Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mírně jsem zavrtěl hlavou. Ne, nebyla by mne škoda. Nikomu bych nechyběl. Nikdo by mne nelitoval. Netruchlil by pro mne. Všiml by si toho vůbec někdo? Nebo by jejich den byl takový, jako každý jiný? Jejich. Ne můj. Postřehl by někdo, že je tu o jednoho- jednoho- Theriona méně? Ne. A přitom už jeden já je moc. Tak moc, že to nikdo dlouho neunese. Já to už dál neunesu. Tak proč by mne měla být škoda? Chybím snad Izarovi? Suzumemu? Loganovi? Noktovi? pousmál jsem se a zadíval se Amnesii do očí, abych zjistil, zda to doopravdy myslí vážně. Doufal jsem, že uvidím něco, co mi naznačí, že lže. Že si ze mne dělá legraci. Že si to ve skutečnosti nemyslí. A myslela. Ty přeci nejsi hloupá, s rozpaky jsem odvrátil pohled zpátky ke svým tlapám a dál na sobě měl nasazený onen přiblbý úsměv, protože jsem se náhle nedokázal pohnout. Všechno se zastavilo. Až na bolest, která se šířila z mé hlavy, a přitom neopouštěla mou mysl. To, že svá slova myslela vážně, mne mělo potěšit. A věděl jsem to. Avšak... ne. Nemohl jsem. Nevěděl jsem jak. A nevěděl jsem, co nevím jak. Cítil jsem, že nesouhlasím, aniž bych věděl s čím. S tím, že by mne byla škoda? To také, ale hlavně... zasloužím si někoho, kdo si myslí, že by mne byla škoda? Znovu jsem zavrtěl hlavou a doufal, že se tak něco změní. Pohnul jsem se, to bylo vše. Konec změn. Amnesia dál trvala na svém. Ublížím jí. Ublížil jsem jí! udělal jsem krok zpět. Další pohyb. Další změna, která rychle skončila. Nebyla by mne škoda. A co? Jsem sobecký. Myslím jen na sebe, středobod vesmíru, Therion a pár hvězdiček k němu. A všechny zhasnou! Ale předtím mne spálí. A. Co. Má. Být. Jen... se zoufalstvím v očích jsem si Amnesii začal opět prohlížet. Byl jsem příliš- jsem příliš zaujatý sám sebou. Sobecký idiot. Ňouma. Mistr hvězdné oblohy. Koukejte na mě, jsem vypatalný, takže si nebudu všímat nikoho jiného, jenom sám sebe! Přál jsem si, aby Amnesia slyšela, co si myslím. Aby s tím souhlasila. Nevěděl, jak jinak dát najevo, že mne to mrzí. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Aby se musela ponížit k soucitu s něčím jako já. S něčím sobeckým. Sebestředným. Pokusil jsem se na ni usmát přesvědčivěji. „Děkuji,“ špitl jsem skrze křečovitý úsměv, který měl naznačit mou... vděčnost. Nejen za to, co říkala, ale i za to, že se mnou stále byla. I když jí to způsobovalo bolest. Dost možná větší, než jakou jsem stále cítil já.
Jezero. Nechce být u vody. Alespoň teď bych pro ní mohl něco udělat, uvědomil jsem si, když jsem na ni s úsměvem v tlamě a s výčitkami v očích zíral už příliš dlouho. „Kam půjde-“ zadrhl jsem se. Po mém velkolepém výstupu mě přece nemůže chtít s sebou. Nemůže! Měl bych tu zůstat a... „-me?“ dokončil jsem krkolomně svou otázku a doufal, že mne Amnesia bude stále chtít jako společnost. Musel jsem jí veškeré nevhodné chování (mé a mně podobných) vynahradit.

Překvapeně jsem přikývl na její odpověď. Překvapilo mne už jen to, že odpověděla. Natož to, co odpověděla. „Můžeme,“ zásek. My můžeme? My? Nebo chce jít sama? Proč by chtěla jít se mnou. Možná nechce odejít ani tak od jezera, jako chce odejít ode mne. Prostě to jen podává mile. Nebo opravdu myslí na vodu? Měl bych se opravit. Měl bych říct „můžeš“. Měl jsem to říct. Ale je pozdě. A znělo by to špatně. Což zní i „můžeme“, když to vlk řekne naprosto náhodně. Už nevycouvám. Jsem naivní. Žiju ve svém žůžovoučkém světě a věřím, že už jsme. Že když chce jít „dál“, chce mne s sebou. „Jít dál,“ pokusil jsem se na ni usmát a zakrýt svůj strach. Co mi odpoví? „Oh, ne, myslela jsem tím, že mne otravuješ. Co kdybys tady zůstal a já... já odejdu? To by šlo, ne? Hlavně mne prosím nesleduj. A pokus se mne nikdy nepotkat. Prostě tu zůstaň a já se sem už nikdy nevrátím. Dobře?“ Proč jsem vůbec mluvil. Proč. „Chci říct,“ zavrtěl jsem hlavou a snažil se ještě více usmívat. „Jestli mám,“ zhluboka jsem se nadechl. Tolik zbytečných slov. Hluk. Hluk přichází. Nikomu nikdy nedá klid. Já nikomu nikdy nedám klid. „Jestli chceš, abych,“ další zavrtění hlavou. Zachraň mě, poprosil jsem Amnesii v duchu a hned na to začal předstírat, že něco fascinujícího na zemi zasluhuje můj pečlivý průzkum. Přitom jediné, co si zem zasluhuje, je moje tělo. Tuhé. Bez života. Už nesmím mluvit. Nesmím. Nesmím se ptát. Nikdo není upřímný. Nikdo mi neřekne to, co bych nechtěl slyšet. A když mi to řekne, nesmířím se s tím. Co chci vlastně slyšet? Když slyším to, co bych slyšet chtěl, nevěřím tomu. Chci slyšet to, co nechci slyšet? Byl jsem tak zabraný do myšlenek o tom, co chci slyšet, že jsem sotva slyšel to, co říkala dál.
Ona se omlouvá mně? Je si tím jistá? Amnesia mne nepřestávala překvapovat. Omluvila se mi za něco, za co se opravdu omlouvat nemusela. Chtěl jsem jí tak moc říct, že je to zbytečné, ale má slova už se mnou nespolupracovala. Zavrtěl jsem jen mírně hlavou a pousmál se. Omlouvat se někomu, jako jsem já, za něco, jako je tohle. Bylo to téměř směšné. Ale zároveň smutné. Zbytečné omluvy jsou smutné.
Zbytečná slova jsou smutnější, prolétlo mi hlavou, když jsem obdržel další otázku. Co jsem tu vůbec dělal? Shrneme si to. Nejprve jsem utíkal. Pak jsem si uvědomil, že vím od čeho, ale nevím za čím. Vzdal jsem se. Můj život ve zkratce. Pořád jsem pozoroval zemi. Tráva. Fascinující tráva. Tráva, tráva, tráva. Něco takového přece nepotřebuje znát. Nepotřebuje znát ani mne. Jak bez mé odpovědi, tak beze mne, by jí bylo lépe. Ale už je pozdě. Měla tu smůlu, že na mne narazila, takže... ta odpověď bude jen drobným bonusem? Co vůbec odpovím? Pravdu. Ale pravda je... pravda... dobře. Proč bych ze sebe neudělal ještě něco horšího, než jsem? Třeba to už ani nejde. Určitě to nejde. „Vzdával,“ špitl jsem a doufal, že se to jejím uším ani nedoneslo. Odpověď o ničem. Nebo spíš... o nikom.

Bylo to hloupé. Bylo hloupé myslet si, že by mi někdo na první potkání odhalil vlastní hlavu. Že by mi někdo věřil. Vždyť mi odpověděla podobně, jako já jí. Tak v čem mám problém? přikývl jsem mezitím na její slova, abych potvrdil, že jsem ji slyšel. Omlouvám se, dodal jsem ještě v duchu omluvu za svou neomalenost. Za svou nevděčnost. Za to, jaký jsem byl. Noc zemřela a zrodilo se ráno. Očekával jsem, že do mých uší budou všichni křičet, všechno se změní, světlo všechno v noci krásné přinutí zkroutit se podobně, jako jsou zkroucené a ohnuté jeho paprsky na vlnách jezera. Ale Amnesia tu dál byla. Nezohýbaná. Nezkroucená. Přesně taková, jako když jsem ji neviděl. Pořád na mne koukala s přátelským úsměvem a já pořád nevěděl, co si počít.
Byl jsem rád, že je někdo se mnou... a že je to někdo, u koho si mohu tak jednoduše lhát a naivně vyhlížet budoucnost, která nepřijde. Ale zároveň jsem se topil v rozpacích. Měl bych něco říct. Bude si myslet, že jsem tupý. Tupý ňouma. Jenže já jsem tupý a ňouma. Ale nechci, aby to věděla i ona. Všichni to ví. Ale ona to vědět nesmí. Potom by utekla. Nebo si ze mne udělala domácího mazlíčka, ohlédl jsem se za sebe, směrem k řece a ke vzdálenému lesíku, skrz který protékala. Izar, který na mne v tomto lesíku nejspíš právě nyní nadával, mi byl dvakrát tak vzdálený. A přesto cítím dým, ošil jsem se, jako kdyby mi to snad mohlo pomoct a setřást ty nenávistné pohledy, co mi podpalovaly kožich a zabodávaly se pod kůži. Pousmál jsem se, možná protože jsem věřil, že tím zakryju naše mlčení, které doprovázelo slunce dobývající střed oblohy. Bylo to pohodlné mlčení. Nebo ne? Netušil jsem. Přál jsem si, aby bylo pohodlné. Mně by pohodlné bylo, ale musel jsem s jistotou vědět, že ode mne má společnice nic neočekává. Nechtěl jsem zklamat. Znovu a znovu. Chtěl jsem mít jistotu, ale nechtěl jsem se zeptat. Nemohl jsem se zeptat. „Mimochodem, nevadí ti, že tu takhle mlčíme? Víš, on pro to vlastně není rozumný důvod. Teda, pokud nepočítáme to, že jsem nerozumný.“ Slova mi nikdy nešla na tlamu tak, jak jsem chtěl. Možná jsem toho prostě chtěl moc. Ale já bych- chtěl jsem toho moc. Pochopit a zároveň být pochopen. „A co...“ vypoulil jsem vyděšeně oči. Neměl jsem v plánu mluvit. Pokračovat v konverzaci. Udělám chybu. Udělám chybu. Chyby, chyby. Znovu a znovu. Ale už bylo příliš pozdě. Jestli jsem chtěl působit alespoň jako ňouma, musel jsem to doříct. „Tě napadá teď?“ Skvěle. Omlouvám se, že napadám tvé soukromí. Omlouvám se, že se ptám. Omlouvám se, že jsem tak hloupý a neomluvím se nahlas. „Omlouvám se,“ dodal jsem s nadějí, že Amnesia sama bude vědět, za co se omlouvám, a opět jsem trochu prohodil postavení svých tlap. Potřeboval jsem, aby mne udržely na zemi. Nechtěl jsem padnout a nechtěl jsem uletět.

Nad čím přemýšlím? tázavě jsem zastřihal ušima. Nevěděl jsem, jak odpovědět, věděl jsem jen, že odpovím. Nějak. A za dlouho. Možná ani nepřemýšlím. Kdybych přemýšlel, byl bych jinde. Jinak. A jiný. A možná, že kdybych přemýšlel, nebyl bych to já, kdo by přemýšlel. Zahleděl jsem se na vodní hladinu, ve které se odráželo noční nebe a kterou tak nyní probodával svit hvězd. Ne že by bytí mnou byla nějaká výhra. Rychle jsem zamrkal, abych se naladil na tu šťastnou notu, kterou jsem před pár momenty nalezl. Ten malý pramínek štěstí, co ještě nevyschl. Možná, že... Nešlo to. Lazení bylo těžké. Nalézání malých pramínků bylo těžké. Ovládání svých myšlenek bylo těžké. Všechno bylo těžké.
Nespouštěl jsem svůj pohled z odrazů hvězd. Kdyby jedna z nich zmizela, nikdo si toho nevšimne. Nikomu nebude chybět. Nikoho ani nenapadne, že někdy byla. Nikoho nebude zajímat. Je nepodstatná, vrátil jsem svůj zkoumavý pohled na Amnesii. Proč se vůbec ptát? Copak bych mohl přemýšlet o něčem, co stojí za řeč? Sám nestojím o řeč. Jsem jako ta hvězda. Hvězda, co už nesvítí, takže si jí nikdo nevšímá. Hvězdy, co nesvítí, nepřemýšlí. Jsou příliš zaměstnané myšlenkami na to, jak jsou samy a jak si jich nikdo nevšímá. To není přemýšlení. Je to jen opakování. Znovu a znovu, znovu a znovu. Tiše jsem se nadechl, abych se přinutil dostat ze sebe odpověď o rychleji. Noc už je téměř u konce. Přijde ráno. Světlo. Hluk. Ptáci začnou zpívat tak, aby je nikdo nepřeslechl, tak, aby nikdo neutekl jejich melodiím. A já utéct chtěl. Nyní, po boku další společnosti, jsem si přál ticho. Byl jsem vůbec někdy spokojený? Byl. Nebo spíš... jsem. Jen jsem si přál, aby noc, aby ticho vydrželo o něco déle. Byla tma a já nabýval pocitu, že nepřátelé se mohou skrývat jedině ve dne, za světla. Amnesia nebyla nepřítel. Přišla a rozdělila mezi námi ticho tak, aby už nepůsobilo hrozivě. Jak si poradíme s hlukem? Hluk k sobě nechci. Ne teď. „Já...“ pokračoval jsem pozvolna ve své odpovědi, která byla naprosto zbytečná. Záleželo mi pouze na otázce, ne na odpovědi. „O všem. A o ničem. Nikom,“ dostal jsem ze sebe nakonec a doufal, že má slova nikdo neuslyší. Chtěl jsem vymyslet odpověď, která by ji více zaujala, která by Amnesii šeptala do uší 'Pozor, to je naprosto zajímavý vlk, před ním by utekl jen blázen!'. Ale vyšel z toho jen další nezdar. „Nevím,“ zašeptal jsem, snad aby ze mne nejistota sálala ještě více. „A ty?“ Zeptal jsem se. Ne proto, aby řeč nestála. Zajímalo mne, jak se přemýšlí. Jak přemýšlí ostatní. Ne. Jak přemýšlí Amnesia.

Fascinovaně jsem pozoroval její úklonu. Proč by se mi klanila? Není důvod, proč se klanět. Já přeci nemohu být důvodem, proč se klanět. Jsem těžko vlkem, natož... důvodem. Možná mi chtěla jen ukázat, že jsem hloupý a že se neumím ani klanět. To je od ní... upřímné. Kdyby byli všichni upřímní, nebylo by tolik zklamání. Nebo bylo? Nejspíš. Ale jen upřímné. A nebo byla milá a proto mi oplatila klanění, i když si ho nezasloužím. Milá a upřímná? zmateně jsem se ještě rozhlédl, abych se ujistil, že za mnou nestojí někdo hodný respektu. Jen můj stín. A ten je až za mnou. Chudák. Celý popletený jsem zopakoval svou úklonu a radši ucouvl. Výtečně. Jsem opravdu hloupý. Ta úklona se mi zase nepovedla. Nebo je neslušné ji dělat tolikrát! Není to urážlivé? Mělo by to být urážlivé. Opakování je samo o sobě urážkou. Urážkou mysli. Třeba opakování vlastních chyb, posadil jsem se naproti Amnesii a ještě jednou se usmál, tentokrát proto, aby nebylo tolik poznat, že jsem hloupý. Také mne těšilo. Ale říkal jsem to spojení už tolikrát, že kdybych ho řekl nyní, neznamenalo by nic. Stejně jako ten, kdo by to řekl, povzbudil jsem se, abych se před svou novou společností ukázal v tom nejlepším světle.
Naštěstí pro mne byl večer a každou chvílí se stmívalo. Třeba když mne neuvidí, zůstane déle. Nebo já neuvidím, když odejde. Zrak je zbytečný. I když ve mně stále vřely různé, ne příliš smysluplné myšlenky, a jen krůček ode mne bylo řešení na všechny problémy, byla tu také Amnesia. Ta by se také mohla jednou stát řešením, pomyslel jsem si a ani si nevšímal, že už zase propadám naivitě, už zase se opakuji, už zase jsem – nejspíš – hloupý. Záleželo na tom vůbec? Ticho se již netvářilo jako nepřítel, když jsem mu nečelil jediný. Byl jsem rád, že nejsem sám, ale zároveň mohu být sám sebou. Ať už bytí sám sebou znamenalo cokoliv.

Na hladině jezera, ve kterém jsem chtěl utopit alespoň své myšlenky, se krátce na to, co jsem podruhé promluvil, pohnula silueta. Nepřeju si to! zbrkle jsem se pohledem vrátil k vlčici, která ode mne odcházela. Zůstat je těžké, souhlasil jsem s ní, a jako kdyby se zpomalil čas jsem pozoroval její tlapy, jak dopadají na trávu pokropenou večerní rosou a každým pohybem se ode mne vzdalují. Nepřál jsem si, aby odešla, přál jsem si, aby nemusela projít oním utrpením bytí v mé společnosti. Alespoň se zachrání, povzbudil jsem spíše sebe než ji. Jenže ona tu stále byla.
Zpozorněl jsem, když se znovu ozval její hlas. Amnesia. Opravdu utekla, ale zůstala? pousmál jsem se a připadal si náhle šťastně. Ne šťastně jako doposud, prostě šťastně. Přesně to jsem si přál. Chtěl jsem jí nějak naznačit vděk, říct jí, že tím mi udělala radost... ale byl jsem schopný jen dalšího – tentokrát již poněkud uvolněnějšího – úsměvu. Na víc se nezmohu? Proč jí neříct 'Oh, děkuji, to mne těší.' nebo... nebo... Zavrtěl jsem mírně hlavou. Jednou všechno povím. Nevím komu, ale vím, že to udělám. Do té doby... do té doby budu jen... takový. Já. Nezábavný, tichý ňouma, který slouží ostatním jen jako urážka. Sebral jsem zbytky své odvahy a Amnesii si pečlivě prohlédl. Opravdu na ní hrála jen černá a bílá, ve večerním šeru se zdálo, že přes čumák se jí táhnou jizvy. Skoro na stejném místě, jako je mám já, uvědomil jsem si a jako kdyby mne mé staré rány začaly znovu pálit. Jenže ona si je – na rozdíl ode mne – určitě nezasloužila. Rozhodně. Možná měla smůlu a potkala někoho, jako jsem já. Nebo jako jsem byl já? Zkrátka někoho bezohledného. Zkaženého. Takového... mne. Nikdo by mne neměl potkávat. Nebo mne nikdo jen potkávat neměl? Jsem jiný? Pokaždé jsem stejný. Nakonec. Ale ten, kdo to udělal jí, uvědomil jsem si, že na Amnesii stále neslušně zírám a odvrátil zrak, jsem já nebyl. Nejsem. A nebudu. "Therion," špitl jsem a abych začal s vynahrazováním újmy (nejspíš mně podobným způsobenou) už nyní, přidal jsem ke svému jednoslovnému představení také menší, zato velmi nemotorné, uklonění.

Ticho se samotou nás dvou bylo narušeno černobílou vlčicí. Třeba si nás– mne nevšimne. Proč by měla? Stojím snad za povšimnutí? Zbytečný pohyb očima, zbytečný nádech na pozdrav, skrčil jsem se, to kvůli tomu, že mne nejistota začala táhnout k zemi. Ať už jsem po společnosti předtím toužil jakkoliv, věděl jsem, že si ji nezasloužím. Že bych si ji neměl zasloužit. A teď, když jsem se – opět – zbavil doufání v něco, co nebude, ke mně přijde? mírně jsem nadzvedl hlavu, nemohl jsem se ubránit zvědavosti. Třeba je už pryč, hledal jsem ji na místě, kde ještě před momentem stála, a zalil mne zvláštní pocit smutné úlevy, že už tam není. Je pryč, zopakoval jsem si a pokoušel se tak sám sobě namluvit, že nyní je čas cítit se šťastně.
Zkontroloval jsem pohledem svého společníka ve vodě. Jsme šťastní? Na mou otázku se nijak netvářil, nejspíš ji přeslechl přes všechno to štěstí, které nás nyní obklopovalo. Jsme moc šťastní, odpověděl jsem za něj i za sebe a pomalu se narovnával. Čas být šťastní, čas jít dál? Téměř jsem už vstal, když jsem si s překvapením uvědomil, že černobílá vlčice – ta, o které jsem se ujistil, že je pryč – stojí přede mnou. "A... hoj," nejistě jsem po ní zopakoval pozdrav a ještě nejistěji jí vrátil úsměv. Zatímco ten její se zdál veselý, můj vypadal jen křečovitě a nepřirozeně, asi tak jako náhražka náhražky náhražky. Nechtěl bych společnost? zopakoval jsem její slova a rovnou nevědomky i přikývl. Jenže je to vlčice. Kdy jsem naposledy byl ve společnosti vlčice, ha? Mire. Byla to Mire. Vzpomínka na vlčici, partnerku mého... přítele, mne vyděsila. Vyděsil mne ten, kdo se v té vzpomínce vydával za mne. Stane se to znovu! Ublížím. Pokaždé ublížím, sklopil jsem uši a hledal vhodná slova, jak mile působící vlčici naznačit, aby radši utekla. Ale to nebylo tím, že se jednalo o vlčici. Byla to Mire. Mire si to nezasloužila, ale... pro Wenttua. A já si nezasloužil Wenttua. Nejistě jsem přešlápl a zdvihl hlavu. Na malou chvíli jsem se opovážil podívat se vlčici do očí, které zářily fialovou barvou. Zůstane? Neměl bych jí říct, aby se zachránila? Ale už se to nestane. Nestane se to? Chci, aby- "Rád-uteč," vyhrkl jsem ze sebe a pak utekl pohledem zpátky k jezeru. Pokud to bude špatné, uteču celý, slíbil jsem a již se téměř zasněně těšil na to, až zmizím pod vodní hladinou.

// Medvědí řeka

Řeka mne dovedla k jezeru, které se momentálně zdálo opuštěné. Máme toho spoustu společného, mírně jsem se pousmál a rozhlížel se po vodní hladině. Byla čistá. Líbilo se mi, že aniž bych odvrátil pohled od jejího povrchu, mohl jsem vidět jakési pohoří s večerní oblohou. Možná je až příliš čistá. Já čistý nejsem, naklonil jsem se nad jezero a prohlížel si svůj odraz.
Můj odraz byl zkroucený, ale ne tak zkroucený, jak jsem se cítil. Koukal na mne, pozoroval mne. Křičíš? zeptal jsem se ho s očekáváním a připravoval se na to, jak poprvé můj vlastní řev rozdrásá můj vlastní sluch.
Ale nic se nestalo. Jako vždy, povzdechl jsem nad svým dvojníkem, ale opovržení ukryté v tomto povzdechu náleželo jen mně. Proč by se někdy mělo něco stát? Pokaždé je to stejné. Pokaždé nic. Ticho kolem mne bylo ohlušující a já přestával doufat v to, že ho něco naruší. Přestával jsem doufat ve všechno, nebylo důvodu, proč bych měl dál pokračovat v nesmyslné cestě za... čím? Za kým? Jdu dál jen proto, abych se ujistil, že dál chodit nemám. Vyčerpaně jsem si lehl vedle svého zředěného společníka (který byl o dost zábavnější než jeho vzor – já) a tupě na něj zíral. I na dva je toho moc.

// Křišťálový lesík

Když jsem se prodral lesíkem, věděl jsem, že musím dál. Ale co dál? Nic.
Potřeboval jsem někoho, koho bych mohl následovat, někoho, kdo by mě donutil přemýšlet nad ním, zbavil mě vlastních myšlenek. Měl bych se vrátit. Ohlédl jsem se na stromy, z jejichž vězení jsem se zrovna vyprostil, ale hned na to obrátil svůj zrak zpět. Jako kdybych cítil vyčítavé oči Izara a Suzumeho na mé kůži. Propalovaly mne. A i když všude bylo mokro po dešti, tušil jsem, že bych mohl shořet. Vidí mě. Teď, když jsem pryč, mě vidí. Zavřel jsem své oči, snad abych unikl těm pohledům, které jsem nespatřil, ale přesto mne pronásledovaly. A nepatřily jen Izarovi a Suzumemu. Bylo jich tolik. Koukaly na mne ze všech stínů, z každého křoví, křičely, aby mé zklamání proslavily po celém světě. A nejvíc z nich křičel Nokt. Bratr, který zmizel. Bratr, kterého jsem doposud nedokázal hledat. Rád jsem si nalhával, že ho hledám. Rád jsem předstíral, že bych měl patřit do jeho rodiny. Ale pravdou bylo, že jsem se znovu a znovu zastavoval a nenašel jsem... nenašel jsem nic. Jestli ho někdy najdu, nezapře mě? Měl by mne zapřít, otevřel jsem oči a rozhlédl se po okolí. Vedle mne klidně tekla řeka. Jenže kdyby mne zapřel, tak by uznal, že je co zapírat. Ale ono není. A nebude, s povzdechem, jako kdybych snad i já sám měl na sebe křičet o zklamání a selhání, jsem vyšel proti proudu řeky.

// Medvědí jezero

Nebyl jsem užitečný. Vlci, kteří byli v mém okolí, mě již nepoužívali ani jako urážku toho druhého. Je to dobře? Možná jim na mně začalo záležet. Jsem jejich společníkem, nemyslí si, že jsem jen urážka. Jsem společníkem. Možná teď budu prospěšný něčím jiným, málem jsem se pousmál, ale koutky mé tlamy předhonila jiná myšlenka. Možná nejsem urážkou... a nejsem ani společníkem. Už nejsem vůbec. Vidí mě? Nevypařil jsem se pro ně? Dokážou rozpoznat můj stín od stínu stromu? nepatrně jsem se pokusil narovnat, aby mne tolik nepřehlíželi. Zbytečně. Vrátil jsem se zpět ke svému shrbenému, poloskrčenému způsobu sezení, které jakoby naznačovalo, že se má kostra chce skrýt před světem sama do sebe. Taky jsem zbytečný, pousmál jsem se a vstal.
Pokud mě neviděli, nemohli vidět ani můj odchod. Nic mi v něm nebránilo. Jen já. Nyní, když jsem pro ně zmizel, jsem si ještě víc přál, abych nebyl sám. Nebo ještě více: aby byl někdo se mnou. Aby mě Izar viděl odcházet, aby mi řekl, že... že jsem jeho posluhovač, že můj dluh ještě není zplacen, že musím zůstat. A já bych zůstal. Tak proč odcházet? zavrtěl jsem mírně hlavou. Otázka byla položena při nejlepším pozdě. Pokud jsem tu pro ně někdy byl, odešel jsem již dávno. A já jsem tu nebyl. Ale někdy přijdu, slíbil jsem v duchu a vytratil se do stínů.

// Medvědí řeka

Ať už jsem chtěl cokoliv, neudělal jsem pro to nic. Nic, jen jsem sám sebe začal obklopovat naivními myšlenkami. Kdyby o mně začali mluvit jako o vlkovi! Nebo kdyby přestali alespoň mluvit úplně. Ticho by to vyřešilo. Pokud se tu vůbec něco řeší. Oni... oni se hašteří ještě zbytečněji, než je obvyklé? Zavrtal jsem svůj zrak do země a pokoušel se odolat každému jejich slovu. Nevyslechnout je. Nepustit je blíže k sobě. Nejsem mazlíček. Mám spoustu hodnot! Víc, než má Suz- celé to bylo jen urážka Suzumeho, která náhodou prošla kolem té hroudy, která nese mé jméno, že? Žádné hodnoty nemám. A to má Suzumeho urazit. Mělo by ho urazit, že má méně hodnot než já, protože já nemám žádné. Neměl bych na to něco říct? pozdvihl jsem hlavu a prohlížel si svou společnost.
Chtěl jsem vzdorovat. Chtěl jsem na ně koukat tak dlouho, dokud by nenabyli do konce svých životů pocitu, že je pozoruji. Chtěl jsem křičet a oznámit jim, že nejsem jen... ale já jsem. Zavrtěl jsem hlavou a po slavné chvíli vzdoru se opět vrátil pohledem tam, kam patřil. Možná ale nepatří na zem. Možná patří spíš pod ni. A já s ním. Mírně jsem se usmál při představě, co mne pod zemí čeká, co čeká nás všechny.
Ale mé – poněkud romantické – představy byly narušeny tichým šepotem, který se linul a vtíral do mého ucha. Musím to s ním mít těžké? překvapeně jsem se snažil od Suzumeho oddálit, ale sotva se mi povedlo pohnout hlavou. Nemám to těžké s nikým. Jedině se sebou. Ale to spíše než já mají těžké všichni ostatní, takže si vlastně vůbec nemohu stěžovat, odpověděl jsem mu, aniž by mou odpověď vyslyšel. Nebo to nebyla slova pro mě, ale pro Izara? Musela být pro Izara. Opět. Jsem zase jen urážkou toho druhého. Mé nádechy nyní byly o něco hlubší, zároveň jako kdyby se jich do chvíle ale chtělo vejít více. Druhý vzdor. Jako kdyby mé tělo, vlastník mé mysli, odmítalo přijmout fakt, že jeho majetek je pouhou urážkou. Avšak já na to měl názor odlišný.

Izar nic neřekl. Nic, co jsem očekával. Možná je z toho zmatený jako já a- ztuhl jsem, jakmile se v mém nejužším okolí objevil Suzume. S tímhle kým? S Izarem? Jsme kamarádi. Nejprve jsem mu ulovil zajíce, ale ten ho nezaujal, takže jsem mu nahnal ryby. A taky jsme se ukryli před vedrem. A povídá si se mnou. Jsme kamarádi, chtěl jsem takhle Suzumemu odpovědět, ale ještě víc jsem tomu chtěl sám uvěřit. Nebo kdyby mu něco takového odpověděl Izar. Tenhle ňouma se se mnou zahazuje, protože jsme kamarádi! A teď od něj jdi dál, Suzume, ať se ten vypatlanec může zase dýchat! Bál jsem se vydechnout, nechtěl jsem, aby mi Suzume sebral poslední prostor, který jsem měl. Což je vlastně chamtivé. Jsem chamtivý a, vzdal jsem boj a hluboce vydechl, Izarův mazlíček? Tázavě jsem si oba vlky prohlížel. Doufal jsem, že si je mohu prohlížet, vypadalo to, že jsou příliš zaujati tím druhým na to, aby si všimli třetího – mě. Nejsem žádný mazlíček, doprovázím ho na cestách! Jsme společníci, rozzlobil se zlomek mé hlavy na Suzumeho. Jsem snad mazlíček? změřil jsem si pohledem uraženě (a opravdu jsem doufal, že si toho nevšimne) Izara. Jsem mazlíček. A špatný, sklopil jsem nakonec uši a všechen vztek mnou byl přesměrován na mou adresu. Být mazlíčkem není špatné. Toho zajíce jsem přece potom mohl sníst sám! ... když jsem si ho ulovil. Izarovi. Ale ulovil jsem ho já. Ale... nejsem mazlíček. Jsem rovnocenná společnost, která... která nejde ocenit? Která se pohybuje jako stín a pak se diví, že s ní nikdo nemluví? Kterou kolemjdoucí vlk označí za mazlíčka. Rovnocennost je přeceňována.
Cítil jsem, jak se půlím. Část mě si přála, abych se mohl přidat k Suzumemu, protože on na mě byl hodný. A část mě toužila po tom nějak ubránit Izara. Ctnost? Sebeúcta? Suzume není lepší než Izar. Používá mě jako něco, co by mělo Izara urážet. Alespoň na něco jsem dobrý. Rozhlédl jsem se zoufale kolem. Nechtěl jsem s nima být. Nechtěl jsem být něčím, co používají ve svůj prospěch, chtěl jsem... prostě něco víc. A tak jsem dál seděl na svém místě, trpělivě netrpělivě čekal, až se začnou chovat... přijatelně.

Zavřel jsem oči. Nevěděl jsem, jak jinak bych mohl skrýt veškeré rozpaky, které ve mně během pár okamžiků vznikly. Šel by ze mě strach? Možná ze mne jde po celou dobu... nějaký... zvláštní strach. Vlci mě spatří a už se mne bojí. Proč? Ubohost není nakažlivá, že? Nejradši bych v myšlenkách utekl někam daleko. Někam, kde bych měl dostatek času na zaobírání se vlastní ubohostí. Mí dva společníci... oni... Izar si opět nasadil svou pyšnou masku a ten hnědý si ji s pobavením prohlížel, jako kdyby to bylo komediální představení věnované jen a jen jemu. A já u premiéry být nemusel, při nejmenším ne v první řadě.
Pokoušel jsem se odolat tendenci zavrtět hlavou. Tendenci se jakkoli pohnout. Možná bych měl odejít a nechat je, ať si to vyříkají, pootevřel jsem oči, mírně zdvihl hlavu a kradmo se rozhlédl po své společnosti. Překvapovalo mě, jak dokázal být Izar... zlý. A jak jednoduše taková slova mohl druhý vlk přijmout, pohrát si s nimi, a pak stejně zlý dárek vrátit zpátky, zabalený v úsměvu a přátelském znění. Nevědomky jsem se přikrčil, snad abych nedostal zásah náboji z jejich tlam. Začínal jsem být rád za to, že nejsem dostatečně důležitý na to, aby mi někdo něco takového řekl... nebo aby si mne někdo všiml. Ne že by na tom záleželo. Když už to vím sám, tak... nemuselo by to tolik bolet, slyšet pravdu odjinud než zevnitř, ne? Pravda stejně nebolí. Prostě jen... trhl jsem sebou. My dva? nedokázal jsem se ovládnout, neušetřil jsem si ten šokovaný pohled směrem k druhému – Suzumemu. My dva? Rande? Izar by přece- Stydlivě jsem ihned svůj zrak zase sklopil k zemi a čekal na to, až mu Izar vysvětlí celou tu bídnou situaci. Totiž, že žádné "vy" není, že já jsem jen ňouma, kterému z milosti dává úkoly, které "by mohl zvládnout"... a to jen proto, že se mne nemůže nijak zbavit. Nebo veledůležitě oznámí, že on, nejmocnější vlk, by neměl být v jedné větě – byť ne jmenovitě, ale významově – zmiňován s někým... něčím takovým, jako jsem já. Nepohodlně jsem svěsil hlavu a vyčkával. Teď to řekne. Teď.
Ať už měl říct cokoliv, já musel promluvit před ním. Nebo se o to pokusit. "Therion," zašeptal jsem spěšně, protože jsem se bál, že by bylo neslušné se nepředstavit.

Budoucí alfa, zazněla v hlavě ozvěna Izarových slov a já před ní s respektem zakotvil svůj pohled pevně k zemi. Ještě pevněji, než k ní byl upjatý předtím. Chystal jsem se přikývnout, nějak mu dát najevo, že má ve všem pravdu, že já rozhodně takovými plány neoplývám, že ve skutečnosti neoplývám vůbec ničím. Jedině sebelítostí a hloupostí. Trochu jsem pozvedl hlavu, pomalu ji nakláněl dopředu a... zastavil se. Překvapeně jsem na moment pozoroval hnědého vlka, který se k nám odvážně blížil.
Jen na kratičkou chvíli. Pak jako kdyby mě jeho odvaha nutila se schovat, otočil jsem svůj zrak na Izara. Zná ho? Tenhle vlk ho právě oslovil... jak že? Kulí... když si říkají takhle... blízce, asi se znají. Nejspíš se domluvili, že se potkají a... já jim překážím. Několikrát jsem se tiše nadechl, než jsem posbíral dostatek drzosti na to, abych si – pro mě – nečekanného hosta prohlédl pozorněji. Hnědá, bílá, modrá. Vypadá tak jistě, že... musí se znát. Takže... tu já musím překážet. Možná bych měl...
Nejistě jsem přešlápnul a zvažoval, jestli jsem schopný odsud bez jediného postřehnutí odejít. Ale kam bych šel? Do dalších lesů? K řece? K jeze- trhl jsem sebou, jakmile jsem zaslechl další podivné oslovení. V očích jsem měl čirý zmatek, jak jsem se co nejrychleji pokoušel zorientovat, komu ta slova byla věnována. Izarovi? Izar je kulíšek. Mně? Potřeboval bych mapu. Koblížek... jsem koblížek já? Mohl bych být koblížek? Nebo alespoň kompas. Jestli jsem skutečně koblížek, potom oni dva musí být... uznale jsem přikývl a hledal ten správný způsob, jak by mělo ono slovo znít po tak dlouhé době v mé hlavě, partneři.
I když jsem podle své neexistující mapy nalezl poklad, nevěděl jsem, jak se ohledně něj cítit. Moje myšlenky ani nevstaly z mrtvých, a už jsem je musel přikrýt další vrstvou zeminy. Zlobí se kvůli mému uchu? Já nechtěl být módní, nevybral jsem si to, nechci pozornost, nechci, aby se zlobil, já- "Omlouvám se," špitl jsem a doufal, že mu Izar všechno poví za mě, když si byli tak blízcí. Pokud mu vůbec stojím za zmínku. Nebo pokud vůbec ví, že tu ještě jsem. Hnědý vlk si mé přítomnosti – přítomnosti koblížka? – očividně stále všímal, zanedlouho mi totiž oznámil, že... mi to sluší? Jeho mrknutí jsem mu překvapeně opětoval vícekrát, než by bylo zdrávo, a hned na to o krok ustoupil. Bylo to vůbec na mě? Jak by to mohlo být na mě. To... to... nebylo vtipné.

// *rozhazuje kolem Suzumeho konfety* Vítej. >:D

Vydržel jsem na něj koukat celou věčnost. Připadal jsem si odvážně. Nezranitelně. Rovnocenně. Jakoby tvé myšlenky s pocity unikaly z tvé hlavy a rozlívaly se po tvém obličeji. Sklonil jsem pohled zpátky k zemi, která mi byla jedinou jistotou, dost bylo odvahy. Zneužít? malinko jsem se pousmál. Nakonec to pokaždé dopadlo tak, že já jsem byl tím, kdo někoho zneužil. Já jsem byl tím, kdo byl špatný. A nakonec jsem byl i tím, kdo se divil, že ho všichni opustili. Ti všichni, pro které jsem nikdy nic dobrého neudělal. Přesně ti všichni, mezi které spadá i Izar.
Můj společník naštěstí vzdal náhlou snahu o to, abych mu o sobě něco sdělil, a radši začal vyprávět o sobě. Nenápadně jsem občas přikývl, aby snad nenabyl dojmu, že ho slyším, ale neposlouchám. Připadalo mi to... zajímavé. Ne to, co říkal, zajímavé na tom bylo cosi... jiného. Už to zase udělal. Maska je zpátky. Pokud je to maska. Doufal jsem, že je to jen maska, přál jsem si to. A znovu mě něčím nechtěl zatěžovat, což znamená, že je přesvědčen- že ví, jaký js- zavřel jsem oči. Prostě mají dlouhou historii, která je zbytečně dlouhá. On mi ji nechce vysvětlovat, třeba... třeba protože jeho samotného nebaví. Není to tak, že by si o mně myslel- věděl. On to ví. On ví to, co vím já. Jsem naprosto- zadržel jsem dech. Nemít v hlavě guláš.
"Vlastní smečky?" ukradl jsem jeho slova namísto toho, abych se pokusil něco vytvořit sám. Nebo se pokusil urovnat něco v sobě. Ne. Záleželo mi na tom, co Izar plánoval. Chtěl jsem, aby mi na tom záleželo.