Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Močály

Toužil jsem ukojit svou zvědavost, avšak Launee jen zopakovala slovo, které jsem jí sám ukradl. Jsou zvláštní. A to zvláštní znamená, že... zavrtěl jsem hlavou. Věděl jsem téměř s jistotou, že ono „Zvláštní“ neznamenalo, že by se jednalo o smečku násilníků. I přesto jsem se cítil nesvůj, když mne upozornila na zrzavého vlka, který se k nám blížil. Nenápadně jsem ho pozoroval a opkoušel se přijít na to, co ho dělá tak zvláštním. Není to zbarvení, byť je neobvyklé. Ale jestli to nelze vidět na první pohled, pak... je zvláštní uvnitř? Možná je neobvykle kreativní, možná se jeho mysl plní nápady, kterými poté všechny zahltí a všichni si jeho zvláštnosti cení. Možná, že se vyjadřuje zvláštně. Používá zvláštní slova. Má zvláštní, nepochopené myšlenky. Možná- Launee narušila mé úvahy jemnými slovy, kterými vysvětlila stav zrzavého. Méně rozumu než většina vlčat? chápavě jsem přikývl a pokoušel se uklidnit každý svůj sval, který se čím dál více napínal s vědomím, že každou chvílí dorazí vlk, kterému nejspíš neporozumím. Je lehce vystrašený? Co když ho vyděsím? Jsem děsivý. Jsem zrůda. Možná bych měl odejít a nechat ho s Launee, které... které věří. Nebo bych měl zůstat a... věříš v zázraky? Nikdo tě nemá rád, natož vlčata nebo vlci, kteří myslí podobně. Oni vědí, co jsi zač. Vědí to nejlépe. Nic na tom nezměníš. Pro ně. jsi. špatný. „Ne... nevyděsím ho?“ zeptal jsem se opatrně Launee a malinko se přikrčil, jako kdyby to mělo ubrat na mé děsivosti.

// Takže na tomhle území už končíme? o.o

Launee dokončila onu větu za mne a mně nezbývalo nic jiného, než jen provinile přikývnout na souhlas. Smečka. Část mne byla překvapena, že Launee, i přesto, že jsem byl naprostý vetřelec, odpovídala velmi přívětivě. Druhé části, té, která byla před pár momenty označena za naivní, se její očekávání splnilo. Avšak co překvapilo obě z částí, byla další Launeenina slova. Zvláštní umístění. Vskutku. A zvláštní vlci? Nerozumněl jsem. Na Launee přece nic zvláštního není. Nemyslel jsem tím, že by se snad jednalo o obyčejnou vlčici, to rozhodně ne. Dle mých dosavadních zkušeností oplývala až neobvyklou milostí, avšak to ji nečinilo... zvláštní. Jaké zvláštní vlky by tu mohli mít? tiše jsem se během svého následování Launee rozhlížel. Mají tu vlky, kteří... by jiným ublížili? Vlky, kteří jsou uvnitř stejně pustí, jako je tohle místo? Cítil jsem, jak se pode mnou měkká půda přeměňuje na bahno. Jak vše kolem umírá. Ale proč by tu byla vlčice, jako je Launee, pokud jsou zde zvláštní vlci? Jsou to zlí vlci? Nebo jsou jen... jiní? Nepochopení? Smečka plná vlků, kterým okolní svět nerozumí? Stejně jako tomuto místu? Má mysl se plnila otázkami, které se týkaly tohoto místa a smečky. Nevěděl jsem ale, jak je správně položit. Jak se zeptat na více. Jak se... vyjádřit. Zhluboka jsem se nadechl. „Zvláštní?“ zopakoval jsem její slovo a doufal, že to bude stačit. Prosím, pověz mi více o vlcích, co zde žijí, dodal jsem ještě v duchu a následoval svou hnědou společnici.

// Lavender

Vděčně jsem se usmíval a dál zkoumal své tlapky. Přívětivost. Milost. Mohl bych... mohl bych zde potkat štěstí? „Ano, prosím,“ špitl jsem krátce na její nabídku, abychom šli hlouběji do jejich území. Na druhou stranu, měl bych? Měl bych zneužívat jejich pohostinnost tak moc, abych zavítal hlouběji za jejich hranice? Jak dlouho to potrvá, než přesáhnu hranice pomyslné a než... mne vyhodí. Vyženou? Nepatřím sem. Nemám tu co dělat. Začal jsem se zoufale rozhlížet po okolí. Jak může být takhle nehostinné místo tak... pohostinné? Jak může být tam, kde vše umírá, život? Jak může- přerušil jsem své myšlenky. Teprve nyní jsem si uvědomil, jak hloupě musí vypadat, když obracím nepřítomně hlavu z jedné strany na druhou. Ale jdi, ty vypadáš hloupě neustále. Nemusíš mít strach. Přestal jsem a upřeně se díval na zem. Možná, že by tohle místo mohlo být i... mým domovem? Ne. Jsem jen opovážlivý ničema. Pro takové místo není. Pro takové, jako jsem já. Neměl bych být naivní. Měl bych- cítil jsem, jak vše získává světlejší nádech. Jak je celé mé bytí zase o něco lehčí, jak se vše zdá být opět jednodušším. Vracel se do mne ten zkreslený pohled na svět, který vždy nakonec způsobil jen zklamání a bolest. „Obývá toto území...“ opatrně jsem se chtěl zeptat, zda tu opravdu sídlí smečka, avšak zradil jsem sám sebe. Neptej se. Neptej se. K čemu to bude? Oh, ano, sídlí tu smečka, ty sem nepatříš, můžeš jít, prosím, pryč? Nebo: oh, ano, sídlí tu smečka, nechceme tě. Oh ano, sídlí tu smečka, nemyslíš, že bys měl být zticha? Oh ano, sídlí tu smečka, Therione, táhni do háje. Zavrtěl jsem smutně hlavou. Neměl jsem jedinou šanci. Neměl jsem jedinou šanci na to, abych plynule položil dotaz. Neměl jsem ani jedinou šanci na to, abych působil... normálně.

Překvapilo mne, jak se Launee cítila. Je šťastná, avšak zároveň je nešťastná, jelikož si přeje být šťastnější? Nedělá ji to... nešťastnou? Zkoumavě jsem se podíval na její tlapky. A jestli je nešťastná, tak... by jí měli její bližní pomoci. Měli by ji podporovat. Neměla by mít strach z toho, že je tím raní. Vždyť, pozastavil jsem se. Má honba za štěstím byli všichni ti vlci, kterým jsem dal přednost před hledáním Nokta. Přitom Nokt mohl být mé štěstí celou dobu. A nebo k tomu slepota patří? Slepá cesta za štěstím? Jenže Launee je citlivá a ohleduplná. Jistě nebude slepá. Nikdy. A pokud se necítí dostatečně šťastná, náleží jí právo bojovat za to, aby to tak nepokračovalo. Cítil jsem potřebu jí to říct. Že její blízcí to pochopí. Že může dosáhnout čehokoliv a že ji v tom všichni podpoří. Ale mohl jsem? Mohl jsem narušovat její slova? Její myšlenky? Narušil jsem již její domov, proč zacházet ještě dál. „Pokud smím...“ opatrně jsem začal. Neměl bys to dělat. Nic neříkej. Nic neříkej. Nic. Ne. Ří. Kej. „Zasloužíš si,“ odmlčel jsem se. Neřekl jsem mnoho? Neřekl jsem příliš? Jak daleko jsem zašel? „Být dostatečně šťastná,“ uzavřel jsem nakonec svou zdlouhavou, nudnou a ubíjející řeč.
Launee mi mezitím nabídla pomocnou tlapu. Její nabídka mne zahřála u srdce. Přijmout cizince. Kdy jindy, než zrovna tehdy, kdy padá sníh tak moc, že nejde vidět na více než pár kroků? Kdy jindy někoho přizvat, aby se zahřál, najedl se. Kdy jindy se postarat o někoho jiného? Pomalu jsem se začal usmívat. Postarat se o cizince přes zimu bylo zvykem i u nás. Často se přes zimu stávalo, že se k nám dobelhal prochlazený a vyhladovělý vlk. Kdybychom ho nechali na hranici smečky, nebyli bychom sami vrazi? Pohostinnost. Milost. Přívětivost. Otevřenost. Možná právě tyto věci dělaly období mrazu také tím nejhřejivějším. A pak tu byla Anathema. Vlčice, která nás zneužila. Vlčice, kterou jsem... zavrtěl jsem mírně hlavou a dále se usmíval. Tentokrát jsem se v roli cizince ocitl já, nikoliv však příživníka. Vděčně jsem se usmíval na svou hnědou společnici. Nemohu požádat o jídlo. Ani o teplo. Takhle... takhle je mi dobře. „Děkuji,“ zadíval jsem se vlčici na moment do očí, aby věděla, že to neříkám jen tak. Cením si toho. Velmi. Chvíli jsem na vlčici v tranzu koukal. Nechceš do ní vykoukat díru? provinile jsem obrátil svůj zrak k vlastním tlapkám. Byl jsem nezdvořák. A nechtěl bys třeba odpovědět na její otázku? Pane Koukámanicneříkám? Buď od té lásky. „Já...“ pokusil jsem se o další slova. Co potřebuji tak moc, abych to ukradl této smečce? Co potřebuji natolik, abych to odcizil jiným? „Mohl bych si t...“ cítil jsem, jak můj hlas utichá. Měl jsem strach cokoliv říct. Udělej to. Stejně už je pozdě. Nezachráníš žádné ze svých slov. „Si zde odpočinout, prosím?“ zeptal jsem se nakonec a dál pozoroval půdu pod sebou.

// Pff, to je naprosto v pořádku ˘^˘

Launee chtěla vědět, co mám na srdci. Ale ne, ne, nic na srdci nemám. A to srdce taky ne. Zavrtěl jsem zoufale hlavou. Měl bych říct, že sem nepatřím? Měl bych přiznat, že jsem necitelná stvůra, která nedokáže projevit emoce? Která nedokáže projevit smutek? Měl bych se tvářit, že je vše v pořádku? Po tom všem, co jsem už předvedl? Jsem troska. To je na mém srdci? Mám srdce? zadíval jsem se na chvíli vlčici do jejích světle modrých očí a hned na to svůj zrak odvrátil. Trápí mne něco? Cosi? Cokoliv? Mám vůbec nějaké problémy? Darkii se proměnila matka v sochu. Jaká tragédie postihnula mne? „Jsem,“ přimhouřil jsem oči. Tragéd? Zbytečný? Opuštěný? Zklamání? Selhání? Které z těch slov bys chtěl použít tentokrát? „Šťastný,“ oznámil jsem potichu Launee a pokusil se u toho o mírný úsměv. Nebo je to alespoň to, co bych si přál. Doufal jsem, že té přetvářce uvěří. Byť jsem věděl, že je snadno prokouknutelná, sám jsem si nebyl jistý, zda se jedná o přetvářku. Je možné, že jsem šťastný? Jsem šťastný v porovnání s těmi, kteří mají horší život než já. V porovnání s těmi, kteří o něj právě přicházejí. Nikdy jsem nepotkal žádnou překážku. Vše je mi servírováno na zlatém podnose. Je se mnou zacházeno... krásně. Nemám důvod nebýt šťastný. Pokračoval jsem ve svém prázdném úsměvu. Launee by mohla dělat tolik záživnějších věcí... a místo toho tráví svůj čas se mnou. Měla by utéct. Měla by se zachránit. „Co ty?“ zeptal jsem se nejistě. Nevěděl jsem, jestli se takový dotaz nepovažuje za narušení soukromí. Nebo zda to není sprosté. Nevhodné. Na druhou stranu mne zajímalo, jestli něco netrápí Launee.

Omlouvám se, opakoval jsem ještě jednou v hlavě. Omlouvám se za to, že jsem vůbec opouštěl Darkii a Nokta. Omlouvám se za to, že jsem všechno zkazil. Omlouvám se, že- vlčice přerušila mé myšlenky. Stále jsem nedokázal pochopit, jak se mohla chovat tak mile k někomu, jako jsem byl já. Nebo spíše k něčemu. Ke zrůdě. K vyvrhelovi. K vetřelci. Mám, zač se omlouvat, provinile jsem se zadíval na její hnědé tlapky, které v této tmě téměř splývaly se zemí. Taky bys měl splynout se zemí, co ty na to? Vlčice se mne pokoušela podpořit, naznačit mi, že nemám být vyhnán, že sem mohu patřit. Pomalu mne opouštěl strach, skryl se kamsi hluboko do mne. Srdce přestávalo prudce bít. A když budeme mít štěstí, tak se zastaví úplně. Nebyla by to příjemná změna? Zavrtěl jsem mírně hlavou. Nemohl jsem se v tomto momentě nechat unést do vlastní hlavy. Věděl jsem, že se musím soustředit, abych na vlčici neudělal alespoň ten nejhorší dojem. Stále špatný, ale ne nejhorší? Prosím? Malinko jsem se pousmál, když prohlásila, že dojít někam, kam vlk nechce, je lepší, než spadnout do nějaké díry. Přítelkyně Liška. Měl bych ji přijít navštívit. Zaplavila mne vlna štěstí. Liška. Neměl jsem přeci jen zůstat u ní? A hned po vlně štěstí se přihnala další, tentokrát selhání, a ze všech sil se mne snažila utopit. Mezi mnou a vlčicí znělo pouze ticho. Je to má vina. Mám se představit? Avšak ona ví, kdo jsem. Vetřelec. Vetřelec. Vysvětlit, proč jsem přišel? Že jsem ztracený? A nejen, co se míst týče?
Nadechl jsem se a vstřebal do sebe chladný vzduch. Nastal čas, abych vysvětlil sám sebe. Třeba proč jsi ještě naživu. Naštěstí byla vlčice rychlejší. Launee, Maharské močály, zopakoval jsem v duchu její jméno a název místa, kde se nacházíme. Srdce bilo. Ne moc a ne málo. Ale bylo srdce? Přikývl jsem, abych dal Launee znamení, že mne těší setkání s ní. Měl bych... to říct? Měl bych... „Th,“ zmateně jsem ze sebe vydal část svého jména a druhou kdesi ztratil. Měl bych? Neměl bych. Nesmím. Nepatřím sem. „Měl bych...“ rychle jsem se rozhlédl na všechny strany. Odejít, utéct, zmizet. Vypadnout? Tázavě jsem se podíval na milou vlčici.

Slyšel jsem, jak se ke mně někdo blíží. Někdo, kdo mne odtud vyžene. Někdo, kdo mi konečně vysvětlí, jak moc nikam nepatřím. Krok. Krok. Krok. Každým krokem jsem se bál více. Bude to krutý vlk? Bude to někdo, kdo mne nevyžene, ale přesto se mne zbaví? Krok. Krok. Vetřelec. Vetřelec, zpěvným hlasem zněla celá má mysl. Tiše jsem se pokusil utéct. Nenápadně kousek po kousku jsem se přesouval zpět k místu, odkud jsem přišel. Když odejdu, tak- zadrhl jsem se. Kroky se zastavily. Jejich původce stál hned u mne. Neopovažoval jsem se odlepit svůj zrak od svých tlapek. Teď ta chvíle nastane. Mohl bych utéct. Mohl bych- překvapeně jsem vypoulil oči. Vlk, od kterého jsem očekával jen vlastní smrt, byla, zdálo se, milá vlčice. Pozdravila mne. Já- měl bych- neměl bych odejít? Musím odejít! Je tu smečka. Nepatřím sem. Měl bych- pozdravit? Omluvit se. Zmizet? Vetřelec. Vetřelec. Pomalu jsem svým zrakem šplhal až k obličeji vlčice. Usmívá se? stydlivě jsem se vrátil zpět k půdě pode mnou. Jistě, že se neusmívá. Proč by se usmívala? Narušil jsem... všechno. Zkazil jsem všechno. Nemohla by se přeci usmívat, to- nevěděl jsem, co mám dělat. Vlčice, od které jsem očekával jen zlé, mi přátelsky nabídla pomoc a já netušil, jak zareagovat. Nemám tady být. Neměl bych tu být. Nesmím tu být. Pootevřel jsem tlamu, avšak nic z ní nevycházelo. „Já-“ dostal jsem ze sebe nakonec. Neměl bych tu být. Neměl bych- zavrtěl jsem panicky hlavou. „Omlouvám se,“ zopakoval jsem ta jediná slova, na kterých záleželo.

// Ježčí mýtina

Nechtěl jsem se ukrýt. Nechěl jsem zůstat na mrazu. Nechtěl jsem žít. Nechtěl jsem nepřežít. Co kdybys o tom nechtěl přemýšlet? Oh, počkat! Zase jsi selhal. Běžel jsem i několik chvil potom, co na mne přestal dopadat můj bílý mrazivý hrob. A poté... poté byl důvod se zastavit. Do čumáku se mi nyní nesnažil vloupat jen chlad, ale také pachy ostatních vlků. Bylo jich příliš mnoho na to, aby to bylo jen běžné místo, kudy může kdokoliv projít. Smečka, problesklo mi hlavou jediné slovo. Jednou mi to vyšlo. Jednou jsem mohl být vetřelec. Jednou jsem vetřelec byl. A teď bych měl... znovu? zoufale jsem se rozhlížel. Bylo tady příliš mrtvo. Nebo spíše... umíravě. Rozklad všude kolem. Hnijící dřevo. Nehostinnost. Nepatříš sem. Pokoušel jsem se neposlouchat tu část mne, která vše zhoršovala. Takže kterou z nich? Ignoroval jsem ji. Jako kdyby nebyla. Jako kdybys ty nikdy nebyl. Zavřel jsem oči a vnímal jen vzduch vkrádající se do mých plic. Možná, že toto místo není obydlené. Možná tu budu moct zůstat, než bude lépe a... otevřel jsem oči. „Omlouvám se,“ špitl jsem a nehnutě stál na místě.

// Kopretinová louka

Bez myšlenek jsem kráčel prázdnotou. Prázdný jde prázdnotou. Pozor na pana Dramatického. Pokoušel jsem se probojovat zástupy vloček, které tiše toužily zaplavit celou zemi. Snaží se zapomenout celou zemi. Jen ji přikrýt a předstírat, že tu žádná nikdy nebyla. A to samé se mělo stát mně. Jenže jsem... zhluboka jsem se nadechl. Slabý. Chladný vzduch se dostával do mých plic a já překvapivě pociťoval, že mne hřeje. Připadal jsem si tak necitelně, že onen mráz, který se skrýval ve vzduchu, mi byl jediným zdrojem tepla. Ale snad si nechceš hledat úkryt? Chceš se skrýt i před tvým jediným kamarádem? Přítel Mráz? Vždyť je téměř tvé dvojče. Přece bys neopustil bratra. Vítr si pohrával s mou srstí a myšlenky s mou vůlí pokračovat v čemkoli. Pravdou bylo, že jsem opět zklamal Nokta. Že jsem opět odešel, i když mne požádal, abych na něj počkal. Opět jsem ho opustil. Samozřejmě, že jsi ho opustil. Proč bys to taky neudělal? Ještě by pak, nedejbože, začal mít dojem, že je v tobě i něco dobrého. Přestával jsem vidět a ani mi nezáleželo na tom, zda to bylo kvůli sněhu, který mne toužil utopit, a nebo kvůli mým očím, které už vidět nechtěly.

// Maharské močály

Probudil jsem se zimou. Má ale smysl otevírat oči? Má smysl předstírat, že jsem vzhůru? Že žiji? Když... spím. Nezůstávám vzhůru. Nechal jsem je prozatím zavřené a pokoušel se jen vnímat své vlastní tělo, které bylo přikryté pod polevou sněhu. Cítil jsem, jak je slabé a prochladlé. Jak je... bezcenné. Takže co? Hodíme na všechno bobek a už se nevzbudíme? Protože to by bylo krásné. Zmateně jsem zavrtěl hlavou a otevřel oči. Nespatřil jsem však žádný rozdíl. Obklopoval mne jen chlad a temnota, tak jako předtím. Bylo tu jen ticho. Sníh, který v tak velkém množství přikrýval půdu všude kolem mne, nevydal ani hlásky. Tichá invaze. Pozoroval jsem melodický tanec vloček. Ticho. Ticho. Ticho. A kroky. Je to Darkie? Nokt? Vrátili se? Neměl jsem utíkat. Měl jsem tam zůstat s nima. Oni mě hledali a- zarazil jsem se. Bylo těžké rozumět tomu, co vlk za oponou stromů říká. Věděl jsem jen jistě, že hlas nenáleží Darkii ani Noktovi. A že se nejedná o běžný hlas, ale velmi, velmi hlučný křik. Nebo se mi to jen zdá. Jsem blázen. Zdá se mi to. Nastražil jsem pečlivě uši a pokoušel se pochopit ten hlas. Jelen. Sob. Jedle? Nutrie? Nudle? natočil jsem nechápavě hlavu do strany. Šílím. Konečně mne požírá šílenství. Hned na to se vrátilo ticho. Pokud tu nebylo celou dobu, špitla druhá strana mé mysli. „J... Yetti?“ zopakoval jsem pomalu po hlase. Žádný hlas není. Jsi šílený. Hlas není. Jen ticho. Proč bys slyšel věci tam, kde je ticho? Jsou ta slova lež? Stál jsem překvapeně na místě a byl slabší a slabší každým momentem. Stával jsem se součastí chladu. A nejsi jím celou dobu? Kdy jsi byl naposledy k někomu milý a vřelý? Jsi jeden kus ledu. Nic víc. Cítil jsem, jak mým srdcem (nebo spíše tím, co z něj zbylo) projíždí rampouch. Cítil jsem, jak nechci již nic. Jak jsem se opět vzdal. A i přesto jsem se náhle postavil zpět na všechny čtyři a vyšel náhodným směrem. Pryč.

// Ježčí mýtina

// Sarumenský hvozd

Tiše jsem opustil stínů hvozd. Nebylo tě snad víc než dost? Pokoušel jsem se soustředit na louku nyní světlejší, avšak viděl jsem jen sám sebe, jak před dny zde Darkii konejším. Možná bych se mohl vrátit. Možná bych mohl osud smutný zvrátit. Možná kdybych se otočil zpět- neotočil jsem se, zahynul v mysli květ. Slunce se odráží od mrtvolného sněhu, nechceš se uráčit dáti do běhu? Všude jen bílo, bílo, bílo. Bez tebe by se všem lépe žilo. Úsměv zaplavil polovinu mé mysli. Druhá pak ztrácelá své smysly. Ztrácela na síle, zbytečná byla. A všude kolem jen mrtvolná bílá. Kam jít, kde zůstat? Nápady žádné a krajina pustá. Kdybych si tu lehl a už se neprobudil, zabolelo by vůbec někoho v hrudi? Záleželo by na mně někomu, když jako vánek zmizím a odvanu? Zlákaně pohlédl jsem na místo, kde zůstat bych měl. Zůstaň a zemři, rozum můj pěl. Položil jsme své tělo do chladného sněhu. Necítil jsem lásku a něhu. Chlad projížděl mou srstí, probodával ji. Záleží na mně někomu alespoň potají? Věděl jsem, že je to hloupost. Má naivita byla též má krutost. Nechtěl jsem naději, nechtěl jsem sny. Chtěl jsem jen, ať navždy zkrátí se mé dny. Naivita však nevzdávala se, vrátit se chtěla. Vrať se, vrať se, zbytečnost se zbytečností zněla. Ležel jsem dál a cítil pouze mráz. Byl bys tak hodný a zlomil mi vaz? Kdyby mráz přítel můj se stal, nemusel bych se namáhat dál. Umrznul bych, vše zastavilo by se. Vločka s vločkou na mém kožichu prohání se. Snad přikryjí mne a vše lepší bude? Pochybuji, zkazíš to všude. Zahleděl jsem se na tlapky své. Bylo, je a bude to zlé.

// 2. úkol a... Therionova věc.

// Sarumenské skalisko

Chladná atmosféra úkrytu byla vystřídána chladem venku. Mráz nemilosrdně zasáhl můj čumák, studený vítr si pohrával s mou srstí. Na zem se melodicky snášela drobné uskupení vloček a vše pokrývali bílou. Bílá půda. Bílé stromy. Mrtvo, ozvalo se v mé mysli, zatímco jsem pozoroval sníh. Vše bylo tak... jednotvárné. Jen šedá obloha, černé stromy, bílý sníh. Sníh, který ukrývá bolest? Sníh, který zakrývá její stopy. Jenže když zakryjeme bolest... nejsme nic. Smutně jsem se pokoušel zaslechnout melodii, do jejíž rytmu vločky tancují ve vzduchu, ale slyšel jsem jen ticho. To ohlušující ticho, mrtvo. Možná jsi mrtvý ty, a ne tvé okolí, pousmála se na mne část mé mysli. Není to ale nadějná vyhlídka? Že by bylo po všem? Že to, co kazí tenhle svět, by bylo pryč? Ohlédl jsem se ke skále s nadějí, že zahlédnu Darkii a její hřejivý úsměv. Nebo jeho náznak. Měl bys být pryč. Nepatříš na tenhle svět. Nepatříš... sem. Nevěděl jsem, co si myslím. Nevěděl jsem, zda něco cítím. Věděl jsem, že mne pokrývá sníh. Vločka po vločce se mne pokouší vymazat, skrýt před zraky ostatních. Tady není žádný Theiron, šeptal vítr. Neměl by tu být, dodala má mysl s úsměvem.
Zmateně jsem se rozhlížel kolem. Pryč, pryč, pryč, pryč, znovu a znovu, jediná slova, která jsem slyšel. Doufal jsem, že mne někdo zachrání. Že někdo prohlásí, že mne nelze vymazat. Že si mne někdo pamatuje. Že na mně... někomu záleží. Přicházelo období mrtva. Období, ke kterému se polovina mne toužila připojit. „Já,“ snažil jsem se vysvětlit někomu, komukoliv, že bych měl zůstat. „Měl bych jít,“ oznámil jsem prázdnu, které mne obklopovalo, zabořil svůj pohled do jednotvárné bělosti půdy pod mými tlapkami... a odešel.

// Kopretinová louka

Darkie s vlčicí si chvíli povídaly a já si připadal jako někdo, kdo sem nepatří. Vskutku? Že by sem někdo jako ty nepatřil? To jsou mi tedy věci. Neměl jsem tu být. Neznal jsem Darkiinu matku a neznal jsem její smečku. Nemohl jsem cítit to, co cítily vlčice. Co cítil Nokt. Připadalo mi až opovážlivé, jak málo jsem dokázal projevit citů. Ale měl bych lhát? Měl bych... měl bych předstírat, že to cítím stejně? Darkiinu matku jsem neznal. Ona to ví. Nedokázal bych se tvářit, jakože je to pro mne taková ztráta. Nikdy mne to nebude bolit tolik, jako to bolí... je, smutně jsem si prohlížel Darkii a cizí vlčici. Nyní jsem věděl, že vlčice, která se tolik naježila v momentě, kdy mne poprvé spatřila, jen poslouchala své instinkty. Netoužila být na mne zlá. Chtěla jen chránit smečku. Chtěla chránit Nokta. Úkryt, ve kterém nemám právo být. A území, které je jejich domovem. „Omlouvám se,“ špitl jsem, aniž bych si příliš promýšlel svá slova, aniž bych si byl jistý, za co se omlouvám. Bylo toho tolik. Omlouvám se za to, že jsem vetřelec? Omlouvám se za to, co se stalo Darkiině matce? Omlouvám se za to, že nepociťuji stejnou bolest? Omlouvám se za to, že má existence jen všechno ztěžuje? „Za všechno,“ dodal jsem. Přál jsem si, aby se nic z toho nestalo. Aby mne Darkie nikdy nepotkala, protože by nikdy neměla důvod plakata na temné louce. Tahle smečka by byla o tolik šťastnější. Vrátil jsem se zrakem k soše. Nechtěla by, abychom se trápili, zněla mnou slova Darkie. Obdivoval jsem její odvahu. Její schopnost pozvbudit ostatní, i když ji samotnou sužuje nepopsatelná bolest. Poté Darkie rozhodla, kam půjdeme dál. Otec. Alfa? přirozeně jsem shrbil svůj hřbet. Jsem jen podřadné cosi. Vloupal jsem se, vkradl jsem se do jejich domova. A nyní uvidím... alfu, polkl jsem. Počal mne pohlcovat zaslepující strach. Přestával jsem vidět. Ztrácel jsem se. Obrátil jsem se krátce ještě na Darkii, snad aby mi ukázala poslední směr. Usmála se na mne. Na mne, překvapeně jsem přikývl a opětoval jí úsměv. Jsme přátelé. Není důvod, proč by... přikývl jsem ještě jednou a následoval ji.

// Sarumenský hvozd

Pozoroval jsem východ a téměř slyšel, jak volá mé jméno. Je čas jít. Je čas jít. Vždycky byl čas jít. Čas jít. Zmizet, jak bych mohl zůstat tady, když- ztuhl jsem. Prospěšná? tázavě jsem se podíval na vlčici, která proti mně nejprve zaujala nepřátelský postoj. Má společnost je prospěšná, udiveně jsem zopakoval její slova a pokoušel se je pochopit. Potom i Darkie dodala, že jsem jí velmi pomohl. Nedalo se neubránit mírnému úsměvu. Byl jsem užitečný, pomohl jsem někomu, já- „Moc rád s tebou zůstanu,“ špitl jsem směrem k Darkii. Všechno náhle působilo mnohem příjemněji. Vůně jehličí mne hladila po srsti, nezabodávala se do mne a nepokoušela se strhnout mé maso. A všichni vlci kolem mne ve mně probouzeli pocit, že bych mohl mít přátele. Nebo jsi jen naivní. Jistě, že jsi naivní. Darkie s tebou nezůstane. Už jsi jí pomohl, tak k čemu bys ještě byl? Jsi k ničemu. Když nebude smutná, uvědomí si, jak příšerný jsi. Jak neschopná jsi společnost. Jaké jsi... prokletí. Nenápadně jsem na Darkii sklouzl pohledem. Vypadala statečně, vypadala jako někdo, kdo by nás všechny dokázal vést. Stejně jako její matka, ta musela být také velmi významná pro smečku, když si jí Nokt i ta vlčice cení, krátce jsem se obrátil na sochu. Nepůsobila tak chladně jako dřív. Jako kdyby, byť z kamene, nyní rozdávala více života. Ale pokud je Darkiina matka významná a ta vlčice si Darkie tolik váží, překvapeně jsem se vrátil zrakem zpět k Darkii. Ona je dcerou Alf? Samozřejmě, že je dcerou Alf. A já si dovovlil- neměl jsem- možná jsem měl- panicky jsem se rozhlížel po místnosti. Měl jsem odejít. Byl jsem jen opovážlivec, který měl zůstat kdesi... daleko odtud. Měl jsem- nastražil jsem ouška, když začal Nokt promlouvat. On odchází? smutně jsem sklopil zrak ke svým tlapkám. Nechtěl mne vidět. Nikdy jsem sem neměl přicházet. Opouští mě. Nemá mě rád. Jsem zase sám a zasloužím si to. Zdvihl jsem hlavu a zadíval se na svého bratra. Potřebuje jen čas pro sebe. Neutíká. Chce jen... přemýšlet, postupně jsem se uklidnil. „Jistě se opět uvidíme,“ řekl jsem Noktovi a po jeho vzoru zopakoval i jeho něžný, ale neradostný úsměv.
Jakmile Nokt odešel, zvedl jsem se a přisedl si blíže k Darkii. Kam půjdeme nyní? Toužil jsem se jí zeptat, ale tušil jsem, že se ptá i ona sama sebe. Nic jsme nevěděli.