Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň

Nepříliš elegantně (avšak úspěšně) jsem přešel přes řeku. Nepotkal jsem nikoho a nikoho jsem nejspíš ani potkat nechtěl. Není legrační, že jediné, co je v noci plné, je nebe? znovu jsem na moment pozvedl hlavu. Hvězdy mne fascinovaly čím dál více. Bylo to, jako kdyby mne jejich světlo lákalo, a temnota, která je obklopovala, jako kdyby mne pak pohltila. Co když jsem mezi hvězdami celou dobu? Co když jsem... jejich součástí? Jsem součástí oblohy? opět jsem se neubránil povzdechu. Představoval jsem si, jak jsem mezi hvězdami. Tam, přímo mezi tou větší svítivou a dvěmi menšími, které svítí (jak se zdálo) úplně stejně. Byl bych pak stejně opuštěný, jako jsem nyní? Nebo bych jen kazil ostatním vlkům noci? Co kdyby se kvůli mně už ani jeden vlk nedokázal podívat vzhůru? Co kdybych pak všem zhnusil hvězdy? Sklopil jsem uši. Pod tou nesmírnou oblohou na mne dopadala také nesmírná vina. Provinil jsem se. Věděl jsem, že jsem už nyní vše zkazil. Není legrační, že jediné, co v noci není prázdné, je nebe? zopakoval jsem si znovu, tentokrát poněkud upravenou verzi. Noční obloha totiž plná nebyla. Vešlo by se na ni o tolik více hvězd. Nebyla plná, jednoduše jen nebyla prázdná. Za to zde, na zemi, jsem byl snad jediný. Nikdo tu nebyl. A nikoho jsem ani potkat nechtěl. Možná jen... v hlavě se mi objevily obrázky dvou vlků. Nokt a... prudce jsem se sklonil a pokoušel se schovat před vlastní myslí. „Neměl bych,“ špitl jsem, snad abych zastavil myšlenky pronikavým zvukem do ticha. Amnesia. Udělal jsem to. Opovážil jsem se si to myslet. Už ji nikdy neuvidíš, proč to prostě nevzdáš? A přece mi připadalo, že jsem se vzdal už dávno. Proč ve mně neustále žily myšlenky, které jsem již pohřbil? Rezignovaně jsem se postavil na všechny čtyři. Chtěl jsem putovat za hvězdami. Zdvihl jsem hlavu, abych sám před sebou předstíral, že mám hrdost, a učinil krok vpřed. Avšak místo vpřed byl nakonec dolů. Propadl jsem se do ještě větší temnoty, než která mne obklopovala předtím.

// Nora zrzavé lišky

// Třešňový háj

Nebo jsem se mýlil. Mýlil ses, mýlil ses, šeptal jakýsi hlas v mé hlavě, který mi byl jediným společníkem. Možná jsem se skutečně mýlil. Možná, že mne Nokt opustil. Ale proč? zavrtěl jsem hlavou. Nedávalo to smysl. Nic poslední dobou nedávalo smysl, ale i tak mi připadalo, že jsem s tou nesmyslností naprosto smířený. Možná proto, že i já jsem taková nesmyslnost. Mírně jsem zdvihl hlavu a zadíval se na oblohu. Byla jasná noc, jediné, co nebe pokrývalo, byl měsíc a tisíce hvězd. Tisíce tisíců, myslel jsem si a prohlížel si každou z nich zvlášť, jako kdybych se je pokoušel spočítat. Všechny zdálky vypadaly tak podobně. Čas od času některá z nich přerůstala ostatní, ale jinak byly stejné. Byly tak daleko, že jsem nedokázal rozpoznat, která má jaký plamen, zda některá z nich nesvítí méně. Nebo zda některá z nich právě nyní zhasnula, pozoroval jsem temné, byť osvícené nebe. Pokoušel jsem se vypozorovat, zda se přeci jen pomalu nezhasíná. Zda se zvolna, téměř nepozorovatelně, nezahaluje do róby temnoty. Proč by se ale vychloubala krásou ušitou z cizího smutku? Jako kdyby mne jedna z hvězd slyšela, zablýskala se a zmizela. Jako kdyby chtěla utéct před mou myšlenkou. Nechci před svými myšlenkami i já tak trošku utéci? Sledoval jsem to prázdné místo, kde ještě před chvílí svítila ona jedna z tisíce tisíců. Spadla pro mne, nebo kvůli mně? Kdyby spadla pro mne... rozhlédl jsem se po širé pláni, na které jsem byl, zdálo se, naprosto sám. Co bych si přál? Štěstí? Přátelství? Něco více než přátelství? Lá- zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem to vyřknout nahlas. Nemohl jsem si to ani myslet. Nemohl jsem být ani tak naivní, abych si to dovolil. Nešlo to. Nikdy by to nešlo. Povzdechl jsem. Možná nebylo kam spěchat.

// přes řeku Midiam do Zelených nor

Pomalu jsem otevřel oči. Několikrát jsem zamrkal, jen abych se ujistil, že se neprocházím jen další snovou krajinou. Nebo spíš že v ní neležím. Jsem vzhůru. Abych byl já vzhůru, musely mé sny zemřít, smutně jsem se kolem sebe rozhlížel. Naposledy přede mnou leželo to, co kdysi bývalo zajícem plným života. Nyní život vyprchával i ze mne. Naposledy mi dělal společnost Nokt, nyní jsem byl sám. Opět. Kam se poděl? Opustil mne? Nemohl mne snést? Jsem nesnesitelný? Samozřejmě, že jsem nesnesitelný. Nepřijatelný. Nevhodný. Nemožný, zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem hned po probuzení nechat vyhrát tuto část své mysli. Kdyby ty myšlenky vyhrály už nyní, s čím bych pak bojoval celý den? pousmál jsem se nad vlastní neschopností. Nokt je můj bratr, zopakoval jsem si v duchu, jako kdyby to bylo něco, co bych si potřeboval připomínat. Nokt je můj bratr. Viděl mne moc rád. Nechtěl by mne opustit, zhluboka jsem se nadechl a vstal. Tak proč by odcházel? posadil jsem se. Nechtěl mne.
Vylekaně jsem se začal rohlížet. Proč by mne nechtěl? Proč by mne opouštěl? Vždyť jsme... vždyť všechno bylo dobré. Měli jsme si co říct, tak proč... proč by odcházel? Nechce mě? Proč? koukal jsem všemi směry po temném háji, jako kdybych snad v té temnotě mohl nalézt odpovědi na své – poněkud hloupé – otázky. Chtěl bych se vrátit, podíval jsem se do země. Chtěl bych se vrátit do naší společné minulosti, i když trvala tak krátce. Všechno bych napravil. Byl bych lepší bratr. Byl bych... choval bych se jako bratr. Znovu jsem zavrtěl hlavou. Vzpomněl jsem si, jak Nokt vypadal, když jsem ho naposledy spatřil. Zraněně? Uzdraveně? Šťastně. A pak se v přístavu mé mysli vynořila i jedna z jeho posledních slov. „Vystopuj si mě,“ zopakoval jsem a s mírným úsměvem se vydal na cestu.

// Středozemní pláň

S tím, že mi tu vylomeninu Nokt brzy vrátí, jsem měl naprostou pravdu. Nokt byl ale jiný lovec než já, tudíž nešel po veverkách v žaludku, šel... pozoroval jsem, co má můj bráška, nyní osvobozený z mého sevření, v plánu. Aniž bych to čekal, přiskočil ke mně a- „To je můj ocas!“ překvapeně jsem zvolal (skutečně jsem zvolal!) a snažil se ho nějak zachránit ze spárů Noktových. Můj ocas však Nokt nevydržel lovit dlouho (jistě to bylo proto, že jsem byl velmi složitou a komplikovanou kořistí), uskočil a bylo na něm čekat, že vyčkává, jestli mu to nyní opět neoplatím já.
Pousmál jsem se a mírně se přikrčil k zemi. Pravděpodobně ne příliš přesvědčivě jsem předstíral, že mým cílem je Nokt, ale ve skutečnosti jsem měl namířeno za něj. Stál tam mladý stromek, který ještě nestihl vyrůst do výšky svých sousedů. Mne ale zajímalo to, co bylo pod ním. Znovu jsem se zaměřil na Nokta a tvářil se... lovecky? Kořistochtivě? Nějak tak. Vyskočil jsem vpřed. Běžel jsem přímo na Nokta. Toho jsem ale na poslední chvíli minul a řítil se dál k onomu stromku. Když jsem byl u něj, rychle jsem před sebe natáhl tlapu a chňapnul. Mé drápy zavadily o zaječí maso. Vypísknul v překvapení. Odpusť. Přitáhl jsem si ho tlapou blíže a... zabil jsem. Zkoumal jsem, jak oči, které kdysi překypovaly životem, se během okamžiku změnily v oči plné mlhy. Mlhy, která se zastavila na místě a jen vyčkávala, co bude dál. Oči plné mrtva. Smutně jsem se ohlédl na Nokta a pokusil se o úsměv.

Překvapeně jsem si Nokta prohlížel. On mne... objal! šťastně jsem se na něj zazubil. Tohle je jeden z důvodů, proč bych chtěl být šťastným, vděčně jsem se na něj nepřestával usmívat, i když už se začal odtahovat. Odtáhneme se potom úplně? Jednoduše se rozloučíme a každý půjdeme jiným směrem? Kdy do sebe zase takto narazíme? Jestli vůbec někdy? Co kdybych... co kdybych... troufale jsem Noktovi položil otázku, zda bych mohl patřit do stejné smečky jako on.
Nevěděl jsem, jak odpoví. Mohl by být znechucen. I když to by nejspíš neudělal. Byl to Nokt. Ale mohl by... mohlo by ho to mrzet, protože by si uvědomil, že do žádné smečky nepatřím. Nebo že mne do té jeho nikdy nepřijmou. Co když mne nepříjmou? Co je na mně tak speciálního, aby mne přijali? Co jim mohu nabídnout? Jsem v něčem vůbec dobrý? To tam přikráčím a až se mne zeptají, řeknu 'Jsem naprosto k ničemu, ale můžete mne používat na utírání tlapek!'? Nebo 'Víte, já jsem takový příživník, zrovna hledám štěstí! Ale jsem k ničemu, tak kdybyste byli tak laskaví a já nevím, přijali mě mezi sebe?' zavrtěl jsem prudce hlavou. Chop se každé šance, zopakoval jsem si v duchu Noktova slova a pomalu se nadechnul. Už jsem nechtěl hledat další překážky. Nechtěl jsem překážky. Chtěl jsem šanci. Příležitost. Chopím se jí a- zasekl jsem se, když se z tlamy mého bratra ozvalo ono slovo. Vyřknul ho, jako kdyby to byla samozřejmost, jako kdybych byl téměř očekávaným hostem. „Opravdu?“ udiveně jsem naklonil hlavu do strany. Nokt se tvářil nadšeně, viděl jsem mu v očích, že souhlasí s mým nápadem. Přesně to jsem si přál! vesele jsem se na něj usmál. Budeme spolu v jedné smečce! Budu ho vídat mnohem častěji! Udělám si přátele. Potkám vlky, kteří mne budou mít rádi! zasněně jsem se zahleděl před sebe. Bylo legrační, že tím, jak jsme se s Noktem tak náhle setkali, se mé štěstí přiblížilo o tak velký kus.
Všechno je téměř na dosah! Šance! Já dostal šanci, znovu jsem si nemohl pomoci a nedokázal se přestat usmívat vděkem. Pak mé dojetí ale přerušil podivný zvuk, zakručení. Nenápadně jsem se ohlédl na Nokta, hodlal jsem mu z očí vyčíst, zda to také slyšel. Jenže jeho oči už mi odpověď naznačily. Nebo spíše vymrkaly. Ten záhadný křik totiž pocházel z Noktova břicha. Malinko jsem se zahihňal. „Ano, můžeme si zalovit,“ se smíchem jsem odsouhlasil jeho návrh a ihned se přikrčil. „Navrhuji, abychom...“ kradmě jsem se plížil kolem něj a předstíral, že se rozhlížím po kořisti na všechny strany. „Ulovili tu veverku, co jsi spolknul!“ radostně jsem po něm skočil a převrátil ho na břicho. Nyní jsem se po svém bratrovi válel, jako kdybychom spolu teprve včera poprvé vyšli ze smečkového úkrytu. Již mne nepřepadávaly pochyby. Byl jsem si jistý, že jsem si něco takového vůči Noktovi mohl dovolit. A ještě jistější jsem si byl tím, že mi tuhle vylomeninu brzy vrátí.

„Nechci být šťastný?“ zopakoval jsem pomalu po něm, bez výčitek, bez výsměchu, bez emocí. Jen jsem si potřeboval uvědomit, co právě vyřkl. Měl pravdu. Všechno jsem mu za každou cenu ztěžoval, vždycky jsem viděl jen to špatné. Vždycky ne, občas jsem taky naivní! Chtěl jsem být vůbec šťastný? Nezasloužím si to! odpověděla část mne, ale já věděl, že se nejedná o odpověď na onu otázku. Odkládal jsem ideu bytí šťastným tak dlouho, tak dlouho jsem na ni ani nepomyslel, že jsem ji již ani nechtěl. Možná jsem chtěl zůstat tím vlkem, který chodí sám po světě, všem si stěžuje a na potkání fňuká. Chtěl jsem zůstat někým, kdo vyžaduje pozornost a vzbuzuje lítost? Chtěl jsem zůstat tímhle? Chtěl jsem se nemít rád. Chtěl jsem představovat chodící selhání a zklamání v nevýhodném balení. „Nejspíš máš pravdu,“ špitl jsem a podíval se mu do očí. Při pohledu na něj jsem ho musel tiše obdivovat. Proč tiše? „Musel jsi to mít mnohem těžší a...“ zamyslel jsem se. Není to hloupé? Neříkám hlouposti? „Jsi šťastný,“ pousmál jsem se na něj. Nokt si zasloužil být šťastný víc než kdokoli jiný. Zasloužil si být nejšťastnější, protože v prvních letech jeho života tomu tak nebylo, protože si prošel tím, čím si prošel. A pak jsem tu byl já, všichni se mnou zacházeli jako v balvnce a stejně mne ovládal nevděk. Už nechci být nevděčný. Chci být šťastný. Chci dosáhnout štěstí. „Chtěl... bych být jako ty. Už,“ přikývl jsem a snažil se nemyslet na to, jak moc mohou má slova uškodit. Mluvil jsem příliš. „Přál bych si patřit do smečky, Nokte,“ znovu jsem se na něj dlouze zadíval. Představoval jsem si, jaké by to bylo. Ne tak, jak jsem si to představoval vždycky, nepředstavoval jsem si sebe jako jakýsi chuchvalec chlupů v blátě, o kterého si ostatní utírají tlapky. Představoval jsem si sebe, jak se usmívám déle jak pár okamžiků a jak mám přátele. Jak mám... partnerku? Hlavou mi probleskla jediná vlčice, která se se mnou za posledních pár let dokázala bavit. Představa jí po mém boku, jak jsme spolu šťastní. Amnesia. Připadal jsem si hloupě. Opovážlivě. Určitě nyní vycítila mou představu, otřásla se a... věděla. Už se mnou nikdy nepromluví, mírně jsem se smutně pousmál. „A přál bych si... mít partnerku. Už si přeji být šťastný, Nokte,“ usmál jsem se na něj a doufal, že mu to již tolik neztěžuji. „Myslíš, že bych se mohl stát členem tvé smečky?“ zeptal jsem se ho a po velmi dlouhé době jsem si uvědomoval, že již chci být šťastný.

Zbytečný. Neužitečný. Směšný. Postradatelný. Nenávistihodný. Bezcenný. Smečka nemůže být pro mne. Nebo spíš... já nejsem pro smečku. Stále jsem mírně vrtěl hlavou a pokoušel se na ta slova nemyslet. Zároveň jsem ale chtěl vymyslet více výstižných slov, která by se mne týkala. Poté jsem ale ztuhl a veškerý můj pohyb na moment ustál. Brácha, zopakoval jsem po Noktovi a překvapeně se na něj podíval. On mi řekl 'Brácha'! Já mám bratra! Sedí tu přede mnou a říká mi, že jsem jeho 'Brácha'! A já jsem jeho 'Brácha'! A- podíval jsem se mu zkoumavě do očí. Bylo vidět, že to myslí upřímně. Avšak na tom příliš nezáleželo, vzhledem k tomu, že bych ho nikdy nebyl schopný podezírat z jakékoliv špatnosti.
Jenže to nebylo všechno. Nokt ve své řeči pokračoval a čím déle mluvil, tím méně jsem si byl jistý, jak se tvářit a cítit. Zoufale jsem mu koukal do očí, potřeboval jsem jakýsi náznak toho, že si ze mne dělá legraci. O mne se nikdy nikdo nepřetahuje. Já jsem ten, který sleduje štěstí ostatních. A taky nad tím po tom celou dobu kňučí, protože je to neschopný- neschopný neschopák. O mne není zájem. Já- já sám o sebe nemám zájem, tak proč by ho měli mít ostatní? Natož aby se přetahovali. Nemám své kvality a nemám své přednosti. Jediné, co mám, je naivita. Občas. Občas mám naivitu. A jinak? Jinak jsem jen prázdná sebestředná schránka, která se tu prochází a touží po politování, protože byť se tak moc soustředí na své nitro, nikdy v sobě nic nenalezne. Leda tak další v budoucnu přehlíženou špatnost, kterou nalézt nechce. Zavrtěl jsem hlavou. Nezasloužím si ničí důvěru. A už vůbec ne Noktovu. Ublížil jsem mu. Nestaral jsem se o něj. Opustil jsem ho! A on mi věří, s velmi bídně skrytým smutkem jsem na něj pohlédl. On mne ale nepřestával povzbuzovat. Chtěl jsem se skrýt před jeho slovy, ne proto, že by mi sama o sobě ubližovala, ale... já sám jsem si ubližoval tím, že jsem jim nevěřil. Tím, že jsem věděl, že nejsou pravdivá. Nokt tu pro mne nemůže být. Nemůžu ho využívat. Ne potom, co jsem pro něj nikdy nic dobrého neudělal, panicky jsem vykníkl a padl k zemi, tlapami se snažil o přikrytí hlavy. „Nezasloužím si to,“ špitl jsem, protože to shrnovalo celou mou situaci. Nezasloužil jsem si to, co Nokt říkal. Nezasloužil jsem si jeho důvěru. Nezasloužil jsem si Nokta. Nezasloužil jsem si smečku. Zasloužil jsem si žít?

Noktovo vyprávění bylo fascinující, ale moc jsem mu nerozuměl. Magické místo? Gallirea? Ani jsem netušil, kde se nacházím, natož abych věděl, že se jedná o místo magické. Mne zatím nic magického nepotkalo, zamyšleně jsem přimhouřil oči. Za tu dobu, co tady jsem, jsem toho moc neprožil, doopravdy ne. Možná kdybych nebyl tak neschopný a nebál se úplně všeho, pak bych třeba- „Na myši?“ šokovaně jsem to po něm zopakoval. Neuměl jsem si představit, jak se z něčeho tak velkého, jako je vlk, stane něco tak malého, jako je myš. Natož z Nokta. Překvapeně jsem na něj zíral, ale po pár momentech má fantazie začala pracovat. Větší uši, trochu jinak čumák, končetiny a ocas bychom úplně změnili... tichounce jsem se hihňal. To muselo být úžasné! Když byl myší, musel mít naprosto odlišný pohled na svět a- téměř závistivě jsem si povzdechl. Taky bych chtěl někdy zkusit něco takhle magického, něco dobrodružného, něco... v čem bych nebyl sám a všechny zachránil, stejně jako Nokt. Pousmál jsem se na něj, protože zrovna ukončil své myší vyprávění s tím, že všechny „prostě“ zachránil. Vždycky byl tak skromný, až mi to občas připadalo legrační. Takže má smečku, má dobrodružství, nemohl jsem se na něj přestat usmívat, byl jsem příliš šťastný z toho, jaké štěstí prožíval.
Díky tomu, jak moc mne zaujalo mluvení o myších a vlcích (// napsal John Steinvlk, hah. hahah. hahahah.), jsem byl ještě překvapenější, když se pak Nokt vrátil k povídání o vlčici. To kdybys mě snad hledal, pečlivě jsem si zapamatoval slova Noktovy vlčice. Možná to myslela jen jako kamarádské 'kdybys mě snad hledal' třeba... třeba s ním ráda tráví čas, ale nic víc k němu necítí. Nebo naopak k němu cítí moc a- zarazil jsem se, všechny mé myšlenky byly zastaveny vzpomínkou na Amnesii. 'Najdu tě a potom tě určitě rozveselím, slibuji'. Kdyby mne ještě jednou našla, bylo by to jen přátelské nalezení, nebo- náhle jsem si uvědomil, že stále naproti mně sedí Nokt a očekává reakci na jeho vyprávění. „Někomu se líbíš, někomu se líbíš!“ škádlivě jsem do něj znovu šťouchl tlapkou a předstíral, že se mu příšerně pošklebuji. Potom jsem vyskočil na všechny čtyři, abych kolem něj udělal kolečko a provokoval ho tak ještě více. Proč se tak chovám? Ostuda. Zklamání. Nemohu se k němu chovat takhle, stále jsem pro něj ten, kdo mu ublížil a kdo ho zklamal. „Promiň,“ špitl jsem, posadil se a zrak zavrtal stydlivě kamsi do země.
Jenže to nebylo vše, dále následovala otázka o tom, zda neuvažuji o smečce. „Já...“ Chtěli by mne někde? Nebyl bych jen zbytečnou přítěží? Neopovrhovali by mnou? A kdyby mne náhodou někde přijali, nezklamal bych je pak? Nebo spíš nezklamával? Nevadil bych jim? Zaslouží si někdo jako já být ve smečce? „Přál bych si to, ale...“Jsem zbytečný. Neužitečný. Směšný. Postradatelný. Nenávistihodný. Zavrtěl jsem jen hlavou, aby si Nokt domyslel, co se snažím říct. Cítil jsem se příliš slabý na to, abych některá z těch slov vyslovil nahlas.

// Pff, obšťastnění od Theriona? Vždycky! ˘^˘

Panicky jsem si prohlížel svého bratra a nevěděl, jak se cítit. Mé obavy se vyplnily, vskutku se mu staly špatné věci. Napadl ho vlk, málem ho zabil, opakoval jsem po něm ve své hlavě a napjatě čekal, jak jeho vyprávění bude pokračovat. Parta, slepý... zátěž. Zavrtěl jsem prudce hlavou. Nebyl jsem tam pro něj, když ho ten vlk napadl. Nebyl jsem tam pro něj a on... to já jsem mu ublížil! Kdybych mohl- zaplavila mne vlna starostí a zároveň jakási protivlna, která se styděla za to, jak jsem se nyní snažil o změnění minulosti. Ublížil jsem mu, zradil jsem ho, vystavil jsem ho nebezpečí! Mohl umřít! Umřel by kvůli mně, to já bych byl vrahem a- Ale zachránili ho. Nebyl jsem tam pro něj já, ale jeho přátelé ano. Měl jsem to být já. Byť se mi to nechtělo přiznávat, pravdou bylo, že jsem se v sobě opět zklamal. To já měl být tím, kdo Nokta zachrání, jeho vyšší mladší bratr, ten, kdo Na něj celé dětství kašlal? Ten kdo pro něj nikdy neudělal nic dobrého? Ten, kdo- tu pro něj měl být, ale nebyl. Všichni se k Noktovi ale nechovali jako já, pomalu jsem se začínal usmívat. Vzpomínka na přátele Nokta a na to, jak s nima byl šťastný, byla příliš krásná na to, abych tak neučinil. Nepamatoval jsem si jména – svým způsobem jsem se vždy snažil vytěsnit všechna jména minulých ze své paměti –, ale vzpomínal jsem si moc dobře na to, kolik času spolu trávili a jak se Nokt usmíval, když se vracel zpátky k rodině z nějakého jejich menšího dobrodružství. Museli se toulat hodně dlouho, než... zátěž. Nejbolestivější slovo, jaké kdy Nokt vyslovil. Nerozuměl jsem mu. Nokt nemohl být zátěží. Nokt se zátěží nemohl nazvat. Nokt byl můj bratr a já si velmi dobře uvědomoval, že zátěží nikdy nebyl a nikdy jí být ani nemohl.
Avšak Noktovo vyprávění pokračovalo, tentokrát poněkud pozitivněji. Smečka? Vlčice? nadšeně jsem se na něj usmál. „Vlčice?“ nejprve jsem ho škádlivě popostrčil tlapkou, jako kdybychom byli ještě vlčata. Hned na to jsem si ale sedl naproti němu a zvědavě nastražil uši.

Jakmile jsem vyřkl jeho jméno, chtěl jsem se obrátit a utéct. Neuvidí mne rád. Nechce mne vidět. Avšak ten způsob, jakým vyslovil mé jméno, tvrdil přesný opak. On mne vidí rád? Vždyť jsem mu ublížil a- prudce jsem zavrtěl hlavou a poprvé za dlouhou dobu se nechal naprosto unést radostí. „N-nokte!“ šťastně jsem vykřikl (nebo spíše jen řekl, ale na mé poměry to bylo dosti hlasité projevení) a užíval si, že mne můj bratr nezavrhl. Že se mne neštítí. Že jsem jeho bratr. Moc jsi nevyrostl, pousmál jsem se nad tím, když se mi můj starší bratr pokoušel položit hlavu na krk. On mne doopravdy rád vidí, udiveně jsem ho pozoroval. Po tom všem, co jsem mu udělal, jak jsem mu ublížil, jak... jsem pro něj nebyl, mne rád vidí? ještě moment jsem ho zkoumavě sledoval. Už to tak bude! ozvalo se nadšeně v mé mysli a – byť jsem si myslel, že tuto schopnost jsem již dávno zapomněl – bezstarostně jsem přiblížil svou hlavu k jeho krku. Řekni to. Proč to neřekneš? Řekni to! „Já...“ zavrtal jsem se čumákem do jeho kožichu. Nokt. Nokt je tady. A našel jsem ho! „Nevíš, jak rád tě vidím!“ prohlásil jsem s tou největší radostí, jaké se mi od odchodu ze smečky dostalo. Nebál jsem se, že jsem hlasitý. Nebál jsem se ničeho. Měl jsem zase bratra.
Problém byl v tom, že můj bratr měl otázky. Provinile jsem se zadíval do země. Tak mu řekni, jak moc jsi na něj celou tu dobu kašlal! Věděl jsem, že mi nic nevyčítá, ale zároveň jsem si byl jistý, že to tak nepotrvá věčně. Brzy se dostaví výčitky i z jeho strany, uvědomí si, že jsem ho zklamal, že mne už nikdy nechce spatřit. Prosím? On prosí, abych mu něco řekl, měl bych mu něco říct! zhluboka jsem se nadechl a připravoval se na jakési velkolepé vyprávění, které Nokta upoutá natolik, že nebude schopen ani mrknout. Mohl bych mu přeci povědět o své fantastické rodině! Mohl bych mu říct, jak moc dobře se mám, kolik přátel jsem si stihl udělat a jak se mi daří s partnerkou! Mohl bych mu říct o své samotě, o tom, jak jsem od minulého jara potkal jen... Logana, Izara s jeho přítelem Suzumem... a Amnesii. Jediný můj společník je stín, rodinu nemám, nejsem ani ve smečce! A z té původní jsem musel utéct, protože... „Já...“ začal jsem, abych se tak zbavil vlastních myšlenek. „Já...“ zamyšleně jsem se rozhlížel všude kolem. Musel jsem na něco rychle přijít. Proč jsem náhle neměl co říct? Alespoň jak dlouho tu jsem! Tohle je mé... „Druhé jaro,“ zašeptal jsem a doufal, že to stačí. Ale jak jsem znal Nokta, tohle mu stačit nikdy nemohlo. Věděl jsem, že mu mohu věřit, že bych mu mohl říct naprosto cokoliv... ale za všechno jsem se nyní styděl. „Jsem... opuštěný,“ řekl jsem a cítil náhlé vyčerpání. Toto přiznání mne opět nenápadně vedlo k unavenosti z života. „Co ty?“ pohlédl jsem mu do očí a teprve nyní si uvědomil, že nejsou takové, jaké jsem si je pamatoval z dětství. Něco se stalo. Něco špatného! „Prosím,“ špitl jsem ještě, aby Nokt věděl, že mne jeho příběh taktéž zajímá.

// Medvědí jezero

Čím více kroků – nebo spíš jakýchsi parodií na krok – jsem učinil, tím více mne opouštěla původní jistota. Nikdy ji nenajdu, nechce, abych ji našel. Nikdy jsem nikoho nenašel, nikdy nikoho nenajd- do čumáku mne udeřil známý pach. To nemůže být... bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhl, ztrácel jsem nad sebou kontrolu. Mohl by to být? jen těžko se mi vyhýbalo stromům. Je to...? zastavil jsem se.
Nedaleko ode mne ležel na padlém stromu šedočerný vlk, kterého jsem vždy chtěl najít. Vždy, ozval se ten nenaivní hlas v mé hlavě, na jeho zmizení ti nezáleželo. Nic jsi pro něj neudělal. Nic! A teď si samozřejmě budeme hrát na zachránce. Zatřepal jsem hlavou a odvrátil se od něj. Bude mne vůbec chtít vidět? Po tom všem, co jsem mu udělal? Nebo spíš... neudělal. Musel jsem ho zklamat. Musel jsem... těžce jsem se nadechnul. Třeba na mně již vůbec nezáleželo, třeba by mne nepoznal. Ale nakonec jsem ho přeci hledal a- můj pohled zabrousil zpátky k němu. Ztracený bráška, pousmál jsem se nad tím spícím vlkem, jako kdybych ho snad sám ukládal ke spánku v domovské smečce. Ale no tak, kolikrát jsi tam pro něj byl, když šel spát? Zahleděl jsem se do země, abych unikl všem výčitkám. Tolik věcí jsem měl udělat jinak, tolik věcí jsem mohl změnit, nepřestával jsem zkoumat pohledem své tlapy. Kdybych se ho vydal hledat hned, jakmile zmizel, kdybych ho přivedl včas domů, kdyby... zdvihl jsem hlavu. Nyní jsem měl příležitost to změnit. Měl jsem příležitost vše napravit. Ale měl jsem také takový strach, že mne Nokt navždy zamítne. Nokt, zaznělo mi myslí znovu jeho jméno. Musel jsem ho říct nahlas, musel jsem překonat strach. „Nokte?“ Musel jsem... mít bratra.

S cuknutím jsem se probral. Ležel jsem u jezera. Sám. Měl bych být sám? přimhouřil jsem oči a pokoušel si vzpomenout, co bylo kdysi. Sám se svým odrazem, zamyšleně jsem se zadíval na vodní hladinu. Byl tam. Já jsem tam byl. Jsem to vůbec já? jen těžko jsem se poznával. Musel jsem spát celou věčnost, ale i přesto jsem vypadal tak... unaveně. Vyčerpaně. Vyčerpaně životem? Tím věčným čekáním na smrt? Není život jen plýtvání smrtí? Já jsem plýtvání smrtí, zavrtěl jsem hlavou a mírně ji zdvihl, tak, abych si prohlédl oblohu a přišel na jiné myšlenky. Překvapeně jsem pozoroval, jak se mraky rychle pohybují po zatažené obloze. Měl bych se schovat. Měl bych... odejít, znovu jsem vrátil svůj zrak ke svému jedinému společníkovi. V jeho očích se zrcadlila únava a hlad. Velký hlad, uvědomil jsem si. Ale co záleželo na hladu, když jsem byl sám a... kdybych vydržel dostatečně dlouho, už bych hlad neměl. Nikdy. Tohle je můj poslední hlad, slíbil jsem si a pomalu se začal zvedat ze země. Prudce jsem zatřepal promoklým kožichem, aby mne nezatěžovala alespoň ta největší špína. Chyba. Přišel jsem sice o značnou část špíny, která pobývala v mém kožichu už kdo ví jak dlouho, avšak opustila mne i má stabilita. Spadl jsem zpátky na zem a zaskučel. Nemohl jsem dál víc než kdy předtím. Předtím... zopakoval jsem si v hlavě a opět se pokoušel vstát. Amnesia, povzdechl jsem, když mi konečně na mysli vytanulo její jméno. Jí, zjizvené vlčice, která byla nešťastná a která namísto toho, aby ode mne utekla, se mne snažila rozveselit. A nyní byla pryč. Odešla. Opustila mne, panicky jsem opět klesl k zemi a tlapami skryl svou hlavu. Pokazil jsem všechno, opustila mne, odešla ode mne, protože jsem špatný, hlavu jsem přiblížil ještě více k zemi, snad abych se mohl skrýt před vlastní vinou. Ale vrátí se, vzpomněl jsem si na slova, jež se mi jen matně dostala k uším. Najde mne a vrátí se, zopakoval jsem si a získal tak novou energii. Byť slabý, připadal jsem si silnější. Cítil jsem novou jistotu, cítil jsem vůli jít dál. Ohoho, to je poněkud přehnané, nemyslíš? Zapomněla na tebe. Nikdy na tebe nemyslela, část mne chtěla, abych vše vzdal. Já chtěl, abych vše vzdal. Ale já taky nechtěl. Naklonil jsem se nad jezero. Pořád tam byl, můj odraz, můj společník, ten zubožený naivní vlk. Usmál jsem se na něj a opatrně se napil vody z jezera. Cítil jsem, jak má žízeň pomalu mizí. Ano, přesně tak, další věc, která tě opouští. Všichni tě jednou opustí. Po ukojení své žízně jsem ještě několik chvil stál na místě, dokud se můj rozčeřený společník znovu neucelil. Vidíme se naposledy, sdělil jsem zuboženému vlkovi a kulhavým krokem se vydal pryč. Nenajde mne. Já najdu ji.

// Třešňový háj

Mohl jsem jí dát další důvod, proč by měla utéct. Dal jsem jí další důvod, proč by měla utéct. Ale ona zůstala.
Bylo poněkud zvláštní, že i podzim odešel dříve než ona. Než ona, vlčice, která se mi omluvila za to, že by „mohla být lepší společnicí“. Sníh zakryl vše kolem nás a já jsem jí tak zoufale toužil říct, že to není pravda. Že nemá právo se omlouvat. Že se nesmí omlouvat. Že je... perfektní. Přál jsem si, abych nalezl další odvahu. Abych ji nalezl a ona mne už nikdy neopustila, abych pak mohl říkat to, co si myslím. Alespoň to jediné slovo, které by mohlo tolik změnit. Jaké slovo že to je? Naivita? ozvala se ta druhá část, která si nic takového nepřála. Jenže ten sníh... ten bílý sníh...
Byl jsem tak naivní. Hloupý. Směšný. Opuštění hodný. Sebestředný.
A Amnesia byla nešťastná.
Věděl jsem, že jsem to neměl dělat, avšak ani toto vědomí mi v ničem nezabránilo. Jednoduše jsem ze sebe tu otázku vypustil, jako kdyby se takhle bavili vlci na potkání. Myslel jsem si, že jsem z toho překvapený, ale když jsem viděl a slyšel její reakci, uvědomil jsem si, jak moc jsem se zmýlil. Neměl jsem se ptát, neměl jsem se ptát, neměl jsem se ptát! Proč jsem se ptal? Nikomu nepomohu. Ne takhle. Nikdo mou pomoc stejně nepotřebuje! Jsem nepotřebný a- ale ona mne potřebuje, marně jsem se pokoušel neutíkat pohledem kamsi k zemi. I ona se nyní skrývala, tak proč ne já? Naivní a nepotřebný, naivní a nepotřebný... proč jsem se ptal? Co tím myslím? Co tím myslím? Potřeboval jsem utéct. Odejít. Zmizet. Tížil mne pocit, že takhle už nemohu pokračovat, tížil mne pocit, že jedinou jistotou v mém životě je, že nejistota mne bude navždy pronásledovat. Co jsem tím myslel? Co když je celou dobu veselá a já ji nyní urazil! Proč jsem to dělal? To jsem nemohl prostě jen- snažil jsem se pomoct. Chtěl jsem jen pomoct. Vyslechnout ji! Co jsem tím myslel? s vypoulenýma očima jsem pozoroval bílý sníh. I když se stmívalo, jeho zář mne stále oslepovala. Ublížil jsem jí. Uvědomění, které jsem nikdy nechtěl. Zranil jsem ji. Napadám její soukromí. Ztracen ásm v sobě jsem nenalézal žádná slova, kterými bych jí mohl odpovědět. Co tím myslím? Já... myslel jsem- myslel jsem, že je nešťastná! Jistě je nešťastná, ale mám to vědět? Přeje si, abych to věděl? Neměl bych- „Barvy,“ vysvětlil jsem jí, jak jsem přišel ke svému závěru. Ano. Ty smutné oči nic. Ty jizvy nic. To, jak se celou dobu chovala? Nic. Teprve až fakt, že má ráda melancholické barvy, mi dal signál. Byl jsem pomalý a možná již bylo pozdě. „Proč...“Jsem tak naivní a myslím si, že mi odpovíš? A že mne nenávidíš? A že mne neopustíš? A že mne dokonce opustit nechceš? Proč jsem takový? Proč ti křivdím, proč- „jsi nešťastná?“ Zopakoval jsem svou otázku, tentokrát v celém znění. Nyní přestávala býti srozumitelnou i mně, avšak doufal jsem, že i v její nekonkrétnosti Amnesia něco spatří.

Velmi poetické, zněla mi hlavou její slova a já v nich jen marně hledal to, co jsem ani nalézt nechtěl. Hledal jsem náznak výsměchu, jakýsi náznak toho, že se jedná o ironii, náznak toho, že má odpověď nebyla dostatečná. Ale místo toho jsem nalezl jen její úsměv a vřelost, která ho doprovázela. Nerozuměl jsem tomu. Nechápal jsem... nevěděl jsem, že by někdo mohl takhle reagovat. Ne na mě. Překvapeně jsem pozoroval svou společnici a začínal se stydět za to, jak zoufale jsem ve skutečnosti hledal důkaz o tom, že je lhářkou. Nelže. Možná. Možná? Není přece lhářkou. Proč by jí byla? Proč by jí nebyla? Záleží na tom? Počítá se to jako lež, když se to týká mne? Jsem větší lhář, tak proč by... není lhářkou. Nemůže být. Jak si vůbec dovoluji jen tak přijít a někoho nařknout z... z tohohle? Jsem dokonalý a všem rozumím nejlépe. Samozřejmě. Ale co když přeci jen- mírně jsem se pousmál. Nechtěl jsem, aby mé myšlenky byly takhle nestálé. Nechtěl jsem, aby mé myšlenky byly. Chtěl jsem se jen cítit šťastně a nepřemýšlet nad tím, zda-li je to skutečné. Koneckonců, ani jsem neměl důvod, proč nad něčím takovým přemýšlet. Úsměv, který jsem právě nosil na tváři, působil opravdově. Slova, která vyřkla Amnesia, působila ještě opravdověji.
Pomalu jsem přikývl hlavou, abych dal najevo svůj souhlas. Barvy, nepřestával jsem se usmívat, tak prosté a krásné. Teprve po několika chvílích jsem si začal uvědomovat, že bych se nejspíš usmívat neměl. „Promiň,“ špitl jsem, zatímco jsem se pohledem vrátil ke svým tlapám. Ó ano, Amnesia se nám svěří s tím, že její oblíbené barvy jsou melancholické, tudíž... co uděláme? Budeme se na to usmívat! téměř jsem propukl v hysterický smích. Proč jsem, zklamáním jsem zavrtěl hlavou a odmítal otevřít oči, takový? Amnesiiny oblíbené barvy byly melancholické. Ty byly sice krásné, ale – překvapivě – nebyly šťastné. Ona si být šťastnou zasloužila. Neznal jsem ji, ale věděl jsem to. Konečně jsem se přestal litovat a s jistou dávkou odvahy jsem odlepil svůj zrak od země. Proč nejsi šťastná? zkoumavě jsem si vlčici prohlížel. Ty jizvy, které ji všude pronásledovaly, jako kdyby mi naznačovaly odpověď. A jako kdyby chtěly pronásledovat od nynějška i mne, bolely. A i přes tu bolest jsem věděl, že to není vše. Zdaleka to není vše. Ani se neptám správně. Není to „Proč nejsi šťastná?“, ale „Proč-“, „Jsi nešťastná?“ zeptal jsem se tak náhle, až mne to samotného překvapilo. Bál jsem se, jak by mohla reagovat. Jsem úplný cizinec a budu se jí ptát na věci, do kterých mi nic není. To by neudělal ani hlupák. Mohl jsem ji vyděsit. Mohl jsem se jí zprotivit. Mohl jsem jí dát další důvod, proč by měla utéct.

Dobře, odpověděl jsem jí v duchu a popošel o něco dále od jezera, o něco dále od hladiny, jejíž obraz mi mohl dělat společníka. Nechutného společníka. A hleďme, zase myslím jen na sebe. Klasika. Provinile jsem se podíval na Amnesii, která se – překvapivě, vzhledem k tomu, že musela trávit čas v mé společnosti – netvářila příliš šťastně. Cosi bylo špatně. Chtěl jsem být hrdinou a všechno napravit. Chtěl jsem jí něco říct, chtěl jsem alespoň nějak naznačit, že jí chci něco říct. Ale také jsem věděl, že se příliš otevírám. Příliš mluvím. Příliš důvěřuji. Otevření jsou zranitelnější. A já byl už takhle zraněný dost. Sám od sebe, sám od toho, jak jsem se doposud choval k ostatním. Za všechno můžu já, pojďme kazit Amnesii den! Konečně jsem od ní odpoutal oči a vrátil svůj pohled k zemi. K tlapám toho, kdo mne všude pronásledoval. Kdy jsem přestal utíkat?
Nebo je lepší se ptát, kdy utíkat přestanu? Před čím utíkám? Před čím jsem utíkal? Utekl? Jsem- mé myšlenky utichly kvůli překvapení, ve kterém jsem se náhle ocitl. „Barva?“ zopakoval jsem zmateně a ani si neuvědomoval, že jí poskytuji výhled na svůj nejhloupější výraz. Proč barvu? Co o někom může říct barva? Snažil jsem se vyčíst odpověď z jejích očí, najít v nich nějakou známku výsměchu, jakéhosi zlotřilého důvodu, proč se ptát na barvy, ale dokázal jsem nalézt jen zvědavost s vřelostí. Nebo mi to tak jen připadá, protože jsem nepoučitelný ňouma! podpořil jsem se, zatímco jsem zase všechno začínal vnímat poněkud... růžověji. Barva toho o někom může říct mnoho. Nikdy mne nenapadlo se zeptat takhle chytře, s údivem (a jistým doprovodem něčeho, co bych před chvílí nazval naivitou) jsem obdivoval to, jak Amnesia dokázala vidět věci, které jsem já neviděl, jak dokázala vidět barvy a co víc, jejich důležitost. Takže odpověď? nejistě jsem přešlápl a na moment uvažoval. Není jedna. Ne že by nebylo žádné. Ale jedna být nemůže. Musí jich být mnoho. Mít jen jednu jedinou barvu... to je úplně zbytečné. Nemohu prohlásit, že žiju v hranicích jedné barvy. Jsem sice naprosto omezený jedine- „Všechny barvy mraků,“ dostal jsem ze sebe krátce, jen abych se dostal od toho věčného opakování do-sebe zahleděnosti. A musel jsem se nad svou odpovědí pousmát, protože se mi líbila téměř stejně jako otázka mé společnice. Připadal jsem si barevněji už jen díky tomu, že taková otázka někdy zazněla. „Jaká,“ přerušil jsem se. Nemohl jsem to přehánět. Nedokázal jsem to. Říkal jsem hlouposti a ona to věděla.