vůbec vidět.
Mrskal jsem ocasem ze strany na stranu a zadíval se do země, aby mi do očí zbytečně netekly kapky vody. Pak jsem viděl rozostřeně a nebylo to nic příjemného. Můj kožich byl do pár minut úplně promoklý. Ne že by mi to vyloženě vadilo, nebyl jsem jeden z těch vlků, kteří musí být pořád pěkně načančaní a když nejsou, mají z toho depresi. Nicméně to bylo trochu nepříjemné.
Myšlenkami jsem bloudil někde daleko od tohoto místa, takže jsem polevil v pozornosti a nevnímal, co se dělo kolem mě. To se mi během chviličky pěkně vymstilo. Najednou jsem těsně vedle svého ucha zaslechl zavrčení. Vyskočil jsem a o úctyhodný kus dál doskočil na všechny čtyři. „Co to má sakra znamenat?“ zavrčel jsem nazpátek a naježil se po celém hřbetě. Stála přede mnou vlčice. Na ty jsem nebyl zvyklý být zlý, ale ona mi nedávala jinou možnost! Neznal jsem ji. Její kožich hrál různými barvami od bílé, béžové po černou. Byl jsem si zcela jistý, že jsem ji nikdy neviděl. „Zbláznila ses?“ ušklíbl jsem se a přejel ji opovržlivým pohledem. Mrskl jsem ocasem ze strany na stranu, obrátil se k ní zády a rozeběhl se od ní pryč. Co jiného bych taky měl dělat? Na takové fórky jsem neměl úplně náladu.

// Šakalí pahorkatina (přes Midiam)

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Zhluboka jsem se nadechl nočního vzduchu a ohlédl se za sebe na tu odpornou černo řeku. Přišla mi jako jedovatá. A kdoví, třeba skutečně byla, nehodlal jsem se obětovat, abych to zjistil. Klidným krokem jsem šel kupředu a rozhlížel se kolem sebe. V noci místa vypadala trochu jinak než za slunečního svitu. Byl jsem si jistý, že na tomto místě jsem už byl. Směrem na jih je ta louka s vlčími máky, kde o mě Marion zakopla, pomyslel jsem si a při vzpomínku na tu vlčici se drobně usmál. Nevěděl jsem, kde jí je konec a trochu jsem si to vyčítal. Ani jsem se s ní nerozloučil, prostě mi utekla a já už neměl sílu ji dohánět. Tehdy jsem měl v tlapách už dost kilometrů a potřeboval jsem si odpočinout. Nebyl jsem tak mladý jako ona, neoplýval jsem přílišnou energií. Něco mi ale říkalo, že Marion byla svou energickou povahou výjimečná. Ne každý byl takový. Nebo jsem v to aspoň doufal!
Rozhodl jsem se, že se tu na chvilku zastavím a odpočinu si. Neměl jsem cíl, takže jsem nikam nespěchal. Zavětřil jsem a došlo mi, že tu cítím nedávný pach Tasy. Ušklíbl jsem se a zamračil se. Neměl jsem na tu vlčici dobré vzpomínky. V její přítomnosti jsem se necítil dobře, něco mi na ní nehrálo. Přišla mi falešná a já o takové vlky ve svém životě opravdu nestál. Její oči byly zlé, zkažené. Takže jsem usoudil, že bude jedině dobře, když se jí budu vyhýbat. Byla divná. Usadil jsem se a pohlédl na nebe. Kochal jsem se Měsícem, kterého sem tam zakryl nějaký mrak.

Příčná ulice 2
// Říční eso

Šel jsem dál tmou. Neměl jsem tušení, kam mě mé novy zavedou. Nějaké nové vlčí pachy jsem tu vůbec necítil. Ale však to je dobře, aspoň mě nebude nikdo otravovat, pomyslel jsem si. Zjistil jsem totiž, že vlci ke měn přicházeli sami od sebe, aniž bych o to nějak stál. Marion byla skvělým případem, ta vlastně o mě doslova zakopla. Naštěstí to ale byla milá náhoda. Při vzpomínce na ni jsem se drobně pousmál. Byla moc milá, jen tedy na můj vkus dost hlasitá. Je svá, pomyslel jsem si. Cestovali jsme spolu docela dlouho, hlavně fakt daleko. Ukázala mi snad všechny vodní plochy, které na Galliree existovaly, a to se mi do budoucnosti určitě bude hodit.
Z přemýšlení mě vytrhl zvláštní zvuk, jako by mi těsně nad hlavou přeletělo nějaké zvíře. Okamžitě jsem se zastavil a nastražil uši. Nenechám se přeci vylekat každým zvukem, ušklíbl jsem se nad svou ustrašeností. Nebýval jsem takový, asi jsem se jen nějak špatně vyspal. Stál jsem a poslouchal. Ty zvuky křídel jsem pořád slyšel. Na nějakého ptáka, byť většího, se mi to zdálo ale moc hlasité. Tak zvláštně těžkopádné. Ptáci většinou létali velmi tiše a když ne to, tak aspoň ladně. Pozvedl jsem zrak k nebi. Mezi mraky vykukoval Měsíc. Nebylo jasno, ale i tak na náš kraj házel trochu měsíčního svitu. Nebyla vyloženě úplná tma. A v tom jemném bílém světle jsem zahlédl toho tvorečka, který před chvilkou udělal nálet na mou hlavu. Byl to netopýr a nebyl jeden. Nacházelo se tu snad celé hejno. Různě se kolem sebe proplétali a ani jednou do sebe nenarazili. Na první pohled mi jejich létání přišlo dost chaotické, zmatené. Oni v tom ale měli nějaký nepochopitelný systém.
Ještě chvilku jsem se jimi kochal, než jsem se zase rozešel kupředu. Čekala přede mnou nějaká další řeka, ta ale byla tmavá. Tady někde jsme se s Marion rozešly. A vzpomínal jsem si, že z barevné vody se rozhodně nemá pít. Ani z toho rudého jezera, i když mě má kamarádka ujistila, že je to naprosto bezpečné.

// Středozemní pláň (přes Tenebrae)

Příčná ulice 1

Byl jsem zahalen do tmy, což na mé ještě téměř zalepené oči nebylo nic dobrého. Vzbuzení se do ostrého poledního sluníčka by určitě bolelo, ale probralo by mě to mnohem rychleji. Předpokládal jsem, že takhle budu ještě nějakou dobu duchem nepřítomen. Leže jsme stočený v klubíčku, ocas jsem si ze svého obličeje už sundal a tiše jsem pozoroval okolí, kam jsem bez pohybu hlavou dohlédl. Nedaleko ode mě hučela voda a celkově tu byl klid. I tak jsem ale měl takový nepříjemný pocit.
Tak jo, Thorane, je čas vyrazit někam dál, pomyslel jsem si. Už jsem tu byl dost dlouhou dobu. Spal jsem jako dudek, ale aspoň jsem měl jistotu, že jsem svou energii dobil na maximum. Cítil jsem se rozhodně svěže, jen tělíčko jsem měl celé ztuhlé. Pomalu jsem se ze svého klubíčka začal rozmotávat. Nejprve jsem před sebe natáhl své přední tlapy a pořádně si zívl. Tím jsem uvolnil nepříjemné napětí v kloubech čelistních.
Už už jsem se zvedal z chladné země, když se najednou ozvalo hlasité šplouchnutí. V tu chvíli jsem byl na nohou. Okamžitě jsem se začal rozhlížet kolem sebe, s očima vytřeštěnýma a srdce mi tlouklo nepříjemně rychle. Měl jsem úplně pocit, že mi za chvilku proskočí přes hrudník. Celý hřbet se mi naježil, protože už jsem očekával, že na mě skočí nějaký nepřítel. Intuitivně jsem se přikrčil. Nevěděl jsem, co jsem čekal. Že nepřítel skočil do řeky jen proto, aby se mi sekundu potom zavěsil na krk? To snad ani nebylo ve vlčích silách, ne? Postával jsem na místě a čekal. Ten zvuk se ozval zase. Už mě nevylekal, ale bylo to i ta podezřelé. Vzchopil jsem se, sebral veškerou svou odvahu a napřímil se, abych se zadíval do míst, odkud se zvuk ozval. Šel přesně od koryta řeky. Přimhouřil jsem oči a přiblížil se. V měsíčním svitu byla hladina hezky osvětlená a já s všiml, jak se tam zrcadlí ryby, které plavaly proti proudu. A jedna z nich po chvilce vyskočila a šplouchnutí vydalo úplně stejný zvuk, jaký mě tak vylekal.
Občas jsem fakt neskutečný, ušklíbl jsem se a sklonil hlavu k vodě, abych se napil. Po osvěžení jsem přebrodil řeku a vydal se dál na západ. Tušil jsem, že někde tam jsem se rozešel s Marion.

// Ježčí mýtina

// Ježčí mýtina

Opravdu jsem se přiblížil k další řece. Ta už ale vypadala normálně, žádné nezvyklé zbarvení neměla. Takže jsem předpokládal, že nebude ničím zvláštní, že nebude otrávená. Z rudého jezera ani z černočerné řeky bych se totiž nenapil. Ani bych tam pro jistotu nevkročil. Kdo ví, třeba by tam byla nějaká žíravina.
Zastavil jsem se u říčního koryta a sklonil hlavu, abych se mohl plnými doušky napít. Voda byla příjemně osvěžující a zahnala mou žízeň. Můj promoklý kožich byl ztěžklý a nikam dál už se mi pochodovat nechtělo. Takže jsem se od řeky malinko vzdálil, jen aby mi nehučela přímo do ucha. Kvůli dešti jsem necítil pachy vlků, kteří tu byli nebo jsou, takže jsem nemusel z vlčí společnosti zbytečně stresovat. Lehl jsem si a stočil se do klubíčka. Nechal jsem na sebe dál pršet, nic jiného mi nezbývalo. Žádný úkryt tady nebyl, ale nebyl jsem přeci z cukru, takže takový letní deštík budu muset zvládnout. Uši jsem sklopil ke krku a celý se uvolnil. I tak jsem byl ale v pozoru, kdyby se něco dělo. S každým zvukem jsem střihl jedním uchem, abych rozpoznal, jestli se jedná o něco, čemu bych měl věnovat pozornost, nebo ne.

// řeka Tenebrae

Tmavou řeku jsem nechal za zády. Už jsem se naučil, že vody tady na Gallirei asi nebude vždycky průhledná. To rudé jezero tomu bylo důkazem. Marion mi sdělila, že za barvu oné vodní plošiny mohou nějaké řasy. U řeky jsem si ale tak jistý nebyl. Možná byla jen nechutně špinavá, proto se jevila jako černá. A to je tedy pěkně nechutné, pomyslel jsem si a drobně se ušklíbl. Čím by ale mohla být znečištěná? Na tuhle otázku asi jen tak nenajdu odpověď, musel bych se jedině hodně pídit a ptát se, a to jsem neměl moc ve zvyku.
Mé tlapky vkročily na měkký povrch louky. Tady jsem se zdržovat nechtěl, protože z dálky jsem slyšel šumění další řeky. Tam přeji jen bude trochu příjemněji. Nebyli tu ani žádní vlci, takže pro mě bylo naprosto zbytečné se tu zdržovat. Ťapal jsem dál.

// Říční eso