Gallirea - Příspěvky uživatele

420
// Mecháč

Nejseš můj táta. Překvapeně jsem na jeho slova zamrkal. Opravdu pro mne bylo překvapující setkat se v tak krátké době s vlčaty, která byla plná zloby. V případě Siria obzvlášť. Začínáš být rád, že nejsi jeho otec. Řekni mu to. Řekni mu to, schválně, co se stane. Řekni mu, že jsi rád. Že nevíš, co by sis s takovým synem počal. Začínal jsem pomalu chápat, že Alastor, vlček nepatrně připomínající Saturna, byl výjimkou v celé rodině. A že se nemohu ničemu divit, pokud si jich jejich rodiče nevšímali natolik, jako jsem toho byl doposud svědkem. Ale to, že to měl těžké, neznamená, že si bude moci dovolit všechno. Vlci, kteří jsou venku, s ním mít trpělivost nebudou. Nebo spíš... neměli. Povzdechl jsem si. "Jsem tvůj alfa. A... mohu tě kdykoliv vyhostit ze smečky," oznámil jsem mu a ani na moment neopětoval ono cenění zubů, jakého byl Sirius i přes veškerá ranění schopen. Výborně. Vyhrožování. Nepřál jsem si, aby má slova nabyla podoby hrozby. A přesto... přál. Přál jsem si přinutit Siria, abych v něm spatřil alespoň špetku vděku, jaké byla schopná jeho sestra předtím, než jsme se rozloučili. Aby byl Sirius schopen přijmout pomoc, když je mu poskytnuta. A aby chápal, že není na vrcholu všeho. Takové normální požadavky na vlče. Pověz, nepřemýšlíš nad tím, jestli by nebylo lepší, kdybyste ho nechali svému osudu? Nechat ho vřískat, dokud by nezmlkl v louži krve? Nelíbilo by se ti to víc? Potichu jsem čapl druhý okraj listu než Meinere a společnými silami jsme prošli skrze celou, sáhodlouhou chodbu až na samotné dno lesa.

Kde je... Lennie? Zmateně jsem se porozhlédl, když jsme byli na místě. Matka Siria nebyla kdekoliv k nalezení. A možná až příliš dlouho. Nenechala... nenechala nám její vlčata? Nemohla jednoduše odejít s tím, že se již nevrátí? Mluvě o jejích vlčatech, v úkrytu byl i bratr Siria. A téměř mé vlče, Saturnus. Provinile jsem bleskl pohledem po Siriovi, jehož rozvrkočená srst napovídala, že něco není v pořádku, než jsem se vrátil zpět k vlčatům. "Ahoj, Saturne. A Alastore. Sirius..." začal jsem, nejistý, jak bych měl pokračovat. Měl jsem se jen zeptat, jestli se mají hezky, rozpačitě jsem zavrtěl hlavou a ustoupil od zraněného vlčka stranou. Pokud by mu někdo měl jakkoliv pomoct, mohl by to být právě Sirius. "Lennie tu... měla být," špitl jsem k Meinerovi, než jsem se odmlčel zcela.

Meinere byl naštěstí mnohem schopnějším vlkem a během několika chvil, kdy jsem mohl Siriovi jen více ublížit, přišel s mnohem lepším řešením. Nepatrně jsem přikývl. Postava jakéhosi hliněného stvoření se pomalými kroky vydala za mnou a Siriem. To... on? Jak? Zmateně jsem na moment pohlédl na Meinera. Působil dojmem, jako kdyby se jednalo o běžnou situaci, avšak pro mne bylo těžké svěřit vlče, jež bojovalo o život, do náruče někoho, kdo nežil. Jak by mohl vědět, jak zacházet se životem, pokud ho sám nemá? Nepatrně jsem ustoupil a ze všech sil se bránil stažení uší. Co když mu ublíží? Nést losa je něco jiného, než když někdo nese polomrtvé vlče. Situaci ani nepomohl křik Siria, který zcela jasně dával najevo, že vlče brzy umře panickým šokem. Z jeho pohledu musí to stvoření působit ještě mnohem kolosálněji, sklouzl jsem pohledem k zemi. Nechtěl jsem přihlížet zmatenému vlčeti, avšak krev ve sněhu mne rychle přesvědčila, že je to tak správně. To je úžasné, že vždy víš, co je správné. Aby náhodou neumřel dříve, než kdybyste ho nesli vy. "Sirie," hlesl jsem a s pevným pohledem se obrátil zpět na vlče. Netušil jsem, jestli má smysl říkat cokoliv dalšího. Jako kdyby snad oslovení mohlo shrnout vše, co jsem po vlčeti potřeboval. Aby zůstal v klidu. Aby se vůbec nechal zachránit. A aby přežil. Nepatrně jsem přikývl. Neměl jsem už příliš síly na to, abych se mohl znovu pokusit o uspání vlčete, když jsem stále ještě alespoň minimálně ohříval vzduch kolem něj. Právě možná necháváš vlče zabít. Skvělá práce. Vynikající. "Věřím... ti," špitl jsem směrem k Meinerovi a velmi nezřetelně přikývl. "Odneseme ho do úkrytu," dodal jsem ještě největší samozřejmost, jež vůbec nemusela být vyřčena, a pomalými kroky se vydal vstříc velkému stromu, pod kterým byl náš úkryt. Co na to řekne Lennie?

// Dno? ;-; Nechci znít manipulativně, tak... to případně přepíšu ^^'

Uprostřed vší té bílé scenérie jen v úplném prostředku smočené do ruda jsme působili ještě více ztraceně. Já, neschopný dělat cokoliv, a Meinere, pravděpodobně příliš skromný či nejistý, aby taktéž cokoliv učinil. A před námi Sirius, jenž se i v polospánku loučil se životem. S námi. A s jeho rodinou. Můžeš říct Lennie, co z jejích dětí vyrostlo, zaznělo mi znovu v hlavě. Stáhl jsem uši a zadíval se na hranici krvavého a čistého sněhu. Můžeš říct Lennie, co z jejích dětí vyrostlo. Cítil jsem z něj zlost a pocit nespravedlnosti. Byť jsem ho znal krátce, tušil jsem, že Sirius bude tím vlkem, jenž si cení vlastní hrdosti. A jenž by nikdy nedopustil, aby na něj ostatní hleděli jako na sobě nerovného. Vina, že za jeho neštěstí mohu já, kolem mne začala stahovat oprátku, zatímco celé mé tělo chtělo čím dál tím více pod její tíhou padnout k zemi. Mohu za to já. Musím za to já. Měl jsem... být lepší. Měl jsem se postarat, aby... "Povíš jí to sám," dostalo se ze mne náhle a s novým, dokonale falešným úsměvem, který přes všechnu krev tvrdil, že vše bude v pořádku, pohlédl malému vlkovi do očí. Nyní nebyl čas na to, abych obviňoval sebe. Abych dělal cokoliv, co by ho mohlo nezachránit více než mé doposud učiněné akce. Jestli je tohle poslední, co slyší, tak ses moc nepředvedl. Skvělá věta, s jakou vlče může opustit svět. Bravo. Avšak naše bezradnost pominula, jakmile se k nám přidala Lau. Během jediného okamžiku dokázala vyčistit Siriovy rány, otřít se o mne, dát nám instrukce a... zmizet. "Dobře," hlesl jsem směrem k prázdnu, která na tak kratičkou dobu vyplňovala. Taky tě mám rád, postesknul jsem si. Poslední dobou jsme si byli poněkud vzdálení. Chybíš mi, Lau.
S rozpačitým úsměvem jsem přikývl na Meinera. Nejspíše již nebylo třeba dalších slov. Sirius byl už poněkud velký vlk, nemohli jsme ho příliš dlouho vláčet jako vlče. A přesto... nám nic jiného nezbývalo. Opatrně jsem se k němu naklonil a co nejšetrněji ho vzal za kůži za krkem. Omlouvám se. S napětím jsem očekával další, hlasitější syknutí plné bolesti. Tohle nedopadne dobře.

Ohřát vzduch je všechno, co dokážeš, že? Možná, že Smrt měla pravdu. Impotentní a neschopný. Starostlivě jsem si prohlížel Siria, který byl jen stěží schopný pohlédnout na náš svět, a my byli taktéž téměř neschopní spatřit jeho, vzhledem k tomu, v jaké vrstvě vlastní krve byl pokryt. Reaguje. Není mrtvý. Dýchá. Není mrtvý. Není pozdě, ještě můžeme... můžeme... Z pohledu na krev, která nepřestávala rozšiřovat své působení na studeném bílém povrchu, se mi motala hlava. Nepomůžeš mu. Víc už mu nepomůžeš. Pokoušel jsem se neslyšet Siriovo těžké dýchání, jeho syčení, když se ozvala nová bolest. Nepomůžeš mu. Pouze prodlužuješ jeho utrpení. Co kdybys ho radši zabil? Nebylo by to poprvé, ne? Ne? "Bude to v pořádku," špitl jsem a díval se do znovu se zavírajících zlatavých očí. "Bude to v pořádku," slíbil jsem, těžko říct, zda-li vlčeti či sobě, a pohlédl na Meinera. Jsem vrah. Nezachráním ho. Nemohu ho jakkoliv zachránit. "Mohu... ho uklidnit, ale... více nedokáži," špitl jsem směrem k Meinerovi a i přes závrať, která mne sváděla k tomu, abych padl do krvavě rudého sněhu vedle vlčete, jsem se pokoušel působit klidně. Silněji, než jaký jsem kdy mohl být. Protože jsi zrovna zjistil, jestli je vůbec při vědomí. Proč neriskovat, že už se neprobudí, že? Co tím můžeme ztratit. Provinile jsem pozoroval, jak se Sirius snaží ležet nehybně. Jak se snaží vyhnout se nevyhnutelné bolesti. Všichni jsme ho museli zklamat. Nejprve přišel o otce. My mu neposkytli bezpečný domov, jaký by si zasloužil. A Lennie... Lennie o ničem netuší. Jediné, co jsem si dokázal představit, bylo, jak nyní Sirius ležel v krvi. Jak ležel uprostřed hranice mezi životem a smrtí a bylo jen na nás, abychom rozhodli. Na Meinerovi a mé neschopnosti. Omlouvám se, špitl jsem k Siriovi a nepatrně přivřel oči, abych nebyl svědkem další krve. Teplý vzduch kolem nás byl nyní obohacen o nepatrný vánek, jenž hrál pro Siria klidnou melodii. Pohrával si s těmi nejposlednějšími listy stromů, jež i přes těžkou zimu jakýmsi zázrakem dokázaly zůstat na větvích, a shazoval drobné vločky, které se suštěním dopadaly na zem. Siriovi mohla pomoci uklidnit se. Na moment nevnímat bolest, jež ho sužovala. A možná, možná i usnout. "Musíme mu vyčistit rány," hlesl jsem a s tázavým výrazem se obrátil na Meinera. A já nejsem ten, kdo by byl něčeho takového schopen.

// Směnárna tetičky Elisy byla updejtována! c: Znovu si můžete psát o kůl odměny

// Taky moc děkuji! ^^ A... nevím, jestli tohle půjde, když jsem si za Theriona nenechala věštit (protože ehm :D), ale... ráda bych dostala odměnu na něj, moc prosím :3 A pokud ne, tak... budu moc ráda za Flynna ^^ Děkuji, byl to boží nápad

// Aah, máš pravdu! ;-; Moc se omlouvám, úplně jsem na to už zapomněla T-T Hned to tam dodám c:

Má zvědavá otázka nikdy nemusela být vyslyšena. Nikdo neměl povinnost jakkoliv zodpovídat mé přihlouplé dotazy. Přišel jako normální vlk. To, že jsi slyšel ránu, jen znamená, že jsi praštěný. Nemusíš ostatní otravovat s tím, že slyšíš zvuky. Nikoho to totiž nezajímá. A nikdo nechce slyšet tvůj hlas, tak kdybys laskavě mohl... polknul jsem a snažil se na tváři dále držet neutrální výraz, i když se všechno ve mně začínalo kroutit. Mé nohy znovu chtěly utéct a vyhledat samotu, ve které bych mohl trpět s pocitem, že alespoň mou přítomností netrpí ostatní. Hlava chtěla zmizet kdesi v obloze a nikdy se nevrátit k tělu, od kterého se svým způsobem oddělila už dávno. A duše... Prosím? Překvapeně jsem zamrkal, když Meinere prohlásil, že skočil. Skočil? Byl... byl na stromě a skočil z něj? Možná... možná jsem ho odhadl zcela špatně. I když je sám, je to dobrodruh co ve volné chvíli skáče... ze stromů? V rámci velkého šoku jsem nedokázal své překvapení a zmatek jakkoliv zakrývat. Avšak dříve, než následovala další otázka, jež by zakryla mou neslušnost, dříve, než jsem se dokonce jakkoliv zamyslel nad jejím zformulováním, Meinere dovysvětlil svůj skok. "Ah," přikývl jsem, abych dal najevo alespoň jakoukoliv zbytkovou známku intelektu, jenž se před pár momenty vytratil jako obláčky, které jsme vydechovali. Magie. Nevěděl jsem, že dokáže být takto mocná. Tak moc, aby přenesla vlka z jednoho místa na jiné. Aby se vlk dokázal přenést na místo vědomě. "To je... obdivuhodné," dodal jsem s upřímností v hlase a s novými rozpaky se zadíval na vlastní tlapy. Zatímco Meinere dokázal měnit svou pozici mrknutím oka, já nebyl schopný ani plně rozumět magiím, které ovládám. Pokud tu vůbec nějaké byly. Hlavně, že jsi alfa. Kdo jiný by jim měl rozkazovat, když ne ty a tvá slabá nátura? Cítil jsem, jak má neužitečnost stále stoupá, až zastiňuje i mou doposud nejvýznamnější vlastnost: nedůležitost. A přesto měl Meinere všechen můj obdiv. Připraven užít si ještě další momenty sebemrskačství a fascinovanosti jsem se nadechl, abych položil další otázku týkající se Meinerových magií, avšak vše bylo zastaveno. Nedaleko od nás, mezi kmeny stromů, zrovna padlo vysílením vlče.
Ne. Okamžitě jsem se postavil a během několika dlouhých vteřin byl u něj. Krev, jež se vsakovala do bílého sněhu, mi již nyní vyčítala, že jsme dorazili pozdě. Je to Alastor, nebo Sirius? Zmateně jsem zaťal zuby, zatímco jsem rychle prohlížel jeho zranění. "Slyšíš mne?" zeptal jsem se a nepatrně přejel čumákem po jeho studené hlavě. Celý byl studený. Bez života. Máš před sebou mrtvé vlče. Co když jsi ho zabil tím, jak jsi nezodpovědný? Opustil si je. Nepostaral ses o ně. Nepostaral ses o nikoho. Nedokážeš ani- nepatrně jsem zavrtěl hlavou a zopakoval svou otázku: "Slyšíš mne?" Nechtěl jsem znít jakkoliv naléhavě. Musel jsem být klidný. Musel jsem znovu vlčeti nalhávat, jak vše bude v pořádku. Vzduch kolem nás se oteplil natolik, aby vlče již nemuselo mrznout. Pozdě. Jemu už nepomůžeš.

Svým způsobem byl možná právě Meinere ideálním společníkem pro mne. Působil moudře a zkušeně, zraněně osudem, ale stále dost silně na to, aby pokračoval dále. Byť to byl pro mne téměř cizinec a mé úsudky o něm byly, stejně jako jakékoliv mé jiné myšlenky, amatérské a naivní, důvěřoval jsem mu natolik, abych se v tichu, jež mezi námi panovalo, necítil příliš napjatě. Tiše jsem přikývl na jeho jediné slovo, které mělo shrnout vše, co za pocity a myšlenky se v něm nyní odehrává. Přijatelně. Řekl to vlk s jedním okem, s jizvami většími, než kdy budu mít já. A přesto... jsem i nyní já tím, kdo si stěžuje. Nepatrně jsem pozdvihl hlavu, jako kdybych tím snad mohl zakrýt veškerou svou slabost, a znovu vyslechl otázku Meinera. Překvapuje tě, že jsi zrovna ty tím, kdo si stěžuje? Máš bolavé srdíčko, viď? Ah, chuděrko, nech Meinera, ať ti to bebí pofouká. Protože ty jsi alfa a on se o tebe bude starat. Tak by se ti to přece moc líbilo, nebo snad ne? Nechat všechny, aby tě opečovávali. Aby se postarali o to, co ty nedokážeš. O tebe. "A-no," odpověděl jsem nakonec trhaně, částečně stále poslouchající spíše ten protivný hlas, jenž nenáležel nikomu jinému, než jsem byl já sám. Nikomu postačí. A Meinerovi taky nic neříkej, stejně ho jen obtěžuješ. "Jen... já," vysvětlil jsem mu a nejistě se pousmál. Ještě lepší. Víc toho nemáš? Jednalo se o zvláštní vysvětlení, jež způsobilo spíše ještě větší chaos, ale já nic lepšího nedokázal. A byl jsem si jist, že ani nic lepšího nedokáži. "Jak... jsi se tu objevil? Slyšel jsem... ránu," zeptal jsem se a s upřímnou zvědavostí se zadíval do jeho tmavého oka.

Vítr si pohrával se vším kolem a zaručoval tak alespoň několika vločkám, že se prokličkují skrze celý les. Kéž kdybys byl jednou z nich. Pane speciální vločko. Odletěl bys do háje a roztál bez zbytečných dramat. Nikoho bys nenutil, aby si tě nadále nevšímal. Zhluboka jsem se nadechl a pokoušel se nevnímat vlastní existenci. Nevnímat zmatek, který vznikl v hlavě, jež stále nedokázala pochopit své znovuzjevení na jiném místě. Nevnímat hlas, který v ní křičel o vlastní utišení. Smrtí. A pak se ticho prolomilo. Nastražil jsem uši, zatímco se lesem ozvalo podivné prásknutí. Kdesi na okraji mého zorného pole se zdvihnula vlna nedostatečně usedlých vloček, jež se okamžitě snažily pohřbít to, co se na nich pokusilo přistát. M... einere? Překvapeně jsem zamrkal, zatímco se černobílý vlk postavil, jako kdyby to pro něj bylo jakousi přirozeností. A přesto nepůsobí, že by potřeboval pomoc. Nezírej na něj. Buď od té lásky. Sklouzl jsem pohledem zpět ke kmenu, k bludišti v kůře, jehož drobné cesty byly nyní zasněžené podobně, jako byly ty naše. A nemáš, kam bys utekl. Před Smrtí. Najde si tě. Najde si tě. Neutečeš. Další zamrkání. Částečně jsem zoufale doufal v to, že mne Meinere nepostřehne. Že bude pokračovat dále, hlouběji do lesa, bude pokračovat ve svém životě. Tak, jako kdybych nikdy nebyl. A zároveň... Jsem troska, přiznal jsem si se staženýma ušima a zadíval se na vlastní tlapy. Pravdou bylo, že jsem nechtěl být sám. Chtěl jsem nabýt pocitu, že jsem důležitý. Možná i nepostradatelný. Ale nejsem schopný se jakkoliv snažit. Jsem- Hodlal jsem využít svůj volný čas k vymyšlení dalších důvodů, proč bych měl zmizet nastálo, avšak na to mi bylo věnováno příliš pozornosti. Ohlédl jsem se za hlasem, o jehož majiteli jsem již dávno věděl, a mírně se pousmál. "Meinere," hlesl jsem a pomalými kroky se vydal k černobílému. Zblízka již tolik nepůsobil dojmem, že by nepotřeboval pomoci. Má... nyní závrať? Pokoušel jsem se ho příliš nezkoumat, ale i tak jsem si nemohl odpustit jedinou otázku. "A ty jsi... v pořádku?" zeptal jsem se a znovu uhnul pohledem do bělostného sněhu. Nic mi do toho není.

// Západní Galtavar
Byl použit teleportační lístek.

Ke smůle všech jsem se však brzy znovu objevil. Mé zmizení, podivný rozpad na částice, které by mohl kdokoliv vdechnout, trvalo tak krátce, že jsem si zcela nestihl uvědomit, co se stalo. Nestihl jsem zavřít oči, zatímco se přede mnou zjevila nová bílá krajina domova. Nestihl jsem je zavřít, zatímco jsem se v krajině zjevil já sám. Bylo zvláštní, jak náš les stále voněl domovem. Jak mne přivítal, byť bych nikde již vítán být neměl. Co když... sem skutečně nepatřím? zadíval jsem se na temný kmen stromu, který byl nyní z velké části přikryt vrstvou sněhu, jako kdybych v něm dokázal nalézt odpověď, a vyčerpaně se posadil. I když jsem utekl před její přítomností, stále jsem měl Smrt v hlavě. Její uhrančivý pohled, její zákeřný smích, kterému připadala pravda legrační. Ty jsi legrační. K smíchu. Nezapomeň všem povědět o svém traumatu. Protože to všechny zajímá. Zatímco ses trápil, ubožátko, Lau stihla označit hranice a postarat se o vlčata. A ty... ty jsi leda tak dovedl jedno vlče kdovíkam. A nechal jsi smečku pro srandu králíkům. Jako správný alfák. Nikdo tě nemůže mít rád. Nervózně jsem se pousmál na svého tichého a zasněženého společníka. Možná bylo správně, že jsem zůstával na místě. Alespoň na kratičký moment jsem tak nikde nepřekážel.

// Čekám na Meinyho, takže si mě nevšímejte :3

// Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

Srdce se mi přerývavými pohyby pokoušelo dostat z hrudi, zatímco jsem nepřestával utíkat. Nepřestával jsem prchat před terorem a před pravdou, které Smrt dokázala tak dokonale šířit. Jsem hlupák. K smíchu. Zoufalý. Slabý. K ničemu. Nikdo mne nemá rád. Lau-
zatnul jsem zuby a udělal několik dalších ufuněných temp, zatímco v mé hlavě strašila představa mé partnerky. Mé partnerky, co by si tak moc přála vlčata. A já, který jsem... Nedokázal jsem to. Nedal jsem jí je. Co když... je chyba ve mně. Musí být. Kvůli mně nemá to jediné, po čem kdy doopravdy toužila. Nemá rodinu. Dal jsem jí naději a pak ji o vše okradl. Sebral jsem jí možnost potomstva. Jsem... Neměl jsem sílu. Sníh byl příliš hustý a každý můj krok se zabořoval hlouběji až hlouběji, jako kdyby bylo jen otázkou času, než se dotknu jeho dna. Promočený jsem běžel dál, kamkoliv pryč, bezcílně, dokud... Sykl jsem, zatímco se jedna tlapa zabořila příliš a narušila tak celý již takto neplynulý pohyb natolik, že jsem se zřítil. K zemi. Nebylo by lepší rovnou pod zem, co ty na to? Rychle jsem se ohlédl za sebe, do lesa, ze kterýho nyní stoupal šedý kouř, a téměř s nadějí vyhlížel Smrt, jež by se rozhodla ukončit mou směšnou existenci.
Avšak zůstal jsem sám. Uprostřed bílé krajiny, jež se rychle halila do světlé temnoty. Musím domů, uvědomil jsem si a z posledních sil se postavil. Mé srdce nyní nebylo téměř slyšet, mé kroky již jen stěží hledaly východ ze sněhové závěje. A pak... jsem skutečně zmizel.

Byl použit teleportační lístek.
// Mechový lesík

// Západní Galtavar (přes Jedlový pás)

Mé kroky se vydávaly hlouběji a hlouběji do lesa, dokud jsem nestanul u zříceniny, u které jsem kdysi potkal Smrt na naší výpravě s Lau. Při pohledu na ono místo, jako kdybych znovu slyšel její škodolibý smích. Jako kdybych cítil potupu, jakou jsem si prošel, smíchanou s bolestí, kterou mohla Lau prožít. Vzpomínáš, jak jsi tehdy poslušně odrecitoval básničku, zatímco Lau se té vlčici postavila a zachovala si svou tvář? Staré dobré časi. Nezapomeň olízat Smrti nohy, jestli jen naznačí, že by si to přála. Slabochu. Se staženýma ušima jsem vydechl nepatrný obláček, který se na mrazu brzy rozplynul. Stejně jako tvá odvaha. Samé "Já se zlepším", "Já budu lepší", "Budu pro ně silnějším", ale... opakovaný vtip již není vtipem. Víme? Nehodlal jsem sám sebe poslouchat. Nechtěl jsem ani na moment vnímat svou zkaženou podstatu. Přál jsem si... zapomenout. Tak, aby má paměť zůstala jako bílý sníh. Má mysl nedotčena a já pro jednou... šťastný.
"Ale prd, vílo smutnilko, táhni, odkud jsi přišel!" zazubila se černá vlčice, jejíž oči na mne teprve nyní zazářily zpoza temného závoje noci. Během okamžiku se mé srdce rozbušilo a celý postoj znejistil, jako kdyby váha vzpomínek na tuto vlčici přemohla mou schopnost udržet se na vlastních nohou. Tak jí odrecituj další básničku. Třeba ti odpustí. Nedělej, že se nebojíš. Třasořiťko. Jsi podělaný až za uš- "Přišel jsem za... tebou, Smrti," hlesl jsem, zatímco jsem se neopovážil uhnout jejímu zelenému zraku. Přišel jsem... přišel jsem... pokoušel jsem se jakkoliv vymyslet pokračování, avšak má opovážlivost byla příliš vysoká na to, aby se má mysl dokázala soustředit. A Smrt se přibližovala. "Copak, přišel jsi mi zase zanotovat nějakou uměleckou tvorbičku? Nebo máš problém s impotencí u té tvé princezny? Jseš si jistej, žes jí to tam strčil správně? Jak se vůbec má? Nevykrvácela ti cestou do toho vašeho přitepleného lesíka?" Šokovaně jsem zalapal po dechu. Její křivý úsměv mne probodával a vyčkával přesně takovou reakci. Takovou, jakou jsem nedokázal zastavit v projevu. Tak kdy už začneš s tou tvou recitací? Jsi přeci poslušný hoch. Prosím, pusť se do toho. Všichni tu na to čekáme, šťouchla si do mne i má mysl a já jen nemožně stál. Prázdný pohled jsem upíral kamsi do noci, zatímco mne znovu a znovu strašila nechutná slova Smrti v hlavě. Strčil jsi jí to tam správně? Přiteplený lesík. Impotent. Zanotovat. Impotent. Strčil jsi jí to- Smrtin výsměch probodlo výhružné vrčení. Nehodlal jsem se dále klonit jejím vulgarismům a přisluhovat její zlovůli. Chtěl jsem být... lepším. Nenechám si to líbit. Nedopustím, aby urážela Lau. Aby urážela náš domov. Aby urážela mne, vycenil jsem zuby a znovu ze sebe vypustil hrdelní zavrčení, které však brzy ustálo.
Stejně jako má hrdost. Mé tělo bylo během okamžiku silou Smrtiny vůle připevněno k zemi, přitisknuto tak silně, že jsem cítil, jak se mi drtí orgány. Jak mé plíce přichází o drahocenný vzduch. Jak se nový nemůže dostat dovnitř. Zalapal jsem po dechu. "Říkal jsi něco, koťátko?!" zavrčela úlisně Smrt u mého ucha a, jako kdyby se nic nedělo, si o něj laškovně otřela tlamu. Její sliny stékaly po mé tváři, avšak na tom nezáleželo. Záleželo jen na vzduchu, který mi nepřehlédnutelně docházel. "Nic neslyším..." zašvitořila Smrt, zatímco své drápy zaryla do mé hlavy. Věděl jsem, co bych měl udělat. Že bych měl být tak silný, jako předtím byla Lau. Prokázat svou sílu. Svou nepodmanivost. Avšak vše, co se s posledními doušky vzduchu dostalo z mé tlamy, bylo pouhopouhé: "Prosím." Zrak se mi zakalil a sníh, poslední známka světla v mém světě, zmizel.
Když jsem se znovu probudil, Smrt stále držela mou hlavu v sevření a neviditelná pouta, která objímala mé tělo, se uvolnila, avšak nevytratila. "Co kdybys mi zase zanotoval, zlatíčko?" zapředla Smrt, která se neostýchala mi olíznout celou líc. Jindy bych znechucením ucukl, avšak nyní... nyní jsem neměl sílu na vzdor. Byl jsem pouhá poslušná schránka čehosi, co kdysi připomínalo alespoň parodii na odvahu. Byl jsem prázdný. Neschopný byť jen pootevřít tlamu. Vydat jakoukoliv hlásku. "Halóóó! Je tam někdóóó? Smrt volá Theriona! Smrt volá Theriona, přepínám!" zahulákala do mého ucha a při každém druhém slově do mne strčila, avšak mé tělo neuhnulo. Nemohlo, když bylo stále připevněné k zemi. "Halóóó!" zaskřehotala Smrt znovu, tentokrát do druhého ucha, a neohrabaně zaklepala na mé čelo. "Ale já to nechápu! On snad nikdo doma není!" vyhrkla rádoby zmateně a zavrtěla hlavou. I jako její hračka jsem zcela selhával, avšak právě to možná bylo to jediné, co mne mohlo osvobodit. "Jdi do háje," zavrčela po nějaké době nudění Smrt, zatímco mé sevření povolilo. Nevstal jsem. Mohl jsem, ale nebyl jsem dost silný na to, abych se vydal dál. Abych se snažil o útěk ze sevření, které již pominulo. "Jdi do háje!" zařvala Smrt a pomocí magie mne postavila na nohy, jen aby se po mně mohla ohnat tlapou. "Jsi nejnudnější vlk, jakýho znám! Chceš říct tajemství? Nikdo tě nemá rád! Překvapenej? Doufám, že ne, páč pak bys byl ještě blbější, než jak vypadáš!" volala, zatímco se mé tělo vzdalovalo z jejího dosahu. Mé tělo utíkalo, avšak já... já pochyboval o tom, zda vůbec jsem.

// Západní Galtavar (přes Jedlový pás)