Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 13

Z toho, jak působil Saturnus vyděšeně, jsem se cítil ještě hůře. Ví to? Ví, že bychom... že by Lau chtěla potomky? Necítí se nahrazeně? Nebo ublíženě? Nebo- nebo jsem jediný, kdo si myslí, že mu na tom záleží, sklouzl jsem pohledem k mladšímu Alastorovi a s upřímnou veselostí se pousmál. Líbilo se mi, jak byl ochotný udělat snad cokoliv, aby měl taky funkci. Lau mu ji samozřejmě hned přidělila. Miluji tě, pousmál jsem se i na ni a nepatrně zamával ocasem. "Nebo... můžeš být i poradce. To je... ještě lepší," hlesl jsem ve snaze znít stejně, jako to dokázala má partnerka. Ve snaze znít jako někdo, kdo je zábavný a milý. Stojíš tu jak kmen. Neměl bys jít něco dělat? Být někde užitečný? Tady jen kazíš vzduch. Částečně jsem doufal, že by i přesto mohl Alastor mou snahu ocenit, avšak... nechtěl jsem se znovu vydávat cestou naivity. Soustřeď se.
S námahou jsem pozdvihl hlavu, abych mohl pohlédnout na zrovna povýšeného Saturna. Musel být zmatený. Překvapený. Možná... možná jsme ale udělali chybu. Možná, že by si zasloužil ještě bezstarostné mládí. Možná, že nechce mít zodpovědnost. Třeba... nás nechce zklamat, a tak nemůže svou pozici odmítnout, avšak... ve smečce, ve které jsme jen my dva jako alfy, to... nemůže mít snadné. "Také... nám ale záleží na tom, co bys chtěl ty," dodal jsem k Lau a pousmál se, jako kdyby můj křečovitý výraz kdy mohl vzbudit dojem, že vše vždy dopadne dobře. Musím znít jako někdo, kdo ho na deltě nechce. Jako někdo, kdo mu to nepřeje. Nebude mě mít rád ještě více. Možná, že se mi bude již vyhýbat úplně, tak, že se ani nepo- Nastražil jsem uši. S mou srstí, stejně jako se srstí všech ostatních, si pohrál velmi slabý vánek, takový, který se dal lehce zaměnit se zimou lezoucí po zádech. Překvapeně jsem pohlédl na jeho pravděpodobného průvodce. Ani já, ani Lau jsme to pravděpodobně nebyli. A pak zde byl mladý vlk, jehož emoce právě připomínaly hřebeny hor. Má magii vzduchu? Má... Launeeinu a mou magii? Do očí se mi náhle hnaly slzy, měnící můj pohled v pohled přes lesklý, rozmazaný opar. Má naši magii. Vlček, kterého jsem poznal, když mi nebyl ani po hruď. Co hledal poklad rybího prince. A nyní... Částečně jsem si zoufale přál, aby nikdo nepostřehl, že mi po obličeji stékají slzy. A zároveň... na tom vůbec nezáleželo. V návalu sentimentu jsem totiž byl schopný jednoho jediného uvědomění, které bylo pravdou již dlouho. Jsme rodina. Dojatě jsem se opovážil přiblížit se k Saturnovi a, byť to možná nebylo příliš vhodné, se mlčky pokusil přitisknout k jeho srsti. Mám tě rád.

Loterie 12

Na Styx? Překvapeně jsem sklouzl pohledem do země, což z části mohlo působit jako důkaz toho, jak se Alastora, tedy vlastně opravdové a děsivé Styx, bojím. Proč Styx? Ví... o ní více, než kolik znám já? Nepřipadala mi... zlá. Byla pouze zmatená. Snažící se získat si moc skrze hrozbu, avšak... ublížila by někomu? A jak o tom ví Alastor? Zhluboka jsem se nadechl a s pootevřenou tlamou nechal obláček slov, jenž se v ní utvořil, zmizet. "Lau," hlesl jsem a s drobným úsměvem na tváři se o třel o její promrzlou srst. Má partnerka zcela přirozeně nejprve věnovala pozornost vlčeti, za což jsem ji miloval. Za to, jak se dokázala postarat o ty nejmenší. "Já... věřím, že Alastor mě chtěl jen nevinně postrašit," špitl jsem a s pousmátím se zadíval na Alastora. "A že se mu to povedlo," vydechl jsem ještě ve svém špatném hraní a nepatrně se zhoupl dozadu a dopředu, jako kdyby se mi velmi ulevilo, že tu se mnou opravdová Styx nakonec není.
Byť jsem se jakkoliv snažil obhájit to, že je vše v pořádku, uvnitř mne se rozpínal smutek. Drobné zrnko závisti, jež našeptávalo, že bych někdy chtěl být první. První, komu by se Launee věnovala. A první, kdo by ji zajímal. Je to v pořádku. Se zcela neuvěřitelným úsměvem jsem přikývl na její otázku, jež směrovala na mne, a utekl pohledem těsně vedle jejího zraku kamsi za ní, do hlubokého sněhu. "Jsi... v pořádku ty? Působila jsi... unaveně," řekl jsem a konečně se na ni své oči opovážil vrátit. Přál jsem si o ni pečovat. Starat se o ni tak, jak se ona starala o všechny. Mám tě rád.
Avšak i tato naše chvilka nemohla trvat věčně. Ač to bylo k nevíře, byli jsme alfy. Ona je alfa. Já... si to nezasloužím. Polkl jsem a s pečujícím úsměvem, který se nepřestával otírat o její srst, poslouchal každé její slůvko. Každé, až do... Rodinu. Utekl jsem pohledem do země, zatímco se mé srdce prudce rozbušilo. Nemáme... nemáme rodinu i takto? Máme Saturna s Biancou, Raystera, máme... vlčata, o která se staráme. A rádi. Rychle jsem blesknul zrakem po Alastorovi, jen abych se vrátil znovu do sněhu. Mohl... bych být vůbec dobrým otcem? Nemohu být jejich vzorem. A nemohu splodit nic dobrého, i když je druhou polovinou Lau. A Lau... povzdechl jsem si a nepatrně přikývl. Zasloužila si všechno, co si přála. Asi jsi zapomněl na to, že je dost pravděpodobné, že Smrt měla pravdu a jsi k ničemu, i co se sexuální aktivity týče. Impotente. Zasloužila si mít vlastní rodinu a být šťastná. Avšak stále jsem nerozuměl tomu, jak bych mohl mít tu čest být její součástí. Nech ji v klidu čekat na odpověď. Koho by stejně zajímalo, co na to řekneš. "Souhlasím," hlesl jsem a nervózně se pousmál, zatímco jsem ani příliš netušil, k čemu své svolení dávám. "Mohli... bychom povýšit Saturna, Biancu a... Meinera, abychom... mohli-" zadrhl jsem se a párkrát přikývl, jako kdyby onen pohyb hlavou mohl dokončit má slova. Nebyli jsme již sami s Alastorem. Přišel i Saturnus. Téměř dospělý vlk, kterého jsem považoval za vlastního, ale nikdy nenalezl tu odvahu si to, či snad jemu, přiznat. Možná, že už rodinu máme. A já ji nechci ztratit. "Ahoj," špitl jsem a věnoval mu vřelý úsměv. Bylo to poněkud zvláštní. Nemusel jsem se s ním příliškrát loučit, takže ani zdravit. Tohle je... tak potřetí, co se zdravíme. Už... je dospělý. Nepotřebuje mě. Nepotřebuje nás. A my... můžeme mít rodinu, jak si přeje Lau.

// Pardon, že to tak trvalo :c Včera mi bylo líp a rozepsala jsem post, ale... pak mě vykopli z baráku, so... :D :D Pardon ještě jednou T-T

Loterie 11

S lehce přehlédnutelným přikývnutím jsem zodpověděl Alastorovu otázku, jež pouze opakovala to, co jsem mu sdělil. Dává to smysl? Řekl jsem... to správně? Měl jsem být jednodušší? Neměl jsem to komplikovat. Alastor... opětoval jsem mu podobně hloubavý pohled, jako on mně. Omlouvám se, jestli jsem způsobil pouze větší zmatek, pousmál jsem se na něj rádoby povzbudivě, než jsem utekl pohledem k zasněžené zemi. Od té se nyní již plně odráželo ranní světlo, zahalující nás téměř do bílé slepoty. Neměl jsem cokoliv říkat. Způsobil jsem jen zmatek. Chaos. Popletl dalšímu vlčeti hlavu. Možná... možná by mě k nim nikdo neměl pouštět. Já... bych se k nim neměl pouštět, tiše jsem si povzdechl a sledoval obláček výdechu, jak se vytrácí do chladu. Možná jsem se já sám měl vytratit, abych nezpůsoboval vlčatům více bolesti. Abych všem nezpůsoboval více bolesti.
Znovu jsem se zahleděl na Alastora až tehdy, kdy jsme se vrátili k jeho bratrovi. Musel být v úkrytu. Nebo se vytratil již před dávnou dobou a já nejsem dost schopný na to, abych si takové skutečnosti povšiml. Avšak Alastor ho nikterak netoužil následovat. Je to... kvůli Jaimie? Doposud se o něj tolik zajímal. A nyní... nikoli? Nepotřebuje ho spatřit? Provedl jsem něco, co ho přinutilo se od něj takto odcizit? Může za to to, co jsem řekl? "Dobře," hlesl jsem nakonec nejistě a opět nepatrně přikývl. Otázka, jež ale následovala, mne zmátla zcela. Nevěřícně jsem pozoroval jeho roztomilý pohled, který mne přímo vybízel k tomu, abych vymyslel, co budeme dělat dále. Co my budeme dělat dále. My. On... jemu nevadí má společnost. Pousmál jsem se a nechal vřelost malého vlčete, aby po ránu zahřála i mou duši. Mohl bych se ve slově "my" vyhřívat věčně, věčně oceňovat jeho krásu. Avšak tentokrát jsem musel panikařit, co budeme dělat. Nemám plán. Nemám... nic. Co zajímá vlčata? Já... nikdy jsem... pro nikoho nebyl zábavný. Přehnaně dramaticky jsem zamyšleně přimhouřil oči a tiše zamručel, což mi mělo získat čas a zabavit alespoň na pár okamžiků i mého společníka. Co budeš dělat? Čím ho zabavíš? Ty? Jsi profesionální vrah jakékoliv zábavy. Ale prosím, směle do toho, ukaž se mu v celé parádě. "Uh..." začal jsem, stále v rozpacích z toho, jak náročná Alastorova otázka byla, "Nechtěl bys..." Nechtěl bys... mohli bychom... ven. Projít se do okolí. Ale... Launee si přála, abychom neodcházeli z území. A přesto jsou Meinere, Bianca a Saturnus pryč. Mojo a Lorenzo tak- jediný, kdo ji poslouchá, jsi ty a vlčata. Má vás moc hezky srovnané do řady, nemyslíš? Poslouchá ji ušišlaná Jaimie, raněný Sirius, Alastor, který chudák trpí pod tvým dohledem, a ty, nejposlušnější králíček z vás čtyř. Nejsi na sebe pyšný? K zulíbání. Na moment jsem si pohrával s myšlenkou, že bychom společně odešli prozkoumat okolní vody a lesy, objevit nová zvířata, lovit. Avšak nemohl jsem u ní zůstat. Pro Launee. Zhluboka jsem se nadechl a konečně dokončil svůj návrh: "Postavit nový hrad?"

Loterie 10

Mé smyšlené přání Alastora nijak zvlášť nepohoršilo, za čež jsem byl velmi vděčný. Avšak i tak ho následovala otázka, která opět představovala nesnáze s odpovídáním. Nemáš rád sníh? Hlavou mi rychle proběhla vzpomínka na sníh, jenž sál krev a život z Alastorova bratra. Vzpomínka na sníh, ve kterém jsem se setkal Darkií a Nym, obě mrznuly. Vzpomínka na jezevce, které jsme zachránili a zabili, jen aby je pak nikdo kvůli odporu nikdy nesnědl. Představa vločky, jež se rytmicky snáší na zem, svým způsobem reprezentovala příchod další bolesti a chladu. "Jen... dlouho nenesněžilo," špitl jsem s drobným úsměvem, částečně se tak vyhýbaje otázce. Od kdy je tvá nejoblíbenější činnost lhaní vlčatům?
Zatímco za našimi zády vycházelo slunce, položil jsem Alastorovi stejnou otázku. Těžko říct, v co jsem ten moment doufal. Že si přeje něco jednoduchého. Něco proveditelného. Něco, co mám šanci změnit. Zařídit. Pokud mu nesplní přání kometa, mohl bych já. Třeba... spatřit barevnou květinu. Vidět moře. Sledovat z hor západ slunce. Sledovat východ. Znovu potkat Saturna. Naučit se lovit. Naučit se více o magiích. Naučit se... cokoliv. Avšak Alastorova odpověď nebyla nic z toho. Byla na jeho věk vyspělá, smutná a... cítí se provinile? Zkoumavě jsem si prohlížel Alastorovu tvář, jež nyní odrážela ještě více utrpení. "To je chytré přání," zhodnotil jsem rychle a nepatrně pokýval hlavou, "Vlček jako ty si... tím přeje více, než kolik říká. Protože vlček jako ty nebude... šťastný, dokud... nebudou šťastní i ti kolem něj." Je v pořádku si něco přát. Prosím. Přání má být od toho, abys mohl dál věřit, že získáš to, po čem toužíš. Ne aby sis připomněl, co nemáš a co ti chybí. Kdesi jsem přepnul do zcela naivního chování, avšak naivní chování možná bylo přesně to, co Alastor od dospělých potřeboval. Protože s Lennie jistě příliš naivity nezažil.
Když Alastor po chvíli smutného pozorování stromů vyřkl další otázku, provinile jsem pohlédl do země. Slíbil jsem mu, že na něj dáme pozor. A namísto toho... Nechal jsem vánek, aby ke mně přivedl všechny pachy, jež se nacházely na smečkovém území. A pak ty, které pokračovaly za jeho hranice. Meinere, Saturnus a Bianca odešli. Nedávno. Avšak Sirius... "Nejspíše je v úkrytu. Chtěl by ses... za ním vydat?" nabídl jsem, jako kdybych mohl vynahradit všechny své nesplněné sliby, a konečně pozdvihl hlavu od sněhu.

Loterie 9

Lžeš. Lžeš mu. Žádné přání se mu nesplní. Nikdy, zadíval jsem se na vlastní tlapy a snažil se nevnímat teplo, které se stále linulo z Alastora. Pálilo jako mráz a čím dál tím více mne cejchovalo pocitem viny. Byť ze sebe Alastor vydal jen obdivné vydechnutí, nedokázal jsem mu dostatečně věřit. Ne poté, co jsem s jistotou věděl, že mu má nudná slova ublížila. Nebo hůře, ublíží, až to bude nejméně čekat. Měl jsem být zticha. Měl jsem mlčet. Nechat ho pozorovat kometu. A nic více. Právě jsem zavinil, že si připomněl, co by si nejvíce přál. A uvědomit si, že se to nesplní. Že jeho nejtajnější a největší přání je jen věčná připomínka toho, jak bude navždy trpět. Navždy se bude snažit docílit toho, aby jeho přání bylo vyplněno, navždy se bude honit za pocitem štěstí. A pak, pak zjistí, že je pozdě. Kvůli mně. Způsobil jsem, že- Nastražil jsem uši a překvapeně se na Alastora obrátil. Již se ke mně netiskl, což mou vinu nikterak nezměnilo, avšak věnoval mi otázku, jež byl schopný nejspíše pouze citlivý vlk. Přál jsem si něco? Nepřál jsem si nic, protože jsem sobec a ignorant. Věděl jsem, že mi nikdo žádné přání nesplní, a přesto jsem přinutil vlče, aby věřilo mým slovům. Rozpačitě jsem se pousmál a znovu pohlédl na nebe, jež nepatrně oznamovalo příchod nového, světlého dne. Nemohu mu říct, že jsem si nic nepřál. A nemohu mu ani říct, co bych si přál, kdybych mohl. Musím něco... vymyslet. Pootevřel jsem tlamu, zcela nejistý, jak můj nevýrazný proslov bude pokračovat. "Já... přál jsem si, aby zítra nesněžilo," hlesl jsem nakonec a rádoby důvěryhodně se pousmál. Lháři. Ani se neopovažuj pokračovat. Nesmíš pokračovat. Jen zrůda by řekla to, co chceš říct. "Co... sis přál ty?" zeptal jsem se nakonec a soucitně pohlédl do jeho zlatavých oček. Omlouvám se.

Loterie 8

Moc, pousmál jsem se a nechal vřelost, jež přímo zářila z Alastorových zlatavých očí, aby naplnila mé srdce. Moc rád. Řekl... řekl jsem něco správně. Možná, že na kratičký moment jsem se opovážil pociťovat i hrdost. Hrdost na to, že jsem po celé věčnosti dokázal někomu udělat svým nápadem radost. Avšak ani ta nesetrvala příliš dlouho. Saturnus a Launee tam... chtějí taky? Kdo je Sheya? Byl jsem... byl jsem příliš ignorantský a nepostřehl něco zásadního? Nestaral jsem se o Saturna příliš dlouho a... nyní si nezasloužím vědět, s kým se stýká. Možná na mne zanevřel. A možná... možná jsem si to zasloužil. S již o něco smutnějším úsměvem jsem dále pozoroval Alastora, který se nejspíše sám v rozpacích pokoušel nalézt způsob, jak nezavrhnout můj návrh, byť nebyl první. Nebyl první, nebyl originální. Jediný důvod, proč ho Alastor oceňuje, je, že je mu tě líto. "Nebo... můžeme jít... všichni. Nebo... vy. Jak se ti to jen bude líbit," hlesl jsem ve snaze udržet Alastora v domnění, že je vše v pořádku. A sebe taktéž. Nemusím být centrem pozornosti. Hlavní bude, když uvidí svou rodinu. Na ničem jiném příliš nezáleží.
Na ničem jiném skutečně příliš nezáleželo. A možná ani na tom, že jsem se choval jako nevyspělý hlupák. Jako rytíř, s posměškem přidal onen hlásek v hlavě. Připadalo mu k smíchu, že mne mohl sledovat. Že mohl přihlížet tomu, jak já, někdo, kdo by byl schopen bát se vlastního stínu, představuji v našem malém světě okolo zasněženého hradu krotitele příšer. Neznám nikoho odvážnějšího, opravdu. Nechtěl jsem ho poslouchat. Alespoň na okamžik jsem si přál být šťastný a hluchý. Vesele jsem pokýval, jako že jsem rád, že si princezna Alastor cení mé nabídky, a už už se pustil do vymýšlení toho, jak by takové ochočení mohlo probíhat, avšak... můj zrak se nakonec upnul na zářící oblohu. Kdybychom neměli štěstí, jsme kvůli ní mrtví. Vyslechl jsem si Alastorovu otázku a nepatrně se pro sebe pousmál, když se přitiskl k mém srsti, avšak odpověď se nehledala tak snadno. To... není padající hvězda. Byla by mnohem rychlejší. Je to kometa. A kometa... Představa, že bych sebral Alastorovi jeho tajné přání, mne ubíjela. Možná, že si vlk něco může přát i u komety? Možná, že si vlk může přát kdy chce co chce, avšak málokdy je vyslyšen. "To... je kometa," vysvětlil jsem nakonec, očima stále pozoruje krásu na nebi. "Ve... skutečnosti je to spíš... led, pr-ach a kameny, ale..." Netušil jsem, co říct dále. Tak mu pověz, že ses zmýlil a nikdo jeho přání nevyslyší. Jako kdyby si neměl zvykat, že svět je takový. "Ale... i tak je krásná," uzavřel jsem nakonec a konečně se opovážil odvrátit se od nebes zpět na zem, k Alastorovi. "Tvoje přání se ti jistě vyplní," slíbil jsem mu a sklouzl zrakem až k vlastním tlapám a sněhu, který se marně snažil přežít jejich tlak. Lháři.

Loterie 7

S vděkem jsem se plně přesunul k tématu Alastora a jeho přátel, avšak ani tady nekončila jeho oddanost k rodině. Sem tam se objevila máma. Jen s tátou. Tak... proč jsi mu dal přednost před horami? A proč neustoupil? Proč Lennie musela vaši rodinu takto rozdělit? Jak mohla mít vlčata s někým, s kým byla schopna se během několika dalších momentů natolik odcizit, aby svou novou rodinu obětovala? Pokoušel jsem se dále soustředit pouze na to, že Alastor je šťastný, že nalezl přítele v Saturnovi, avšak bolest, která čerpala z jeho rodiny, byla schopna jakoukoliv radost spolehlivě přehlušit. Tak mu to řekni. Řekni mu, co chtěl slyšet již předtím. Slib mu to, co je správné. "Někdy bychom mohli jít Rowenu s vaším otcem zkontrolovat, pokud bys chtěl," hlesl jsem a rozpačitě se zadíval na zem. Byla to nabídka, jež jsem nikdy neměl vyřknout, protože mi nenáleželo právo rozhodnout, co se s vlčaty bude dít dále. A Lennie by jistě byla taktéž velmi nadšená.
Naštěstí všechny mé starosti na moment zmizely s rozumem dospělého jedince, zatímco jsem ze sebe utvořil jakéhosi urozeného rytíře, jenž by rád navštívil velkolepý hrad princezny Alastora a prince Saturna. "Oh ano, ty ve vodním příkopu straší moc rády," posoudil jsem znalecky a neubránil se tichému chichotu. Alastor, byť stále vlče, jež se taktéž hihňalo, zvládal svou roli mnohem profesionálněji. Avšak já byl příliš šťastný na to, abych cítil potřebu se s ním porovnávat. "Možná bych mohl... tu nestvůru ochočit, aby vám hlídala hrad. Je to výjimečný případ, ale někdy, někdy se nechají ochočit," dodal jsem a nepatrně zamával ocasem. Možná jsem byl špatný rytíř a ještě horší herec, ale dokud jsem byl vítaný u Saturna a Alastora v jejich zasněženém hradu, na ničem z toho nezáleželo. Až na to, že ze sebe děláš idiota. Bravo. Povzdechl jsem si a s novým chladem a vážností v duši se opět narovnal, jako kdybych se hře na rytíře zcela odcizil. Byl jsem tím, kdo způsobil, že se Lennie s vlčaty nevrátila domů, zpět k jejich otci a sestře. Byl jsem tím, kdo zde jejich sestru nedokázal přinutit zůstat. Měl jsem být nestvůrou, ne rytířem. "Působí to tak," pousmál jsem se na Alastora, jenž v čím dál větší tmě vypadal spíše jen jako velmi tmavá silueta na našedlém sněhu, a doufal, že mou nově získanou falešnost neprokoukne. Musel jsem být vážný. Kdybych se choval jako správná alfa, neměl bych na hry čas. Staral bych se tolik, že bych se nemohl potloukat po lese. Avšak nyní... Vše, co se dělo v mé hlavě, však bylo rychle přerušeno úkazem na obloze. Přes větve stromů, jež nasbíraly mnoho sněhu, a sníh samotný, jenž nepřestával padat, se na něj hledělo jen těžko. Je... nádherná. "Podívej," hlesl jsem a s údivem poukázal na kometu tlapou. Padá. Je to... konec jejího života na nebi. Končí čas, kdy svítila pro všechny, a nyní je jen otázkou času, než vyhasne i pro posledního pozorovatele. "Něco si přej," dodal jsem a nespouštěl oči z přenádherné zkázy, jíž jsme byli svědky.

Loterie 6

Nevěděl jsem, co více k Alastorově rodině říci. Mohl jsem mu upřímně sdělit, jak mne vše mrzí, avšak jinak... Mohl jsem mu způsobit jen více bolesti a smutku. Jeho rodina už nikdy nebude pohromadě. Nemůže mít ani naději, že by k něčemu takovému došlo. A přesto je zatím poměrně veselým vlčetem. Je pouze otázkou času, než si uvědomí, že jeho domov nebude nikdy zcela úplný. A poté... Pokoušel jsem se předstírat, že necítím chlad, jež se rozlézá za mým krkem. A Rowena, o té bych taktéž již neměl mluvit. Ona... si vybrala, že odejde. Přišla až sem, do smečky jejích bratrů, a rozhodla se odejít. Kvůli matce se vyhnula i vlastním sourozencům, kterým na ní záleží, povzdechl jsem si a rozpačitě se usmál. Naštěstí naše konverzace směrovala dál, k Noktovi. Sdělil jsem Alastorovi, že to on je ten starší, avšak tam otázky vlčete nekončily. A já nemohl tvrdit, že by se mi jeho zvědavost nelíbila. "Je moc hodný," odsouhlasil jsem Alastorovi a můj úsměv se téměř okamžitě zdál upřímným. Je mnohem hodnější, než kdy budu já. "Ale bydlí v jiné smečce, na jihu," dovysvětlil jsem a skrytě doufal, že malému vlčeti nelžu. Možná, že už se přesunul jinam. Možná, že odešel a ani se nerozloučil. Možná odešel i s jeho rodinou a nikdy se nevrátí. Já již nejsem jeho rodina. Rozhodně ne její důležitou částí. Sledoval jsem stopy ve sněhu, jež s nadcházející nocí byly čím dál tím hůře spatřitelné, a sníh, jenž je aktivně zakrýval, našemu hledání moc nepomáhal. Stopy mizely, stejně jako vzpomínky jednoho z bratrů na toho druhého.
Mírně jsem přikývl, když Alastor doplnil mé prohlášení o Jaimie, a provinile se málem přikrčil k zemi. Právě jsem dokázal jednomu vlčeti, že je mnohem lepší, než je vlče jiné. Co jsem to udělal. Měl jsem- Se zakrytým překvapením jsem mohl ale naslouchat dalším Alastorovým slovům. Není zkažený jako já. "To jsi hodný, že... to říkáš. Jistě máš pravdu," odsouhlasil jsem mu a znovu nalezl důvod, proč se uvolnit. Důvod, že existovala vlčata, jako byl Alastor. Přející a klidná. "Já... třeba nějakou dobu v dospělosti... nemluvil vůbec," přiznal jsem ještě k tomuto tématu, jako kdyby má mlčenlivost zůstala kdesi ve vzdálené minulosti, a nejistě odvrátil pohled zpátky do země. Jen to všem řekni. Co mu povíš dál? Že jsi nikdy neměl být alfa? Že máš strach ze samoty? Že je vše tvá vina? Je obdivuhodné, kolik věcí máš možnost pokazit.
Mezitím se sněhoborec Alastor pustil do čistě vlčecích aktivit, na které jsem se neopovažoval příliš přihlížet, aby se vlček necítil pozorovaně, avšak... i tak jsem ucítil jisté zahřátí na srdci. Být občas svědkem náhlé, nevysvětlitelné radosti mi stačilo ke štěstí. Navíc mi vlček zodpověděl i mou otázku ohledně jeho známostí ve smečce. Takže Saturnus si po dlouhé době udělal kamaráda, se kterým by si hrál, široce jsem se usmál. "To jsem moc rád, že jste se takhle našli," hlesl jsem a s upřímnou spokojeností se konečně vrátil pohledem k Alastorovi. Vlček působil šťastně, přesně tak, jak by vlče mělo vypadat. I tak je pouze otázkou času, než ho bude tížit smutek. "Kdybychom ten hrad našli, moc rád bych si ho prohlédl," prohlásil jsem a s po dlouhé době vztyčenou hlavou jsem udělal několik téměř slavnostních kroků, "Pokud mi to tedy princezna dovolí!" Nebyl jsem příliš dobrý na hraní si, nebo na využování představivosti pro cokoliv jiného, než by bylo mučení vlastní mysli, avšak snažil jsem se, jak jen to šlo. "Mohl bych jakožto... urozený rytíř na... návštěvu? Zkontroloval bych, že... nehrozí nebezpečí dalších příšer," nabídl jsem své služby a dokonce se i Alastorovi uklonil. Musel jsem působit zcela trapně.

// Savi, samozřejmě, že jestli se to Falkovi nebude chtít řešit, může vzít tu první objednávku ^^ Ale myslím, že pokud se na to ještě nemrkla, tak snad nevadí, když se to změní c: Pořád je to vlastně jen jedna objednávka na vyřízení. Nebo, tak to alepsoň vnímám já c: I tak se ale omlouvám, že jsem si to nepromyslela více :/

Loterie 5
// Dno

Když Alastor zmínil jeho otce, ocitl jsem se náhle v pochybách. Právě jeho otec byl největší záhadou jejich rodiny, mysteriózní vlk, jenž nechal většinu své rodiny odejít do jiné smečky, zatímco se nedokázal postarat ani o svou dceru. Možná je moudrý, ale citlivý? Nepůsobí to tak. A pokud by byl moudrý, neměl by dost rozumu na to, aby se postaral o svá vlčata? Nebo by snad moudrý vlk nechal rozpadnout svou rodinu, nechal raněnou matku s dvěmi vlčaty, aby hledala nový domov před zimou? Rozpačitě jsem sledoval své tlapy, jak se každým krokem přibližují k povrchu. Neměl by moudrý vlk předat moudrost dále? Neměl by umět vést mladé k podobné vyspělosti, jako jakou oplývá on sám? Neměl by moudrý vlk ze všech nejlépe vědět, na čem skutečně záleží? Na rodině. Na vlčatech. Na budoucím... životu. Neschopný slova jsem nakonec zavrtěl hlavou a položil zcela jinou, byť tématicky stále podobnou otázku.
A vskutku, Alastor byl nejstarší. Avšak slova, jež následovala, mne šokovala. Překvapeně jsem zamrkal a shodil svůj nedůvěryhodný úsměv. "To... mne mrzí," hlesl jsem a pohlédl mu do obličeje, i když jsem si byl zcela jist, že nechci spatřit jeho smutek. "Nedávno... jsem ji potkal a doprovodil zpět do hor, tak... snad je nyní v teple," dodal jsem a soucitně odvrátil pohled kamsi do sněhu. Do bělostné pokrývky, která by mohla způsobit, že Alastorova křehká sestra zahyne. Měl jsem na ni dohlédnout více. Nebo ji přinutit, aby zůstala tady. Ale měla strach z Lennie. Z Lennie, která... je pryč. V srdci jsem ucítil nepatrné bodnutí. Těžko říci, zda se jednalo o osten nenávisti, či smutku, avšak způsoboval bolest, jež v mém těle probouzela téměř smrtelný chlad. Musíme najít Lennie. A jejich otce. A promluvit si o tom, jak vnímají vlastní rodinu. Avšak hlavně... hlavně se musíme postarat o Alastora, Siria a Rowenu. Tohle... tohle nemůže být správně. Až Alastorova otázka mne vyrušila z podivného transu. Nokt... hlavou se mi mihnula vzpomínka na to, jak jsme poprvé vyšli z nory. Jak zářilo slunce a podzimní listí ševelilo mezi nebem a zemí. "Ne... ale byl jsem vyšší a statnější, tak... se za mne můj starší bratr schovával," přiznal jsem s drobným úsměvem, který však hodlal bránit vzpomínce na bezproblémové dětství, aby pobláznila mou hlavu. Musím se postarat, aby měli bezproblémové dětství jiní. Sklouzl jsem pohledem ke dvojici poměrně drobných stop, jež vedly z úkrytu, a které si Alastor tak pečlivě prohlížel. Na jeho otázku, zda patří jeho bratrovi, jsem pouze přikývl. Ještě předtím, než jsme se po nich však vydali dále, jsem zavětřil. Jsou v lese, zjistil jsem s úlevou a na tvář se mi opět vrátil o něco méně seriózní výraz. "To byla... Jaimie," odpověděl jsem nakonec i na druhou otázku, jež vyžadovala obsáhlejší reakci, než pouhé přikývnutí, a zadíval se na její stopy. "Nejspíše má vadu řeči. Lau se jí už pokoušela naučit, aby se na své mluvení soustředila více, avšak..." Bezúspěšně. Jen to směle řekni. Řekni jednomu vlčeti, že je lepší, než je to druhé. Jistě tím nezkazíš i Alastora. Pokrčil jsem nepatrně rameny a zadíval se rozpačitě na Alastora. Nerozuměl jsem zcela tomu, proč se o Jaimie tolik zajímal. Pokud ovšem... nezávidí. Pokud ho nezaujala právě jen proto, že je s jeho bratrem, zatímco on zůstal sám. Se mnou. Nepatrně jsem zavrtěl hlavou. Není jako já. Nemá důvod, proč být závistivý. Není zkažený. Není nepřející. Je to pouhé vlče, které se příliš stará o svého bratra. A stará se příliš, protože se stará jako jediný. "Ty... ses ve smečce už s někým seznámil?" zkusil jsem tedy další otázku, byť jsem na vedení konverzace neměl zrovna talent.

Loterie 4
424

S vděkem jsem na Alastorův souhlas přikývl. "Jsi moudrý vlk," dodal jsem ještě s drobným úsměvem a naposledy se ohlédl na Lau. Po tom všem, co pro všechny z nás vykonala, si zasloužila mnohem větší odpočinek, než jaký jsem jí mohl dopřát. Věděl jsem, že se každým momentem vydá hledat Lorenza s Mojoem, značit území, vítat náhlé nováčky, či si hrát s vlčaty. Nebude muset, pokud se alespoň o něco z toho postarám já. "Zvládneme to, ty... si odpočiň, prosím," špitl jsem a něžně se k ní na moment přitiskl, než jsem se sám vydal za Alastorem zpět na povrch. Nikdy ti nebude věřit natolik, aby tě nechala něco udělat. Nejsi schopný na to, aby ses postaral o cokoliv. Proto má tolik práce. Protože nemůže věřit, že bys něco dokázal ty.
Chodba, kterou jsme procházeli, nám na samém konci prozrazovala, že venku je noc. A že nepřestává sněžit. Snad neopustili území. Pokud ano, stopy zmizí rychle, povzdechl jsem si a pohlédl na Alastora, jenž působil dojmem, že je opravdu starostlivým a pečujicím vlkem. Možná, že cítí povinnost vůči své rodině. Nebo pouze vůči svým sourozencům. Cítí povinnost se o ně postarat, protože to jeho rodiče neudělali? Nese nakonec celé břímě této rodiny on? Příliš málo jsem dokázal vyzkoumat z jeho doposavadního chování, avšak i tak jsem se nedokázal ubránit sympatiím, jež v případě jeho sourozenců tak snadno nepřicházely. "Alastore?" oslovil jsem ho a pokoušel se dále udržet onu částečně lživou fasádu úsměvu, která mi snad měla jakýmsi záhadným způsobem zaručit, že se mne vlčata nebudou bát, "Ty... jsi z vás nejstarší?" Byla to hloupá otázka. Mohl jsem se zeptat na cokoliv, na to, jaké je jeho oblíbené roční období, jaké jídlo mu chutná nejvíce, jakou nejpodivnější věc zažil... Avšak vzhledem k tomu, jak Alastorovi záleželo na jeho bratrovi, jsem se musel zeptat. Nezáleželo tolik na tom, co odpoví, jako spíš na tom, zda se rozmluví o své rodině. Takže v něm chceš probudit ještě větší uvědomění ohledně toho, že je možné, že je tu Lennie nechala? To jistě právě jemu udělá radost.

// Mech

Loterie 3
423

Lau poněkud utichla, zatímco se Sirius rozhodl, že právě on bude tím hrdinou, jenž nalezne Lorenza. To snad- před momenty jsme ho sem museli táhnout. Překvapeně jsem zamrkal a pootevřel tlamu, abych ze sebe dostal cokoliv, co by ho v jeho činech mohlo zastavit, avšak dříve, než se ze mne ozvalo "Počkej", byl Sirius již dávno vzdálen. Stejně jako Jaimie, kterou sem před momenty přinesla Lau. Alastor byl ve své reakci alespoň o něco pohotovější. Omlouvám se, sklouzl jsem k němu soucitným pohledem a nepatrně zavrtěl hlavou. To je všechno? Myslíš, že mu hodně pomůže, když zde budeš neschopně postávat? Nic víc neuděláš? "Vypadá to, že... mu nakonec není tak zle. A to je dobré," prohlásil jsem a pokusil se i o věrohodný úsměv, který však nikdy nebyl schopný vytvořit doknalou přetvářku. Nechal jsem je odejít. Siria, co se právě vrátil odněkud, kde mu někdo takto ublížil, s Jaimie, kterou někdo hodil do řeky. A oba jsou zcela zřejmě nepoučitelní. Avšak Alastor působil dojmem, že každým momentem propukne v pláč. Jestli nakonec nejsi tím, komu nejvíce ublížili, právě ty. "Alastore," hlesl jsem a velmi opatrnými kroky se k vlčkovi přiblížil. Neměl jsem jediné právo se ho dotknout, pohladit ho a ujistit ho, že není sám. Jak bych taky mohl, pokud mu někdy něco takového sdělila jeho matka, která nyní nebyla k nazelení. Mou vinou. "Bude... to v pořádku, ano?" slíbil jsem polohlasem a nespouštěl ze svého obličeje onu parodii na upřímný úsměv, kterou musel prokouknout zcela každý. Lhát mu do obličeje zní jako skvělý nápad. Pokračuj. Báječné. "Mám strach, že... se Siriovi něco stane, když bude takhle sám. Co..." Rozhodně mu tím pomáháš. Jsi velmi, velmi nápomocný. Nikdo jiný by Alastorovi rozhodně nepomohl lépe. Oh, ano, vskutku, nikdo jiný by ani nedopustil, aby jeho zraněný bratr opustil úkryt. "Co kdybychom ho... tajně sledovali a dohlédli na to, že... je v pořádku?" navrhl jsem a nespouštěl z malého vlčka oči. Připomínal mi Saturna v době, kdy jsem k němu nemohl mluvit. A nyní jsem měl novou, zcela odlišnou šanci.

Loterie 2
422

Pojal jsem jisté podezření, že Sirius, na to, jak jistým vlkem se snaží býti, má jedinou slabost: strach, že zůstane zcela sám. Zdálo se, že je na Alastora velmi vázaný. A Saturna již nyní nenávidí, rozpačitě jsem pohlédl na vlčka, který měl brzy dospět, a soucitně na něj kývl hlavou. "Nejsi trouba, Saturne," hlesl jsem a povzbudivě se na něj pousmál. A Sirius si to musí uvědomit, obrátil jsem se zpátky na vyčerpané vlče, vedle kterého stále postával jeho bratr. Možná... možná to tak bude lepší. Pokud mu dokážeme, že je milován, pokud bude vědět, že u něj vlci stojí... mohl by se změnit. Kamenný výraz, jenž se na mé tváři začal tvořit, jakmile tak nepřiměřeně oslovil Saturna, pomalu měknul. Nemůže za to, kde vyrůstal. Nemůže za to, že byl doposud na vše sám. Musíme být lepší než on, aby se mohl zlepšit. Musíme... musíme- "Lau," hlesl jsem a rychle přiskočil ke své partnerce, jež nyní nesla vlče. Je to... Ani nebyl čas na přemýšlení. Něžně jsem jí pomohl položit vlče do mechu, tak, aby se mu nic více nemuselo stát. Nezvládáme to. Nezvládáme nic. Nemůžeme se o nikoho postarat. Jak můžeme přijímat zodpovědnost za další vlčata, pokud... Smutně jsem se na Lau pousmál a jemně se o ni otřel, avšak provinilost z mých očí zmizet nedokázala.
Jediné štěstí, které se v této situaci mohlo zjevit, byl k mému překvapení Jaimiin šišlavý hlas. Je v pořádku. Bude to v pořádku. "Ahoj, Jai," hlesl jsem a nešikovně se na vlčici, která pokaždé působila, že mluví z posledního, usmál. Avšak i tento úsměv brzy zmrznul. Mé zuby v tlamě nyní připomínaly ledové úlomky. Měl jsem na něj dávat větší pozor. Zoufale jsem se zahleděl Lau do očí. Mohu za to já. "Já... vydám se je hledat? Kde... kde jsi hledala ty?" špitl jsem tak, abych příliš nevyděsil Alastora se Siriem, a pomalými kroky se vydal k chodbě z úkrytu.

Loterie 1
421

Ticho však netrvalo věčně. Během okamžiku má hlava zazněla Meinerovým hlasem. Lennie je ta nejhorší existence pod sluncem, není se čemu divit. Neubránil jsem se překvapení, že se jeho hlas, slova, která nevyřkl nahlas, zjevila v mé mysli. Chápavě jsem přikývl, avšak mé oči naznačovaly čirý zmatek. Proč... jsem si vůbec myslel, že by Lennie... ale... nepůsobila... Zadíval jsem se na její vlčata a Saturna. Jak jsem si mohl myslet, že vše bude v pořádku? Vlčice, která jedno ze svých vlčat nechá s partnerem, který se o ni očividně nestará. O tahle vlčata se nikdo nestará. A my... my také ne. Jen jim vyčítáme to, jací jsou, byť to není jejich vina. Nemohou za to, že se museli vychovávat všichni tři sami. A tím, že je za to pouze nenávidím, jim nijak nepomáhám. Jsem podobně špatní, jako jsou jejich rodiče. Ztrápeně jsem pohlédl na Alastora se Saturnem, kteří starostlivě obklopovali Siria. Možná, že opravdu potřebuje pouze lásku a pochopení. A já s Meinerem, jakožto dospělí, jsme toho nebyli tolik schopni. "Myslím, že... bychom ho měli nechat odpočívat," prohlásil jsem a nepatrně se pousmál. Výborně. Tímto jsi jistojistě zachránil situaci. "Jste moc hodní," dodal jsem a nepatrně zamával ocasem. Opravdu to byli vzorní kamarádi, byť jsem si byl poměrně jist, že Saturnus se Siriem se ani neznají. A to, že se budou dívat, jak jejich kamarád umírá, jim dá jistě spoustu naděje do života. Obzvlášť, jestli Alastor ví, že jejich matka zmizela. A Saturnus... Rozpačitě jsem na moment pohlédl do očí staršímu vlčkovi. Bude to v pořádku. Jen musíme... oni musí... "Co kdybyste... vyrazili s Meinerem na průzkum?" hlesl jsem a tázavě pohlédl na černobílého. Jsi pro ně lepší volba. Věděl jsem, že ho mají v mnohem větší oblibě. Že jim v lese dokáže ukázat tolik zajímavostí, že zapomenou na veškeré starosti. A přesto... jsem měl strach, že některé z vlčat, kromě tedy Siria, nebude chtít odejít. Prosím.