Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 10

Očekával jsem Astinu odpověď. Očekával jsem, že mi poví, jak dobře se s Launee bavila. Jak cestovaly. Jak se měly lépe než ty. Jak se s tebou nikdy nikdo takhle dobře mít nebude. Avšak nastalo ticho. Řekl jsem něco špatně? Měl jsem říci více? Měl jsem... měl jsem říci méně? Nebo jinak? zkoumavě jsem se obrátil na svou společnici, abych vypátral, co jsem zkazil. Doufal jsem, že naleznu Astu, jak zasněně hledí a vzpomíná šťastně na to, co s Launee prožila. Ale mýlil jsem se.
Asta nyní působila tak odlišně. Rozzlobeně. Když promluvila, s jejím hlasem nebylo cosi v pořádku. Zmateně jsem ji pozoroval a hledal indicie. Hledal jsem cokoliv, co by mi napovědělo, že se jedná o hloupý žert. Že se jedná o nevolnost. O cokoliv. Nalezl jsme pouze agresivitu. Zbrkle jsem uskočil kousek od pískové vlčice, která jako by nebyla tou, vedle které jsem byl před několika okamžiky. „A-Asto?“ popošel jsem k ní o pár krůčků. Je všechno v pořádku? Hloupá otázka. Nic není v pořádku. Něco jsem udělal. Něco- „Omlouvám se,“ špitl jsem a pokusil se narovnat, avšak mé tělo jako by se chtělo před Astinou zlobou skrýt. Zůstal jsem zvláštně přikrčený, jen abych unikl nevyhnutelnému. Pan Hrdina se projevil. Nezapomeň jí ještě ublížit, ano? Směle do toho. Uteč. Zbabělče. Zavinil sis to. Čel si následkům.
Snažil jsem se udržet pohled na své společnici. Poznával jsem na ní, jak bojuje sama se sebou. Nechce mi ublížit? Samozřejmě, že mi nechce ublížit. Asta by chtěla, abychom byli přátelé. Ale zároveň... přikrčil jsem se ještě více, byť jsem toužil po přesném opaku. Nejsem ten, s kým by měla trávit čas. Nenutím ji vzpomínat na zlé zážitky? Není to tichem, které způsobuji? Opatrně jsem se k ní přiblížil. Právě tehdy prohlásila svou omluvu. Musí se uklidnit? Jak bych jí mohl- jsem ten, kdo to způsobil, nemohu jí- je nějaký způsob, jak bych-„A... Asto?“ zeptal jsem se ještě jednou a tázavě si ji prohlížel. Je nějaký způsob, jak ti mohu pomoci?

// To je v pořádku, vůbec ho nemusíš litovat c: Jestli Astě leze na nervy, tak sem s tím! :D Ty jsi jen hráčka, neovlivníš to c: Alespoň ta hra bude ještě zajímavější c:

// Loterie 9
// Je to naprosto ogaj c:

Cítil jsem, jak mé tiché „Ne“ ranilo ještě více, než kdybych ho vyslovil. Odmítnutí se ztratilo kdesi v hloubi mé společnice, zabydlelo se tam. Toužil jsem jí říci opak. Toužil jsem jí říci, že by mohla jít za liškou. Avšak tím bych ranil svou přítelkyni. Byť bych vyléčil ránu Astě. „Omlouvám se,“ špitl jsem směrem k jejím tlapkám. Nemohl jsem se podívat na zklamání v její tváři, kterého jsem byl strůjcem. Vše jsi pokazil. Myslel sis, že byste mohli být přátelé? Nyní, když jsi ji odmítnul? Když jsi ji zahanbil? Když jsi jí zakázal konat, jak si ona přeje? smutně jsem pozoroval zemi pod ní. Je to tvoje vina. Je to tvoje vina. Ublížil jsi jí. Co uděláš příště? Co takhle někomu rovnou vzít srdce a rozkousat ho, dokud nebude připomínat jen zlomek toho, čím bylo kdysi? Co takhle- trhl jsem sebou. Asta vyslovila další otázku.
Cestoval-li jsem s Launee? zamyšleně jsem obrátil svůj zrak k zamrzlému jezírku. Ptá se, jelikož působím jako někdo, kdo po Launee... touží? Mám pro ni příliš mnoho citů? Přeháním to. Jsem zrůda. Otrapa. Někdo, kdo touží po emocích druhých. Kdo touží po emocích, které mu nikdo nikdy opětovat nebude. Ani Launee. Vypadá to, jako že jsem do ní... jsem do ní- zmateně jsem pohlédl Astě do tváře. Její očka stále napovídala, že je raněná. Že jsem ji já ranil. Ví to všichni? To, co cítím? To, co se kdesi uvnitř mne... děje? provinile jsem se skrčil. Neměl bych se takhle cítit ohledně někoho, komu jsem jen přítěží. Vždy jsem jí byl jen přítěží. „Já...“ pokoušel jsem se Astě vysvětlit, jaká je pravda. Že k Launee cítím příliš. Že by to nikdo neměl vědět. Že jsem pouhý- „Vetřelec,“ zašeptal jsem. „Necestovali jsme, jen...“ zněl jsem hloupě. Zněl jsem jako někdo, kdo neví. Komu není souzeno vědět. Zavrtěl jsem mírně hlavou a sklonil ji natolik, aby se nikdo nemohl dostat k mým očím. Jsem jed. „Co ty?“ vypískl jsem téměř zoufale. Jsem zrůda.

// Loterie 8

Asta měla pozitivní pohled na všechno. Neočekával jsem, že by se zdravý vlk kdy smířil s faktem, že mé nejoblíbenější místo je nora lišky. Domov tvora tak odlišného od vlka. Navíc se jednalo o tak nekonkrétní označení: na světě bylo tolik liščích nor. A já navštívil jen jedinou. S jedinou, osamělou liškou. Od které jsem se příliš nelišil, opět na mne padl pocit viny a zároveň údiv nad tím, proč jsem nezůstal. V liščí noře, na tak nepochopitelném místě. Avšak Asta onu zprávu přijala. Nejsem blázen? překvapeně jsem na ni pohlédl. Vše napovídalo tomu, že ne. Vše až na vše, co činíš. Nejen, že Asta neměla proti mému oblíbenému místu žádné námitky, ona ho také toužila navštívit. Slíbil jsem lišce, že se vrátím. Ale vzít s sebou Astu? Dalšího vlka, který ji krutě opustí? Tak, jako já? Další náhlá připomínka její samoty? Další kdosi, kdo by ji ranil, tak, jako já? Další kdosi, kdo by zanechal ránu. Jen další kdosi, pohlédl jsem na svou společnici. Působila velmi mile, ale i přesto mohla ranit. A také by ranila. Počal jsem nabývat dojmu, že se pokouší ve všem nalézt to dobré a to... ji občas může činit špatnou. Hlavně, že ty jsi odborníkem na dobro. Neshledával jsem ji zlou. Avšak drobná nedorozumění, která mohla ostatním ublížit, se stávala všem. Nemohu ji pustit k lišce. Pokud někdy přijdu k lišce, tak sám. Abychom byli sami spolu.
Zdvihl jsem hlavu a zoufale se na Astu pousmál. Nemohu jí to říct. A přesto jí nemohu říct ani opak toho, co bych vyjádřit chtěl. Čas ubíhal tak pomalu. Ticho nás pronásledovalo. Možná kvůli mé existenci, možná kvůli tomu, že byla zima. Zima je tichá.

// Loterie 7
// Močály

Zátěž, která mne přesvědčovala, že jsem vinen za ztrátu Astina sebevědomí, mne poměrně rychle opustila. Avšak onen stav beztíže trval jen krátce. Byl čas dopadnout na zem. Astina otázka, jaké místo jsem měl nejradši, mne zasáhla kdesi hluboko uvnitř. Já... nemám žádné místo. Nikam jsem doposud nepatřil. Žádné místo mne nepřinutilo zůstat. Nikde jsem nebyl vítaný, zadíval jsem se kamsi dopředu, avšak přitom jsem hleděl do své minulosti. Co všechno jsem zde viděl? Koho všeho jsem potkal? Zažil jsem vůbec něco? Žiji? zavrtěl jsem mírně hlavou. Začal jsem. Nyní. Nebo snad ne? Byť můj zrak tak lehce sklouzával do prázdna, pokoušel jsem se soustředit na své okolí. Došli jsme až k jezírku, které bylo nyní, stejně jako předtím, pokryto ledovou vrstvou. Avšak tentokrát se už netřpytilo. Nedopadal na něj jediný paprsek, nemohlo se zatřpytit. Ty se taky třpytíš, kdyby tě to zajímalo. Jsi taková hvězdička, že? Provinile jsem pohlédl do země. Oblíbené místo? Místo, kde jsem toužil zůstat? prohlížel jsem si bílou přikrývku půdy. Líbilo se mi, jak snadně se v ní mohly vlčí stopy objevit a opět v ní zmizet. Přítelkyně liška, uvědomil jsem si. Její nora byla to jediné místo, odkud jsem nechtěl odejít. A odkud ani nechtěla, abych odešel já. A přesto nyní stojím zde. „Nora lišky,“ odpověděl jsem krátce, ať to již znělo jakkoliv absurdně. To jsi nemohl lhát, abys nepůsobil jako blázen?

// Loterie 6

Ulevilo se mi, když se Asta nebála dál pokračovat ve svém proslovu. Neublížil jsem jí, neublížil jsem jí, opakoval jsem si a mé srdce se opět zklidnilo. Vše bylo v pořádku. Nikoho jsem neranil. Nikdo kvůli mně neztratil touhu být sám sebou. Bez zátěže, která se do mé společnosti mohla tak lehce přidat, jsem si Astu nenápadně prohlížel. Působila vskutku společensky. Já, na druhou stranu, jsem byl jako jakýsi stín. Jen odraz společníka. Svým způsobem tu kráčela sama, protože má společnost se nedala za společnost považovat. Avšak i přesto se Asta otázala, kam jít. Kam jít? rozhlédl jsem se kolem sebe a na pouhopouhý moment si opět připadal ztraceně. Tím, že jsem se stal součástí této smečky, jsem vše nedokázal považovat za domov. Je to domov. Jen... se zde nevyznám. Příliš. Ani co se vlků týče. Nikoho neznám. Alfu. Astu. Launee a Mojoa. Stále mohu narazit na někoho, kdo nabude přesvědčení, že jsem cizinec. Jak dlouho budu ještě cizincem? Tiše jsem kráčel a vnímal, jak mé tlapky dopadají na nepříliš pevnou půdu. Jak dlouho potrvá, než budu tušit, kam šlápnout? Nebo pro močál budu vždy nevítaný host? Šel jsem, aniž bych věděl kam. Asta mne následovala. Nejspíš takhle funguje honba za osudem. Jsme jen stíny, ohlédl jsem se na Astu, která nyní položila další otázku.
Podobnou otázku jsem nedávno zodpověděl špatně. Tentokrát jsem se ale soustředil. Jsem zde... druhou zimu? Na tu dobu jsem toho mnoho neprožil, poněkud zklamaně jsem vrhl pohled kamsi do ledu pokrývajícího mokřady. Měl jsem tolik příležitostí zažít mnoho. A já... pokaždé jen seděl na místě. Zůstal jsem nehybný. Neschopný čehokoliv. Ztratil jsem tolik času. Jak poznám, kdy ho neztrácím? „Toto je... druhá zima,“ odpověděl jsem stručně, stále ponořen do svých myšlenek. Tik, tak, tik, tak, běží ti čas. Copak náhle nechceš zemřít? Všichni ostatní to stále chtějí! Tak proč měnit názor? zoufale jsem dál pozoroval led a mířil do neznáma. „Co ty?“ dodal jsem ještě ze zdvořilosti.

// Jezírko Lavender

// Loterie 5

Všichni si myslí, že se bojíš. Poseroutko, poseroutko, poseroutko, mírně jsem se narovnal, aby si Asta přestala myslet, že se bojím. Nebál jsem se, jen jsem nevěděl, co více říct. Mírně jsem se na ni usmál, když se rozpovídala na téma, koho všeho nekouše. Milé. A mohli bychom být i přátelé? Jen tak? To... to nelze. Ale... časem? Časem bychom přátelé být mohli, mírný úsměv stále zůstal na mé tváři. Měl jsem domov. Měl jsem přátele a... co víc, šanci vytvořit si další.
Možná, že Asta zachytila můj pohled věnovaný skupince kolem Launee. Možná, že si i všimla, jak na Launee koukáš. Možná, že si toho všimli úplně všichni. Co takhle s tím třeba, co já vím, přestat? Nenápadně jsem přikývl na jména Launee a Mojoa, avšak poslední zmíněný mi byl neznámý. „Lothiela?“ zeptal jsem se na otázku, která neměla žádný smysl. Bylo zvláštní a legrační, jak Asta znala tolik členů smečky dříve, než se k ní přidala. Avšak cosi mi napovídalo, že Lothiel bude nejspíše vlk dělající Launee společnost. Lepší společnost, než bys byl kdy ty. Oh, počkat? Co prosím? Někdo si tu Launee oblíbil. Co s tím naděláme? Jen se Astě přiznej a prohlaš, že bez Launee nemůžeš být. Jaká jsi troska. A že tu vlčici máš možná až příliš rád. Co takhle to Astě všechno říct? Nebo že by to už věděla? „Projdeme se,“ odpověděl jsem poměrně přijatelnou rychlostí na její otázku. Tušil jsem, že bych Launee neměl obtěžovat. A Asta taktéž nikoho neměla. Mohli jsme nyní trávit čas společně. Třeba se pak staneme přáteli.
Avšak mé mlčení trvalo příliš dlouho. Ublížil jsem jí. Znejistil jsem jí. Zkazil jsem její sebevědomí. Šel jsem a kopl do něj. Nebo ho spíše zakopal pod zem. „Já-“ zbrkle jsem vypískl první slovo, aniž bych tušil, co chci říct. Chtěl jsem Astu nějak přesvědčit o tom, že jsem rád, že mluví. Že ji rád budu poslouchat. A že se omlouvám. Ale to všechno se do mé tlamy nikdy nemohlo vejít. „V pořádku,“ můj úsměv se ještě zvětšil, „pokračuj, prosím.“ Povzbudivě jsem na ni přikývl a doufal, že tím napravím svou neschopnost vést konverzaci.

// Loterie 4

Ještě chvíli poté, co na nás Alfa přikývla, jsem nevěřícně seděl na místě. Proběhlo to tak jednoduše. Tak... přirozeně. Nedokázal jsem to pochopit. Nedokázal jsem pochopit, že by mohlo být tak snadné nalézt si domov a rodinu. Ohlédl jsem se směrem k Launee a mírně se na ni usmál. Jsem v jedné smečce s Launee, pousmál jsem se ještě jednou sám pro sebe. Mohl bych k ní jít a oznámit jí to. Mohl bych jí zase dělat společnost a- teprve nyní jsem si uvědomil přítomnost zrzavého vlka. Stál vedle ní a působilo to dojmem, že si dobře povídají. S tebou by si popovídala asi těžko. Uvědomuješ si to, že? zahleděl jsem se zpět na své tlapky. Ten zrzavý vlk je jistě členem smečky. Jistě na ni je hodný. Na Launee by všichni měli býti hodní, mírně jsem přikývl a pokoušel se přemoct žárlivost. Nesměl jsem žárlit na někoho, kdo znal Launee déle a nebyl nováčkem v této smečce. A ani jsem nechtěl. S Launee jsme jen přátelé. Možná. Kamarádi? Známí? Možná, že přátelé. Možná, že i tak bych se k nim mohl přidat. Avšak nezacláněl bych? Co když k zrzavému něco cítí? Nezacláním úplně pokaždé? Jsem ten třetí, co nemluví. Jsem k ničemu. Ale on bude jistě na Launee hodný a- trhl jsem sebou, když mne hlas vlčice, která byla taktéž přijatá do smečky, oddělil od mých myšlenek a vrátil zpět do reality.
Theri? náhlá vlna překvapení mne přinutila se na ni podívat. Říkala to s úsměvem a nejspíše chtěla říci více, avšak přišli další cizinci, kteří toužili po rozhovoru s Alfou. Přikývl jsem na pobídku vlčice, abychom jim nechali prostor a vzdálili se. Popošli jsme pouze pár kroků a naše záda začal pronásledovat křik. Vrčení. Je to jejich záležitost. Mám se ohlédnout? Mám se vrátit? Je všechno v pořádku? Avšak právě tehdy se vlčice představila. „Těší mne,“ špitl jsem a přemýšlel o jejím návrhu. Vše jsem stihl navštívit jako vetřelec. Jak úkryt, tak jezírko. Pokud tedy patřilo k smečkovému území. Tázavě jsem pohlédl na Astu a pokusil se o drobný úsměv. Kdyby si přála projít se po území, nedělalo by mi žádné problémy ji doprovodit.

// KJŮT! *šeptá* Darple T-T

// Omlouvám se, že jsem nesplnila svůj slib :c Včera jsem měla ne zrovna dobrou cestu domů :c

Mlčky jsem pozoroval své tlapy a čekal na rozsudek, který měl ovlivnit dost možná i zbytek mého života. Kdybych nemohl zůstat, tak bych... začal jsem odolávat panickému rozhlížení se po okolí a hledání náhradního řešení, odešel. Pak bych mohl... zůstat sám. A... zavrtěl jsem nepostřehnutelně hlavou. Netušil jsem, co bych si počal. Představa toho, jak dál nemám domov, přátele a rodinu, se se mnou netoužila rozloučit. A já s ní taktéž ne. Přál jsem si zůstat. Být součástí domova. Mohl by ses jednoduše zahrabat. Pokračovat ve stěžování si úplně na všechno a potom někde zdechnout, abys nikoho nerušil. To by bylo milé. Alfa hovořila s budoucí členkou a já se pokoušel neposlouchat. Nebylo slušné odposlouchávat cizí rozhovory. Nyní se však zdálo, že její slova patří i mně.
Vítejte ve vašem novém domově, zněla mi hlavou slova, která jsem si, aniž bych to věděl, přál slyšet tak dlouho. Domov. Mám domov, překvapeně jsem pohlédl Alfě do očí. Její úsměv prozrazoval, že je to vskutku to, co řekla. Domov. Rodina, jako kdyby se mé srdce teprve v tento okamžik rozbušilo, slyšel jsem ho. Mohu být šťastný. Dostal jsem příležitost být šťastný. Mít... domov. Vše se náhle zdálo tak neuvěřitelné. Půda, na které jsem stál. Pachy, které mne obklopovaly. Noc, která se klenula nad námi. My všichni. A já toho mohu být součástí. Vděčně jsem se na Alfu taktéž usmál a přikývl. „Děkuji. Já...“ s podivným úsměvem jsem se odvrátil zpět k zemi, jelikož mi připadalo nevhodné pozorovat Skylieth příliš dlouho, „nezklamu.“
Nezklamu. Vskutku nezklamu. Budu pomáhat při lovech. Měl bych být dobrý lovec. Budu pomáhat střežit území. Neudělám nic, co by mohlo smečku poškodit. Naleznu si přátele. Budu... cítil jsem, jak mou kostrou stále ještě probíhají střípky údivu, doma. I přes onen údiv jsem se však stále pozorně věnoval slovům Skylieth. Bylo zvláštní, že odtud tolik vlků odešlo. Nedokázal jsem si vymyslet ani jediný důvod. Na druhou stranu, v mém světě nyní působilo mile, sladce, a s jasnými odstíny, byť byla temná noc. Pravidlo? pokusil jsem se ještě více narovnat a dosáhnout maximální pozornosti. Očekával jsem, že se bude jednat o něco zásadního. Zvláštní pravidlo pro zvláštní, originální smečku. Avšak jednalo se o samozřejmost. Vždy oznámit odchod. Avšak i tak na pravidlu zvláštně cosi působilo. Smrt a život? Kdo by k nim chodil? Všichni jednou odejdeme ke smrti, ale... to nelze nahlásit. Nebo ano? Jen tehdy, když to bude očekávaný odchod. Ale co když... přimhouřil jsem zamyšleně oči. Jednou pochopím.
„Omlouvám se,“ špitl jsem na poslední slova Skylieth. Pochopil jsem, že jsem musel vzbuzovat dojem, že jsem vyděšený. Ale ty jsi vyděšený. Vyděšená troska. Zdvihl jsem hlavu a usmál se. Věděl jsem, že mi nechtějí ublížit. A že jsou velmi milí. Ale přesto jsem jim to nedokázal dát dostatečně najevo. To, jak jsem byl vděčný.

Plaše jsem pohlédl na Launee. Čas se odloučit. Cítil jsem, jak teplo, které sálalo už jen z její přítomnosti, mizí. Zbyl jsem jen já, strach a pocit neužitečnosti. A Alfa s budoucí členkou. Připomnělo mi to já, které toužilo po tom ztrapnit samo sebe. Pokusil jsem se narovnat. Ať alespoň na moment nepůsobíš jako křivák, viď? Rozkošné, vskutku. Alfa se představila pod jménem Skylieth. To bylo to nejméně překvapivé sdělení vyvozující z jejích slov. S mou přítomností nemá problém. Alfa se mnou nemá problém! Já. jsem. bezproblémový. Mám šanci na členství! Tohle by mohl být můj domov! Mohl bych zůstat a- a- uklidnil jsem se. Drobný úsměv si pohrával s mým výrazem, ale nemohl jsem ho nechat zvítězit. Sám jsem ještě nezvítězil. Raději jsem se zaměřil na její otázku. Proč? Jaký okamžik je za tohle všechno vinen? Ten, kdy jsem potkal Nokta a ten mi řekl, že jsem jediný, kdo si brání ve štěstí? Ale proč Mahar? Navštívil jsem jednu smečku s Darkií. A nalezl jsem více důvodů, proč odejít, než proč zůstat. Pak... jsem byl smířený s tím, že nebudu. Nebudu nikdy, natož šťastný. A pak... můj pohled sklouzl k Launee. Ani zde jsem původně nechtěl zůstat. Přišel jsem omylem. Ale nebyla to chyba. Měl jsem příležitost to zde poznat a... přes to, jak nejistý jsem si byl na umírající půdě, přesto... „Nehostinné hostinné místo,“ špitl jsem. Močály, místo, kde se živé rozpadá, a přesto tak živé. Avšak je to jediný důvod? „Launee...“ začal jsem svou větu. Vlci jako Launee. Hodní, milí. Přátelští. Někdo, koho by každý chtěl ve své rodině, zamyšleně jsem hleděl na své tlapky a málem nechal úsměv vyhrát. Snad nejsi zamilovaný? Je jí tě líto. Necítíte k sobě... věci, kopl jsem do vlastní naděje. Nemohl jsem ji takto obtěžovat. City, kterým jsem sám nerozuměl. „Pravila, že... je tato smečka... zvláštní,“ dodal jsem ke svému poslednímu slovu.

// Řekla bych, že po mně :D Jsi na řadě ^^

Rozpačitě jsem se rozhlížel po své společnosti. Nebo spíše po jejích tlapkách. Jsou již na odchodu? udiveně jsem pozoroval jedinou vlčici, která měla na své tlapce uvázanou jakousi zelenou látku. Asi zde čekaly příliš dlouho. Launee by se jim ale věnovala dříve, kdyby... kdyby zrovna nebyla se mnou. Tíhou provinění jsem se pokrčil. Ona zdánlivá jistota, která slíbila, že se mnou zůstane, mne opustila. Jediný, kdo zůstával, byla Launee. Vděčně jsem se usmál jejím směrem a pak opět vrátil pohled k látce. Proč je zelená? Kvůli optimismu? Nebo znamená přírodu, se kterou je ta vlčice spojená? Málem mne přemohla zvědavost a pohlédl jsem jí do očí. Potřeboval jsem se ujistit, zda pro ni příroda tolik znamená. Zda nemá magii země. Ale neopovážil jsem se. Odchází. Rozluč se. Jako kdybych se probudil z transu, mírně jsem se narovnal. Sbohem? Není to neslušné? Na viděnou? Sbohem? „Na... viděnou,“ špitl jsem, zatímco se hnědobílá vlčice otáčela k odchodu.
Avšak dilematu s pozdravy bylo souzeno pokračovat. Přidala se k nám další světlá vlčice, která... není členem? Touží se přidat? Stejně jako já. Pozoroval jsem zasněženou zemi v jejím okolí. Jenže ji přijmou. Protože je jistě přátelská. Protože se dívá ostatním do očí. Protože je slušná a... vhodná. Je vhodná. Jistě je vhodná. A já... představil jsem si obraz sám sebe. Stvoření složené z hnusu, které si nic nezaslouží. Ne. Každým okamžikem, který uplynul, jsem nerozuměl Launee více. Stále se nepřestávala usmívat, jako kdyby věřila, že mám šanci. Možná věří jen světlé vlčici? Ne. Launee věří i mně. Ale... neměla by. „Zdravím,“ vydechl jsem náhle, když jsem si uvědomil, že za celou tu dobu jsem příchozí vlčici nechal bez pozdravu. Jenže právě v této chvíli zazněla velmi důležitá otázka. Co si myslí Launee? zoufale jsem se na ni podíval. Neměl bych se na ni koukat. Je jí mne líto. Nechce, abych se cítil špatně. Proto by mne přijala. Když ji nebudu sledovat, tak... odpoví pravdivě. Neměl bych omezovat její rozhodnutí. Myšlenky jasně říkaly, že bych neměl. Ale já se přesto díval. Ano? Moc milí? oplatil jsem Launee její úsměv, byť v menším provedení. Rád bych byl užitečný. Rád bych měl domov. Ale... jsem užitečný? Umím... uměl jsem lovit. Ale je to dávno. Mohl bych i tak... pomoci? Jsem k ničemu. Tiše jsem stočil svůj pohled k Alfě, avšak výše, než byl její náramek, jsem se neopovážil.

Obě vlčice, které nám nyní byly společností, byly velmi společenské. Poněkud stydlivě jsem o krůček couvl a neopovažoval se odvrátit svůj zrak od země. Pouze jsem mohl tiše obdivovat Launee, která neměla ani trochu strach postavit se neznámým. Nechtějí tu zůstat? Přišly jen na návštěvu. Já... co když mé přijímání také skončí jako pouhá návštěva? Co když mne nepřijmou. Nejsem dostatečný na to, abych zde mohl zůstat. Launee nemůže rozhodnout o tom, zda zůstanu. Nemám šanci. Nikdy mne nepřijmou. Zoufale jsem pohlédl na Launee, avšak právě tehdy k nám přišla vysoká černá vlčice, ze které byla cítit nadřazenost. Alfa, rychle jsem se vrátil pohledem k vlastním tlapám a nešikovně se uklonil. Neměl bych zůstat s hlavou u země? Měl bych zůstat skloněný, dokud by mne nepřerušila. A nyní mlčím, místo toho, abych řekl. Něco. Cokoliv. Zdravím, jsem Therion, nezasloužím si být ve vaší smečce, ale rád bych v ní byl. Avšak nezasloužím si to, tudíž... jsem na odchodu. Jmenuji se Therion, prosím, utečte. Nepřijímejte mne. Bude vám tak lépe. Měl bych něco říct, cokoliv, panicky jsem těkal pohledem z jedné své tlapy na druhou. Pootevřel jsem tlamu, abych alespoň promluvil, ale vlčice, která se podle vlčic jmenovala Skylieth, mne děsila. Bál jsem se jí cokoliv říct a zároveň jsem se bál mlčet. Naštěstí však promluvila Launee. Představila mne a oznámila, že bych se rád přidal do smečky. Vděčně jsem se na ni usmál. Děkuji. Zdvihl jsem hlavu a pokusil se narovnat. „Zdravím Vás,“ špitl jsem o něco méně potichu než obvykle, aby Alfa nenabyla hned napoprvé dojmu, jak špatný jsem. Měl bych říct více? Měl bych se znovu uklonit? Tázavě jsem se podíval na Launee. Netušil jsem, co bych měl říct. Nebo zda bych měl cokoliv říkat. Dvě příchozí vlčice vypadaly, že touží po pozornosti Alfy. A Alfa si zasloužila být nerušena někým, jako jsem byl já. Nervóznš jsem přešlápl z jedné tlapky na druhou. Všichni víme, že sem nepatřím. Že si sem patřit nezasloužím.

// Středozemka

Pomalu jsme bok po boku vstoupili do močálů. Avšak tentokrát jsem se cítil jinak. Vítaně? Pozvaně? Ale cítil jsem také vlastní zmatek. Nejsem příliš lepkavý? Nejsem příliš vzdálený? Zlý? Provinile jsem se občas podíval na Launee, která stále působila, jako že je v dobré náladě. A nebo to jen předstírá, aby tě tím chránila. Abys nemusel vědět, že jsi na ni zlý. Takřka zoufale jsem doufal, že odpoví na mou nesmyslnou otázku. Měl jsem téměř neuvěřitelnou radost, když se tak stalo.
Nemohl jsem nadále své štěstí skrývat. Přál jsem si, aby Launee věděla, že jsem šťastný. A to hlavně díky ní. Jedenáct? překvapeně jsem se pousmál. Launee působila svou vřelostí jako o dost mladší. Možná že si to číslo vymyslela, poněkud podezřívavě jsem se na ni podíval a velmi opatrně si po očku prohlížel její kožich, zda v něm nenaleznu šediny. Nenalezl jsem žádnou. Nejraději bych jí oznámil, že jí nevěřím, ale připadalo mi to jako... nevhodné. Opovážlivé. Mohl bych ji ranit tím, že by musela znovu opakovat svůj věk. Pokud se ohledně něj cítila špatně. Nebo bych jí tím mohl zalichotit. Avšak to nebylo dostatečně pravděpodobné na to, abych se o to pokusil. Mně bylo pouze... pět. Tudíž ses nemohl toulat pět zim. Víš o tom? Velkolepý matematik z tebe nebude. Proč by taky byl, když z tebe nebude vůbec nic. Vina mne pronásledovala snad ještě lépe než můj stín. Někdy se musím opravit, připomenul jsem si, jako kdyby se jednalo o jakýsi přesný plán do budoucna, a dál se na svou kamarádku usmíval.
Vnímal jsem každý kousek tepla, který jsme spolu sdíleli, a nabýval pocitu, že mi nemohlo být lépe. Poté se ale ozvalo zavytí. Bylo to tak dlouho, co jsem nějaké slyšel. Od kohokoliv. A toto zavytí mohlo znamenat rozdělení mě a Launee. Mám zůstat zde? Bylo by to tak lepší? Měl bych ji nechat dělat své povinnosti, aniž bych se jí do nich pletl? Měl bych tu zůstat. Měl bych... „Rád...“ opatrně jsem začal svou větu, „půjdu s tebou.“ Usmál jsem se znova a následoval ji zpět k hranicím smečkového území. Měl jsem to dělat? Neměl jsem? Netušil jsem, co bylo správně. Tušil jsem jen to, že já byl špatný.
Launee byla o něco rychlejší než já, a tak když jsem ji doběhl, již promlouvala ke dvěma vlčicím. Neměl jsem, uvědomil jsem si a nešikovně se zastavil poblíž ní. Připadal jsem si jako někdo, kdo nemá právo u této scény být. Jako někdo, kdo otravuje Launee, například? „Zdravím,“ špitl jsem Launeein pozdrav, abych nepůsobil příliš nezdvořile, a rádoby zaujatě jsem koukal do země.

Celé to bylo zvláštní. To, jaké štěstí a teplo mne obklopovalo a to, že mne nic nemohlo přinutit se bát o to, že vše ztratím. Zaplavila mne taková podivná jistota, ve které jsem se nikdy nemohl utopit. A přestože mi bylo nabídnuto domova, nejraději bych zůstal tam, kde jsem zrovna byl. Pod podmínkou, že bych tu nebyl sám. Že by vedle mne dál ležela Launee a hřála mne jak její srstí, tak jejími myšlenkami. Bylo až zklamání hodné, že půjdeme domů a že si již nebudeme tak blízko. Tedy, bývalo bylo by to zklamání hodné, kdyby Launee nenavrhla, abychom se postavili společně. Stydlivě jsem se pokoušel sklonit svou hlavu, abych skryl své rozpaky. Chce se mnou být takhle? Přeje si, abych se o ni dál hřál? Abychom byli... spolu? „Na tři,“ špitl jsem po ní a poslouchal její odpočítávání. Tři, pomalinku a opatrně jsem stoupal vedle ní, stále v jednom společném nikde nezačínajícím a nikde nekončícím kožichu. Nevěděl jsem, jestli je to to, co si přeje. Nevěděl jsem, zda se mi to celé jen nezdá. Nelepím se na ni? Neobtěžuje ji to? Neměl bych jít spíš... dál od ní? Neměl bych... pokoušel jsem se sám sebe přinutit, abych ji opustil. Abych Launee dopřál dostatek osobního prostoru. Ale jakási neviditelná síla mne k ní připoutala. Nemohl jsem... nechtěl jsem se vzdávat jejího tepla a všeho, co symbolizovalo. Co symbolizovala ona. Ještě stydlivěji jsem zabořil svůj pohled kamsi do sněhu před námi. Takhle bych neměl myslet. Neměl bych si myslet, že... zmateně jsem na ni pohlédl. Stále šla vedle mne, jako kdyby to bylo přirozené. Jako kdyby být se mnou bylo přirozené. Usmívala se a hřála. Neměl bych si to myslet. Neměl bych se opovažovat. Neměl bych nic, smutně jsem se vrátil pohledem ke svým tlapkám. Opět jsem zašel až příliš daleko.
„Pět... zim,“ odpověděl jsem jí na její otázku. A doufal, že to nevyznělo tak chladně, jak jsem si myslel. Nechtěl jsem být zlý. Nechtěl jsem jí ublížit. Ale na druhou stranu jsem si uvědomoval, že se musím vzdálit. Že nemohu být takový, jaký bych chtěl. Ublížil jsi jí. Řekl jsi to chladně. Pan Mráz se vrátil. Skvělá práce. „Co ty?“ dodal jsem zbrkle a ani mi v ten moment nedošlo, že jsem Launee poprvé potkal na jejím smečkovém území.

// Maharské močály