Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Krátký úvodní dialog jsme měli za sebou. Seznámili jsme se, ale že bych věděl, co od tohoto mladého vlka čekat, to se říct nedalo. Zhluboka jsem se nadechl, a ještě si prohlédl skupinku, ke které jsem se přidal. Řekl bych, že se ke svým rodičům choval trochu… odrzle, ale to bylo přece normální. Většina mladých vlků se tak chovala, já v jeho letech nebyl výjimkou. Pozastavil jsem se ale nad tím divným nutkáním, které se mě drželo už nějakou dobu. Nutkání se s tímto vlkem seznámit a trávit s ním nějaký čas. Zvláštní to bylo.
Sirius nakonec souhlasil s tím, že to tedy půjdeme zkontrolovat. Pokývl jsem hlavou a několik sekund ještě stál a přemýšlel jsem, odkud by to bzučení mohlo vycházet. Nebo kam se původce onoho zvuku mohl vytratit. „Tak asi půjdeme,“ řekl jsem a podíval se na Siria. Ostatně, v údolí už moc vlků nezbývalo, všichni se někam rozprchli. A to mi vlastně vyhovovalo. Aspoň na to nebudu sám, pomyslel jsem si. Kdyby ten zvuk vydávalo cosi nebezpečného, aspoň jsem měl naději, že bychom si navzájem pomohli. Anebo že by se obětí stal Sirius a ne já. Ehm.
Raději jsem přestal přemítat a vykročil směrem na západ. Neměl jsem tušení, proč zrovna tam, ale zkrátka mě tam cosi táhlo. „Jak dlouho se na Gallirei pohybuješ?“ zeptal jsem se svého společníka a tím do jisté míry vystoupil ze své komfortní zóny. Obvykle jsem mlčel jako hrob klidně několik dní, ale nyní jsem chtěl nějakou konverzaci rozvinout.

// Zrádcův remízek

Ačkoliv se skupinka skládala z několika vlků, já věnoval pozornost jen jednomu. A on mi můj pohled opětovával, což bylo trochu… divný, ale v tu chvíli jsem to tak nevnímal. Za normálních okolností bych se nepříjemně ošil, po hřbetě by mi přejel mráz, ale nyní jsem z kdovíjakého důvodu pohledem neuhnul.
„Jsem Thoran,“ odpověděl jsem mu a několikrát zamrkal. Jestli si myslel, že ze mě dostane ještě něco víc, pletl se. Já ani neměl co víc o sobě říct. Byl jsem tulákem, nikam jsem nepatřil, pro drtivou většinu vlků, se kterými jsem se setkal, jsem byl zkrátka nikdo. A tak mi to většinou vyhovovalo. „Kdo jsi ty?“ otázal jsem se. Tenhle prvotní dialog byl vždycky tak trochu předvídatelný. Ale nepřišlo by mi to tak strojené, kdyby tu kolem nás nebyl tucet dalších vlků.
Přešlápl jsem z nohy na nohu a podíval se pod sebe, jako by pode mnou skutečně mělo být nějaké vosí hnízdo. „V zimě?“ opáčil jsem a nadzvedl přitom obočí. Pak jsem zakroutil hlavou a sám si tak odpověděl na jeho poznámku. Ne, určitě to tak nebylo. „Ale jsem si jistý, že jsem něco slyšel. Možná, že to nepřichází přímo odsud, ale z nějakého vedlejšího území,“ trval jsem si na svém, že nějaké bzučení jsem zkrátka slyšel a nejsem vyšinutý. Ale i kdyby se to zdálo jenom mě, bral jsem to jako dobrou záminku pro to, abych se odsud zdekoval. Bylo tu na můj vkus docela dost vlků.

Stříbrná se zachovala úplně přesně, jak jsem předpokládal. Vlastně by mě překvapilo, ne úplně pozitivně, kdyby bylo její chování jiné. „Spolehni se,“ procedil jsem skrz zuby, ale na rozdíl od ní jsem neměl nutkání dělat ze sebe něco, co nejsem. Své antipatie vůči ní jsem dával najevo dostatečně. Nádhero jedna, utrousil jsem k ní poslední myšlenky a sledoval, jak se přiblížila k jiné své oběti.
Střihl jsem ušima a rozhlédl se po okolí. Cítil jsem tu spoustu vlků, ale ani jeden z nich mi už známý nepřišel. Dostal jsem ale podivné nutkání se vydat k jedné skupině pachů. Byla dál ode mě, až po určité vzdálenosti jsem dané vlky zahlédl.
Přímo před mýma očima se ke skupince přisunul další vlk. Jenže na rozdíl od těch třech byl cítit úplně odlišně. Ta původní skupinka určitě byla rodina, čumák mě určitě neklamal. „Zdravím,“ pozdravil jsem všechny a švihl špičkou ocasu. Tvářil jsem se neutrálně a vlastně… nijak. Všechny obličejové svaly jsem měl povolené a neprojevoval prakticky žádnou emoci, protože jsem ani žádnou nepociťoval. „Nevíte, co to bylo za zvuk? To bzučení před chvilkou?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem se ujistit, že jsem nebyl jediný, kdo to slyšel. Přeci nemohu mít slyšeny… Halucinace, pomyslel jsem si. Pokud to nikdo jiný neslyšel, asi bych si měl odpočinout.

// Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

Prošel jsem jedním z lesů, ve kterém jsem už párkrát byl, ale mnohem působivěji na mě působila louka plná vlčích máků, která na něj navazovala. Ta byla v jiném ročním období naprosto fenomenální. Jenže v zimě vypadaly všechny louky stejně a lesy jakbysmet.
Jakmile jsem ale z lesa vyšel, zaujal mě podivný zvuk. Několikrát jsem střihl ušima a zastavil se. Na malou chvilku jsem se zamyslel. S Gallireou jsem neměl kdovíjak dlouhé zkušenosti, žil jsem tu přeci jen docela krátce, ale rozhodně jsem měl pocit, že zdejší kraj byl přinejmenším zvláštní. Všechny ty povídačky ohledně vlčích bohů. Já měl akorát jedinou osobní zkušenost, a to tu s jezevci.
Nakonec jsem se ale přeci jen vydal kupředu, protože má zvědavost zvítězila. Ucítil jsem několik cizích pachů, ale jeden z nich až tak cizí nebyl. No u všech jezevců… zanadával jsem a kysele se zatvářil. Nicméně to pro mě byla jediná známá tvář, tak jsem se ke stříbrné vlčici vydal.
„Nevíš, co se tu děje?“ zeptal jsem se, když jsem si byl jistý, že o mně musí vědět. Tvářila se slaďoučce a vlastně i docela hezky voněla. Ale věděl jsem, že pod tím vším pozlátkem se skrývá úplně jiná osobnost. A taky jsem počítal s tím, že jakmile jí dojde, kdo jsem a že jsme se vlastně už setkali, začne ohrnovat nosánek. Otázka je, jak moc dobrou má paměť, pomyslel jsem si. Třeba na mě jednoduše zapomněla. Nedivil bych se.

// Kopretinová louka

Blížil jsem se k červeně zbarvenému jezeru, a přece jen se trochu usmíval, protože mi rázem bylo příjemně. Mráz mi neprostupoval až do morku kostí. Strávit zimu tady… To je přece geniální nápad, pomyslel jsem si. Jenže v polovině zimy je na takový plán už přeci jen trochu pozdě. Zakar by si s tím určitě poradil, napadlo mě. Byl to pořád ten nejmoudřejší vlk, jakého jsem znal… A to jsme se dobrých několik let neviděli. V mém srdci jsem ale vůči bratrovi stále choval jistou zášť. Nepřenesl jsem se přes ni ani po těch dlouhých letech a pochyboval jsem, že by se mi to vůbec někdy povedlo. Naše setkání by určitě akorát otevřelo staré rány a nevedlo by to k ničemu dobrému. Takže jsem byl ve finále rád, že jsem měl svého bratra pryč ze svého života.
Usadil jsem se na břehu jezera a podíval se do pochybně vypadající vody. Neměl jsem v plánu z ní pít, i když jsem byl přesvědčený, že mi Marion říkala, že není nijak nebezpečná, že chutná úplně normálně jako běžná voda kdekoli jinde. Já to ale riskovat opravdu nechtěl. Při myšlence na svou milou jsem s sebou nepříjemně trhnul. Měl jsem pocit, že jsem byl partner… na houby. Takové chování si nezaslouží, povzdechl jsem si a podíval se někam do dálky. Věděl jsem, že je bez nějakého dozoru ztracená, tak jsem jen musel doufat, že je zrovna třeba s Wolfganií.
Věděl jsem, že tu nemůžu sedět dlouho. Myšlenky mě pomalu sžíraly. Proto jsem se zvedl a vydal se dál na západ. Doslova jsem prchal před svým svědomím.

// Údolí morény (přes Zlatavý les)

// Tenebrae

Od odporné, černé a divně páchnoucí řeky jsem se posunul dál na západ. Vlastně jsem se aktuálně nacházel mezi dvěma divně zbarvenými vodami a na jaře v těchto místech kvetly kopretiny. Zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu, ale nebyl tak chladný, aby mi to bylo nepříjemné. Tam, odkud jsem pocházel, byly docela podobné zimy, takže jsem se na ně byl zkrátka zvyklý.
Na pláni byl chlad, sem tam fouknul vítr, ale nic, co by mi nějak zvlášť bránilo v cestě. Netušil jsem, kam mé kroky vlastně směřují. Tohle bezmyšlenkovité putování pro mě nebylo nikterak výjimečné. Dělal jsem to dost často, zvlášť ve fázi, kdy se mi život tak nějak rozpadal pod tlapami. Ne že by se mi teď něco takového dělo… Jen jsem si potřeboval uřídit myšlenky, životní cestu a tak. Měl jsem nějako životní krizi, ale ne pocit, že bych byl v bezvýchodné situaci.
Nebe se nehezky mračilo a cestou dál na západ vypadalo ještě hůř. Zamračil jsem se. Zimu jsem neměl rád. Čím blíž jsem se ale byl k další vodní ploše, tím teplejší se mi vzduch zdál. To mě donutilo se drobně pousmát. Aspoň se na chvilku ohřeju, napadlo mě.

// Ohnivé jezero

// Sarumen

Z hvozdu jsem se táhnul pomalu jak smrad. Zima ve mně vždycky vyvolávala nepříjemný pocit melancholie, proti kterému jsem se ani nesnažil bojovat. Zkrátka jsem se mu plně poddával, topil se v černých myšlenkách a čuměl do země. Každý den mi přišel na chlup stejný a já toužil po nějaké změně. Paradoxně jsem ale pro tu vytouženou změnu neudělal vůbec nic. Jen jsem nad tím přemýšlel a přemýšlel. A to neznamenalo nic dobrého. Myšlenky mě totiž zaváděly do míst a vzpomínek, kde jsem být nechtěl.
Je třeba něco s tím udělat, jinak se zblázním, ušklíbl jsem se a konečně zvedl hlavu, abych se díval na něco jiného než věčně na bílý sníh. Možná, že se o mě šílenství pokoušelo už jen z té pronikavé bílé barvy. Bolely mě z ní oči, hlava… Všechno. Uvědomil jsem si, že se od Sarumenu nacházím poměrně daleko. Vracet se mi tam nechtělo. Atmosféra, která tam byla, všechna ta mlha, to by mi rozhodně nijak nepřilepšilo.
Zastříhal jsem ušima a vydal se směrem na východ. Počasí bylo stejně melancholické jako moje nálada, přes mraky se nedokázaly dostat žádné sluneční paprsky, které by mi zahřály kožich a trochu zvedly náladu. Nějaké jídlo by mohlo pomoct, napadlo mě. Můj fyzický stav byl v žalostném stavu. A ten psychický taky.

// Kopretinová louka

// Hlásím Thorana

1. kolo - 8 bodů - 13 květin
Celkem: 8 bodů

Přidáno.

Nemělo cenu tu déle zůstávat. Potřebovali jsme najít Wolfganii, a ta tu nebyla. Navíc jsem cítil, že se tu objevily nějaké nové pachy a já byl z nich tak akorát nervózní. Pro nás oba bude lepší, když se zkrátka vypaříme. Na nějaký čas.
Marion jsem sledoval a snažil se číst řeč jejího těla. Byla smutná. Moc smutná, a já jí nemohl nijak pomoct. Tohle zkrátka muselo přebolet samo. Bolest, kterou cítila, se nedala přenést na jiného vlka. Musela si ji prožít. Povzdechl jsem si a než se rozešla kupředu, drobně jsem ji pohladil čumákem po krku. Můj dotyk stejně netrval nijak dlouho a byl jen letmý. Wolfganie jí snad vysvětlí, co přesně se stalo. I když kdo ví, třeba to i pro ni bylo stále moc čerstvé a nebude chtít o tom mluvit. Mohl jsem se dostat do patové situace, kdy budu ve společnosti dvou vlčic, kterým nebudu moct nijak pomoct. To se nějak zvládne. Bouřky netrvají věčně, pomyslel jsem si. A i když se teď mohlo Marion zdát, že ta bolest nikdy neskončí, realita bude určitě jiná. Za nějaký čas se trochu utlumí a na otce bude vzpomínat jen v dobrém.
Mířili jsme ven z lesa. Slyšel jsem v blízkosti řeku a doufal jsem, že Wolfganie nebude až tak daleko. Jako beta se určitě držela blízko smečky, ne?

// Tenebrae

The weather has been disgusting in recent days – muggy and hot. I spent that time by the river, and it was the best decision I could make. In daylight, I lay in the water like a little mermaid, and wandered through the woods for the night until I found a place suitable for sleeping.
I was just on my way to my sleeping place. I had to cross a small meadow and behind it was a deciduous forest – my current „home“. The sun had an unusual power at the beginning of summer, and it managed to burn all the grass. Only small yellow stalks protruded from the ground. I knew the way home by heart, so I didn't pay as much attention to my surroundings as I should.
Suddenly, I saw something strange. A rock? I wondered and stopped. It had never been here. Or am I just stupid and inattentive? I frowned. My body was stiff. I was naturally suspicious of new things. Rocks don't fall to the ground from the sky. Definitely not that big! And suddenly, the rock moved. I immediately crouched down, pointed my ears forwards, and was ready to run away at any time. Fight? I rejected that right away. The thing was huge and muscular. After all, I have mistaken it for the rock!
It started to move more and more. It was making strange noises. I realized I could see the animal's behind. After a while, it turned its face to me. At that moment, I straightened up so I wouldn't look so scared. But let me tell you something… I was scared to death! I didn't tremble, but I was feeling bad. Eyes… What's wrong with those eyes?! I thought. Its eyes were quite huge – almost like ping pong balls. The animal made a strange sound again, move its ears, and finally noticed me. Its nostrils widened, and I saw fear in its eyes. Bigger than mine, probably. What the hell is that? A deer doe? A fat deer doe? A fat deer doe with a long tail? I was thinking. But I didn't say anything because I was afraid I would ruin everything.
The atmosphere between us was tense. We looked at each other for a long time. Tens of minutes, maybe. Maybe more. We were both afraid to do something. It was clear that I was a predator, the animal a prey. I was hungry, but I wouldn't dare to attack. It would be like going for a moose by myself. I was sure the animal would hurt me. I didn't want to feel pain. I had never handled it well. I took a few steps backward. I have made it clear that I have no plans to attack the animal. The horse reacted immediately - it ran away. I finally exhaled, and my muscles weren't tense anymore. I guess I'll be dreaming about this strange meeting tonight.

Můj postoj byl neoblomný, takže to Marion vzdala a už se mě nesnažila přesvědčit, že se po lese přeci jen můžu pohybovat, jak se mi zlíbí. Nebo jí už došly argumenty, i tahle možnost byla pravděpodobná. Přeci jen jsme teď řešili důležité téma. Tušil jsem, že se asi víc soustředí ve stoje a relativně v klidu. Za své hopsavé chůze by byla vystavena spoustu rušivých elementů. A já teď potřeboval, aby se soustředila a nikam myšlenkami neodbíhala.
Její věčně veselá nálada byla tatam. Viděl jsem, jak se jí oči zalily slzami, když mi pohlédla do tváře. Už jí to dochází? pomyslel jsem si. Ztěžka jsem polknul. Měl jsem pocit, jako by se mi v hrudi vytvořil kámen. Hrdlo se mi úplně stáhlo. Ničilo mě, že si něčím takovým bude muset projít. Zvlášť v takhle mladém věku, kdy byla na rodiče ještě moc fixovaná. Měl jsem ji rád, nechtěl jsem, aby se trápila.
Mlčel jsem, protože jsem neměl co říct. Nemohl jsem jí lhát a dávat jí nějaké naděje, že její otec ještě stále žije. Dost možná to nebyla pravda a žít ve lži… To přeci nejde. Když se ale ke mně přiblížila a položila si čelo na mou hruď, čenichem jsem ji automaticky pohladil na týlu hlavy. Musel jsem ale zatnout zuby. Možná umřel… Nemůžu říct, že ne, pomyslel jsem si a dál pokračoval ve svém mlčení. Byl jsem v bezvýchodné situaci. Cítil jsem, jak se začala celá chvět. Povzdechl jsem si a položil si hlavu na její krk. „Marion,“ zašeptal jsem. Utěšovat jsem neuměl, ale svou blízkostí jsem jí dával najevo, že jsem tu byl pro ni. Kdykoliv. „Všechno bude zase dobrý,“ dodal jsem velmi tichým hlasem. Kdo ví, jestli mě v tom všem slyšela. Mluvil jsem jí prakticky do kožichu, ona se celá třásla a myšlenkami byla zřejmě úplně jinde. Nemohl jsem vrátit čas a zařídit, aby tu její otec stále byl. Mohl jsem jí ale přivést na jiné myšlenky. Možná ji na nějakou dobu držet dál od Sarumenu, aby si to pořád nepřipomínala.
„Půjdeme,“ přitakal jsem a podíval se jí do očí. Měla je nateklé, zalité slzami. Opatrně jsem k ní natáhl hlavu a svým čumákem se dotkl toho jejího. Malinko jsem se pousmál. Na tohle všechno Marion nebyla sama. Byli jsme na to dva, ne? A ačkoliv jsem emoce nedokázal úplně vyjadřovat, chtěl jsem, aby věděla, že ji budu oporou. „Ale v lese ji necítím,“ poznamenal jsem. Vzduch byl vlhký, pachy jsem registroval hůř než obvykle. Třeba Marion věděla, kde její matka pobývala.

Marion nepochopila, o co mi šlo. Povzdechl jsem si a drobně švihl špičkou ocasu. „Musím, Mari. Je to slušnost a já nechci problémy,“ snažil jsem se jí to vysvětlit ještě jednou. Možná maličko polopatě, ale na ni to kolikrát jinak nezabíralo. Žádné alfě by se nelíbilo, kdyby se jí tu producíroval nějaký cizinec. I té nejhodnější. Tohle by naštvalo každého a já vážně nechtěl dostat vynadáno. Konflikty jsem neměl rád. Měla pravdu v tom, že mě Wolfganie znala, ale ona byla přeci „jen“ beta. Pokud se za tu dobu nic nezměnilo. „Já bych se do lesa radši moc nehrnul,“ zopakoval jsem. Byl jsem v jejích očích možná tvrdohlavý, ale stál jsem si za tím, že tohle je jedné správné řešení.
S hledáním táty bych jí samozřejmě pomohl moc rád, ale k tomu jsme potřebovali nějaké informace. Co se stalo, když ho naposledy viděla, popřípadě jakým směrem se vydal. Jak jsem ale Marion znal, tyhle věci jí v hlavě nikdy moc dlouho nevydržely. Maximálně tak den. Když se konečně rozmluvila víc, přejel mi nepříjemný mráz po zádech. Tohle není dobré, pomyslel jsem si a rozpačitě se rozhlédl po okolí. Jako kdybych hledal nějakou cedulku pověšenou na větvi, kde by bylo napsáno, jak se v takové chvíli zachovat. Samozřejmě tu nic takového nebylo. Potřeboval jsem ale nějak nahnat čas, abych vymyslel něco… rozumného.
„Otázka je, v jakém stavu ho najdeme,“ hlesl jsem po chvilce a stáhl uši k hlavě. Podíval jsem se jí do tváře. Když vlk umírá, tak… umírá. Nedá se s tím nic dělat. Prostě umře a jeho tělo se spojí se zemí, představil jsem si mrtvolu v pokročilém stádiu rozkladu. Takhle ho vidět přeci nesmí, udělal jsem konečně nějaký závěr a kousl se do jazyku. „Možná… Možná bychom ho neměli jít hledat,“ řekl jsem a podíval se jí do očí. Bál jsem se, jak se bude náš rozhovor vyvíjet. A ještě větší jsem měl obavu z toho momentu, kdy to Marion naplno dojde. Nebyl jsem nejempatičtější vlk na planetě. Dokázal jsem si představit tu bolest, taky jsem ji zažil, ale utěšování mi nikdy nešlo.

Neodtáhla se ode mě, ba naopak mi objetí opětovala. Malinko jsem střihl ušima a mlčel. Nechal jsem ji, aby se rozhodla, jestli se se mnou chce podělit o to, co se dělo, nebo jestli si to nechá pro sebe. Nakonec se přeci jen rozpovídala. Z toho, co mi řekla, si mohl vlk vydedukovat kdeco. Velmi jsem si rozmýšlel, co jí vlastně povím. Napadlo mě, že by šel hledat pomoc k Životu, ale měl on vůbec takové léčivé schopnosti? Další věc byla, jak moc špatně se cítil. Mohl by se cítit špatně tak moc, že by… myšlenku jsem nedokončil, protože se mi z toho pomyšlení udělalo zle. Smrt jsem na vlastní kůži pocítil, když se narodila nedýchající vlčata. Vlčata s mou krví… Bylo to traumatizující, ne že ne. „A co říkal? Jak špatně mu bylo?“ ptal jsem se po delší době mlčení.
Marion dokázala své nálady vystřídat během několika sekund, což se teď taky stalo. Pro mě byla trochu nepředvídatelná. Nikdy jsem nevěděl, jestli jsou ty emoce hluboké, nebo jen povrchové. Vždyť se před chvilkou tvářila, že se stala nějaká tragédie. A teď je zase všechno v pořádku? podivoval jsem se v duchu. Musel jsem holt doufat, že si zase něco vzala do hlavy a nebude to nic vážného. Ostatně mi žádné velké podrobnosti, ze kterých bych mohl udělat jasný závěr, nesdělila. „Mari, já tu nemůžu chodit, jak se mi zlíbí. Jsme na území smečky, kam nepatřím a nemám svolení alfy,“ namítl jsem, když navrhla, že by mě mohla po lese provést. Jeho část jsem už měl tu čest vidět, když jsme hledali Wolfi, když jsme potřebovali ingredienci do jezevčího lektvaru. Ostatně, nebýt jezevců, tak tu my dva teď nejsme… Ona se sice už svou hopkavou chůzí vydala směrem do lesa, ale já odmítavě postával na místě. Nepřišlo mi to správné.

Vážně byla úplně, úplně mimo. Vůbec mě nevnímala, asi mě ani neslyšela, jelikož na můj hlas nijak nezareagovala. Jak jsem ji znal, jindy by se nadšením rozzářila. Teď tomu bylo jinak. Ustaraně jsem se zamračil a schválně neuhnul, i když bylo jasné, že naše srážka byla naprosto nevyhnutelná.
Nevrazila do mě nijak silně, jelikož se vážně ploužila jako šnek. Nakonec ke mně přeci jen zvedla hlavu, ale asi bych se nedivil, kdyby se místo toho vydala dál a mě považovala za strom, který se jí postavil do cesty. Kdo ví, kam ale mířila. „Ano,“ pokývl jsem hlavou opatrně, „zase jsi mi utekla, byla jsi napřed, ale následoval jsem tě.“ Kde jinde bych byl? otázku jsem ale nechal nevyřčenou. Nestalo se poprvé, že se naše cesty na krátko rozdělily. Ona byla zkrátka energičtější než já. Napadlo mě, jestli náhodou němá nějaký výpadek paměti, protože tomu by její chování odpovídalo. Její paměť nikdy nebyla na vynikající úrovni, to snad všichni víme, ale takhle mimo realitu jsem ji ještě nezažil. Znovu jsem přikývl na její další otázku. Bez ní bych sem neměl důvod lézt.
Maličko se rozmluvila, ale ne tak, aby mi bylo jasné, co se v lese stalo. Nicméně vypadala jako hromádka neštěstí. Povzdechl jsem si, udělal k ní několik kroků a položil si hlavu na její krk. „On se zase vrátí, určitě nebude daleko,“ zašeptal jsem, abych ji tím trochu uklidnil. Vůbec mi nedocházelo, že tím můžu rozdmýchat oheň. Zkrátka jsem byl zvyklý, že Marion někdy dělala z komára velblouda. Zkrátka mi hned na mysl nepřišlo, že by její táta mohl odejít… V jiném slova smyslu.