Gallirea - Příspěvky uživatele

Věděl jsem a možná jsem i cítil, jak znepokojen Zakar je. Nikdy v nikoho očích nebudu alfa. Jak bych mohl? Jsem... slabý. A on to ví. Zná mne takřka od vlčete. Ví, že... nejsem... jakkoliv vhodný. Nikdy pro nikoho nebudu autoritou. Pousmál jsem se, když Lau odvětila, že jsme skutečně spolu alfy, a nepatrně přikývl. Ano, usmívej se. Na jak dlouho budete alfy? Na jak dlouho to s tebou vydrží předtím, než ti konečně oznámí, že ti nikdy nebude schopná odpustit? Kdy tě poprosí, aby ses tentokrát nevrátil? Nezasloužíš si zde být a dělat rozhodnutí, jako kdyby se nic nedělo. "Já... Lau spíše pomáhám," pokusil jsem se vyřknout tím nejpevnějším hlasem, abych nedělal příliš velkou ostudu, a pohledem se obrátil k Lau. "Ona... je tu hlavní alfou," dodal jsem a nejistě se usmál, než se mé oči stočily blíže k zemi. Děkujeme za oznámení, štěstí, že tě máme. Kdo by nám to jinak pověděl? Bez tebe bychom něco takového ani netušili! Co bychom si bez tebe počali, pane Všeználku. Svět je mnohem jasnější místo, když jsi na blízku, vskutku krása. Máš ještě něco na srdci, nebo se už konečně zabiješ? Srabe. S úsměvem, který mou tvář propaloval čím dál tím více, jsem stvrdil další slova přikývnutím. Nebyl jsem si jimi jistý, avšak já neměl právo na to, abych jakkoliv ovlivňoval Launeeino rozhodnutí. Jak by zde Zakar mohl vydržet? Na místě, kde jsem já... rádoby někým. Na místě, kde mám já rozhodovat, co se stane. On. Ten, kdo mnou jistě vždy opovrhoval, by mne nyní měl akceptovat jako nadřazeného? Mne? "Kdyby tohle byl váš vysněný domov, byli... bychom velmi rádi," prohlásil jsem takřka neslyšně a zadíval se na Zakara s Litai.

S bolestí srdci jsem přikývl na další informaci, že máme i syna. Já mám... dvě vlčata. Jsem otec dvou vlčat. A ani pro jedno jsem tu nebyl. Ani... nevím, jak vypadá. Měl bych- měl bych ho okamžitě vidět. Měl bych... měl bych tu celou dobu být, provinile jsem stáhl uši ještě o něco více vzad k hlavě a pokoušel se příliš netřást. Jak dlouho to musí být? Jak dlouho jsem musel být pryč? Jak dlouho žijí bez otce? Zklamal jsem je. Zklamal jsem Lau. Ublížil jsem jim. Teprve když Launee řekla Ismě, aby se schovala, narovnal jsem svou hlavu. Nemohl jsem vypadat nikterak reprezentativně. Ostuda jako vždy, vysmálo se mi cosi v hlavě a já se nepatrně otřásl. Před námi nyní stáli Zakar a Litai. Ale ne, nervózně jsem se na oba usmál, zatímco se z mlhy jen špatně vynořovaly vzpomínky na to, v čem spočíval náš poslední rozhovor. Nebo jak dopadnul, že? Copak se ti nelíbilo, jak jsi tam pak zůstal, mimo vlastní existenci? "Zakare... Litai," oslovil jsem je oba a byl velmi vděčný za to, že i Lau Zakara zná. Co si musí myslet? Co si myslí o tom, že jsem tam zůstal? Jen abych ho přivítal jako alfa? Já? Možná... přišli pouze na návštěvu? Možná se ani nemusí dozvědět, že bych měl stát po boku Lau jako alfa? Možná... bych mohl lhát. Možná bych měl, aby tato smečka nepůsobila tak slabě. Jsem vůbec její alfa, potom, co jsem zmizel? Jsem vůbec... někým? Bylo těžké mimo svou hlavu předstírat, že jsem šťastný, když se vše kolem mne bortilo. Nebo zbortilo již dávno. Velmi soustředěně jsem napodobil Launeeino nepatrné mávání ocasem, abych nepůsobil příliš upjatě, a se zvědavostí se zadíval na Zakara. Určitě bude jen další, koho zklameš. Pane Alfo. Nejprve zradíš jeho přítele, nejprve se o něj zcela nezajímáš a nestaráš... a poté jsi alfa. Co bude dál, zradíš svou rodinu? Aha, no ano, počkat. Tak asi nic. Pousmál jsem se, zatímco jsem se ze všech sil pokoušel neodejít a nezničit se. Jsi zrůda.

// Jen pidipost ^^ Předem se ještě omlouvám, že další post bude až v úterý odpoledne ^^ (Pokud teda budu mít ve vlaku wifi, jinak až večír, pardon :c)

S pootevřenou tlamou jsem přihlížel příchodu Lau, zatímco se vlče, má dcera, stále drželo na mých tlapách. Měl bych jít pryč. Měl bych jít pryč. MĚL BYCH JÍT PRYČ. Každý detail Launeeiny tváře mi ubral další kousek dechu, až jsem se dusil úplně. Měl bych jít pryč. Neměl jsem odejít. Neměl jsem se vracet. Jsem výsměch. Jsem výsměch. V napětí jsem sledoval její tvář, zatímco se vlčátko zeptalo, kde jsem byl, jako kdyby ona, její pečující matka, mohla tušit, co stálo za mým důvodem pro zanedbání své rodiny. Nenávidíš mne, Lau? Nechceš mne vidět? Ubližuji ti svou přítomností? Jsem... připomínka toho, co by mohlo být, kdybych tě tak hluboce nezklamal? Provinile jsem utekl pohledem do země, nepřipraven na cokoliv, co mělo přijít. Věděl jsem jen, že si vše, co se stane, zasloužím. Jsem zrůda. Zklamal jsem je. Zklamal jsem Lau. Zklamal jsem svou dceru. Zklamal jsem smečku. Zklamal jsem je všechny. Zradil. Zradil jsem je všechny. Jak by se na mne kdy mohli spoléhat, jak by mne kdy mohli přijmout zpět, když jsem učinil tolik špatného svou sobeckostí. Zradil jsem je. Zradil jsem- trhl jsem sebou, když vyslovila mé jméno. V její tlamě znělo tak něžně. A to mne přinutilo nenávidět se ještě o něco více. Je příliš hodná na to, aby ti vyčítala, jak moc jsi jí ublížil. Ranil jsi ji hluboko v srdci. Odpustí ti, ale nikdy nezapomene. Zničil jsi její důvěru. Zničil jsi všechno, na čem ti záleží. Zničil jsi ji. "Lau, mne- mne t-o m-oc-" pokusil jsem se ze sebe dostat, zatímco se můj hlas klepal podobně jako má jistota v nohou, a svět se bortil. Rozplakal jsem se. Jsi zrůda. Proč jí musíš neustále ubližovat? Proč pro ni nikdy nemůžeš udělat nic krásného? Proč všechno krásné vždy zničíš. Zrůda. Zrůda. Zrůda. V záplavě slz jsem cítil, jak se ke mne přitiskla, a i když jsem si zasloužil zůstat v chladném prostředí bez její lásky, nebyl jsem dost silný na to, abych před ní ustoupil. Srabe. Červe. Takhle ti to vyhovuje, že? Být milován, i když si to nezasloužíš. Někým, koho pomalu zabíjíš. "Lau, mne to- t-ak mr-zí," špitl jsem rozbitým hlasem, který se stále klepal, a zhluboka se nadechl. Byla tu. Její vůně. Její láska. A byl jsem tu já, někdo, kdo neměl na nic z toho právo. Zasloužím si nenávist. Zasloužím si smrt. Zasloužím si, aby mne již nikdy nikdo nemiloval. Tak proč- zmateně jsem se opovážil pohlédnout do jejích očí, jež se plnily slzami. Nikdy to neodčiníš. Nikdy to nenapravíš. Vždy v koutku jejích očí uvidíš bolest, co jsi jí způsobil. Jak hluboko jsi ji ranil. Sama říkala, že se jedná o slzy radosti, ale má pokroucená mysl tomu nikdy nemohla uvěřit. Nemá důvod, proč plakat radostí. Pouze pláče. Cítí bolest. Trpí, protože jsi ještě naživu. Protože jsi přišel zničit její rodinu a ona je příliš hodná na to, aby se tě jako pijavice zbavila. Nepatříš sem. Nepatříš do jejího srdce. Nejsi vítán. Nesmíš být. Zalapal jsem po dechu, abych ze sebe mohl dostat další omluvy, které svou chabostí nikdy nemohly nahradit ani zlomek toho, co jsem provedl, avšak má slova byla již při tvoření přerušena zavytím. Podivně povědomým, avšak na tom nezáleželo. "M-ilu-ji tě," hlesl jsem a smutně sledoval, jak se Lau pokouší zbavit slz. Jak se opovažuješ. Jak se opovažuješ! Jemně, nejistě jsem se otřel o její líc, částečně snad, abych pomohl s utíráním horkých potůčků, jež stékaly po její tváři. Jak se opovažuješ! Má hlava křičela příliš hlasitě. Byl jsem někdo, kdo neměl právo se k Launee ani přiblížit, natož si zahrávat s jejími city a srdcem. JAK SE OPOVAŽUJEŠ! Stáhl jsem uši a s bolestným úsměvem o krok ucouvl.
Ismo, zopakovala má mysl po chvíli ukřičeného ticha po Launee a já se zadíval na vlče. Isma. Isma, pro kterou jsem tu nebyl. Téměř neslyšně jsem zaskučel, zatímco jsem odolával představě, že bych vše ukončil. Že bych si zaryl drápy tak hluboko do hlavy, až bych nemohl myslet. Že bych se ztratil a nikdy nikomu již neublížil. Avšak Lau si přála, abychom se za vytím vydali spolu. I... já? Tázavě jsem naklonil hlavu do strany, zatímco si mé oči dál prohlížely zem. Jak bych... mohl stále patřit ke "spolu"? Provinile jsem přikývl a jen neschopně zavrtěl hlavou, když mi věnovala otázku na její vzhled. Přál jsem si jí říct, jak je překrásná. Jak je to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil. Jaké kdy mohlo být. Avšak na nic z toho jsem neměl právo. Vše, co vyšlo z mé tlamy, znělo příliš špinavě a pošramoceně na to, aby si toho někdo mohl vážit.

Zalapal jsem po dechu, zatímco se mé zavytí postupně vytrácelo mezi stromy. Nakonec tichem znovu zněly pouze údery mého vyděšeného srdce. Jsem zrůda. Nepatřím sem. Nikdy jsem... neměl jsem se vracet. Nechtějí mě tu. Měl bych... měl bych, přešlápl jsem, neschopný jakéhokoliv obstojného pohybu, jenž by mi zaručil útěk před vlastní zkázou. Já jsem má vlastní zkáza, zaťal jsem zuby, až mne zabolela čelist, a nepatrně cukl hlavou. Les zůstával několik chvil tichý. Nevědí, co s tebou. Třeba tě ani nepoznávají! Jsi cizinec. Třeba zapomněli? No nebylo by to to nejhezí, co by je mohlo potkat? Jsi pro ně cizí. Jdi pryč, než tě vyženou. Vetřelče. Nepatříš s- Trhl jsem sebou, když mi na odpověď zaznělo povědomé zavytí. Dech se zastavil, zatímco srdce vydalo posledních pár zadunění před naprostým utichnutím. To je... Saturnus? Polkl jsem a celá má srst se uchvátila do zimy, do drobného chladného klepání, které mi třáslo vnitřnostmi a myslí. On... jemu... nevadí, že jsem... zmizel jsem. Všechny jsem tu zradil. Nechal jsem je napospas všemu. A on... on... Mé tlapy, nyní zaryté do navlhlého mechu, si stále pohrávaly s představou, že bych utekl. Zbavil bych se zodpovědnosti, povinností, zbavil bych se toho, že jsem byl špatným. On zavyl zpátky. Já... mu nevadím? To... jim nevadí, že... Další cuknutí. Jsem zrůda. Pootevřel jsem tlamu, zcela rozpolcený, zda znovu zavýt, nebo zda zalapat po dechu, jenž mi tak krutě docházel, avšak...
Nepatrně jsem se otřásl, když do mne cosi měkce narazilo. Je... je to... srdce se znovu rozbušilo, avšak můj pohled zůstal zastavený kdesi přede mnou, v dáli. Bál jsem se. Bál jsem se pohlédnout na to, co jsem stvořil. Na to bezbranné stvoření, které jsem nechal příliš dlouho o samotě. Avšak když se ozval její jemný, pevný hlásek, nemohl jsem se jí nadále vyhýbat. Můj pohled se stočil k malé, drobounké vlčici, jež se musela podle všeho sama nebojácně rozeběhnout k hranicím. Zlatavá očka napovídala, že její srdce je stejně krásné, jako to Launeeino, zatímco drobné, nepatrné chloupky zrzavé nasvědčovaly, že... Tati. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se o ten nejskutečnější a nejvřelejší úsměv. Stále jsem se bál. Příliš jsem se bál, že jsem všechno pokazil. Že mi Launee nikdy neodpustí. Že je to naposledy, co svou dceru vidím. "A-hoj," hlesl jsem a opatrně k ní přiblížil hlavu, abych jí mohl olíznout její z nárazu pošramocené čelíčko. Voněla jako Launee. Zkazíš ji. Ještě jednou se jí dotkneš a zkazíš ji. Vychováš z ní něco podobně špatného, jako jsi ty sám. Jdi od ní pryč. Nechce tě. Neví to, ale nechce tě. "Já... o-mlouvám se, že-" pokusil jsem se ze sebe vykoktat, avšak na obzoru se nyní objevila i její matka. Její krásná, dokonalá, vřelá matka. "Launee," vydechl jsem a provinile stáhl uši, zatímco jsem se nepatrně pokusil ucouvnout i od vlčete.

Byl použit teleportační lístek
// Ježčí mýtina

Neběžel jsem. Pokoušel jsem se o to, avšak každý krok, každé tempo, se proměnilo v čiré utrpení. A přesto... jsem se náhle objevil na hranicích toho, co kdysi bývalo mým domovem. A ty jsi kdysi býval sám sebou, znáš to, ozval se hořký hlas v mé hlavě. Nebyl jsem sám, dokud on okupoval mou mysl. A nejspíše oba z nás jsme byli zcela vyděšeni představou toho, že překročíme hranice lesa. Domů. Nepatřím sem, sevřelo se mi hrdlo a já jen ztěžka lapal po dechu, který by nezaváněl pachem Launee. Zradil jsem ji. Opustil jsem ji. Jen jsem- co když jsem jen- co když jsem ji znásilnil. Nechtěla to. Nechtěla mne. A já ji... opustil jsem ji. Musí se o sebe už nějakou dobu starat sama, těhotná. Já jsem... trhl jsem sebou. Nedokázal jsem poslouchat vlastní myšlenky, natož ty, které měly přijít od toho špatného. Pan Alfa se uráčil vrátit. Dokonalý partner roku se vrací, všichni pozor! Prosím, pohlédněte na tuto trosku, jak se opovažuje vracet se tam, kde už dávno není vítaná? Jak se ti tu líbí, co? Je ti tu pohodlně? Líbí se ti mezi vlky, co na tebe kdysi spoléhali a ty ses na ně absolutně vys*al? Dusil jsem se v Launeeině vůni. Plíce nasávaly její pach, všechny vnitřnosti se jím lepily a měnily se ve sliz, jakým jsem ve skutečnosti byl. Slizáku. Tak co, jak se ti líbilo ji obskočit? Bylo to pěkné? Žůžo, co? Jen obskočit a zdrhnout. Vybodnout se na ni. Na smečku. Na Saturna s Biancou. Na Alastora. Na všechny ses vybodl! Pověz, je pro tebe někdo kromě tebe důležitý? Záleží na někom jiném, než jen na tobě?
Roztřeseně jsem ucouvl. Má záda, mé tělo bylo příliš těžké od viny, která na mne nyní dopadala. Byl jsem hloupý, že jsem se vracel. A byl jsem ještě hloupější, že jsem nebyl schopný utéci docela. Nepatříš sem, vetřelče. Nikdy už sem nebudeš patřit. Nezasloužíš si mít domov. Nezasloužíš si spatřit Lau. Nenávidí tě. Ta vlčice tě nenávidí. Bude jí lépe, když budete jen cizinci. Bude jí lépe, když umřeš. Tiše jsem zaskučel a pohledem utekl kamsi k tlapám, které se nyní drápy zarývaly hluboce do mechu ve víře, že kdyby se jednalo o můj obličej, bylo by všem lépe. Mé srdce se rozbušilo mnohem hlasitěji, tak, že mi tepalo v uších a zrychlovalo závratnou rychlostí. Jsem zrůda. Jsem zrůda, jsem zrůda, jsem zrůda! Potřeboval jsem křičet. Potřeboval jsem, aby mne někdo popravil. Aby byl svět zbaven mé existence, která se tak náhle a omylem vrátila k životu. Zrůda, zrůda, zrůda! Cosi ve mně, cosi, co bylo zlomeného už dávno, si usmyslelo, že bude dobré, pokud budu zlomený ještě více. Lesem se ozvalo mé zavytí, jako kdyby právě na mém návratu, právě na mé existenci kdy záleželo. Zasloužil jsem si utrpení.

Byl použit teleportační lístek c:

Nevěděl jsem, kolik se toho změnilo, když jsem znovu pootevřel oči. Tupá bolest v hlavě mi připomínala, že jsem zde, na prázdné mýtině, ležel až příliš dlouho, avšak to bylo to jediné, co jsem věděl. Vše ostatní zůstávalo zahalené v mlze, těsně za oponou, na jejíž tajemství jsem se nedokázal rozpomenout. Pršelo, když jsem byl pryč? Pomalým, zmateným pohledem jsem se zadíval na oblohu, kterou nyní osvětlovalo ostře bílé světlo slunce, jež se ale postupně zahalovalo do nadcházejících tmavých mračen. Všechny odstíny šedé, cukl jsem sebou a překvapeně shlédl k vlastním tlapám, které nyní ležely bezvládně přede mnou, jako kdyby k mému tělu ani nenáležely. V onom momentu neuvěřitelnosti jsem jimi nepatrně pohnul. Bolest, sykl jsem a s pohybem přestal. Necítil jsem vlastní existenci. Netušil jsem, jak dlouho jsem ji necítil, tak moc, že jsem přestal existovat skutečně. S trsy trávy si pohrával jemný vánek, který nenápadně uváděl příchod bouře, ve vzduchu byla cítit vlhkost. Bylo pouze otázkou času, než první chladné kapky dopadnou na můj čumák. Můj, zmateně jsem naklonil hlavu do strany, což způsobilo další bolest, a rozpačitě zabodl pohled před sebe. Byl jsem... bezcílný. Prázdný. Skořápka, ve které kdysi něco bylo, ale být přestalo. Nastražil jsem uši. Vzduch. Vánek. Tiché šelestění trávy. Hlad. To vše jsem cítil a slyšel. A do toho všeho, do těch drobných úlomků reality, jen zřídka zaznělo jakési zadunění. Tentokrát se však nejednalo o příchozí bouřku. Dunění. Ničím neotřásalo, nepatrné, a přesto tady. Tlukot mého srdce.
Tlukot, tlukot, tlukot. S každým úderem se mi vybavilo více věcí. To, že jsem měl být jinde. To, že jsem byl očekáván jinde. To, že jsem všechno pokazil. To, že- Launee. Launee. A já jsem otec. Launee! Zbrkle jsem sebou trhl a pokusil se vyskočit na všechny čtyři. Mé nohy byly vyčerpané z příliš dlouhého odpočinku, neschopné mne unést příliš daleko. Avšak nyní musely. Launee, cukl jsem sebou znovu a nejistě přešlápl. Launee, zaťal jsem zuby, neschopný jakékoliv jiné, neúsečné myšlenky, a rozeběhl se pryč.

// Mecháč

Je to on. Finnur? Nebo... Za... Zakar? Noktova pravá rodina. Zhluboka jsem se nadechl, zatímco mé náhle roztřesené plíce toužily utéct. Jsou to jeho kamarádi, ne moji. Mne... co když mne nenávidí? Kolik toho musí vědět o mně? Pokud jsem byl dost důležitý na to, aby jim někdy Nokt řekl více. Co když mne nenáviděl? Co když jsem tu nebyl příliš často, když mne potřeboval. Co když oni vědí. Vědí, že jsem bratr k ničemu. Vědí, že jsem k ničemu. Soudí mne. Celá jejich skupina mne musí zcela oprávněně nenáv- Nastražil jsem uši, když se z tlamy Zakara ozvalo oslovení. Zaky. Pro Nokta to byl Zaky. Avšak já... kéž kdybych byl Nokt. Rozpačitě jsem se pousmál, zatímco se do mých žil vlévala nová bolest, za kterou jsem si mohl pouze já sám. "Zdravím," hlesl jsem co nejklidněji znějícím hlasem a nepatrně pokývl i směrem k vlčici. Vyrušil jsi je. Musel jsi je vyrušit. Nepřipadá ti, že Noktovi přátelé mají dost důvodů, proč tě nenávidět? Musíš jim servírovat další? Vnucovat jim je až takto moc? Polkl jsem, když mi byla věnována otázka, a opatrnými, pomalými kroky přistoupil o něco blíže, aby Noktův přítel nemusel nadále zvyšovat hlas. Nezapomeň všem, které znáš, udělat ostudu. "Ano. Já... dlouho jsem tě neviděl, Zakare," odsouhlasil jsem mu a dále se pokoušel tvářit šťastně, byť se po celém mém těle ozývala nervozita. Nevím, co o mně ví. Nevím, co pro něj znamenám. Jsem... příšerný bratr jeho přítele? Jsem... důvod, proč jeho přítel opustil bezpečí domova? Jsem zrůda. "Vidím, že... už se netouláš dál s ostatními," dostal jsem ze sebe nakonec, zatímco jsem se pokusil i mile pousmát na vlčici. Byl jsem neschopný. A když jsem necítil Launee po svém boku, byl jsem... příliš nudný.

// Narrské koce

Proč na světě chodí takové zrůdy? Stáhl jsem uši ještě blíže k hlavě a nepatrně sebou cukl. Na mýtinu přede mnou, na které jsem hodlal počkat na Launee, dopadalo jarní slunce, jež probouzelo vše až na mne k životu. Mé srdce se nepatrně třáslo, jako kdyby klíčilo, ale zbytek mne byl umrtvován otázkami, jejichž odpovědí jsem se obával. Jsem stvůra. Já jsem stvůra. Ten vlk, jenž nám hrozil také. Avšak já... já jsem mnohem horší. Nebránil jsem svou partnerku, která čeká vlčata. Neubránil jsem svá vlčata. Všechny jsem je vystavil nebezpečí. Jak... bych mohl být dobrý otec a partner, když... jsem zrůda? Drobným pohybem jsem zavrtěl hlavou. Můj žaludek se stáhl, jako kdyby jeho okolí svírali mí doposud nenarození potomci. Zrůda, zrůda, zrůda, dokázal jsem si představit jejich chichot. Jejich nenávist. Opovržení tím, kdo nebyl nikdy schopen je ochránit a dát jim příklad. Zrůdo. Viděl jsem světle modré pohledy, co se mi vyhýbají. Co utíkají za Launee, za kýmkoliv, do náručí nebezpečí... jen aby nemuseli být se mnou.
Avšak nebyl jsem sám. Polohlas, který se ozýval poblíž, prozradil přítomnost dvojice vlků. Ocitl jsem se náhle příliš blízko na to, abych mohl odejít. A dost daleko na to, abych otálel. Jednalo se o dvojici vlků. Milenci? Sklouzl jsem pohledem k zemi, zatímco mé srdce znovu probodl osten viny. Kdybych Lau miloval více, nikdy bych... nikdy bych nebyl... zavrtěl jsem hlavou a opět se krátce ohlédl na vlky. Zatímco vlčice byla nápaditě rudého zbarvení, vlk... mi připadal povědomý. Není to... někdo z Noktových přátel? Někdo z těch, kdo mu byli lepším bratrem, než bych kdy mohl být já? Jeho pravá rodina? Překvapeně jsem zamrkal, neschopen slova.

// Změna přechodu: Ježčí mýtina

Mé nitro se plnilo dalšími a dalšími pochybami. Bylo prázdné. A zároveň příliš plné života, který se ze všech sil pokoušel prokousat mou kůží na povrch. Plné síly. Agresivity. Vzteku? Nejistě jsem přešlápl, zatímco se má pravá noha začala nepatrně třást, připravena na útok, nebo snad dokonce toužící po krvi vlka, který Launee ublížil. Nikdo jí nebude ubližovat. Pokud se přiblížíš, tak... nepatrně jsem trhl hlavou. Jsem zrůda? Jsem špatný, pokud podporuji násilí? A... není to sebeobrana? Jsem zlý. Špatný. Možná jsem horší, než je ten vlk. Ublížil bych mu, slepě. Provinile jsem uhnul před jeho probodávajícím, zlatavým pohledem. Přál jsem se vyhnout jeho zlatému oku, o kterém si zase jiný já přál, aby hleděly mrtvě do místa jen kousek za mnou, kdesi v mlze. Srabe. Proč mu nic neuděláš? Samozřejmě, že ustoupíš. Víš, že ve tvém podání ale nikdy chytřejší neustoupí? Takhle se staráš o svou dost možná těhotnou partnerku? Takhle se staráš o to, aby se jí nic nestalo? Aby sis náhodou nezkroutil chlup, že? Propána, co by se stalo, kdybys náhodou dostal ránu! Kéž kdyby sis dostal tolik, kolik by sis zasloužil... Nemohl jsem dýchat. Náhle jsem více než cokoliv potřeboval, aby se mi ublížilo. Zoufale jsem po tom toužil, jako kdybych byl závislý. Potřeboval jsem svou dávku krve. Svou dávku své krve. Plíce se mi stáhly. Srabe. Srabe. Srabe. Poseroutko. Rychle jsem zavrtěl hlavou a znovu se pokusil navázat oční kontakt se zlatavým pohledem šedého. A s jeho prázdným, děravým výrazem na druhé straně. Nenávidím tě? Zmateně jsem zamrkal a jeden koutek poodhalil tesáky.
Chaos mé v mysli trval příliš dlouho. Příliš dlouho na to, aby kdy mohl spatřit světlo světa. Bití mého srdce přehlušilo vše, a já se i s otevřenýma očima naskytl v absolutní tmě. Srabe. "Omlouvám se," špitl jsem směrem k Launee, zatímco jsme čelili odchodu onoho šedého vlka, a sklouzl očima ke svým tlapám. Proč na světě chodí takové zrůdy?

// Vrchol Narrských kopců

// Říční eso

Jemným, přívětivým pohledem jsem hleděl Lau do očí, připraven vyřknout další věty, které by ji mohly uklidnit. Které by mohly zaručit, že ji stále miluji, každý den snad pouze více a více. Nebo jsem se o ně alespoň hodlal pokusit. Jsme rodina. A já tě neopustím, Lau. Budu... se o tebe vždy zajímat. Vždy tě budu milovat, i když se tvá osobnost vyvine jiným směrem, než jaký bychom nyní očekávali. Vždy to budeš ty a... vždy to budeme my. Společně zvládneme- zadrhl jsem se ve své zasněné mysli podobně, jako se Launee zastavila ve svých slovech. Překvapeně jsem zamrkal a pokusil se v jejím náhlém ustání čekohokoliv vyčíst, co se stalo, dokud se mně samotnému do čumáku nedostal onen pach. Styx? Tázavě jsem se zadíval na Launeeinu srst, která nyní varovně povstávala všemi směry, a okamžitě ji napodobil. Nezáleželo na tom, že jsem netušil, co se děje a proč reaguje takto. Věřil jsem jí.
Brzy na to jsem konečně zjistil, s kým máme tu čest. Jednalo se o velmi zničeného vlka, podle pachu někoho blízkého Styx. Je to... on? Ten vlk, jenž je kdysi napadl? Ublížil Saturnovi a Lau? Ty jizvy, co jsem spatřil tehdy na vyhlídce, byly... jeho práce? Má srst se rozježila ještě více a nehodlal jsem z vlka spustit oči. Jestli by se Lau chtěla pomstít, má na to plné právo.

// Řeka Kiërb (kolem Maharu)

Kdo přišel, provinile jsem na moment utekl očima. Věděl jsem, že jí nemohu říci pravdu, aniž bych tím nezpůsobil další starosti, kterých už takto měla příliš. A zároveň... kým jsme byl, abych lhal své partnerce? Lháři. Umaštěný. Špinavý lháři. O co, že nebudeš schopný se jí podívat do očí? "Tati, mladá vlčice," oznámil jsem nakonec nejistě a i u této informace si uvědomil, kolik toho musím vynechat. Třeba to, jak jsi jí nedal jídlo, jen proto, že si o něj řekla arogantně. Mistr štědrosti. A pak ses od ní odvrátil, proč vlastně? Protože tě o to poprosila Rez? Zajímal ses, jestli to vlče neumřelo někde kolem hranic? Nebo jsi tu ten arogantní ty? Ze všech svých sil jsem se pokusil své soustředění zaměřit spíše na Launeein příběh, ten, který začínal jejím náhlým odběhnutím kvůli Lorenzovi a Mojoovi. Avšak Lau byla příliš bezchybná na to, abych jí vyjádřil jakékoliv starosti. Byla silná. A já nemohl přestat s jejím obdivováním. "Jsi úžasná," špitl jsem v upřímném obdivu a tiše přikývl. Jestlipak víš, co ještě ta milá alfa byla? Rozhodně lepší než ty, že?
Po nějaké době naše konverzace přešla k onomu "všemu", co se nám v posledních měsících přihodilo. Překvapeně jsem na Lau pohlédl, když promluvila o svých pocitech, a zmateně po chvíli sklouzl do stále pevného sněhu. Jak... by se mohla změnit? Je stále starostlivá a pečující. Nebo jsem slepý a mění se? Přehlížím něco? Nebo jsem součástí oné změny? Když však vyřkla další otázku, věděl jsem, že musím něco říct. Cokoliv, co by ji povzbudilo. Cokoliv, co jsem považoval za pravdu. "Vždy to budeš ty a... vždy... tě budu milovat," odpověděl jsem jí s něžným otřením o její srst a upřímným úsměvem, který měl Lau připomenout, že je milována. Vše je v pořádku, dokud jsme my dva spolu.

// Narrské kopce

// Mecháč

Když se Lau zeptala, jak se na své povýšení Meinere tvářil, provinile jsem sklouzl ke svým kráčejícím nohám. Pravdou bylo, že jsem byl sice dosti schopný na to, abych ho povýšil, avšak ne dosti schopný na to, abych se zajímal o jeho pocity. Nebo abych snad něco takového stíhal. Jsem špatná alfa. "Já... moc nevím. V tu chvíli dorazily... dvě skupinky návštěvníků" svěřil jsem se a rozpačitě se zadíval do jejích očí. Byly příliš krásné na to, abych jim nadále ubližoval. Příliš krásné na to, aby jim kdokoliv ubližoval. A přesto jsem byl právě já tím, kdo je musel ranit.
Po několika chvílích, které jsem strávil prostým pozorováním bílé krajiny, jež zcela precizně odrážela ticho kolem nás, jsem se opovážil zmínit Mojoa. Nenáviděl mne. Naprosto mne nenáviděl. Nikdy nechtěl, abych s Lau byl. Možná, že právě tím jsem ho vyhnal? Rozhodl se nevrátit, aby mu nikdo nebral jeho matku? Aby mu již nikdo nemohl ublížit. Avšak Lau byla zcela odlišného názoru. Překvapeně jsem na ni na okamžik pozdvihl obočí, když se přiznala, že ji stále neopouští naděje. Opravdu? Rychle jsem svůj výraz přehodnotil a nasadil si podobnou masku, jako nosila má partnerka, s drobným úsměvem, jenž tiše nalhával vysněné budoucnosti. "V tom případě... tomu... budu věřit také," hlesl jsem a zadíval se zpět do sněhu. Lháři. Bílá, reprezentující Launeeinu nevinnost, byla ušlápávána mou bídnou existencí. Lháři. Lháři. Lháři.
Propadal jsem vlastní vině a můj falešný úsměv se začínal bortit, když následovala další Launeeina otázka. Jak vše nesu? Nastražil jsem uši a s novým údivem se zadíval do jejích očí. Co všechno máš na mysli? Já... nenesu dobře nic. Jsem neschopný. Neměl bych... být alfa. Ani otec. A nyní... Nepatrně jsem zavrtěl hlavou. Žádnou z těchto důležitých rolí jsem si nikdy nezasloužil. Tak zoufale jsem si jí přál říci, že vše zvládám. Že mi je potěšením dělat vše, pro co jsme se rozhodli. Avšak stále jsem byl tím stejným slabochem, kterého Lau poznala. "Do ničeho jsi mne neuvrtala. Jsme v tom... spolu," odpověděl jsem nakonec a nepatrně se pousmál. Dokud jsme spolu, přežiji cokoliv. "Jak... to zvládáš ty?" opětoval jsem dotaz a zvědavě na ni pohlédl.

// Říční eso (kolem Maharu)

Nemohl jsem v očích Lau nalézt smutek, a tak se mé srdce postupně uklidňovalo. Možná až příliš. Nechávalo se unést, bylo náhle lehké, připravené naivně padnout zcela pro cokoliv. Půjdeme spolu k Životovi. Jako tehdy, předtím, než se smečka tolik rozrostla. Budeme pouze sami, jeden pro druhého. Budeme si moci promluvit o čemkoliv. Prožít cokoliv. Odpočineme si, spolu. Žádné povinnosti nás pronásledovat nebudou, pouze my a- Zbystřil jsem, když na mne Lau laškovně mrkla, a poněkud stydlivě se pousmál. Spolu. Je krásná. My dva- Avšak má naivita musela počkat. Dokud jsme se nacházeli na území smečky, byla smečka to jediné, na čem mi mělo záležet. Meinere. Pomalu jsem přikývl a dál se pokoušel o úsměv, snad aby si Launee nedělala mnoho dalších starostí. "Byl s tím obeznámen," odvětil jsem nakonec a zhluboka se nadechl, když se její ocas otřel o mou bradu. Máme delty a ochranáře. Můžeme kamkoliv. Můžeme utéct. Na chvíli. Jen na chvíli. Avšak i když mé srdce bylo šťastné, stále vrhalo stín smutku. "S Mojoem mne to mrzí," hlesl jsem nakonec a soucitněn se zadíval do jejích stále ještě hravých očí. Najdeme ho. Slibuji, že ho najdeme. Zavyl jsem, stejně jako má partnerka, a rozvážnými kroky se vydal po jejím boku.

// Řeka Kierb