Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Maharské močály (přes Tenebrae)

Velmi nejistě jsem se pohyboval po hranicích a snažil se zachytit pach Marion. Nechtěl jsem se vměšovat do záležitostí cizí smečky, takže jsem zkrátka respektoval fakt, že se z hranic nemůžu hnout. Dostat se do problémů, to bylo to poslední, co jsem chtěl. Ale Mari by se mě při nejhorším zastala, ne? pomyslel jsem si. Má milá byla někdy duchem mimo, takže bych se stejně musel obhájit sám, ale představa, že by se jednou chovala dospěleji, byla vážně hezká. Snad k tomu dospěje časem.
Konečně se mi podařilo Mariččinu vůni zachytit. Několikrát jsem zašvihal ocasem a rozpačitě se vydal dál po hranicích, ale tak, abych jí byl co nejblíž. Nakonec jsem ji mezi stromy zahlédl. Šla s hlavou skloněnou a vypadala dost mimo. Víc než obvykle a tak jinak mimo. „Mari!“ zavolal jsem na ni a sklopil uši k hlavě. Opravdu jen nerad jsem opouštěl svou komfortní zónu podél hranic, ale chtěl jsem překonat tu vzdálenost, která mě od ní dělila. Nechtěl jsem ji nějak vylekat, takže jsem šel pomalu. Navíc jsem se nechtěl tak úplně vzdálit od hranic, takže jsem po nějaké době přeci jen zastavil a dal jí tak možnost, aby ona přišla ke mně. Takhle by to bylo lepší. Přeci jen jsem tu byl nezvaný a pro většinu smečky cizí.

// Východní úkryt (přes Kiërb)

Se zaťatými zuby jsem poslouchal další nálož otázek. Tohle je přece práce rodičů, ne partnera, pomyslel jsem si, když se zeptala, jak se vlastně vlčata dělají. Na tohle vysvětlování jsem ještě nebyl připravený, kdo ví, jestli vůbec někdy budu. Jak se tohle vůbec vysvětluje? Vždyť na to každý nějak přijde sám, ne? Dlouze jsem si povzdechl. „Prostě to poznáš,“ mrkl jsem na ni a víc se v tom raději nehrabal. Jednak jsem neměl energii na vysvětlování něčeho tak intimního, a taky jsem měl pocit, že jsem neměl dostatečně širokou slovní zásobu, aby to Marička pochopila na první dobrou.
Cestou jsem většinou mlčel, nechal jsem mluvit ji. Ostatně jako vždycky. „Ale já Wolfi přeci znám,“ připomněl jsem ji opatrně a trochu se pousmál. Už jsem si zvykla, že má milá na kdeco (vlastně skoro všechno) zapomínala. „Chtěli jsme po ní přeci její slzu, když jsme sbírali ingredience pro ten jezevčí lektvar,“ dodal jsem. Možná by to byla výhoda, že jsem se znal s betou, ale kdo ví. Rozhodně jsem nechtěl být jako nějaká protekce. Oklepal jsem se, krátce se rozhlédl kolem nás a pak jsme pokračovali dál na jih. Lehce pobaveně jsem poslouchal, jak se zeptala, jestli si na Alfieho pamatuji. Oproti ní jsem měl paměť jako slon, takže ano – pamatoval jsem si. Jen jsem pokývl hlavou. „Ale neraduj se předčasně. Třeba váš alfák usoudí, že je vás ve smečce už dost,“ připomněl jsem jí, že rozhodnutí, zdali tam s nimi zůstanu, nestálo na ní. Buď se to podaří, nebo ne. Jiné možnosti naštěstí neexistovaly. Opustila by kvůli mně smečku? napadlo mě. Možná by to nebylo nejšťastnější řešení – nějak jsem si nedokázal představit, že by se Mari dokázala toulat a nikde nezakotvit.

// Sarumen (přes Tenebrae)

Sledoval jsem, jak jí to v té její hlavičce pomalu ale jistě sepnulo. Zatímco byla v procesu, občas jsem trochu pokývl hlavou, abych jí dal najevo, že je na správné cestě. „Ano, přesně tak to je,“ přitakal jsem, jakmile se v její hlavě utvořil hotový produkt. Možná nebyla až tak hloupoučká, jen zpomalená. Všechno jí doházelo s menším, nebo větším zpožděním, ale zrovna tohle jí po čase docvaklo. Třeba to tak bude se vším, pomyslel jsem si. Možná jen potřebovala na věci přijít sama. Bylo tak pravděpodobnější, že si informaci skutečně zapamatuje. Doufal jsem v to a rozhodl jsem se, že to takhle budu praktikovat častěji. Třeba se její mysl trochu zbystří, kdo ví.
Marion vstávala a vydala se ven z jeskyně. Udělal jsem to samé, jen ona byla rychlejší než já. Jako vždycky. Ještě jsem ze sebe setřásl prach a smítka a pak se vydal za ní. „Na to je ještě čas, Mari,“ odpověděl jsem s drobným úsměvem. Nejprve budeš muset trochu vyzrát, pomyslel jsem si. Přeci jen se ještě pořád chovala jako vlče a životních zkušeností taky zatím moc nepobrala. Jaké znalosti by svým potomkům mohla předat? Následoval jsem ji ven z úkrytu a pak s ní srovnal krok, abychom mohli běžet bok po boku.

// Maharské močály (přes Kïerb)

A co teď? zopakoval jsem si její otázku v hlavě. Neznal jsem na ni odpověď, ale pro začátek jsme mohli jen existovat… spolu. Zhluboka jsem se nadechl a dál spokojeně zíral někam ven z úkrytu, když v tom Marion prohlásila něco, co mě trochu donutilo skočit dolů z toho růžového obláčku, na kterém má mysl plula, zpátky do reality. „Mamka s taťkou?“ zopakoval jsem po ní strojeně a šokovaně. Její slova jsem musel zpracovávat, nějakou dobu mi to zabralo.
Hlavně mě to vrátilo do minulosti. Do té fáze, o které jsem ještě nikomu neřekl, protože jsem se tam v myšlenkách nechtěl vracet. Mohl jsem být táta, pomyslela jsem si. Příroda to ale chtěla jinak. Nebyla to chyba moje, ani Viren, jen jsme asi nebyli geneticky kompatibilní. „Když se mají dva vlci rádi, nestávají se mamkou a taťkou,“ začal jsem opatrně. Nechtěl jsem to zbytečně komplikovat, protože jsem věděl, že by nás to navedlo do smyčku otázek. A tomuto tématu jsem se chtěl ještě vyhnout. „Když se mají dva vlci rádi,“ zopakoval jsem stejná slova jako před chvilkou, „tak si říkají partneři.“ A to bylo dost srozumitelné, ne? Nevěděl jsem, s kolika páry se za svůj život setkala, ale… I kdyby nějaké potkala, tak v tuto chvíli už na ně zapomněla. O tom jsem byl stoprocentně přesvědčený. „Takže mi říkej jednoduše Thorane, tak jako doteď. Nemusíš nic měnit,“ řekl jsem a střihl oušky.
„Tak se můžeme vydat zpátky na jih. Jen nám počasí moc nepřeje,“ navrhl jsem. K Sarumenu byla cesta daleká a jestli se Marion obávala, že se po ní Wolfi shání, měli bychom vyrazit.

Sám bych takhle zůstal snad věčnost, kdyby se ona sama od sebe neodtáhla. Okamžitě jsem otevřel oči, abych se ujistil, že je všechno v pořádku. Abych něco nepoakzil, proletělo mi hlavou. Věděl jsem, jak křehké vztahy dokáží být. V některých chvílích je to jako balancování na velmi tenkém ledu. Jakmile se propadne, pohltí vás temnota a jen velmi těžko se z té ledové vody dostáváte ven. Zahlédl jsem ale její úsměv a já, aniž bych se o to vůbec snažil, se začal usmívat stejně tak. Ocas se mi rozhoupal z jedné strany na stranu, až se kolem nás rozvířil prach, který se na chladné zemi usadil. Posloužil jako prachovka. Jemné doteky jsem ji opětovával a říkal si, že se mi to určitě musí jen zdát.
Marička se ke mně přisunula blíž, takže jsme se navzájem mohli zahřívat. Sledoval jsem ji tyrkysovýma očima a stále nic neříkal, protože mi nepřišlo, že by slova dokázala vyjádřit, jak jsem se cítil. Možná, že nějaká taková existovala, ale já zkrátka nechtěl zničit tu atmosféru mezi námi tím, že bych své pocity nedokázal zcela dokonale formulovat. Už jsem to sice před chvilkou udělal, ale když se vyslovila i Marion, dostal jsem takový pocit, že bych měl říct ještě něco. Ubezpečit ji, že to skutečně cítím stejně. Na malou chviličku se mě zmocnila nejistota. Víte co, vlčice musíte pořád ujišťovat, že je máte rádi, že se vaše city za ten týden nezměnily a že je pro vás stejně tak krásná jako na začátku. Jenže já měl pocit, že s Marion to bude složitější. Té to snad budu muset říkat každý den několikrát, aby nezapomněla, nad tou představou jsem se přeci jen pousmál a konečně si položil hlavu na její krk a trochu se v srsti povrtal čenichem. Vydechl jsem jí do kožichu a pak naopak vdechl její vůni. V mlčení jsem pokračoval. Já toho ostatně moc nenamluvil.

V úkrytu jsme byli chráněni před tím protivným počasím, které venku řádilo. Sněžilo, a to jsem si cestou sem naivně myslel, že nám zima již dává sbohem. Spletl jsem se, pomyslel jsem si s lehce otráveným úšklebkem na tlamě. Tohle roční období jsem neměl rád, tulák měl najednou mnohem víc starostí, ba dokonce mohlo jít o život. Do takové situace jsem se ale naštěstí nedostal. Možná ke mně byla zima protentokrát shovívavá.
Mlčeli jsme, což mi vyhovovalo. K Marion mi to ale moc nesedělo. Ta pořád něco mluvila, i když ne vždycky to bylo něco rozumného, smysluplného, ale já rád poslouchal její hlásek. Její smích zahříval mou chladnou duši a vždycky jsem se smál s ní, aspoň tedy v duchu. V reálném čase jsem se vždycky zmohl jen na drobný úsměv. Nedokázal jsem dost dobře vyjadřovat své kladné emoce. Přemýšlí nad něčím? Trápí ji něco? ptal jsem se na otázky, na které jsem samozřejmě nedostal odpověď. Nahlas jsem zatím nic neříkal, protože od Marioniny hlavy se skoro vznášel dým, jak usilovně přemýšlela. A že to pro její hlavičku musela být námaha skutečně veliká! Už u té řeky se mi zdála taková zamyšlená. Vyčkával jsem ale, jestli se mi nesvěří sama od sebe. Nerad jsem se vlků ptal na otázky, nerad jsem z nich něco páčil pomalu násilím. I když Marion byla Marion. Moje nejlepší kamarádka přeci. U ní jsem se nemohl bát, že bych udělal něco špatně. Snad.
Marion zvedla hlavu a posunula svou packu směrem k té mé. Zpozorněl jsem, protože to byl vůbec první náznak nějaké reakce, které jsem od ní dostal. Vzhledem k tomu, že jsem se jí prakticky vyznal, zničehonic, dával jsem si pozor na řeč jejího těla. Snažil jsem se najít nějakou známku toho, že ona to tak necítí. Přeci jen… mít rád kamarádsky, nebo romanticky? Já v tom měl poměrně jasno. Překvapoval jsem sám sebe. Bylo neuvěřitelné, že bych k někomu ještě mohl chovat city po tom všem, co se stalo s Viren. „Navždycky spolu,“ přitakal jsem a opět jí složil slib, který jsem nehodlal porušit. To už jsem ale zvedl hlavu, abych ji neměl položenou na zemi a zpříma se jí zadíval do zelených očí. „Jen my dva,“ dodal jsem šeptem. My dva, a ještě celý Sarumen, ale to byl detail. Ucítil jsem dotyk jejího chladného čumáčku na tom svém. Vydechl jsem zadržovaný dech a také zavřel oči. Mé napjaté tělo se najednou uvolnilo, čas se zpomalil a všechna nervová zakončení na mém těle jakoby ještě víc zcitlivěla. Aneb co s racionálním vlkem dokáže trocha jezevčího růžového prášku…

Za posty do 14.2. nasbírány 4 lístky.
10 drahokamů -> 1 lístek
70 kopretin -> 7 lístků

Celkem 12 lístků

// Řeka Kiërb

Má fyzička byla špatná, funěl jsem jako lokomotiva, a to jsme ani neuběhli velkou vzdálenost. Ten poslední kopec do úkrytu jsem ale běžel opravdu rychle, protože jsem nechtěl svou nejmilejší kamarádku ztratit z dohledu. Naštěstí ale na mě počkala u vchodu do jeskyně. „Jasně,“ hlesl jsem skoro neslyšně mezi prudkými výdechy a vydal se za ní dovnitř. Měla přednost, nechal jsem ji tedy vejít první.
Jeskyně nebyla kdovíjak útulná, ale jako provizorní úkryt bohatě stačila. Hlavně že tu na nás nesněžilo, nefoukalo. Se studenou zemí se už nějak popasujeme. Dech se mi už trochu uklidnil a já se stočila do klubíčka vedle Marion. Vzhledem k tomu, že přede mnou prakticky utekla, nechal jsem mezi námi mezeru. Nevěděl jsem, co se tam událo, ale s nějakými otázkami jsem ještě chtěl počkat. Teď ty pocity asi byly ještě příliš živé a já nechtěl přilívat benzín do ohně.
„Ale jistě, Marion. Znovu a znovu,“ přitakal jsem a při pohledu do jejích zelených očí se drobně pousmál. Bylo mi s ní hezky a všechno to šlo tak nějak samo, přirozeně. Zase jsem na chvilku zmlkl a poslouchal její monolog, který se mi zdál nějakým způsobem důvěrný. Mluvila o tom, jak se cítí. Zamával jsem špičkou ocasu a věnoval jí jemný pohled. „Víš, než jsme se znovu potkali tam u jezevců, měl jsem strach, že se ti něco stalo. Vyčítal jsem si, že jsem na tebe nedával větší pozor,“ přiznal jsem se a povzdechl si. Ano, ty výčitky se mi i dnes občas objeví na mysli, protože to ode mě nebylo hezké. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je Mari taková zapomnětlivá a mnohdy zmatená. Nyní bych to už neudělal. „Tak jestli mě ten váš alfák přijme… Rád budu v Sarumenu s tebou,“ vyslovil jsem své finální stanovisko a zhluboka se nadechl. Nyní už to nebudu moct vzít zpátky, protože jsem sliby neporušoval, ale něco mi říkalo, že je to správné rozhodnutí. Někam budu patřit a Marion bude vědět, kde mě hledat. A i kdybych se vydal na nějaké putování, což se zcela určitě stane, zase se sejdeme doma. Tak to bylo správně, ne?
Na Marion jsem se znovu usmál a položil hlavu na zem. Zespodu jsem na ni koukal a chvilku slova různě žužlal v tlamě, než jsem je vyslovil nahlas: „Mám tě rád, Mari.“ Srdce mi tlouklo stále rychleji a zorničky se mi mírně rozšířili. Jako by mi v krvi kolovala nějaká droga. Ale zalíbení vlastně byla taková droga, ne?

// Ještěří lučina (přes Orlí dráp)

Marionin názor mě potěšil. Najednou jsem měl pocit, že se nemusím měnit, aby mě někdo dokázal vystát. Nemusím si hrát na něco, co nejsem. Nejsem špatný vlk, pomyslel jsem si a ke své kamarádce jemně střihl oušky. Nikdy jsem nikomu neublížil, jen jsem asi neměl štěstí na vlky kolem sebe. Drobně jsem se pousmál, když se zmínila, že ona má společnost ráda, jen si nepamatuje jména ostatních vlků. Kéž by jen vlků, pomyslel jsem si a drobně zvedl koutky do úsměvu. Nijak jsem se jí za to neposmíval, už jsem si zvykl, že je taková trochu opožděnější. Ale bez toho by to nebyla ona. Jak mi tyto myšlenky proudily hlavou, nevědomky jsem se na ni koukal jako na svatý obrázek. „Mně jména nedělají problém,“ odpověděl jsem. Dál jsem to už nerozváděl. Někteří se mohli urazit, že si jejich jméno nepamatuje, ale však se stačilo kdykoliv zeptat, ne? I třeba po páté…
Chůze ve sněhu byla nepříjemná. Na otevřených stanovištích, které nebyly chráněny žádnými stromy, se nacházelo sněhu ještě daleko víc. Cesta nám brala dost energie a já doufal, že nějaký úkryt najdeme rychle. „Doufám, že za pár týdnů,“ hlesl jsem, ale každý zima byla jedinečná. Nějaká krutá, jiná zase až moc mírná. Rok od roku se to lišilo. Zastavili jsme se u řeky, která se nám postavila do cesty. Využil jsem toho a sklonil hlavu k hladině, abych se napil. Marion mezitím něco začala, ale větu nedokončila, tak jsem trpělivě vyčkával, jak slova poskládá.
Opět do očí jsem jí opětoval. Pořád jsem si nějak nemohl zvyknout, že už nejsou zlaté, ale zelené, tak pronikavě jako ta první tráva po zimě. Prý se bála, že když mě znovu ztratí, už mě nenajde. „Ale Mari, vždyť jsme se nakonec našli. Já tě našel,“ hlesl jsem a udělal krok blíže k ní, když sklopila zrak k zemi. Zastavil jsem ale, protože jsem ji nechtěl vyděsit nebo ji uvést do nějakého nepříjemného pocitu. Našel bych tě i na konci světa, přerývavě jsem se nadechl a než jsem stačil cokoliv dalšího říct, vlčice se otočila a běžela někam dál na sever. „Marion!“ zavolal jsem její jméno a povzdechl si. Vyděsil jsem ji? To jsem nechtěl, zatnul jsem zuby a rychlým cvalem se vydal za ní, abych ji co nejrychleji doběhl a ona se mi neztratila z dohledu. Přeci moc dobře víme, co se děje, když mi Marion zmizí z dohledu. Všechno pokazím, povzdechl jsem si. I tu věc s Viren jsem nedokázal vyřešit.

// Východní úkryt

// Kopce Tary (přes Nad kopci)

Cesta nám s Marion ubíhala velmi rychle. No však s takovou společností tomu ani nemohlo být jinak! Zvesela jsem mával ocasem, což u mě bylo velmi nezvyklé, ale s ní jsem se prostě cítil takový… jiný. Nedokázal jsem přesně vysvětlit, proč tomu tak bylo. Možná nějaký zásah vyšší moci, ale sympatická mi byla od začátku.
„Já vím, vlkům se tady vyhnout nedá,“ poznamenal jsem a trochu se zašklebil. Sám jsem se už rok snažil vyhnout veškeré společnosti, ale tady na Galliree to evidentně nebylo uskutečnitelné. Narážel jsem na vlky skoro na každém druhém území. A když ne na fyzické objekty, tak pokaždé jsem cítil minimálně pach. „Nevím, Mari. Jsem takový už odjakživa. Asi jsem se takový narodil,“ vysvětlil jsem. Vlastně jsem si nevzpomínal, jací byli moji rodiče. Zakar byl moudrý, ale že by toho nějak moc napovídal, to se říct nedalo. Když se zase rozběhla, udělal jsem to samé, akorát bez toho roztomilého povyskočení. „Musím přiznat, že jsem o tom přemýšlel. Možná bych chtěl. Jestli tam jsou samí sympatičtí vlci jako ty a Alfie…“ větu jsem ale nechal otevřenou a místo dovětku si povzdechl. Zadíval jsem se do země a pak konečně zase na Mari. „Spíš je problém, jestli bych byl vaší smečce užitečný. Nejsem úplně společenský,“ dodal jsem. S lovem jsem dokázal pomoct, to by bylo to nejmenší. Moc bych si ale neužíval nějaké takové události, u kterých se hodně mluvilo a bylo tam spoustu vlků. Z takových událostí se mi trochu ježily chlupy na zátylku, jak mi bylo nepříjemno.
„Já tu svou trénoval tak, že jsem se snažil manipulovat s teplotou vzduchu. Magie země asi funguje na podobném principu – hýbeš s kytkami,“ vysvětlil jsem, ale mé znalosti ohledně vrozené magie nebyly o nic větší. Zvědavě jsem zastříhal ušima, když se Marion rozvzpomněla, že přeci jen viděla, jak někdo její vrozenou magii používá. „A přitom používal magii?“ hlesl jsem nechápavě a naklonil hlavu na stranu. Vlci byli protivní a nemuseli k tomu mít nutně magii.
Souhlasil jsem, že by asi bylo dobré najít nějaký úkryt. „Tak něco najdeme,“ mrkl jsem na ni a pohladil ji ocasem po boku. Otázka byla, zda můj dotyk přes hustou zimní srst vůbec cítila.

// Řeka Kiërb (přes Orlí dráp)

// Loterie 4
// Jezevčí les (přes Lužiny)

Má společnice se zase vášnivě rozpovídala. Poskakovala z jedné strany na druhou a já se snažil opravdu pečlivě poslouchat. Byl jsem dobrý posluchač, většinou, ale měl jsem i své hranice. K nim se Marion při naší první cestě minulý rok nepěkně přiblížila, ale to jsem ji přeci jen neznal. Nyní jsme už měli prožité další společné dobrodružství a jak jsem pochopila, další bylo právě před námi! Navíc díky růžovému prášku byla má trpělivost ještě odolnější než kdy dřív. Ale jen co se týkalo Marion! Pro ostatní jsem byl pořád takový studený čumák. „Klidně můžeme postavit vlčuláka, nebo velký kopec… Co si jen budeš přát,“ řekl jsem a věnoval ji takový nejjemnější pohled, jaký jsem dokázal. Pousmál jsem se, možná trochu spiklenecky. „Ale… nemůžeme něco podniknout jen my dva? Sami? Bez nějakých cizích vlků?“ dodal jsem. S nikým jiným mi nebylo tak dobře jako s ní.
Marion se v drtivé většině času držela při mně, což se mi samozřejmě líbilo. Jemně jsem švihal špičkou ocasu do rytmu své chůze a poslouchal její monolog. „Určitě to nebyla náhoda,“ přitakal jsem a byl si jistý, že se v tomto nemohu plést. Věděl jsem, jak magie fungovaly, jak je jejich nositel objevoval. Sám jsem neovládal žádnou jinou než svou vrozenou, ale ta mi úplně stačila. Byl jsem rád, že měla Marion dobrou náladu, i když mluvila pořád a pořád, a ještě k tomu hlasitě. Byl jsem snad jediný v okolí, ale mně tahle její povaha opravdu nevadila. Prostě byla svá, na nic si nehrála, a to bylo nejdůležitější. „Jestli to dokážeš, tak to určitě můžeš zkusit,“ pokýval jsem hlavou, ale po chvilce se zarazil. Všude kolem nás byl sníh, jak chtěla udržet každou kytičku naživu, když byly všechny zmrzlé a mrtvé? „Ale dávej pozor, aby ses moc nevyčerpala,“ upozornil jsem ji, „používání magie můžeš sežrat opravdu hodně energie.“
Nad jejími lichotkami jsem se upřímně a široce pousmál. Možná, že jsem se i lehce červenal, ale to samozřejmě přes hustou zimní srst neměla šanci vidět. „Díky, Marion,“ řekl jsem pouze a za chůze se otřel hlavou o její krk. Jen tak jemně, abych ji náhodou nějak nevykolejil a ona neskončila někde ve sněhové závěji. Pobídla mě, abych si pospíšil. Evidentně věděla, kam míříme a nešli jsme jen na blind. I když u Mari si asi nikdo nemohl být ničím jistý.

// Ještěří lučina (přes Nad kopci)

// Loterie 3

Na chvilku jsem se zasekli na tom, co se stalo mezi Marion a Alfiem. Snažil jsem se jí opatrně vysvětlit, že někdy by bylo opravdu nejlepší přemýšlet dříve než mluvit. Zrovna u ní to bude chtít trpělivost a cvik, ale věřil jsem, že i takové sociální interakce se dají naučit. „To by bylo fajn, Mari,“ přitakal jsem, když navrhla, že se při Alfiem bude chovat trochu jinak. Byl jsem zvědavý, jak se situace mezi nimi bude dál vyvíjet.
Pak mě lehce pohladila tlapou po hrudi. Po těle mi přejel mráz, ale takový příjemný. A svými slovy mi samozřejmě lehce polechtala ego. Opět jsem se na ni pousmál. Pohlazení po egu každý vždycky uvítá, ne? Zvlášť když mi to říkala ona. „Půjdeme,“ přitakal jsem a vydal se za ní. Ovšem měl jsem nějakou námitku: „Hloubit nory asi nepůjde, když je takový mráz. Půda bude zmrzlá a tvrdá jako kámen.“
„Teplo,“ odpověděl jsem jednoznačně a při pohledu na bílý sníh všude kolem si povzdechl. Mráz se mi zarýval až do morku kostí a rozhodně to nebylo nic příjemného. Jako vlče jsem chlad asi tolik nevnímal. Jako mladý jsem holt nějaké věci jednoduše přehlížel, protože mi nepřišly důležité. Nyní jsem to ale už nedokázal. „Jsou určitě zelené, věř mi,“ stál jsem si za svým. Barvy jsem ještě rozlišovat dokázal. Olízl jsem si čumák a trochu přimhouřil oči. „Zelené oči mají vlci s magií země… A jelikož umíš ovládat kytičky, tak by to sedělo,“ dodal jsem. K objevení vrozené magie změna barvy očí většinou patřila. I když jsem znal vlky, kterým se oči nikdy nezbarvily a zůstaly zlaté. Kdo ví, na čem to záviselo. „Jako malý jsem měl zlaté oči stejně jako všechna ostatní vlčata,“ vysvětlil jsem. Mari se mě ptala na dávné časy, kdy jsem byl ještě o chlup menší a méně zkušený. Povzdechl jsem si. Nerad jsem mluvil o své minulosti, byla pořád dost bolestivá. „Myslím, že jsem pořád stejný. Nijak výrazně jsem se nezměnil,“ odpověděl jsem nakonec. Nemluvný jsem byl celý život, to by mi všichni moji sourozenci potvrdili. Určitě jsem se nějak změnil, ale povahově určitě ne tak výrazně.

// Kopce Tary (přes Lužiny)

// Loterie 2

Marion byla ze všeho nadšená. Jako vždycky. Krátce jsem si povzdechl a zakroutil hlavou. „Společný možná, ale rozhodně to nebylo nic zábavného. Zima, sníh, všude samé kopce,“ postěžoval jsem si polohlasem. Koneckonců jsem nelitoval toho, že jsem se nakonec vydal s ostatními. Aspoň jsem měl tu možnost vidět bílého rysa, který ještě ke všemu mluvil naší řečí. To se, hádám, jen tak nevidělo. Jen kdybychom tu trasu šli, dejme tomu a podzim, byly by povětrnostní podmínky mnohem lepší. Takhle jsme byli, myslím, všichni trochu protivní z toho sněhu, který nám zalepoval oči. „Já nevím, Mari,“ přiznal jsem a zamyšleně se zamračil. „Ale vezmi si to logicky,“ řekl jsem po chvilce a možná jsme nyní balancoval na tenkém ledě. Logicky a Marion… To asi nešlo úplně dohromady, ne? Ne že by té jinak skvělé vlčici chtěl nějak křivdit nebo tak. „Vlčata jako Alfie mají být s rodiči. Copak jsou jeho rodiče členy Sarumenské smečky? Nejsou, ne?“ nadhodil jsem a pár sekund čekal na nějaké přitakání. „Malá a bezbranná stvoření by se neměla potulovat bez dozoru někoho blízkého. Jenže oni s Pippou asi vážně nikoho nemají,“ dodal jsem po chvilce. Zrzounkovu sestřičku jsem neznal, viděl jsem jen její podobně zbarvený kožíšek. Nicméně po sobě cosi temperamentně pokřikovali, když se rvali o ten zoubek. Zdálo se mi, že vlčata rostou a dospívají tak trochu nekontrolovatelně. „Mari, nejsem vševědoucí. Nemysli si to o mně,“ povzdechl jsem si a vrazil pohled do země. Byl jsem rozpačitý z toho, že si myslela, že jsem věděl všechno, protože to vůbec nebyla pravda. Byl jsem tak akorát starší než ona a měl jsem tak víc zkušeností, to bylo tak všechno. „Asi o nich můžeš mluvit, ale určitě se najdou lepší témata ke konverzaci,“ ukončil jsem to nakonec dost neutrálně. Já o svých rodičích nikdy nemluvil, protože jsem k nim nebyl tak vřelý vztah. Ale to bylo v pohodě, ne? Každý byl nějaký, každý vyrůstal v jiných podmínkách, které ho formovaly.
„Zmrzly by, Maričko,“ připomněl jsem ji základní vlastnost, kterou rostliny měly. Kytičky prostě nedokázaly přežít zimu. Jejich tělo bylo tvořené z velkého procenta právě vodou, která zmrzla a rostlinná pletiva se tak zničila. Nicméně když zmínila, že bychom mohli najít nějaký úkryt a společně se zahřívat, cítil jsem, jak se mé tělo zachvělo. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem. „To bychom určitě mohli. Víš o nějaké jeskyni, která je poblíž?“ zeptal jsem se. Okolí Sarumenu asi přeci jen znala lépe než já, ne? Přitom jsem se jí zadíval do očí a… zarazil jsem se. Musel jsem několikrát zamrkat a natáhl jsem k ní hlavu tak blízko, že se naše čenichy málem dotýkaly. Ale pořád jsem přitom hypnotizoval její oči. „Neměla jsi vždycky zlaté oči?“ zeptal jsem se nejistě a rozpačitě polkl. „Máš je teď zelené,“ dodal jsem, abych vysvětlil svou rozladěnost.

// Loterie 1

Marion mi po chvilce objetí opětovala, čímž částečně odstranila všechny ty pochyby, které se ve mně za tu dobu nashromáždily. „Jasně, že jsem se vrátil,“ přitakal jsem. S Alfiem jsme si sice mysleli, že se vrátila zpátky do Sarumenu hezky domů do tepla, ale nebylo tomu tak. Její pach jsem odtamtud totiž necítil, když jsem kolem procházel a začalo mi to vrtat hlavou. Tady taková křehká duše jako Marion nebyla v bezpečí. Měla by být u smečky, kde by se jí nic nestalo. „Jezevci nás vyslali na další, tentokrát kratší výpravu a nemohli jsme ztrácet čas. Omlouvám se, že jsme tě tu tak nechali,“ pronesl jsem a sklopil pohled k zemi. Vyčítal jsem si to, ale z nějakého důvodu přemohl nějaký stádový duch, kdy jsem se vypravil s většinou a svou kamarádku tu chladnokrevně nechal.
Marion se ode mě odtáhla a začal se ptát. Takové otázky jsem očekával, takže jsem sem tam pokýval hlavou, jakože ji vnímám. „Byli jsme s Alfiem a těma dvěma nádherami vyřešit ten problém s blechami. Došli jsme až někam na jih do hor, kde jsme se setkali s takovým zvláštním rysem a najednou blech nebylo,“ vysvětlil jsem velmi zkráceně, na mě ovšem přesto dost výřečně. Marion byla přeci moje kamarádka, věřil jsem jí a mohl jsem se v její přítomnosti uvolnit. „S Alfiem jsme se rozdělili, šel najít Pippu, ale věřím, že bude v pořádku. A nezlobí se na tebe. Řekl mi, že se ti chce omluvit, až se zase potkáte,“ vysvětlil jsem a udělal malou odmlku. Měl jsem k tomu ještě co říct, ale slova jsem si musel nejdřív poskládat v hlavě. „Ty jsi taky neřekla nic špatného, jen… Alfieho logicky ranilo, když mluvíš o mamince, a on tu svou ztratil. To pak opravdu zabolí, když jsi mu ji takhle připomněla,“ dodal jsem a rozpačitě se pousmál. V takovém tom chlácholení jsem nikdy nebyl dobrý. Prostě mi to nikdy nešlo tak nějak přes pusu. S Marion jsem se ale mohl trochu uvolnit, ne? Střihl jsem ušima. Bude to dobré, připomněl jsem si. „Měli bychom se někde schovat, nemyslíš?“ začal jsem a mávl ocasem ze strany na stranu. Byl jsem upřímně unavený a rád bych si zkrátka konečně lehnul na nějaké suché místo, které nebylo sužováno sněhem. Jestli takové místo vůbec existovalo.

Ačkoliv jsem byl trochu chráněný lesem, který se nacházel všude kolem mě, vítr sem prostupoval i tak. Jeho síla dosahovala docela vysokých hodnot, i když ho stromy trochu mírnily. Srst mi divoce vlála a cuchala se. Měl bych radši vyhledat úkryt, připomněl jsem si. Tohle bylo opravdu riskantní a můj hladový žaludek se zase a znovu ozýval. Už jsem dlouho nic nesnědl, což jsem na sobě cítil tak, že jsem neměl dostatek energie. Mé tělo ji nemělo odkud brát. Jenže měl jsem před sebou jeden úkol. Hodlal jsem projít každou kousek tohoto zpropadeného lesa, abych se přesvědčil, že tu Marion nezůstala. Pokud bych ji nenašel, musel bych doufat, že se vrátila zpátky do Sarumenu živá a zdravá, i když jsem její pach kolem zamlženého lesa necítil.
Na mé volání jsem neslyšel žádnou odpověď, a tak jsem se vydal kupředu. Vítr mi v pohybu trochu bránil, takže jsem se ještě víc vysiloval. Rozhodně jsem ale nebyl tak starý, abych to vzdal. Trochu jsem zrychlil a rozhlížel se stále kolem sebe. V uších mi hučelo, jak se kolem mě hnal nepříjemný vítr. O žádném blízkém úkrytu jsem ale nevěděl. Žádný zvuk se ke mně kvůli povětrnostním podmínkám nedostal, takže jsem se musel spolehnout na zrak.
Ten mě naštěstí nezklamal a po několika dalších minutách jsem konečně zahlédl nahrbené tělíčko své kamarádky. Po mém těle se rozlilo příjemné teplo, srdce mi začalo divoce bít a vykouzlil jsem jeden z těch nejupřímnějších úsměvů, které jsem kdy někomu dal. A to že jsem se neusmíval vůbec často! „Marion, tady jsi!“ vykřikl jsem její jméno a rozeběhl se k ní. Nacházel jsem se za jejími zády, takže mě nemohla hned vidět, jedině že by se ohlédla. Ten pocit štěstí, který se mne zmocnil, když jsem ji zahlédl, se mě neustále držel. A vlastně vypadal, že už nikdy neplánuje odejít. „Jsi v pořádku?“ znovu jsem k ní promluvil hlubokým hlasem a položil si hlavu na její hřbet a zachumlal se do jejího kožichu. Nadechl jsem se její vůně. „Měl jsem o tebe strach,“ zamumlal jsem. Ale… opustil jsem ji a nechal ji tu. Nebude na mě nazlobená? přemýšlel jsem.