Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Teplo, které jsme s Darkií sdíleli, mi dodávalo pocit, že se vše vrátí do pořádku. Že vše zase půjde k lepšímu. Na druhou stranu mne také dohánělo k otázkám. Je to vskutku jen přátelství? tiše jsem se zahleděl do prázdného místa před námi. Chci, aby to bylo jen přátelství? Cítil jsem, jak se mé srdce rychle rozbušilo. Nevěděl jsem, co cítím. Nevěděl jsem, jestli to chci vědět. Cítil jsem pohodlí, které mezi námi bylo, a cítil jsem i napětí, které se procházelo mými útrobami a snažilo se usídlit v mém srdci. Možná, že by to mohlo být i... mírně jsem zavrtěl hlavou. Ani nemáš šanci. Jemně, snad abych jí nijak neublížil, jsem nenápadně pohlédl na svou černobílou společnici. Možná mám šanci. Možná mne má ráda, a já- nevěděl jsem. Mám ji rád, ale... chci, aby to bylo jen přátelství? Chci, abych pro ni neznamenal... něco více? Chci, aby- proud mých myšlenek se přerušil, jakmile Darkie promluvila. Myslíš, že bychom mohli být přátelé? Ptá se, protože chce být jen přátelé? Nebo chce být přátelé a já nikdy neměl přemýšlet nad něčím... větším? „Já,“ nadechl jsem se. Já nevím, co cítím. Já nevím, co si přeji. Já si nerozumím. „Budu rád tvůj přítel,“ odpověděl jsem nakonec a mírně se usmál. I kdyby to bylo jen přátelství, budeme oba šťastní.
Nebo budu šťasten jen já a ona trpět. Protože kdo by mohl být šťastný... se mnou? S někým, jako jsem já? Je to vůbec... možné? Nejistota mne pohlcovala ještě více než vůně jehličí. A právě do tohoto okamžiku přišel on. Nokt! nadšeně jsem se na něj usmíval. Byl tu, jako kdyby to byla ta největší samozřejmost na světě. Opět. Vděčně jsem se usmál na Darkii. „Děkuji,“ špitl jsem směrem k jejím uším. Nemyslel jsem si, že to úplně plánovala, avšak přesto jsem decentně tušil, že na tom celém má zásluhy. Na tom, že vidím Nokta. A na tom, že mi někdo nabídl přátelství. A že nejsem sám. A možná sem začnu i patřit? Možná, že když se za mne Nokt s Darkií přimluví, možná bych tu mohl zůstat a-
Naivo, okřikl jsem se, když do místnosti vstoupila další vlčice. Rychle jsem sklopil svůj zrak k zemi, avšak i přesto jsem stihl zahlédnout její výraz. Výraz, který jasně pravil, že zde nemám co pohledávat. Vidíš? Celou dobu jsi vetřelec. Nic víc, jen vetřelec. Nikdo tě tu nechce. Mohl bys být tak milý a odejít? Prosím? Všem by se tím ulevilo a ty tu... no, tak nějak překážíš? Takže kdybys byl od té lásky a... „Omlouvám se,“ zašeptal jsem a doufal, že to vlčice s naježenou srstí zaslechla. Nechci dělat potíže. Chtěl jsem jen pomoci Darkii. A možná jsem se nechal unést sny, které nakonec za nic nestojí. Měl bych... pomalu jsem pozoroval, jak Darkie vstává a odchází si přisednout k vlčici. Cítil jsem, jak se ode mne vzdaluje všechno to teplo, které mi dodávalo jistotu. Odejít. Utéct. Zmizet. Vypařit se. „Měl bych...“ opatrně jsem taktéž vstal a udělal pár kroků k východu. „Už jít?“ krátce jsem tázavě pohlédl na cizí vlčici, a poté delší dobu na Darkii a Nokta. Nepatřím sem. Neměl bych pokládat takové otázky a jednoduše... zmizet.

Narušitel. Neměl jsem sem jít. Neměl jsem se vnucovat. Jsem zloděj. Kradu soukromí vlkům. Kradu jejich naději? Nebo ji zabíjím? Pokoušel jsem se stát jedním se zdí. Splynout. Zmizet. Nebýt. Tiše jsem ležel a doufal, že takto nebudu Darkii rušit. Procházela si něčím tak bolestivým a já... byl bezmocný. Nemohl jsem jí pomoct. Jediné, co jsem mohl, bylo poslouchat její nářek. A ani to jsem nedokázal. Protože jsi co? No co? No k ničemu, pousmál jsem se sám nad sebou. Byl jsem výsměchu hodný. Nebo pláče? Náhle se vše zastavilo. Zastavil se můj proces asimilování se se zdí, zastavil se můj dech, zastavil se nářek, který nás uvěznil. Teplo? překvapeně jsem pozvedl hlavu. Darkie si lehla a opírala se o mé tělo, jako kdyby to bylo to nejpřirozenější pod sluncem. Ale to by neměla. Jsem... já... nevěděl jsem, co si myslet. Něco takového jsem neočekával. Nikdy. Bylo mi souzeno zůstat navždy sám, ne být tím, o koho se opře ten, kterému v životě nezbývá mnoho jistoty. Co budu... částečně jsem toužil utéct. Ucuknout. Vyhnout se tomu teplu, které mne zalévalo. Nemohl jsem něco takového udělat. Nevěděl jsem, jak se cítit. Darkii mám rád, ale... ze všech sil jsem se soustředil na to, aby mne ten teplý důkaz toho, že má samota již netrvá, neoslepl. Amnesia, špitla má mysl jméno vlčice, ke které jsem choval zvláštní druh věrnosti, jako kdybych jen čekal, kdy se znovu setkáme. Tiše a opovážlivě jsem si na moment představil, jak krásné by bylo, kdyby někdy po mém boku ulehla ona. Jenže tu byla Darkie. Je to přítelkyně, ale- nemohu přeci, zoufale jsem se rozhlížel po pomyslné hranici, která vznikla na přelomu mého světlého a jejího tmavého těla. Nemohu uhnout, rozhodl jsem se rázně. Tohle nic neznamená. Darkie se ohledně mne nijak necítí, potřebuje jen podporu. Podporu, kterou jsem jí doposud neposkytl, nehnutě jsem tedy zůstal ležet vedle ní a naslouchal jejím slovům.
Nejradši bych jí vyvrátil tvrzení, že způsobila bolest i mně, avšak nestihl jsem tak učinit. Jediné, co mi zbývalo, bylo mírně se usmívat, jelikož Darkie řekla, že se cítí lépe. Volně. A kvůli mně? Takže jsem pomohl? stydlivě jsem odvrátil svůj pohled k zemi. Doopravdy jsem někomu dokázal pomoci? „Žij dál, prosím,“ zopakoval jsem její slova. Líbila se mi. Možná bych měl žít dál i já. Cítil jsem, jak mnou pomalu postupuje teplo z Darkiiny srsti. Nebyla to láska. Věděl jsem to. Bylo to jen... přátelství. Jistota, že vše bude v pořádku. Znovu jsem se na ni usmál. Ale jak dlouho to potrvá? Jak dlouho tu ještě budu moci zůstat, než mne vyženou? Téměř jsem otevřel tlamu a zeptal se jí, co se bude dít dál, avšak místo mého hlasu se ozval hlas někoho mně velmi blízkého.
„Nokte,“ vydechl jsem překvapením, když jsem spatřil svého bratra. Celou tu dobu tu byl. Celou tu dobu. Nebo možná přišel až tehdy, když jsem někomu pomohl. Nebo- nedokázal jsem se štěstím neusmívat. Takže on vskutku žije v této smečce! Hlavou mi poletovalo tolik myšlenek, tolik otázek, které bych mu položil... a tak jsem dál jen šokovaně ležel vedle Darkie a nevěděl, co si počít.

// Mýtina

Následoval jsem Darkii, jako kdybych byl její stín. A možná i poněkud jsem? Nejsem zhmotnění jejích temných myšlenek? Nejsem někdo, kdo je jí v patách, jen když je bezmocná? zoufale jsem zvedl pohled, který byl po celou dobu naší tiché chůze upjatý k mým tlapkám, a pohlédl na úkryt, o kterém mi Darkie podala dost informací na to, abych tušil, že zde nemám co pohledávat. Víc než to. Jestli jsi přežil až sem, nyní nemáš šanci. Zemřeš. Opovážlivče. Přijdou si pro tebe. Názrorně ti vysvětlí, proč a jak sem nepatříš. Jediné, zač jsem byl rád, bylo, že jsme se již nadále nenacházeli na mrtvolné mýtině a vrátili se zpět k zeleni a životu. A přesto zde čeká život Darkiiny matky, který navždy zkameněl. Darkie se pohybovala jistě a rychle, ale i tak jsem se pokoušel zapamatovat si vzhled smečkového úkrytu. Také to může být to poslední, co vidíš. Hahah. Jen při pohledu na skálu, ve které se ono obydlí skrývalo, mne zachvátil chlad. Chladný kámen. Srdce chladné jako kámen? Koukám se na svůj odraz, aniž bych potřeboval vodu. Skála působila bez citů, mrtvě, stejně jako mýtina, skrze kterou jsme se sem dostali. Jako kdyby toužil zakrýt jeji necitelnost, obrůstal skálu mech. Vlhký mech. Prosáknutý vodou. Uvnitř musí být chlad a vlhko. S nepříjemným uvědoměním jsem na moment vypoulil oči. Hrobka, zavrtěl jsem hlavou a zahnal tuto myšlenku až kamsi za mne. Do stínu stínu Darkie.
Se strachem jakožto věrným společníkem, jsme oba vkročili do úkrytu. Kde je ten chlad a vlhko? Kde je ta neútulnost? Kde je všechno to, co nepřipomíná domov? Obklopila mne vůně jehličí. Pocit pohodlí. Tepla, vlídnosti, sucha... domova. Má tvář se málem zkroutila do mírného úsměvu, avšak stačil jsem si uvědomit, proč zde vlastně jsem. Smutně jsem přikývl na Darkiina slova. Jsem tu s tebou, odpověděl jsem jí v duchu a postavil se vedle ní. Nebyl jsem stín. Byl jsem ten, kdo měl stín pomoci zahnat. Doufal jsem, že jí vskutku pomohu naleznout ztracenou odvahu, že jí navrátím domov. Ale také jsem si byl až příliš dobře vědom toho, že nejsem žádný hrdina. Trpělivě jsem čekal po jejím boku, zatímco ona stála na místě, jako kdyby ji neviditelné řetězy připoutaly. Když nad řetězy vyhrála boj a byla osvobozena, vešli jsme do místnosti, kterou zachvacoval zármutek.
Byla tam. Jako kdyby jen čekala na Darkii, jako kdyby ji chtěla přivítat. Úsměv, který čeká. Stejně tak jako studenou skálu, i Darkiinu matku, na dotek jistě stejně chladnou, obrůstaly drobné rostlinky. Nejradši bych je vyhnal. Řekl jim, že nemohou zarůstat po někoho památce. Řekl jim, že my nezapomeneme, i kdyby zarostli i živé. Avšak neměl jsem slov. Jediný zvuk, který protínal nemilosrdné ticho, byly Darkiiny vzlyky. Netušil jsem, jak jí to ulehčit. Jak usnadnit její trápení. Pouze jsem stál jako další socha a nevěděl vůbec nic. „Darkie,“ toužil jsem jí říct mnoho. Mnoho slov utěšení. Mnoho slov, která by zázračně zahojila její rány. Místo toho jediné, co jsem dokázal, bylo býti svědkem její bolesti. Nemohu. Už nemohu, ze zoufalství jsem zavřel oči. Nedokázal jsem jí pomoci a přesto jsem musel být přítomen. Vidět, jak jsem ji zklamal. Jak je nešťastná. Už ne, poprosil jsem tiše a ještě tišeji si lehl nedaleko od ní a přikryl svá ouška. Marně jsem se pokusil o poskytnutí Darkii alespoň minimální soukromí.

Jistě to znělo hloupě. Dovoluji si příliš. Měl jsem... měl jsem říct něco lepšího. Něco... méně... lepivého. Třeba 'Rád tě doprovodím i dál, Darkie'. To by nevyznělo o moc lépe. 'Pomohu ti, Darkie'... to také není o moc lepší. Možná jsem ani neměl na výběr, možná by všechno jednoduše vyznělo hloupě, protože... nespustil jsem oči ze stromu, jsem hloupý. Se znechucením ze sebe samého a své sebestřednosti jsem obrátil svou pozornost zpět na Darkii. Neustále se věnuji jen sobě a zapomínám na ostatní. Sobec. Vážně si myslíš, že se celá galaxie točí jen kolem tebe? Že se o tebe vůbec zajímá? Že jsi podstatný natolik, aby o tebe někdo zavadil byť jen pouhopouhým pohledem? Cítil jsem Darkiin smutek. Jako kdyby všechno to mrtvo ve vzduchu jen znásobilo její pocity. Musíme být vskutku blízko. Nedokázal jsem nadále ignorovat neštěstí, které i mne tížilo a přitahovalo k mrtvé zemi. Nebo snad pod ni? Bylo těžké se soustředit na cokoliv jiného než na žal, jenž nás obklopoval a dusil. Nebo se topíme? Utoneme ponořeni do vod zármutku. Přesto jsem se pokoušel alespoň minimálně (jinak jsem toho ani nebyl schopný) udržet konverzaci se svou společnicí naživu.
Smutně jsem vyslechl přiznání, že se stydí. Čas od času vlk nedokáže čelit obávané pravdě. Čelit strachu je často... nemožné. Nemožné bez pomoci druhých. A je odvážné se někomu svěřit. Je odvážné se nevzdat úplně, je odvážné neutéct a pokoušet se čelit... čelit čelení strachu. Zavrtěl jsem mlčky hlavou, abych jí naznačil, že nemá pro svůj stud pražádný důvod. Není to zlé, odpovídal jsem dál ve své hlavě, není na tom nic špatného. Je to nepříjemné pro vlka, který se rozpadává na kousíčky, ale špatně to není. Nikdo přeci neovlivňuje, zda se zhroutí. Sotva ovládáme sami sebe. Pootevřel jsem tlamu, aby se slova vysvobodila z vězení mysli a dostala se až k Derian, avšak neuspěl jsem. Už si zase hraješ na moudrost samu? Myslíš, že se svými slovy někomu pomůžeš? Že to celé jen nezhoršíš? Ty? Mistr zhoršování doslova všeho? „Já,“ jsem vzdělanec, podívejte se na mne, rozdávám rady a všem tu vadím. Zavrtěl jsem hlavou. „Nemyslím si, že-“ zarazil jsem se. Darkie mi stihla sdělit další její pocity. Kdybych ji nepotkal? Kdybych ji nepotkal... tak jsem sám. Úplně. Dočista. Sám. Takhle... jsem smutný, ale ne opuštěný. Navíc, Darkie je příjemná společnice a mohli bychom být přátelé. A rozumíme si. A- „Jsem rád, že jsem tě potkal,“ dostal jsem ze sebe rychle. „A není to špatné,“ řekl jsem, zatímco jsem ještě zvládal vyjadřovat se vcelku svižně. „Já...“ podíval jsem se na ni. Bylo zvláštní, jak se zelené oči, které by jistojistě jindy byly plné života, nyní umíraly pro někoho, kdo... zemřel. „Rozumím ti,“ špitl jsem nakonec a následoval ji vstříc jejím největším obavám.

// Sarumenské skalisko

// Sarumenský hvozd
// Psáno na mobilu, snad to není tak hrozné

Nebude ho znát. Nokt tu nebude. Proč by taky byl? Nemohu ho očekávat na náhodných místech, byť se nejspíše jmenují podobně. Nebude tady. Jsem naivní. Zbytečně naivní. S Darkií jsme mezitím opustili tmavé zákoutí hvozdu a objevili se na okraji prosvícenosti. Bylo zvláštní pozorovat, jak se temnota hvozdu mění v světlo mýtiny. A přesto je tu prázdno, rozhlížel jsem se kolem svého postradatelného těla. Vše bylo tak světlé... a přesto mrtvé. Toužebně jsem se ohlédl zpět k hvozdu. Byť tmavý, nebyl mrtvý. Stejně jako ty, že? Škoda, že tomu tak je, pane Na vše si stěžuji. Opět jsem se cítil jako vetřelec, jako někdo, kdo bude za svou opovážlivost každým momentem pykat. Jako kdyby suchá půda vyhnala i trávu, která zde kdysi musela růst.
Nad tím vším se pyšně tyčil strom s rudou korunou. Javor, uvědomil jsem si. Avšak cosi na něm mne znepokojovalo, jako kdyby sem nepatřil. Nebo alespoň něco na něm. Pečlivě jsem po něm přejížděl zrakem. Koruna, ze které dopadají rudé listy na mrtvou zem. Míza? Ta kapalina, co z něj vytéká, je míza? Ten strom krvácí? Umírá jako všechno ostatní na tomto místě. Snaží se zapadnout skrze vlastní smrt?
Z myšlenek mne vyrušila, nebo spíše vysvobodila až má společnice. Jako kdybych zamrznul v čase. "Opravdu?" překvapeně jsem přihlížel tomu, jak se na Darkiině tváří objevuje nadšení. Opravdu! Je vskutku tady! Znovu ho spatřím, znovu se uvidíme, budeme zase bratři. S nadějí jsem Darkii sledoval, zatímco mi slibovala, že mi ho poté pomůže nalézt. Radostně jsem se na ni usmíval. "To..." zhluboka jsem se nadechl. Bylo by to skvělé. Perfektní. Našli bychom ho a... bylo by to perfektní. "By bylo moc milé," vděčně jsem se na ni usmál. "Moc," zašeptal jsem.
Avšak nadšení se mezi námi začalo ztrácet. Darkie opět působila jako chodící bolest, utrpení. Mrzí mne to. Mrzí mne to. Kdyby se to nestalo... smutně jsem zavrtěl hlavou. Darkie promluvila a mně nezbývalo nic jiného, než smutně přikývnout. Nepředstírej, že jsi to neočekával. Nepatříš sem. "Chápu, já," nechci odejít. Chtěl bych... pomoct. Prosím. "Odejdu, jestli..." jsem zde nevhodně. Jestli bych tu být neměl. Jestli... mne tu nechceš, podíval jsem se na své tlapky. Nikdy sem neměly vkročit. Nikdy. Hodlal jsem se otočit. Utéct, jen aby Darkii neranilo mé zklamání. Nedokázal jsem to. Neunikl jsem ani jejímu pohledu. Zlobí se? Protivím se jí? pohlcoval mne zmatek a všechny odpovědi se skrývaly v Darkiiných očích. Potřebuje mne, překvapeně jsem se zastavil. Stálo mé tělo, neschopné pohybu, a stála i má mysl. Potřebuje mne, zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych zjistil, zda vedle mne nestojí ještě jiný Therion. Potřebuje mne. "Neměj strach," snažil jsem se ji podpořit, "nejsi na to sama." Pokusil jsem se o další úsměv a jen tiše doufal, že nezním hloupě.

// Kopretinová louka

Vetřelec. Vetřelec, vetřelec, vetřelec, ozývalo se v mé hlavě, jak jsme společně s Darkií vcházeli do hvozdu. Nepatříš sem. Co tu děláš? Budeš rád, když tě odsud jen vyženou. Vetřelec, vetřelec, vetřelec. Pan Nezvaný host. Ten nezapadající. Nemáš tu co pohledávat. Pokoušel jsem se usmívat na svou společnici, ale viděl jsem jí na tváři, že ani ona si zde nepřipadá zcela vítaná. Ona byla vítána jen strachem, který kráčel v jejím stínu. Odvrátil jsem tedy svůj zrak na tlapky, jež na toto místo také nepatřily. Ozvěna mého nesmělého kroku sem nikdy neměla dopadnout. Nepatříš sem. Proč jednoduše neodejdeš? Nikdo tě tu nechce. Mohl by ses otočit, omluvit se a utéct. Utéct jako obvykle. Jako takřka pokaždé. Měl bych- z myšlenek mne vysvobodilo až Darkiino vytí. Mírně jsem sebou trhl, když mé uši probodla její bolest. Zároveň mi ale její bolest připomněla, že nejsem vetřelec. Jsem tu s Darkií. Darkie mne potřebuje a tak... tu jsem. Přestože jsem si byl jistý, že sem částečně patřím, stále jsem se neopovážil projevovat příliš hlasitě. Celý hvozd na mne působil tak... zvláštně. A přesto příjemně. Celé mé okolí připomínalo bludiště utopené v mlze. A vtom-
Sarumenském hvozdě? Ona vyslovila 'Sarumenském'? Sarumenská smečka? v hlavě se mi vyjevila představa Nokta. Možná je někde poblíž. Možná, že ho tu stihnu potkat. Možná mne rád uvidí, možná- zakopl jsem o kořen, který se na mne zrádně usmíval z vlhké půdy. Naštěstí jsem nespadl a tak se stihl nevinně usmát na Darkii, která se na mne právě otočila s radou, abych dával pozor na cestu. Udivovalo mne, jak jednoduše se v tomto prostředí pohybuje, jako kdyby nikdy nic kromě svého domova nepoznala. Pokoušel jsem se pohybovat přesně po jejím vzoru, zahnout vlevo, zahnout vpravo, vyhnout se zlověstnému kořenu.
„Mám... bratra,“ a ten je možná kousek ode mne. Jen drobnou vzdálenůstku ode mne. „Nokta.“ Pousmál jsem se hrdě. Nokt byl bratr, na kterého by měl být vlk hrdý. A navíc je možná tady! téměř jsem to vykřikl. A možná také ne. Jenže poté se vrátily ty horší myšlenky. Budu jen zklamaný. Nokt tu určitě není. Proč by tu taky byl? Nic si nepamatuji pořádně, jak pravděpodobné je, že bude zrovna tady? Nikdy už ho neuvidím. Stále trochu s nadějí jsem očekával Darkiinu reakci. Jistě by ho znala, kdyby obýval stejný hvozd. Jenže on ho neobývá. On... tu nebude. S mírnou nadějí a s větším zklamáním jsem následoval Darkii.

// Mýtina

Nemusí mne to mrzet? zmateně jsem ji pozoroval. Darkie, byť ještě velmi mladá, byla schopná něčeho, čeho já nejspíš nikdy nebudu. Mít naději, aniž by působila jako zoufalec. Tohle je magická země, pousmál jsem se nad jejími slovy. Bylo zvláštní slyšet něco, co by mne tak hřálo u srdce. „Určitě...“ Měl bych vůbec mluvit? Zkazím to. Určitě to zkazím. „Se znovu spatříte,“ nepřestával jsem se usmívat, protože i mně připadalo, že Darkie má v této záležitosti naprostou pravdu. Také se mi tu staly již věci, o kterých se mi nikdy nesnilo, pokoušel jsem se jí ještě oznámit, ale tentokrát beze slov. Doufal jsem, že to dokázala vycítit z mých slov. Viděl jsem tu Nokta, o kterém jsem myslel, že ho nikdy nenajdu. Nikdy nikdy. A najednou tam jednoduše ležel, jako kdyby ho někdo pohodil a čekal, až si ho vyzvednu. Až na to, že pohozený mezi námi dvěma jsem já, ale... nalezl jsem ho. Byl tam, jako kdyby to byla ta největší samozřejmost, shledat se se ztraceným bratrem. A pak tu byla ještě Amnesia. Nebo Darkie, začal jsem se usmívat ještě více. Po své krátké věčnosti jsem začínal nabývat pocitu, že bych mohl mít přátele. Opravdové přátele. A to jen díky tomu, že... jsem zde. „Věřím v to,“ dodal jsem nakonec, aby mé odpovědi nebyly tak strohé. Nechtěl jsem, aby tak vyznívaly. Promluvil pan Naivka, pan Hallelujah! zavřel jsem bolestivě oči. Velká část mne věřila, ta druhá věřila, že víra je hloupost.
Naivní. Kolikrát ještě spadneš, než si uvědomíš, že neumíš létat? zavrtěl jsem hlavou. Darkie mluvila, musel jsem jí věnovat svou pozornost. „Věříš mi?“ vyhrkl jsem ze sebe překvapením. Nikdy jsem nečekal, že by se něco takového mohlo kdykoli v mém životě stát. Ne potom, co jsem se se všemi navzájem zradil. A pak se, opět to možná bylo částečně způsobeno tím, v jakém magickém místě jsme se ocitli, tu zjevila Darkie se slovy, že mi věří. Celé to bylo neuvěřitelné. Podíval jsem se na tvé tlapky, abych se ujistil, že stále chodím po té stejné zemi. Někdo, kdo není Nokt, mi věří. Někdo se nebojí říct, že mi věří, šokovaně jsem pohlédl na Darkii. „Dobře,“ špitl jsem s úsměvem a velmi opatrným krokem ji následoval.

// Sarumenský hvozd

Možná bylo poněkud hloupé ji nabízet mou společnost. Už jen kvůli tomu, že o mou přítomnost nikdo nestál, natož o mou společnost. A kdyby ano, tak to nic neměnilo na tom, jak moc bych nikomu, natož Darkii, kterou sužovala nepřehlédnutelná bolest, nedokázal pomoci. Poněkud obezřetně jsem si ji prohlížel a pokoušel se zakrýt své překvapení, když se mne pokoušela přesvědčit o tom, abych ji sdělil, co mne tíží. Jenže mne nic netíží. Nejsem dost důležitý na to, aby si mne vůbec nějaká zátěž vybrala. Svým způsobem jsem bezstarostný, začal jsem mírně vrtět hlavou. Vždycky mne něco trápilo, ale nebyl jsem tím, kdo by svá trápení sdílel dál. Nebo se o ně podělil s ostatními, přimhouřil jsem očka. Svěřit se. To... není to, co... bych uměl. A co bych chtěl umět. Já... zadíval jsem se znovu na Darkii. Byť vypadala jako velmi přátelská vlčice, kdesi uvnitř jsem ji nedokázal důvěřovat. Jako skoro nikomu, že? Pan Nevěra. Poprvé po dlouhé době mi ale připadalo nevhodné, abych dál mlčel. „Já... děkuji,“ přikývl jsem s mírným úsměvem. Doopravdy děkuji, zopakoval jsem ještě v hlavě a snažil se, abych nebyl špatně pochopen. Nepřál jsem si, aby si Darkie myslela, že jsem za jeji nabídku pomoci nevděčný. Byl jsem vděčný, jen... jsem ji nedokázal využít. „Opravdu asi neexistuje,“ dodal jsem ještě k jejímu tvrzení o tom, že bezstarostný vlk neexistuje. Všichni víme, že takový vlk není, a přesto ho v druhých hledáme a snažíme se jím stát celý svůj život. Víc jsem ale už říci nemohl. Stydlivě jsem se zakoukal na své tlapky. Nemohl jsem znovu lhát o tom, že mne nic netrápí.
Avšak poté mi Darkie pověděla příběh, který ji připravil o mládí. Nevěděl jsem, jak bych měl reagovat, abych ji neranil ještě více. Mechová socha, jen těžko se mi představovala vlastní matka, kterou jsem naposledy spatřil před lety, jak se pomalu proměňuje v jakousi věc. V jakýsi symbol toho, co kdysi byla. I kdyby tím Darkiino povídání končilo, stále by to bylo příšerné. Jenže ono to pokračovalo. Se smutným výrazem jsem poslouchal, jak její hlas protkávají nitky lítosti a litování. Mrzelo mne to. Chtěl jsem... chtěl jsem jí říct, že mne to mrzí. Chtěl jsem jí naznačit, že stále není sama. Že se vše zlepší. Jenže ona ještě před nedávnem byla vlče. Nemohl jsem jí říct, že všechno bude dobré. „-,“ nadechl jsem se, ale netušil, co se pokouším vyjádřit. „Mrzí mne to,“ zašeptal jsem, jako kdybych o té události nedokázal hovořit nahlas. „Ale...“ podíval jsem se jí do očí, „nemohla jsi to vědět.“ Jak by taky mohla? Nikdo nikdy nemyslí na to, že se s někým vidí naposledy. Nikdy nikoho nenapadne se rozloučit, jako kdyby to bylo naposledy. Odkládáme věci tak dlouho, až není kam. Nebo spíš kdy.
I tak jsem na své nabídce trval. Chtěl jsem pomoci. Přál jsem si, aby se Darkie napravila ze svého zlomení. „Nenutíš,“ povzbudivě jsem se usmál, ale stále jsem cítil, jak nás oba pronásleduje smutek. „Opravdu,“ souhlasně jsem přikývl a doufal, že to Darkii nebude vadit.

Nikoho nezajímáš. Nikoho. Nesnaž si hrát na pana Moudrého. Po očku jsem pozoroval Darkii. (// vždycky jsem to skloňovala jako "Dárký", takže vlastně neskloňovala, ale co jsem pochopila, tak... je to jako "Darkije"? Takže růže?) Všiml jsem si, jak se snaží schovat své tlapky do země, jak ji stále ještě neopustilo neštěstí. Musela být o něco mladší než já. Neměla by být plná naděje a... naivity? Myslet si, že jí patří celý svět? Že osud je něco, co jí nesahá ani po tlapky? Že být šťastný je snadné? Když jsem byl mladší, vše bylo... růžové? Dokonalé. Bezchybné. A pak... se to jednoho dne zbortilo. Zkazilo. Začal jsem se rozhlížet po louce, na které jsem stál už od temné noci. Nyní působila jako nevhodné místo pro naše rozhovory, jako kdyby na tak světlém světě nebylo moc místa pro stín. Co se muselo stát, aby ji mládí tak brzy opustilo? Nebo se to přihodí jen tak? Jednoho dne se vlk jednoduše probudí bez naděje? Bez touhy po tom být vzhůru? Neprobudila se takhle Darkie příliš brzy? zavrtěl jsem hlavou. Cosi ji vzbudilo. Vzbudila ji nepříjemná pravda, které se snaží utéct. Nebo které se pokouší čelit. Zavřel jsem oči, jen abych si připomněl, jak snadnější bylo uvažovat v noci.
Neuběhlo příliš mnoho chvil a musel jsem se opět soustředit. Darkie se k mému překvapení toužila dozvědět více o mně. Ale já nejsem důležitý. Nejsem ten, na kterém by záleželo. Kterého by si měl někdo všimnout. „Mne...“ pokoušel jsem se ze sebe dostat informaci, byť jsem ještě netušil, jakou podobu na sebe vezme. „Mne nic netrápí,“ pečlivě jsem se soustředil na to, aby to, stejně jako můj úsměv, vypadalo velmi věrohodně. Nemám problémy. Stěžuji si na všechno, ale nemám nic, co by bylo skutečným problémem. Jsem jen sám. Vlastní vinou. A sám být nechci, vinou ostatních. Přál bych si znovu vidět... jisté vlky. Přál bych si být ve smečce, ohlédl jsem se směrem ke hvozdu, o kterém se Darkie zmínila jako o jejím domovu. Ale jak moc pravděpodobné je, že právě tam naleznu Nokta? Říkal mi, že se nachází na jihu. A že její jméno zní... Smenská? Smarská? Sumenská? Trhl jsem sebou po uvědomění, že se několik momentů věnuji jen sám sobě a nikoliv Darkii.
„Co trápí... tebe?“ zvědavě jsem se na ni zadíval, abych ji naznačil, že ji opravdu hodlám vyslechnout. Byla příliš mladá na to, aby ji dohnaly starosti. Doufal jsem jen, že nejsem přespříliš troufalý, když pokládám takovéto otázky. „A...“ To bys říkat neměl. Je to drzost Drzost! „kdybys chtěla,“ zastavil jsem se uprostřed věty. Neměl bych. „Mohu tě doprovodit.“

Nemusel jsem se ptát na nic. Ale udělal jsi to. Proč se taky neztrapnit, že? Zkazil sis tím první dojem! Oh, počkat, ty nedokážeš ani to. Vlčice mi pověděla mnoho informací, byť část z toho jsem dokázal pochopit i beze slov. Byla smutná. A smečka, která začínala v tom hvozdu, byl její domov. Domov, který přestal jako domov fungovat. Podíval jsem se na své tlapky. Možná je lepší žádný domov nemít. Pak ho vlkovi nikdo nevezme. A stejně to bolí. Mírně jsem zavrtěl hlavou. Tahle konverzace nebyla o mně. Na mně nezáleželo. Byl jsem tu jen z toho důvodu, abych pomohl vlčici. Musel jsem odčinit alespoň některé z jizev, které jsem nechal na duších ostatních. Jenže jak? Mám mluvit? Mám se ptát? Přece se nemohu jen usmívat a vše odsouhlasit, když mluví o věcech, které ji trýzní. Nemohu předstírat, že mne to nezajímá, ale nemohu ani pokládat vtíravé otázky. Kdybych ji jakkoli rozzlobil, mohla by přijít její smečka a... další zavrcení hlavou. Pan Paranoidní. Postupně jsem se v myšlenkách vrátil zpět k jejímu domovu. A k čelení nepříjemné pravdy, které zmínila. Pravda je... pravdivá. Nedá se před ní úplně utéct. Nedá se jí zbavit. Jestli jednou někdo ví, že tu možná pravda je, bojí se, dokud ji nezjistí. Utíkat je... zbytečné. Nikdo neuteče. „Musíš...“ takže budeme rozkazovat? Vskutku? zadíval jsem se na své tlapky. „Možná bys měla radši...“ zdvihl jsem (na své poměry téměř hrdinsky) hlavu a zadíval se na ni. „Smířit se,“ smutně jsem se pousmál. Nic jiného vlastně ani nezbývá. Útěk není řešení. Útěk je jen iluze, která se snaží řešení napodobit. Vlkovi se mnohem lépe utíká za něčím, ne od něčeho. „Bude to... nepříjemné,“ soucitně jsem pokýval hlavou. Samozřejmě, že to bude nepříjemné, pane Chytrý. A víte, pane Přemoudřelý, co je ještě nepříjemné? Oh ano, bytí s vámi. „Ale...“ Buď tak laskavý a vyjádři se. No tak, už takhle jsi všechno zkazil, tak proč tomu ještě nenasadit jakousi pomyslnou korunku? Směle do toho. „Bude lépe,“ pokusil jsem se o další úsměv. Doufal jsem, že už nevypadá tak křečovitě, jako ten první, ale věděl jsem, že jsem křečovitý a s tím... s tím se již nic dělat nedalo. Nebudu se ptát na to, co se stalo. Bolelo by ji to. Nebudu se ptát ani na to, jestli přeci jen v jejím temném hvozdu nezůstaly alespoň jiskry světla. Nesmím se ptát. Už takhle jsem příliš... drzý. Troufalý. „Therion,“ špitl jsem ještě, aby nebylo mnou zaviněné ticho tak dlouhé.

Překvapeně jsem pozoroval, jak se vlčici na obličeji utvořil mírný úsměv. Avšak s tím, jaká slova následovala, se zase vytratil úsměv můj. Rozuměl jsem první části jejího proslovu, vlastně více než to, cítil jsem ho. Na celé té tmě a hvězdách, na naději a záření, bylo něco krásného. Druhá část byla ale spíše smutně krásná. Nenápadně jsem sklouzl pohledem k jejím očím, doufal jsem, že mi prozradí, co má vlčice na mysli. Chce splynout s temnotou. Také jsem toužil po tom zmizet. Ztratit se. Nenechat si ubližovat. Neubližovat ostatním. Jednoduše se vypařit a nikdy už nic nebýt. Zahleděl jsem se tiše na hvězdy, nemohl jsem si dovolit se tak dlouho koukat na černobílou vlčici s černobílými myšlenkami, nebylo to slušné. A přijatelné. V hlavě mi ale dále zněla její slova. Do tohoto hvozdu světlo nedopadá. Neopovažuje se vejít, protože na ni nečeká světlo, obrátil jsem svůj zrak na temný hvozd. Nebudu se ptát, jestli je to její domov. Je to její domov. A nechce o tom mluvit. Neměl bych se jí ptát na nic. Měl bych... odejít? Nechat ji tady, aby měla soukromí? Měl bych se ptát? Měl bych... předstírat, že tu nejsem? Co takhle... zoufale jsem se obrátil zpět k vlčici, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne v zoufalost a smutek, jenž sotva dodržoval hranice jejího těla. Nevěděl jsem, co si počnout. Neuměl jsem mluvit s ostatními. Neuměl jsem s nimi dobře zacházet. Vždycky jsem byl jen ta zrůda, která smutek způsobila. A nyní se zdálo, že jsem potkal vlka, který potřebuje záchranu. Byli jsme ztracení. Měl bych zareagovat! Měl bych... co mám dělat? Možná kdybych... zpozorněl jsem.
„Neomlouvej se mi, prosím,“ vyšla ze mne slova tak rychle, že jsem byl sám překvapen. „Já...“ jsem hloupý. Neužitečný. Uteč! Nepomohu nikdy nikomu. Jsem k ničemu. Naivní. Stupidní. Já... „se omlouvám, to já jsem...“ vetřelec. Útočník. Ten co sem nepatří. „Nevítaný.“ Zahleděl jsem se na své tlapky, jen abych získal dostatek času na to, abych se ujistil, že jsem zatím nikomu nijak neublížil. „Já...“ jsem sebestředný a nikdo jiný mne nezajímá, proto taky každou větu začínám s „Já“, to proto, abych byl centrem osobnosti a nevěnoval se potřebám ostatním. Já jsem totiž pan Důležitý, všímejte si mě, prosím! zavrtěl jsem rychle hlavou. Nyní nebyl vhodný čas na válčení s vlastní hlavou. „Jsem rád, že,“ odmlčel jsem se. Bude to znít špatně. Uteče. Není mi souzeno nebýt sám. Nebýt opuštěný. „Tu jsi,“ pokusil jsem se o další podpory-plný úsměv. Nikoho nesleduji. Jen nechci být sám. Tentokrát. „Nespal jsem,“ dodal jsem ještě, abych jí vysvětlil, že mne skutečně nijak nevyrušila. Ale to není vše. Řeknu více. Musím. Nechci, aby... „Proč...“ spolkl jsem zbytek otázky. Vyřkl jsem příliš. Až příliš mnoho na to, abych dál nebyl sám.

// Středozemní pláň

Doběhl jsem na jakousi potemnělou louku, která hraničila s lesem. Pach, který z něj vycházel, mi říkal, že dál bych se již opovažovat neměl. Vždycky jsem se opovažoval příliš, špitlo mé svědomí a mně nezbývalo nic jiného, než jen bojovat, aby se mi neukázalo všechno, za co je má opovážlivost zodpovědná. Možná, že kdybys zůstal v podzemí... zavrtěl jsem hlavou. Rozhodl jsem se, že v podzemí nezůstanu. Že nezůstanu pohřbený. Že se budu vlkům připomínat. Že budu taková drobná skvrna v koutku jejich oka, na kterou se občas obrátí, jen aby zjistili, že jim nestojí za pozornost. Že nebudu přežívat. Přikývl jsem a zavřel oči. Nokt by se na mne hrdě usmál. A já ho najdu. Znovu, pousmál jsem se na svého bratra v duchu zpátky.
Naleznu je všechny. Všechny ty, kteří mne dokážou snést, připadal jsem si náhle plný energie. Plný potřeby nebýt (byť na povrchu) pohřbený. Pohřbený sám v sobě. Nejsem naivní. Nejsem naivní. Tohle je obyčejné a přijatelné chování, ujistil jsem se. Věděl jsem, že si lžu. Že se snažím podporovat v čemsi, co skončí špatně. Že až se to znovu pokazí, jen se schovám ještě hlouběji do své srstnaté ulity. Ale ne dneska, téměř sebejistě jsem prohlásil ve své mysli a odvážil se otevřít oči. Noc brzy zemře. Zrodí se ráno. Tahle louka bude hrát posledními teplými barvami, nadějně jsem se rozhlížel po místě, na které jsem tak nevítaně vkročil. Zdálo se mi, jako kdybych se ocitl v černobílém světě. Světlo měsíce si pohrávalo s trávou vlnící se v mírném větru. Stromy byly jen siluety konající stínohru na temném pozadí. Bylo krásné se nadechnout. Teprve tehdy, když jsem se zhluboka nadechl a uvědomil si, že je zde krásně, jsem někoho zahlédl. Vlčice byla černobílá stejně jako svět kolem ní. A zdálo se, že i její nálada nabyla toho zbarvení.
Potichu jsem přišel blíže k ní, ale stále dostatečně daleko na to, aby měla osobní prostor. Nenechám někoho se takhle cítit. Jednoduše řeknu něco zábavného, jako Nokt, a ona se usměje. Snadné, natočil jsem hlavu do strany. Takže... „Dneska je...“ zasekl jsem se. Možná ji ruším. Určitě ji ruším. Neměl bych se někomu mermomocí vloupávat do soukromí. Jsem tu nevítaný. Tohle je její louka. Ne moje. Jsem vetřelec. Vetřelec. Vetřelec, „černob...“ Proč to říkáš? Neříkej to. Je to zbytečné. Nesnaž se. Nikdo tě nechce. Pohřbi se, prosím, buď tak laskav. „... bíle, že?“ Pokusil jsem se o povzbudivý úsměv, který nakonec vypadal jen jako marná snaha o zakrytí zoufalosti.

// Zelené nory (přes řeku Midiam)

Utíkal jsem i potom, co jsem věděl, že mne mé myšlenky dohnaly. Co víc, že nade mnou závod opět vyhrály a že já byl chodící (nebo spíše ještě běžící) prohrou. Znovu jsem se nachytal. Už znovu si vymýšlím. Znovu si představuji něco, co nebude, tlapky se střídaly tak automaticky, že se zdálo takřka nemožné je zastavit. Možná, že kdybych to pro jednou vzdal navždy, již nikdy víckrát bych se vzdávat nemusel. Možná, že kdybych nevěřil, tak mne nic nezklame. Možná, že kdybych zůstal v podzemí, pohřbený zaživa, žilo by se mi tak lépe. A ostatním taky. Sejde z očí, sejde z mysli. Jenže já nikdy na nikoho mysli scházet nemusel. Nikdy jsem se totiž do žádné ani nedostal. Věnoval jsem se sám sobě tak moc, že myšlenky, které se mne týkaly, byly vyčerpány pro celou vlčí populaci. Jediný, kdo mne má ještě v hlavě, jsou ti, kteří mne nenávidí. A těch je mnoho a mnoho. Možná, že se mne týká tolik špatných myšlenek, že už nezbyly žádné dobré, zadíval jsem se na hvězdy. Obloha byla stále tak čistá. Všechny mraky byly jen v mé mysli. Samozřejmě, že žádné dobré myšlenky na mne nezbyly. Jak by mohly. A pak se ve mně probudil drobný plamínek naděje. Cože? A co kdybychom ho jednoduše uhasili? Další plamínek, který započne požár. Což mimochodem znamená, že pohoříš. Část mého já věděla, že by bylo mnohem lepší, kdyby se ta jiskřička, ten plamínek, udupala zpátky do země. Nebo ještě lépe pod zem. Tam, kam oba patříme. Ale ta druhá část mne se nevzdala. Pečlivě plamínek chránila před chladem ze mne. A když už byl plamínek dostatečně silný, cítil jsem ho a věděl jsem, co říká. Někdo na mne má dobré myšlenky. Nokt a- malinko jsem se nahrbil, aby mne nikdo nezpozoroval, jak si myslím takový nesmysl, Amnesia. Běžel jsem. Tlapky se střídaly tak automaticky, že se zdálo takřka nemožné je zastavit. A tak jsem nezastavoval.

// Kopretinová louka

// Nora zrzavé lišky

Byť mé kroky již nezněly téměř prázdnou temnotou podzemí, stále jsem se nedostal na světlo. Jak dlouho jsem tam byl? Krátce? Je ještě dnešek? Nebo jsem se schoval včera a objevil se až zítra? Dlouho? zavrtěl jsem hlavou. Mohl jsem tam být navždy, ohlédl jsem se kamsi do tmy za sebe, kde svit hvězd jen mírně obkresloval rysy liščí nory. Možná by to bylo lepší. Byli bychom skrytí před zbytkem světa. Měl bych přítelkyni. Zde jsem... rozhlédl jsem se. Všude jen tma a ohlušující ticho. A uprostřed toho všeho já. Sám. Možná jsem si to zasloužil. Možná mi nebylo souzeno být s někým. Možná mi měl dělat společnost jen můj stín, který se právě nyní vpil do stínů, které nás obklopovaly. Jen já a dav stínů, nenápadně jsem se pousmál. Přeci nejsem sám. Therion a jeho neviditelní přátelé. Přátelé, díky kterým nevidí ostatní.
Seděl jsem uprostřed ničeho a nevěděl, co dál. Měl bych se vrátit do podzemí. Měl bych vzhlížet ke hvězdám? Měl bych zapomenout? Unaveně jsem opět zdvihl hlavu. Když tvrdíš, že hledáš světlo, tak se na něj alespoň podívej, když ho máš nad sebou, okřikl jsem se a doufal, že to pomůže. To všechno pomůže. Svit hvězd, odrážející se od mých očí. Stín, který jen zvýrazňoval jejich krásu. To, že sám sobě budu přikazovat. K ničemu, pane Beznadějný, ozvala se ta část mne, která cítila, že opět přichází na scénu našeho skromného divadla slečna Naivita. Proč to prostě nevzdáte, pane K-ničemu? Má to cenu, slečno Mizernost? Zavrtěl jsem hlavou. Samozřejmě, že to nemá cenu. Jak by mohlo? Sám ji nemám, zavřel jsem smutně oči. Možná, že kdybych zavřel oči dostatečně dlouho, nemusel bych je již nikdy otevřít. Ta myšlenka zněla až vysněně. Avšak vtom se mi vynořil v hlavě obraz Nokta. Nokt, můj bratr, byť měl jen jedno oko zdravé, se nebál je otevřít obě. A nebál se je otevírat jiným. Žít, ne přežívat. Chop se každé šance. Ještě chvilku jsem zůstával nehybně stát. Jsi směšný. Pan Naivka. Ten, co se vždycky nachytá, ten, který- jako kdybych chtěl utéct před vlastními myšlenkami, rozběhl jsem se zpátky, odkud jsem přišel.

// Středozemní pláň (přes řeku Midiam)

// Zelené nory

Propadl jsem se až na dno? rozhlížel jsem se kolem, ale všude jen tma, bahno. Kdybych nehleděl tolik na noční oblohu, nespadl bych do liščího brlohu. Patří ti to, nemáš být namyšlený. Všude jen tma, tma a tma, jsem šílený? Hleděl jsem do tmy a ona zase do mne, myslím, že čekala, až můj život – květina zvadne. Nečekám na to sám? Jen další zakopnutí, jen další šrám. Baví tě vůbec ještě žít? Nebo si jen připadáš, že žiješ, zatímco jsi bit? Zavrtěl jsem hlavou a sklopil zrak, jsem prostě hlupák, tak jako tak. Nemáš šanci dostat se odsud, možná zemřít tu byl tvůj osud. Zemřít, zešílet, záleží na tom? Již nyní jsem mrtvý, tak co bude potom? Třeba pak konečně, pro věčnou ostudu, budeš na nebi, jen na něj koukejte, na něho, pobudu! Cítil jsem se zbytečně, možná až proklatě? Přede mnou jen nora, svíjející se klikatě. Temnota, to ona mne zde soudí? Nebo má mysl jen v temnotě vlastní bloudí? Pokoušel jsem najít v sobě kousek života, kousek chuti k boji. Vše co však zbylo, bylo jen to, že vše bolí. Je pro mne noc, či bezmoc? Den nebo sen? Za to že jsem tu, jen já vinen jsem. Vinen jsem za věcí mnoho a mnoho. Jsem vinen za toho, za toho a toho. Zabil jsi je? srdce prudce bije. Jen jsem jim ublížil, chci se bránit. Vím ale, že všichni, kteří se mají rádi, by se mne měli stranit.
Myslel jsem si, že společníka naleznu jen ve své smrti. Naproti mně však hlína se bortí. Předvídá příchod neznámého hosta. Je snad, jak padající hvězda, jen jednou ze sta? Zkoumavě hledím na ni a ona na mě, mé oči opět najde si země. Sklápím svůj zrak, by nezavadil kousek, o její ocas či o její fousek. Co nyní, co nyní? Ona tu není místní vetřelkyní. „Mrzí mne to,“ špitnu jen zkrátka. Co to je, objímá mne oprátka? „To nic, to nic!“ hlaholí liška. Minuta za minutou, těžší a těžká. Sotva se zmůžu na další slova – měl bych to zkoušet? Znova a znova? „Já...“ zmateně hledím na všechny směry. Všude jen tma a stopy lišky důvěry. „Chci pryč,“ vysvětlit se snažím a zoufale couvám. S liškou se, ale nejspíš nedosmlouvám. Nejprve mrtvý jsem, poté zas vězeň? Co bude příště, měsíc z oblohy vypovězen? „Prostě jen zůstaň, není to zlé. Přátelství s liškou nebude mdlé.“ Slib je to hezký, však není v něm lest? Mazané lišky, prolhaný proslov jest. „Přece bys mne tu nenechal, takhle samotinkou! Být tu takhle sama, to není prkotinkou!“ Mohl jsem ji tu nechat? Takhle ji nad vlastním osudem vzdychat? „Víš, jsme docela podobní. Ty smutná, a já hnilobním.“ S politováním slitování jsem u ní vyhledal. „Ale slib mi, že nebude rok, kdy bys mne neshledal.“
Tak slíbil jsem a přítelkyní liškou nechal se vést. K světlejším zítřkům bludištěm těch nejtemnějších cest.

// Zelené nory
// Snad to není příliš špatné c: Pořád jsem jen střevo shánějící básníka do páru