Gallirea - Příspěvky uživatele

Panicky jsem těkal pohledem po sněhu, zatímco jsem se zoufale pokoušel vyhnout zrakům ostatních. Jak Lorenzo, tak Jaimie, tak Launee... všichni byli šťastní, spokojení sami se sebou. A já do jejich scenérie nijak nezapadal. Měl bych odejít. Nezasloužím si- neměl bych- nemám tu co- musím- Každý úder mého srdce se zarýval hlouběji do mé mysli, která se pokaždé o něco více zkroutila, svíjela se v křečích a jen zázrakem se z ní vydala další změť znaků, dokud... "Jaimie?" zmateně jsem se zadíval na drobné tlapky, které se náhle natahovaly v mnou pozorovaném sněhu, a teprve po dlouhé chvíli strávené nedůvěřivostí se opovážil šokovaně vzhlédnout do drobných zlatavých oček. Cítil jsem, jak z nich na mne září očekávání, štěstí, které může zažít pouze nevinné vlče. "Mluvíš moc pěkně," odsouhlasil jsem jí s drobným úsměvem, který možná částečně odrážel hrdost, a mírně na ni přikývl. Avšak pravdou bylo, že jsem byl hrdý i na Alastora. Ale... byl to skutečně Alastor? Alastor byl celou dobu v lese. Se Saturnem. Nebo se mnou. Sirius, na druhou stranu... že by v něm právě Jaimie probudila něco dobrého? Skryl se snad za jméno svého bratra, aby si zachoval postavení, jaké má u nás jeho jméno? Odolal jsem nutnosti se znovu hloupě pousmát a namísto toho se zadíval na podivné činění Jaimie. Nerozuměl jsem tomu, co se v tak krátké době muselo stát s její myslí. Co ji přinutilo, aby jí záleželo i na někom tak jí vzdáleném, jako jsem já. Zmateně jsem sledoval každý její krok, dokud nebylo pozdě. "Jaimie," špitl jsem a široce se usmál na výtvor, který mi tak ochotně vysvětlovala. "Děkuji ti, já- škoda, že je to ve sněhu, mohli... bychom si to nechat navždy," hlesl jsem a dojatě se na vlče zadíval. Nedokázal jsem pochopit, čím jsem si takové obdarování, jež skutečně zahřálo mé srdce, zasloužil. Avšak bylo zřejmé, že pro Jaimie je to nyní samozřejmost. S ladností a lehkostí vlčete přešla ke zcela jinému tématu, které mne již nezahrnovalo, právě včas na to, abych se pozorností mohl vrátit k Launee.
Mojo, uvědomil jsem si a téměř se zastydil, jak jsem si mohl myslet, že je šťastná. Moc dobře jsem věděl, co pro ni Mojo znamenal. Měl jsem se o něj postarat. "Já... rád s tebou půjdu," odsouhlasil jsem jí co nejméně rozpačitě a pokusil se jí věnovat i povzbudivý úsměv. Měl ses o něj postarat.

Na moment jsem se téměř až opovážlivě pousmál, když mi na mou otázku odpověděla otázkou další. Líbilo se mi, jak byla stále plná energie, zatímco já... já připomínal pouze pozvolna se rozpadající cosi, které je takto zcela spokojené. Unaveně jsem přivřel oči a nechal si líbit přerývavé dýchání, které naše činnost způsobila, a nehodlal se ani pohnout. Chtěl jsem zůstat na místě. Šťastný s Lau a možná i sám se sebou. Možná... možná právě nyní vznikají naše vlčata? Budu otec? Mohl bych... mohl bych být otec? Měli by mě rádi. A já je. Byli bychom spolu. Všech pět. Šest? Všichni spolu. Dojatě jsem se zadíval Launee na trup, jako kdybych již nyní mohl mít příležitost pozdravit naše budoucí potomky. Budeme rodiče. A bude to krásné. Budeme... Zbystřil jsem.
Ačkoliv jsem se jakkoliv rozplýval nad představou rodiny a tvářil se, jako že se samou blažeností nikdy nezvednu z místa, na kterém jsem zrovna ležel, s obojím jsem musel s příchodem vlčat přestat. Nebudeme sami. "Lorenzo, Jaimie," pozdravil jsem je oslovením a poněkud neduchapřítomně se na ně pousmál. Nedokázal jsem se soustředit, nemohl jsem vnímat starosti, které se probouzely v mé hlavě. Jak by na nich mohlo záležet, když jsme byli s Lau šťastní? Ani jsem příliš nevnímal, že ani jednomu z vlčat na mně nezáleží. Byl jsem po boku Lau a na ničem nezáleželo, dokud... Do obličeje mne udeřil chlad, na kterém jsme celou tu dobu leželi. Smysly se zostřily a nová bolest dala najevo svůj příchod. Nezáleží jim na mně? Jsem... pro ně vůbec někdo? Nebo pro ně ani neexistuji? Zhluboka jsem se nadechl a pomalu se postavil na všechny čtyři. Při pohledu na sourozence, kteří byli zcela soustředěni na Lau, jsem se nemohl cítit vítaně. Nepatřím k nim. Měl bych... měl bych je nechat, ať si popovídají. Nechat je... o samotě. Můj čas s Lau vypršel. Měl bych... měl bych jít. Rozpačitě jsem stáhl uši a nepatrně zavrtěl hlavou.

Hned, zaznělo celým mým tělem v podobě další zvláštní vibrace, která rozechvěla celou mou rovnováhu. Hlas, který tolik křičel nenávist, byl nyní přehlušen jednoduchou touhou. Nedovolil jsem si být nejistý, že jsme uprostřed lesa, a, byť jsem stále cítil stud na své tváři, jsem nechal Lau, aby se škádlivě přitiskla až k mým slabinám. "Lau," zaúpěl jsem a stále jako ve snu si na moment prohlížel celou její stavbu těla. To, jak byla pode mnou. Jakou důvěru mi tímto gestem prokazovala. Jakou moc a jaké sebevědomí jsem díky ní cítil. "Miluji tě," špitl jsem a škádlivě se natáhl k jejímu nezraněnému uchu, abych za něj zatahal. Cítil jsem její teplo a hořel i tím svým. Když zamumlala další svá slova, všechny mé instinkty zbystřely. Vnímal jsem snad všechno, neschopný se jakkoliv ovládat. "A já jen tvůj," hlesl jsem s tichým povzdechem a předníma ji uvěznil ve svém sevření. Během chvíle jsem překonal poslední mezery, jež mezi námi potřebovaly vyplnit, a my se stali opět jedním.
Když bylo po všem, vyčerpaně jsem se svezl na zem, na chladný sníh, který nyní fungoval spíše jako osvěžení. Zhluboka jsem se nadechoval a prohlížel si, jak se můj hrudník stále zběsile propadá a vyplňuje, připomínaje tempo, které vládlo před několika momenty. "Bylo... to v pořádku?" zeptal jsem se a nešikovně se po sněhu doplazil až k boku Lau, abych jí mohl olíznout líci. V mé hlavě bylo až překvapivé prázdno, způsobující jen více zmatku. Blaženě jsem přivřel oči a zabořil se do jejího hustého kožichu. Co na tom, že jsme leželi uprostřed smečkového lesa na mrazu.

Nejistě jsem přešlápl na místě, když se Lau prohýbla. Mé oči nemohly utéct od jejího ladného těla, od srsti, kterou jsem chtěl cítit všude. Launee jsem chtěl cítit všude. A když vyřkla, že to cítí stejně, celé mé tělo se zachvělo. Chtěla? Projela mnou vlna elektřiny, toužící po všem, co jsme tak dlouho neměli. Oh, a copak si to tady myslíš? Co to tu vidím? "Stačí, když budeme spolu"? Slaďáku. Copak, chtěl bys romanticky žrát kořist a hotovo? Najednou jsi proti tomu, abys jí ho tam strčil? Snad se nestydíš, chudinko! Stejně jsi impotentní, tak co řešíš? Slabochu. Nespouštěl jsem z ní oči, byl jsem vězněm její přitažlivosti, obětí vlastního chtíče. Toužil jsem vydechnout podobnou slastí, jako ona, ale bránily mi poslední kousky studu. Její tělo... Zaplavil mne žár. "T-tady?" vydechl jsem nakonec a mé hrdlo během okamžiku prozradilo vzrušení, které se dělo v něm. Chtěl bys tady? V lese? Uprostřed všeho? Jsou tu vlčata. Je tu Meinere. Kdokoliv kdykoliv může přijít. Před několika momenty tu ještě pobíhala Styx. A ty... ty bys ji nyní chtěl tady? Na tomto místě? Beze studu? Dokážeš být ještě více zvrácený? Někdo přijde. Určitě někdo přijde. Zjistí to. Uvidí tvé výkony, které za nic nestojí. Možná, že když budeš mít štěstí, přijde Meinere nebo Izar, a naučí tě, jak to dělat správně. Třeba se to bude poprvé v životě Lau líbit. Ale tím nenapravíš, že máš maléh- Polkl jsem a vnímal pouze drobné tetelení celého těla a tlukot srdce. "Chtěl bych tě, Lau," špitl jsem a přihlouple se usmál.

S vděkem jsem se na ni uculil, neskonale šťastný, že jsme opět spolu. Sami. Po tak dlouhé době zahrnoval celý svět jen nás dva. Žádné smečkové povinnosti. Žádnou smečku. Žádné přihlížející. Byli jsme spolu sami a mé srdce se plnilo vřelostí, zatímco jsem hleděl do jejích nádherných očí, které mi tiše napovídaly, že se mnou chtěly být samy taktéž. "Miluji tě," špitl jsem blahem, když mi olízla čumák, a ono vyznání jí okamžitě opětoval. Jako kdyby každá chvíle, co jsme měli jen pro sebe, byla příliš vzácná na to, abych ji nechtěl mít jen pro sebe. S Lau. Spolu. Sami. Mírně se mi při takovýchto prostých myšlenkách zachvělo srdce, zatímco se do srsti vtíral mráz. Možná, že bychom mohli... spolu... Stydlivě jsem na moment sklouzl pohledem ke svým tlapám. Vzpomínal jsem si příliš dobře na ony chvíle, které se již před tak dávnou dobou naplněnou povinnostmi odehrávaly na dně, v úkrytu. A část mne, většina mne, si přála se k nim vrátit. Není to... není to nevhodné? Sotva jsme se znovu shledali a já... myslím... špinavě. Jsem špinavý. Toužím po něčem, co si nezasloužím. Nečistý. Sprostý. Jsem úchyl. Provinile jsem stáhl uši a nechával vítr, který se propletl mezi stromy našeho lesa, aby si pohrával s mou srstí. Jsem úchyl. Perverzák. Myslím jen na jediné. Ona... to poslední dobou měla tolik náročné a já... já přemýšlím jen nad tím, jak s ní- zavrtěl jsem krátce hlavou. Právě ona a její myšlenky ve mně budily pocity, že jsem nechtěný, ale srdce, které se jakýmsi způsobem spojilo s tím Launeeiným, vědělo, že tomu tak není. Opatrně a něžně jsem se přiblížil k jejímu uchu, stále lačnící po každém našem doteku, který by nebyl hlídaný členy smečky. "Chtěla bys-" hodlal jsem zašeptat onu nabídku většího soukromí, po kterém jsem nebyl schopný netoužit, hodlal jsem být nezastavitelný a horlivě Lau dokázat, co pro mne znamená. A zároveň... Jsem slaboch.

Nejistě jsem se vrátil pohledem k Rez. Nedokázal jsem si představit, jaké opovržení se dokáže skrývat za jejíma očima. Kolik pochyb o mne křičelo v její hlavě. Nejsem její alfa. Nejsem nikoho alfa. Nikdo mne nikdy nebude považovat za někoho sobě rovného, natož za někoho nad ním. Jsem... spodina. Když Rez zmínila Styx, můj nepovedený úsměv dokázal proti veškeré pravděpodobnosti zamrznout ještě více. To záleží na Lau. Já... nemohu udělat cokoliv, co by bylo proti její vůli. A Lau má vždy pravdu. Nejprve jsem ignorantsky zapomněl, co mi musela sdělit, a poté bych měl jednat ještě proti její vůli? Nemohu reagovat kladně. Nesmím reagovat kladně. Lau... ublížil bych tím jí. Jí a vlčatům. Všem. Tiše jsem tedy přikývl a po boku Rez se vydal vstříc jejich kořisti, neschopný jakéhokoliv skutečného slova vděku. Nemohu jednat proti Lau. Lau toho dělá tolik pro nás všechny. Stará se. Pečuje. A já... bych vše zničil. Po celé věčnosti ticha jsem se nadechl, abych se znovu pokusil o onu náhražku konverzace, které jsem byl ve vrcholu sil schopen, avšak bylo pozdě. Cosi v Rez, snad nenávist, znuděnost či cokoliv jiného, co jsem v ní probudil, ji přimělo oznámit mi její odchod. Tím "Nemám náladu na společnost" myslí "Nemám náladu na tebe", ale to snad víš, že? Nebo jsi tak tupý, že jsi to přehlédl? Měla však pravdu v tom, že přichází Lau, a tak jsem se ani nedokázal nad jejím odchodem příliš trápit. Lau, srdce se mi rozbušilo a úsměv se stal během okamžiku skutečným. Launee je zpátky. Je zpět. Nic se jí nestalo. Je v pořádku. A... možná, že mne nechá, abych pečoval já o ni. Abych se postaral o všechno. Aby si ona jednou mohla také odpočinout. Mohli... mohli bychom být na moment pouze spolu. Sami. "Na viděnou, tedy," hlesl jsem a pouze stěží zůstával ze slušnosti na místě, zatímco se Rez vydávala kamsi k hranicím. Nemohl jsem odejít okamžitě, byť jsem si to tak zoufale přál.
A poté, když jsem konečně mohl, jsem nedokázal věřit každému svému kroku. Každý byl v hlubokém sněhu tak těžkopádný, avšak zároveň tak lehký a křehký, očekávající lásku. Pověz, nejsi slaboch? Partnerka na pár chvil opustila území a ty náhle ujíždíš na vlně lásky. Naivko. Zima, jež mne míjela, byla téměř nevydržitelná, když jsem měl v mysli a srdci představu toho, jak si za pár momentů budeme blízcí. A když k onomu momentu došlo... zůstal jsem stát až přihlouple daleko, tak, že jsme se nemohli ani dotknout. "Lau," hlesl jsem, neschopný si všímat čehokoliv jiného, než byla ona. "Chyběla jsi mi," špitl jsem a konečně se přitiskl k její srsti. Chtěl jsem alespoň na kratičkou věčnost nevnímat všechno, co se dělo kolem. Zapomenout.

Ať jsem pozoroval vlčici jakkoliv, nemohl jsem si dokázat se rozpomenout. Má paranoidní mysl byla schopna věřit tomu, že jsem pro Lau nebyl dostatečně důležitý na to, aby mi onu informaci sdělila, avšak... čím více vlčice mluvila, tím více jsem věděl, že jsem tím špatným já. Neposlouchal jsem ji. Musela... musela mi to říct. A já zapomněl. Ignoroval jsem ji. Jak může být šťastná, pokud se takto nezajímám? Nervózně jsem se pousmál, když vlčice prohlásila, že jsme se již spatřili, a hned nato zavrtěl mírně hlavou na omluvné znamení, že jsem, jako správný Therion, odignoroval i ji. Pověz, zajímá tě někdo jiný, než jsi ty? Nebo se vše točí kolem tebe? Kdy ses postaral o někoho jiného? Jediné, co tě na ostatních zajímá, je, zda se zajímají o tebe. Hraješ si na chuděrku, ale nakonec jsi ty tím, kdo způsobuje bídu všem ostatním. A neobtěžuj se mluvit na tu vlčici před sebou. Prostě ji jen ignoruj, stejně jako všechny, kdo nejsou ty. Skvělá práce. Nepatrně jsem sebou cukl a zadíval se Rez do šedých očí. S nastraženýma ušima jsem se pokoušel naslouchat jejím slovům, avšak má stvůrnost křičela mnohem hlasitěji. Všiml sis, jak říkala, že ji tu nechala místní alfa? Tím nemyslí tebe. Ona neví, že jsi alfa. A ani to vědět nebude, protože jsi příliš velký zbabělec na to, abys jí to sdělil. Jak by mohla poznat, že zrovna ty jsi alfa? To by mohl být alfou už kdokoliv. "Já-" začal jsem, ale okamžitě ve svém proslovu ustal. Já nejsem alfa. Nejsem alfa. Nemohu jí takto hloupě říci, že jsem alfa. "Doufám, že je vám už lépe," uzavřel jsem nakonec a přátelsky se pousmál. Jak pokrytecky to zní od někoho, kdo právě odmítl téměř vlčeti dát najíst jen proto, že neřeklo "Prosím"? Oh ano, velký Therion, co se rád stará o ostatní. Ta péče z tebe přímo září. Jak šlechetné. Kromě hlasu, který náležel mému horšímu já, jsem musel odolávat ještě něčemu. Odolávat oné nutnosti Rez přeci jen vysvětlit, že jsem taktéž alfa. Odolávat a vydržet. Zůstat mlčet. Navždy. Avšak... "Launeejemápartnerka," vysvětlil jsem během jednoho výdechu zcela zbrkle a stydlivě se zadíval na vlastní tlapy. Nejsem alfa. Pro nikoho.
Na tom však příliš nezáleželo. Nesmělo. A co očekáváš nyní, aby ti olizovala tlapy? Velebnosti! Hluboce se omlouvám, mohu Vám to jakkoliv vynahradit? Blázne. "Já... rád pomoh-u," vykoktal jsem ještě ze sebe, zcela nepřehlédnutelně na vrcholu své hrdosti. "Je to... od tebe velmi milé," dodal jsem ještě, aby konverzace nestála, byť by i to bylo dost možná lepší, než nějaké trávení času se mnou, a s nejistým úsměvem se vydal vstříc úkrytu.

Neočekával jsem tu reakci, jaké se mi od vlčice dostalo. Ostražitě jsem se narovnal, když její čenich projel mým kožichem, jako kdybychom byli staří známí, a, s uctivostí na tváři, ustoupil. Otevřeně přišla na území smečky jen proto, že zde cítila jídlo? A ani se necítí nijak špatně, že toto území narušila? Ani se nepokouší nalézt lepší důvod? Poprosit o ono jídlo jakkoliv jinak? "Obávám se, že se jedná o kořist naší smečky," vysvětlil jsem krátce a pokusil se opětovat vlčici úsměv ve snaze zohlednit, že se stále částečně musí jednat o vlče. Netušil jsem, zda se skutečně jedná o naši kořist, ale pokud ji chtěla a byla na našem území, mohla se zeptat jinak. Mohla se představit jinak, abych se necítil jako hloupý vtip. Kolikrát jsem se já cítil vetřelcem? A ona... má zájem pouze o naši kořist? Takovýmto způsobem? Odolal jsem touze zavrtět hlavou. "Ahoj, Tati, jsem Therion," oznámil jsem jí ještě, než jsem se zadíval kamsi za sebe. Během okamžiku jsem dokázal opustit hned dvě skupinky vlků, se kterými jsem se toužil bavit. Přál jsem si pobavit se více se Saturnem a Alastorem, s Lorenzem. Přál jsem si ujistit se, zda je takto Meinere spokojený. Běžet a nalézt Launee, která se nyní toulala po světě, zatímco hledala vlky, kteří byli již dávno zpět ve smečce. A místo toho...Brzy následovala další otázka. Nebyl jsem si zcela jist, zda se skutečně jedná pouze o vtip, nebo se snad vlčice snaží dobírat si naši smečku. Tak jako tak jsem v jejím jednání nemohl nalézt jakýkoliv smysl. Možná, že nemám na výběr. Musím dělat všechno, co si přejí ostatní, ale nemám na výběr. Nemohu... si něco přát sám. Zhluboka jsem se nadechl, pootevřel tlamu, a nechal ji, aby vypustila onu hnusotu, jakou by nikdy neměla. "Mohl bych tě požádat, abys-" začal jsem, avšak nedokončil. Ani toto přání nebylo vyslyšeno, zatímco nedalekko od nás přišla šedá vlčice.
"Mne omluvila," dokončil jsem nakonec a nervózně se vydal za šedivou. Chápal jsem, že se jednalo o společnici Styx. A podle pachu... se mohlo jednat i o členku smečky. Ona... ji Lau přijala beze mne? Nebyl... jsem dost důležitý na to, aby mi to alespoň sdělila? Nebyl. Tiše jsem si povzdechl a nechal obláček toho, co bylo v mých plicích, aby stoupal k výšinám, dokud se téměř okamžitě nevytratil. Možná, že jsem si to vědět nezasloužil. Ale... měl bych jít za ní. Měl bych jít za ní a říct jí, že je Lorenzo v pořádku. Že jsou všichni tady, jak si přála. Jen... ona ne. "Zdravím," opětoval jsem šedé vlčici pozdrav a mírně se i pousmál. Je součástí smečky. Lau ji přijala. Musela... musela mi to pouze zapomenout zmínit. Je toho na ní příliš. Nepomáhám jí. Nikdo jí nepomáhá. Je na vše sama. Musela... musela pouze zapomenout. "Hádám, že.... jsme ještě nebyli řádně představeni. Jsem... Therion," hlesl jsem krátce a na přátelské gesto mávl mírně ocasem. Nebo jsem zapomněl já. Vždy jsem chyba já.

Rozpačitě jsem hleděl na Meinera, jenž se zdál naší nabídkou nepříjemně zaskočen. Řekl jsem... to příliš brzy? Měl jsem se nejprve zeptat na něco jiného? Lau by byla lepší. Jeho nepatrné mračení, které se snad ze slušnosti pokoušel zakrýt, prozrazovalo, že jsem něco pokazil. Lau by byla o tolik lepší. Ty jsi vás právě připravil o možného ochranáře. Gratuluji. Zhluboka jsem se nadechl, abych ze sebe vydal krátkou omluvu, jež by zařídila můj odchod z konverzace, o kterou Meinere nestojí, avšak... tyto úmysly byly zcela okamžitě přerušeny jeho otázkou. Co by měla být jeho práce? Pročpak mu to nepovíš? Stydíš se? Nebo je jednoduše špatné, abys po něm vyžadoval tolik? Nejistě jsem utekl pohledem do sněhu a pokoušel se alespoň tvářit, že jsem alfou. Že jsem dosti silný na to, abych mohl cokoliv organizovat. Že jsem hodný respektu. Byť každý již dávno s jistotou věděl, že jsem pouhá parodie alfy. Pověz mu, jaká bude náplň jeho role. Prosím. Směle do toho. To ho jistě neznechutí. V klidu mu pověz, jak potřebuješ, aby močil po celém lese. To se mu bude jistojistě líbit. Nádhera. Dva vlci, co rádi mluví o moči, co by se mohlo stát? To je přeci běžné. "Pomohl..." začal jsem, stále zcela vyděšený z představy, že se ponoříme hlouběji do onoho potupného tématu močení, "bys nám tím se značením a ochranou území." Takto má slova nezněla tak hloupě, tak nepříjemně konkrétně. Ale copak? Bojíš se moči? Nebo snad toho, co máš mezi nohami?
Z nadcházející trapnosti mne však osvobodilo hned několik pachů, přičemž jsem poznával pouze jeden. Styx. Lau nebude příliš šťastná, až se dozví, že tu byla. A není sama. Ale... tázavě jsem se zadíval na Meinera. Sháněla ho naposledy. Zajímala se o něj. Jsou si snad blízcí? Mohl by... jít za ní, zatímco bych se postaral o dalšího návštěvníka? Připadal jsem si jako stvůra, kterou jsme chtěli s princem Saturnem a princeznou Alastorem ochočit. Využívám ho. Jsem... zkažený. "Pokud vím, tak... se se Styx znáte?" zkusil jsem a nepatrně se pousmál. Lau mne bude nenávidět. Bude mne nenávidět. "Já... nechám vás, abyste si promluvili. Jistě... přišla za tebou. Mezitím..." Zmateně jsem jediným slovem vysvětlil své vlastní úmysly, nešikovně přikývl a pomalým krokem se vydal za novým pachem k hranicím.

// na Tati c:

Jsi génius. Opravdu. Zneužít Meinera, nepočkat na jeho opravdovou reakci, neujistit se, kdo se Styx přišel. Co by se mohlo stát? To se nemůžeš snažit více? Zanedlouho jsem se probořil sněhem a vlastními myšlenkami až k mladé vlčici, jež čekala u hranic. Byla celá hnědá, zdobená všemožnými odstíny. "Zdravím. Jsi na území Mechové smečky. Co... tě sem přivádí?" oznámil jsem jí a pokusil se jí věnovat i krátký úsměv. Stále mi nešlo cokoliv, co se smečky týkalo, avšak nehodlal jsem se přestat snažit. Snad.

Loterie 19

Byť jsem nedokázal být tak zábavný, jako byl princ Saturnus a princezna Alastor, stále jsem se cítil dobře. Cítil jsem se, jako kdybych do jejich pestrá mozaiky z jejich vlastní představivosti konečně zapadal. Stále jsem držel své tělo poměrně hrdě narovnané, připraven nadále reprezentovat rytíře, který by mohl království mladých vlčků zbavit problému s příšerami. "Vyznám se v příšerách," prohlásil jsem a můj úsměv se nepatrně propadl. A já jsem z nich největší. Nikdo není tak špatný, jako jsem já. Nikdo není takové monstrum. Provinile jsem na moment sklouzl k tlapám, u kterých jsem ve sněhu téměř viděl rudý stín krve Siria, vlčete, o které jsem se nepostaral. Oh ano, starý dobrý Therion je zpátky. Jistě jim takhle děláš radost. Jaká hra je zábavnější než ta, která tě přivede do tvého běžného stavu hodného opovržení? Nepatrně jsem zaťal zuby a zhluboka se nadechl. Jsem rytíř. Nic víc. Jsem jejich rytíř. "Ochočují se těžko, ale..." začal jsem, neschopný náhle doplnit zcela ještě nedomyšlenou větu. Obzvláště, co k nám přišlo další vlče. Lo... renzo? Překvapeně jsem zamrkal, a začal si ho prohlížet, stále s poněkud pootevřenou tlamou, která nedokončila předešlá slova. On hledá Jaimie? Jaimie... je tady. Byla v úkrytu od návratu Lau. A ta se vydala hledat jeho. A Mojoa. Odešla kvůli němu do bouře. A on... "Ahoj," hlesl jsem nakonec, když jsem si uvědomil, že mlčím příliš dlouho. Je to pouze vlče. Nemůže za to, že je Lau vyděšená. Že se ho vydala hledat do sněžné bouře. Nemůže za to. Pouze vlče. "Jaimie odpočívala v úkrytu, Lorenzo. Avšak... kde jsi byl ty? Kde je Mojo?" pokusil jsem se mu odpovědět rovnou i v kombinaci s otázkami, jež, i přes všechnu mou snahu, zněly spíše jako výčitky. Lau mohla být s námi. Mohla se pro jednou nestarat. Mohla... tu být. V bezpečí. Musíme... musíme jí to říct. Musím... musím ji najít. Zmateně jsem pohlédl na Saturna s Alastorem, snad abych se ujistil, že nejsem jediný, v kom přetrvává takový chaos.
Avšak dříve, než jsem stihl cokoliv říci, ozvalo se povědomé prásknutí. Meinere, nastražil jsem uši a ohlédl se za zvukem. "Meinere," zopakoval jsem nahlas a vydal se směrem k vlkovi, jenž se nyní opíral o strom. Měl... bych mu říct, na čem jsme se shodli s Lau? Nebo bych měl počkat na ni? A... nepřidělal bych jí tím pouze více práce? "Meinere?" začal jsem svou otázku, jež nedávala smysl, a opatrně svou chůzi zastavil. Není to vlk, kterého bych měl vyslýchat. Zaslouží si svou svobodu. Nemusím se zajímat o to, kde byl. Co zažil. Bylo by... zvláštní, kdybych se ho vyptával. "S Lau... jsme mysleli, že... bychom ti mohli udělat radost, kdybychom... tě povýšili. Měl... bys zájem o pozici delty s funkcí ochránce?" Jakýmsi zázrakem jsem ze sebe dostal ono podivné oznámení. Nezvládal jsem nic a Launee se musela starat o všechno. A možná proto je taky v bouři namísto tebe. Můžeš na sebe být hrdý.

Loterie 18

Když jsem si uvědomil svou chybu, bylo již příliš pozdě. Ne rytíř. Musíš působit, jako že jsi je nikdy neposlouchal. Nikdy ses doopravdy nezajímal a oni to vědí. Protože když mluvíš, dodáváš jim kvalitní důkazy své ignorance. Záleželo ti na nich vůbec někdy? Tiše jsem se nadechl, abych vyřkl svou omluvu, jež však nemohla nahradit, jak bezohledně jsem mluvil o těch, na nichž mi záleželo, ale... právě v nich se nyní objevila nová jiskra radosti, kterou bych svým chováním jen zabořil do hlubokého sněhu. Zvládnu to. Já... budu jejich rytíř. Nejistě jsem se nadechl a hluboce se uklonil. "Odpusťte, mocný princi, já... jsem jen pouhý ry-tíř, co zapomněl, komu... náleží koru-na," hlesl jsem, stále trochu koktavě, byť jsem se opravdu snažil, a konečně zdvihl svou hlavu od země. Princezna Alastor a princ Saturnus se však věnovali mnohem závažnějšímu tématu, a to jejich hradu, který byl dávno pod sněhem. A také byl ze sněhu, pousmál jsem se na oba, zatímco oni dál pokračovali v řešení takto komplikovaného problému. Mohl bych jejich rozhovorům naslouchat snad celou věčnost, věnovat se jen a jen tomu, jak jsou ve hře šťastní, pokud... bych se neměl zapojit.
S upřímným překvapením jsem zamrkal, když Saturnus oslovil mne, jejich rytíře. Já... mám taky? Nechápavě jsem na moment i naklonil hlavu. Byl jsem příliš nešikovný, příliš neohrabaný na to, abych celou hru nezkazil. Avšak kdybych se nepokoušel, dopadlo by to hůře. "Ano!" prohlásil jsem, jak jen hrdinsky jsem dokázal, a vytasil svou jindy zkourcenou hruď. "Ochráním vás, veličenstva! Avšak, princi Saturne, s princeznou Alastorem jsme... mě-li ta-kový nápad... nemusíme se bát příšer, pokud si nějakou ochočíme!" Stále se mi líbila vzpomínka toho, jakou radost tato hloupá idea Alastorovi udělala. Jeho drobný, upřímný úsměv, možná bylo všechno, co jsem potřeboval, abych se dále nutil pokračovat v této pro mne nevhodné hře. Přál jsem si, abych těch úsměvů viděl více, a nejen na Alastorovi. Všechno... bude v pořádku.

Loterie 17

Alastor bezesporu oplýval mnohem jistějšími argumenty, se kterými se nebál šetřit. Byť jedna z informací, jež vyřkl, mne zaujala o něco více. Také pryč? Sám? Myslel jsem, že... jsi byl s Meinerem, překvapeně jsem pohlédl na Saturna, avšak vzhledem k tomu, jaké starosti ho obklopovaly, bych nedokázal mu přidávat na bedra další. "Přesně tak," hlesl jsem namísto jakýchkoliv otázek povzbudivě a ve vší snaze se pousmál na Alastora. Líbilo se mi, jak dobromyslný byl, nezkažený okolním světem, který tolik poznamenal jeho sourozence. Možná, že Rowena a Sirius v sobě mají svého vlastního Alastora? A Alastor je jediný, kdo se nebojí otevřít? S nepatrným úsměvem, který byl nyní již zcela přirozený, jsem se obrátil na Saturna a přikývl. "Všechno bude v pořádku," zopakoval jsem v jiných slovech po něm a rozhodl se, že je to slib. Slib, který, na rozdíl ode všech ostatních, splním.
Proč... jsem nemohl jít hledat já? Proč musela být Lau ta, která se znovu vydala za hranice. Já... nedokáži se o ně postarat. Nedokáži jim poskytnout zábavu. Nedokáži nic, co by je zachránilo od smrti nudou. Nervózně jsem přešlápl a pootevřel tlamu, ve které se zcela nestihla zformovat slova, jež by napravila mou neschopnost. Sklouzl jsem pohledem ke sněhu, který stále zářil bělostí, dávno již zbaven krve Siria. Sněhový hrad. "Slyšel jsem, že... jste s Alastorem rytíř a princezna," prohlásil jsem nakonec a mile se usmál. Jsem rád, že jste se našli.

Loterie 16

Nepůsobilo to dojmem, že by Launeeina aktivita, byť myšlena s láskou, Saturna s Alastorem bavila. Nebo spíš, že by zcela zvládli pochopit její koncept. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo byl zmatený, opětoval jsem jim soucitný pohled a nepatrně pokrčil rameny, abych jim naznačil, že jim, jako obvykle, nejsem schopen pomoci. Alastor z celé hry na čmuchání působil obzvlášť demotivovaně. A i když se Lau a nakonec i Saturnus snažili... Možná, že by uvítal hru, která... by nezahrnovala pouze toto? Není... čenichání příliš... vážné? Nepotřeboval by víc zábavy? Víc radosti a fantazie? S pochybami jsem pohlédl na Lau. Ta ovšem měla zcela odlišné plány. Znovu? Znovu půjdeš... pryč? Sotva jsme se znovu viděli. Ještě... jsme si ani nestihli promluvit o něčem, co by se netýkalo smečky. Chtěl bych... být víc s tebou. Proč nemůžeme být více spolu? Očima jsem hledal na jejím mírném úsměvu a nových, růžovějších očích odpovědi. Proč nemůžeme být spolu? "Nebudu se zlobit," hlesl jsem nakonec a pokusil se jí opětovat podobně vřelý úsměv. "Jen... dávej pozor a vrať se brzy, prosím," dodal jsem a rychlostně se ještě otřel o její líc, než zmizela úplně. Vrať se brzy, zopakoval jsem jejím směrem, i když jsem ji již dávno nemohl spatřit, a pomalu se obrátil na Saturna s Alastorem.
Avšak ani u nich mé starosti nekončily. Během okamžiku se totiž Saturnus přiznal s dalším problémem. Je tam... venku? Tázavě jsem se na něj zadíval a pokoušel se vyhýbat starostem, jež zářily z jeho očí. Tak mu řekni, že je v pořádku. Řekni mu, že se jí nic nestane. Rozhodně nelžeš, že? Nic jí není. Co by se jí v té vánici mohlo stát. Nic jiného s tím neuděláš. Nemáš způsob, jak kontaktovat Lau, aby se pokusila nalézt i Biancu. Nemáš způsob, jak odejít, protože máš na starosti les. Nijak nikomu nepomůžeš. "Já..." začal jsem, neschopný vyřknout slib, že Biancu naleznu. Řekni mu, jak to uděláš. Jak půjdeš a zachráníš Biancu ze závěje. Jistě ti uvěří, když se ani nehneš z místa, protože jsi poseroutka. Slíbil jsi něco Lau, tak už nikdy nevyjdeš z lesa. Moudré. "Věřím, že... bude v pořádku," dokončil jsem nakonec a věnoval Saturnovi starostlivý úsměv. Musí být v pořádku. Musí.

Loterie 15 + značkopost

Provinile jsem na moment utekl pohledem do sněhu, když Lau na mou pochvalu zareagovala jinak, než bych očekával. Měl jsem se nad tím více zamyslet. "Ne- já, prom-" začal jsem ze sebe koktat, než jsem si konečně všiml jejího hravého pohledu. Jsem tak nemotorný a hloupý. Vydechl jsem a nešikovně své polovičce věnoval podobný úsměv. Tak hloupý. Nezapomeň jí na všechno naivně skočit. Protože co bys byl bez spolehání se na druhé, že. Zadíval jsem se hluboko do jejích nových, ještě o něco živějších očí, a rádoby překvapeně vypoulil oči. "Tvá krása byla vždy... nepřekonatelná," hlesl jsem a stydlivě se vrátil ke koukání do vlastních, nyní poněkud nudných, tlapek. Nebyla to legrační věc, co říct, ani jakkoliv škádlivá a hravá. Byla to nudná, naškrobená věta. Ale pro mne znamenala mnoho. Stejně jako ty.
Ze své zamilované rozpačitosti jsem se nakonec dostal jen díky přenesení pozornosti na Saturna s Alastorem, na rytíře a jeho princeznu, na deltu a jeho PP. Možná, že... mezi nimi něco je? Cosi... většího, než je přátelství? Nebo je příliš brzy? A... je na pocity vůbec někdy brzy? Bylo by... hezké, kdyby ani jeden z nich nezůstal sám. "Skvělý nápad, PP," prohlásil jsem a s povzbudivým úsměvem přikývl i na Lau. Věděl jsem, co značkování území znamená, a rozhodl se držet se poněkud vzadu, trochu dále od skupiny. Zatímco Lau otírala své chlupy o větvičky a zanechávala na nich svůj líbezný pach, na mne vyčkávala ona druhá povinnost, jež vyžadovala zanechávání žlutého sněhu.
Se svěšenou hlavou jsem dokráčel k prvnímu kmeni, jenž byl částečně zavalen sněhem, a s potupou zdvihl nohu. Vlčata. My... měli bychom vlastní? A... nebyli by špatní po... mně? Nenarodili by se... nepodaření? Nemohl bych pokazit všechno krásné, co by jim Lau mohla předat? A nebo hůře, nemohl bych je zkazit svou výchovou? I kdyby v nich bylo zachováno něco krásného, nezničil bych to v prvních chvílích svého rodičovství? Starostlivě jsem hleděl do zářivé linie, jež zatím byla mým nejobstojnějším výtvorem na tomto světě. Nedokázal jsem si představit, že bych měl vlčata. A nedokázal jsem si představit, že by si mne někdo přál za otce. Jsme... vůbec dosti silní na to, abychom je mohli mít? Musíme... lovit. Již nyní je pozdě. A les... je kromě vlčat prázdný. Jak bychom... mohli? Smutně jsem zavrtěl hlavou a pomalým krokem se vydal k dalšímu kmeni, v jehož bludišti na kůře jsem zanechal chuchvalec své srsti. Ale Lau... si to zaslouží.
Když bylo po celé rutině, vrátil jsem se zpět ke skupince. Působili... šťastně. A já nebyl tím, kdo by jim to chtěl kazit. Rozhodně se ti to ale povede. Sleduj. Za pět, čtyři, tři, dva... "Jak se vám zatím... čmuchá?" zeptal jsem se a s nejistým úsměvem si zvědavě trojici prohlížel. Jsi směšný.

Loterie 14

Tím, že mne od sebe Saturnus neodstrčil, se má měkká stránka dostala na povrch ještě více. Několikrát jsem přidušeně zalapal po dechu, zatímco jsem se z posledních sil pokoušel působit silně, a nechal slzy, ať mi stékají po lících. "To nic," špitl jsem směrem k Alastorovi, který z mého projevu zcela zpanikařil a starostlivě pokukoval po nás všech, jen aby zjistil, co se děje. Saturnus... objevil magii. On je... Nemohl jsem se ubránit přihlouplému zírání s ještě přihlouplejším úsměvem. Dospělý. A pak z něj vyšla slova, jež zahřála mé srdce a vryla se do mé paměti. Nevěřícně jsem na moment zamrkal, zatímco mé srdce ztuhlo, než se rozbušilo o to více, jako kdyby chtělo dohnat závod, ve kterém zameškalo. "Mám tě rád," zopakoval jsem po Saturnovi konečně nahlas a na moment se zadíval do jeho zlatavých očí. Nemusely se zbarvit jako ty mé a Lau, avšak... to, že jsme byli nositeli stejné magie, nás i tak spojovalo ještě více.
Po době, jež byla možná až příliš dlouhá, jsem se od Saturna konečně vzdálil. Mé oči stále viděly rozmazaně a má srst si pouze pomalu znovu zvykala na chlad okolního světa, avšak ona magická chvíle, jež naše čtveřice prožívala, nekončila. Na tlapce? Překvapeně jsem se podle Saturnova hlasu zadíval na Launee, na jejíž přední se rozrůstala květina. A jejíž oči... "Sluší ti to," hlesl jsem s úsměvem a přitiskl se i k ní. Stále jsem nerozuměl tomu, jakým způsobem nabyli vlci tak zvláštních a fascinujících vzhledů, avšak na Lau... to bylo jiné. Ta květina, jež se nyní plně usadila na její přední, měla navždy připomínat, kdy byla šťastná. Kdy jsme oba šťastní, pousmál jsem se a jemně jí olízl čumák. Avšak jeden z naší čtveřice nebyl tak opěvovaný, jako byli ostatní. Opatrným pohledem jsem sklouzl k Alastorovi, jenž byl ještě před pár chvílemi v absolutním zmatku. "Co... nyní delta a její Pomocník-Poradce, zkráceně PP, provedou?" zazubil jsem se na oba, zvláště pak na Alastora, aby se již nemusel cítit opomíjeně, a pak téměř okamžitě zmizel pohledem ve sněhu. Nikdy jsem nejspíš nebyl schopný k nim mluvit. A nezáleželo na tom, jak šťastný jsem byl.