Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumenský hvozd (přes Ohnivé jezero)

Z lesa jsem nevyběhl tak rychle, protože jsem přeci ještě nesl ten list se slzičkami sarumenské Bety. Ťapal jsem se zdviženou hlavou a rozhodně to nebyl nepřirozenější pohyb. Byl jsem celý v křeči, protože jsem se bál, že bych naši cennou surovinu mohl nějak vylít, a to by se nám opravdu nehodilo. Nemohli jsme po Wolfi žádat, aby se znovu rozplakala. Už tak se mi zdálo, že zabředla do myšlenek, na které by nejradši zapomněla.
Zaregistroval jsem Marion vedle svého boku. Neodvážil jsem na ni otočit hlavu, pořád jsem jen zíral před sebe, abych náhodou o něco nezakopl. Obecně jsem nechtěl dělat příliš prudké pohyby. „Sám jsem se toulal. Potkal jsem dost divnou vlčici, která mě docela vylekala. Byla celá od bláta a krve. A dokonce jsem narazil na vlčici, říkala si Smrt. Ta teda byla mnohem děsivější,“ povykládal jsem jí zkráceně to, co jsem dělal, když jsme se neviděli. Rozhodně to pro většinu vlků nebylo nic záživného, ale já si takhle vystačil. Nad další otázkou jsem se zamyslel. „Nemám žádné plány,“ přiznal jsem se. Takhle jsem prostě žil, ze dne na den, bez jakýchkoli plánů do budoucna. Když se blíží zima… Možná by stálo za to najít si nějaké místo, kde ji budu trávit.
Nejhorší na tom bylo, že jak jsem držel ten list, nemohl jsem se ani podrbat. Přirozeně by se totiž mé tělo třáslo a kdo ví, jak by to slzy vydržely. Musel jsem ještě víc zatnout zuby, běžet a doufat, že Alfieho sestra nebyla příliš daleko. „Promiň, Alfie, zdrželi jsme se ještě v Sarumenu,“ oslovil jsem vlče, když jsem k němu doběhl. Marion mi byla v patách, pokud se jí teda zase nevytratila paměť a nezapomněla, kam jdeme a z jakého důvodu. Měli jsme důležitou misi. Krátce jsem si povzdechl a vší vůlí se snažil nepodrbat. „Myslíš, že už je Pippa blízko?“ zeptal jsem se Alfieho. Cesta zpátky k jezevcům už tak byla docela daleko. Nedokázal jsem si představit, že třeba budeme muset obejít celou Gallireu křížem krážem, abychom ji našli.

// Náhorní plošina

Mlčky jsem sledoval matku s dcerou a pak se k mým uším donesl Alfieho hlas. Zastříhal jsem jimi a tyrkysové oči obrátil na mladého pána. Měl hned několik otázek. Očka mu zase ta zářila, takže i kdybych chtěl, nemohl jsem ho ignorovat. To prostě nešlo. „Je chladněji než v létě a jak tvůj dech přijde do styku se studenějším vzduchem, stane se z něj pára, která je viditelná. Nedá se chytit, protože… Pára se zkrátka chytit nedá,“ vysvětlil jsem polopaticky a jednoduše. Ve skutečnosti to určitě bylo mnohem složitější, ale já ty detaily neznal. Takhle mu to bude určitě stačit. Pak se přestal ptát na svůj dech a přešel na to, že se dny zkracují. Byl opravdu všímavý a zajímal se o věci, které asi mnohá vlčata v jeho věku nepostřehnou. „Blíží se zima, to jsou dny vždycky kratší,“ vysvětlil jsem a zarazil se. Tentokrát jsem myslel dopředu a napadla mě otázka, kterou by mi mohl Alfie záhy položit: Proč? „Upřímně nevím, proč tomu tak je. Ale dny se zkracují každou zimu, to je prostě fakt,“ dodal jsem.
Dál jsem přihlížel tomu, jak se vlčice vybavují. Marion toho říkala tolik, že jsem její monolog začal nevědomky filtrovat. Mé uši zachytily jen to, co se přímo vázalo k naší misi, nebo obsahovalo mé jméno. Nic víc jsem nějak neměl energii zpracovávat. Alfie znal sestřin pach, takže by nás k ní mohl dovést, pokud od jejího odchodu neuběhla příliš dlouhá doba. Řekl, že půjde napřed, ale mně se ho moc nechtělo nechávat samotného moc dlouho. Kdo ví, co se mimo bezpečí smečkového lesa pohybovalo za individua.
Trochu naléhavě jsem pozoroval dvojici vlčic. Wolfi se skutečně rozplakala a darovala nám asi víc, než jsme potřebovali. Nervózně jsem přešlápl z tlapy na tlapu. Nevěděl jsem, jak na její pláč reagovat. Byl jsem pro ni úplně cizí, měl bych ji i přesto nějak utěšovat? Sdělila nám, jak taková jednorožec vypadal. To byla tak nápomocná informace! Konečně jsem si dokázal představit nějaké zvíře - s rohem na hlavě. Toho určitě nepřehlédneme. Střihl jsem ušima a podíval se na Marion. „Věřím, že je váš les krásný, ale musíme za Alfiem,“ připomněl jsem jí, „nemůžeme ho nechat samotného.“ Zvlášť když jsme měli nějaké poslání. Museli jsme najít Pippu a jednorožce.
Konečně jsem se trochu osmělil a k vlčicím přistoupil. S blechami už jsem to nemohl víc zhoršit. „Alfiemu se nic nestalo,“ utěšoval jsem ji, když jsem se k ní dostal a povzbudivě na ni mrkl. „Určitě na nás čeká před lesem. Musíme sehnat ještě několik přísad do toho lektvaru, aby nás jezevci zbavili blech, vzpomínáš?“ připomněl jsem jí jemně. Nechtěl jsem vyloženě poukazovat na to, že zase něco zapomněla, ale nemohl jsem dělat, že se nic neděje a že se tu můžeme klidně procházek. „Moc děkujeme,“ obrátil jsem se na Betu a přátelsky mávl ocasem. Pak jsem se sklonil k listu se slzami a opatrně jej zvedl. Chtěl jsem být gentleman, aby se s tím nemusela tahat má kamarádka. „Tak pojď, Mari, musíme za Alfiem,“ vyzval jsem ji, aby mě následovala. Mluvení s řapíkem listu mezi zuby bylo docela komplikované. Pokývl jsem hlavou na rozloučenou Maričině mamince a pak se otočil a pomalým klusem zmizel z lesa stejně jako malé vlče. Rychleji to nešlo, nemohly se mi ty slzičky vylít.

// Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

Alfie se rozhodl, že zůstane u mě. Asi mu taky bylo blbé jít blíž, když jsme byli infikováni blechami. Maričina maminka už ale ty potvůrky chytla od své dcerky, takže jsme tu situaci nemohli nijak víc zkazit, ale takhle jsem se cítil lépe. Nacházel jsem se na území smečky, do které jsem nepatřil. Rozhodně jsem se nehodlal kvartýrovat Betě přímo pod čumák. Alfie se mě snažil uklidnit podobnými slovy, jaké jsem si opakoval stále dokola v hlavě. Jsme tu, abychom splnili úkol. Jako tým, nemůžu je v tom nechat, dlouze jsem vydechl a zamával přátelsky ocasem, abychom jeho povzbudivý monolog nenechal úplně bez odezvy.
Pídil se po své sestřičce, protože jsme potřebovali její zoubek. Nechtěl jsem si dopředu představovat, jak jí ho budeme páčit z tlamy. Na to snad přijdeme na místě, nebylo třeba si tím zatěžkávat mysl takhle v předstihu.
Mlčky jsem se na dvojici vlčic díval a přemýšlel jsem, že asi takhle by měl vypadat vztah mezi rodičem a potomkem. Naše matka byla k nám vlčatům vždycky dost odměřená, jako by nás snad ani neměla ráda. Dost mě to tehdy trápilo. Dodnes jsem nevěděl, co jsme jí udělali, že se k nám chovala jako k cizím, ne-li hůř.
Wolfi, jak ji Alfie oslovil, byla naštěstí tak hodná, že souhlasila s tím, že nám nějakou slzičku vypláče. Ono jí už asi nic nezbývalo, když jsme sem tak nakráčeli.
Marion byla tak bystrá, že si všimla velkého listu, na kterém bychom tu slzu mohli přenést. A hlavně ji neztratit, pomyslel jsem si. Až nyní mi došlo, že každý budeme muset nést jednu ingredienci do toho zázračného lektvaru. A bylo to logické. Všechno nemohl nést jen jeden vlk. Přešlápl jsem z nohy na nohu a přemýšlel, kam ta Pippa, Alfieho sestřička, mohla jít. Doufal jsem, že nebude moc daleko. Opravdu se mi nechtělo jít až na druhý konec Gallirei. Musel jsem se znovu podrbat. Připomněl jsem si tak, že vlastně udělám všechno, cokoliv, jen abych se těch blech zbavil. Takže i cesta kolem celé Gallirei připadala v úvahu.

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Marion polemizovala nad tím, jak takový jednorožec vypadá. A byl docela problém, že jsme evidentně ani jeden nevěděli, jak si konkrétní zvíře představit. Měli bychom se někoho zeptat, pomyslel jsem si, ale koho? Vlčice se sklopenými oušky ale přišla s dobrým nápadem, na který jsem nemohl zareagovat jinak než: „To je výborný plán, Marion.“ A opravdu byl. Mamky vždycky věděly všechno nejlépe. Teda asi… O mě se moje mamka nikdy moc nestarala.
Objevila se před námi bílá vlčice s tmavým hřbetem a podle Maričiny reakce jsem poznal, že to byla její maminka. Měly velmi podobný pach. Zpomalil jsem, abych jim aspoň na těch pár sekund dal ještě kousek soukromí. Marion vlčici vítala, jako by se neviděly několik týdnů. Zastavil jsem se v úctyhodné vzdálenosti, protože v mém kožichu pořád pobíhaly blechy. Těch se ale sarumenská Beta díky své dceři také nezbaví. Vyčkal jsem, až se Marička trochu vykecá a pak v rychlosti pozdravil a omluvil se: „Zdravím a omlouvám se, že jsem sem takhle vtrhnul s nimi. Jsem Thoran.“ Podíval jsem se na Alfieho. Oni dva byli členové smečky, já nikoliv a nevyčkal jsem na hranicích. Chtěl jsem ale dohlédnout na to, že všechno proběhne v pořádku a získáme, co bezpodmínečně potřebujeme, abychom se zbavili blech. Několikrát jsem se ještě podrbal, ale neudělal ani krok.
Marion vysvětlila, co se stalo. Sice řekla, že potřebujeme nějaký ten jednorožčí chlup, ale už neřekla, proč jsme šli sem. Náhle začala polemizovat nad tím, jak si ty blešky pojmenuje. To by tu byla do zítra, pomyslel jsem si a švihl ocasem. „Bude to znít šíleně,“ začal jsem a nejistě přešlápl z jedné nohy na druhou a podíval se Betě do tváře, „ale potřebujeme, abys nám vyplakala jednu slzičku. Je potřeba k tomu, abychom zastavili tu bleší invazi.“ Pro efekt jsem se musel podrbat. Čím delší dobu jsem vydržel bez podrbání, tím větší nutkání jsem měl. A bylo to naprosto příšerné! Jestli to bude trvat příliš dlouhou, vydrbu si na krku a břiše krvavé rány.

// Jezevčí les (přes Říční eso)

Pověděl jsem Alfiemu vlastně všechno, co jsem o jezevcích věděl. O těchto šelmičkách jsem si nemyslel, že jsou nějak zajímavé. Nekonkurovali nám v lovu, z mého pohledu toho opravdu moc nedělali, jen se váleli někde v norách. Pokud zrovna nesedí v kroužku a nedebatují, krátce jsem se ušklíbl se podíval se na vlče. „Ano, správně,“ přikývl jsem a zastříhal oušky.
Dvě položky na seznamu jsme měli splněné - zoubek malého vlčete a slzu člena Sarumenské smečky. Mně v hlavě pořád visel ten jednorožec. Přemýšlel jsem, zda si z nás jezevci nedělali srandu a nějaké takové zvíře skutečně existovalo. Nevěděl jsem, jak by mělo vypadat, natožpak kde by mělo žít.
Zaregistroval jsem, že nám Alfie nestíhá, tak jsem raději zpomalil. Tak nějak mi v tom chaosu nedošlo, že nemá tak dlouhé nohy a tím pádem nemůže jít tak rychle. Tohle tempo by ho mohlo vyčerpat rychleji než nás. Sarumen naštěstí odsud nebyl moc daleko, tam jsme si mohli na chvilku odpočinout.
Marion, která nám na chvilku zmizela z dohledu, nám běžela naproti. Nechtěl jsem ji ztratit už podruhé během několik desítek minut. To by bylo sakra špatné. Cítil jsem nepochopitelnou potřebu ji mít pod dozorem. Chovala jsem víc jako vlče než malý Alfie, a to bylo co říct. Přišla mi jako vlče uvězněno v dospěláckém těle. A radši jsem ji chtěl mít pod dohledem, než aby něco vyvedla, a ještě si ublížila. Otřela se o mě bokem a pak trochu zpomalila, aby šla naším tempem. „Toho jednorožce budeme muset asi nějakou dobu hledat,“ pověděl jsem. Pochyboval jsem totiž, že by se nám objevil před očima jen tak.
Vzpomínal jsem si, jak mi Marion vyprávěla, že její rodiče jsou sarumenské Bety. Tím pádem to byli dokonalí kandidáti na darování slzy. Ale jak ji rozpláčeme? přemýšlel jsem. Toť byla otázka, na kterou jsem ještě neznal odpověď, ale byl jsem si jistý, že až budeme na místě, něco společně vymyslíme. Marion dokonce řekla, že mě své mamince chce představit. „Uh, dobře,“ zamumlal jsem trochu rozpačitě a střihl ušima. Plán jsme měli výborný a já doufal, že se nám všechno podaří. Těch blech jsme se totiž museli co nejrychleji zbavit, zvlášť když jsme je zákonitě museli přenést na další vlky, abychom získali všechny ingredience do lektvaru. Snažil jsem se se skupinkou držet krok, ale stejně jsem musel občas zastavit a podrbat se.

// Sarumen (přes Tenebrae)

Přitočil se ke mně malý Alfie. Otočil jsem se, ale Marion jsem nikde neviděl. Snad se jí nic nestalo, zadoufal jsem. Vždyť byla hned za mnou! Nechápal jsem, jak se na tomto malém kousku cesty mohla zapomenout. Chtěl jsem jí nechat čas, třeba ještě dorazí. Možná ji zaujala zase nějaká kytička. Podíval jsem se na svého malého společníka. Očka mu přímo zářila. Já zamával ocasem a i v těch mých se objevila jistá jiskra. Do úsměvu jsem se ale přesto neměl, protože jsem nebyl zvyklý se usmívat. „Je to taky šelma, stejně jako my vlci, ale hádám, že jídelníček má pestřejší - takovou srnku rozhodně nežere,“ vysvětlil jsem zprvu a pak se na chvilku odmlčel. Když jsem se rozhlédl kolem, musel jsem dodat očividnou věc: „Žijí v norách. A vlastně jsem si vždycky myslel, že přes zimu spí stejně jako ježci.“ Trochu jsem se zamračil. Jestli by to totiž byl fakt, už by dávno měli chrápat, a ne tu plánovat bleší pandemii.
Jezevci si nás konečně všimli. Překvapilo mě, že jim rozumím a oni dost možná rozumí nám. Myslel jsem si, že tu bude nějaká mezidruhová jazyková bariéra. Jedna ze šelmiček na nás začala křičet, že jsme ten soudek neměli otevírat. Jak jsme to měli vědět? pomyslel jsem si. Každý nejdřív jedná, pak si čte návod, až se něco pokazí. Překvapeně jsem střihl ušima, když se jezevci opět semkli a o něčem mluvili. Přišel s podivným řešením. Měli jsme se podílet na výrobě zvláštního lektvaru z ještě zvláštnějších ingrediencí. No tak to je paráda.
Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou a podíval se na zbytek skupiny. Vlčice se samozřejmě daly do jedné skupinky. A konečně se objevila Marion! Měl jsem o tebe starost, povzdechl jsem si a zavrtěl ocasem. Byl veselá, jako vždycky, a už se mě začala vyptávat. „Jednorožec? No, já vlastně nevím,“ zamračil jsem se. Ano, ani já nevěděl všechno. „Ale určitě to bude něco jedinečného, co jen tak nepotkáme,“ dodal jsem. Ale kde bychom to něco měli hledat? Nevěděl jsem. Marion přišla ale s dobrým nápadem. Co jsem si tak vzpomínal, Sarumenský hvozd byl blízko. „Musíme najít nějaký lísteček,“ odpověděl jsem a zamával ocasem. Sice oslovovala jen Alfieho, ale chtěl jsem jim pomoct. Marion bude hlídat vlčátko a já… budu hlídat Marion.

// Ježčí mýtina (přes eso)

// Thoran by se klidně přidal k Alfiemu (pokud by tak neudělala Marion)... Jinak asi klidně můžu nabídnout Storma jako jedinou infikovanou Betu, ať tu verbeš nerozneseme do dalších smeček.
Edit 16:08: Jako jednotlivec můžu zajít k tomu jednorožci O:)

// Houštiny

Všichni jsme se rozeběhli za vlčetem a já ještě dělal doprovod Marion. Nechtěl jsem ji nechat někde samotnou, to by nemuselo dopadnout velmi dobře. Vždyť byla zapomnětlivá, jestli by se jí vykouřilo z hlavy, kam zbytek skupiny odběhl. „Jezevec,“ odpověděl jsem ač trpělivě, tak tiše na její otázku. Třeba takového jezevce nikdy neviděla, nevěděl jsem A až ho uvidí, tak si ho určitě zapamatuje. Anebo taky ne, připomněl jsem si. U Marion jeden nikdy nevěděl. „Ty blechy, hrozně to kouše,“ řekl jsem a na důkaz se zastavil, abych se podrbal za uchem. Hrozně, ale opravdu neskutečně mě celé tělo svědilo. Opravdu jsem nevěděl, co si s nimi počít. Doufal jsem, že se nám nějaké nápovědy dostane právě ve vedlejším lese. Byl jsem zaměstnaný ne úplně lehkou cestou, ale i tak mi přišlo divné, jak Marion náhle zmlkla. Děje se něco? napadlo mě. Než jsem se ale stihl zeptat, už zase mluvila. Takže bylo všechno v pořádku. „Nevím, jak vypadají, jsou maličké. Ale koušou, jsou nepříjemné, a to mi stačí. Víc o nich vědět nepotřebuji, abych se dovtípil, že jsou pro nás špatné,“ odpověděl jsem. Ovšem další otázkou mě trochu dorazila. Neumí používat čumák? krátce jsem se zamračil. Podle pachu přeci musela vědět, že se jedná o samice. „Jsou to vlčice, jména neřekly. Alfie je někde před námi,“ odpověděl jsem už velmi v rychlosti, protože jsem přidal do kroku, abychom co nejdřív byli na místě.
Dorazili jsme ke zbytku skupiny. Jezevčí pach tu byl ještě výraznější, než když jsem tudy procházel prvně. Samozřejmě cestou jsem se několikrát zastavil a zoufale se podrbal. Bylo to k ničemu. Uprostřed lesa seděli v kroužku jezevci. Věděl jsem, že kují nějakou lotrovinu, ušklíbl jsem se při vzpomínce na šelmičku, která na mě vykoukla ze země, když jsem tu odpočíval. Bílá už k šelmičkám mluvila. Upřímně jsem netušil, jestli jí vůbec rozumí. Nicméně les byl stejně zamořený blechami jako předchozí území. Nic jsem nedělal, připojil jsem ke skupince vlčat a vlčete a vyčkával, jak na nás jezevci zareagují. To bylo totiž podstatné.

Za co?! Co jsem udělal tak hrozného, že m to karma takto vrací? šklebil jsem se a pořád se válela na zádech. Za normálních okolností by tohle škrábání bylo příjemné, ale kousance od blech vůbec neustávaly. Naopak jsem měl pocit, že čím více jsem se drbal, tím podrážděnější a agresivnější byly. Já to ale nemůžu nechat jen tak! povzdechl jsem si. Možná kdybych jen nehybně stál, přestalo by je to bavit. Jenže já aktuálně takovou sebekontrolu opravdu neměl.
Marion zaujalo mé jezevčí obvinění. Byla ještě mladá, mohlo být pravděpodobné, že se s touhle šelmičkou ještě nesetkala. Snažil jsem se být v klidu, ale vůbec to nešlo. Pořád jsem se musel ošívat. Posadil jsem se a zase se začal drbat všude, kam jsem tlapou dosáhl. „Jsou takoví černobílí, mají krátké nohy a každý z nich vypadá hrozně tlustě,“ odpověděl jsem rychleji, než jsem původně zamýšlel, ale to tak hrozně svědilo! Nemohl jsem se soustředit na nic jiného, tak jsem jí to všechno sdělil na jeden nádech, abych pak náhodou nezapomněl, co jsem říkal. Pak by totiž mohla vzniknout nesmyslná věta, které by nerozuměla. I když jsem již poznal, že i některé normální věty jí dělaly problém. Marion se zajímala, co je to tam na tom sudu napsané. Mně to v tuhle chvíli nezajímalo. Od okřídlené jsem věděl, že soudek se pravděpodobně přikutálel ze sousedního lesa.
Jako první se na cestu vydal malý Alfie. Nemůže to být nebezpečné? ptal jsem se sám sebe. Podle všeho jsme tam stejně všichni měli namířeno, takže když bude jen o pár desítek metrů napřed, nic se přeci nemůže stát, ne? Marion byla také napřed, ale uprostřed cesty se najednou zastavila. Se zaťatými zuby jsem k ní doběhnul. „To je hrozné, co?“ nadhodil jsem a ušklíbl se. Šel jsem vedle ní, aby se necítila tak sama. Její svěřenec už byl totiž někde vepředu, dvě vlčice ho následovaly a my byli téměř hned za nimi.

// Jezevčí les

Chudinka Mario byla celá posmutnělá. Povzdechl jsem si a podíval se na ty dvě neznámé vlčice. Teď už jste spokojené? pomyslel jsem si, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Vrhnul jsem pohled na ten soudek, kvůli kterému celá tahle nepříjemná situace vznikla. Doufám, že nám za to budeš stát, přimhouřil jsem oči a vykročil směrem k Marion, abych jí trochu zvedl náladu. Nebo jí byl aspoň oporou, aby se necítila tak sama. Jenže než jsem překonal tu několika metrovou vzdálenost mezi námi, zaujalo ji něco v dálce. Kytička? zopakoval jsem si její radostné vykřiknutí. Nálady se jí měnily opravdu rychle. Hotová horská dráha.
Otočil jsem hlavu, abych zkontroloval dění kolem soudku. Viděl jsem, jak se Alfie vrhnul po soudku a ten k mému překvapení povolil. Na pár vteřin jsem zadržel dech. Asi jsem opravdu čekal, že se odtamtud vynoří nějaký démon, o kterém mluvily vlčice. Nic takového se ale nestalo. Místo démonů totiž vyskákaly blechy a vši. Svou ničivostí by se určitě mohly rovnat s těmi nadpřirozenými démonickými bytostmi. „Ale né,“ zavrčel jsem a o pár metrů poposkočil. Nebylo mi to nic platné, ta verbeš byla rychlejší, než jsem si myslel. Začal jsem se drbat - za ušima, na krku, na břiše. A když mi nestačily drápy na tlapách, musel jsem zapojit zuby. S těmi jsem tak akorát dosáhl na lopatky a na hruď. Na dost částí svého těla jsem si nedosáhnul. Bylo to protivné a frustrující. Nevěděl jsem, kde se mám drbat dřív. Celé tělo mě svědilo!
Položil jsem se na zem a začal se válet. Úleva ovšem přišla jen velmi malá na kratičkou dobu. To je snad zlý sen! tiše jsem zavrčel, jako by to ty blechy mělo nějakým způsobem odehnat. Přestal jsem se válet zrovna ve chvíli, když okřídlená vlčice přišla s docela dobrým nápadem. Převalil jsem se ze zad do lehu a drbal si levé ucho, když jsem jí přitakával: „To zní dobře. Za zkoušku nic nedáme. Žijí tam jezevci, to jsou takoví špindírové, že mě ty blechy ani nepřekvapují.“ Vzpomněl jsem si, jak na mě jeden koukal ze své nory, když jsem tam několik minut odpočíval. Určitě tušil, že mu lezu do pasti.

Bílá vlčice neargumentovala moc dobře. Naklonil jsem hlavu na stranu a věcně poznamenal: „Kdybyste tu žily, tak by to tu bylo vaším pachem doslova nasáklé.“ Ušklíbl jsem se a odvrátil pohled jinam. Což rozhodně není, pomyslel jsem si pro sebe, ale dál se k tomuto tématu nevracel. Dovětek té druhé vlčice jsem s dalším úšklebkem ignoroval. Soukromí k čemu? Vždyť to jsou dvě vlčice, došlo mi na co naráželo, ale nějak mi to nesedělo. Soukromí přeci vždycky chtěly páry, ne? Vlk a vlčice. Pak z toho vznikla vlčata. Nah.
Malý Afie ustoupil od vlčic a posadil se ke mně. Vypadal zdrcen tím, že na něj byly vlčice tak protivné. Zvláště ta světlejší. Nemusí si s tím dělat takovou hlavu, však jsou zlé i na nás dospělé, pomyslel jsem si a zase se podíval na skupinku vlčic, proti kterými jsme aktuálně posedávali. Samozřejmě v bezpečné vzdálenosti. Vlček ke mně měl pár otázek. Střihl jsem ušima a sklonil hlavu, abych mu byl blíž. „Nemyslím si, že tam je nějaký poklad… Nijak to necinká. Ale třeba tam je něco cennějšího,“ mrkl jsem na něj. Chtěl jsem se na tu věc podívat už jen z toho důvodu, že si ji vlčice tak moc bránily. Až nezdravě, řekl bych. Přitom jsem pochyboval, že by ony samy věděly, co tam uvnitř je. Jindy by mě asi nic podobného nezajímalo, ale zdejší situace se začala vyvíjet velmi zajímavě.
Marion na nějaký osobní prostor kašlala a najednou byla až v nebezpečné blízkosti vlčic. Tu bílou od toho soudku dokonce odstrčila. Přitom ta před pár sekundami svolila k tomu, abych jim pomohl. Byla tedy otevřená nějaké diskuzi. Nedělej to, povzdechl jsem si. Marion mou snahu o mírumilovné vyřešení konfliktu nevědomky pohřbila. Tohle bílé rozhodně nepomůže se uklidnit. Věděl jsem, že to má kamarádka nemyslela zle, naopak se na všechno a všechny dívala přes růžové brýle. Ale tohle bylo opravdu riskantní. Přizvala mě, abych se na tu věc šel podívat. Různě o tomu čuchala. Postavil jsem se na všechny čtyři, ale pro jistotu jsem ještě zůstával u Alfieho. K těm dvěma cizinkám jsem se nijak nehrnul. Uznal jsem, že Marion nadhodila docela zásadní poznámku. Co když tam není něco, ale… někdo? tahle myšlenka vedla k zamračení. „Se vzduchem toho svedu opravdu jen málo,“ zamumlal jsem na její otázku, zda ovládám nějakou magii. Nemluvil jsem nijak hlasitě, takže mě rozhodně neslyšela, protože byla ponořená do svých myšlenek, jak jsem ji znal. Pak se zeptala na v tuto chvíli úplně nepodstatnou otázku. Ach, Marion, povzdechl jsem si.
Bílá už toho měla plné zuby, Mari od sudu odstrčila a vykřikla, že se v sudu nacházejí nějací démoni. Proč by to ale vůbec chtěly otevřít, když je to tak nebezpečné? přemýšlel jsem. Možná jen tak žvanily a ve skutečnosti bude pro nás všechny překvapením, co se ze sudu vyvalí. Obě vlčice se tedy daly do rozbíjení sudu. Podíval jsem se na Alfieho a pak se vydal blíž k vlčicím. Chtěl jsem dodržet tu dohodu, kterou jsme s bílou udělali, ale dvě vlčice skákající na drobný soudek už byly příliš. Tak jsem zvědavě přihlížel, co se z toho vyvrbí. A kdyby to přeci jen nedokázaly rozbít, přidal bych tlapu k dílu.

Ta nejsvětlejší z vlčic ke mně byla dost držkatá. Ušklíbl jsem se a zhluboka se nadechl. Ani na malou chvilku mě nepřesvědčila, proč by si tohle území měla nárokovat. „Nemyslím si, že si tohle území máte právo přivlastňovat,“ mrkl jsem na ni a kecnul si na zadek na důkaz, že se teda rozhodně nikam nechystám. Ta vlčice úplně klamala tělem. Byla taková drobná s velkýma očima, takže by si jeden řekl, že to bude ztělesnění anděla. A ono ne, ušklíbl jsem se. Ta druhá vlčice se u ní držela, dost možná to byly nějaké známé.
Odkudsi se přiřítila Marion. Překvapeně jsem zastříhal ušima a obrátil hlavu jejím směrem. „Marion, rád tě vidím,“ hlesnul jsem k ní tiše, když se mi vrhla kolem krku. Nebyl jsem úplně mazlivý typ vlka, tahle velká pozornost mi rozhodně nedělala dobře. Už jen to, že vyvolávala moje jméno hodně z dálky. Můžu se propadnout od zem? přál jsem si. Nevadila mi, byla to kamarádka, ale mnohem radši bych si s ní povídal někde o samotě. Ne když tu byly ty dvě nepříjemné vlčice. Za Marion se přihnalo malé vlče - Alfie. Byl roztomilý… Asi jako všichni vlci v jeho věku. Pousmál jsem se a sledoval, jak si to štráduje k dospělým vlčicím. Řekl bych, že ho zajímaly.
Ta s křidélky na nohou začala vrčet. Zamračil jsem se. Ten předmět, jehož zvláštní kovový okraj se sem tam zablýskl, si světlá vlčice přivlastňovala. Evidentně to byla jejich kořist a já jim to vlastně nevymlouval - když jsem přišel, už to tu leželo. Z nějakého důvodu ale i mě velmi zajímalo, co se nachází uvnitř. „Vypadá to docela bytelně,“ usoudil jsem a naklonil hlavu na stranu. Rvát jsem se s vlčicemi nechtěl, to se nehodilo. Navíc co kdybych souboj vyhrál a zjistil, že v té věci není absolutně nic? Jednalo by se o úplně zbytečný konflikt. „Mohl bych vám s tím pomoct,“ nabídl jsem se, „víc vlků má přeci větší sílu.“

// Jezevčí les

Ten pach, který jsem cítil na předchozím území, překvapivě mířil stejným směrem jako já. Asi se hrnu do něčí otevřené náruče, skvělé, pomyslel jsem si lehce ironicky a vykročil kupředu. Po několika metrech jsem ucítil druhou vlčici. Zastříhal jsem ušima a malou chvilku přemýšlel nad tím, jestli to náhodou nemám otočit a vydat se jinam. Však co se může stát, řekl jsem si. Doufal jsem ale, že nenarazím na žádného podivného magora, jakým byla Tasa. Té vlčici jsem se hodlal vyhýbat, protože byla prostě divná.
Tím směrem jsem zaslechl smích. Tak snad jsem mířil k nějaké milejší společnosti. Během chvilky jsem před sebou zahlédl dvě vlčice. Jedna byla bílá s takovými hezkými šedými místy. Ta druhá byla také světlejší, jen měla tmavší hřbet a hnědé odznaky. Zaujala mě trochu víc, protože její tělo zdobily hned čtyři páry malých křídel. Měla je tak zvláštně na tlapkách. To s tím dokáže jako fakt létat? divil jsem se. Kdyby ta křidélka měla trochu na jiných místech, třeba na zádech, ani bych nepochyboval. Takhle ale ta křídla musela uzvednout celou její váhu jakoby zespodu, ne seshora. A co když se jí každá tlapa rozletí jiným směrem? usoudil jsem, že by to byl sakra problém.
Uvědomil jsem si, možná pozdě, je neslušně zírám na její tlapy. „Huh, ahoj,“ zamumlal jsem jejich směrem a pokusil se o omluvný úsměv. Ne že bych se uměl nějak hezky usmívat. Teď jsem se cítil divně, protože jsem zíral na tlapy úplně cizí vlčice. Přešel jsem tak, abych na obě viděl a měl je pod kontrolou, kdyby se mi náhodou vrhly po krku. Někde stranou jsem viděl pohozený nějak předmět. Byl uzavřený a vypadalo to, že se v něm něco nachází. Hodil jsem tázavý pohled po obou vlčicích. Co to je?

// Zarostlý les (přes Zubří vysočinu)

Tlapy mě zavedly do dalšího lesa, tentokrát od převážně listnatého. Vypadal normálně, ne jako ten předtím. To byla regulérní džungle, ze které jsem se dostal jen nějakým štěstím. Zpomalil jsem a rozhlížel se kolem sebe. U jednoho stromu jsem se usadil a opřel se o něj bokem, abych si odpočinul. Už jsem přeci jen běžel v kuse docela dlouhou dobu a v tom bahně to bylo ještě náročnější než obvykle.
Klidně jsem oddechoval, když se mi do čenichu připletl nějaký pach. Nebyl ale vlčí. Odfrkl jsem si a zvědavě se rozhlédl kolem. Co to může být? divil jsem se. Žádná frekventovaně lovená zvěř to být nemohla, to bych podle pachu přeci poznal. Z jedné z nory vykoukla černobílá hlava. Přimhouřil jsem oči. Díval se na mě, ale evidentně jsem ho nijak nezajímal, protože zase zalezl. Asi jen hlídal, co se v lese děje. Jezevec, připomněl jsem si a sám sobě přitakal přikývnutím.
Odpočinul jsem si dostatečně a rozhodl se, že nebudu zaclánět v jezevčím teritoriu. Navíc jsem cestou ucítil čerstvý pach. Jindy bych nikoho nevyhledával, ale nyní to ve mně vzbudilo aspoň jiskřičku zvědavosti.

// Houštiny

// Orlí dráp (přes Ještěří lučinu)

Když jsem opustil les, čekala mě s otevřenou náručí další rozbahněná louka. Rozhodl jsem se, že zvolím trochu jinou taktiku. Když jsem šel pomalu, tak to bahno vydávalo naprosto nesnesitelný zvuk. Mlask! už při té vzpomínce se mi naježily všechny chlupy na těle. Nenáviděl jsem ho. Takže jsem se rozhodl, že loukou proletím jako střela. Ve finále to dopadlo lépe, než jsem čekal. Byl jsem sice celý od bahna, ale ten zvuk překvapivě nebyl tak odporný. A to byla výhra.
Dorazil jsem do přímo extra hustého lesa. Jakmile jsem do něj vstoupil, neviděl jsem ani cestičku, kudy jsem přišel. Obecně tu žádné vyšlapané cestičky nebyly. Pro zvěř tu asi nebyla žádná atraktivní potrava, kdo ví, jestli ty byliny tady nebyly otrávené. Všechno tu připomínalo nespoutanou džungli. Prolézal jsem různým křovím, takže k malým oděrkám a nohách se k přidaly další. Ty už štípaly trochu víc, protože to vypadalo, že byly větší, takže se mi zaryly hlouběji do kůže. Kupodivu tudy ani neprostoupil déšť. Počítal jsem ale s tím, že jakmile vylezu ven, ranky budou štípat.
Prodírání se houštím mi ale zabralo poměrně dlouhou dobu. Rozhodně delší, než jsem čekal, a tak jsem byl rád, že jsem se konečně ocitl venku. To byl ale divný les, usoudil jsem a ťapal dál. Tentokrát už ale o něco pomaleji, tento les mě poměrně vyčerpal.

// Jezevčí les (přes Zubří vysočinu)