Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byť se blížilo k večeru a vše kolem nás se ochlazovalo, mnou probíhalo vřelé teplo. A to jen díky Launee. Vděčně jsem se na ni usmíval a nemohl věřit tomu, co říká. Samozřejmě. Samozřejmě? hlavou mi běžely ty nejkrásnější představy. To, jak bych nebyl sám. Jak bych měl přátele. Rodinu. Jak bych... nemohl jsem se nezahihňat nahlas, když se ke mně Launee ještě o něco více přitulila. Tiché zahihňání proseklo vzduch a já téměř nepoznával, že onen zvuk pochází ze mě. Jsem šťastný? Jsem šťastný. Překvapení, teplo a ztráta nejistoty. Mám šanci. Možná budu moci zůstat a být... doma. Vděčně jsem se přitiskl k Launee. Netušil, jak jinak jsem jí měl poděkovat. Za to, že mi nabídla příležitost, o které jsem ani neměl zdání, že se mi kdy dostane. Jen jí nabídnout kousek vlastního tepla (které, pravda, sama vytvořila, protože původně jsem zde ležel jako součást sněhové pokrývky) a usmívat se, tak jak jsem se snad nikdy neusmíval. Jsme s Launee přátelé? Mohli bychom... si být takhle blízko častěji? Zasněně jsem pozoroval to, jak její kožich končí až kdesi v tom mém a jak můj nikde nezačíná, ale najednou navazuje na ten její. Možná, že by mne pak měl rád i Mojo a mohl bych jí pomáhat, aby byla šťastná, mohl bych... vypadalo to, jako kdyby se do mne s příležitostí jednou vlilo příležistostí sto. Naděje, která mne tak často opouštěla, tentokrát chtěla zůstat. Stejně jako já v Močálech. Avšak šťastné ticho bylo opět přehlučeno šťastnými slovy. Launee navrhla, abychom šli do Močálů. „Domů,“ zopakoval jsem po ní a mírně přikývl. To slovo znělo tak neznámě, tak cize, a přesto se v něm skrývalo to největší pohodlí světa.

Cítil jsem, jak mnou procházelo teplo. A také jsem cítil, jak nevím vůbec nic. Chtěl jsem říct... něco. Cokoliv. Poděkovat Launee, že je na mne tak milá. Varovat ji, že by něco takového neměla dělat. Zeptat se ji, zda mi věří. Poprosit ji, abychom takhle ležet zůstali. Nejspíš jsem blouznil, ale připadalo mi to, jako kdybych slyšel a cítil její nádechy. Představoval jsem si, jak mi věří. Že jí na mně záleží a že... kdybych se velmi snažil, by mne mohla mít i ráda. Kdybych zůstal, mohli bychom být spolu a... ztuhl jsem, jako kdyby mne znovu zasáhla vlna mrazu, která zatím nepovšimnutě procházela všude kolem nás. Nemohu zůstat. Jsem... já.
Provinile jsem probodával pohledem své tlapky. Mohu si za to sám. Kdybych nevytvářel další překážky, mohl bych být už dávno šťastný. Stačilo by být jen o něco... jiný. Nesebestředný. Nepesimistický. Nebýt tak... zaujatý vlastním neštěstím. A nevytvářet nové. Mohl bych být šťastný, jenže já... nechci? Nerozuměl jsem sám sobě. Tehdy mi i Nokt řekl, že kdybych chtěl, mohl bych být šťastný, a že jsem sám sobě překážkou. Nyní tato slova zazněla v mých uších znovu, jen jiným hlasem a v pozměněné podobě. Význam byl však stejný. „Omlouvám se,“ špitl jsem a krátce se podíval na Launee, a nebyl jsem si zcela jist, zda se omlouvám sám sobě za to, jak složitou si cestu za štěstím dělám, nebo zda se omlouvám Launee za to, jak těžké to má ona se mnou. Zhluboka jsem se nadechl. Chtěl bych být šťastný. Chtěl bych mít rodinu. Domov. Štěstí, opakoval jsem si. Chtěl bych vědět, že někam patřím. Že mne někde očekávají a že kdybych se neobjevil, měli by o mne strach. Chtěl bych být šťastný. Připadal jsem si stále nejistý, avšak cosi, nejspíše Launee a její hřejivé, přívětivé teplo, mi dodávalo na odvaze. „Mohl bych tedy...“ pousmál jsem se. Bylo legrační, jak špatně jsem se vyjadřoval. „Zůstat a být šťasten, prosím?“ Teprve poté, potom, co doznělo mé poslední slůvko, jsem se vrátil pohledem k Launee nastálo. Prosím, dodal jsem ještě jednou a doufal, že mne hnědá vlčice nepřestane podporovat.

Možná, že to nebyl stín, který mne pronásledoval. Nepronásledoval mne. Byl to ten zvláštní druh stínu, který sahá kamsi přede mne a ještě předtím, než kamsi vkročím, hlásá, co jsem zač. Ne, sire, Therion toho není hoden. Co prosím, že ho ještě neznáte? Ne, jednoduše mi důvěřujte a... utečte. Částečně raněn tím, že mne předehnal vlastní stín, jsem pohlédl na Launee, která se nadechla, aby vyvrátila mé... domnění. Přesvědčení. Pravila, že každý má právo na domov a rodinu. Zavrtěl jsem mírně hlavou. Každý takové právo mít nemůže. Někdo... někdo si ho nezaslouží. Já si ho nezasloužím. Koukal jsem se kamsi do sněhu a v hlavě se mi vyjevil obraz Nokta. Říkal, ať počkám. Ale utekl. Utekl přede mnou? Utekl před někým, kdo... by měl být jeho rodina? Počítá mne vůbec jako rodinu? Našel si novou. Je s... partnerkou. Neměl bych patřit do jeho rodiny. Já... nepatřím do jeho rodiny? S tázavým pohledem jsem se vrátil zpět k hnědé vlčici, jako kdyby mohla znát odpovědi na mé nevyřčené otázky. Hodit minulost za hlavu, zopakoval jsem po ní v duchu a uvažoval, zda-li je to v mém případě dobrý nápad. Zda-li bych se měl vrátit k tomu, kým jsem byl. Ubližovat ostatním a ztrácet je. Měnit je. Nestarat se o bratra. O... rodinu. A nyní je pozdě, viď? Jestlipak jsi to naprosto nepokazil? „Já...“ otevřel jsem tlamu a chtěl z ní dostat všechna ta slova, která by vysvětlila, co jsem zač. Že jsem výjimka, která se bez vlastní minulosti neobejde. Že jsem někdo, kdo... má právo jen na smrt. A ani to ne. Ostatní by měli mít právo na mou smrt. Mohlo by se to označovat jako právo na laskavost.
Launee se mne mezitím pokoušela podporovat. Pokoušela ze mne vytvořit někoho, kdo si ve smečce být zaslouží. Děkuji, drobně jsem se pousmál, abych jí dal najevo svou věčnost, avšak jen krátce. Byť mne těšilo, že Launee věřila v mou... věřila ve mne, cítil jsem se o to těžší. Zklamal bych tě při první příležitosti, uvědomil jsem si a zarytě pozoroval své tlapky, které nejspíše měly symbolizovat pohřeb mé naděje. A i přesto, že já se ani nepokusil věřit, abych se mohl opravdu označit za někoho, kdo se vzdal, se Launee nevzdávala. Vyřkla další argument, ještě o něco přesvědčivější, než byl ten předešlý. Proč bych nemohl být také šťasten? Proč bych nemohl mít to, co Nokt? Co má Launee? Nebo co má Mojo. Mohl bych snad... zůstat? Naděje, kterou jsem usmrtil, se probouzela každým Launeeiným slovem k životu. „Proč si myslíš, že...“ zahájil jsem svou poněkud opovážlivou otázku, „bych si zasloužil být...“ Nedokončil jsem ji. Slovo šťastný viselo ve vzduchu a já ho nehodlal použít. Nezasloužil jsem si ani to.

Skvělé? překvapeně jsem pozoroval Launee a stále jejím slovům nemohl věřit. A přitom je říkala s takovou samozřejmostí, s úplně stejnou, se kterou bych já očekával ráno východ slunce. Chtěla by, abych zůstal? Mohl bych zůstat a nebylo by to... strašné? Nebylo by to tak, že by mne jen těžce trpěli? Mohl bych zůstat a bylo by to... skvělé. Na mé tváři se objevil nepatrný úsměv, který symbolizoval veškeré štěstí, které jsem v té chvíli pociťoval. Teplo, které mezi našimi kožichy bylo, bylo nezastavitelné. Šířilo se po mé srsti a společně s ním stoupala do mé hlavy i naděje. A nebo naivita. Jsi naivní. Co si myslíš, že se stane? Vesele odskáčete do močálů a ty tam budeš žít šťastně až do smrti? Jako kdyby sis zasloužil pohádkový život. Provinile jsem svůj úsměv opět skryl. Ještě bylo příliš brzy. Ještě jsem neměl právo na úsměv. Pověz jí, proč by to nemělo být skvělé. Pověz jí všechny ty důvody, proč jsi zrůda. Proč jsi někdo, kdo si nezaslouží domov. Proč jsi někdo, kdo ostatní vždy zradí. A opustí. Proč by tě nikdo neměl nikdy mít rád. Proč bys neměl nikam patřit. Proč by život s tebou byl přesný opak skvělého. Pročpak jí to nechceš povědět? Zavrtěl jsem hlavu a drobně, sotva povšimnutelně jsem se od Launee odvrátil. Neměla by být hodná na někoho, jako jsem já. Na pana Odporného. „Nejsem...“ zhluboka jsem se nadechl. Nejsi co? Dost dobrý? Skvělý? Hodný? Milý? Sympatický? Přijatelný? „Toho hoden,“ smutně jsem vyřkl myšlenku, která mne nejlépe shrnovala. Bylo to jako přiznat se k čemusi, co mne pronásledovalo. Stín?

Pokoušel jsem se nebýt. Nevnímat vlastní existenci. Předstírat, že nejsem a nikdy jsem nebyl. Stejně bych být neměl. Představoval jsem si, jak tam, kde právě ležím, je prázdno. Nikdo tu neleží. Vločky dopadají na zem a ztrácí se v mase již padlých. Vítr je občas znovu nadzvedne a dá jim naději, že odletí kamsi vzhůru, zpět tam, kam patří. Avšak pak je o onu naději opět připraví a vločky znovu padnou. Kolikrát musí vločka padnout, aby ztratila víru ve falešnou naději? Cítil jsem, že jsem téměř zapomenut. Že brzy zmizím. Navěky. Neubránil jsem se šťastnému úsměvu. Všem tak bude lépe. A na mém místě bude jen sníh. Není sníh krásný? Soustředil jsem se na to, jak na mé tělo dopadá sníh. Snažil jsem se vnímat každou vločku. Vločka po vločce, všechny mne pohřbívaly. Díky nim jsem mohl zmizet. Skučení větru se nyní zdálo jako óda na život beze mne. A kdesi uprostřed té nemelodické písně ustal. Že by přestalo foukat? Jen tak? Zvědavost mne nutila otevřít oči, ale já nechtěl. Já nebyl, tudíž jsem nemohl otevřít oči. Bezvětří. Odteď je bezvětří. Vítr zmizel a já také zmizím.
Pokračoval jsem ve své neexistenci, avšak poté mi někdo oblízl zdravé ucho. Nyní už se nedalo bránit zvědavosti. Mé oči se otevřely tak rychle, že o tom mé myšlenky ani neměly příležitost rozhodnout. „Launee?“ překvapeně jsem položil otázku bez smyslu. Běžela za mnou celou tu dobu? Záleží jí na mně natolik, aby se za mnou vydala do zasněžené pustiny? Vlna naděje zaplavila i mou padlou vločku. Začínal jsem cítit teplo uvnitř sebe. Nebyl jsem pryč. A ani jsem být pryč nechtěl. Jsi naivní. Má s tebou nevyřízené účty. Chce ti jen říct, jak špatný a nevděčný jsi. Jaká jsi zrůda. Jak moc- Naděje si právě lehla vedle mne a zahřívala mne i zvenčí. Cítil jsem, jak svým způsobem máme jednu společnou srst. Cítil jsem, jak mne obklopuje Launeeino teplo. Musíš jí studit. Mrazíš ji. Sobče. Provinile jsem zavrtěl hlavou na její otázku, zda se mi u nich nelíbí tak moc, že bych radši umrzl. Odtáhni se od ní přece. Ona by neměla trpět za to, že ses rozhodl zůstat ve sněhu. Utopit se v něm. Odtáhni se od ní. Stále jsem nechápavě pozoroval její výraz. Nevypadala zklamaně, ani rozzlobeně. Vypadala pouze jako někdo, komu záleží na druhých. Měl jsem zůstat. Měl jsem říci víc. Měl jsem... měl jsem být s ní. Zneužil jsem ji. A poté odešel, jako kdyby nic. „Omlouvám se,“ špitl jsem krátce a na moment zavládlo ticho. Jeho vláda ale netrvala příliš dlouho, jelikož Launee dodala ještě pár slov. Těch pár slov znamenalo mnoho. Bylo by skvělé, kdybych zůstal? zmateně jsem vypoulil oči. Mohl bych zůstat? A bylo by... bylo by to skvělé? Teplo, které sálalo z Launee, nyní sálalo úplně všude. Pro mne zima nebyla. Bylo by to skvělé! téměř jsem začal skákat nadšením, avšak – byť zima pro mne nyní neexistovala, stejně jako já před několika okamžiky – mé tělo bylo dosti promrznuté a takřka neschopné se pohnout. „Skvělé?“ zopakoval jsem po ní sice nevěřícně, ale se známkami naděje v hlase.

// Mahar

Byl jsem ztracený a také jsem se tak cítil. Opustil jsem močály, které by mohly být mým domovem, kdybych byl... jiný. Lepší. A nyní jsem se nacházel nikde. Nikde, kde bylo jen mrtvo. Mrtvo, které mne pronásledovalo. Jakási nepohostinnost, která mne vyháněla z vlastního života. Pláň, po které jsem běžel, byla bílá. Pokryta tolika vrstvami sněhu, že by mohla být zapomenuta. Nekonečná bílá plocha. A tam, kde by mohla končit, začínala obloha, taktéž oblečená do bílé, snad aby ladila k zemi. Přestal jsem běžet. Nemělo to smysl. Já ztratil smysl. Vyčerpaně jsem se zastavil a nechal silný vítr, aby skučel do mých uší své žalozpěvy. Nechal jsem ho, ať do mých očí vrhá mrznoucí krystalky sněhu. Prořezávaly mé oči a bodaly do celého těla. Jsi slabý, špitl snad vítr. Nebo má mysl? Prázdný jsem padl k zemi. Možná, že také budu zapomenut. Přivřel jsem oči a vnímal pouze vítr, který se mou existenci pokoušel skrýt pod vrstvou padlých vloček. Padlý padlého skrývá, pousmál jsem se naposledy a dál jsem již nebyl. Nechtěl jsem být.

// Skála Mahar

Nastal čas, zněla tichá melodie mou hlavou, nastal čas. Nastal čas. Nastal čas. A bylo na čase už dávno. Jdeš pozdě. Nebo vlastně odcházíš? Naposledy jsem se ohlédl na úkryt smečky, do které jsem se tak zrádně vetřel. Skála stále působila chladně, avšak tentokrát se na ní jevilo i cosi... vřelejšího. Uvnitř ní jsem se po dlouhé době cítil téměř jako kdyby to byl můj domov. Avšak to byl domov druhých, ve kterém jsem byl pouze vetřelcem. Možná bych mohl zůstat. Mohl bych- přerušil jsem svou myšlenku. Opovážlivé ideje musely v mé mysli zvadnout dříve, než vykvetly. Nesměl jsem. Nemohl jsem. Nepatřím sem. Zneužil jsem je. Jsem vetřelec. Nevítaný host. Neměl bych tu být. Nikdy jsem tu neměl být. A nyní sním o tom, že bych zde zůstal? Že by tohle místo mohlo být mým domovem? upřel jsem pohled na vlastní tlapky a jen málokdy ho od nich odvrátil, jen abych se alespoň malinko ujistil, že stále následuji svou průvodkyni. Pod mými tlapkami bylo mrtvo. Mrtvá země plná mrtvé hlíny. Co tohle místo činí domovem? Byl jsem zmaten a ztracen ve svých pocitech. Chtěl jsem zůstat. Věděl jsem, že nesmím. Nechtěl jsem zůstat. Jsou zvláštní. Mohl bych být dostatečně zvláštní na to, abych patřil mezi ně? Abych zapadl? Mohl by mne někdo z nich mít rád? Mohli by mne mít rádi všichni natolik, aby mne brali jako přítele? Mojo. Mojo vrčel. Nikdy mne nebude mít rád. Nikdy mne nikdo nebude mít rád. Krok za krokem jsem se vzdaloval od úkrytu, který mi jednou nemusel být cizí. Krok za korkem jsem se vzdaloval od své šance na rodinu. Možná, že kdybych se snažil, mohl bych přeci jen zůstat. Mohl bych se stát jedním z nich. Mohl bych mít rodinu. Být šťastný. Chci sem patřit? Krok za krokem jsem se vzdaloval od přehledu nad tím, po čem mé srdce touží.
Nyní jsem kráčel vedle Launee. A pochopil jsem. Jsem po jejím boku a stále tuším, že jsem pod ní. Nejsem dostatečně důležitý na to, abych zde zůstal. Nemohu. Zhluboka jsem se nadechl. Byl čas na změnu. A taktéž čas na Launeeino osvobození ode mne. „Děkuji,“ špitl jsem a myslel to vážně. Byť jsem sám sebe každým momentem vyháněl, byl jsem vděčný všem kolem mne. Děkuji za vše, zopakoval jsem ještě jednou ve své hlavě, zatímco jsem Launee dlouze koukal do očí. „Sbohem,“ vyřkl jsem ona bolestivá slova, na která byl tak dlouho čas. Slova odchodu. Slova odmítnutí domova. Mírně jsem se na hnědou vlčici pousmál a opatrně pokračoval ve své cestě. Kamsi do ztracena.

// Děkuji za hru c: Nebo že by to nebyl konec?
// Středozemní pláň

Když jsem sdělil Launee své jméno, nečekal jsem, že po něm nastane klid. Zvuky, které mne tak lačně pronásledovaly a toužily mne uštvat, zkrátka přestaly. Jako kdyby se snad vše zastavilo. Zastavila se má mysl. Zastavilo se mé vdechování vzduchu. Zastavil jsem se já a zastavil se i svět. Klid? Nebo ticho před bouří? Nezáleželo na tom. Ticho bylo rychle prolomeno mou hnědou společnicí, která prohlásila, že je jí potěšením mne potkat. Mne? provinile jsem se zadíval na vlastní tlapky. Jsem opak potěšení. Jsem mor. Nemoc. Pronáseduji ostatní a nelze se mne zbavit. Jediné potěšení, které přináším, je, když odcházím. Pomalu a opatrně jsem zdvihl svůj pohled zpět na Launee a přikývl. Doufal jsem, že jí tím dám najevo, že jsem ji taktéž rád poznal. Byť jsem to zcela nedokázal naznačit svým výrazem. Nechtěl bys odejít i nyní? Co na to říkáš? Všem dát ten zasloužený klid, o kterém tak rád básníš. Co kdybys odešel? Co kdybys byl tak laskav a zahrabal se do země? Co kdybys z ní nikdy nevyšel? Co kdybys- mé myšlenky byly přerušeny hlasem hnědé vlčice, která navrhovala, abychom vyšli ven z úkrytu. Nezbývalo mi nic jiného, než jen přikývnout, následovat ji.

// Mahar

// Naše skupinka se shodla na názvu skupinky a... to je zatím všechno :C Meh žlbeh

Spal jsem? Nespal jsem? Pociťoval jsem jakousi tíhu, jakýsi téměř nepostřehnutelný, avšak neustálý tlak u svých očí. Zamhouřil jsem oka? Cítil jsem jedinou věc, prázdnotu. Jako ostatně pokaždé. Pokud bych spal, proč bych se probouzel? Proč bych nespal navždy? Měl bych opět usnout a již se neprobudit. Nemá to cenu, přesvědčoval jsem sám sebe o bezcennosti vlastního života, jako kdybych byl zkušený prodejce. Avšak koupě staletí se nemohla uskutečnit, neboť se jeskyní počal šířit hlas mé hnědé hostitelky. Přikývl jsem a pokusil se o úsměv. Dobré ráno, nalhal jsem sám sobě. Cítil jsem své srdce bít, ale ne být. Slyšel jsem ono slabounké tu-dum. Tu-dum. Zemřu-dum. Tu- tu- dum dum, tum- - - - dum. Nemohl jsem v oné nepravidelnosti najít jakoukoliv známku touhy. Touhy po tom, aby ji někdo slyšel. Ne, tahle pravidelnost by nejraději nebyla, stejně jako já. Nerušil? zavrtěl jsem okamžitě hlavou, aby si Launee nedělala starosti. Přes noc mne pohltilo ticho. Ticho přece rušit nemůže. Nebo snad ano? ohlédl jsem se do svého stínu, tušil jsem, že můj osobní narušitel, se skrývá právě v něm. Uměl jsem si představit, jak vidím jeho šílený úsměv. Jak se radostně směje. GwAH hWaAh HUuEh ahEEh hWaAh gwaAAh huAaAAwh. Byl tohle zvuk, který uslyším, až uslyším naposledy? SkrAaÁÁghj twuÍÍÍ Aheeeh. Jednou jsem si ony znetvořené zvuky představil, a nyní před nimi nebylo úniku. Nemohl jsem je nevnímat, nemohl jsem jim utéct. GuáhHH owgwAaAAh uÍíÍHaaaHaaA! Mlčel jsem. A zároveň jsem tušil, že já jsem i ten, kdo mluví. Stín byl můj. A hlas? ŠkoBAAh gwAAAH huAuh HuAáÁuhÁ! Hlas netvora, hlas můj. Zoufale jsem se podíval na Launee. Slyšíš to taky? SkWááÁH! gWaHÁáh! Její další slova se ke mně skrze onu mnou vytvořenou zvukovou oponu sotva dostala. Tak to slyšíš. Hah. Totiž, téměř. Nepředstavil ses. Jsi vetřelec beze jména. Nechtěl bys to třeba změnit a... odejít? Nemusíš se představovat. Jednoduše jdi pryč a osvoboď je. Co na tom může být tak složitého! ŠqgwÁáh! Huaw! HahaAááÁah! Jen málo zbývalo, abych neodolal pokušení skrýt si uši do tlapek. „Therion,“ špitl jsem krátce. The- theriÁÁÁAJahIÁÁÁnAUán! HuaAAaAh! GwaahAhAAAh!

Jsi strašpytlíček, vyčítánkoval jsem si, zatímco jsem ležánkoval. Cíťánkoval jsem teplíčko, které muselo sálat z Launeeinky a Mojojka. A taky štěstíčko. A pocítek, že mají, komu věřínkovat. Na rozdílek od tebe. Tobě by nikdopak nevěřínkoval, viď? zavrtěl jsem hlavinkou. Vlčci mi věřínkují, pokoušel jsem se samotinký sobě vysvětlit. Věřínkují mi. Vzali mne do svého úkrytečku. Do svého domovečka. A tys je zradínknul. Copak. Prosím? Že ještě ne? Ono to přijde, že? Je rozdílek mezi tím, že ti nevěřínkují a že by ti důvěřínkovat neměli. Jejich důvěrečku si nezasloužínkuješ.
Byl jsem samotinký. Jediná společnůstka, jež jsem měl, byly výčitečky a tichoučko. Přál jsem se ztratinknout v temnůstce. Zaniknout v ní. Tak, aby si na mne už nikdy nikdánek nevzpomínknul. Nezasloužínkoval jsem si být naživoučku. Ani v něčích vzpomínečkách. Ne, odmítavoučkně jsem poslouchal to bezezvučničko, které mne dusínkovalo. Toužil jsem zachytínknout alespoň nádechýček Launeeinky nebo Mojojka. Avšak nicoučko jsem neuslyšínknul. Pouze tichoučko. Mrtvoučko. Vrátil jsem svůj zračík k onomu na první pohledík překrásňoučkému jezírku. Měsíček, který se, zdálo se mi, topínkoval, se ani o kousilínek nepohnínknul. Nehnutě se topínkoval. Bez zavolání o pomocičku. Nebo už je pozďoučce? Začínánkoval jsem mít dojmík, že i já jsem mrtvounký. Vždycky jsi byl, pane Mámtemnoudušičku. Tichoučko a smrtička. Věční společníčci sami sobě. A zároveň cizinčíčci. Když je jedninký, není ten druhounký. Možná, že Launeeinka a Mojojek nejsou. Možná nic není. Opatrňoulince, abych nikoho (pokud tu někdopak vůbec byl) nevzbudínknul, jsem se otočínkoval. Přivřínknul jsem očíčka. Nemělo to ceničku. Bylo to bezceňoučké, stejně jako celá má existenčka. Otevřínknul jsem očíčka. Měsíček byl pryč a s hladinkou jezírečka si pohrávankovaly prvňoulinké sluneční paprsečky.

// Další výživné autobusové čtení, yay

Alfička a ještěrečka? Alfička a jezírko? zmateňánkovitě jsem si opakoval slovíčka, která Launeeinka možná řekla. Něco takového by určiťánce neřekla. Možná, že ani nemluvila o Alfičce. Třeba zmiňovala jen to jezírečko, u kterého jsme před chvilinkou byli. Nebo tohle jezírečko, co maji v úkrytečku, zamyšleně jsem se zakoukal na jezírečko, které nyní ležánkovalo za námi. Stále tam byl on. Věděl jsem, že jakmile bych se přibližánkoval blizoučko, čekánkoval by tam na mne. Ten vetřeláček a zrádeček. Ten hloupounký obličejíček a s ním vyhaslounká, nemilující očíčka. Můj odrázek. Já. Provinilounce jsem vrátil svůj zračík zpět ke svým tlapičkám. Neměl jsem tu být a uvědomounkoval jsem si to velmi dobrounce.
Avšak v zákoutíčku se stále skrývánkoval Mojonek. Launeeinka nyní zmizánknula za ním. Pak zněl už jen její hlásek. To bylo na mne? překvapeně jsem se rozhlédlinkoval, abych se ujistinknul, že jsem tu samotinký. U Mojonka Launeeinka ví, že se rád mazlinká. Bylo to na tebe, panáčku Mělbychseozvánkovat. Netušil jsem, co na tu nabídečku říkánkovat. Tulínkování? Vždyť já bych... mě by nikdojánek tulínkovat neměl. Vejdu se tam vůbec? Je tam pro mne místečičko? Zavrtěl jsem smutně hlavičkou. "Děkujánkuji," špitl jsem a ustlánkoval si přímo tam, kde jsem stál. Nepatřínkoval jsem do jejich úkrytečku, nepatřínkoval jsem ani k nim. I když bys rád.

// Oh, tak ať žijí autobusy :D Snad se to dá číst :c

Pozoroval jsem, jak měsíc proplouvá jezírkem až do jeho středu. Chvíli po chvíli, kousek po kousku. Další noc. Další ticho. Další smrt? Sledoval jsem odraz šedé tváře měsíce a přemýšlel, zda ho rád vidím, či nenávidím. Tma. Jak může být děsivá a zároveň... krásná? Tázavě jsem pohlédl na Launee, jako kdyby mohla znát odpovědi na otázky. Jako kdyby mohla znát alespoň ony otázky. Ta však místo toho položila otázku novou. Zavrtěl jsem téměř okamžitě hlavou. Kouzla mi vskutku nevadila. Byť sám jsem byl spíše jejím prostředkem a sluhou než jejím pánem. Launeeino kouzlo navíc proběhlo téměř nepostřehnutelně. Jen kolem mne proběhl tichý a nenápadný vánek. Kdyby se mne Launee nezeptala, předpokládal bych, že přišel zvenčí. Další tichý narušitel, že? mít schopnost vidět vánek, nejspíš bych se na něj povzbudivě usmál. Avšak má mysl se již zaobírala jiným směrem. Nebyl jsem si zcela jistý, o co se má hnědá společnice pomocí magie pokoušela, ale zdálo se, že uspěla, neboť jsme se oba dali do pohybu.
Prošli jsme jen krátkým úsekem jejich úkrytu, Jejich domova, do kterého ses tak přemile vkradl, než jsme opět zastavili. Mojo. Nyní jsem konečně pochopil. A, byť to bylo dosti troufalé, připadalo mi, že začínám rozumět i vztahu, který mezi sebou Mojo s Launee měli. Napovídaly mi k tomu pohledy, jež mi Launee věnovala. Je jeho matka? Skutečná matka? Je ten, komu by ublížila, kdyby šla za svým štěstím? neslyšně jsem si povzdechl. Nemohl jsem nechat svou zvědavost překročit tolik dalších mezí. Musel jsem nad ní zvítězit a uvěznit ji, než by někomu stihla ublížit. Ublížil jsi jim. Dávno jsi jim ublížil. Mojo na tebe zavrčel. A Launee je z tebe rozpačitá. Ne z Mojoa. Toho má ráda. Z tebe. Kdybys- poněkud překvapeně jsem se zadrhl. Tušil jsem, že Launee něco řekla, avšak její slova mi nyní nedávala smysl. Alfa má ještěrku v kožichu? Ne. Možná řekla: „Alfa je u jezírka.“ Zmateně jsem se na Launee podíval. Ještěrka? Jezírko? Jeslti je u jezírka, neměl bych odejít?

// Lavender

Cítil jsem chlad, který se do mne dostával skrze mé tlapky. Klouzavé náledí jako kdyby mi připomínalo vlastní život. Tvářilo se třpytivě, ale... Nezapomeň básnit. Opět. Buď tak hodný a netvař se jako střed světa, prosím. Nenávistně jsem zavrtěl hlavou. Byl jsem nechutný. Pán Zeměkoule. Pán Prosímvšímejtesimě. A děláš to znovu. Víš, že jsou i vlci v tvém okolí? Třeba Launee, která by tě měla vyhnat a místo toho se k tobě chová tak mile, jak jen může? Vrátil jsem se zpět ze svých myšlenek. Opustili jsme náledí. Opustili jsme všechen mráz a chladný vítr. Launee prošla jakýmsi závojem z rostlin. Pečlivě jsem si ho prohlédl. Každý zelený stonek, každý lístek jako kdyby znamenal hranici. Hranici, kterou jsem opět porušil. Zhluboka jsem se nadechl. Mám na výběr. Mohu se otočit a jít pryč. Ztratit se a být ztracený. Tak jako předtím. Zradím tím Launee? Nebo jí tím udělám laskavost? Když jsem však uslyšel onen vlídný hlas, který volal jakéhosi Mojoa, uvědomil jsem si, že nic jako výběr nemám. A pokud jsem měl, znal jsem svou volbu. Tiše jsem se dostal do úkrytu za Launee. Mojo je nejspíš zrzavý. Kde je? Běžel napřed. Ukryl se? Chce nás překvapit? Nebo spíše... překvapit Launee. Já jsem jen... sebestředný! Sebestředný! Sebestředný! Smutně jsem se podíval Launee do tváře. Na to, jak šťastně a radostně se tvářila. Na to, jak byla ráda, že mne, hosta, mohla zavést k nim do úkrytu. Do tepla. Domů. „Já-“ přerušil jsem se. Bylo zde krásně. Tato jeskyně, byla, zdálo se, větší, než ta v Sarumenském hvozdě. Byla prostornější, otevřenější. A dírou v klenbě sem nakukoval vycházející měsíc. „Děkuji,“ pokusil jsem se vděčně usmát na Launee a rychle odvrátil svůj zrak na nádherně čisté jezírko. Tušil jsem však, že čistota nebude pravá. Tušil jsem, že jakmile se na něj podívám, na jeho hladině bude cosi nečistého, špinavého. Odraz vetřelce.

Vrčení? obezřetně jsem udělal krok od Launee i od jejího zrzavého společníka. „Omlouvám se,“ pokusil jsem se sdělit vlčkovi, avšak než jsem tak stihl učinit, on už byl dávno na cestě za čímsi jiným. Co jsem udělal tak hrozného, že mne od první chvíle nenávidí? zkoumavě jsem pozoroval zrzavou tečku. Kromě toho, že jsi vetřelec? Kromě toho, že jsi se vkradl na jeho území a okrádáš jeho smečku? Oh, ale vůbec nic, v klidu pokračuj dál. Věnoval jsem Launee provinilý pohled, byť tvrdila, že není třeba brát si projevy zrzavého osobně. Možná je jediný, který mne vnímá správně. Jako někdo, koho by měli ostatní vyhnat. Možná, toužebně jsem se zadíval směrem, kterým jsme přišli.
Jenže než má mysl stihla vytvořit jakýkoliv návrh úprku, Launee promluvila. Vrátil jsem se pohledem k ní a poněkud překvapeně z ní cítil štěstí. Sálalo z ní jakési... teplo. Jako kdyby byla součástí vlčkovy rodiny. Jako kdyby zrzavý vlček, který právě uklouzl po náledí, symbolizoval její štěstí a radost. Mírně jsem se pousmál. Bylo hezké vidět někoho, kdo dbá o druhé. Kdo je starostlivý. Kdo se trpělivě stará o někoho nevyzpytatelného. Přikývl jsem na pobídku mé společnice, abychom zrzavého zkontrolovali, a opatrně ji následoval přes třpytivé náledí.

// Skála Mahar (// pardon T-T)