Gallirea - Příspěvky uživatele

Moc mě mrzí, že jsem si nenašla čas na to, abych to vyplnila s více chary, ale... i tak, geniální suproboží nápad na akci!

Poprosila bych o: 20 drahokamů, 1 křišťál a 5 oblázků ^^ Moc moc děkuji ;-;

PŘIDÁNO

Vše působilo dojmem, že jsme Styx poněkud zklamali jakoukoliv naší reakcí. A nejsem si jistý, zda je to dobře, pohlédl jsem nejistě na Lau, zatímco se šedá vlčice vzdalovala, a rozpačitě jí olízl čumák. Nepřekvapovalo mne, že jakmile jsme se zbavili jednoho problému, stihla nalézt další a okamžitě se strachovat. Kde je Mojo a dvojčata? Lorenzo se šel projít. Měl by být v lese nebo v nejbližším okolí. A Mojo... Mojoa hledala Jaimie, snad... "Jistě jsou v pořádku," povzbudil jsem ji něžným úsměvem a doufal, že to zapříčiní zmizení nejistoty z jejích nádherných očí. Avšak příliš klidu se nám nedostalo. Dříve, než jsme se mohli jakkoli v klidu nadechnout, zjevil se zde, po značném zpoždění, Izar. "Vítej zpět," pousmál jsem se na něj a poněkud nepatrně zamával ocasem. Jsem rád, že jsi se vrátil. Sklouzl jsem pohledem k vlastním tlapám a na krátký moment jen naslouchal slovům své partnerky, v očekávání, že přijde ke slavnostnímu přijmutí, jaké se dostalo jeho sestře. Prosím, Lau. Zaslouží si to. Omluvně jsem se na něj zadíval a mírně přikývl. "Děkujeme. A... vítej ve smečce," dodal jsem a ze všech sil se pokoušel, aby ho to nevystavovalo příliš velké trapnosti. Z nás dvou jsem totiž nebyl já tím, kdo měl někoho vítat a přijímat. Já ne.
Doufal jsem, že se Izar nebude v naší smečce cítit špatně. Sice se ještě nesetkal s naším úkrytem a neseznámil s většinou členů, avšak v tomto směru jsem poněkud spoléhal na jeho takřka všudypřítomnou sestru. Bude to v pořádku. Když byly s Lau v úkrytu jen spolu, byly... v pořádku. Bude to pouze lepší. Pouze těžko jsem rozpoznával, zda se jednoduše ujišťuji, nebo zda je všechno pouhopouhá lež. Neříkej mi, že jsi tak hloupý, že nevíš ani tohle. Nalháváš si už to, že zde máš místo. Že snad něco znamenáš. Myslíš si, že to, že vše bude v pořádku, by mohla být pravda? Jsi- Proud myšlenek se přerušil náhlým zavytím z hranic, znějící jinak než takové, jaké bych očekával od Styx. Další? překvapeně jsem se zadíval na Lau a s tichým souhlasem se vydal společně po jejím boku k trojici na hranicích.
"Zdravím," pozdravil jsem dospělou vlčici a její vlčata, přičemž každého z nich jsem si rychlým pohledem prohlédl. Možná, že to ani její vlčata nejsou. Možná jsou tulácká, stejně jako... všechna. Netušil jsem, co bych měl od trojice návštěvníků očekávat, avšak nepředpokládal jsem, že by nechtěli zůstat. Jak... se to ke všem dostává tak rychle? Je to proto, že jsme na hranicích? Kdyby pokračovali dále na jih, setkali by se s dalšími smečkami. Pokud je smečka a domov to, co shánějí. A co jiného by vedlo vlčici s mladými, aby... možná... možná jsou na pouhé cestě. Budou chtít projít. Pokud ne, tak... Nepatrně jsem se usmál, abych zakryl svou nervozitu. Pokud ne, tak budeme muset velmi rychle zapracovat na lovu.

Marně jsem se pokoušel nalézt jediný důvod za chováním Styx, která během okamžiku, kdy zjistila, že její vyhrožování se míjí s účinkem, přešla do prazvláštního vyjednávání, které naznačovalo, že se její emoce změnily. Může za to... Meinere? Je jí až tak blízký, aby z hrozeb přešla okamžitě k tak štědrým nabídkám? Nebo je to pouze lest. Avšak doposud byla zcela upřímná, i když to popíralo její pud sebezáchovy. Je mezi ní a Meinerem silné pouto? Proč... by se však potom nechtěla rovnou přidat do smečky? Nechal jsem Lau, aby položila dvě otázky, přičemž jedna zahrnovala otázku mou a ta druhá... Lau. Starostlivě jsem si ji na moment prohlédl. Stále byla rozzlobená, zahořklá vůči vlčici, jejíž rodina napadla Jaimie a Saturna. Ale ta vlčice zde nyní stojí, ochotná pro Meinera chránit místo, které vzešlo ze smečky, vůči které chovala zášť. Nebo... ne? Pohlédl jsem na Styx a mírně se na ni usmál. "Je to... milá nabídka, Styx," hlesl jsem, abych nenechal šedou vlčici bez odpovědi, a naklonil se k Lau, která mi nyní polohlasem šeptala její myšlenky. Nechci. Vraždí. Tiše jsem přikývl na její slova a zadíval se hluboko do jejích očí, které vším tím vztekem jen zakrývaly obrovskou nejistotu. Rozpačitě jsem sklouzl pohledem k vlastním tlapám. Ale je to vlčice, které stále na někom záleží. Na někom, kdo je v naší smečce. A je pro ni dostatečně důležitý na to, aby se obrátila proti vlastní rodině. Proti svým sourozencům. "Co bychom... tím ale mohli ztratit?" špitl jsem a tázavě naklonil hlavu do strany. Bylo zvláštní si uvědomit, že nemáme, o co bychom mohli přijít. Pokud by nás Styx chtěla zradit, udělala by to, i kdybychom její pomoc odmítli. Nezastavilo by ji nic. Mohla by nám ubrat zásob, ale pokud jich seženeme dost na to, abychom sami přežili zimu, pak... Mírně jsem se narovnal a vrátil se zrakem, byť o dost méně bodavým, než byl ten Launeein, ke Styx.

Bylo vskutku poněkud zvláštní, že příchod na naše území chtěla cizí vlčice přeměnit na výslech nás, jako kdyby jí toto místo patřilo, a já si nebyl příliš jist, zda její chování stále dokáži připisovat jejímu počátečnímu zmatku. Lau měla pravdu. A já ji nepodpořil. A ta cizí vlčice nyní nařizuje, ať jí všechno řekneme, protože to rozhodne o tom, co se bude dít dál. Vyhrožuje nám, byť není příliš schopná vydržet vzhůru. "Nezlob se, ale..." začal jsem, sám překvapen svým chováním, "nyní se... nenacházíš v pozici, ve které... bys mohla rozhodovat." Řekl jsem to, Lau. Řekl jsem... něco takového. Vlčici, co se u nás objevila nemocná. Launeeino varování z našeho páru utvořilo téměř výhružně vyhlížejícího vlka. Jen jednoho, který měl stále prvky slabosti kvůli mé neschopnosti. Veškerá něha se vytratila i z mého pohledu, zatímco jsem dále hleděl na vlčici, která křivila svůj výraz do zlověstného úsměvu. Co plánuje udělat? Co si počne? Jsme nedaleko úkrytu, kde je Lindasa, Shao a Meinere. Pět proti jedné. Jedné nemocné, vyčerpané, téměř polomrtvé. A přesto... přesto bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy hrozí čímsi abstraktním, čeho nyní ani náhodou nemůže dosáhnout. Působila dojmem, jako kdyby si byla jistá svou vlastní legendou, šířící se rychlostí světla po celém světě. A přesto... zadíval jsem se tázavě na Lau, která odpověděla přesně to samé, co jsem měl na mysli i já. Možná, že je opravdu pomatená. V hlavě má chaos a myslí si, že je výjimečná tím, že žere vlčata. Možná, že žije v přeludu. Pokoušel jsem se tvářit co nejneutrálněji a zavrtěl hlavou, abych potvrdil Launeeina slova. Snaží se nás děsit? Je na pokraji zhroucení a stále se snaží nás děsit. Na koho si hraje? "Zdá se, že... sem... se tvá legenda ještě nedostala," konstatoval jsem a pokusil se o mírný úsměv, byť nebylo jediného důvodu, proč ho nasazovat. Stejně jako jsem nenacházel jediný důvod, proč by Styx vystupovala zrovna tak, jak činila. Proč by něco takového dělala? Musí být pomatená. Musí.

Uhnul jsem pohledem k zemi, když mi její smutný hlas vysvětloval důvody jejích smíšených pocitů. "Omlouvám se," špitl jsem a nepatrně se přikrčil, jako kdybych mohl sám sebe ukrýt. Mluvila o Lorenzovi a šedivé vlčici. A pak... Saturnus. Matně jsem si vzpomínal na to, kdy jsem ho spatřil poprvé. A nyní se rád postavíš proti vlastní partnerce, proti své rodině, jen abys uchránil někoho, kdo doposud nic neučinil, avšak pochází z rodiny vlků, kteří ano. Dále jsem naslouchal jejím slovům, neschopen reakce, jakou by si Lau přála. Nemůžeme přeci ale kohokoliv zabíjet. To... nesmíme. Sledoval jsem vlastní tlapy a věděl, co přijde jako další myšlenka, zarývající se přímo do mozku. Ne znovu. Pohlédl jsem smutně do jejích ztrápených očí. Nyní jsem již nebyl schopen jakéhokoliv úsměvu, ani kdybych se sebevíce přetvářel. Omlouvám se, Lau. Máš pravdu. Máš pravdu. Máme na starost příliš velké množství životů na to, abychom si dovolili takto riskovat. Již jen tím, že váháme, všechny ohrožujeme. Měli bychom... Tušil jsem, že nesmím uhnout pohledem kamkoliv od jejích tyrkysových očí, protože bych spatřil nevinně spící nemocnou vlčici. Nemohu. Nemohu nic takového udělat. Nikdy. "Nikdy... neděláš blbosti," zamumlal jsem a konečně odvrátil pohled k nyní tmavému mechu na zemi.
Šedá vlčice se mezitím znovu probudila, stále poněkud zmatená, tentokrát z toho, jak se sem vůbec dostala. Odpráskla? Neříká... neříká se tak tomu, když si někdo dá... halucinogenní látky? Nejistě jsem přihlížel tomu, jak si téměř raysterovsky okusuje tlapy, a konečně pochopil jistou skutečnost: blechy jsem měl nyní i já. Už od úkrytu. V mysli jsem zaúpěl, zatímco jsem si náhle uvědomil nespočet míst, která nyní svědí a bodají. Samozřejmě, že nejsi schopný se jakkoliv soustředit. Slabochu. Byl jsem jen pouhopouhým pozorovatelem, jenž nikdy nemůže dokázat cokoliv vyřešit. Pokud Lau položila otázku, právo jakkoliv se zapojovat mi již nesmělo náležet. Zpochybnil jsem tě dostatečně, když ona vlčice ještě spala. Povzdechl jsem si a znovu pohlédl na šedou vlčici. "Jaké je tedy tvé jméno? Mohu-li se zeptat," dodal jsem nakonec v rozporu mezi vyrušováním Lau a svíravou neznalostí čehokoliv, co se právě stalo.

// Pardon, byla jsem odtažena k filmu dříve, než jsem vám mohla dát vědět T-T

Dříve, než jsem vůbec použil svou magii, z neznámé vlčice mezi kašláními vyšla další prostá informace, že nás našla. Našla nás? Nedokázal jsem se ubránit zmatení a v chaosu, který se zračil i v jejích zlatých očích, se pokoušel nalézt jakýkoliv smysl a pořádek. Proč by potom, v jakém je stavu, někoho hledala? Musela... musela spíše hledat pomoc, starostlivě jsem se posadil a dál zoufale naslouchal jejímu kašli, který jen poukazoval na mou vinu. Na to, že vlčice hledala pomoc, ale jen kvůli tomu, jak sobecký jsem byl, ji nalezla teprve nyní. Z posledních sil pak šedá odmítla nabízenou vodu a dříve, než stihla doznít melodie, ktero ujsem jí chtěl uklidnit, se zhroutila k zemi. Ne! vyděšeně jsem se k ní přiblížil a rychle kontroloval, zda se při náhlém pádu nezranila. "Tohle... jsem nechtěl, omlouvám se," zamumlal jsem a snažil se usilovně navázat kontakt s očima, které se již dávno zavřely pod návalem dalšího spánku. "Nechtěl jsem," zopakoval jsem znovu, tentokrát spíše pro uši Lau, a s nejistotou na ni pohlédl. Avšak veškerá něha, s jakou jsem jí znal, vymizela. Tvrdý tyrkysový pohled pohlížel na šedivou vlčici a z tlamy se jí nesla slova, jejichž příběh jsem neznal. Zabiju je? Pokusil jsem se dále tvářit, jako kdyby se jednalo o běžnou konverzaci, avšak ono sousloví zastavilo můj tep a na moment jsem se cítil, jako kdybych upadl vedle vlčice. Lau... vyhrožovala někomu smrtí. A tahle... vlčice má být příbuzná té, co ukradla Lorenza? Jenže... proč bychom je měli soudit všechny stejně? Celá má mysl byla pouhopouhou náhražkou racionality, ve které stejně nejhlasitěji zazníval fakt, že Lau někomu hrozila smrtí. Křičel přes celou hlavu a její pohled, ten, co byl před pár momenty naplněn péčí a radostí, vše pouze zdůrazňoval. Ale kdo jsem, abych jí odporoval? Nemám na to právo. Ona to ví. Já... já jí do toho nemohu mluvit. Pokud ví, že si někdo zaslouží smrt, pak... Povzdechl jsem si. Pak bych se sebou nemohl žít, abych něco takového jednoduše přijal.
"Jsi... si jis-tá, že... nehl-edala pouhou... pomoc?" hlesl jsem, opět s hlasem slabocha, jenž není schopen vyjádřit vlastní názor, a znovu se zahleděl na krvavé škrábance na holých místech vlčice. Musela být pomatená. Vyčerpaná se dostala až sem. Jak... jak bychom jí nyní mohli my, co si žijeme v pohodlí lesa, hrozit smrtí? Během několika chvil jsem se cítil jako ještě vyšší zbabělec. Nehodný lásky jsem se postavil proti někomu, kdo stál vždy při mně. Zradil jsem tě, Lau. Sklouzl jsem pohledem ke svým tlapám a doufal, že se tyrkysově mrazivý zrak neobrátí i proti mně. Jsem zbabělý. Jsem zbabělý a nedokáži ji podpořit. Měl... měl bych jí vždy věřit. Vždy. Za jakýchkoliv okolností. Ví toho tolik a já... ji pouze zpochybňuji. Nezasloužím si, aby- Další slova Lau mne překvapila. Zněla stále poněkud prázdně, vyčerpaně, zrazeně. Tiše jsem přikývl a něžně se o ni otřel lící. "Dobře to dopadne, slibuji," zašeptal jsem a věnoval jí malý úsměv. Prosím.

Po našich slovech se vlčice brzy probrala a mé podezření na to, že v pořádku zcela vůbec není, pouze vzrostlo. Ale ne, soucitně jsem se pokoušel ji příliš nesledovat, když se do jejích zmatených otázek slepě tápajících po odpovědích přidal ještě kašel. Ale ne. Ale ne. Jak dlouho je jí tu takhle? Co když máme na svědomí její neštěstí? Nechali jsme ji tu ležet, když jsme ji mohli zachránit. Pomoci jí. Nedat jí kromě toho všeho, čím si prochází, pocit, že jí nikdo nepomůže. Nechal jsem Lau mluvit, vzhledem k tomu, že ona to oproti mně uměla, a jen jednou za čas na její slova tiše přikývl s úsměvem, jenž stále prozrazoval starosti, co se děly v mé hlavě. Co když je na tom tak špatně, že budeme vini za její smrt? Rudě zářící škrábance na holých místech nešly přehlédnout, ani když jsem odvracel zrak kamkoliv jinam. Zkazili jsme jí život. Co když je pozdě? Zničili jsme ji. Ukradli jsme její budoucnost. Je tu sama. Bezbranná. A my- a já jí nijak nedokáži pomoci. Vůbec nijak. Nezachráním ji. Je pozdě. Už- Kromě Launeeiných slov se nyní nocí začala šířit také tichá melodie uzpůsobená pouze pro sluch naší návštěvnice. Jednalo se o zvuky toho, jak si vánek pohrává s popadaným listím, jak hladí to zbývající na stromech, a jak ševelí se zelenajícím se jehličím. Vzniklá hudba působila na vlčici jako dost uklidňující na to, aby její počáteční chaos přešel, a ona sama se mohla znovu uvolnit, možná i až usnout. "Je to v pořádku," hlesl jsem chlácholivě a doufal, že má slova nejsou vůči cizince příliš troufalá. Podle všeho, co jsem na ní spatřil, v pořádku nebylo téměř nic. Zase jsem jen pouhý lhář.

A já mám tebe. Veškeré pocity, co vůči mně Lau chovala, mne dokázaly zahřát skrze pár slov. A skrze mohutné objetí, jaké mi tak náhle věnovala, a jaké způsobilo, že jsem se během okamžiku ocitl na měkké mechové pokrývce vedle ní. S tichým hihňáním jsem ji nechal, aby se ona probojovala do pozice vítěze, která mi v její přítomnosti pomyslně náležela vždy. S tebou jsem vyhrál vždy, Lau, pousmál jsem se pro sebe a když si své místo na výsluní užívala až příliš, s drobným smíchem jsem jí opětoval mohutné objetí podobné tomu jejímu a svalil ji k sobě. Naše hnědé chlupy se ponořily do měkkého mechu, stejně jako téměř celá polovina našich tváří. Celý moment byl tak nádherný a přesto... Cosi není správně. Nedokázal jsem poukázat na onen podivný pocit, co se mi rodil v zátylku a jako by prorůstal celým mým tělem. Nabýval reálné formy. "Miluji tě," hlesl jsem s jemným úsměvem a znovu ji škádlivě olízl, připraven vyskočit a předat jí babu, avšak na takovou aktivitu jsme byli nejspíše bezstarostní až příliš dlouho.
Nevědomky jsem se ošil, abych ze sebe setřál onen rozrůstající se pocit, a s tázavým pohledem se po boku Lau přiblížil k spící šedé vlčici, jež jsme dost možná odignorovali svými sebezaujatými hrátkami. Určitě je tu už dlouho. A není v pořádku. Myslíš, že je v pořádku? Co když potřebovala pomoct? Co když potřebovala, aby jí někdo pomohl, a ty sis namísto toho hrál na babu? Na druhou stranu, ty nejsi k ničemu nikdy, že? Pokoušel jsem se příliš nezírat na holá místa na kožichu vlčice, která nepatrně upozorňovala na to, že cosi není v pořádku. Nepřál jsem si, aby se okamžitě po probuzení setkala s mým pohledem. S pohledem někoho, kdo ji snad soudí. "Je... vše v pořádku?" doplnil jsem Launeeinu otázku o zbytečnost, která mohla kohokoliv pouze popudit vstříc agresivnímu chování, a rychle se porozhlédl po okolí, které pro mne před pár momenty znamenalo tak málo. Čeká tu dlouho?

// Dno

Z osvíceného úkrytu jsme postupně vystoupili zpátky na povrch, jenž nyní zachycoval ještě méně světla, než zvládalo dno samotné. Drobné tečky na obloze připomínaly svítící části mechu, avšak nezajišťovaly již takové světlo. A zbytek mechu, který se zoufale krčil u vstupu do úkrytu, zářící mdlým, umírajícím světlem... Omlouvám se, utekl jsem pohledem k vlastním tlapám, do čiré tmy, a naslouchal tichu, jež mezi námi vzniklo. Líbilo se mi. Líbila se mi ona nenutnost cokoliv vyřknout nahlas, jako kdybychom si rozuměli i beze slov. Miluji tě, pousmál jsem se pro sebe a znovu vyhledal Launeeiny oči, které, v celé této temnotě, uvěznily ty nejzářnější ze všech hvězd. Nepatrně jsem se narovnal, zatímco položila do našeho společného mlčení otázku, kam se vlčata poděla, a přimhouřil oči. Jaimie se sháněla po Mojoovi. Proč? Možná... možná chtěla jít na lov pouze s ním? A Lorenzo... vrátil se ze své procházky? Měl by- Překvapeně jsem zamrkal, když byl celý můj proud myšlenek zastaven dvěma jednoduchými slovy. Babu? Zmateně jsem sledoval její výraz, který ani na moment nechtěl zamezit dávání světu najevo, že je jeho nositelka šťastná. Je... spokojená, usmál jsem se pro sebe, alespoň na moment, než můj úsměv přerostl ve smých, jenž dlouho nebyl kýmkoliv slyšen. "Ne na dlouho," hlesl jsem škádlivě a co nejrychleji se za ní rozeběhl.
Měla náskok a z předešlých zkušeností jsem si byl jist tím, že kdyby si to přála, nikdy bych neměl šanci ji dohonit. Cítil jsem, jak se mé mohutné tělo jen těžko dává do pohybu. Nedokázalo se pohybovat s takovou elegantní lehkostí, jako to zvládalo to, jež náleželo mé partnerce. Tlapy těžce dopadaly na měkký mech, který je na moment zabořil, než jim povolil pokračovat hlouběji do lesa, a stromy se stavěly do čím dál tím komplexnějších překážek, dokud... Launee. Soustředěně jsem se na svou nic netušící oběť zazubil a, byť to bylo riskantní, vyskočil. Přál jsem si na ni dopadnout, povalit ji, jako kdybychom se společně vrátili do prázdného úkrytu. Avšak všechno záleželo na tom, zda se ona nechala. "Mám tě," špitl jsem nakonec s nepatrným funěním co nejblíže k jejímu zdravému uchu a pomalu ji olízl po líci.

// 390

Na otázku, zda je Lindasa "takové zlatíčko pořád", jsem nijak nereagoval. Částečně jsem se možná ani neopovážil, abych tak naši novou členku, která již pro smečku stihla něco vykonat, neodradil. Veškerou svou pozornost jsem tedy raději upnul na Lau, jež mi za Lindasu shrnula celý příběh. S jistou úlevou jsem přikývl a opětoval jí hravý úsměv, byť jsem se do žertu nijak dále zapojovat nehodlal. I když totiž Lindasa měla zjevné problémy s akceptováním něčeho, co se jí nelíbilo, dokázala to změnit. Úkryt nyní vypadal lépe, nebo, lépe řečeno, alespoň vypadal dostatečně na to, aby byl vidět, a to bylo vše, co bylo potřeba. Splnila svůj úkol a nebylo nutné si ji jakkoliv dobírat. Přesto jsem se usmíval i nadále, zatímco jsem hleděl do jejích tyrkysových očí, které, společně s odrazem jemně modrého světla, zachycovaly také její radost. Jak je to dlouho, co ses nemusela o nic strachovat? Něžně jsem se o ni otřel a přikývl na její návrh. "Rád," odsouhlasil jsem jí a naposledy se podíval na naše tři členy. Jednalo se o poněkud zvláštní kombinaci, která by ve mně běžně vyvolávala značné obavy, avšak nyní jsem byl plný lehkého optimismu. Spíš naivity. Nikdo jiný by si nemyslel, že máte šanci přežít. Naivko. "Hodně štěstí," hlesl jsem na rozloučenou vstříc trojici a povzbudivě se na ně pousmál, aniž bych s kýmkoliv z nich navázal oční kontakt.

// Mecháč

// 389

I po tak krátké době, jakou jsem strávil v blízkosti vlčice, jsem měl nejspíše očekávat, že jakákoliv její reakce bude dosti sebestředná a sebechvalná. Poněkud soucitně jsem pohlédl na Lau, jež působila dojmem, že se přes tuto část osobnosti vlčice již zcela přenesla, a pokusil se alespoň minimálně vžít do situace neutrálního alfy. Ty nikdy nebudeš alfa. Přestaň si na něj hrát. Chápavě jsem tedy na její slova přikývl. "Jsem rád, že... projevuješ takové nadšení," prohlásil jsem nakonec nejistým hlasem a pokusil se i o povzbudivý úsměv, který přes veškerou mou snahu stále působil možná až příliš křečovitě. "A... Izar?" pokusil jsem se o nic nenapovídající otázku a s tázavým výrazem si Lindasu prohlížel. Stále jsem se při takovém to navazování očního kontaktu cítil až příliš opovážlivě, jako kdyby mi právo na něco takového nikdy nemělo zcela náležet. Co ti je vůbec po Izarovi? Akorát se přede všemi zesměšňuješ. Máš být silná alfa. Proč by ti mělo na komukoliv záležet? Zvláštní, jak má vlastní hlava dokázala mé tělo zaplavit bezcitným chladem. Chladem, jenž mohlo vyhnat pouze teplo Launee. Drobně jsem se pousmál, zatímco jsem ucítil její dotyk, a alespoň na moment nevnímal výměnu slov mezi Lindasou a Shaem. Všechno, na čem kdy záleželo, byla má partnerka.
"Opravdu?" hlesl jsem překvapeně a nepatrně přimhouřil oči. Byli jsme tam přibližně před týdnem. Že by si někdo další založil novou smečku? Nebo... že by se snad rozpínala nějaká ze starších? Měli... měli bychom se seznámit s ostatními alfami? Je možné, že na nás ostatní alfy budou chtít zaútočit, jako tomu bylo v případě Saturna s Biancou? Zmateně jsem si prohlížel její nádherně tyrkysové oči a snažil se v nich nalézt odpovědi na otázku, proč jsem tak neschopný. A, ještě ke všemu, neschopný duchaplné konverzace s vlčicí, která mi je v životě nejbližší. "Proběhlo... to bez větších komplikací?" zeptal jsem se opatrně Lindasy, jež právě rozohněně mluvila o své neporazitelnosti. Doufal jsem, že pokud jí budeme pravidelně projevovat naši starostlivost, stane se i ona sama, někdy, ve vzdálené budoucnosti, mnohem více pečující.