Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 25

Je to v pořádku, pokoušel jsem se dál naznačit Astiným očím, zatímco vypadaly, jako kdyby nikdy nebyly zmatenější. Je to v pořádku, ujistil jsem i sám sebe a smířil se s tím, že zde zůstanu. Jen si na chvilku odpočinu, zopakoval jsem sám pro sebe a oči pomalu přivřel. Všechna tíha ze mne opadla a vše bylo náhle tak prosté. Jednoduše si odpočinout. Nezáleželo na tom, zda se probudím. Záleželo pouze na tom, že pro mne byl čas jít spát.
Avšak Asta se nehodlala vzdát. Stále se snažila bojovat za mne, byť jsem já již prohrál. Ale nebyla to tak špatná hra, ne? šťastně jsem se pousmál a zavřel oči úplně.
Netušil jsem, kolik času uplynulo, ale mé oči se opět otevřely. Má společnice se nade mnou stále starostlivě nakláněla, a zdálo se, že pokládala další otázku. Do Močálů? snažil jsem se porozumět jejím slovům. Nyní se ke mně začaly vracet city. Launee. Nokt. Darkie. Amnesia. Asta, jmenoval jsem si vlky, pro které bych neměl odpočívat. Ještě ne. Avšak spánek byl tak lákavý. Nemotorně jsem se pomalu postavil na všechny čtyři. Mráz mne bodal po celém těle a má rovnováha jako by mne opustila. Ihned jsem se začal naklánět na svou pravou stranu. Do Močálů, přemluvil jsem své unavené tělo a plahočil se domů.

// Třešňový háj
// Mě to rozhodně baví c:<

// Loterie 24

Pod hladinou jsem několik chvil necítil vůbec nic. Šok byl příliš silný na to, abych si dokázal uvědomovat své okolí. A pak mne vše pohltilo. Tmavě modrá temnota. Mráz. Astin hlas, který ke mně doléhal ze světa, kam jsem nejspíš nepatřil. Pokoušel jsem se Astu zachytit svými tlapami. Bezmocně jsem máchal zimou ztuhlými nohami a snažil se zachytit o netmavě modrý svět. Jen o něco světlejší odstín modré mi napovídal, kde bych měl správně být. Jenže já nejsem správný, zněla jedna z posledních myšlenek, která mne donutila se vzdát. Nebojovat. Nesnažit se. Odevzdaně jsem se nechal stahovat ke dnu. Má mysl nyní byla poprvé po dlouhé době tichá a já... chtěl být tichý s ní.
Nevmímal jsem, když mne vlny dopravily na chladivý břeh. Nevnímal jsem, když se na mne Asta pokoušela mluvit. Neslyšel jsem její zoufalství. Teprve poté, co mne začala olizovat, jsem pomalu přicházel zpět ke svému vědomí. Opatrně jsem otevřel oči, poněkud vyděšen z toho, že nic již nemá tmavě modrou barvu. Nic, až na Astiny oči. Působily velmi vyděšeně. To je v pořádku, oznámil jsem jim a drobně se pousmál.

// Doopravdy tě baví? o.o Já mám strach, aby ti ta hra nebyla nepohodlná T-T Kdyby ano, tak křič, prosím :D

// Loterie 23
// Řeka Midiam

Cítil jsem se bezradně. Nevěděl jsem, jak vyjít ze situace, ve které jsem se nacházel. Žádné řešení se nezdálo správné. Já nejsem správný, uvědomil jsem si a jako kdybych se ztratil sám v sobě, Astina slova ke mně nedoléhala. Šli jsme téměř mlčky, pronásledovalo nás ticho. Ticho, které jsem já zapříčinil. Které jsem způsobil svou existencí. Provinile jsem pozoroval krajinu, která se kolem nás měnila, řeka se začala rozšiřovat, až jsme se ocitli u jezera. To však, stejně jako všechna ostatní, bylo zamrzlé a mrtvé. Omluvně jsem pohlédl na Astu. Opravdu jsem si myslel, že by na něm led být nemusel. Myslel jsem si, že když jím protéká řeka, mohlo by... mírně jsem přikývl. Asta chce ozkoušet svou magii. Nepůjdeme zpět s prázdnou. Nešli jsme sem zbytečně. Opatrně jsem došel ke kraji jezera, kde se led zdál být tenčí. Kdysi se tu odráželo to, co se mi nejvíce protiví. Když udělám to, co udělat musím, zmizí ten odraz? Nebo to, co v něm vidím? Obrátil jsem se ještě jednou na Astu a pousmál se na ni. Toužila svou magii vyzkoušet tak dlouho. Nemohu zklamat. Na posledních metrech, které zbývaly před ledem, jsem se prudce rozeběhl a se vší silou dopadnul na okrajovou část ledové přikrývky hladiny.
Zadržel jsem dech a v těch několika drobných okamžicích cítil, jak pode mnou led praská. Všechno jako kdyby se zastavilo. A přesto se mé tlapy nořily do mrazivé vody takovou rychlostí. Pokoušel jsem se udržet co nejvíce z mého těla nad hladinou, opřít se o plovoucí kru, kterou jsem vytvořil. Avšak všechno se z mého pohledu potápělo a já s ním. Měl bych zůstat.

// Moc se ti omlouvám, že tě vystavuju takovým situacím T-T Asi už to musí být trochu otravné :C

// Loterie 22
// Kaskády

Od té doby, co jsem za nás za oba učinil rozhodnutí, Asta mlčela. Chtěla zpět do smečky? Měl jsem... měl jsem říct opak? Měl jsem zmaířit... domů? Slovo domů znělo stále tak zvláštně. A to aniž by ho bylo potřeba vyslovit. Pocit, že jsem měl kam jít, kam se vrátit, mi byl nový. Mít se tak vrátit ještě ke komu, viď? A nechceš toho moc? Nebyl jsem si ani zcela jistý, že domov, který tímto slovem oslovuji, jím doopravdy je. Ještě tam zcela nepatřím. Místo toho, abych se představil Lothielovi, jsem od něj utekl. Místo toho, abych- myšlenky na Launee jsem musel odehnat. Neměl jsem právo nějaké mít, neměl jsem právo jí zasahovat do života. Nebo být naživu, když už jsme u toho. Obrátil jsem se na Astu, která ještě stále nepromluvila. Změnil jsem ji? Je tichá proto, že jsem tichý já? Zkazil jsem ji? Ovlivnil ji? Nebo jsem něco udělal špatně? Jistě, že jsem něco udělal špatně. „Omlouvám se,“ špitl jsem pro jistotu a vydal se dál směrem k jezeru. Brzy tam budeme.

// Medvědí jezero

// Loterie 21

Nechtěl jsem vůči Astiným slovům protestovat. Ostatně, neměl jsem na to právo. Nebylo by slušné nesouhlasit s ní. Tvá existence také není slušná. Co s tím naděláš. Obzvlášť, když mi sdělila, ať se ani neopovažuji. Neopovážím se. Ostatně, neměl jsem se opovažovat celou dobu. Jsem tak naivní. Byl jsem tak naivní. A budu znovu. Je jen otázkou času, kdy si budu dávat příliš velkou naději a... stane se to znovu. Nesmí se to stát znovu. Nesmím se... opovažovat. Nikdy. Mlčel jsem a nechal proslov mé přítelkyně, aby proplul mou hlavou. Nebo se tam utopil?
Topí se. Ztrácí se. Nezůstane dlouho. Tázavě jsem se podíval na svou společnici, abych jí naznačil svou otázku. Můžeme vyrazit? Byť jedinou brzdou jsem zde já. Asta překvapivě mou neschopnost se vyjádřit pochopila. Jít domů? zopakoval jsem její nabídku. Domů. Patřím tam? Nenápadně jsem zavrtěl hlavou a pokusil se o úsměv. Nejspíš tam nepatřím. Nyní ne. Potřebuji... čas. Podíval jsem se Astě do očí. Bylo zvláštní, jak rychle se z nich vytratila zloba, která ji tak náhle zasáhla u zamrzlého jezírka v močálech. „Půjdeme dál,“ oznámil jsem jí a stále se snažil držet na sobě úsměv. Asta si o mne nesměla již dělat starosti. Nestál jsem za to.

// Mně občas připadá, že se Therion zvládne zfackovat sám ^^' Ale jestli chcete, tak směle do toho T-T
// Řeka Midiam

// Loterie 20

Nedávalo to smysl. Nikdy jsem nemohl být tak skvělým, jak mne Asta popisovala.Nejsi skvělý. Nejsi milý. Tvé srdce? Já ti nevím, ty nějaké máš? To... je kámen, ne? Kus ledu, pod náporem vlastních myšlenek jsem zavřel oči. Nebyl jsem tím, koho znala Asta. Jednou se dozví, jakí jsem a... budu zklamání. Opět. Ublížím jí. Raním ji. Zradím ji. Jsem lhář? Pod tíhou viny bylo těžké přinut se znovu pohlédnout na svět, a tak jsem zůstal v temnotě. Jednou zjistí pravdu a nebudeme přátelé. Nebude se chtít znát s někým, kdo... jsem já. S někým, kdo vše pokazí. Kdo má v srdci, pokud nějaké vůbec má, místo pouze pro sebe. Středobod vesmíru. Komu záleží na tom, že vesmír se ztratil. Jsem středobod. Ten nejdůležitější. Záleží mi vůbec na nikom jiném? cítil jsem, jak mi Asta šťouchá čumákem do mé provizorní skrýše, do tlapky. Záleží mi na... Launee. Avšak nedokázal jsem to včas dát najevo. Nebo bylo vždy pozdě? Na Darkii, která plakala na louce. Na Amnesii. Na Noktovi. A na Astě. Na Astě, které právě nyní ubližuji. Provinile jsem zdvihl hlavu ze svého úkrytu. „Omlouvám se,“ špitl jsem a pomalu se začal zvedat na všechny čtyři. Slíbil jsem jí jezero. Ne trosku. Natočil jsem hlavu mírně do strany a s tázavým výrazem jsem položil nevyslovitelnou otázku, zda mám pokračovat v naší cestě.

// Loterie 19

Pan Citlivka se opět projevil, zaznělo kdesi v mé hlavě, když se ke mně donesla Astina konejšivá slova. Ne, já nejsem skvělý. Jsem... přítěž? Zbytečný. Zklamání? Naivka. Doufal jsem, že bych mohl... proč jsem si to myslel? Nikdy jsem neměl šanci. Jsem pouze přítel. Možná. Nikdy bych nemohl být... víc. Jak bych mohl být víc, když jsem... nicka. Cítil jsem, jak se můj horký dech odráží od sněhu pod mou hlavou zpět do mé tváře. Toužil jsem se před Astou schovat, skrýt se, jen aby neviděla, jak neschopný jsem. Ale to ona viděla už dávno, neboj. I přesto, že o mně nejspíš znala pravdu, se vrhla do uklidňujících slov o tom, že jsem skvělý. Skvělý příklad ničemy. Přerývavě jsem se nadechl a toužil zmizet ve sněhu, jako mé stopy v závěji. Jsem ostuda. Nikdo by mne neměl vidět. Nikdo by neměl vidět to, co jsem. Nikdo by- proud myšlenek byl náhle zastaven teplem Asty, která si lehla vedle mne. Přesto, že bych rád viděl její přátelskou tvář, jsem zůstal tak, jak jsem byl. Ve stavu polozmizení. Nemohl jsem svou přítelkyni obtěžovat zbytečnými starostmi. Nemohl jsem ji obtěžovat svým bytím. Jediné, co jsem dokázal, byla otázka. „Jak to?“ zašeptal jsem.

// Loterie 18
// Mahar

Koukejte se na mě, jsem Therion a mám city. A co je tohle? Oh, tohle bude asi má naděje, protože jsem velmi naivní a vypatlaný jedinec. Smutně jsem pozoroval své tlapy kráčející do neznáma. Zklamal jsem sám sebe. Znovu jsem uvěřil, že by vše mohlo být dobré. Nebo snad lepší? Je to, co mám nyní, dobré? Ohlédl jsem se na svou společnici, která z nepochopitelného důvodu měla na své hlavě sníh. Vděčně jsem se na ni pousmál, byť jsem netušil, kdy se jí tam stihl dostat. Není to špatné, ujistil jsem sám sebe a zhluboka se nadechl. Přeháním. Pokaždé přeháním. Já... jsem stále šťastný. Nejspíš. Avšak jako kdyby ze mne cosi vysálo všechnu energii, kráčel jsem čím dál pomaleji, až jsem se zastavil úplně. Takhle si Asta cestu za vodou nepředstavovala, napomenul jsem sám sebe, avšak nemělo to žádného účinku. Možná kvůli tomu, že jsem se sám v sobě zklamal již natolik, že zklamání mé přítelkyně již téměř nic neznamenalo. Znamená pro tebe vůbec někdo něco? provinile jsem si lehl na sníh a skryl se do svých tlap. „Bylo,“ tiše jsem šeptal směrem k Astě, „by ti lépe-“ Zasekl jsem se. „Beze mne,“ dodal jsem nakonec a pokoušel se skrýti ještě více. Byl jsem k ničemu.

// Loterie 17
// Jezírko Lavender

Pozoroval jsem zasněženou půdu pod sebou, bylo zvláštní vědět, že přede mnou je prázdno a za mnou zůstávají stopy, naznačující mou existenci. Nebylo by lepší, kdyby ten sníh zůstal čistý? Neposkvrněný mnou? Kdybych... nebyl? mírně jsem zavrtěl hlavou. Mám tu domov. Budu šťastný. Jdeme s mou přítelkyní Astou za přítelkyní Launee. Mám přátele. Proč bych... měl zmizet právě nyní? Proč mizet, když- jsou to pouze sliby, nenápadně jsem obrátil svůj pohled k Astě, která mne následovala. Možná, že jediné, co mám, jsou vidiny čehosi, co nikdy nenastane. Jsem sám? vrátil jsem svůj zrak zpět k nespatřitelné cestě.
Smečkové území bylo opravdu mrtvé, ale i tak působilo zvláštně příjemně. A život zde zcela neskončil – došli jsme ke skupince vlků. „Launee,“ špitl jsem s radostí v hlase. Bylo krásné ji zase vidět. Launee byla krásná. Nezapomeň všem dát vědět své pocity, ano? Velmi na nich záleží. Vskutku velmi. Stydlivě jsem od ní o krůček ustoupil a pokoušel se zastavit všechny dobré pocity, které se ve mně tak náhle zjevily. Neměl bych nic říkat. Neměl bych- právě tehdy jsem si plně uvědomil přítomnost dvou zrzavých vlků. Jeden z nich byl Mojo, u kterého jsem rozuměl tomu, že je k ní přitulen. Přikývl jsem na něj a pokusil se na něj usmát. Stejně tě nemá rád. Nikdo tě tu nemá rád. Druhý z nich byl... Lothiel? Pokusil jsem se napodobit stejný pozdrav, jaký před momentem náležel Mojoovi, avšak jeho přítomnost vyvolávala jisté pochyby, zda jsem měl být přítomen já. Je jí blízko. Fyzicky. Je jí blízko i... ustoupil jsem ještě o něco, snad abych se vzdálil od situace, u které jsem se nikdy neměl naskytnout. Raněně jsem těkal pohledem od Launee k Lothielovi. Launee se rozpačitě usmívá. Oni jsou... „Omlouvám se,“ dostal jsem ze sebe a nebyl si jistý, zda se omlouvám za narušení jejich chvíle, nebo za to, že jsem se opovážil v něco doufat. „My...“ začal jsem vysvětlovat, proč jsme vůbec přišli. Neměl jsem si nikdy myslet, že by... „Jdeme k jezeru,“ zašeptal jsem znovu a pokusil se o další, tentokrát mnohem zoufalejší, úsměv. Neměl bych tu již zůstávat. Nerušit je. Odejít. Opět jsem přikývl a rozešel se směrem ven z močálů. Sbohem.

// Jen trošku drama queen vložka od Theriona ^^'
// Kaskády

// Loterie 16

To jezero působilo dosti... teple? Možná tak zůstává i přes zimu. Nezamrznuté. Na něm by Asta mohla ukázat, co potřebuje. Pousmál jsem se na ni, když projevila zájem o mou neúplnou odpověď. Jistě tě zklamu, uvědomil jsem si a vrátil se pohledem ke svým tlapkám. K čemu vytvářet radost, když ji lze tak lehce zničit? K čemu se snažit předstírat, že radost může trvat? Štěstí. Láska? zavrtěl jsem nenápadně hlavou a pokoušel se opět věnovat své společnici. Asta totiž stihla vyslovit jednu zásadní věc. Pravidlo. Zeptala se, zda se máme ohlásit zavytím, nebo osobně. Zavytí by nemuselo býti slyšet. A nikdo nebude tušit, kde nás hledat. Ne že bys ty byl zrovna nepostradatelný. Mohlo by se nám něco stát a... nenalezli by nás. Na druhou stranu osobně... otřásl jsem se při představě čelení cizímu vlkovi, který momentálně dělal Launee společnost. Lothielovi. Není cizí. Jsme ve stejné smečce. Cosi mne nutilo k Lothielovi mít odpor. Jako kdyby mi nebylo souzeno s ním sdílet sympatie. Nikdo netuší kvůli čemu, pane Žárlivý. Pane Odsuzuji-vás-aniž-bych-vás-poznal. Pane... pane... Zklamání. Tiše jsem povzdechl a vydal se zpět do močálů.

// Mahar

// Loterie 15

Pozorně jsem poslouchal Astina slova o Životu a o Smrti. Život je vlk a Smrt vlčice? A mají na přesném místě úkryt? A umí zlepšit magii? Jen tak? stále jsem musel působit dosti zmateně. Nedávalo to smysl. Zlepšovat se. Ne díky sobě, ale díky... cizím vlkům? Já- nemůžu se samovolně v ničem zlepšit? Všechno záleží na dvou vlcích? cítil jsem, jak se ponořuji do zklamání. Na tom, jestli budu v něčem dobrý... na mně nezáleží? Nemohu rozhodnout? Nemohu... nemohu se zlepšit sám? Jak- jak by do toho mohli zasahovat jiní? Je to... správné? zkoumal jsem Astinu tlamu, ze které vycházely ty podivné informace, snad aby se ukázalo, že z ní vychází lži.
Avšak lží bylo jen očekávání, že se o lež jedná. Asta se rozhovořila ještě o Smrti, kterou navštívila. Nechtěl jsi taky vždy navštívit smrt? Jak příhodné! Třeba ti Asta jednou ukáže cestu a můžeš si se smrtí vyjít na procházku o páté! Snažil jsem se nedat najevo, jak mne zasahují vlastní kousavé poznámky. Prý smrt není příjemná. Nehodíte se k sobě? Zoufale jsem se na Astu usmál a párkrát přikývl. Neměl bych se jí zeptat? Na to, co si o zlepšování sebe sama skrze jiné vlky myslí? Nebo je to... příliš? Jsme přátelé. Avšak i tak je to... nevhodné. Je to můj problém. Nemusím s ním... zatěžovat ostatní. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co říci, aniž by to neznělo troufale. I naše Alfa byla se Smrtí obeznámena, když se jí o ní Asta zmiňovala.
Mlčel jsem a nevěděl, co říci, i když se mne otázala na jezero. Mírně jsem zavrtěl hlavou. O ničem takovém nevím. Byl jsem jen u jednoho, které by mělo být touto dobou zamrzlé. Leda, že by... „Nevím jistě, ale...“ přimhouřil jsem oči. Vím, kudy se tam dostat? Nakonec jsem přeci jen přikývl. Musíme ale někomu oznámit náš odchod.

// Loterie 14

Asta se pomalu vracela k sobě. Cosi na ní působilo mnohem jistěji. Mnohem... Astiovitěji. Pokoušela se mne přesvědčit, že viníkem nejsem. Ale ty jím jsi. Celé jsi to způsobil. Asta je jen příliš milá na to, aby ti to dokázala. Aby ti naznačila, jaká je pravda. Mírně jsem na její slova zavrtěl hlavou. Celou tuto situaci jsem zavinil pouze já. Zavinil jsem jí nepříjemné pocity. Agresi? Vztek. Hrůzu? Odpor? Odpor. Čím jsem to zavinil? představil jsem si, jak stojím před Astou a vypadám jako... zbabělec? Hnusák? Zoufalec? Vystrašená troska? Zbytečný společník? Někdo, kým by se mělo opovrhovat? Jako... Therion. Je to tím, jaký jsem? provinile jsem pohlédl na vlastní tlapy. Jsem... špatný. Necitlivý. Sebestředný? Přecitlivělý. Zbytečný? Kdybych byl jiný, byl bych... lepší? obrátil jsem se na Astu, jako kdyby se odpověď skrývala kdesi v ní. Co ti na mně vadilo? Co ti na mně vadí? Co změnit? Jak být... jiný? Avšak jediná odpověď na mé otázky, které se mi dostalo, bylo poděkování. Pomohl jsem? krátce jsem se pousmál. Krátce, protože poté jsem si uvědomil, kdo byl vinen.
I Asta zrakem ukázala na viníka, na mne. Usmívala se, avšak i tak jsem jí musel utéci. Zahnout pohledem kamsi pryč. Krásné? Mám krásné oči? Krásné. Je na mně něco krásného? Nenápadně jsem přikývl na její otázku: mé oči sice nebyly krásné, ale... ano. Byly to oči magie vzduchu. Otázka, která následovala, byla poněkud komplikovanější. Život a smrt? narovnal jsem se. Asta o smrti hovořila s Alfou. Nebo se jedná o Smrt? Jméno Smrt? Tázavě jsem natočil hlavu do strany. Smrt a Život jsou... žijící? Bytosti?

// Loterie 13

Omlouvám se za všechno. Nevěděl jsem, jak se ji zeptat. Nevěděl jsem, jak vyjádřit, že není sama a že by sama být neměla. Nevěděl jsem, jak jí dokázat, že je všechno v pořádku. Nevěděl jsem, jak svou otázku doříct. Proč bys jí taky doříkával, když je to naprosto zbytečné? Ty jsi také zbytečný, mimochodem, ale na tom nezáleží. Oh, a na tobě také ne, když jsme u toho. Tak jako tak... ona nechce být tvá přítelkyně. Nemá důvod. Ani jediný. Ne. Proč by něco takového měla dělat? Proč by se měla zahazovat s někým, kdo... kdo je ty? Jedna z mých částí se chtěla od Asty odtrhnout a dát jí prostor. Prostor, ve kterém bych již nikdy neexistoval. Avšak většina mne toužila pomoci. I když jsem viníkem. A i když vůbec nepomáhám. Náhle ticho protnulo poděkování. Překvapeně jsem pohlédl na bezbrannou Astu, která se ve mně skrývala. Nemáš zač, udržoval jsem nás vedle sebe a doufal, že Astu brzy opustí její poslední slza. Na druhou stranu, byť to bylo vůči Astině utrpení nespravedlivé, jsem také doufal, že takhle zůstaneme déle. Přál jsem si, abychom takhle ještě pár momentů byli. S nezodpovězenou otázkou, zda jsme přátelé. S pocitem, že vše sice není, avšak bude v pořádku.
Asta mou nedořčenou otázku nečekala. Udiveně se na mne podívala, v jejích očích byl jen zmatek a neštěstí. Mírně jsem přikývl a pousmál se na ni. Bylo by mi ctí, špitl jsem kdesi uvnitř své hlavy. I Asta se usmála. Jenže její úsměv byl... falešný. Nic se tím nespravilo. I můj úsměv začal klesat. Ničemu jsem nepomohl. Vše jsem jen zkazil. Mohl jsem jí vůbec někdy pomoct? Vše jsem zavinil. Já- „Je to... moje... vina,“ vysvětlil jsem jí. Měla veškeré právo se ke mně chovat tak, jak se ke mně chovala. Co vůbec provedla tak zlého a neodpustitelného? Snažil jsem se si vzpomenout. Nalézt jediný důvod, proč by se Asta měla omlouvat. Nic. „Nic jsi neprovedla,“ zašeptal jsem a opět se na ni usmál. Vše bude v pořádku.

// Loterie 12

Měl jsem to dělat? Neměl jsem jí radši nechat osobní prostor? Co prosím, soukromí? Ah, jistě, to ti nic neříká. Provinile jsem pozoroval jamky po Astiných slzách a vzdával se při každé další, která padla. Jen jsem hloupě seděl vedle vlčice, která nemohla být mou přítelkyní, a pokoušel se jí být na blízku, byť má blízkost znamenala opak příjemného a uklidňujícího. Omlouvám se. Omlouvám se, že ti nemohu pomoci. Omlouvám se, že jsem ti způsobil tohle všechno. Omlouvám se, že ti vytvářím problémy. Omlouvám se, že- Astina hlava se zabořila do mé srsti. Já... překvapeně jsem pozoroval, jak se její kožíšek ztrácí v tom mém. Cítil jsem, jak po mé srsti stékají – doufal jsem, že poslední – slzy. Jak rychle se na mrazu měnily z teplého projevu emocí na studené polokrystalky. Pomáhám tím? nemohl jsem uvěřit, že jsem užitečný. To, že někomu ublížíš a pak ho „zachráníš“, z tebe užitečného nedělá, uvědomuješ si to, že? Přitiskl jsem se k Astě ještě pevněji, cosi mi napovídalo, abych ji chránil. Abych ji chránil před ní samotnou. Jak? Jak ji zachránit?
„Já-“ nadechl jsem se. Je to opak toho, co by si Asta přála. Nedělej to. Nedělej to. „Mohl bych...“ opatrně jsem počal pokládat otázku, která z mé tlamy zazněla tak málokrát. „Být tvým...“ nemohl jsem vše říci najednou. Mezi námi bylo pouze ticho. A Astin pláč. Automaticky jsem se pokusil jí být ještě blíže. Omlouvám se.

// Loterie 11

Pozoroval jsem tvář své společnice. Pozoroval jsem, jak její pohled těká, jak si nemůže vybrat stranu. Má být zlá? Má být hodná? A pak... vše ustalo. Její pohled zpomalil a zakotvil se kdesi u jezírka. Překvapeně jsem vyslechl její slova. Nemůžeme být přátelé? Není jí souzeno mít přátele? Ublížila by jim? sledoval jsem vzdálenost mezi námi. Asta se oddálila k jezírku, snad aby tam našla odraz svého pokrouceného já. Tak jako já. Fascinovala mne vzdálenost, která mezi námi vznikla. I přes ni jsem totiž začínal vnímat, jak podobní jsme. Jak jsou si naše povahy blízké. Asta a Therion. Dvojice k pohledání. Ubližují vlkům a nemohou mít přátele. Opatrně jsem se vydal k ní, nemohl jsem ji nechat samotnou. Tiše jsem našlapoval na sníh a doufal, že mne neprozradí. Spatřil jsem ji a slzy, které se zabořovaly do sněhu. Slzy z její tváře. Nikdy by mi neublížila. Nikdy by mi ublížit nechtěla. Můžeme být přátelé. Budeme přátelé. Já- přisedl jsem si k ní a svým zrakem dopadl na jamky po slzách. Jsou tak hluboké jako její bolest? Byť má úmysly tak čisté, jako je sníh? Přisunul jsem se ještě blíže, tak, aby se naše kožichy dotýkaly. Cosi v proplétání srstí dokázalo uklidnit každého. Teplo, které vzniklo, jako kdyby dokázalo zahnat mráz venku i v nás. Asto, oslovil jsem ji v duchu, zasloužíš si mít přátele. Jsi moc milá a společenská. Není důvod, proč bys... proč bys neměla. Nikomu jsi neublížila a nevěřím, že bys toho byla schopná. Jen... „Je to v pořádku,“ špitl jsem a svou hlavu jemně položil k té její.