Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 40
// Jezírko Lavender

Nevěděl jsem, zda mohu cokoliv říct. Zkazil jsi všechno, tak proč se ještě namáhat? Ty nejsi jejich přítel. Nejsi přívětivý. Milý. Soucitný. Ty jsi- zpozorněl jsem, když Asta vyslovila mé jméno. Alfa, zopakoval jsem klíčové slovo z její a Awarakovy otázky. Jak dobrá ta Alfa může být, když mne přijala? Nejspíše je velmi milá. Slitovala se. Avšak... neví, že její smečce nikdy nebudu k užitku? Že jsem neschopný? Neboj, sálá to z tebe na sto honů, jistě si toho nezapomněla všimnout, tiše jsem skrčil hlavu a prošel závěsem ze zasněžených rostlinek. Neznám ji. Jak bych ji mohl posuzovat? Neměl bych právo ji soudit, ani kdybych ji znal lépe. Nemám právo soudit nikoho. Jediné, co vím, je, že není zlá. Ani špatná. Že se ujmula mne i Asty. Mne se ani neptala, co dokáži a čím bych byl prospěšný. Pouze Asty ano. Přivítala nás. Kdybychom cokoliv potřebovali, říkala, že je tu pro nás. Ona... „Smečka je...“ zvláštní. To řekla Launee. Avšak Skylieth mne opravila. Originální. Ale není zvláštní... lepší? „Zvláštní,“ špitl jsem a mírně se pousmál, aniž bych na kohokoli z mé společnosti, snad kromě svého stínu, který nyní kráčel jako hrdý průvodce přede mnou, vrhl jediný pohled. Alfa není to jediné. Záleží na celé smečce. Na rodině. Na domově. A já... posadil jsem se a zahleděl se do jezírka, které se třpytilo uprostřed jeskyně, netuším, zda sem patřím.

// Jen krátce c: Až se Awarak prospí, nebyly byste proti, abychom se vydaly směr Osamělý strom? ^^

// Loterie 39
// Maharské močály

Připadal jsem si, jako kdybych zde byl stále cizincem. Možná, že sem nepatřím. Nebo spíše, že si to nezasloužím. A nyní... můj pohled krátce sklouzl na mou společnost. Na Astu, které jsem během naší známosti stihl již tolikrát ublížit. A na cizince. Awaraka. Cizinec vede cizince. Ještě se necítím jako člen smečky a už ji zrazuji. Vyhodí mne, ale snad by nevyhodili... slyšel jsem její vřelá slova. Astu. Pokoušela se s tím vést rozhovor. Mile. Vřele. Přátelsky. Musím působit velmi nepřátelsky. Měl bych- ale ty jsi přeci nepřátelský. Copak tě má někdo rád? Máš ty snad někoho rád? Co prosím? City pro jiné? Ne, takovou věc u tebe neznám. Provinile jsem pohlédl na své tlapky. Jsem suchar. Nedokážu... se bavit. Nedokážu s někým hovořit a... být... ne mnou. Nemohu... nemohu se přestat vymlouvat, že? Co takhle, kdybys raději promluvil a dokázal mu, že nestojíš za řeč? Dej mu skutečné důvody, proč tě nenávidět. Přinuť ho, aby litoval, že tě poznal. Oh, počkat, to už se jistě děje. Možná příště. I když je možné, že další šance se ti již nedostane, protože tě po této, pokud budeš šťastný, vyženou ze smečky. Nechtěl jsem vnímat své myšlenky. Nechtěl a nehodlal. Nepřipouštěl jsem si jejich existenci. Takže jsi vzduch? „Pohleďte na mne, jsem Therion a neexistuji, protože předstírám, že neslyším sám sebe!“ Přivřel jsem oči. Proč nemohu být jako Asta? Jako... kdokoliv? Říci něco, co... by neranilo. Něco, co... bych já neřekl. „Therion,“ špitl jsem a pokusil se o přátelský úsměv. Therion? Spíš zoufalec.

// Skála Mahar

// Loterie 38

Ustrašenče. Třasořitko. Strašpytle. Srabe, provinile jsem se krátce podíval na příchozí Astu. Nejsem příliš dobrý ochráznce území, že? Nejsem ani příliš dobrý člen. Nejsem příliš dobrý... v čemkoliv. Jako vždy, narovnal jsem se a pokusil se skrýt zklamání a opovržení, do kterého jsem opět sám sebe uvalil. Nicko. Nemohl jsi se tvářit, že bráníš čest této smečky, alespoň na pár okamžiků, než by přišla Asta? Všechno jsi pokazil. Avšak to také není novinka, že? Raději jsem se začal věnovat slovům cizince. Ta, která vycházela z jeho úst, mne překvapila. On... je stejný, jako jsem byl já? Někdo, kdo... několikrát jsem na něj co nejnenápadněji krátce pohlédl a poté svůj zrak zase odvrátil, tak, abych si cizince mohl nepozorovaně prohlédnout, potřebuje pomoci. Vlídně jsem se pousmál, avšak Asta mne předstihla a již mu nabídla náš úkryt, samozřejmě se souhlasem Alfy. Nepůsobí nebezpečně. Pouze vyčerpaně. Promrzle. Jako kdosi, kdo... nedokázal jsem se ubránit zvláštním obrázkům v mysli, které se vždy zjevily jen na pár chvil a poté znovu zmizely v prázdnotě. Byl jsem to já. Až na to, že tento vlk je slušný a... zavrtěl jsem hlavou na Asty návrh. Milý, nepřestával jsem se, poněkud hloupě, usmívat. „Já-“ špitl jsem. Opravdu si nemyslím, že by bylo třeba souhlasu Alfy? Že lze pozvati cizince, jen proto, že působí dojmem, že potřebuje pomoc? „Vítej,“ pozdravil jsem znovu a tentokrát se zahleděl do jeho žlutých očí. Alespoň ten problém nepřidělávej i Astě. Buď zodpovědný. „Pojď, pokud...“ začal jsem a snažil se vyhnout pohledu své přítelkyně. Je to zlý nápad? Neměli bychom si takhle troufat? Neměl bych... si já takhle troufat? „Si to přeješ,“ dořekl jsem a vydal se směrem k jezírku.

// Jezírko Lavender

// Loterie 37

Co bych chtěl dělat já? překvapeně jsem pozoroval Astiny tlapky. Na mně příliš nezáleží. Vůbec. Rozpačitě jsem se na ni usmál. Nechtěl jsem, aby si myslela, že se na ni zlobím. Nezlobím se. Nijak se nezlobím. Pouze nechci, abych... musel mluvit. Neměl bych nic říkat. Já- hraju si na primadonu a dělám ze sebe středobod vesmíru, v hlavě jsem kopl sám do sebe, abych se probral. „Omlouvám se,“ špitl jsem. Netoužil jsem nijak po tom, aby se Asta cítila provinile. Aby měla pocit, že za mé selhání padá vina na ni. Ne. Nesmím se věnovat sám sobě. Svým citům. Pokud na mně vskutku nezáleží, pak... bych se o sebe neměl nijak zajímat. Místo toho bych spíše měl- podíval jsem se na Astu. Viděl jsem, jak je na její tlamě úsměv, ale její oči téměř pláčou. A všechno je to tvá vina, pro případ, že by sis to neuvědomil. Pane Sebestředný. Kdyby sis tolik nevážil vlastní bezcennosti, tato sitace by nikdy nenastala. Asta si myslí, že ji nevnímáš jako přítelkyni. Jen kvůli tomu, že hledíš tolik sám do sebe. A také pouze na sebe. Pověz, kdy ti někdy záleželo na druhých? provinile jsem pohlédl na zem pod sebou. Nikdy.
Z dálky se ozvalo zavytí. Host? tázavě jsem pohlédl na svou přítelkyni, kterou jsem donutil myslet si, že mou přítelkyní není. Mírně jsem přikývl. Podíváme se tam? Pro jistotu? Pousmál jsem se a rozešel se směrem, odkud se zvuk a cizinec, kterému náležel, ozýval.
Došel jsem až před něj. Černo-bílý. Žluté oči, bleskl jsem po něm rychle pohledem a pak se zahleděl kamsi dozadu. Věděl jsem, že musím něco říct. Že jsem členem smečky, který má své povinnosti. Launee. Tehdy také zastavila cizince na hranicích. Stačí, když... „Z-dravím,“ pokusil jsem se ho oslovit co nejméně nervózně. Koho? Strom? „Jsi... návštěva? Nebo...“ rychle jsem se narovnal, abych alespoň vybudil dojem, že jsem hrdým členem Maharské smečky. „Procházíš,“ řekl jsem co nejjistěji jsem dokázal a stočil pohled k cizinci. Bylo těžké zabránit nutkání utéct zrakem kamsi jinam. Pryč.

// Loterie 36

Pokoušel jsem se na Astu usmívat, aby si nic nedávala za vinu. Ale selhal jsem. Asta tušila, že je něco špatně. Chtěl bych být sám? zopakoval jsem si v hlavě její slova. Záleží na tom? Záleží na mně? Já... nerozhoduji. Nemohu rozhodovat. Avšak kdybych mohl, chtěl bych být sám? Stále jsem udržoval ten prapodivný úsměv na své tváři a stále jsem ho věnoval Astě. Měl bych být sám. Avšak chtěl bych? Být opuštěný. Bez přátel. Alespoň na chvíli. Smířit se s tím, že je vše tak, jak má být. Být sám. Je to to, po čem toužím? Kdy naposledy jsem... nebyl ve společnosti? Na dně jezera. A... mírně jsem zavrtěl hlavou. Nemohu být sám. Asta by si myslela, že s ní nechci mít nic společného. Že netoužím být její přítel. Nemohu ji opustit. Provinile jsem pohlédl na zem pode mnou a pozoroval jamky ve sněhu, které o svém původu příliš neprozrazovaly. Pokud by si to sama nepřála. Pokud by si to přála, mohl bych odejít. Zmizet. Zbavit se mne. Nenápadně jsem jí věnoval krátký tázavý pohled. Mám chtít být sám, aby sis odpočinula?

// Loterie 35
// Skála Mahar

Pomalu a tiše jsem kráčel za Astou. Držel jsem si od ní odstup, jakási síla, snad vlastní mysl, mne táhla zpátky do úkrytu, dál od Asty, která... Tak je to v pořádku, ujistil jsem se opět a odevzdaně pokračoval v chůzi. Nechtěl jsem se vracet k myšlenkám, k té zvláštní ráně, kterou Asta svými slovy způsobila. Nemohl jsem ji vinit za to, že jsem já špatný. Avšak její slova zazněla znovu. Užívej si života, žijeme jen jednou, překvapeně jsem se zastavil na místě. Říká... říká to naschvál? opatrně jsem udělal několik krůčků nazpět. Chce mi ublížit? Připadá jí to, že jsem se chtěl... že jsem chtěl zůstat na dnu jezera, tak drobné, tak zanedbatelné, že... žijeme jen jednou? Je to, co cítím, opravdu tak zbytečné? Nezáleží na tom natolik, že má přítelkyně řekne toto? Jsem já zbytečný? sledoval jsem její vzdalující se úsměv. Nedůležitý. Nezáleží na mně, uvědomil jsem si a toužil zůstat na místě, které bylo v bezpečné vzdálenosti od krutých slov Asty, jakési pomyslné útočiště před vánkem, který vyvolá bouři. Avšak i přesto jsem přinutil své tělo k pohybu a doběhl ji. Ne zcela, pouze tak, abych ji neztrácel příliš z dohledu. Kdybych jí nic neřekl, bylo by nám... bylo by mi lépe. Astu to nijak nezatížilo. To jen... to pouze já rozšiřuji svá tajemství a poté se divím, když mne někdo raní. Kdybych nic neříkal... Myšlenkový proud přerušilo Astino zakňučení. Zeptala se mne, zda to byla pitomost. To je v pořádku, to já jsem pitomost, odpověděl jsem jí a pousmál se na ni. Nechtěl jsem již nic říct. Nikdy.

// Loterie 34

Asty reakce mi připadala zvláštní. Nemám se trápit? Toužím po smrti. Zemřít. Zmizet. Ale nemám se trápit. Udiveně jsem pozoroval úsměv, který se jí zjevil na tváři, a jen těžko se mi uznávalo, že jsem ohledně něj poněkud zahořklý. To je to tak jednoduché? Triviální? Netrápit se. Prosím, ty ses chtěl zabít? Tak se přece netrap! Usměj se, přeci. Cítil jsem se zahořkle a možná i... raněně? Zeptala se mne proč a nyní, když jsem jí sdělil svůj důvod, který byl pro mne cosi jako tajemství, mi říká, ať se netrápím? To je můj důvod tak bezvýznamný? To je celá má touha bezvýznamná? To je- mírně jsem přikývl. Já jsem bezvýznamný. Nezáleží na mně. Na mých pocitech. Na tom, co mne trápí. Na tom, co mne přinutilo skočit do zamrzlého jezera. Asta se ptala, to ano, ale... hnala ji zvědavost. Ne starost o mne. Nejspíš... jí na mně nezáleží. Jsem jen zapomenutelný kolemjdoucí. Náš vztah je... předstíraný? Nejsme přátelé? A tak to má být. Je to v pořádku. Zahořklost se kamsi zcela vytratila a nahradilo ji smíření se s tím, že nejsem důležitý. A nikdy nebudu. Natož mé problémy. I počáteční ranění mne rychle opustilo. Měl jsem očekávat, že jsem bezvýznamný. Je to tak lepší. Kdybych byl pro někoho důležitý, tak... bych ho zklamal. Opětoval jsem jí nepříliš věrohodný úsměv, zatímco vycházela z úkrytu. A tak to má být. Je to v pořádku, zopakoval jsem si ještě jednou a smířlivě svou... Astu následoval.

// Močály

// Loterie 33
// Vůbec nevadí c:

Dvě prostá slova a tolik děsu. Stále jsem upíral svůj zrak na cosi, co jsem neviděl, pln provinění. Mohl jsem mlčet a Astu ušetřit. Ušetřit svého kňučení. Svého stěžování si na svět. Svého... sebe. Neočekával jsem, že mne Asta uslyší. Nebo že mi porozumí. Avšak přesně to ona udělala. Proč? Proč? Proč? znělo opět mou hlavou. Ráda bych věděla důvod. Proč? pohlédl jsem na ni. V jejích očích se zračilo zmatení. Zmatení a přesto pochopení. Proč? zeptal jsem se sám sebe. Jako kdybys nevěděl. Ale copak, náhle budeme předstírat, že nemáme tušení, proč by se něco takového mělo stát? Zapomněl jsi, co jsi zač? To jako důvod nestačí? To, že jsi zrůda, která všem ubližuje? To, že jsi hnusák. To, že patříš pod zem. To, že nepatříš sem? To, že jsi někým, kdo si žít nezaslouží. Jsi hříčka přírody. Jsi vrah? Co ty víš, třeba jsi již někoho zabil. Jistě jsi někoho zabil. Možná ne rovnou, ale byla to tvá vina. Všechno je tvá vina. Ale zpět k důvodům, ono jich není málo, že? Co takhle, že jsi ještě nikdy neudělal dobrý skutek? Jsi neužitečný příživník. Ubožák. Zrádce. Vetřelec. Srab. Zbabělec. Kdybys jím nebyl, zůstal bys pod jezerem. Udělal bys všem ohromnou laskavost. Jednoduše zemřít. To by to bylo tak těžké, co, špíno? zavrtěl jsem mírně hlavou. Tak jí přece pověz, proč. Pověz jí jednu ze slavných odpovědí. Kdo za všechno může? „Já,“ špitl jsem nakonec hlavní důvod ze všech a úzkostlivě se skryl pod vlastní tlapy.

// Loterie 32

Bylo těžké Astě vysvětlit, proč jsem sobcem. Její přesvědčení spočívalo v tom, že jsem se obětoval pro ni a pro její magii. Jenže co když ne? Co když o to nikdy nešlo. Co když jsem jí jen využil? Zneužil. Byla to pouze příležitost? Nebo jsem toužil působit jako hrdina? Hrdina, který nikdy nic nedokáže a potřebuje být zachráněn. Jsem sobec. Já... chtěl jsem? Celou tu dobu. Vyčkával jsem? Někde v hloubi mne jsem... nikdy nepřestal chtít. Nebo jsem... opravdu chtěl pouze pomoci? Nikdy mi na nikom nezáleží. Jsem bezohledný. Sebestředný. Jak bych mohl pomoci, aniž bych z toho neměl více pro sebe? Jak bych se mohl... obětovat. Provinile jsem pohlédl na Astu, která se mi stále pokoušela vysvětlit, že jsem někým jiným.
Na několik momentů mne zachvátilo ticho. Nevěděl jsem, jak jí říci pravdu. Jak ji říci sobě. Ta temnota z tajemství, které jsem měl snad i sám před sebou, mne stahovala ke dnu. Nemohu ti to říct. Nemohu ti vysvětlit... já- odvrátil jsem zrak kamsi do prázdna. Nic nevím. Avšak Astina slova se stále ozývala v úkrytu a v mé hlavě. I když jsi věděl, že můžeš umřít. I když jsi věděl, že můžeš umřít. Můžeš umřít. „Chtěl... jsem,“ vyřkl jsem nakonec tak tiše, že to snad Asta přeslechla.

// Loterie 31
// Aaah, moc děkujeme, Fale

Nechtěl jsem Astě odporovat. Nechtěl jsem projevit jediný náznak nesouhlasu, avšak její slova nepříjemně zlehčovala její situaci. Byť nebyla tou, která skočila, připadalo mi, že trpěla ještě více, než jsem trpěl já. Musela se o mne starat. Vyděsil jsem ji. Možná ji i donutil, aby si myslela, že je to její vina. Zklamal jsem ji. Přidělal jí zbytečné starosti. Musela mne zachránit. Mrznout. Musela mne doprovodit až sem. Musela... toho tolik udělat. A já... já utekl. Zbaběle. Nejprve jsem chtěl pomoci a pak... odhodil jsem myšlenku pryč a znovu si zopakoval, co jsem odsouhlasil Astě. Je mi lépe. Je mi lépe a jsem v pořádku.
Přese všechno, co jsem si odříkával, jsem nedokázal ihned zodpovědět Astinu následující otázku. Proč. Proč. Proč, znělo mi hlavou a já nevěděl. Snad jsem se vrátil do stavu, kdy jsem nedokázal vytvořit myšlenku, snad jsem se vrátil na dno jezera. Proč. Proč, proč? znělo ještě naléhavěji. A jediné, co jsem věděl, bylo, že musím odpovědět. Naléhavě. Asta si zaslouží odpověď. Tak proč? provinile jsem pohlédl na vlastní tlapy. Proč? Protože jsem neschopný? Nesplnil jsem slib? Jezero, které jsem slíbil, tam nebylo? Protože jsem nehodlal Astu zklamat. Protože jsem chtěl, aby... mohla učinit to, co si přála. Aby si vyzkoušela magii. Protože to je má přítelkyně a já chtěl dodržet slib. Protože jsem nechtěl být ještě větší zklamání. Nebyla na nich jediná známka drobných mrazivých krystalků, které se na nich nacházely, než jsme s mou společnicí ulehli. Ale proč jsem tam byl šťastný? Přál jsem si zůstat. Na ničem již nezáleželo. Proč? Mohl jsem umřít. Toužil jsem umřít. Proč? otázka neúprosně zněla celým mým tělem a zabodávala se do srdce. „Jsem...“ zamyšleně jsem se odmlčel. Proč. Proč? Proč. Tak proč? „Sobec,“ přiznal jsem se a neodvracel pohled od svých sobeckých tlap.

// Loterie 30

Asta se po mém oslovení lehce probudila. Nebyl jsem si příliš jistý, proč jsem vůbec její jméno vyřkl nahlas. Možná proto, že nikdy nechceš nic dopřát druhým? Třeba lásku? Nebo spánek? Nebo možná proto, že potřebuješ pozornost. Byl by jsi to ty, kdyby si tě nikdo nevšímal? Omluvně jsem se na svou rozespalou kamarádku usmál. Omlouvám se. Měl jsem tě nechat spát. Její první slova se ihned složila v otázku, zda jsem v pořádku.
Dlouuze jsem se na ni podíval a přemýšlel. Ne nad tím, jaká byla odpověď. Ne. Spíše nad tím, jaká odpověď by Astu potěšila. Pravda? To, že mi bylo lépe, když jsem věděl, že již za nic nemusím bojovat? To, že jsem se mohl vzdát a... zůstat v jezeru? To, že jsem již nikomu nemusel ublížit. To, že již všechno bylo tak, jak býti má. V pořádku. To, že jsem byl šťastnější, když jsem byl blíže Smrti? Věděl jsem, že nic z toho jí sdělit nemohu. Nemohl jsem jí říct něco, co by ji pouze ranilo. A možná také rozzlobilo. Jistě to byla ona, kdo mne z jezera... zachránil. Nemohu být nevděčný. Musím... mírně jsem přikývl. Jsem v pořádku. Je mi lépe. „Co... tobě?“ zeptal jsem se nakonec opatrně.

// Loterie 29

Přede mnou opět stál tmavě modrý Nokt a usmíval se. Byl jsem rád, že byl šťastný, avšak nerozuměl jsem jeho barvě. Chtěl jsem se ho otázat, proč je takový. Proč má tento odstín a proč se usmívá. Ale nedokázal jsem vydat ani hlásku. „Všichni jsme šťastní,“ oznámil mi Nokt a zmizel pod hladinou jezera. Já byl tentokrát ten, kdo stojí na ledu. Kdo je oddělen. Jako kdyby náhle celý můj svět byl na dně.
Vzbudil jsem se a cítil bolest po celém svém těle. Další s hlavních věcí, které jsem pociťoval, bylo zklamání. Zklamání z toho, že jsem nezůstal tmavě modrý. Zklamání z toho, co jsem provedl Astě, která ležela vedle mne. Chtěl jsem pouze zařídit, aby si mohla vyzkoušet svou magii. Ale nedokázal jsem ani to. Nebo ano? nebyl jsem si jistý mnoha věcmi. Nedokázal jsem si zcela jasně vybavit, jak jsem se dostal na břeh. Proč jsem naživu. Provinile jsem pohlédl na Astu, která vedle mne stále ještě dřímala. „A-asto?“ špitl jsem a jemně do ní šťouchl čumákem.

// Loterie 28
// Močály
// Agh, málem jsem ze zvyku napsala post do Sarumenského skaliska T-T

Poslední kroky. Vydat se na stále ještě cizí místo. Téměř cizí. Domov. Konečně jsem po pronásledování mrazu ucítil i cosi jiného. Teplo, problesklo mi hlavou. Tato prostá myšlenka mi dala mnohem více práce, než bych si kdy přál, ale na tom, ostatně, nezáleželo. Nedokázalo mi záležet ani na Astě, která se pro mne snažila tolik udělat. Která nyní byla velmi podobně mokrá, jako jsem byl já. Nedokázal jsem si uvědomit její přítomnost. Sotva jsem vnímal sám sebe. Své tělo.
Své tělo, které právě padlo k zemi. Zavřel jsem oči. Odpočinek, můj dech se zklidnil. Celá má existence též. Mé vědomí mne opustilo a vrátilo se zpět na dno jezera. Ve snu mi docházel vzduch a já neviděl nic jiného, než tmavě modrou. Tmavě modrého Nokta, který náhle plul vedle mne. Jemu vzduch nedochází? Zmateně jsem se na něj ohlédl. Byl pryč. Vylezl ven z jezera. Topil jsem se sám. Nebo netopil? Stačilo jen následovat Nokta. Několikrát jsem zamáchal končetinami, avšak nepohnul jsem se. Ať jsem se snažil jakkoliv, byl jsem na místě a Nokt ode mne odcházel. Musel jsem se setkat s Noktem. Křičel jsem a do mé tlamy se drala voda. Vzhlédl jsem vzhůru, abych ho alespoň spatřil. Ale i od jeho stínu mne oddělovala vrstva silného ledu. Jako když padá lístek ze stromu, padal jsem já ke dnu. Potápěl se. Zbýval jen kousek a dopadl bych. A pak-
Asta! vystartovala mi rychle hlava nahoru, abych pohlédl na svou zmučenou přítelkyni. Za všechno mohu já, uvědomil jsem si, stále velmi malátný a ne zcela při smyslech. Omlouvám se, opatrně jsem se přitulil k jejímu tělu a pokoušel se ji zahřát. Má hlava opět klesla a oči se zavřely.

// Loterie 27
// Třešňový háj

Nyní už ani výraz „Do Močálů“ pro mne neměl příliš význam. Svým způsobem nic nemělo význam, ale na tom příliš nezáleželo, vzhledem k tomu, že ani to, že nic nemělo význam, nemělo svůj význam. Nezvládal jsem toho sice cítit více, než že mi tělo vypovídá službu a všude kolem mne je mráz, avšak i tak na mne opět začala dopadat tíha žití. Když jsem získal onu jistotu, že zůstanu pod hladinou, cítil jsem se... smířeně. Šťastně. Nyní se ona jistota prokázala za lživou. Z nějakého mně momentálně nepochopitelného důvodu jsem se nemohl vzdát. Možná také kvůli tomu, že Asta, která mne zoufale podpírala, by mne nenechala. Asta, pokoušel jsem se zjistit, jak se cítí. Zda je vystrašená. Zda mne nenávidí. Zda se zlobí. Avšak nedokázal jsem nic víc, než pociťovat ostrý mráz. Nikdy jsem toho ostatně víc nedokázal.
Právě při vzpomenutí si na Astu jsem si i uvědomil, do jakých míst jsme došli. Launee, vyvstalo mi na mysli jméno vlčice, která mne nikdy neviděla jako vetřelce. Někde v hloubi duše jsem věděl, že by mne takto neměla vidět. Že by mne nikdo neměl vidět. Naprosto neschopně jsem se pokusil celou naši skupinku i s Astou obrátit, ale nevěděl jsem, kam. Chtěl jsem pryč, ale zároveň... to celé bylo takové mlhavé a já si chtěl odpočinout. Dlouze odpočinout. Z posledních sil jsem se vydal do úkrytu.

// Skála Mahar

// Loterie 26
// Medvědí jezero

Podepřen z jedné strany Astou jsem se pokoušel dostat domů. Neměl jsem dostatek síly na to, abych nad tím slovem polemizoval tak, jako kdysi. Má mysl jako kdyby stále zůstala na dně jezera. Nebo jako kdyby zamrzla, stejně jako led, který pokrýval hladinu. Nedokázal jsem přemýšlet nad ničím. Mou myslí prolétly jen krátké útržky toho, čím kdysi bývala naplněna. Mé tělo na tom nebylo o příliš lépe. Jako kdyby ho pohromadě drželo jen pár drobounkých nitek, které se snadno mohou přetrhnout. Zdálo se mi neovladatelné a nebyl jsem si zcela jistý, zda-li je ještě mé. Zda-li jsem jeho pánem. Lehce se bortilo do sněhu, zapadalo do něj. Nemohlo jít dál. Padalo. Zakopávalo. Naráželo do překážek. Do Močálů, připomněl jsem si (nebo spíše tělu, které mi nepatřilo) ještě jednou a šel svou hroutivou chůzí dál.

// Mahar