Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kraj světa (skrz Osud)

Ušel jsem opravdu velkou dálku a ani mi nepřišlo, že jsem pochodoval celou tu cestu nazpátek k jezevcům. Míjel jsem území kolem Sarumenu, ale tam jsem Marionin pach necítil. Obával jsem se, aby se jí v tomhle nečase něco nestalo, tak mě nenapadlo nic lepšího než se vrátit na místo, kde se naše cesty rozdělily. Ustoupil jsem tak ze svého cíle najít nějaký úkryt, kde bych se mohl na chvilku ohřát. Má kamarádka mi byla přednější, protože jsem ji znal. Věděl jsem, že nepřemýšlela úplně tak, jak by ve svém věku měla. Třeba se během hustého sněžení ztratila, byla dezorientovaná a nevěděla, jak se vrátit zpátky domů. To se klidně stát mohlo, ale doufal jsem, že byla v pořádku.
„Marion?“ zvolal jsem její jméno, když jsem se ocitl v lese, který byl protkaný jezevčím pachem. Upřímně jsem ho nemohl ani cítit, protože jsem si automaticky vybavil všechny ty trampoty a problémy, které jsme kvůli nim museli překonat. Chudinka Pippa třeba přišla o jeden mléčný zoubek. Snad se sem ty blechy nevrátily, ušklíbl jsem se a zkontroloval si rozcuchaný kožich, jestli se v něm neusídlily nějaké ty blešky. To se naštěstí nestalo. Zůstal jsem na místě a rozhlížel se kolem. Ozve se Marion, nebo tu už dávno nebyla?

// Snad nebude vadit, když Dipsi přeskočím, stejně se už všichni rozcházíme ^^

Jedna z vlčic, ta s křidélky, vykročila směrem k rysovi a začala na něj mluvit. Nic jsem nenamítal, ačkoliv jsem si nemyslel, že je to nejlepší nápad. Přešlápl jsem z jedné nohy na druhou a jemně švihl špičkou ocasu, abych se trochu rozptýlil, protože jsem byl z celé té situace nesvůj. Navíc jsem začínal být nervózní. Už dlouho jsem nejedl, byla tu zima a já byl úplně promoklý. Hodil by se nějaký oheň, u kterého bych se mohl chvilku prohřát.
Rys se ovšem dal do řeči. Zvědavě jsem nastražil uši a sledoval ho. Sice jsem pochopil jeho narážku, když pohledem přeskočil z vlčic ke mně, ale nijak jsem na to nezareagoval. Několikrát jsem zamrkal a dál to nechal bez povšimnutí. Kdo by s nimi chtěl něco mít? pomyslel jsem si velmi krátce a na obě se koutkem oka podíval. Vypadaly, že se k sobě měly, ty vlky zájem nejevily. Byl jsem si tím téměř jistý. Najednou se z nebe začal snášet bílý prášek. Intuitivně jsem pozvedl hlavu a zadíval se na zamračené nebe. Najednou mě celé tělo přestalo svědit a všiml jsem si, jak z mého kožichu blechy aktivně vyskakovaly a daly se na cestu někam dolů z kopce. Pojděte zimou, mrchy, zašklebil jsem se. Byl to zvláštní pocit. Už jsem si na jejich kousance trochu přivykl a najednou tu nebyly. Rozhodně jsem si nestěžoval, jen jsem se cítil nějak jinak. Svobodný a volný? Začal se sypat i nějaký růžový prášek. Byl hezký, třpytivý. Několik částeček jsem asi vdechl.
Tady naše cesta skončila. Zadíval jsem se na obě vlčice a mávl ocasem. Na jejich přítomnost jsem si za tu dobu, kterou jsme spolu strávili, zvykl, ale věděl jsem, že mi chybět rozhodně nebudou. Ani já jim. Mé tyrkysové oči se stočily k Alfiemu, který se ke mně obrátil s rozloučením. „Dávej na sebe pozor, Alfie,“ rozloučil jsem se i já s ním a pousmál se. Je pravda, že bych se někdy do Sarumenu mohl stavit. Třeba to tam skutečně nebylo až tak špatné. „Mějte se, dámy,“ mrkl jsem na vlčice, které tu pořád postávaly. Já už to ale nechtěl být ani minutu. Ne kvůli vlčicím ale spíše kvůli tomu, že mi byly nízké teploty a nárazy větru nepříjemné. Chtěl jsem se jít někam schovat.

// Jezevčí les (skrz Osud)

// Taky moc děkuji za zajímavou osudovku, která tak trochu postihla všechny mé chary :D Sešla se vážně super parta
Hvězdičku prosím do vrozeného vzduchu a teleport zpátky do Jezevčího lesa

// Starý ostrov

Pomalu ale jistě jsem začínal litovat toho, že jsem se do toho celého namočil. Nebýt jezevců, tak bych nyní hledal nějaký úkryt, dost pravděpodobně ho našel a nehnul se odtamtud. Určitě by tam nebylo tepleji, tak naivní jsem nebyl. Magii ohně jsem neovládal a mé schopnosti se vzduchem byly spíš k smíchu. Olízl jsem si tlamu a zakroutil hlavou, abych z ní dostal nános sněhu. Ale rozhodně by tam nesněžilo, mé myšlenky se vrátily zpátky k vysněnému úkrytu. Začali jsme stoupat do kopce, což pro moji marnou fyzičkou nebylo nic příjemného.
Mladý vlček se obával, že se na něj naše kamarádka zlobí. „Určitě se nezlobí,“ ujistil jsem Alfieho a opravdu jsem tomu věřil. Nechtěl jsem Maričce nějak křivdit, ale hádal jsem, že až se z výpravy vrátíme, už vůbec nebude tušit, že se s Alfiem pohádali, neshodli, nebo co to vlastně bylo. Určitě by jí prospělo, kdyby se snažila trochu líp komunikovat. Komunikace je klíč a mnohým neshodám a nedorozuměním by se tím dalo předejít. Nicméně omluva z obou stran by asi bodla.
Přes husté sněžení nebylo příliš vidět, ale nemohl jsem si nevšimnout, že se Alfie po mém boku už tak nezdržuje. Párkrát jsem se ohlédl, jestli je v pořádku. Ještě se mi neztratil tak úplně z dohledu, takže jsem pokračoval dál. Uši jsem měl stažené k hlavě a pohled jsem měl upřený někde před sebe do země. Oči jsem mhouřil, protože ten sníh byl opravdu nepříjemný. Najednou jsem v zorném poli zahlédl dvě siluety stojící jako dva sloupy vedle sebe. Ušima jsem zastříhal, hlavu pozvedl a postavil se po boku té s křidélky na tlapách. Obě někam zíraly. Podíval jsem se tedy tím stejným směrem a zahlédl siluetu rysa. „Neměli bychom ho vyplašit,“ zamumlal jsem. Kdo ví, třeba byla tato zvířata plachá. Nebo na nás naopak mohl zaútočit, takže bychom ho neměli zbytečně provokovat. Přeci jen jsme byli v jeho teritoriu a ani nám vlkům se nelíbilo, když někdo naše teritorium narušil. „Kde je Alfie s tím přívěskem?“ vydechl jsem a podíval se za sebe, jestli nás mladý vlk už dohnal. On měl totiž ten klíčový předmět, který nám jezevci dali. Bez něj bychom si u rysa asi neškrtli. Ale k čemu to potřeboval?

// Narrské kopce (přes Tmavé smrčiny)

Tři vlci přede mnou se o něčem bavili. Vlastně to vypadalo, že si začínají nějak rozumět. Já bych spokojený tam, kde jsem byl. Od skupinky jsem se neodtrhnul, pořád jsem jim byl docela blízko, ale zároveň jsem nemusel vnímat přespříliš slov, která se linula z tlam vlčic. To putování s Marion mě trochu vyčerpalo, nebudu lhát. Potřeboval jsem chviličku pro sebe, pro své myšlenky. Aspoň do doby, než dorazíme na místo a najdeme bílého rysa. Krátce jsem se vrátil do doby, kdy jsem u jezera na severu ucítil bratrův pach. Marion ale byla daleko přede mnou, takže jsem se nemohl zdržet, abych situaci lépe prozkoumal. Znamenalo to, že tu žil stejně jako já?
Alfie se zanedlouho objevil vedle mě. Zamával jsem špičkou ocasu, protože mi tak trochu lichotilo, že se vybral mou společnost před dvěma vlčicemi. Ne že by to byla nějaká výhra, pomyslel jsem si. Vyjádřil se k tomu, nad čím jsem shodou náhod přemýšlel před chvilkou. „Myslím, že se vrátila za Wolfi domů,“ odpověděl jsem, ale můj hlas nezněl nijak pevně. Nemohl jsem najisto říct, že to tak je, ale doufal jsem v to. S tím svým zapomínáním by mohla skončit někde zavátá sněhem a nevěděla by, kudy jít zpátky. Takže jsem opravdu doufal, že se nás nevydala hledat. Zastříhal jsem ušima a na mladého společníka se zadíval, když se znovu rozpovídal. „To je normální, Alfie, že se ti o tom špatně mluví,“ začal jsem, „Marionin problém je, že mluví, mluví a najednou nevidí, že její slova mohou někomu ublížit.“ Povzdechl jsem si. Možná si z této situace vezme ponaučení a bude si dávat pozor na to, co před kým říká. Nemyslel jsem si, že vlčice postrádá jakoukoli empatii. Jen mluví rychleji, než přemýšlí. „Věřím, že se tě nechtěla dotknout. Jen je taková roztržitá,“ dodal jsem a povzbudivě se na svého společníka pousmál. Bylo to vlastně poprvé po strašně dlouhé době, kdy koutky tlamy lehce cukly do úsměvu. Jen jsem nechtěl, aby tahle situace zničila přátelství mezi Alfiem a Marion.

// Kraj světa

// Jezevčí les (přes Říční eso)

Alfie na můj návrh okamžitě zareagoval. Taky jsem zastavil, čapnul mezi zuby provázek, který kámen držel, a přetáhl ho mladému vlkovi přes uši až na krk. Následně jsem si na pár vteřin prohlédl předmět. Měli jsme ho někam doručit, ale… Kdo by stál o kámen? Rys? Proč zrovna on? přemýšlel jsem, ale odpovědi na své otázky jsem nenacházel. A pochyboval jsem, že by mi to někdo z přítomných dokázal logicky vysvětlit. Musel jsem si počkat, až tu šelmu najdeme.
Vlčice capkaly před námi a Alfie přidal, aby s nimi srovnal krok. Já o jejich společnost upřímně moc nestál, ale držel jsem se za nimi docela blízko, necoural jsem se. Nemohl jsem ale vědět, o čem přesně si povídají. Nějaká slova se k mým uším dostávala, ale já se víc soustředil na cestu, která díky přibývajícímu sněhu byla složitější a složitější. Mráz ničemu nepomáhal, ba naopak. Ukázalo se, že mladý vlk je chytřejší, než si vlčice myslely. Otřásl sebou a ze srsti namočené v moči se uvolnily kapičky, které na oplátku skončily na tvářích dvou dam. Škodolibě jsem se zakřenil. Co si budem povídat, zasloužily si to.
Už jsme ušli poměrně velký kus cesty a já se po docela dlouhé době ohlédl za sebe. Marion jsem ale neviděl. Trochu váhavě jsem zpomalil. Během několika dní jsem se o ni přece staral, hlídal ji, aby se neztratila. Nyní jsme už ale byli od Jezevčího lesa opravdu daleko. Zvlášť když jsme překročili proud řeky. Upřímně se mi nechtělo trmácet se stejnou cestou zase zpátky. Nepochyboval jsem o tom, že by si Alfie s těma dvěma do jisté míry neporadil, ale přeci jen jsem ho tu po tom všem nechtěl nechávat. Zaťal jsem zuby a natočil hlavu zase dopředu. Ona si poradí. Sarumen je přeci nedaleko, říkal jsem si a doufal, že je v pořádku. Na smečkovém území by tyhle mrazy snášela daleko lépe než my.

// Starý ostrov (přes Tmavé smrčiny)

Dvě vlčice, jejichž jména jsem stále neznal, dorazily také. Naštěstí nesly všechno potřebné a já doufal, že se tímhle nějakým způsobem dostaneme do finále těch našich útrap. Zvedl jsem lísteček se slzičkami a popošel blíže ke skupině jezevců, kteří seděli v kruhu jako na nějakém rituálu. Tam jsem ingredienci položil a bylo mi vlastně jedno, co se s ní bude dít dál. Podíval jsem se na Marion, která stála vedle mě. Celé to naše dobrodružství jsem měl pocit, že jsem jí dělal nějakého mentora, bez kterého by se ztratila. To ale bylo špatně, ne? Nemohl jsem jí být pořád po boku, musela si poradit i sama. Snad, pomyslel jsem si s povzdechem a podrbal se za ušima. Alfie se k nám přidal a k Maričce cosi pronesl. Neslyšel jsem to, ale dokázal jsem vycítit, že z něj ta zloba vyprchala. Na svou kamarádku jsem povzbudivě mrknul. Tak to dopadlo dobře, pomyslel jsem si.
Začalo se něco dít. Jezevci házeli přísady do díry v zemi a něco si pobrukovali pod fousky. Já jim ale nerozuměl. Stál jsem tam jako socha a jen celé to dění pozoroval. Když jsem byl ozářen nepříjemně ostrým světlem, pokrčil jsem čumák a odvrátil hlavu stranou. Oči jsem na chviličku zavřel. Počkal jsem, než to přestane, a pak jsem své tyrkysové oči upřel na skupinu jezevců. Konečně nám měli co říct. Objevil se tam nějaký kámen na provázku. Měli jsme ho vzít a donést na místo, kde žil bílý rys. A to je kde? zamyslel jsem se. Neměl jsem Gallireu prochozenou tak dokonale. Navíc takového zvířete bych si určitě všimnul. Než jsem vůbec stihnul zareagovat, třeba ze sebe vypravit nějakou otázku, jezevci prostě zmizeli. Přimhouřil jsem oči a zamračil se. Pobudové neslušní.
„A-ale kam?“ vykoktal jsem ze sebe tiše, když se na mě Alfie obrátil s výzvou, abychom vyrazili. Já opravdu netušil, jakým směrem bychom se měli vydat. V těchto případech by snad mohla fungovat nějaká intuice, ne? Mladý vlček mluvil ke dvěma vlčicím, zatímco proklouzl až k místu, kde jezevci házeli ingredience. Vrátil se ke mně s kamenem na provázku. „Nemám tušení, Alfie,“ povzdechl jsem si, když jsem si po chvilce přeložil jeho otázku do srozumitelného jazyka. Podíval jsem se Marion a pak na zrzka, který se pomalu vzdaloval. Ještě se za námi ohlédl. Bylo jasné, že půjdu s mladičkým a naše kamarádka si to dobrodružství taky určitě nenechá ujít. Jen ty dvě nádhery to tak trochu kazily. Třeba se ještě k něčemu budou hodit. Víc hlav, víc ví, pomyslel jsem si a moc doufal, že vlčice mají v lebce aspoň něco, co trochu připomíná mozek. Rozeběhl jsem se tedy za Alfiem. „Nemám ti to dát kolem krku? Aby se ti líp mluvilo?“ nabídl jsem se. Přeci jen celou dobu držel list se zoubkem. Už to mohlo být otravné.
No, chviličku poté se ukázalo, že ta drobnější vlčice opravdu nemá v hlavě nic, co by připomínalo aspoň trochu vyspělý mozek. Alfiemu hodila na hřbet list s močí, která měla být také jedna z ingrediencí, ale nevyužila se. Zavrčel jsem a hodil po stříbrné zlý pohled. Jenže ta už byla někde vepředu společně s tou svou kolegyní. To bude asi ještě zábavné, zašklebil jsem se. „Zkus se vyválet ve sněhu, z nejhoršího tě to snad dostane,“ povzdechl jsem si směrem k Alfiemu. Nedaleko odsud sice byla řeka, ale do té by v takovém mrazu vlezl jen sebevrah.

// Narrské vršky (přes Říční eso)

// Jedna fretka here

// Říční eso

Marion si až po chvilce všimla, že Alfie není ve své kůži. O svůj pocit se se mnou podělila, ale nesdělila m nic nového. Zastříhal jsem ušima jejím směrem a pak se pokývl hlavou a souhlasně zamručel. Neměl jsem jí na to co říct a svůj souhlas jsem dokázal vyjádřit i jinak. Mezi zuby jsem měl stále lístek se slzičkami, k tomu jsem se snažil nevnímat ty blechy, které mi běhaly po kožichu, a ještě do toho začalo hustě sněžit. Zkrátka jsem se musel vyrovnat s tolika podněty, že na povídání si s Marion, už i nezbývalo mnoho energie.
Nicméně souhlasila s tím, že bychom mohli ulovit něco k jídlu ještě před tím, než se vrátí do smečky. Doufal jsem, že už tu nestrávíme moc času, abychom tu nezapadali sněhem. V takových podmínkách by se lovilo opravdu špatně. Poté se začala ptát, co budeme dělat teď. „Počkáme na ně, taky by měly získat nějaké přísady. Jezevce nyní vypusť z hlavy“ řekl jsem a zpomalil, jen co jsme se dostali do Jezevčího lesa. Tlusté šelmičky se s námi určitě nehodlaly bavit, když tu máme jen část ingrediencí, které po nás požadovali. Sice jsem nebyl nadšený z toho, že ty dvě nádhery zase uvidím, ale už jsem byl z těch blech tak zoufalý, že jsem to byl schopný skousnout. I když by mi upřímně vůbec nevadilo, kdybych je už nikdy neviděl.
Marion se poté obrátila na Alfieho a chtěla vědět, z jakého důvodu je naštvaný. Chudáček maličký se nám svěřil, že jeho rodiče zabili přímo před jeho zraky. Dostal jsem z toho takový nepříjemný pocit, až jsem se lehce zachvěl. Moji rodiče nikdy nebyli kdovíjak láskyplní, vlastně na nás nikdy neměli moc času, ale rozhodně jsem jim nikdy nepřál nic špatného. Smrt rozhodně ne. Následně se rozčileně posadil dál od nás a zíral někam na druhou stranu. Rozpačitě jsem švihl ocasem a podíval se na Marion. Byl jsem zmatený, protože jsem nevěděl, jak bych měl zareagovat. Mladého vlčka mi bylo líto, ale zároveň jsem pochyboval, že zrovna já jsem ten, který by ho měl utěšovat. Neznali jsme se tak dobře, byl jsem pro něj vlastně cizí. Udělal jsem několik kroků ke své kamarádce a položil si lístek se slzami k tlapkám, abych ho nemusel stále držet. „Maminka každého vlka je ta nejlepší pod sluncem,“ řekl jsem velmi tiše. Nechtěl jsem tím říct, že Marion udělala něco moc špatně, jen si neuvědomila skutečnost, že opuštěné vlče už asi opravdu žádné rodiče nemá. Tohle téma bylo tedy opravdu citlivé. „Možná chvilku počkej, než vychladne,“ poradil jsem jí šeptem. Kdyby se k němu totiž teď přiřítila s další dávkou slov, jak to měla Mari ve zvyku, mohla by schytat i nepříjemné rafnutí. Vlci v afektu reagují všelijak a jsou schopní říct něco, co toho druhého zabolí.

// Řeka Tenebrae (přes Ježčí mýtinu)

Marion si přes to všechno držela optimistickou náladu. Já si teda nemyslel, že zrovna sníh bylo něco, co bychom měli opěvovat. Já byl ale přirozeně pesimistický celý svůj život. Takový jsem zkrátka byl. Za sněhovou pokrývkou jsem viděl všechny ty starosti, které s ní byly spojené. To, že za chvilku bude problém najít potravu a nezamrzlý tok, ze kterého bych se mohl napít. Možná bych se skutečně měl držet u toho červeného jezera, pomyslel jsem si. Kdo ví, třeba té vodě opravdu nic nebylo, třeba se z ní dalo normálně pít.
Marion byla nadšená z toho, že její návrh ještě promyslím. Sarumenskou betu už jsem znal, ale to mi nezaručovalo, že bych byl tak jednoduše přijat. Možná bych se cítil špatně, kdyby mě mezi sebe vzali jen kvůli tomu, že jsem byl Maričky kamarád. Protekce je přeci nefér, krátce jsem střihl ušima. Nechtěl jsem tam zaclánět a zabírat místo někomu, kdo by mohl být smečce skutečně užitečný. „Byl bych radši, kdybychom něco ulovili předem. Nechci smečce ujídat ze zásob zrovna před zimou,“ vysvětlil jsem jí svůj logický názor a pohlédl na ni tyrkysovýma očima. Tohle by se alfě totiž určitě nelíbilo. Společenská hierarchie pro mě byla velkou neznámou, ale dokázal jsem přeci poznat, kdy bych se choval jako sobec a pitomec.
Alfie už nějakou dobu mlčel, což bylo podezřelé. Většinou přizvukoval Marion a byl veselý. Nyní se mi zdál napjatý a nazlobený. Střihl jsem ušima, když jsem si všiml, že se k němu vlčice přihnala. Nemyslel jsem si, že je to dobrá taktika. Znal jsem to u sebe. Pokud jsem byl z nějakého důvodu naštvaný, nic mě nedokázal rozveselit. A něčí marné pokusy, aby mi zlepšil náladu, celou věc dělaly ještě horší. Já se rozhodl dál mlčet, jako 90 % všeho času a do vosího hnízda jménem Alfie nijak nešťourat. Důležité bylo, že jsme se konečně blížili k cíli.

// Jezevčí les

// Ohnivé jezero (přes Kopretinovou louku)

Klusal jsem za Marion. Určitě by bylo lepší, kdybych se nacházel vedle jejího boku, ale poskakovala bohužel docela rychle. Já si s listem v tlamě nedovolil zrychlit, takže jsem se musel spokojit s tím, že jakmile po mně něco chtěla, musela obrátit hlavu. Má slova se k ní pak linula zezadu a kdo ví, jestli je vůbec zachytila. Nicméně měla podobnou otázku jako Alfie. „To je sníh, Mari,“ vysvětlil jsem jí velmi krátce. Myslel jsem si totiž, že věděla, jaké vlastnosti sníh má, jen zapomněla název. Jako u mnoha jiných věcí. Už totiž nebyla vlče, se zimou se už musela setkat, minimálně s jednou ano. Béžové vlče bylo příliš malé na to, aby nějakou zimu zažilo.
Marion se dala opět do dlouhého monologu. Nad její lichotkou jsme zavrtěl špičkou ocasu. Ty jsi taky skvělá kamarádka, Maričko, pomyslel jsem si. Kdybych slova řekl nahlas, určitě bych je divně zamumlal, ne jen kvůli listu mezi zuby. Nedokázal jsem dávat emoce příliš najevo, ale věděl jsem, že mi na vlčici se sklopenými oušky záleželo. Opravdu moc. Pozorně jsem poslouchal, když se ke mně přitočila s návrhem. Přidat se do smečky… Mělo by to smysl? povzdechl jsem si. Marion měla pádné, vlastně dobré argumenty. Na Gallireu jsem se dostal koncem loňské zimy, zažil jsem jen její finále, které bylo opravdu náročné. Takové mrazy jsem snad ještě nikdy nezažil. „Promyslím to,“ slíbil jsem jí. Jen jsem nechtěl smečku zneužít přes zimu a na jaře bych se zase vypařil. To nešlo. Musela jsem si opravdu promyslet, jestli bych byl schopný vydržet ve smečce dlouhodobě. „A jsi si jistá, že by smečka před zimou přijala další hladový krk?“ zeptal jsem se. Nevěděl jsem, jak moc se Marion vyznala v hierarchii a co všechno by mé přijetí obnášelo.
Povzdechla si, že blízké vlky vždycky ztratí. Na chvilku jsem odvrátil hlavu stranou. Věděl jsem, že jsem ji naposledy ztratil z dohledu a už se ji nevydal hledat. Litoval jsem toho. „Chodil bych tě navštěvovat,“ ujistil jsem ji a myslel to smrtelně vážně. Pokud bych se tedy opravdu rozhodl se ke smečce nepřidat. Její další monolog jsem přešel. Neměl jsem k tomu co říct. Počasí se zhoršilo, opravdu přišla zima. První sněhové vločky mi padaly na kožich a já ještě trochu zpomalil. Hlavně kvůli té mlze, protože jsem pomalu neviděl, kam moje tlapy směřují.

// Říční eso (přes Ježčí mýtinu)

// Náhorní plošina (přes Středozemku)

Cestou jsme míjeli to rudé jezero a já se znovu přesvědčil, že je u něj tepleji než v jiných oblastech. Tady v okolí bych mohl strávit zimu, připomněl jsem si. Jih Gallirei jsem ještě neměl tak úplně projitý, takže se ta možnost určitě nabízela. Sice jezero obklopovaly louky, ale mohl bych si vyhloubit nějakou noru u lesa, aby nebyla tak nápadná. Chladnější dny byc mohl trávit u jezera, ty teplejší v noře. Co je ale v zimě „teplejší“ počasí? Stejně budu pořád jako rampouch, připomněl jsem si, proč jsem ty zimy neměl tak rád.
Marion nás pobízela, snad abychom přidali. Jenže já si vzhledem k slzičkám v ďolíku listu netroufl běžet ani o trochu rychleji. Jí se to říkalo, nenesla žádná náklad. Možná bych i byl radši, kdyby tam nebyly, pomyslel jsem si a ušklíbl se. Ty dvě mi prostě nesedly. Ať už jen proto, jak se chovaly k Alfiemu a Marion. Nemohli jsme se každému zavděčit, ale já se ke všem choval slušně. Odtažitě, chladně a uzavřeně, ale v rámci možností slušně. „Myslím, že se nijak nepředstavily,“ zamumlal jsem s listem mezi zuby. Jak jsem svou kamarádku znal, určitě mě přeslechla, nebo tu informaci za chvilku zapomene. Už se mě totiž ptala na něco podobného, když jsme se prvně přesouvali do Jezevčího lesa. Modlil jsem se, aby po nás ti krátkonozí spratci nechtěli další suroviny. Jediné, co jsem chtěl, bylo zalézt si někam pod košatý strom a spát.

// Řeka Tenebrae (přes Kopretinovou louku)

Alfie mě poslouchal, jako kdyby on byl žáček a já jeho učitel. Rozhodně jsem neměl tolik znalostí, abych se takovým titulem mohl pyšnit. Znal jsem opravdu jen základy, které mi pověděli v rodné smečce. Nějaké úplně minimální znalosti jsem měl od rodičů, ty pak prohloubil Zakar, který toho věděl zkrátka vždycky mnoho. Nevěděl jsem, jak se k těm informacím dostával, ale tehdy jsem za ně byl vděčný. Vlastně se to doteď nezměnilo, ale pořád ve mně byla jistá zášť vůči mému bratrovi. Opustil nás bez jediného rozloučení, bez jediného slova. Jak jsme se potom měli cítit? Záleželo mu vůbec na nás? Když tak Alfie vesele poskakoval a chytal sněhové vločky do tlamy, přemýšlel jsem: Choval jsem se někdy taky tak, nebo jsem byl od narození takový suchar? Těžko říct. Úplně rané měsíce svého života jsem si nepamatoval.
Do pozoru ho přivedla má věcná otázka, zdali získal sestřin zoubek. Horlivě přikývl a odběhl, aby ho mohl sebrat. Takže jsme vlastně byli dva s listy v tlamě a Marička, která toho napovídala ze všeho nejvíc, měla prostor k monologu. Ostatně jako vždycky. Ať už s listy v našich tlamách, nebo bez nich. Alfie se ještě doběhl rozloučit se sestřičkou. Zůstal jsem stát na místě. Jednak hlídat zoubek v listu, jednak jsem nechtěl malému vlčkovi opět utéct. Mari už byla někde na cestě k jezevcům. Poté jsme se společně vydali za naší kamarádkou a já přemýšlel, co se bude dít, až se k jezevcům dostaneme.

// Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Vnímal jsem tak napůl. Marion se asi zdržela cestou. Co jí pořád tak zdržuje? povzdechl jsem si a hlavu pomalu otočil, abych se podíval za sebe. Někde v dálce jsem ji viděl. Kdo ví, třeba ji zase zaujala nějaká blbost, ze které pak bude tak nadšená, jako by našla hromádku křišťálů.
Citelně jsem ochladilo, nebe se zatáhlo a začal padat sníh. Ten se na trávě ovšem nedržel, protože velmi rychle tál. Ještě nebyl takový mráz, aby vločky tvořily souvislou sněhovou pokrývku. Slzy se smíchají s vodou… Budou i tak stále účinné? obával jsem se. Co když nás jezevci pošlou pro novou várku? Wolfi by se musela znovu rozplakat a zkrátka by to nebyla dobrá situace pro obě strany. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že voda z tajících sněhových vloček slzičky nijak nezhodnotí.
Střihl jsem ušima, když jsem zaslechl své jméno. Podíval jsem se na Alfieho, který se ke měn řítil s novou várkou otázek. „Je to sníh a nebezpečný určitě není,“ vysvětlil jsem mu a mezi zuby si jazykem porovnal řapík listu, aby se mi lépe mluvilo. Takhle to totiž nebylo příjemné a docela jsem huhlal. „Přichází zima, pro kterou je sníh typický. Ještě není tak chladno, aby sněhové vločky držely tvar, takže se po styku se zemí mění zpátky na vodu,“ dodal jsem a podíval se na nebe, ze kterého se snášely měkké vločky. Musel jsem si povzdechnout. Nemohl jsem uvěřit, že už přišla zima. Musel jsem si najít nějaký úkryt, kde bych mohl trávit ty mrazivé dny. To rudé jezero… Tam přeci bylo horko, vzpomněl jsem si. Marion mi říkala, že se tam drží teplo. Nemuselo by tam být tolik sněhu a teploty by v jeho okolí nemusely klesat tak hluboko.
„Už máš zub?“ zeptal jsem se věcně. Proto jsme sem šli, ne? Pohlédl jsem na vlčí slečnu, která zůstala kousek od nás. Ten vlk, se kterým tu byla předtím, zmizel. Střihl jsem ušima a čekal, co mi k tomu Alfie poví.

// Středozemní pláň

Netrvalo dlouho a posunuli jsme se o další území dál. Marion mi mezitím povyprávěla, že Smrt také potkala. Já se zamyslel. Potkal jsem ji někde v lese, hrozně to tam smrdělo a nedaleko od nás byla nějaká taková zvláštní pevnost. Tam asi žila. Možná chodila na nějaké procházky, aby netlela jen na jednom místě. To by odpovídalo, vzhledem k tomu, co mi vyprávěla Marion. Zrzavé vlče opět zavalila nějakými otázkami, které jsem vnímal jen tak napůl. Zase jsem se soustředil jen na to, abych se pořád nedrbal.
Alfie se s vykřiknutím rozeběhl k vlčí siluetě. Jak jsem pochopil, blížili jsme se k jeho sestřičce Pippě, což rozhodně bylo jedině dobře. Byl jsem rád, že netrajdala nikde daleko a my se nijak rapidně nevzdálili od lesa jezevců. Upřímně jsem byl zvědavý, co se bude dít, až se k nim vrátíme. Doufal jsem jen, že nás nepošlou pro druhou várku ještě divnějších přísad.
Od dvou vlčat odběhl nějaký dospělý vlk a k mým uším doléhalo mnoho cizích slov, kterým jsem nerozuměl. Jak jsme se s Marion přibližovali, zaregistroval jsem, že omladina pere. Lítaly chlupy a já se na chvilku zarazil. Neplánoval jsem je ale nijak odtrhávat od sebe. Však oni si to mezi sebou vyřeší. Alfie získá zub a my budeme moct jít, pomyslel jsem si a zastavil. Hlavu jsem pomalu otočil na Marion a zastříhal ušima. Nemluvil jsem, protože to s listem mezi zuby bylo docela složité.

// Počkáme opodál, než si to vyřešíte :)