Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní louky

Štěstí mi přálo, protože jsme zatím nikoho nepotkali. A při nejlepším ani nepotkáme, spokojeně jsem se uculil na svého společníka, ale radost mě brzy přešla. Logan, který na rozdíl ode mne společnost chtěl, nevypadal vůbec šťastně. Protože já nejsem dost dobrý, povzdychl jsem si a nevěděl, co bude dál. Nikdy jsem to nevěděl, ale občas na tom doopravdy záleželo. Třeba právě nyní. Na ničem mi nezáleželo více než na tom, abych se dozvěděl, co bude dál. Potkáme někoho a Logan s ním odejde pryč? Nikoho nepotkáme a Logan se naštve? Bude zlý? Bude jednoduše pokračovat v cestě, bude putovat až do posledních sil, jen aby nemusel být se mnou sám? Sledoval jsem písčitého vlka vedle sebe. Na první pohled splňoval všechny mé otázky. Neměl bych mu to zjednodušit? nenápadně jsem zpomalil a doufal, že tak urychlím své rozhodování. Když odejdu, Logan bude pravděpodobně ten nejšťastnější vlk pod sluncem, když neodejdu, budu jím já. Když odejdu, Logan najde někoho lepšího, když neodejdu, dozvím se, jestli by bylo lepší nyní odejít. Takže... vrátil jsem se ke svému původnímu tempu. Jenže mi možná cestou umře nudou, možná... možná bych měl něco udělat. Ale... "Logane?" pečlivě jsem vyslovil jeho jméno. Něco na tom jménu bylo zvláštního, speciálního, křehkého, jako kdybych ho měl pouhým vyslovením rozbít. Byl jsem si téměř jistý, že můj proslov Loganovi stačit nebude, avšak nic lepšího jsem nesvedl. Ještě jsem nebyl dostatečně připravený na to, abych svedl více. Nechtěl jsem.

// Ageronský les

Je tu nuda, zněla mi v hlavě slova, která jsem si od něj vyslechl, ale slyšel jsem "Je s tebou nuda". Jistě, že je se mnou nuda. Jak by se mnou taky mohla být zábava, když jsem pořád jen... zadrhl jsem se. Jaký vůbec jsem? Pomalu jsem vstal a pozoroval, jak se Logan pomalu vydává pryč. Chápal bych, kdyby mě chtěl opustit. Avšak nechápal jsem, jak se mu podařilo takto si poplést "Opovaž se mě následovat" s "Následuj mě". Na druhou stranu jsem musel uznat, že to od něj bylo roztomilé, tudíž, jak jsem usoudil, to bylo naprosto bezchybné vyjádření. S pohledem zabořeným do země jsem následoval Logana, přitom se snažil o co nejnenápadnější porušení našeho osobního prostoru. Musel jsem mu zůstat na blízku, něco mě nutilo, abych ho následoval. Že by to "Následuj mě", co mi řekl? zabručel jsem si v duchu a dál kráčel za svým přítelem, neopovažoval jsem se ani uvažovat nad tím, jestli nedělám opět tu samou chybu. Tentokrát ne, cítím to! dodal jsem, i když žádného sebepřesvědčování nebylo vůbec potřeba. Jediné, co jsem potřeboval, bylo mít Logana co nejblíž u sebe a nikdy o něj nepřijít. (//Umírám tu. Připomeňte mi příště někdo, ať už nikdy nedělám podobnou povahu upínače, danke. T-T) Nebyl jako ostatní, protože jsem to tak jednoduše cítil. A dokonce jsem to i věděl. Určitě jsem to věděl. Mírně jsem pozdvihl hlavu, abych koutkem oka mohl zahlédnout něco z Logana. Vypadal... znuděně. Chladně. Nenávidí mě! Nenávidí mě celou dobu, že? téměř jsem zastavil, téměř jsem neušel ani jeden krok. Téměř. Neudělal jsem nic z toho. Pokračoval jsem dál v cestě, ať už jsme se vydávali za společností kohokoli.

// Úzká rokle

Logan mě neopustil, což bylo příjemné, ale stále jsem měl pocit, že něco tu nesedí. No ovšem, v duchu už jsem vrčel na onoho vlka, který se k nám byť jen opováží přiblížit. Neměl jsem v plánu se dělit, navíc, Logan by neměl nikdy trávit čas ve společnosti někoho, kdo si ho nezaslouží. Proč to vůbec dělá? Proč má rád společnost? odfrkl jsem si s mírným posměškem. Taky bych měl rád společnost, kdyby měla ráda mě, projela mnou vlna sebelítosti, která se ihned zase proměnila na upřímný obdiv mého společníka. Jenže Logana ráda má. Jako kdyby tomu mohlo být jinak, hrdě jsem přikývl. I když se mi do společnosti nechce, jestli ji chce Logan... zopakoval jsem své přikývnutí, aby Logan věděl, že ono pohnutí hlavou byla odpověď na jeho slova. Jeho slova. Některá byla pěkná, jiná... zněla, jako kdyby je někdo protkal lží. Mohl by mi někdo jako on lhát? Doopravdy mu nevadím? Má rád společnost. Má rád i mě?
Zavrtěl jsem hlavou, abych odpověděl na jeho další otázku, ale vzápětí jsem musel přikyvovat, což muselo působit poněkud zmateně. S povzdechem jsem se chystal opět vypustit něco z tlamy. Jenže co bych měl říct, abych splnil jeho očekávání? Co bych měl říct, abych... "Nikoho," prohlásil jsem a poté se věnoval jen jemu a mlčení. Hlavně jemu. Nikoho kromě tebe, což mi stačí. Nikoho jiného nepotřebujeme. Bylo pravdou, že jsem věděl, že nikoho jiného nepotřebuji, ale zároveň jsem o této nepotřebě potřeboval přesvědčit i Logana. Toho Logana, kterého měla společnost tak ráda. Ta společnost, které jsem se nedivil.

A tak jsem čekal, zatímco ten, na kterého jsem čekal, se posadil poblíž mě. Poblíž, měl jsem chuť zavrtět hlavou, protože to slovo rozhodně neodpovídalo místu, kam se Logan posadil. Proč? tiše jsem se pokoušel nepanikařit. Straní se mě, nechce, abych byl poblíž, chce, abych odešel, ale je příliš slušný na to, aby mi něco takového řekl, nebo, nebo, další neúspěšný pokus. Cítil jsem, jak se zrychlil můj dech, tlapy si nebyly jisté, jestli by nebylo jednodušší mě prostě odnést kamsi jinam, pryč od Logana, který mě nejspíš pryč chtěl. Nejspíš určitě. Co jsem pokazil? zadíval jsem se do země. Nyní, když jsem Logana neviděl, ale byl jsem si téměř jistý, že jsem si u něj vykoledoval zklamání, zhnusení, nebo... tak něco, zdál se můj společník ještě přísnější, vyšší, větší. Představoval jsem si, jak asi bude vypadat, až zvednu svůj zrak od země a prohlédnu si ho. Dost možná naposledy. Nenajdu žádné odpovědi, jen ten přísný pohled, a uteču. Tráva, na kterou jsem tak palčivě upínal svůj pohled, mě již přestávala bavit. Nemůžu utéct. Ne od společnosti, ne od něj. Aniž bych si pořádně uvědomoval, co dělám, ne příliš ladným pohybem jsem se přiblížil k Loganovi, přisedl si k němu. Teď, když už mezi námi nebyl téměř žádný prostor, žádná vzdálenost, mi došlo, jak moc mi na něm během chvíle začalo záležet. Uvědomil jsem si, jak moc ho potřebuju. Bylo na něm něco, co jsem nebyl schopný opustit, něco, co pod jarním sluncem zářilo a zabraňovalo mi tak vidět zbytek světa jinak než hezky. Konečně jsem získal dostatek odvahy na to, abych se podíval do jeho očí. Mou srstí se prohnal mírný vánek, ale mně připadalo, jako kdybych se právě prozradil, jako kdybych právě udělal něco špatného. Zase, připomněla mi hlava, která se donutila k minimální činnosti alespoň nyní, když už bylo pozdě. "Můžu..." nebyl jsem si ničím jistý, ale ani to mě nedonutilo couvnout od Logana, "odejít, jestli se mnou nechceš být. Můžu odejít, jestli..." Chceš být s někým jiným, polkl jsem a zadíval se na stranu. Nesnesl jsem představu, že by Logan chtěl být s někým jiným, i kdyby to necítil tak, jak jsem to cítil já. Přežil bych, kdyby necítil to, co cítím já, snažil jsem se sám sebe přesvědčit. Neopouštěj mě, pronesl jsem v hlavě a (až zoufale) doufal, že mi mé neskromné přání Logan splní.

// Bobří ostrov

Nevěděl jsem, jak to bylo možné, ale jakmile jsme nechali za zády ostrov, všechno se změnilo k lepšímu. Dostali jsme se na mnohem hezčí místo, sluneční paprsky se po tak dlouhé době rozhodly, že trochu prohřejí můj kožich, vítr již nebyl tak krutý. Je krásně, usmál jsem se na svého společníka. Při krátkém pohledu na něj mi ale došlo to, co naposledy vyslovil. Už je to dlouho, přehrával jsem si v hlavě. Oba jsme za sebou měli nejspíš více než "ostrov neklidu" a právě věta "už je to dlouho", ať už byla pravdivá, či nikoliv, nám bránila v hlubším zkoumání toho, co zůstalo za našimi zády. Už je to dlouho, zopakoval jsem si znovu a za podivného uvažování si stále dokázal užít čerstvý vzduch, ale ne dost dlouho na to, aby vlk zapomněl. Posadil jsem se, protože jsem neviděl důvod, proč jít dál. Slíbil jsem přeci, že počkám,
nenápadně jsem přikývl na svůj argument. Co na tom, že ten, na kterého čekám, tu už je? Hlavním problémem bylo, že jsem nechtěl jít první. Tady se někdo nebojí, že se k němu ostatní otočí zády? Bylo hezké počasí, tak proč si do sebe hezky nešťouchnout? Na druhou stranu, nechápal jsem, jak se po tak dlouhé době plné otáčení se zády, znovu a znovu, mohu něčeho takového bát. Jednoho dne si zvyknu, téměř jsem z toho učinil rozhodnutí. Nezáleželo mi pořádně na tom, že jsem se téměř rozhodl, že si zvyknu na vlky, kterým na mně nebude záležet. Slunečním paprskům se do mě povedlo dostat jakousi energii, která mě – opět jen téměř – naplňovala dobrou náladou. Hlavně, že je hezky.

Oba jsme jen seděli a doufali. Měl jsem štěstí, že Logan odpovídal na mé dotazy, aniž bych je musel vyslovit. I přes to jsem pociťoval stud, poněvadž Logan z mého dotazu nebyl pranic nadšený. "Omlouvám se," zbrkle jsem špitl a vrátil se k pozorování stromů. Zavrtěl jsem hlavou, abych opožděně odpověděl na Loganovu otázku. Skutečně jsem nevěděl, od čeho by takové rýhy mohly být. A ani jsem to vědět nechtěl. Jak si mohu připadat bezpečně na takovém místě? Cítil jsem se vyčerpaně, avšak toto místo nepůsobilo dostatečně bezpečně na to, abych zde složil hlavu. I přesto, že jsem tu byl se svým přítelem. Pokud to vůbec můj přítel je, ozvala se ta část, která musela každé přátelství zkazit předem. Opět jsem se zadíval na Logana. Nevěřil jsem, že by mě tento vlk kdy mohl zradit, koneckonců, jistě nás čekalo ještě mnoho dobrodružství! Prozkoumáme spolu tuhle zemi, najdeme Nokta, budeme tu jeden pro druhého! Usmál jsem se na svého společníka, který zrovna navrhoval změnu místa. Má pravdu, přikývl jsem a ještě moment si ho prohlížel. Cosi na něm způsobovalo, že jsem z něj nikdy doopravdy nemohl spustit oči. Vstal jsem po jeho příkladu, a i když se nejspíš snažil, abych promluvil, nemohl jsem. Nechtěl jsem. Nerozuměl jsem mu. Proč bych měl mluvit? Proč po mně chtějí, abych se přetvářel? Nejsem dost dobrý? Mé původní já... je špatné? Ten, kdo nemluví, nemůže být přítel? povzdechl jsem si, protože mi připadalo, jako kdybych stál před velkým rozhodnutím. Ale já... rozpačitě jsem se rozhlédl a vyběhl zpátky k řece. Před momenty přede mnou nestálo rozhodnutí, ale Logan. Jestli je Logan přítel... Jenže já... Logan... nedokončoval jsem své myšlenky, přeskakoval jsem vždy z jedné na druhou a přesvědčoval sám sebe, že je tak vše v pořádku, že je vše vyřešené, aniž bych měl doopravdy ponětí o tom, jak vypadá celý problém. Tentokrát jsem se již nedíval na to, co se odráželo na hladině řeky. Věděl jsem, že jsem to já. Nejen strach, problém. Počkám na druhé straně, ať už to znamená cokoliv. Počkám, slíbil jsem v duchu Loganovi. Potřeboval jsem klid, který se na tomuto ostrůvku dle mého úsudku vyhýbal.

// Západní louky

Ono místo vzdálenější od řeky byl listnatý strom, který byl úplně stejný jako jiné listnaté stromy. Jenže Logan vybral tenhle, tudíž jsem se přizpůsobil a posadil se naproti němu. Pořád jsem litoval toho, že jsem použil slova "musíš". Chvíli jsem pozoroval Loganovy oči, jestli se v nich neskrývá zloba, nenávist. Viděl jsem ale jen tu samou hnědou, kterou jsem viděl tam na slizu a kamenech. Sklouzl jsem pohledem radši zpátky na strom. Dlouhý oční kontakt, otřásl jsem se zimou a také z představy, co by takový dlouhý oční kontakt mohl zavinit. Teprve nyní jsem měl dostatek času na to, abych zkoumal své okolí. Stromy zde byly všechny nahlodané, poodrápané... vrátil jsem se pohledem k Loganovi. Mírně jsem přikývl na otázku, jestli jsem v pořádku. Musel jsem se pousmát. Doufám, zopakoval jsem si v duchu nejdůležitější slovo z Loganovy věty. Loganovi na mně záleželo, doufal, že jsem v pořádku! Mé pousmání se změnilo v tupý úsměv. Takovou radost jsem už neměl celé věky... Prudce jsem zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem, aby to zašlo tam, kam obvykle. Musel jsem tomu nějak zabránit. Jsem natvrdlý, takže mi připadá, že Logan to doufám řekl, protože doufá, že jsem v pořádku, protože mu na mně záleží. Ve skutečnosti – jak už jsem si koneckonců několikrát v životě potvrdil – je to jen slušnost. Nic víc. Nesmím mu- opět jsem zavrtěl hlavou. Byl jsem si téměř naprosto jistý, že Logan je můj nejlepší přítel, který by mě nikdy nezradil, kterému záleželo na tom, jestli jsem v pořádku. A není to tak, že by se jen zajímal on o mě. Také chci projevit zájem o přátelství! v hlavě jsem byl o tolik odhodlanější než "tam venku", až by se mi to mohlo zdát smutné. Nemít tedy práci s bytím smutný kvůli jiným věcem. Zajímalo by mě, od čeho máš tu jizvu, oznámil jsem Loganovi telepaticky po dlouhých momentech zírání na jeho zranění a doufal – stejně jako on doufal, že jsem v pořádku –, že se o ní třeba rozmluví sám.

Je mi strašná zima, celý jsem se třásl, přesto se mi však nechtělo vstávat ze země. Nehřála, ale dávala mi jistotu, že dnes již nic studenějšího nezažiji. Co kdybych si tady prostě lehl a umrzl? Nebylo by to jednodušší? Loganův příkaz jsem slyšel jen nerad. Slyšel jsem ho, ale poslechnout jsem ho nechtěl. Logan se ale nevzdával a pokoušel se se ve mně probudit pohyb šťouchnutím. Jenže já nechci, nemá to cenu, protestoval jsem v duchu. Nebýt toho šťouchnutí. Opatrně jsem začal vstávat na nohy. Zmateně jsem se rozhlížel kolem. Do závětří! Skvělá rada, do závětří! Nevidím žádné závětří, považoval jsem to, že zde není žádné závětří, za znamení Osudu. Takže mi je přece jen souzeno tu umrznout, mírně jsem se pousmál a užuž se zase svalil na zem. Jenže jsem cítil něco jako povinnost vůči Loganovi. Jak by bylo mně, kdybych se někoho rozhodl vzít na průzkum, a ten někdo by se rozhodl umřít, hm? Zavrtěl jsem hlavou. "Musíš uznat, že jsem se," ohlédl jsem se a pozoroval řeku. Vypadala ještě o něco špinavěji než v moment našeho příchodu, pravděpodobně díky tomu, že mě půlku téměř smetla. Chci to doříct? Už takhle je to špatné. Neměl jsem používat 'musíš'. Teď to působí, jako kdybych ho do něčeho nutil. "Předvedl," zazubil jsem se po chvíli váhání a v nitru doufal, že jsem nic nepokazil. Nebo alespoň ne tak moc, jak bych mohl. Chtěl jsem čekat, jaká bude reakce Logana, zajímala mě. Ale zároveň jsem nechtěl. Sklonil jsem hlavu a začal zkoumat zem. Mé tlapy se poté daly do trhaného pohybu a vydaly se – když už ne do závětří – alespoň na místo vzdálené od řeky. Zajímalo by mě, jak se dostanu zpátky. Přes řeku mě nikdo nedonutí.

// Pardon, víc už ze sebe dneska nedostanu. Prostě pátek. ^^'

// Kamenná pláž

Mělo mi na tom záležet. Nyní už ale bylo pozdě na změnu priorit, před námi protékala řeka. Kdybych ji přebrodil- ne, zamítl jsem tento nápad a musel se oklepat, poněvadž představa kombinace zimy a mokrého kožichu... zkrátka ne. Pozoroval jsem Logana, který řeku zdolal několika přesně plánovanými skoky. Na konci sice pochybil, ale to nevadilo. Stejně se mu to povedlo o tolik více, než by se to kdy povedlo mně, zoufale jsem o krůček couvl. Nemohu přece odejít a Logana tu nechat! Nebo mohu? Než jsem se však stihl rozhodnout, co bych měl dál dělat, Logan na mě vyzývavě křičel z druhého břehu, ať se předvedu. Nemohl bych předvést svůj útěk? Nemohl? s povzdechem jsem se přiblížil až nad hladinu řeky. Podíval jsem se, kdo se v ní odráží. Je to strach? zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Znovu jsem zkontroloval svou společnost na druhém břehu. Logan se zrovna zabýval čímsi, na co jsem již nedohlédl. A že to vidět chci!
Odhodlaně jsem vyskočil na první kámen, který byl opět slizký. Copak tu není nic jiného, než slizké kameny? zaúpěl jsem v duchu, pracně dodal svému tělu ztracenou rovnováhu a přeskočil na další. A další. Začíná mi to jít, koukej! zaradoval jsem se, když jsem se dostal na poslední kámen. S poměrně velkou jistotou jsem skočil vpřed. Nebyl čas na to, abych si uvědomil, že jsem si zvolil odlišnou cestu než Logan. Nyní jsem zaúpěl jaksi nahlas. Sice jsem se z půlky dostal na břeh, avšak druhá půlka se koupala v ledové vodě. Máchal jsem zběsile předníma, zarýval drápy do promrzlé země, za každou cenu jsem chtěl být na suchu. Povedlo se. Vyčerpaně jsem si lehl vedle řeky, hezky na promrzlou zem, aby mi bylo jo teplo. "Z-zima," zašeptal jsem a ani nemohl věnovat pořádnou pozornost všem těm nahlodaným stromům kolem.

Hádáš správně, mírně jsem přikývl na souhlas. Pousmál jsem se, když se na mě takhle zubil, nemohl jsem jinak. Taky mi bude ctí! cítil jsem, jak se ve mně probouzí ta radostná část, která by Logana následovala snad až na konec světa. Zatím, dodala ta část, která už nic takového zažít nechtěla. Nedopadne to dobře, zastavil jsem se a pozorval, jak z oblohy – která přes všechnu tmu nebyla pořádně vidět – padají vločky. Působily tak ladně... na rozdíl od slizkých kamenů, na kterých jsme sotva stáli. Dopadne to skvěle! znovu jsem svou tlamu stočil do úsměvu. Mělo vůbec cenu bojovat s něčím tak silným, jako byla ta část?
Pečlivě jsem pohledem prohledával Logana, jestli se na něm třeba neukáže nějaká nedokonalost již nyní, abych byl ušetřen toho, co dozajista přijde, ale ne. Neviděl jsem nic. Jen dvě velké jizvy na zádech. Jak se mu to mohlo stát? budil ve mně zvědavost. A spoustu jiných, často protichůdných pocitů, ale nyní opravdu převládala zvědavost. Možná se s někým porval, protože někomu ublížil, ozvala se ta část, která by se nejradši vydala úplně opačným směrem, než kam měl namířeno můj společník. Chudák Logan, kdo mu něco takového mohl udělat? Určitě si to nezasloužil! Svět je tak nefér... Pro jistotu jsem svůj zrak přesunul zase kamsi do prázdna, kamsi do slizu na kameni, který se Logan zrovna pokoušel překonat. Musel jsem ocenit, že mu to překonávání překážek dost šlo. Jdu za tebou, řekl jsem v hlavě tak nahlas, že to téměř mohlo býti vnímáno jako šepot. Téměř. S povzdechem jsem se vydal za Loganem, aniž by mi nějak zvlášť záleželo na tom, kam nás tlapy donesou.

// Bobří ostrov

K mému překvapení se nic nestalo. Žádná další pohroma. Že by byl dnešní limit již vyčerpán? To by bylo skutečně překvapující, chtěl jsem se pousmát, ale takové chování nebylo na místě, protože by to mohlo znamenat, že se směju jménu mé společnosti. Jen jsem mírně zamručel na souhlas a přemýšlel. Vypadám, jako že se bojím? Já se nebojím tebe teď, to si nerozumíme, přál jsem si, aby mé myšlenky byly slyšet, já se bojím tebe pak. Když jsem mu to neslyšně vysvětlil, věnoval jsem část svých myšlenkových pochodů jeho jménu. Logan, Logan, Logan, pracně jsem jméno ukotvil ve své paměti. Začínal jsem být celkem rád, že jsem Logana potkal. Nejen kvůli tomu, že jsem byl sám celou věčnost, ale něco na něm bylo příjemného. Nemohl jsem se ubránit mírnému úsměvu. Takže jsme tu zase? moje mysl chtěla protestovat, věděla, že dříve či později to bude jen další jizvička na mé nebohoučké dušince. Chtěl jsem na sebe zavrčet. Chtěl jsem se zastavit. Chtěl jsem, abych toho nechal. Ale zároveň jsem nechtěl. "Therion," přikývl jsem, abych se tak mohl vyhnout "těší mě". Nebude mě těšit, ozvalo se kdesi v mé hlavě, ale má hlava měla smůlu. Byl jsem příliš dlouho sám na to, abych nechtěl kamaráda. Narovnal jsem hruď, aby to – když už nic jiného – alespoň jako hrdost vypadalo. A nebojím se tě. Ne nyní, vyzývavě jsem se zamračil a hned na to se usmál.
Vše přestávalo vypadat tak hrozně, jako to vypadalo na začátku. Až na sliz a kameny, ty dál působily mizerně. Nemohli bychom se někam přesunout? zadíval jsem se tázavě na Logana. Očekával jsem od něj, že mi bude číst myšlenky, když už znal mé jméno. Nikdy jsem tu nebyl, omluvně jsem se zase nahrbil a rádoby hrdost byla ta tam. Byl jsem to zase jen já, čekav na to, až mě Logan dovede někam, kde bude lépe. A změnit krapet místo bychom teda taky mohli.

A přeci jsem byl dobrý. Dneska jsem se po dlouhé době setkal s cizím vlkem... a ještě dneska se mi povedlo mu ublížit. Nikdy bych neřekl, že mé zkoumání okolí může způsobit takové gymnastické výkony, ale stalo se. Zatímco já na něj zíral věru tupě – už ani nevím, proč jsem se rozhodl udělat takový první dojem –, on si mě pohledem snad i měřil. Jako kdyby nebylo jasné, že jsi vyšší, zadíval jsem se mu tázavě do očí. Tvojí-ironii-nerozumím, pokoušel jsem se mu svým pohledem vštípit do hlavy, s nejvyšší pravděpodobností se však jednalo o pokus neúspěšný. Takže mám doopravdy pozdravit? Ale co když nechci? Jen jsem koukal a způsobilo to... kotoul? Co by se stalo, kdybych promluvil? odvrátil jsem zrak kamsi za všechny ty slizké kameny. Sám už moc nevím, jak zním, pomalu jsem zavřel oči. Kdybych občas zaklel, možná... mírně jsem zavrtěl hlavou a oči opět otevřel, dál jsem svůj pohled ale věnoval vzdálenému prázdnu. Taktéž zdravím, připravil jsem si odpověď a čekal na tu chvilku, kde ze sebe tato slova budu moct vyhnat. Nebyl jsem si jistý, jestli se chci slyšet. Nemám na sebe náladu, snažil jsem se sám sobě zdravení rozmlouvat pomocí kvalitních argumentů. Ale ani ty nic nezvládly. Vrátil jsem svůj pohled na pískáče. "Taktéž," přešlápl jsem, abych si získal alespoň drobný moment na rozmyšlení, zda přidávat i to druhé slovo, které cizinec osobně vyslovil tak... káravě. Věděl jsem, že já káravě nezněl. Kdo ví, jestli jsem vůbec nějak zněl, vlastní hlas jsem dokázal vnímat jen jako cosi zlomeného, chrapotivého, něčeho, co by radši nemělo opouštět mou tlamu. "Zdravím," špitl jsem a radši se i uklonil, pro případ, že by si cizinec potrpěl na vychování.

// Tajga

Ať jsem se snažil sebevíc, zdálo se, že v této krajině nejde před vlčí společností utéct. S povzdechem jsem pozoroval tečku zbarvenou do pískového odstínu, která se nelítostně přibližovala. Spíše já se přibližoval k ní, protože to mé tlapy byly v pohybu, jenže proč bych něco takového měl dávat za vinu sobě? Já se mám přece vinit za horší věci než pískové tečky, povzbudivě se ozval hlásek v mé hlavě. Jak jsem již zmínil, tečka se přibližovala. Na moment jsem se zastavil – a tudíž se zastavila i tečka – a rozhlédl se, zda-li by přece jen nešlo někudy uniknout. Nebylo to tak, že bych se stranil společnosti, stranil jsem se toho, co by mi společnost mohla udělat. Zase. A zase. A zase. Proč?
Protože jsem hloupý, přiznal jsem si a pokračoval dál, vstříc prvnímu vlkovi, kterému se neschovám za strom. Minimálně už kvůli tomu, že zde žádné stromy nerostly. Toto místo má hodně nedostatků, zamračil jsem se na kámen, který vypadal, že je pokrytý ještě o něco větší vrstvou slizu než ty ostatní, a pečlivě ho obešel. Ale pořád lepší než já, pousmál jsem se nad tím, jak jsem sám sebe shazoval. Alespoň něco mi celkem jde. Když už nic jiného... konečně jsem odpoutal své oči od kamenů, které svou slizovatostí připomínaly mou osobnost, a zadíval se na vlka před sebou. Teď jako tečka nepůsobíš, oznámil jsem mu v duchu, ale neopovažoval jsem se promluvit jako první. Pískový vlk působil mladě, dokonce mi připomínal Wenttua – protože jsem opustil svou minulost, abych ji porovnával s každým, koho tu potkám –, ale byl o dost vyšší. Bez úvahy jsem došel k tomu, že znepřátelit si ho by mohla být chyba. Jako kdyby znepřátelení někdy chybou nebylo, zavrčel jsem na sebe, protože jsem se bál, že by vlk-netečka mohl mé ne příliš vzdělané myšlenky slyšet. Nasadil jsem svůj nejtupější výraz a trpělivě vyčkával, co se bude dít dál.

Nevšiml, s velkou úlevou jsem si oddychl. Nejspíš jsem ještě nebyl připravený na společnost. I když tohle je první vlk, kterého vidím za poslední... přimhouřil jsem oči a mírně se zamračil nad tím, že bych měl nyní něco počítat, za poslední věčnost? Přibližně? Zavrtěl jsem hlavou. I přesto jsem chtěl vlka před sebou opustit. Opustit, to slovo se mi nezamlouvalo, vyjadřovalo bolest. Jenže někomu, koho neznám, přeci bolest způsobit nemohu, nebo ano? Stále jsem se neodvažoval ani pohnout, dokud vlk neodběhl o něco dál. Nemohu, uzavřel jsem, i když jsem si nebyl ani jistý, zda se nemohu pohnout, nebo nemohu ublížit onomu vlkovi. Prostě nemohu, zopakoval jsem si znovu, ať už to znamenalo cokoliv. Neopustím ho, nemohu ho opustit. Jednoduše se jen, udělal jsem drobný krůček zpátky, vzdálím.
Opatrně jsem tento pohyb několikrát zopakoval, dokud jsem neměl skutečnou jistotu, že to neupoutá vlkovu pozornost. Nejspíš je taky ve vlastním světě, naposledy jsem se za ním ohlédl a tiše se vydal na útěk.

// Kamenná pláž

// Tundra

Pousmál jsem se na své tlapy, když jsem byl svědkem toho, jak mě konečně dostaly pryč od sněhu. Vítr zde také nebyl a srst pomalu začala rozmrzat. Ale to ještě neznamená, že se obrací k lepšímu úplně všechno, připomněl jsem si, jako kdybych chtěl varovat sám sebe před sklonem k pozitivnímu myšlení. Ne že by mi varování někdy pomohlo.
Do čumáku, který se ještě částečně léčil ze zákeřných bodanců ledu, se mi vetřel cizí pach. Zpozorněl jsem. Ušel jsem ještě pár kroků, než jsem se zastavil a zpoza stromu pozoroval vlka, kterému onen pach náležel. Byl černošedý, s trochou představivosti by připomínal Nokta. Zelené oči ovšem prozrazovaly, že se o Nokta nejedná. A nikdy jednat nebude, dodal jsem kriticky a přešlápl na místě. Omylem jsem tak na sebe díky jakési větvičce upozornil. Výtečně. Jestli si mě doposud nevšiml, pro jistotu jsem se přikrčil, tak teď jistě ano.