Gallirea - Příspěvky uživatele

// Mecháč
// 388

Poněkud polichoceně jsem se pousmál, když Shao označil náš úkryt, naši ideu společné místnosti, za sympatickou. Jako kdyby to snad byla tvá zásluha. Jen jsi sem přišel, depkařil a pak zneužil Lau, která ti chtěla pomoct. Definice hrdosti, opravdu. "My... ho takovým neučinili, ale... jsem rád, že si to myslíš," odvětil jsem mu s upřímnou radostí, i když pouze decentní, a mírně přikrčil hlavu, zatímco jsme se mohli chodbou vydat až na dno. Tato vstupní část úkrytu stále nebyla jakkoliv osvětlená, každým krokem propadající se do větší temnoty, zatímco i na povrchu světla ubývalo. Kdy se sem půjdou ukrýt i vlčata? Líbí se jim v lese tolik? Zamyšleně jsem se zadíval na vlastní tlapy, abych si připomněl, že já jsem ten, kdo je za ně zodpovědný. Protože když to nebudu já, bude to Lau. A ta si zaslouží odpočinek. Byli jsme téměř v absolutní tmě, když se před námi znovu zjevilo jemně namodralé světlo. Oni to dokázali, vydechl jsem a s údivem pozoroval, jak se dvě zcela odlišné vlčice, Lau a Lindasa, těší podivnému druhu spolupráce. "Ahoj, Lau," špitl jsem něžně a opatrně se otřel o její srst, zatímco jsem se vedle ní usadil a jal se prohlížet si mech ještě více. "Je krásný, Lindaso," pochválil jsem ji a se zvědavostí na ni pohlédl. Kde je Izar? Proč... proč tu Izar není. Vzdal to? Nečekal bych, že zrovna Lindasa bude ta, co se vrátí. Z nich dvou působil mnohem přesvědčeněji Izar. A přesto... Pokoušel jsem se Lindase příliš nezazlívat, že její bratr nedorazil v její společnosti. Nesměl jsem. "Toto je náš nový člen, Shao," představil jsem tedy zrzavého vlka a povzbudivě se na oba usmál, jako kdyby snad oni z nás tří byli ti, co by potřebovali povzbuzení. Nepatrně jsem se zhluboka nadechl, abych nahnal co nejvíce Launeeina pachu do svých plic, abych se mohl uklidnit její vůní. Abych s ní byl v kontaktu alespoň takto. Kdyby někdo věděl, jak jsi zde s ní byl v kontaktu naposledy, určitě by tě hned považovali za většího alfáka. Je divu, že si nikdo nemyslí, že z vás dvou je vlk Launee. Vlastní mysl mi nedovolila se ani na moment uvolnit. Po zážitku, kdy jsem potupil celou naši smečku před Shaem, jsem se už nikdy nesměl chovat slabě. Nikdy jsem se nesměl chovat tak, jak bych se choval běžně.

Mírně jsem se pousmál na povzbudivá slova Shaa a vděčně přikývl, byť jsem o jejich pravdivosti nebyl zcela přesvědčen. Možná, že jsme naší touhou po spokojenějším životě pro nás všechny zavrhli životy vlčat navždy. Možná, že nepřežijeme. Proč... proč jsme nad tím neuvažovali více? Riskujeme životy všech kolem nás. A kdyby se stalo jednomu z nás, pak... ten druhý bude trpět zcela. Věděl jsem, že nám nezbývalo nic jiného, než doufat v Shaova slova a v něj samotného, vzhledem k tomu, že, společně s Meinerem, se jednalo o jediné vlky, kteří o naši smečku projevili zájem. Představil jsem Shaovi i Lindasu s Izarem, avšak oni dva... byli spíše naivním slibem, než že by se zcela dalo spoléhat na jejich návrat.
Jakmile jsem upozornil na vstup do úkrytu, Shao se chtěl vydat dovnitř. Měli jsme tam jít rovnou, omlouvám se. V mé tlamě se nyní formovala prazvláštní kombinace omluvy s výmluvou, že v úkrytu bude stále velmi špatně vidět, avšak veškeré počínání bylo zastaveno, jakmile jsem ucítil dva pachy. Lindasa a Lau? Nastražil jsem nepatrně uši a na tváři se mi zjevil drobný úsměv. Launee. Je v pořádku. Vlče je sice stále na území, ale... ale je v pořádku. Všechno je v pořádku. V rámci náhlého nadšení nebylo ani třeba, abych se soustředil na vyhnutí všem myšlenkám na to, jak jsem ji předtím nechal dělat těžkou práci, zatímco jsem se bavil se Shaem. Launee. "Možná, že tam nakonec taková tma nebude," prohlásil jsem a mírně zavrěl ocasem. "Nejspíš také poznáš Lindasu, ale..." Zavětřil jsem znovu, avšak pach jejího bratra, mého známého, k nám nepřicházel. Izar tu... není? Nechce tu být? Proč... by odcházeli oba, aby se vrátil pouze jeden? Pro jistotu jsem nechal ještě lehký umělý vánek přinést pachy z okolních území, avšak ani ten nenaznačoval Izarův příchod. Možná, že se opozdil? Ale pokud přišli spolu, tak... měli přijít spolu i podruhé. Pokud... Pokoušel jsem se netvářit zklamaně. "Izar se... jistě dostaví později," uzavřel jsem s nepříliš věrohodným úsměvem a kývl vstříc úkrytu. "Uvnitř... je to opravdu pohodlné. Jen... není rozdělen tak, jako tomu bývá u jiných smeček. Má jen... jednu velkou místnost," vysvětlil jsem a doufal, že jsem vše řekl správně. Rozhodně ne přijatelně, protože můj hlas se ke konci proslovu začal podivně zadrhávat a lámat, jako kdyby nemohl vydat další hlásky, avšak svůj účel má neschopná řeč snad splnila. S menším úsměvem, jenž měl zakrýt mou vyčerpanost, jsem se vydal vstříc polotemnotě.

// Dno

Po mém absurdním přiznání Shao zcela okamžitě nakrčil čelo, což jen potvrdilo mé obavy. Neměl jsem nic takového říkat. Shodil jsem tím nejen sebe, ale i Lau. Zpochybnil jsem ji. Proč... bych měl ale lhát? Věděl jsem, že nesmím nadále takto pokračovat. Že nesmím být nadále slabý. Je pozdě. Už jsi to Lau pokazil. Není cesty zpátky. Shao bude navždy vědět, že jsi mu v prvních vteřinách přiznal, že nejsi schopná alfa. Že jsi k smíchu. Se svým slabošstvím. Se svými přiznáními. Kdybys lhal, nemusel bys potopit alespoň Lau. O tobě si tak jako tak nikdo nic hezkého nemyslí, o to se neboj. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uklidnit své splašené srdce, jež uvnitř mého těla zoufale toužilo po útěku od zodpovědnosti. Od toho, co jsem nebyl schopný vykonat. Slabý. Slabý. Slabý. Narovnal jsem se a s rádoby klidným pohledem znovu pohlédl na Shaa, který opravdu měl dvojici dotazů na naši smečku. Nesmím to Launee nadále kazit. Musím... musím pro ni být lepším. Silnějším. Lhářem. "Jsme tu opravdu krátce," odpověděl jsem s takovou plynulostí, jaké jsem byl jen schopen, "Jen pár dnů. Avšak členů je zde dosti, pouze..." Pouze jsou to vlčata, o která se musíme starat dvojnásob. "Vlčat. Odstěhovali jsme se ze staré smečky právě s nimi, protože tam pro ně nebylo bezpečno," uzavřel jsem a s drobným úsměvem nespouštěl ze Shaa oči. Vyčkával jsem na jakoukoliv reakci odporu, na cokoliv, co by naznačilo, zda bude zrzavý i nadále v naší smečce spokojen. Nechtěl jsem mu nijak sáhodlouze vysvětlovat, že ona původní smečka byla právě ta, kterou popsal ve své řeči on sám. S neschopnou alfou, která toho za celý svůj život dokázala mnohem více, než čeho kdy dosáhnu já. Možná, že by bylo lepší zůstat. "Z dospělých zde jsou ještě Meinere a... možná Lindasa s Izarem, vlci, které jsme poslali pro svítící mech," dovysvětlil jsem, v případě, že by se vyděsil mými slovy až příliš. Tušil jsem také, že se na svítící mech ptal, avšak... To byla řečnická otázka, nebo snad ne? Nebo bych mu měl vysvětlit, že je toto místo magické? Kolik toho ví? A... kolik toho neví? co bych mu měl říct, aniž bych zněl povýšeně? Rozpačitě jsem utekl pohledem ke koruně starého stromu, ke kterému nás mezitím naše cesta dovedla. "Tady... je vstup do úkrytu," hlesl jsem ještě spíše pro sebe, jako kdyby mohlo Shaa urazit, pokud bych ho poučoval již příliš dlouho. Měl jsem být s Launee.

Neměl jsem nejspíše jediného práva na mluvení za nás oba, což se během několika chvil vymstilo. Nevadí to? Neměl bych- neměl bych jít s tebou? Zmateně jsem pohlédl na Lau, která byla i se svým úsměvem téměř okamžitě na odchodu. "Dobře," hlesl jsem spíše už směrem k siluetě, která se postupně vytrácela, a s rozpačitým úsměvem se zadíval na Shaa. Nezklamal jsem nyní i tebe? S napětí jsem očekával jeho slušné odmítnutí, avšak... Opravdu? Překvapeně jsem nastražil uši a s přihlouplým úsměvem znovu přikývl. "Dobře," řekl jsem a klidným krokem se rozešel po lese. To už jsi říkal. "Dobře" jsi již říkal. V případě, že by ses chtěl trochu ukázat, měl bys asi používat i jiná slova. Ale je to jen nápad. Stále jsem nerozuměl, nemohl uvěřit tomu, že by Shao byl "moc rád". Nezapomeň na to, že je na tebe Lau možná naštvaná. A že bys nyní měl provádět a ne se utápět v myšlenkách. A že mu Meinere nejspíš všechno již zmínil. "Ve skutečnosti... tady je téměř jen mech," pokusil jsem se nejistě o žert a netvářit se příliš křečovitě, zatímco mi všechen můj instinkt naznačoval, že by bylo moudřejší mlčet. Děkujeme za příspěvek. Prosím, sklapni. Moc moc prosím. "Avšak jsou zde i... stromy," pokračoval jsem nepříliš obohacující přednášku a pokýval směrem ke korunám stromů, jež, zatímco některé obsahovaly jehličí, z některých již opadávaly poslední listy. To by bez tebe nevěděl. Má opravdu štěstí, že je s tebou. Nesnaž se. Nejde ti to. "Květin se tu moc nenachází, když už, tak... jsou to zvonky, a..." A jsi k ničemu a jeho to nezajímá. "Pak jsou zde ještě houby," ukončil jsem svůj proslov a zastavil se u pár hub, které již na první pohled nevypadaly příliš vábně.
Velmi obohacující. Pohledem jsem se snažil skrýt před Shaem, jenž byl o tolik moudřejší a silnější, avšak přesto já byl tím, kdo se měl chovat jako alfa. Měl bych ho varovat, že nejsem dobrý a s ničím mu nebudu schopen pomoci? Měl by něco takového vědět? Měl bych... podkopnout svou autoritu i takto, nebo je to nevhodné? Vzpamatuj se. "Rád bych tě vzal i do úkrytu, ale... doposud je tam tma. Poslali jsme dva vlky pro svítící mech. Sami jsme se o to snažili, ale..." Ale pokazil jsi to a málem jste umřeli. Neopovažoval jsem se větu dokončit. Koneckonců, zbytky z prvního pokusu o přenos se stále tyčily jako připomínka dávné tragédie. "Nale-zneš ho p-odle... onoho starého stromu," dovysvětlil jsem s o něco odlišnější informací a mírně na starý strom, jenž patřil mezi ty největší v lese, poukázal tlapou. Báječné. Okradl jsi ho o čas. Jestli ho bude chtít vrátit, co mu povíš? "Omlouvám se, nejsem... zvyklý být..." začal jsem a provinile se zadíval na zem. Nemělo cenu cokoliv předstírat. Nechtěl jsem někomu lhát a být tak v jeho očích nejen za slabocha, ale i za lháře. Promiň, Launee. "Důležitý," hlesl jsem a s nervózním úsměvem se vrátil k zeleným očím Shaa. Moc hezky ses mu předvedl. Jistě tě bude respektovat. Skvělý nápad. "Je něco, co... bys dále rád věděl?" nabídl jsem, jako kdyby nedošlo k žádnému velkému přiznání, a nepatrně se znovu rozešel, tentokráte vstříc úkrytu.

Nevěděl jsem, jak Shaovi osvětlit situaci s Lothielem. Rozpoznával jsem nadšení, které okamžitě zalilo celý jeho výraz, avšak rozpoznával jsem moc dobře také smutek, jenž by nastal, jakmile bych se zmohl na odpověď. Zklamal jsem již příliš mnoho vlků na to, abych to udělal znovu. Vyhnul jsem se jeho zelenému pohledu a věnoval se raději rozmazaným siluetám stromů za ním. Nebo bych neměl dospělému vlkovi lhát? Ale... já ve skutečnosti nic nevím. Vzpomínám si na něj jako na vlka, který si byl blízký s Lau, až do jednoho dne, kdy... se nevrátil. Neměl bych zabíjet Shaovy naděje, že bratra znovu spatří, ale neměl bych... neměl bych je přiživovat. Nejistě jsem zamrkal a marně se pokoušel přijít na jakékoliv přijatelné řešení. Neměl bys nic. Jsi k ničemu. Zbytečný v celé této konverzaci. Všem bys usnadnil, kdybys poodstoupil stranou. Možná i o pár území. Co třeba utéct po proudu řeky zpátky do močálů a zůstat tam? Nebyl bys tam mnohem více k užitku? Proč máš tendenci zasahovat do čehokoliv tady, kde- V duchu jsem se otřásl a snažil se sám sebe ignorovat. Nevnímat hlásek, který mi připomínal, jak si Lau s Lothielem byli blízcí. Jak, kdyby neodešel, bych nikdy neměl šanci.
Kdesi z okrajů lesa se ozvalo zavytí mladého vlka, ještě poněkud jemné a nevyspělé, které jako kdyby nemělo dost kuráže na to, aby probodlo chvilkové ticho. Vlče? Mladý vlk? Snad... počká. Měl bych tam jít? Nejsem- nejsem s vlčaty moc dobrý. Kdyby nebylo Lau, tak... mne nemá rád ani Saturnus. Pocit poražení se pouze zvětšoval a připevňoval mne k zemi. Dokud proud konverzace nezmizel jinam. Shao byl přijat a rozhovor se přesměroval k tématu vlčat. Opravdu jich je pět. A nyní jsme na ně čtyři. To... není až tak špatné, pousmál jsem se a na Shaova slova tiše přikývl. Vlkův přehled se mi začínal zamlouvat. Neříkal cokoliv, co by nebylo nutné, klidným hlasem, jenž nevyvolával jakýkoliv konflikt. "Někteří museli utéct," doplnil jsem ho a krátce se ohlédl, jako kdybych se teprve nyní ujišťoval, že se tato informace nemůže dostat až k uším Biancy se Saturnem. Omlouvám se, vzkázal jsem jim ve své hlavě. Jim, těm verzím, které, i přes všechny nové vlky, nezapomněly na to, že za jejich neštěstí nesu vinu pouze já. "Pokud bys měl zájem, tak... tě zde... rádi provedeme," dodal jsem nepříliš elegantně nabídku, o kterou by měl Shao jistojistě zájem, kdyby zahrnovala záruku, že já se velkolepé prohlídky našeho území nezúčastním.

// Dlouhý den ve škole, nic lepšího už nevyplodím, pardon :c

Teprve Launeeina dvě jednoduchá slova mne probudila z transu, který jsem na sebe sám uvrhl. Co myslíš, zazněla znovu v mé hlavě a já se zadíval do jejích tyrkysových očí. Proč by mělo záležet na něčem, co si myslíš? Nejsi pro ni důležitý. Ptá se, aby se neřeklo, ale jinak na tvém názoru vůbec nesejde. Zaťal jsem zuby a pokusil se o mírný úsměv. Musím jí pomoct. Nějak. Alespoň. Nesmí... nesmí toho na ni být tolik. Narovnal jsem se a vlka si znovu prohlédl. Byť se jednalo o naprostého cizince, působil povědomě, stejně jako jeho pach, který byl podobný jednomu, jenž se kdysi linul močály. Musí to být on. Lothiel. Ten, který málem získal srdce Lau, než... opustil smečku. Zmizel. "Nejsi... si blízký s Lothielem?" položil jsem zvláštní otázku a cítil, jak mé tělo upadá do křeče. Jak se cítí nesvé, ať už se pohne jakkoliv. Jako kdyby každý můj nádech způsoboval příliš velkou nerovnováhu. "Byl členem naší původní smečky," vysvětlil jsem mu nepříliš nahlas a zadíval se na Lau, abych z jejích očí dokázal vyčíst alespoň nějaké emoce. Ty jsi tedy užitečný. Podle toho, jestli si je blízký s Lothielem, opravdu můžete někoho přijmout nebo odmítnout. Bravo. Vlk však Lau odpověděl tím nejvhodnějším a nejrozumnějším způsobem, jakým by na jeho místě někdo mohl, čímž si zasloužil mou náklonnost. To... bylo opravdu hezky řečeno. A my... my nejsme ve stavu, kdy si můžeme vybírat. Musíme riskovat, jinak nemáme šanci vůbec. "Myslím, že mluvíš moudře. A..." tázavě jsem hledal v očích své partnerky souhlas, "Podle... mne si zasloužíš šanci." Podle mne. Jak hloupě to zní. Ty nemáš právo do čehokoliv jakkoliv zasahovat. Nikdo se na tvůj názor neptal. Nikdo tě nepotřebuje. Opatrně jsem se na něj usmál a nepatrně, snad na znak nabízeného přátelství, nechal svůj ocas líně povalovat z jedné strany na druhou.
Lesem se pak ozval křik Jaimie, která hledala Mojoa. Stihli se za tu chvíli, než jsme sem došli, oddělit? Naklonil jsem náhlým zmatkem hlavu do strany, avšak dříve, než bylo nutné jakkoliv dále zakročit, křik ustal. Avšak byl dost dlouhý na to, aby způsobil otázku. Rozpačitě jsem se pousmál, když se zeptal, zda je naše. Nevím. Nevím, kde končí hranice toho, zda se jedná naše vlče. Máme vůči ní povinnost. Launee... Launee ji má ráda. A já... já bych se o ně o všechny měl mnohem lépe starat. Odmlčel jsem se a nechal svou partnerku, aby tento dotaz zodpověděla ona. Jsem k ničemu.

Tázavě jsem pohlédl na Lorenza, jenž s podivným náznakem vzteku v hlase náhle prohlásil, že se půjde projít. Proč? Udělali jsme- udělali jsme něco špatně? Ublížil mu někdo? My... my ho nenutili, aby šel za námi, když vyřizujeme návštěvníky. Bylo to jeho rozhodnutí. A nemůže očekávat, že se mu za takové situace budeme věnovat. Měl by... Dříve, než jsem jakkoliv dokázal nabýt přehledu v mých vlastních myšlenkách, Lau již krátce sdělila Lorenzovi to nejdůležitější. Jsi hloupý. Hezky ses předvedl před dalšími vlčaty, co myslíš? Tiše jsem souhlasně přikývl a rozpačitě se zadíval na Jaimie, která se svým žvatláním měla učinit rozhodnutí, zda vyrazíme na lov. Protože se tě chce zbavit. Protože ji brzdíš. Jdi na lov a neopovažuj se cokoliv říct. Mojo přikývl. Vezmi Mojoa na lov a v nejlepším případě se již nevracej. Od prohlížení vlčete jsem automaticky spadl do zírání na vlastní tlapy, které byly jen součástí celého velkolepého komplexu mé neschopnosti. Nikdo mne zde nepotřebuje. Jsem... vždy jsem byl k ničemu. Vyslechl jsem si Launeeina slova a tiše přikývl, byť jsem neměl jediný důvod, proč souhlasit. Nemají mne rádi. Nikdo z nich. A není se čemu divit, když jsem... Pokoušel jsem se nalézt to správné slovo, avšak každý kandidát jen způsoboval ještě hlubší bolest. Takový, shrnul jsem nakonec a s co největší snahou zakrýt vnitřní utrpení se na ni usmál. "Řekl bych... to samé," hlesl jsem na odpověď po jejím proslovu a znovu se zadíval do země. Teď jsi jí opravdu musel pomoci. Rozhodně už ji nic netíží nebo tak, když má zrovna tebe po boku. Řekni něco rozumného, prosím. "Ale... možná... by bylo dobré, kdybychom někoho takového m-ě-li," dokončil jsem a nejistě se otřásl. Jsem hloupý. Proč bychom chtěli mít zlé vlky v naší smečce? Aby nám pomáhali? Proč by s námi měli být zlí vlci. Jsem- Veškeré myšlenky však přerušilo vytí cizince, které téměř okamžitě následovalo to Meinerovo.
Společně s Lau po boku jsem se vydal vstříc cizinci, zatímco jsem věděl, že všechno, co v této smečce jsem, je pouhá překážka. Překážka ve snaze vést klidný život bez problémů. Byl jsem i tím problémem. Brzy jsme však došli k dvojici vlků, přičemž náš návštěvník byl částečně zrzavý vlk. "Zdravím," dostal jsem ze sebe a klidně se posadil vedle Lau, která, jakožto alfa, začala s výslechem vlka. Představil se jako Shao, zájemce o smečku. Na rozdíl od Izara s Lindasou působil poměrně mile, avšak sourozenci, se kterými jsme již měli tu čest, nenasadili laťku příliš vysoko. "Jsem Therion," dodal jsem ještě, snad ve správném čase, a pokusil se o přívětivý úsměv. Jsem Therion a jsem všem naprosto k ničemu.

Z reakcí Izara a jeho sestry se pouze těžko dedukovalo, co si doopravdy myslí. Nic hezkého. To ti nestačí? Budeš naivní tupáček a budeš jim věřit? Proč rovnou nepřinést ten mech místo nich? Dál jsem se pokoušel o rozumný výraz, i když to mezi Lau a sestrou Izara začalo vřít. Jsem... jsem špatný? Měl bych se jí zastat. Měl bych... měl bych něco říci? Ale... zesměšnil bych ji. Nebo ne? Udělalo by jí radost, kdybych... Ukryl jsem svůj pohled k zemi, když se k naší skupince přidala i šišlající Jaimie a vrčící Mojo. Možná, že sem nepatřím. Tohle... tohle nezvládnu. Nedokážu se postarat o tolik takových... vlků. Jsem špatný. K ničemu. A Lau jen přidělávám práci. Nepatrně jsem ztuhl, zatímco se Jaimie pustila do zkomoleného básnění o vlastním kožichu, a zabránil touze zavrčet. Co kdyby to byl nebezpečný návštěvník? Přišla by a takhle by se mezi všemi vykrucovala? Jen tak, aby dokázala, že je úžasná? Rychle jsem pohlédl do očí Izara, který začal oběma vlčatům nabízet, aby se vydali na výpravu s nimi. Má štěstí, že jsou to oni dva. A že jsou slabí. Kdyby si mohli dělat, po čem touží, tak... Zaťal jsem zuby. Neměl jsem jediné tušení, jak Jaimie správně sdělit, aby se chovala vhodně, a nechala nás, dospělé, ať si o všem v klidu promluvíme. Avšak já sám jsem nebyl účastníkem jakékoliv konverzace, takže jsem na nic takového neměl právo. Jenom všem otravuji vzduch. Jsem strašný. Jako jejich opravdové prokletí. Všechny je pouze pronásleduji a ubližuji jim. Měli by se mne- Nastražil jsem uši, když Lau ve své větě využila mého jména. Zbavit. Rozpačitě jsem na její nabídku o tom, že vlčata vezmu na lov, přikývl, a podíval se na dvojčata. Chce se mne zbavit? Myslel jsem, že... si o tom promluvíme. O Izarovi a jeho sestře. O tom, proč ji nemá ráda. O tom, jaké já mám zkušenosti s Izarem. Nepatrně jsem stáhl uši a dál se snažil tvářit šťastně, byť mi právě byla dokázána vlastní nepotřebnost. Myšlenky se kupily a křičely jedna přes druhou, dokud nenastalo i v mé hlavě ohlušující ticho. Nejsem alfa, připomněl jsem si a zadíval se smutně Lau do očí. "Rád," špitl jsem se snahou, aby rezignovanost nebyla slyšitelná, a s očekáváním upřel zrak na Jaimie s Lorenzem.

Vlčice působila poměrně zmatečným dojmem. Jako kdyby byla definicí samotného chaosu, neschopna se sjednotit v prostoru a čase. Nejistě jsem na ni pohlédl, když se zeptala Lau, která ji už znala, na jméno. A posléze má nejistota nabrala na ještě větším rozměru, když stejnou otázku položila i mně. Mluvil o mně její bratr. A sama se nepředstavila. Nebyl jsem si zcela jist, zda je společensky vhodné, aby se představovaly alfy tulačce, jež své jméno doposud nevyřkla, avšak... já si nebyl jist ničím. "Therion," doplnil jsem a upřímně se usmál. Bude to v pořádku. Nejsme... nejsme v situaci, kdy si můžeme vybírat. A zima se blíží. "Jsme staří... známí," pokusil jsem se o slušný souhlas s jejím bratrem a poměrně rozpačitě se podíval na Lau. Neurazil jsem ho? Jak... jak by nás ale mohl považovat za přátele? Nevěřil jsem mu a nevěřím mu. Ne dostatečně na to, aby se stali součástí lesa. Jsem... jsem kvůli tomu špatný? Celá záležitost nepůsobila zrovna dojmem, že bych byl k postu alfy i byť jen náhodou stvořen. Jsem k ničemu. Jen všem všechno kazím. Neměl bych tu být. Nezasloužím si tu- nastražil jsem uši a na tváři se mi vynořil drobný úsměv. "Ahoj, Lorenzo," špitl jsem a přátelsky mu nabídl čestné místo mezi mnou a Lau, zatímco má partnerka věnovala nově příchozím úkol, který se nám samotným příliš nepodařil. Kvůli mně. Zahleděl jsem se na své tlapy a nechal vinu, aby mne přidělala k zemi. I kdybych se hýbal, nebyl bych čehokoliv schopen. Možná proto, že jsi k ničemu. A tíha na mých zádech pouze přibyla, když Lorenzo, jako všechna vlčata, která jsem od návratu z výpravy potkal, se věnoval pouze Launee. Věděl jsem, že nemám právo být zklamaný. Že jsem si svým chováním nezasloužil jakoukoliv pozornost. Že jsem se nikdy nemohl rovnat Lau. A přesto... tiše jsem polkl, zatímco se další kousíček srdce rozhodl, že se odlomí. Jsem postradatelný. Nepatrně jsem se dál usmíval a věnoval tázavý pohled Izarovi a jeho sestře, zda Launeeinu výzvu přijmou.

// Post o ničem, pardon, já na to dneska nějak nemám :c

Lau mluvila pouze úsečně a já z jejích vět, které na rozdíl od jiných nesršely milostí a vřelostí, dokázal pouze špatně odhadnout, co se mezi ní a příchozí vlčicí muselo stát. Muselo být těžké se takhle vypracovat. Slova vlčice zněla podivně, jako kdyby do nich přidávala zrnko výsměchu. Takže ty jsi nyní odborník na vlky, ano? Oh, úplně to vidím, srší z tebe znalosti a adekvátní, střízlivý odhad. Nepatrně jsem se na Lau usmál, pro případ, že by se opravdu necítila nejlépe, a vrátil se pohledem k Izarovi, který se div nesvíjel na zemi v předsmrtných křečích. "Sídlí tu... naše smečka," odpověděl jsem mu s decentní nejistotou ohledně slova "naše", které do mého výroku jistojistě vůbec nepatřilo, a rozpačitě sledoval dále jeho dramatické počínání. Sice hodně mluví, ale... určitě dlouho nejedli. Musí být unavení. A... my bychom jim měli pomoct. Tázavě jsem krátce vrhl pohled na svou partnerku. Mám... mám jim něco takového nabídnout? Nebo to není vhodné? Sunstorm jsme odehnali pryč, aby něco ulovila. Jenže tihle dva to nedokážou. Ne takhle. Ale... jak mohou být užiteční? A... mám já vůbec právo na to, abych u někoho posuzoval, jak je užitečný? Když sám jsem... pouhý ničema. Nevědomky jsem nechal svůj pohled spadnout zpátky k tlapám, což nebylo to nejvíce alfácké, co jsem mohl udělat. Nemám právo je soudit. Zhluboka jsem se nadechl a hned na to tlamu znovu uzavřel. Neměl jsem jediné tušení, co bych mohl říct. Co bych měl učinit, aby to nevypadalo tak hloupě, jako vypadala celá má existence. Řekni něco. Prostě něco řekni. Nebudou tě respektovat tak jako tak. Další pokus o nádech. Musíme jim ale důvěřovat. Máme na starosti pět vlčat. Nemůžeme... nemůžeme je přijmout jen tak. Nebo... ano? Můžeme... můžeme na ně být hodní a předpokládat, že nám to snad oplatí. "Místa máme a rádi vám poskytneme domov, ale... budete se muset... měli byste se zapojit. Jsme spíše..." nejistě jsem se zadíval na vlčata, která postávala poblíž Meinera. Nemají tě rádi. Na to jsi asi zapomněl, že? Jak trapně teď asi bude znít to, co řekneš. Vtipálku. "Rodina," uzavřel jsem a nepatrně se narovnal, jako kdyby má slova mohl ještě kdokoliv brát vážně.

._. Tohle jsem vůbec, ale vůbec nečekala! T-T Moc... děkuji ;-; A... opravdu hodně se divím ;-;
Se svými 70 body bych moc poprosila o:
Magii neviditelnosti se 3* (30 bodů)
Magii příkazu se 5* (40 bodů)

Navíc: Magii nemrtvých s 1*, 2 teleportační lístky a 2 bonusy štěstí

Se zveřejněním výtvorů souhlasím c:
A moc děkuji za báječnou akci a štědré odměny!

Pokoušel jsem se tvářit co nejpřirozeněji, byť jsem musel samou nervozitou přímo zářit. Oni mě... nepozdraví? Smutně jsem utekl pohledem k zemi a prohlížel si raději vlastní tlapy. Možná, že... nejsem dost dobrý na to, aby mě pozdravili. Opustil jsem je. A možná... možná jim beze mne bylo lépe. Drobně jsem se pousmál, když Meinera Saturnus začal žadonit, aby zůstal, avšak ne radostí. Je jim lépe beze mne. Nepřepadal mne však jakýkoliv záchvat žárlivosti, všechno, co jsem cítil, bylo smíření. Zasloužil jsem si to. Nejsem jako Lau. A nejsem ani dobrý vlk. Jsem... jen ten, koho trpěli, protože ho má ráda Lau. A jsem nudný. Takže... takže je dobře, že se mají lépe. Na jejich obličejích jsem již ani nerozpoznával známky bolesti, se kterou opouštěli močály. Která je pronásledovala celou cestu z jejich původního domova. Pomohl jim. Mou tvář nepřestával zdobit úsměv, ale celé mé tělo se znovu balilo do onoho podivného chladu. Kdyby nebylo zavytí. Nastražil jsem uši a jako první pohlédl na Saturna, který ze sebe opatrně vysoukal otázku. Všiml jsem si, že se ke mně přiblížil, ale nemuselo to znamenat zcela nic. Já znamenám zcela nic. Nadechl jsem se, abych ho přesvědčil, že je vše v pořádku, ale i to již stihla udělat Lau a mnohem lépe. Namísto čehokoliv jsem se tedy pouze nervózně pousmál a po boku partnerky, alfy, se vydal za nezvanými hosty. Jako podpora. Nic víc.

Brzy se před námi již objevili dva vlci, přičemž jeden z nich mi byl povědomý. Izar. Nesl... nesl jsem mu zajíce. Překvapeně jsem se pousmál a byl zcela připraven ho přátelsky přivítat, dokud se ke mně se značnou nejistotou naklonila Lau, která znala pro změnu vlčici vedle něj. Partnerka? Stydlivě jsem zavrtěl hlavou, když prohlásila, že je vlčice mým přesným opakem, a něžně se o ni otřel. "Snad to bude v pořádku," hlesl jsem a s co nejsebevědomější chůzí došel ke dvojici. "Zdravím. Ahoj, Izare III.," pozdravil jsem a pokusil se o upřímný úsměv, což se při pohledu na starého známého nedělalo nijak těžko. Mé srdce ale bilo mnohem rychleji, než by mělo. Nepokazil jsem to Lau? Nesnaží... nesnaží se působit přísněji? Nepřehnal jsem to? Neměl bych jí do toho mluvit. Ona je alfa. Zmlkl jsem a pohlédl na Lau, jež měla na srdci slov mnohem více.

// Řeka Kiërb

Zatímco Lau běžela přímo za vlčaty a Meinerem, já nesl poslední zbytky našeho kdysi cenného nákladu k úkrytu. Nechytí se. Jak by se mohl uchytit? Pokazil jsi to. Proč už jsi to nevzdal? Opatrně jsem položil mech ke vstupu a naposledy se na ten velevýtvor zadíval. Kdybych měl být jakákoliv rostlina, byl bych asi právě tímhle mechem. Přežvýkaný, nevydající jako mech a... definice zoufalosti. Rozpačitě jsem odvrátil pohled a tiše se vydal skrze les za pachem Lau.
Jako tehdy, když jsme na toto místo došli poprvé, i nyní fungoval mechový povrch jako pohlazení pro unavené tlapy. Teď se už nejspíše dlouho nikam nevydáme. Pokud si Lau nebude přát spatřit Nokta, který... zavrtěl jsem mírně hlavou. Stále jsem si nedokázal představit, že by mne chtěl vidět. Nebo mou rodinu. S povzdechnutím jsem se posadil vedle Lau a pokusil se o přátelský úsměv na všechny kolem, přičemž o největší jsem se pokusil právě pro Meinera, který to sice netušil, ale velmi jsem mu křivdil. Omlouvám se. "Zdravím," hlesl jsem a zvědavě nastražil uši. Přišel jsem pozdě. Netušil jsem, co se děje, a neměl jsem dostatečnou odvahu na to, abych se zeptal. Tak řekni něco jiného. Pro Launee. Řekni to, co se od tebe očekává. Jestli nevíš, co to je, tak jsi vadný. "Děkujeme, že jsi pohlídal Saturna s Biancou," dodal jsem poměrně stabilním hlasem a nervózně mávl ocasem. A to je všechno, co mu povíš? Jako kdyby ti na těch vlčatech vůbec nezáleželo. "Díky, že jsi je pohlídal, můžeš už prosím odejít?" "Kdybychom ti na oplátku mohli poskytnout domov, tak..." začal jsem a nejistě pohlédl na Lau. Dělá se to takhle správně? Mohu to... mohu to jen tak zmínit, nebo je to nevhodné? Nemá domov již někde jinde? Nejednám proti tomu, co si přeje ona? Co když se Saturnovi s Biancou nelíbí? Nejistě jsem přešlápl. Alespoň to dokonči. Když už jsi začal, můžeš to přeci pokazit celé. "Tak ti ho rádi poskytneme," uzavřel jsem nakonec a snažil se ze všech sil zakrýt fakt, že již tato konverzace mne vyčerpala více, než by kdy mohla celá ta záležitost v bažinách.

// Bažiny (kolem Maharu)

S tichým lapáním po dechu jsem se zastavil až tehdy, když tak učinila Lau, což překvapivě znamenalo téměř až uprostřed řeky. Cítil jsem se neuvěřitelně lehký. A, kdyby to neznělo příliš opovážlivě, nejspíš i neporazitelný. Ale s tím mechem jsi to pokazil také, sklouzl jsem pohledem k mechu Lau, který nevypadal jakkoliv vábně, a opatrně vedle něj položil svůj, který na tom nebyl o příliš lépe. Fešáci. To se ti zase povedlo. "Třeba... se chytí," prohlásil jsem chlácholivě a nepatrně do nich popostrčil tlapou, jako kdybych je tím mohl dát znovu dohromady. I přes všechny mé pokusy to ale příliš nadějně nevypadalo. V rámci adrenalinu, který z mého těla jen pomalu vyprchával, jsem si však nehodlal nic vyčítat. A už vůbec ne Launee. "Hlavně, že... jsme v pořádku," hlesl jsem a něžně se na ni usmál. I přes všechno bahno, špínu a zaschlou krev byla krásná. A hlavně pořád naživu. Miluji tě. Byť můj kostým, do kterého jsem se kdysi převlékl, nevyžadoval žádnou velkou hygienu, i tak jsem se vydal za Lau do řeky. Čistě pro to, aby v ní nebyla sama. Co by si taky bez tebe počala, že? Ona je na rozdíl od tebe samostatná. Nebo jsi ještě ke všemu idiot a zapomněl jsi na to? Lau byla příliš zahloubaná ve své mysli, avšak já nebyl ten, kdo by ji z něčeho takového dokázal zachránit. Mohl jsem jí jen připomenout, že na nic již není sama, a i ve vodě se otřít o její bok. "Jsem v pořádku a mám tě rád," špitl jsem krátce a tázavě si ji prohlížel. "Jak... je tobě?" zeptal jsem se a, ne tak ladně jako ona, vylezl zpátky na břeh. Pohled se mi opět vrátil k absurdní připomínce toho, co kdysi bývalo mech. Pohled na onu záležitost byl poměrně rozpačitý, ale i tak jsem se nakonec uráčil ty nejlepší kousky z něj popadnout do tlamy. Třeba se chytí.

// Mecháček

// Středozemka (kolem Maharu)
Příčná ulice, č.p. 5

Launee působila sklesle a já to považoval za svou vinu. Nestarám se o ni dostatečně. Ona... se neustále musí starat o mne, pečovat o mne. A já... já jsem jen přítěž. Zoufale jsem sledoval zem pod sebou, která nyní byla každou chvílí připravena nás pohltit, spolknout a nikdy znovu nevydat dennímu světlu. S mechem v tlamě jsem úzkostlivě pohlédl na Lau, jejíž pohled stále naplňoval smutek. Myslí na močály? Nechtěla by se vrátit? Co když... nechce být alfou. Již takto má zodpovědnosti tolik. A já... já jí vůbec nepomáhám. Starostlivě jsem se pokusil o povzbuzující úsměv, jenž byl zcela prohlédnutelný svou falší, a zaryl pohled do měkkého povrchu. Možná, že jsme neměli odcházet. Měli jsme zůstat. Postarat se o to místo. Byly doby, kdy... jí na tom místě záleželo. Na vlcích, co tam kdysi byli. Členkou tam byla tak dlouho, že... Veškeré myšlenkové pochody zůstaly stát, když se před námi zjevili dva vlci. Dvě stvoření, zrůdnější obrazy nás samotných, zdobeni tlejícím masem a doprovázeni zápachem mrtvého.
Působili krvelačně a nenávistivě. Jsme kořist. Nepatrně jsem se postavil před Lau, jako kdybych ji snad dokázal ochránit, a výhružně zavrčel. Naposledy při setkání se Smrtí se mi to příliš nevyplatilo, ale nyní, nyní jsem ji musel ochránit. Oči, jež obsahovaly pouhé bělmo, se na nás škodolibě usmívaly, zatímco se kreatury blížily. To jsme... my? Překvapeně jsem přihlížel jednotlivým detailům, které čím dál tím více připomínaly nás, pouze... bez srsti a duše. Vlčice a vlk. Lau a Theo, jen... horší. Stáhl jsem uši a stejně jako Lau, i já nepatrně ucouvl, avšak stále jsem se snažil působit bojovným dojmem. Musel jsem být bojovný. Pro Lau. Jenže ty prázdné oči na obličeji, jenž lemovaly mé jizvy, si mne našly. "P-p-p-p-očk-ej, p-p-ro-ro-sím!" zaskučel výsměšně můj bezsrstý dvojník a s výhružným šklebem se začal přibližovat. Věděl jsem, že se vysmívá mně. Že ví, že jsem slabý a neschopný. Musíme pryč. Rychlým pohledem jsem zkontroloval Lau, pro kterou se již blížila ta druhá, co nikdy nemohla býti jako ona. Obkličovali nás. Musíme odejít, než bude ozdě. Utečeme. Je to tak v pořádku. Nejsme zbabělci. Bude to moudré. Utečeme. Spolu. Rychle. Musíme... musíme pryč, naléhal jsem v hlavě, zatímco každým okamžikem zesiloval zápach mrtvého a plesnivého, jenž se linul z mého druého já."Víš, co je fakt smutný, Therione?" zavrčel a vycenil své zuby, které na rozdíl od těch mých nebyly zabaleny do vrstev svítivého mechu, jenž jsme museli přenést do našeho lesa, "Že jsem pořád lepší, než jsi ty!" zachechtal se a jeho zajíkavé skřeky ohlušily celé bažiny. Bolestivě jsem se přikrčil. Měl pravdu. Musel ji mít. Jen si na něco hraji. Jsme stejní. Stejně ubozí. Nechutní. A já jsem lhář. Během chvilky jsem došel k souhlasu se svým mrtvým já. Já byl z nás dvou ten horší.
Upíral jsem na něj zrak a neopovažoval se ho spouštět, protože vlk byl již dostatečně blízko na to, aby mohl zaútočit. Musím jednat. Musím... musím ho zabavit. A tu vlčici taky. Launee musí... musí do bezpečí. Nervózně jsem přešlápl a nadechl se. "Jak... to můžeš vě-dět?" hlesl jsem vyděšeně a doufal, že má otázka způsobí sáhodlouhý monolog."Jak to ty můžeš nevědět? Jsi po-po-po-po-se-r-r-outka! Já jsem silný. Ty jsi slaboch. Já vím, proč žiji. Ty... jsi mrtvější než já. Kdyby mě Lau znala, určitě by mě měla raději. Co takhle, kdybys mi dal srst? Než si ji seberu sám!" Vlk se řehtal a vrčel, v jeho hrdle chrčelo. Působil děsivě. Působil jako má smrt. Avšak já se již nedokázal nadále skrývat ve vlastním strachu. Na to mne příliš zarazila jeho slova. Jsem... mrtvý? Pomalu jsem přimhouřil oči a udělal první krok vpřed. Ucítil jsem jemný dotek Launee, který mne krátce zahřál, než utekl společně s mou partnerkou do bezpečí. Nejsem mrtvý. A mám, pro co mohu žít. Mám Lau. Mám Saturna s Biancou. Raye. Mám rodinu. Domov, který jsem si vybral. Který hodlám zlepšit. Já... nemohu býti mrtvý. Další krok. Zavrčení. Do těla, jež nikdy nebylo příliš silné, se nyní dostala energie, jakou snad nikdy nezažilo. Já nejsem mrtvý. Útočně jsem se rozkročil a vyčkal na pravý moment, kdy vlk bude nejblíže. Rychlým pohybem jsem kopl tlapou do bláta, které se rozletělo přímo vstříc očím vlka. Já jsem ten první. Ty jsi druhý. Já budu žít. Já chci žít. Mám pro co. A budu. Nebudu z nás dvou ten mrtvý. Nepřijdu o to, co jsem sotva získal. Zavrčel jsem na něj a okamžitě, jakmile si vlk začal slizkými tlapami sápat po obličeji, aby znovu viděl, jsem se rychle vydal pryč. Utíkal jsem, jak jen jsem mohl, avšak ne s pocitem hrůzy. Veškeré bahno, které nás doprovázelo, skučení dvou vlků, kteří toužili po našich životech, slova, která nám řekli. Nic už mne nejspíše nikdy nemohlo vyděsit.
Ne dnes. Svým zvláštním způsobem jsem byl... šťastný.

// Řeka Kiërb (přes Mahar)