Gallirea - Příspěvky uživatele

Rowena mou nabídku sice odmítnula, avšak zmínila vlka, na kterého se ve svém životě může spolehnout, což mi bohatě stačilo. Norox, zopakoval jsem si pro sebe, abych si jejího opatrovatele lépe zapamatoval, a tiše na její slova přikývl. "Dobře. Měj se," zopakoval jsem po ní a s přátelským pohledem doprovázel její kroky do hustě zasněženého lesa, dokud jsem v zimní vánici ponořené do tmy nezůstal zcela sám. Počasí se neklidnilo a nikdo doposud nepřiměl zběsile se honící vločky k tomu, aby zpomalily. Na zem padla noc a jediné, co alespoň nepatrně svítilo, byl našedlý chladný sníh. Měl bych... jít, rozhodl jsem se, když jsem si uvědomil, jak dlouho již stojím o samotě uprostřed pláně. Avšak mé kroky nevedly zpět domů. Ještě ne.
Jsem slabý. Neochráním je. Nemohu být takový, pokud... pokud si přeji, aby mne měli rádi. Bílý sníh pod mými tlapami dokonale připomínal polovinu Meinera, jež si tak rychle získala oblíbenost všech vlčat. Myslíš si, že je to tím, jak je silný? Možná je prostě lepší. O tolik lepší, než jsi kdy byl ty. Silnější je taktéž, ale to není to podstatné. Jsi nedůležitý. Nezajímavý. A to nikdy nezměníš. Ne ty. Provinilost v mém srdci začínala stoupat, až jsem se oproti ní cítil zcela titěrný. Nejsem důležitý, zaťal jsem zuby a nepatrně se při chůzi přikrčil. Nejsem zajímavý, zopakoval jsem si a cítil každou vločku, která prudce narazila do mého kožichu. Nezasloužím si být- Veškeré dramatično ustalo, jakmile jsem vstoupil na okraj ponurého lesa. Měl bych se vrátit domů, připomněl jsem si, zatímco nikdo, včetně mne, mou hlavu neposlouchal.

// Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

// Řeka Kiërb

"Row," zopakoval jsem po ní, abych se ujistil, že její jméno nebudu nijak komolit, a s úsměvem pohlédl na její tlapky. Byly sice poněkud ukryté v hloubce sněhu, avšak i tak jsem si dokázal představit jiskry, které z nich před nedávnem sršely. Zvláštní. Nevěděl jsem, že to dokážou i vlčata. Saturnus s Biancou doposud svou magii neobjevili, nebo ano? A Ray... Úsměv se vytratil kamsi za mne, kde ho nikdo nemohl spatřit. Jsem příšerný otec. Nestarám se o nikoho z nich. Jak by si pak nemohli vybrat kohokoliv jiného, když jsem... takový. Vzhledem k tomu, jaké jsem byl ignorantské nátury, nebylo nijak složité přejít její nářek o tom, že má hlad. Neměl jsem na vybranou. Stále nás sice alespoň malinko zahřívala má magie vzduchu, ale nebyla dost silná na to, abychom si mohli dovolit se zdržovat. Pokud by naše cesta trvala příliš dlouho, nemusel jsem mít šanci se vrátit do smečky. A možná by tak všem bylo lépe.
"Jdeme... správně?" zeptal jsem se po chvíli potichu a zadíval se na hory, které se nyní mrtvolně bílé tyčily nad lesem před námi. Lindasa s Izarem na tom území měli problémy. A já... já nejsem příliš dobrý na to, abych dokázal bojovat. Na cizím území. Jako vetřelec. Pokud to není její domov, pak... "Je někdo, kdo se o tebe ve smečce postará?" hlesl jsem náhle, sám překvapen svou otázkou. Nechtěl jsem jakkoliv zpochybňovat výchovu její matky, nebo snad vinit otce, který pro smečku obětoval rodinu, avšak nechtěl jsem Rowenu vracet na místo, na kterém nemá srdce. "Protože kdyby ne... můžeš se vždy vrátit k nám," uzavřel jsem a rozpačitě se na vlčici podíval. Tušil jsem, že v ní pravděpodobně vyvolám pouze podezření a pocit, že se z ní snažím učinit slabší stvoření, než jakým je doopravdy, ale i tak mi tato nabídka za onen risk stála.

// Mechový lesík

Jakmile jsme opustili hranice lesa, vlčice se vrátila k zvědavému vyptávání, které jsem jí nemohl zazlívat. Je to pouhé vlče. "Netuším. Mám vzduch, avšak jinak..." odpověděl jsem na první otázku a zamyšleně přimhouřil oči. Byť jakékoliv přemýšlení bylo v mém případě zbytečné. Nic jiného neumíš. Nikdy jsi nic jiného neuměl. A nikdy se to nezmění. S nepatrně křečovitým úsměvem jsem pokračoval dále, avšak počasí nám příliš nepřálo. Ostré krystalky sněhu se nám zabodávaly do srsti, zatímco skučel vítr a vrstva sněhu pod námi se nás snažila pozřít. "Jmenuji se Therion," oznámil jsem jí a jaksi zamlčel fakt, že jsem alfou lesa, který jsme právě opustili. Nevěřila by ti. Ani ona by ti nevěřila. "Jaké je tvé jméno?" položil jsem po pár chvílích ticha svou otázku. Nedokáže jí to však, že o ní Lennie nemluvila? Že se nezmínila o vlastní dceři? Že jí na téhle vlčici nezáleží? Rozpačitě jsem došel až k řece, která se nyní skrývala pod silnou vrstvou až našedlého ledu, a zadíval se na vlče. Nepůsobila by dojmem, že by byla připravena podniknout celou cestu až k ní domů. A já nemohl působit dojmem, že jsem si jist, kde se její domov nachází. Možná... tam, kde je les se svítivým mechem? Lindasa s Izarem říkali, že je tam nyní smečka. A že je tam... Falion? Pokud to bude ale špatná smečka, tak ji tím odsoudím k záhubě. Bude příliš vyčerpaná na to, aby mohla pokračovat dále. A pak... pak- Z myšlenek mne vyrušilo až její skučivé oznámení.
Nepatrně jsem se narovnal a zadíval se na malou vlčici, která na mne nyní roztomile poulila oči, zatímco se snažila mne přesvědčit, abych jí něco ulovil. Ale ne, povzdychl jsem si v hlavě a sklouzl pohledem zpět k neporazitelné vrstvě ledu, která řeku spolehlivě skryla před zbytkem světa. "Rád bych, ale..." Ale nejsem schopný cokoliv udělat. Ale nejsem schopný vyhrát nad ledem, i když to dokáže každá druhá magie. Rád bych, ale jsem imbecil a nepřijdu na jediný způsob, jak ulovit rybu. S odmlčením jsem zavrtěl hlavou na znamení, že něčeho takového opravdu nebudu schopen, a dalšími pomalými kroky se vydal dál. "Ve tvé smečce jistě nějaká kořist bude," slíbil jsem nakonec, byť to byla slova, která jsem spíš nalhával sám sobě, a pokračoval v cestě. Snad správným směrem.

// Západní Galtavar (přes VVJ)

Bylo podivné, s jakou prazvláštní tvrdostí nepřijala můj soucit. Chtěla, abych věřil tomu, že o něj nemá zájem. Neměla bys měnit své srdce v kámen, rozpačitě jsem se pousmál a chápavě přikývl. "Jistě nalezneš i jiné vlky, se kterými se budeš mít dobře," prohlásil jsem nakonec a konečně se znovu zadíval na vlče, které nyní vypadalo v mém teplém vánku o něco spokojeněji, přesto však stále chladně uvnitř. Nemohu se jí vyptávat. Nemám právo se jí vyptávat. Jsem cizinec. Ona je na mém území a přesto... Tiše jsem přikývl, když se zeptala, zda ovládám magii větru, a s pocitem zklamání se opět zadíval kamsi mezi zavanuté kmeny stromů. To je všechno? Je již nyní příliš chladná na to, aby projevila vděk? Nebo jí nikdy nikdo neukázal, jak reagovat? Co když se všechno, co o životě ví, musela naučit sama? Co když- Pochyby však ustály. I z mladé vlčice se nakonec ozvalo ono slovo vděku, na které jsem částečně vyčkával. "Není zač," odvětil jsem a přátelsky nepatrně mávnul ocasem. Není chladná. Jen... brzy bude, pokud... pokud si nerozumí s vlastní rodinou. Má někoho jiného, komu věřit? Nebo... nebo se vždy bude muset spoléhat pouze na sebe? Na vlče... na vlče je to příliš těžká zodpovědnost. Je to příliš těžké na to, aby ji tíha zodpovědnosti nepoznamenala navždy.
Možná částečně proto, abych pomohl jejímu srdci roztát, možná proto, abych jí dokázal, že ve světě je stále milost, možná proto, abych před sebou neměl mrtvé vlče, nabídl jsem nakonec mladé vlčici doprovod domů, který bez jakéhokoliv zdráhání přijala. "To... jsem rád," hlesl jsem a povzbudivě se na vlčici pousmál. Byl jsem rád, že mohu zajistit, aby byla v bezpečí. Aby se mohla spolehnout na někoho jiného, než jen a pouze na sebe. Jak se ti za tohle ale odvděčí Lennie? Zpochybňuješ její výchovu. A kradeš její dítě. Kradeš- ne. Ne. Já... Nepatrně jsem se otřásl, jako kdybych se mohl vlastního vtíravého hlasu v hlavě zbavit. Jen ji vracím domů, pokusil jsem se sám sebe obhájit a se smutným pohledem se zadíval do sněhu. "Jistě se nikdo zlobit nebude," špitl jsem takřka neslyšně a nepatrně pozdvihl hlavu. Zavyl jsem, aby Lau věděla, že opouštím les, a kroky, které se zabořovaly hlouběji a hlouběji do sněhu, se vydal za svou novou společnicí.

// Řeka Kierb

Očekával jsem téměř naprostý opak reakce, kterou mi malá vlčice poskytla. Má... strach? Je smutná. Co se mezi nimi stalo, aby v takto útlém věku reagovala na zmínku o vlastní matce takto? Řekl jí otec něco, co ji přinutilo nemít vlastní matku v oblibě? Nebo něco zažila? A pokud je jejich rodina rozdělena pouze na dvě strany, kde... je její otec? Mou nedávnou nevrlost nyní vystřídala čistá starostlivost, obzvlášť, když prochladlé vlče pokračovalo v mluvení. Jestli je maminka tady, tak do úkrytu nemůžu, zněla znovu její slova v mé hlavě a já jen soucitně hleděl do země. Neopovažoval jsem se nyní jakkoliv probodávat pohledem vlče, které se cizinci přiznává k tomu, že je bez domova. Bez čehokoliv. Bezbranné. "Mrzí... mne to," hlesl jsem a nenápadně se ohlédl na bílou pustinu za sebou, jako kdybych se potřeboval ujistit, že se Lennie nevrací z úkrytu. To je vše, co jí povíš? Co by měla taky potřebovat více, že? Co pro ni ty můžeš udělat? Nikoho lepšího poprosit o pomoc nemohla, že? Aleluja, Therion ji přeci zaručeně spasí. "Možná," začal jsem, aniž bych tušil, co říct dále. Bylo pouhou otázkou, než se vlčice začne viditelně klepat. Než zamrznou její přicházející slzy. Než mi padne vyčerpáním u nohou. Zhluboka jsem se nadechl a nechal vzniknout teplý vánek, který zahalil malou vlčici. Nezaručil, že by se sníh kolem ní roztál, ale alespoň vzduch již nemohl zabodávat další chladné krystalky do její zasněžené srsti. Možná co? Ohřál jsi vzduch. Víc toho nedokážeš? "Máme tu jediný úkryt, takže ti nemohu nabídnout jiný, avšak..." Jsem příšerná alfa. "Mohl bych... mohl bych tě doprovodit domů, pokud by sis tak přála," uzavřel jsem nakonec a pokusil se o milý úsměv, namířený kamsi do sněhu, kde by nespatřil trpící vlče.

To máš za to, že jsi slaboch. Nejistě jsem se narovnal, když mi vlče věnovalo zcela agresivní pozdrav, a s již o něco chladnějším výrazem jsem si vyslechl i jeho další slova. Nepřijde ti to divné? Poprvé za celou věčnost jsem téměř odvážně čelil nevraživosti vlčete čelem. Nepřipadalo mi to zvláštní. Nepřipadalo mi zvláštní, že bych rád pomohl vlčeti, co se na mém smečkovém území klepe zimou. "Tuším, že tahle nebohá malinkatá vlčice je sestrou Alastora a Siria, vlků z mé smečky. A že by třeba ráda vyrazila do úkrytu, kde nezmrzne a kde... je nyní i její matka," odpověděl jsem s co nejneutrálnějším výrazem, zatímco se ve mně začínala hromadit netrpělivost. A, byť se to pouze těžko přiznávalo, vztek. Nedivím se, že o ní nemluvili, pokud je taková, ozvalo se v mé hlavě a já příliš nemohl této myšlence vzdorovat. Nebyl jsem jako Lau, schopný myslet si to nejlepší o vlcích, co neprojevili jakékoliv známky dobra. Nebyl jsem schopný nedělat ukvapené závěry. Ale nesmím. Je to jejich sestra. A pokud měla takového otce, o jakém mluvila Lennie, pak... to není její chyba. Nesmí. Sledoval jsem, jak na její temný kožich dopadají další a další vločky, až to téměř působilo dojmem, že se jedná o bílé vlče s nepatrnými tmavými skvrnami. Je to její rozhodnutí. Pokud... nebude milejší, mohu ji vykázat z území. Jako zrůda, které Lau nikdy neodpustí. Ale pokud je to její rozhodnutí, nemohu s tím cokoliv udělat. Pokud ovšem... zastavil jsem veškeré myšlenky s čerstvým pocitem viny. Neměl jsem jediné právo již nyní plánovat, že využiji uklidňující magii. Jsem zrůda, jsem zrůda. Zhluboka jsem se nadechl, avšak nevydal jsem jediné hlásky. Je to její rozhodnutí.

Lennie se brzy po našem rozhovoru vydala do úkrytu a já byl znovu ponechán samotě. Po tak dlouhé době se zdála téměř vítanou společnicí. Stará dobrá známá, rýpl si hlásek u mne, jako kdyby se snad do mého, tedy v podstatě svého vlastního masa, již příliš dlouho nezakousl. Uvědomuješ si, že jsi sám, protože s tebou nikdo nechce být? Ale to je v pořádku. Klidně to dál oslavuj. Se smutným výrazem jsem pozoroval vločky, které se nyní již nesnášely tím ladným kolíbáním, jak tomu bývá na konci podzimu. Ne. Touto dobou již nabyly jistoty, že je při dopadu na zem nečeká jistá smrt, a tak se neobtěžovaly při cestě dolů zpomalit. Řítily se vysokou rychlostí vstříc povrchu, který kdysi býval zemský. Nyní patřil jim. Bílý a mrazivý. A ty se máš starat o vlčata, připomněl mi hlásek a já jen s oddechnutím přikývl. Ani když jsem byl sám, nebyl jsem svou vlastní autoritou. Byl to ten kdosi, kdož se ukrýval vzadu v mé mysli, perfektně schovaný před jakoukoliv snahou se ho zbaviti.
Mé postávání a intenzivní bytí k ničemu však nedokázalo trvat věčně a brzy se zhroutilo podobně, jako se zhroutí hroudy sněhu s návratem jara. K mému čumáku se totiž dostal slabý pach nového návštěvníka. Jsme... překvapivě přitažliví pro tuláky, uvědomil jsem si a s nastraženýma ušima se vydal vstříc pachu, avšak čím blíže jsem se dostal, tím více jsem si uvědomoval, že je mi ona vůně povědomá. Voněla jako Lennie. A Sirius s Alastorem. A přesto o něco jinak. Že by to byl jejich otec? Rozhodl se je sám uprostřed kruté zimy nalézt? Vrátit se k rodině, postarat se o to, aby se měli dobře? Ujistit se, že je šance vše napravit? S prazvláštní nadějí v srdci jsem došel až k hranicím, avšak hustý sníh, který náš les měl jistojistě každým momentem utopit, zabraňoval mým vyhlídkám. Všude byla jen bílá a poslední známky prosvítající zelené se vytrácely každou chvílí. Kmeny stromů nyní potemněly, jako kdyby s příchodem mrazu přišly o veškerou barvu. A mezi tím vším bylo pouhé prázdno. Prázdno a... "Ahoj," hlesl jsem nejistě a opatrně, abych malé odpočívající vlče nevyrušil, přišel o pár kroků blíže. Vlče. Samotné. Musí být sestra od Siria a Alastora. Ale její otec... tu není. Je sama. Sama se dostala z jejich původní smečky až sem. Za rodinou, která... která se o ní zapomněla zmínit. Těžko říct, zda to bylo způsobené zimou, ale mou srstí projela vlna silného chladu. Zapomněli na ni? "Nechtěla... by sis odpočinout ve větším teple?" nabídl jsem namísto jakýchkoliv otázek a věnoval jí drobný úsměv.

// Značkopost

S nepatrným úhybem pohledu a drobným úsměvem jsem se s Lennie rozloučil, nechávaje ji u úkrytu. Měl jsem... měl jsem ji zavést až tam? Nepatrně jsem se ohlédl, jako kdybych snad já byl dost silný na to, abych dohlížel, že jsou všichni v pořádku, a mírně zavrtěl hlavou. Nikdy nebudu její alfa. Nikdy... nebudu alfa pro koholi. Ne, když jsem... k ničemu. Vyčerpaným pohledem jsem sklouzl k pár kmenům stromů, jež se tyčily uprostřed bílé mlhy, a, snad sám pro sebe, si do ticha přikývl. Jedno bych udělat mohl, rozhodl jsem se a nenápadně, jako kdybych byl sledován již nyní, jsem se zkušebně otřel o strom. Má srst si pohrávala s bludištěm v kůře, poslušně se zadrhávajíc o komplikované záhyby. Ó, jak úžasná alfa jsi! Co by sis za tenhle velkolepý čin přál? Uznání? Respekt? Když tu nikdo nebyl, nemusel jsem se neposlouchat, mohl jsem propadnout a podlehnout vlastním myšlenkám, ztratit tu část mysli, která reprezentovala mé já, avšak... namísto toho jsem se vydal k dalšímu stromu, tentokrát směrem více k hranicím lesa. Taky se těšíš, až přijde ta část, kdy tě někdo načape, jak močíš? Jistě to bude velkolepá podívaná. Koho bys potkal raději? Meinera, Lindasu, nebo Izara? S povzdychem jsem se opět otřel o kůru, zanechávaje za sebou pachovou stopu naší smečky, a dřel se o strom tentokrát o něco déle. Jeho borka poskytovala únik před svěděním, které v mém kožichu zapříčinily blechy. Jak jsem se k nim dostal? Nebo... dostali? Možná od netopýrů? Ale... to bylo již tak dávno. Musel... to být jeden ze členů. Třel jsem se o strom a užíval si onen pocit, kdy se jeho kůra zarývala do mé kůže, až dokud se cosi uvnitř mne nesevřelo. Chlad kolem mne byl nyní intenzivnější a každý okraj mého těla, každý chlup, cítil jisté napětí a chvěl se v jeho rytmu.
Rychlým pohledem jsem proťal mlhu, hledaje v ní jakéhokoliv vetřelce, který mohl nabýt formu téměř kohokoliv. Byť jen oči přihlížející z mlhy by stačily k tomu, aby se mé napětí vytratilo a výkon mého značkování musel dále spoléhat na pouhopouhé trsy srsti. K mému úděsu jsem byl však sám. Nikdo mne nedoprovázel zvědavým pohledem. Mohl jsem vykonat to, co jsem musel. Se staženýma ušima jsem téměř poraženecky došel k nejbližšímu kameni, jenž nyní připomínal miniaturu skály, jež jsem nikdy nemohl zdolat, a nadzvihl u něj nohu, která na zemi momentálně stála jako přikovaná, neschopna pohybu. Nedokázal jsem si představit onu potupu, jež by následovala, kdyby mne kdokoliv spatřil. Tobě by stačilo, kdyby ses spatřil sám. Jsi podivná hromádka tragédie a neschopnosti. K smíchu a pláči naráz. Avšak na únik bylo již příliš pozdě, tlak uvnitř mne se postupně uvolnil a tekutina spatřila světlo světa, zanechávajíc po sobě pár žlutých kapek na bělostném sněhu, ničíc jeho čistotu, a páru, která se líně vytrácela do zimního vzduchu. Odvrátil jsem zrak od vlastního díla zkázy a se znechucením se vydal na delší pochůzku kolem hranic, až do míst, kde již neproudila řeka, a namísto ní se za koncem lesa nacházel pouze tmavý kámen, neustále sálající takovým teplem, že sníh na něm neměl jedinou šanci. I zde se má noha zdráhala zvednout a odhalit chladu mé útroby, stále toužící po vyprázdění. Provinile jsem se zadíval na vlastní tlapy, zatímco se tlak ve mně uvolnil a proud zalil další kámen, pravděpodobně původem ze samotné sopky vedle nás. S podivným klidem jsem jako jediný přihlížel tomu, jak je kámen nyní vlhký a drobný potůček mé vlastní nechutnosti stéká až do země, ve které se tentokrát nevsáká do sněhu, ve kterém by ponechal více důkazů mé neschopnosti. Stále jsem k ničemu.

Těžko říct, kdy se stalo, že mne mé nohy donesly zpět k úkrytu, zpět k Lennie. Schválně, jestli jí dojde, kampak ses tak samovolně vydal. Není ti hloupé, že se tak brzy vracíš? Ani ses nerozloučil. Nemáš právo se před ní ukazovat. Oh, a zapomněl jsi, že nikdy nebudeš její alfa? "Znovu zdravím," hlesl jsem a mírně se pousmál, byť jediné, co zde bylo hodné smíchu, byla má vlastní rozpačitost. "Jak se ti zde zatím líbí?" zeptal jsem se a posadil se. Neopovažoval jsem se ptát na to, zda se již vydala do úkrytu. Na takový dotaz působila Lennie stále příliš vyčerpaně.

// Dobře, dobře, Savo má pointu. Ale... i tak, je to... nepříjemné. Stejně jako koment "Bude pomsta?

", který jsem prostě vzala dost škodolibě.
Každopádně, jestli by ten post od osuda ještě chvilku počkal, prosím, budu moc ráda. Píšu se s postem a... příště už budeme přesní.

Updejt: označkováno ^^

Toho, čeho jsem se měl obávat ještě více, byla její odpověď. Neshodla se s alfou. S alfou, který byl nespočetněkrát lepší, než kdy budu já. I kdyby byl podle ní nezodpovědný, ještě neměla to dočinění se mnou. S někým, kdo nedokáže zachránit vlastní- místní. Místní vlčata, opravil jsem se v hlavě a sklouzl pohledem kamsi za Lennie, jako kdybych tam stále mohl naleznout Meinera ve společnosti vlčat, která jsem považoval za rodinu. Nezapomeň pokračovat ve sebestřednosti. Rozhodně tím Lennie dáš další důvody, proč tě jako alfu respektovat. "Mrzí mne, že... jste se takto nešťastně rozdělili," hlesl jsem nakonec a soucitně se na vlčici usmál. Velmi jsi jí musel pomoci. Ty vždy tušíš, co říct, že? Pokaždé naprosto nadprůměrně intelektuální vyjádření, vskutku. "Snad se vám tu všem bude dařit lépe," dodal jsem ještě s o něco širším pousmátím a mírně přikývl. Chtěl jsem, aby zde i Lennie nalezla pokojný domov. Avšak to by znamenalo, že bych neměl být alfou já. Jinak se klidu nikdy nedočká. "Minimálně hory tu nemáme," dodal jsem ke svému dodatku, což mohlo způsobit jen větší zmatení, a pokračoval v culení, jako kdybych byl snad profesionál na dělání žertů, byť tohle byl snad šestý v celém mém životě. Nepřítomnost hor nikdy nenahradí fakt, že jsi na nic. Zbytečný. Ani jako omega by ses neudržel. Jediný důvod, proč jsi mohl být součástí Maharu, bylo, že alfa, která by tě mohla vyhnat, tam věčně nebyla přítomna. Nejsi smečkový typ. Nejsi rodinný typ. A nejsi... Zaťal jsem zuby a pokusil se uklidnit svůj dech. Působit, jako kdybych byl zcela neutrální. Nejsi alfa.
Další slova Lennie jen potvrdila myšlenky, co strašily v mé hlavě. Nikdo si nemyslí, že jsi alfa. Vůbec nikdo. Tak co, kdy se veřejně zlomíš a začneš plakat? Není na čase všem udělat tohle velkolepé představení? Nebo to v sobě budeš ještě kratičkou dobu dusit, aby to potom stálo za to? Co takhle se slzami skočit do sopky? To zní dosti dramaticky a poutavě na to, aby to všem přítomným vynahradilo onu zimu, při které museli živit vlastního alfu. Mírně jsem zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. Lau by neměla radost. "My... nezakládali smečku," opravil jsem Lennie a sám nevěřil vlastním slovům, která, v poměru s mou psychikou, byla definicí pevnosti, "Chtěli jsme jen jako široká rodina odvést vlčata do bezpečí. Pak... se začali přidávat vlci a..." Přikývl jsem. Nemusíš říkat všechno, pane Upovídaný. Nejspíše to nebylo to, co by si Lennie přála slyšet, avšak znělo to mnohem lépe než přiznání, že nikdy nebudu dobrá alfa. "A... zde je úkryt," oznámil jsem nakonec a tlapou poukázal na mezi kořeny ukrytý vstup do nory. Jsem nejhorší alfa.

Tohle je vždycky tak náročné rozhodnout... :c Moc děkuji všem, co si po mých charech hodili

A mrzí mě, že jsem ne vždycky mohla hodit zpátky :c

1x zmrzlé ouško: na Biancu, která ho dostává rovnou do zad!
1x zmrzlé ouško: na Sheyu, aby byla krásná, dostává jím po krku!
1x zmrzlé ouško: na Saturna, hezky jemně do náručí >:3
1x zmrzlé ouško: na Cynthii, která ho tak trošku potřebuje pro sebe, tak ho zkusíme trefit rovnou na hlavu!
1x sobí paroh: na Noriho a 1x sobí paroh na Baghý, protože je hezké, když k sobě parťáci sedí, dostane každý parohem jemně do tlapky. A taky jsou kůl lovci, takže... kdo jiný by to měl dostat?
1x sobí paroh: na Duncana, nejlépe tak, aby se mu povedlo ten paroh nějak chytit na hlavu. Nebo na záda. Na zádech by to bylo legrační.
1x vlčíškův bobek: na Launee, ale opravdu velmi, velmi něžně a někam, kde to s tou hnědou bude nejvíce ladit ;-;
1x vlčíškův bobek: na Starlinga, přímo do obličeje, ale Theriona na to navedla Ilenie a teď se za to cítí blbě, suri :c
1x pozlacený divočák: míří přímo na Evelyn! On by teda měl doletět spíš na Amny, spešl na přání Newlina, ale ta by ho moc neunesla, tak... tak :c A letí přímo do její náruče!

Tady je čmáranice ^^

S pokusem o upřímný milý úsměv, jenž opět připomínal spíše prokletí, jaké by mělo vlčata doprovázet do konce jejich dní, jsem se s dvojčaty rozloučil a věnoval veškerou pozornost Lennie, jež si během prvních chvil získala můj respekt za to, jak zůstávala silná, byť se osud postavil proti ní. Je silnější, než kdy budeš ty. Jaká to skvělá informace pro alfu. Nechtěl bys jí to taky říct? Aby si byla jistá, kdy převzít smečku. "Nesídlíme," odvětil jsem s nejistým úsměvem a mírně zavrtěl hlavou, možná pro případ, že by Lennie ono tiché slovo přeslechla. Srabe. "S Lau a vlčaty jsme se oddělili od původní smečky, kde... pro nikoho nebylo bezpečno. To... bylo na začátku podzimu," vysvětlil jsem jak jen nekrkolomně to bylo možné, a starostlivě na ni pohlédl. Působila silně, ale také příliš vyčerpaně. Příliš vyčerpaně na to, aby ji někdo jako já obtěžoval.
Jakmile jsem však hlesl svou podivně zbytečnou připomínku ohledně toho, co bylo zřejmé, překvapeně jsem nastražil uši. Z hrdla Lennie, jež jsem mohl jakýmkoliv svým prohlášením urazit, se ozval srdečný smích. S menším uvolněním jsem se pousmál, zatímco jsme dál kráčeli lesem. Výborně. Nastol ticho. To ti jde nejlépe. "O vandrácích... jsem nic neříkal," pokusil jsem se o žert, a mírně zamával ocasem, avšak pravdou bylo, že byl slabý podobně, jako byl jeho autor. Čím více jsme navíc postupovali hlouběji do lesa, tím více mne lákaly další informace o této neúplné rodině. Bydleli celá rodina ve smečce v horách. A otec Siria a Alastora... rozhodl se pro hory? Namísto života s rodinou, kterou si předtím vybral? Tázavě jsem se obrátil na Lennie a nepatrně pootevřel tlamu, do které začal malými doušky plynout studený vzduch. Neptej se. Neměl by ses jí na cokoliv ptát. Je to její osobní záležitost. A nikdo neuvěří, že by tě to mohlo skutečně zajímat. "Lennie? Odpusť, pokud... je to nevhodná otázka, ale..." sklouzl jsem pohledem k mechu, jenž se nyní částečně skrýval pod mizící sněhovou přikrývkou. Hloupý. Musela se postarat o vlčata, opustit partnera, smečku, domov a... já nemám právo se na cokoliv ptát. "Jak k vašemu odchodu došlo?" dokončil jsem nakonec otázku a pokusil se narovnat, jako kdyby onen přehlédnutelný pohyb mohl z mého těla setřást pocit viny, že se táži na něco nepřiměřeného.

Tiše jsem naslouchal všem slovům, co měla Lennie na srdci, snad abych vyřešil onu záhadnost, jež je obklopovala. Otec je netýral, ale nezáleželo mu na nich dost na to, aby s nimi odešel za novým životem. Opustil partnerku, kterou musel milovat dost na to, aby s ní splodil vlčata, a opustil své potomky, kteří... Soucitně jsem se zahleděl na dvojčata. Nyní jsem již věděl, že Alastor je ten, který je doopravdy smutný, a Sirius ten, který je dost možná smutný stejně, ale zakrývá smutek jakoukoliv rebelií. A je to v pořádku. Dokud mu to pomáhá, je to v pořádku. A jakmile zjistí, že svět mu nemusí neustále ubližovat, nebude se snažit mu ublížit jako první. Jakmile nabyde pocitu štěstí, bude vše v pořádku. Několikrát jsem přikývl na slova Lau a Lennie. Hodila se nám vlčice, která by byla takto schopná, a zároveň jsme sami nebyli dosti silní na to, abychom ji odehnali. Pokud ji opustil partner, pro kterého navzájem tolik znamenali, nemůže být raněná jen fyzicky. "V tom případě... vítejte," uzavřel jsem nakonec s milým úsměvem a nepatrně zamával ocasem, zatímco Lau se vydala na průzkum k řece. Byla sebejistá, silná alfa, kterou jsem mohl jen obdivovat. A postávat v jejím stínu, protože kdyby tě někdo viděl, musela by se stydět. "Rád vás tu provedu, pokud bys chtěla," nabídl jsem a nepatrně se ještě naklonil k malým vlčatům, jako kdybych se chystal sdělit jim jakési velké tajemství. Nezapomněl jsi náhodou, že tě žádné z místních vlčat nemá rádo? Že jsou všichni lepší, než jsi ty? Že nikdo nemá zájem o tebe, když může být s někým, kdo... však víš, není ty? "Je tu... spousta vlčat, se kterými si můžete hrát," zašeptal jsem a téměř spiklenecky se usmál, ale stále to dost možná působilo spíše jako křeč. "Je jich pět a... jedni jsou dokonce také dvojčata," oznámil jsem jim a bez jakéhokoliv prudkého pohybu se zpět narovnal. Protože to, že jsou tu další dvojčata, jim jistě dodá pocit jedinečnosti. Báječný nápad, jako vždy. Na moment jsem sklouzl pohledem ke svým tlapám, jako kdybych se mohl ukrýt před vlastní chybovostí, avšak na vše bylo již pozdě. Musí být vyčerpaní. Nemůžeš je zdržovat. "Nebo... vás mohu zavést rovnou k úkrytu," dodal jsem další nabídku, tentokráte snad poslední, a zadíval se Lennie do podivně zbarvených očí, jež pouze připomínaly vše, co jsem se od ní dozvěděl. Možná, že jsem si vše pouze představoval, avšak celá trojice působila vyčerpaně. Zklamaně. Zraněně. A ty jim nikdy nepomůžeš. "Musíte toho mít mnoho za sebou," ozvalo se z mé tlamy, zatímco má hlava plánovala zůstat zticha a nerušit myšlenky ostatních.

Netušil jsem, jak se zachovat, když nás vlčice takřka konfrontovala s informací, že zde před námi působila jiná smečka. Pachy byly již dávno pryč, když jsme sem přišli, zaprotestoval jsem alespoň v hlavě a ze všech sil se pokoušel, abych nedal najevo své pochybnosti. Nepohlédl jsem na Lau, ale již podle jejího hlasu jsem určil, že se cítí podobně rozpačitě. Mrzí mne to, Lau, promluvil jsem k ní v mysli a chystal se zkoumavým pohledem vrátit k vlčici, avšak... Nepozdravil nás před momentem s "Čus"? Zadíval jsem se tázavě na vlče, jež se nyní v slzách povalovalo na zemi před námi. Svým zvláštním nepříjemným způsobem mi připomínalo Jaimie, což rozhodně nebylo to, co zamýšlelo. Jeho slzy působily skutečně, ale... jeho slova ne. Obzvlášť, když Lau konfrontovala jeho se svou magií. Avšak druhé vlče, Sirius, působilo opravdově celé. "Jsem Therion," představil jsem se taktéž a soucitně se na jeho smutný výraz pousmál. Pokud hledají domov, proč... to jeho matka doposud neřekla? Přikázala jim snad, aby působili co nejsmutněji, aby nás přesvědčila? Nebo je to pouhá shoda náhod a oni jednají dříve, než ona zamýšlela? A pokud si jedno vlče vymýšlelo, že měli násilného otce, nemůže si druhé vymýšlet s domovem? Kde je jejich otec? Zkoumavě jsem se zadíval na oba sourozence a nemohl se rozhodnout, kterému z nich důvěřovat. Dej si na čas, v pořádku. Jen jsi alfa a všichni čekají na tvá slova. Slabochu. Ale v pohodě. Oni mají čas, víš. Nakonec budou snad dostatečně chytří na to, aby se rozhodli bez tebe. Tiše jsem přikývl na Launeeina slova a vrátil se pohledem k Lennie. "Staráme se i o několik vlčat," doplnil jsem její oznámení o další podstatnou informaci a mírně se na návštěvnici usmál. Nebude si to brát jako útok? Že jsem se opovážil zpochybnit důležitost jejích vlčat? "A... budeme rádi, pokud u nás naleznete domov na déle, než na pouhou zimu," dokončil jsem a zadíval se na Lau, zda se mnou souhlasí. Zvládneme to. Měli jsme to zvládnout sami s pěti vlčaty, zvládneme to i s další rodinou. Nadechl jsem se a sledoval páru, jež vycházela z mých nozder, stoupat k zamračené obloze, ze které jako na povel začal padat první sníh. Stále bylo ještě dostatečně teplo na to, aby se při dotyku se zemským povrchem roztály, ale vše byla pouhá otázka času. Je pro ně pozdě. Pokud je nezachráníme my, nemusel by nikdo.