Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Mahtaë

Zdvihl jsem svou hlavu až tehdy, kdy Izar oznámil, že jsme na místě. Je tu příjemně chladno, je tu... rozhlížel jsem se kolem sebe a omylem zavadil pohledem o Izara, hezky. Sklopil jsem oči a posadil se, abych nepůsobil přehnaně křečovitě. Pokoušel jsem se si ho zkoumavě neprohlížet, zoufale jsem usiloval o to, aby se můj zrak věnoval pouze jedinému stáblu trávy. Měl by si odpočinout. Všechen odpočinek jsem mu tehdy sebral. A z nějakého neznámého důvodu ho to nezastavilo, aby mi dával šance. A aby mě s sebou vzal až sem. Mohl... mohl se mě zbavit. Ale neudělal to. Možná že- hrábl jsem tlapou do země, abych odvedl myšlenky jinam. Nestál jsem o další zbytečné naděje.Možná to není naděje. Možná tomu tak prostě je, možná- možná tomu tak jednou bude a- nevědomky jsem koukal přímo do malého prázdna, které jsem si před sebou vykopal. Budeme přátelé. Možná.
Zpozorněl jsem, když mne oslovil jménem, které mi nenáleželo. Nejsem dostatečně důležitý na to, aby si mé jméno zapamatoval. Nikdy jsem nebyl takhle důležitý, ale- zmateně jsem chvíli očima pátral po okolí, jestli přece jen poblíž není nějaký Theo, kterému by byla Izarova slova věnována. Proč by na mě taky mluvil? Vždyť... náhle mnou projela lež, ze které jsem chtěl vlastní vírou vytvořit pravdu, třeba je 'Theo' má přezdívka. Říká mi tak jen on, protože jsem pro něj něco důležitějšího a- znovu jsem sebou trhl, když jsem si uvědomil, že se očekává má odpověď. Opakoval jsem si to, co řekl. Chtěl jsem mu věřit, ale zároveň jsem se obával, že se za tím vším skrývá lhostejnost, kterou by – zase a znovu – část mě nepřežila. "Já..." začal jsem, aniž bych měl alespoň zanedbatelné ponětí o tom, co hodlám svému společníkovi sdělit. Vždyť jsem si ani nebyl jistý, zda mu vůbec něco sdělit chci. "Měl jsem... mám..." zavrtěl jsem hlavou. Nepotřebuji lítost. Nepotřebuji mluvit. Nepotřebuji nic. "Jsem z..." zkusil jsem tedy vyprávět o své bývalé smečce, avšak opět neúspěšně. "Nikdy si nejsem ničím jistý," uzavřel jsem svou řeč a tím nejspíš i sebe. Nepřál jsem si, abych takhle začal a skončil, na druhou stranu, co jsem mu měl ještě říct? Nic nebylo důležité. Nic, co se týkalo mne. Až na Nokta. "A..." poněkud odvážně jsem se podíval na Izara, "co ty?"

Náhle bylo po dešti. Mračna odešla do vzdáleného kamsi a jediné, co zbylo na obloze, bylo neúprosné slunce. Nepovedlo se jim nás utopit, naposledy jsem se podíval na rozvodněnou řeku, snad shoříme. Odvrátil jsem zrak směrem k Izarovi, abych – při nejlepším nepozorovaně – zkontroloval, zda se na něm neusídlily plamínky. Byla to sice hloupá výmluva, které bych nikdy nedokázal uvěřit, na druhou stranu jsem chtěl dosáhnout pocitu, že žádné výmluvy – ani ty úplně nejhloupější – nepotřebuji. Chtěl jsem se jen na chvíli podívat. Zjistit, jakou má náladu, aniž bych musel promluvit. Na okamžik. Bez výmluv. A i když mi něco naznačovalo, že po mně Izar žádnou výmluvu chtít nebude, potřeboval jsem ji. Potřeboval jsem ji alespoň pro sebe. Jen zkontroluji, že nehoří... povzdechl jsem nad vlastní hloupostí a doufal, že mé myšlenky nikdo neslyší.
Ó, jakým překvapením pro mne byla nehořlavost Izarova. Během svého letmého průzkumu jsem také vypozoroval, že ryba, kterou Izar před pár momenty za mé – naprosto zbytečné a dost možná (rozhodně) i přitěžující – pomoci ulovil, byla snězena. Pečlivě jsem předstíral, že je na mých tlapách něco fascinujícího – a že to bylo věru složité, kombinovat slovo 'fascinující' zrovna se mnou –, a zaujatě na ně koukal, když Izar zmínil slunce ničící jeho překrásné zbarvení. Mírně jsem přikývl. Rozhodně bychom si měli najít úkryt. Nebo jen on? Já... v rozpacích jsem se rozhlédl, já... Zoufale jsem se pokoušel zatlačit všechny zoufalé myšlenky – mimo oné myšlenky na zoufalé pokoušení, samozřejmě – někam dozadu, někam, kam bych na ně nedosáhl. Nechtěl jsem na ně dosáhnout. Nechtěl jsem přemýšlet nad něčím tak zbytečným, jako jsem já. Protože když jsem byl zbytečný, jak zbytečné myšlenky na mne byly? A co teprve, když jsem strůjcem těchto zbytečných myšlenek na zbytečného byl já, onen zbytečný? Ze všech sil jsem usiloval o to, abych se dobrovolně nepouštěl do vod, které mne nejradši potkají až na jejich dnu. Já přece... Nutkání zavrtět prudce hlavou. Tak náročné mu odolat. Ale on je tady. Izar by to viděl a myslel by si- Osvobození od kolovrátku. Opět se ozval hlas mého společníka, tentokrát naladěn... jinak. Působilo to, jako kdyby odhodil svou rádo by pyšnou masku a byl takový, jaký jsem si myslel, že je. Alespoň na chvíli. "U-h," s nepatrným úsměvem jsem broukl a následoval ho.

// Křišťálový lesík

Pokusil jsem se působit šťastně, když jsem spatřil, že se Izarovi – samozřejmě a nepřekvapivě – podařilo rybu ulovit. Kdo ví, jestli mnou byla nahnaná... určitě ne. Izar to zvládl i beze mě. Kam by taky dospěl, kdyby se musel spoléhat na mé schopnosti. S poněkud křečovitým úsměvem jsem na něj přikývl a pomalu vylezl z vody. Z vody, ve které mě nebylo potřeba. Zvládl to sám. A já nezvládl ani ten jednoduchý úkol, který jsem zvládnout mohl. Podle jeho slov, neopovažoval jsem se na Izara pohlédnout, obával jsem se, že by dokázal rozpoznat, že si myslím, jak se zmýlil. Možná mi lhal, aby mne povzbudil. Jistě mi jen lhal, aby mne povzbudil. Měl jsem si to uvědomit dříve. Jenže co bych dělal pak? obrátil jsem se k řece a sledoval, jak si pokojně teče kamsi do dáli. Kdyby to byla lež, tak... kdybych věděl, že to byla lež, mohl jsem... zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem tak neschopný, že jsem nemohl dělat nic.
A to je se mnou naštěstí Izar, snažil jsem si uštědřit nějaká pozitivní slova, což se mi – přirozeně, jako všechno ostatní – nepovedlo. Splatil jsem mu tímto dluh? Je najedený. Odejde? Nechá mě tu? cítil jsem, jak se mi zrychluje dech, jako kdyby se chtěl vyrovnat tempu proudění řeky. Proč by mě tu nenechával? Nebo lépe: proč by mě měl brát s sebou, ať už jde kamkoliv? Sám to řekl. Jsou vlci, kteří za to prostě nestojí. Zvláštní bušení kdesi ve mně mi naznačovalo, že jsem právě vyhrál závod s vodou před sebou. Tak moc jsem si přál, abych se uklidnil, jenže abych se uklidnil, potřeboval jsem si být jistý. A já nechtěl si být jistý, aby to nedopadlo jako minule, jako předminule, jako... vždy.
Již nějakou dobu jsem hleděl na řeku, ale teprve nyní mi došlo, jak zlověstně šedá je, již nějakou dobu jsem cítil, jak vítr nemilosrdně pročesává mou srst. Udeřilo mě nejprve pár kapek, poté několik... a náhle jsem přes závoj, který tak znenadání upletly, téměř neviděl. "Pr-" přerušil jsem se. Z části díky tomu, že jsem byl přesvědčený o tom, že mě Izar nezaslechne, a z části proto, že mi připadalo urážlivé oznamovat Izarovi něco tak zjevného, jako že prší. Úkryt. Možná, kdybychom se vrátili do- s ním vlastně Izar nechce mít nic společného. A navíc, můžu jít s ním? tázavě jsem se rozhlédl a chtěl vidět alespoň náznak jeho myšlenek. Nakonec mi stačilo, že jsem viděl – nejspíš – jeho siluetu.

// Smrkový les

Neshledal jsem to, že Izar musel svou odpověď pečlivě promyslet, nijak překvapivým. Pokoušel jsem se dál upírat svůj zrak na své tlapy, kamsi do země, kde bych nebyl na obtíž, jenže mě stále cosi lákalo, aby Izarova reakce nebyla pouze vyslechnuta, ale i viděna. Se vší svou dostupnou nenápadností jsem po očku sledoval, jak se tváří. Tolik zmatku, vrátil jsem se pohledem k neurčitému místu pod sebou, kam patřil, a doufal, že má myšlenka nebyla příliš hlasitá. Proč jsem se vůbec zeptal? Tak hloupě. Mohl jsem mlčet. Nejen mohl, měl. Kdybych mlčel, nedohnal bych Izara k... mírně jsem pozdvihl hlavu, abych lépe slyšel jeho slova. Tomuhle.
Neopovažoval jsem se namítat, že na mou otázku neodpověděl. Nebo ano? V duchu jsem si vybavil to, co řekl. Ani s těmi, kterým nezáleží na tobě, zopakoval jsem po něm a měl pocit, že už nyní se mi útržky jeho řeči vrývají do paměti. Odpověděl. Usiloval jsem o to, abych se k tomuto tématu nevracel, abych neuvažoval dál. Částečně fascinovaný tím, jak — jako největší hlupák — občas dokážu být přemýšlivý, jsem nemohl přestat. V mysli se mi honilo tolik myšlenek, nabýval jsem pocitu, že se v nich utopím. Až najednou vše skončilo a byla tu jen jediná myšlenka, která měla vždy navrch. Omlouvám se.
Nespočetněkrát jsem se omluvil, než můj společník opět promluvil. S úlevou jsem zjistil, že se jeho zmatený výraz proměnil v cosi... v cosi odhodlaného lovit ryby. Jednoduchý úkol, který bych mohl zvládnout, mírně jsem přikývl na znamení, že rozumím, a taktéž jsem vstoupil do vody. Nedivím se, že mi dal 'jednoduchý úkol, který bych mohl zvládnout', snažil jsem se vzdorovat vlastnímu zklamání. Já přece nebyl zklamaný. Souhlasil jsem s ním. Samozřejmě, že jsem s ním souhlasil, ale přesto... To nemohl předstírat, že mám na víc, alespoň o malinko déle? Chvíli jsem šel proti proudu řeky. Na druhou stranu, proč by měl? téměř mechanicky jsem činil cosi, co by se dalo nejspíše považovat za ubohé nahánění ryb. Sám jsem nevěděl, co dělám, ale zdálo se, že nějaké výsledky to přináší. Rybí výsledky na Izarův hlad.

// Armanské hory

Následoval jsem Izara a jen pramálo se soustředil na to, kudy zrovna probíháme. Jediné, čemu jsem skutečně věnoval své soustředění, bylo, abych Izara svou přítomností neurazil, abych onu před chvílí přijatou druhou šanci nezneuctil, abych nikomu nedal najevo, kolik pohoršení-tvorného materiálu se ve mně skrývá. Ne že by se mu to skrývání dařilo, podpořil jsem se vlídnými slovy a jako stín doprovázel svého společníka, který se rozmluvil o oné krajině, již jsem sotva zahlédl, i když byla všude kolem mne.
Jakmile zmínil, že se jedná o jeho rodné místo, začal jsem se rozhlížet kolem, doufal jsem, že tu bude cosi... zázračného. Krásného. Nebo že bude ve vzduchu cítit nostalgie. V Izarově případě i patřičná hrdost na rod, na smečku... jenže ono nic. Toto místo bylo opuštěné, prázdné, a to jediné, co ve vzduchu zbylo, byl Izarův hlas, jenž potvrzoval, že se mé oči nemýlí. Přesto mi připadalo zvláštní, že uznal, že jeho rodina k "ničemným ubožákům" nemá tak daleko. Možná mé daleko je kratší než jeho, zkoumal jsem pohledem jehličí pod svými tlapami a uvažoval, co vůbec Izarovo daleko znamenalo. Jenže na tom nakonec vůbec nezáleželo, protože vyřkl ještě něco důležitějšího. Nehodlá se k nikomu hlásit? vzhlédl jsem a pokoušel se prokouknout jeho pyšnou masku. K nikomu? Vždyť... postupně jsem sbíral odvahu na to, abych mu položil otázku. Nebyl jsem si jistý, zda je ode mne vhodné, abych se takhle ptal. A ještě méně jistý jsem si byl svým přesvědčením, že Izarova pyšnost je pouze maska. Ano, bylo to přesvědčení, ale já nevěděl, jestli se někdy přesvědčím o jeho pravdivosti. Nemohl jsem si přeci dovolit přikráčet k vlkovi, kterého se mi již několikrát povedlo... co vlastně? Kolik jsem toho stihl zkazit? To máme toho zajíce, probuzení, kdo ví, co se stane, až zase promluvím... nemohl jsem k němu přikráčet a říct mu "Hele, Izare, já věřím, že se za tu pýchu jen schováváš, je to pravda? Mohl bys mi to říct, když se tak důvěrně známe, no ne?" Zakňučel jsem nad tím, jak jsem se ve své hlavě vyjádřil, už jen představa samotná mi připadala až děsivě opovážlivá. Rozhodl jsem se, že se ho takto nikdy nezeptám, že se nikdy nezmíním o jeho pýše. Ani pyšný není. Nevěřím, že by byl, doběhl jsem k Izarovi, který pochopitelně chtěl pryč z tohohle místa. Nehlásit se k nikomu? Nemohu bez reakce zanechat něco tak- "Nepřipadáš si pak..." nadechl jsem se a vzpomínal na to slovo, které jsem chtěl použít, "osaměle?"

// Řeka Mahtaë

A skutečně, má inteligence spasena nebyla. Ať jsem se již snažil sebevíc – nebo se tak aspoň snažil působit –, všechna má moudra a všechno, co se mě týkalo, přirozeně zklamalo. Neodvažoval jsem se svým zrakem opouštět zemi, sotva jsem nacházel odvahu na to, abych si vyslechl, co špatného jsem učinil. Pohoršil jsem Izara, dál jsem provinile koukal kamsi dolů, dopustil jsem se velké chyby. V hlavě mi zněla jeho slova, slova, která bych za jistých okolností označil za vyčítavá, avšak nyní jsem to nepovažoval za vhodné. Nemohou to být výčitky, když je to pravda, pomalu jsem se pohledem přesunul k tělu, které kdysi náleželo zajíci, k tomu tělu, které mělo Izara a mne usmířit. Proč jsem si myslel, že by mrtvola mohla být symbolem míru? Proč sis to myslel ty? svou otázkou jsem měl namířeno na všechno, co jsem neviděl. Na nejmocnějšího vlka a na... velkou chybu? Pohoršení? sebe.
Sice jsem viděl svou kořist, jež svou zbytečností nešla přehlédnout, avšak připadal jsem si slepě. Slepě a němě, ztraceně. Nejradši bych se rozloučil i se sluchem, který byl napadán Izarovým hlasem. Nechtěl jsem poslechnout jeho rozkaz, nechtěl jsem jíst "tu nebohou žvejkanici". Jenže jsem stihl vytvořit tolik chyb a zklamání, že na tom, co jsem nechtěl, vůbec nezáleželo. S povzdechem jsem se jal sníst svůj omyl. Pozitivní je, že mne bude doprovázet alespoň někdo, pokoušel jsem se radostně přivítat další hanbu, jež se bude schovávat v mém stínu a za mými zády mi dělat věčnou – nikoliv však vděčnou – společnici.
Ke konci své hostiny jsem byl rád za to, že jsem se přeci jen sluchu nezbavil. Ačkoliv všechno, co Izar vyřkl, se nějak zabodlo do mé srsti a provrtalo až do mé hlavy, nakonec tu byla jedna věc. Šance. Šance na další pohoršení, dodala má mysl a já se téměř rozhodl zůstat na místě, nepřijmout šanci a vzdát se. Téměř.

// Erynijský les

// Ageronský les

S tlamou plnou čehosi, co kdysi bývalo zajíc, jsem zdolal onu – na druhý pokus o pramálo snadnější – cestu. Uvidíme, co dál, zopakoval jsem si, abych se i v posledních momentech donutil pokračovat dál a nerozhodl se otočit se od Izara, jít zpátky do toho lesa, se kterým jsem se tentokrát již ani nerozloučil – pročpak asi? –, položit na zem bezcenné tělo a hned vedle něj tělo zajícovo. Ožil bych dříve já, nebo ten zajíc? I když jsem si nechtěl nijak věřit a nechtěl jsem život vnímat jako výhru, věděl jsem, že bych zápas s mrtvým tělem vyhrál. Alespoň doposud to tak vypadalo.
S povzdechem jsem odehnal myšlenky na vítězství s prohrou jako hlavní cenou a tiše došel až k Izarovi, jenž ležel nehybně v trávě. Opatrně jsem umístil to, co kdysi náleželo zajíci, vedle nejmocnějšího vlka. Chvíli jsem uvažoval, zda bych mu neměl pokynout, zda bych neměl vyslovit "Na" nebo jiné zvláštní slovo, avšak i tyto úvahy byly zahnány povzdechem. Izar nepatří k těm, kteří by měli dostávat pokyny, vysvětlil jsem sám sobě, i když jsem tušil, že ani takovéto moudro mou inteligenci nespasí, a lehl si po vzoru Izara poblíž.

// Armanské hory

Nikdy bych nečekal, že mé loučení pozbyde tak rychle smyslu. Procházel jsem lesem, který se za dobu mé nepřítomnosti – překvapivě – vůbec nezměnil. Zato já? Cítil jsem tu drobnou změnu, ten nepatrný pohnutek, který se odehrál kdesi ve mně. Když jsem odsud před pár chvílemi odcházel – a myslel si, že je tomu tak naposledy, protože se již nikdy nevrátím –, byl jsem... jiný. Stejně jiný jako vždy, zopakoval jsem si v hlavě a nejspíš se tak pokoušel sám sobě vysvětlit, že jsem se nezměnil jinak, než jsem se měnil vždy. Změna, která již nemění, pousmál jsem se nad celou tou situací. Potřeboval jsem změnu ve změně. Už mnohokrát jsem byl přesvědčený o tom, že jsem změny ve změně dosáhl, avšak... mýlil jsem se. Opět a opět.
S úvahou – jež byla hlubší než mé svědomí –, že pokud budu pokračovat, nic neulovím, jsem svůj pohled odpoutal od země a snažil se přijít na snadnou kořist. Štěstí, tiše jsem se zaradoval, když jsem poblíž zahlédl bezstarostně se pasoucího zajíce. Než si mne stačil povšimout, skočil jsem po něm. Než stačil vydat jediné hlásky, byl sevřený v mé tlamě. Bez starostí až do konce, závistivě jsem pozoroval bezvládné tělo, které mělo vládu. Mělo mě.
A já rozhodnul, že se vydáme za Izarem, kterému jsem to zkrátka dlužil. To sice nebyla zajícova chyba, ale... svět není fér.

// Armanské hory

Opět jsem se nezachoval správně. Onen vlk, Izar II. z mocného rodu Assassinů, mě zvláštním způsobem požádal o to, abych se představil, pokud hodlám být v jeho blízkosti. Polekaně jsem se na něj podíval. Představit se! To přeci nebude potřeba, nemám důležité jméno a jsem ještě méně důležitý než to jméno. Není jediný důvod, proč bych se měl- "Therion," dostal jsem ze sebe své jméno a doufal, že to jako představení postačí. Mohl jsem sice přidat spoustu slov, ale... kdo je potřeboval. Kdo potřeboval mne? Kdo potřeboval nepotřebného vlka říkajícího nepotřebná slova.
Je i Izar nepotřebný? pozoroval jsem vlka, který hovořil o tom, že je nejmocnějším jedincem Assassinů, o tom, že si s ním není radno zahrávat. Z toho, co právě vyřkl, bych měl nejspíš usoudit, že se jedná o někoho velmi důležitého a potřebného, o někoho, bez koho se onen veleslavný rod, o kterém jsem nikdy neslyšel, nemůže ani nazývat rodem. Ale usoudil jsem o něm přesný opak. Proč by někdo důležitý trávil čas s někým, jako jsem já? A proč by celý čas zabral vyprávěním o své důležitosti? nejradši bych dál rozebíral, zda je Izar důležitý, ale musel jsem vykonat – paradoxně – něco důležitějšího. "Odpusť," špitl jsem a přijal další výčitku do sbírky. Nechtěl jsem nikoho budit, vrátil jsem se omluvným pohledem zpátky k zemi. Div jsem radostí nevyskočil, když se k mému – jak pravil Izar II., nejmocnější jedinec z mocného rodu Assassinů, – uňafnutému uchu dostalo oznámení, že mi vlk pro tentokrát odpouští. Ovšem jen pod podmínkou, že mu seženu něco k jídlu. Nejprve jsem chtěl alespoň ve své hlavě něco namítnout, nějak dát sám sobě najevo, že nejsem prázdná nádoba, která slouží ostatním, ale... po nějaké době, co Izar jmenoval rozumné argumenty, jsem si uvědomil, že mu opravdu tuto drobnou laskavost dlužím. Navíc začíná být milejší! pousmál jsem se na vlka, jenž by se za nějakou dobu mohl stát mým přítelem, a rozeběhl se zpátky do lesa, abych nalezl zajíce schopného nás usmířit.

// Ageronský les

// Ageronský les

Běžel jsem pryč. Pryč z toho lesa, kde nebyl ten, kdo tam být měl. Logan, znovu se mi v hlavě vynořilo jeho jméno. Nemohu mu to vyčítat. Nemohu se tomu ani divit. Nemohu- zavrčel jsem. Tohle by snad stačilo, ne? Dost. Už dost, rozkázal jsem si a abych se zbavil všech myšlenek – nebo spíš toho těla, které ty myšlenky musí poslouchat – rozeběhl jsem se do kopců. Doufal jsem, že když budu běžet dostatečně dlouho, padnu vyčerpáním a... umrznu tady? Je tady docela zima.
Vyběhl jsem na první kopec, vyčerpání jsem měl v patách. Pořád ho ale nebyl dostatek, abych mohl padnout a... cokoliv se stane potom. Stál jsem a rozhlížel se. Tůňka, spatřil jsem ji a málem z toho měl radost. Téměř s úsměvem jsem k ní pomalu došel, naklonil se nad ni a tentokrát zcela bez zkoumání toho, co se v ní odráží, se napil. Chladná voda mne přinutila, abych se usmál. Nechat mne se napít byl snad jediný dobrý skutek, který pro mne tato země vykonala. Zatím, dodal jsem s nadějí, které do mě nejspíš vstoupila s vodou, protože co jsem věděl, žádnou už jsem u sebe mít nemohl. Nebo snad ano? ozvalo se zase to nadějné já, jako kdyby toužilo po tom, abych uznal, že nikdy nemohu úplně ztratit naději. Hlouposti, otočil jsem se zády k tůňce, která mě dosti zklamala, protože místo toho, aby mé naděje utopila, je jen zalila, a zahlédl vlka. Třeba je přátelský, zahalila se má mysl do závoje naivity a já, jelikož jsem ho pozoroval již příliš dlouho na to, abych utekl, se mu vydal vstříc. Tiše jsem se posadil naproti němu a nepatrně kývl na pozdrav. Nebo taky ne, zrak jsem ukotvil kdesi na zemi a čekal, co se stane.

Jak ubíhaly dlouhé momenty, které jsme trávili s Loganem v tichu, začínal jsem pochybovat o tom, zda nakonec slabý zajíc nezbaví života mne. Tázavým pohledem jsem prohledával svého společníka. Ne, myslím, že by mu to nevadilo. Nevidím jediný důvod, proč by mu to neudělalo radost, zavřel jsem oči a pokoušel se klidně dýchat. Představoval jsem si, jak vzduch nutí mou mysl, aby uvažovala jinak. Já ji nutil, aby uvažovala jinak. Chtěl jsem být naivní. Chtěl jsem, aby na mé naivitě nebylo nic naivního. Loganovi na mně záleží. Samozřejmě, že mu na mně záleží. Nechtěl by, abych, otevřel jsem pozvolna oči, odešel.
Následoval jsem Logana, který se již plížil trávou. Nejprve jsem k němu chtěl být co nejblíže, ale bolelo to. Bolelo se smířit s tím, že pro něj ani neexistuji, že jsem pro něj nikdo. Možná pro něj přeci jen někdo jsem, povzdechl jsem si, někdo, koho nechá za sebou. Nepřekvapilo mne, že se to po krátké době stalo skutečností. Po krátké době od mé myšlenky se Logan rozeběhl a já si uvědomil, že bych měl zůstat tam, kde jsem. Neměl bych za ním chodit. Neměl bych ho následovat. Ale neměl bych ani zůstat, problesklo mi hlavou a já věděl, že musím odejít. Nejen že bych neměl zůstávat, z jakéhosi důvodu jsem ani nesměl. "Na viděnou," popřál jsem do prázdného lesa, který způsobil – spíše učinil proveditelným – ono rozdělení mezi mnou a Loganem. Přál jsem si tato slova věnovat i Loganovi, jenže pro něj by se jednalo spíše o kletbu, nežli o přání. S dalším povzdechem jsem se vydal do neznáma.

// Armanské hory

Proč milovat zrovna mě?

Proč milovat zrovna mě?
To nevím já osobně.
Nejsem hezký, nejsem hodný,
k tomu celkem nerozhodný.

Kdyby se snad někdo našel–
nenajde se, dřív bych pošel.
Kdyby někdo na krátko–
pomož mu, ó, oprátko!

Nesnesl bych druhé vlky,
ukradnou mi tě ty straky.
Věrnost je mou předností!
Uteč před ní do klestí.

Taky zvládám dobře mlčet,
srdcí mám snad správný počet...
Tudíž... Jistěže jsem vhodný pro lásku!
Lásku někoho, jehož život je tak jako tak na vlásku.

Logan mi oznámil, že má také bratra. To samo o sobě nebylo nijak překvapivé. Je také ztracený? zadíval jsem se na Logana. Nebo jsi ty ten ztracený? Pravdou nejspíš bylo, že jsme se ztratili všichni. Můj bratr se ztratil, Logan byl ztracený hladem a já? Já byl ztracený snad od prvního nadechnutí. Otázkou bylo, jestli mělo cenu hledat, když jsem nevěděl co, nevěděl jsem koho. Sebe? Ne, děkuji, ušklíbl jsem se nad stínem, kterým jsem byl, na stín, který mě vždy pronásledoval. Lásku? Větší kýč by tam nebyl? zavrtěl jsem hlavou a zadíval se do země. Pořád jsem příliš nerozuměl tomu, jak jedna má část ví, že se jedná jen o kýč, a ta druhá ho chce. Proč chtít něčemu rozumět? pozdvihl jsem pohled, abych náhodou plochu, po které jsem již tak dlouho putoval, neopotřeboval. Můj zrak opět spočinul na hladovém Loganovi. Lovec, v hlavě se mi ozvalo ono slovo, slovo, které vyvolalo tesk po domově. Tesk, který měl zůstat skrytý, stejně jako cesta zpět. "Nejsem špatný," prohlásil jsem a sám byl udiven svou sebejistotou. "Lovec," dodal jsem, aby mě nikdo nemohl nařknout ze lži. Právě v ten moment bych uvítal, kdyby se všechny mé myšlenky seběhly k lovu, kdyby byly jen tak jednoduché, jak být mohou, avšak ony se rozhodly být složité. Tak složité. Padlo na mě vyčerpání, přemýšlel jsem již dlouho a příliš. A zbytečně. Nepamatoval jsem si jediný okamžik, kdy by se některá z myšlenek projevila jako užitečná. A když ne užitečná, tak alespoň šťastná. Jistě nějaká byla, ale k čemu byla, pokud jsem si ji nepamatoval? "Většinou," přidal jsem ke svému vyjádření ještě jeden dodatek, jenž měl naznačit mé náhlé vyčerpání, měl naznačit to, že jsem schopný zbavit života pouze slabého zajíce.

Logan. Nedokázal jsem si představit, jaké by to bylo bez něj. Nedokázal jsem si představit vůbec nic. Nedokázal jsem nic vnímat. Nic než les, který zdánlivě přicházel o své světlo, ale to nejsvětlejší, to nejčistší, to v něm stále zůstalo. Logan. Netvářil se nijak nadšeně – a já moc dobře věděl, kvůli komu, protože jsem byl strašně chytrý vlk, jehož vědomostí by si měl každý vážit –, jenže v jeho očích bylo stále něco víc, cosi, na co jsem věřil, aniž bych potřeboval doopravdy vědět, o co se jedná. Jeho hlas celý zevnějšek ještě vylepšoval, protože se dal považovat za projev vnitřku. Jeho hlas, mírně jsem se probudil z transu. Jen tebe, přikývl jsem a pokusil se si do vzpomínek uložit ten způsob, jakým vyřkl "tebe", jako kdyby to bylo to největší tajemství, jaké jsem kdy mohl mít. A jaké kdy mít budu. "Je to osobní," rychle jsem ze sebe dostal slova, která měla odehnat kohokoli, kdo by chtěl pokračovat v konverzaci. Jenže tohle byl Logan. Nechtěl jsem vidět, jak se můj přítel cítí odstrčeně. Nezasloužil si to. "Je to..." zadíval jsem se do země, pro případ, že by se zde mohla ukrývat alespoň Noktova stopa. "Můj ztracený bratr," dopověděl jsem celkem pomalu, i když jsem cítil, že ještě není čas o něm mluvit s tou úctou, kterou prokazujeme pouze těm, k jejichž uším se již nikdy nedostane.
"Proč ne," po vzoru Logana jsem zavětřil. Výtečně, teď to bude vypadat, jako že mu vůbec nevěřím, s výčitkami jsem hleděl na Logana, kterému, jak se zdálo, začínala myšlenka na potravu rapidně zvyšovat náladu. To jsem rád, spokojeně jsem se pousmál a nechal Logana, ať jedná jako první, poněvadž jsem ho nechtěl nijak dál urážet.

// Omlouvám se, že tak pozdě, prostě... heheh.

// Úzká rokle

Ať už jeho jméno bylo jakkoliv zvláštní a speciální, jeho odpověď pro mě byla takřka zklamáním. Nevím, možná jsem očekával, že se něco změní a... mírně jsem zavrtěl hlavou. Budu čekat, rozhodl jsem se a pomalu otevíral tlamu, abych na Loganovo zamručení nějak odpověděl. "Uh," vydal jsem až groteskní pazvuk, který naznačil, že jsem se urputně snažil přijít s něčím, z čeho by se mohla zrodit konverzace. "Nepotkal jsi vlka jménem," zasekl jsem se a převaloval jméno svého bratra v tlamě. Nokt... Noktis... "Noktisiel?" Proč se vůbec ptám zrovna na tohle? Je tolik věcí, které bych s Loganem měl probrat. Ale Nokt... abych pořád nekoukal jen do země, vzhlédl jsem k obloze. Jakým překvapením pro mě bylo, když se nám nad hlavami objevily stromy. Myšlenky na bratra se vrátily do svého vyhlodaného místa v mé hlavě, nyní jsem musel pečlivě prozkoumat každý kout tohoto prapodivného místa.
Zdálo se, že když v tomto lese zašlo slunce, převzal jeho zářivé zaměstnání mech. Sice již svítalo, avšak poslední stopy po hvězdách u našich tlap ještě nevyprchaly. "Vskutku," souhlasil jsem s prohlášením, že se jedná o divnou zemi. Celé toto místo působilo... zkrátka divně. Ještě několik momentů jsem postával v šoku, než mi došlo, že jsem se právě ozval na něco, co nejspíš vůbec nepatřilo mým uším. Jak by taky mohlo, pokradmu jsem pohlédl na svého společníka. Nevnímal mě. Nevěděl o mně. A já ho vnímal a věděl, že hodně znamená. Pro mě.