Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2 lístky a 4/5

Cítil jsem, jak mnou proudí vina. Nejen, že jsem ji musel nést za to, že Amnesia odmítla mou nabídku, ale také za to, jak se nyní cítila. Měl jsem mlčet. Měl jsem, měl jsem se zeptat na něco jiného. Na cokoli jiného. Mohli jsme si povídat. Mohli jsme- jsem zvrhlík. Příliš přímočarý. Spěchám? Nechtěl jsem, aby to vyznělo jako spěchání. Já jen- chtěl jsem- vídat ji častěji, provinile jsem pozoroval, jak Amnesia vstává. Cosi na představě jejího odchodu mne děsilo. „Ne- neodcházej, prosím,“ zbrkle jsem vypískl a zoufale se jí toužil přiblížit. Být s ní. Nenechat ji být samotnou. Pomoct jí. Cokoli. Avšak místo toho všeho jsem ji jen ztuhle pozoroval a sotva byl schopný nádechu. „Odpusť,“ špitl jsem a pociťoval, jak mne tíha mých chyb opět přitahuje k zemi. Přál jsem si se té tíhy zbavit. Napravit ji. Vyvážit ji něčím dobrým. Jenže co je na tobě dobrého? Když se pokoušíš zemřít? Protože i v tom selháváš. A to dobré není. Přál jsem se jí dotknout. Ujistit ji, že nejsem zlý. Že jsem jí nechtěl ublížit. Přesně to jsi ale učinil. Kdyby ses choval normálně. Kdybys byl normální. Nestalo by se to. Mohl bys, co já vím, nebýt nenáviděný? Jsi cizinec. Proč se pokoušíš jí přiblížit? Co tě takto opravňuje? Nech ji. Amnesia se stále omlouvala. Prosím, ne. Není to tvoje chyba. To já jsem- já- všechno. Za nic nemůžeš. Byla jsi hodná a- Doufal jsem, že naleznu způsob, jak jí dokázat, že to není její vina. Jak jí dokázat, že jediný, kdo vše kazí, jsem já.
Avšak všechno zkažené ještě nebylo u konce. Asta? nedokázal jsem zabránit pocitu zklamání, který se ve mně tak náhle zjevil. Asi stejně jako Asta s Awarakem. Rychle jsem se obrátil na Amnesii. Z toho, co jsem z ní znal, jsem porozuměl, že nejspíš příliš společenská není. Bylo zvláštní na ní spatřit úsměv. Prosím, jděte pryč. Prosím. Nechte nás být. Prosím, s ještě větším proviněním jsem pohlédl na své tlapy. Neměl jsem jim utíkat. Neměl jsem- neměl jsem mít naději, že bych mohl- mírně jsem zavrtěl hlavou a pokoušel se poslouchat, co Asta navrhovala. Lov, vzpomněl jsem si na náš původní plán. Na nápad, který se mi čím dál tím méně zamlouval. Ale copak? Jsi proti? Jak bys jinak to, co jste udělali, omluvil? Jak chceš žádat o prominutí? Další krátké, nepostřehnutelné zavrtění hlavou. Věděl jsem, že nechci rezignovat. Nehodlal jsem se vzdát. Svým způsobem jsem nechtěl vůbec nic. Již nikdy. Nechci žádat o prominutí. Na své tváři jsem stále nesl prázdný výraz, který veškerou svou pozornost věnoval mým tlapkám. Koutkem oka jsem se vždy pokoušel postřehnout, jak reaguje má společnice. Omlouvám se, vzkázal jsem jí ve své vlastní mysli, i když se stále usmívala. Nevěřil jsem, že ten úsměv byl skutečný. A je to má vina. Je má vina, že se neusmívala předtím. Je má vina, že se falešně usmívá nyní. Nedokázal jsem se na Astu zlobit. Rozumněl jsem tomu, že se mne snažila najít, abychom dodělali to, co jsme plánovali. Avšak nedokázal jsem s ní nadále být. Nebylo toho již dost? přivřel jsem oči a hlavou mi probíhaly obrazy všeho, co se mezi námi stalo. To, jak na mne bezdůvodně zavrčela. Bezdůvodně? Zasloužil sis to. To, jak mi řekla, že žiji jenom jednou. Nezlobil jsem se. Souhlasil jsem sám se sebou, zasloužil jsem si to. Avšak to neznamená, že bych měl takovéto tresty vyhledávat. Nebo snad ano? popošel jsem od Asty a Awaraka o několik krůčků. Zhluboka jsem se nadechl. Nechci. Já. Nechci. Sbíral jsem v sobě kapku odvahy, která by mne přinutila říct slova, která by mohla vyvolat emoce. Jenže pak... „Amnesie,“ zašeptal jsem jméno vlčice, která mi již podruhé slíbila, že mne nalezne. Neopouštěj mne, prosím. Pozoroval jsem, jak se od nás vzdaluje. Jak se tě opět zbavila.
Raněně jsem pohlédl na Astu s Awarakem. Cosi na nich ve mně probouzelo ještě více bolesti. Proč? zeptal jsem se jich a nechtěl hledat odpovědi. Nechtěl jsem nic. Nechtěl jsem- nemohl jsem s nimi být. Nyní pro mě byli jen připomínkami dalšího mého selhání. Tak proč? Věděl jsem, že jim to nemohu vyčítat. Avšak ještě více jsem věděl, že nemohu být v jejich společnosti. „Nejste...“ začal jsem svůj proslov a sám nedokázal uvěřit tomu, že to říkám, „zlí. Ale...“ Podíval jsem se Astě do očí a zavrtěl hlavou. Mrzí mne to. „Nemohu,“ dodal jsem ono zásadní slovo, které od jejich příchodu tolikrát zaznělo v mé mysli. Sbohem. Rozloučil jsem se s nima a co nejrychleji se rozeběhl pryč. Kamkoli. Nikam. Na tom nezáleželo.

// Ohnivé jezero
// Omlouvám se za drama, ale... Therion. *krčí rameny*

2 lístky a 3/5

Držel jsem své oči křečovitě zavřené a všude kolem byla ozvěna mé hloupé otázky. A pak... ticho. Omlouvám se, omlouvám se. Vyděsil jsem ji? Jsem příliš zvrhlý? Přehnal jsem to. Chtěl jsem příliš? Jsem úchyl. Ublížil jsem jí? Urazil jsem ji. Něco takového se neříká. Neměl jsem něco takového říkat. Zkazil jsem to. Opět. Teď se mnou již ráda není. Byla by radši beze mne. A já... já jí nabídl, aby byla se mnou. Nemohl jsem... nemohl jsem mlčet? Nebo říct cokoli jiného? Cokoli. Proklínal jsem se za vlastní hloupost. A naivitu, že? Představoval sis příliš mnoho. Za tohle celé neseš vinu ty. Jako vždy. Zoufale jsem odolával těkavému pohybu v mých tlapách, který mi napovídal, abych se skryl. Tolik jsem si to přál a přesto... ne. Už nyní jsem ji zklamal. Nesmím se zhroutit. Musím vypadat... v pořádku. Přinutil jsem se. Opatrně, snad jako kdybych očekával ránu, jsem pootevřel očka a ihned je upřel na bod kdesi v dáli. V pořádku? Ano, působíš velmi v pořádku. Vskutku. Mimochodem, co všechno shledáváš v pořádku? To, co jsi udělal Mire? Nebo to, jak jsi opustil vlky, kteří si mysleli, že jste přátelé? To, co jsi nyní prohlásil? Vskutku v pořádku. Netušil jsem, co učinit, abych svou hloupost napravil. Avšak bylo pozdě. Amnesia se přeci jen vrhla do odpovídání. Možná, že kdybych nebyl tak napjatý z toho, co poví, ocenil bych její odvahu. Nyní jsem se však pokoušel nezarývat drápy do sněhu, nezmizet a neučinit další chybu.
Ještě se neznáme tak dobře, přikývl jsem chápavě na její slova a zakryl všechno, co se dělo uvnitř mne. Ještě se neznáte tak dobře. Vidíš? Nemá tě ráda. Jak by taky mohla? Neznáte se. A kdybyste se znali, neměla by tě ráda. Jsi pro ni pouhý cizinec. Proč si tak důvěřuješ a myslíš si, že máš na víc? Že bys byl hoden toho, aby si tě oblíbila? Cizinec, nic víc. Nezná tě. Nic pro ni neznamenáš. Jsi pouhopouhý kolemjdoucí. Neznámý. Možná, že tě ani znát nechce. Kdo by také chtěl, že? Neznámá tvář. Nikdy by se ti s ničím nesvěřila. Proč sis myslel, že ano? Jak je možné, že sis byl tak jistý? Nechce tě znát. Nebude tě znát. A ty neznáš ji. Nikdy ti nedá příležitost ji poznat. Navždy budeš cizinec. Kdosi, na koho občas natrefí, a pak toho celý život lituje. Nejsi cizinec. Jsi prokletí. Udržoval jsem na tváři alespoň mírný úsměv. Nehodlal jsem dopustit, aby Amnesia věděla, jak naivní jsem byl. A jak mne vlastní naivita ranila. Pokoušel jsem se vypadat chápavě. Rozumně. A opravdu jedna část mne jejím slovům rozumněla. Avšak zbytek... se s tím nesmířil.
Právě tento zbytek Amnesia zavalila nadějí. Mohli bychom se víc vídat? její slova zněla tak mile. Příliš mile na to, aby to byla pravda. A to tušil i zbytek. Říká to pouze proto, že se s někým, jako jsi ty, už nikdy nechce setkat. Je jí tě líto. Jsi zoufalec. Vždy se jen na někoho přitiskneš. Proč nemůžeš... proč nemůžeš být normální? Smířit se s tím, že tě nechce znát. Nikdo. Nikdo tě nechce znát. Co kdybys raději přestal trvat na své existenci? Poté by tě tak tragicky nemrzelo, kdyby tě nikdo nechtěl znát. Jsi prokletí. Nechce tě vídat častěji. Je to pouze slušná fráze. Na rozdíl od tebe je totiž Amnesia slušná. To ale neznamená, že tě chce vidět. Jen to řekla. Nic víc. A ty pro ni nejsi nic víc. Prokletí. „Omlouvám se,“ špitl jsem a nevědomky vstal na všechny čtyři. Nebylo by opravdu lepší odejít? Opustit ji. Nechat ji o samotě. Na svobodě. Bez tebe. Lépe jí být nemůže. „Já...“ ohlédl jsem se směrem, kudy bych se měl vydat, abych se dostal do svého opuštěného domova. Domova bez ní? Nedramatizuj. „Měl bych...“ nedokázal jsem se pohnout. Stál jsem na místě, jako kdyby mé tlapky byly kořeny stromů. „Jít,“ dodal jsem nakonec a tupě pozoroval sníh před sebou.

2 lístky a 2/5

Hloupá otázka. Hloupá otázka, hloupá otázka, hloupá otázka, chtěl jsem od mého dotazu utéct. Zbavit se ho. Předstírat, že jsme se nikdy nesetkali. Avšak bylo pozdě. Amnesii mé otravování neznepokojilo dostatečně na to, abych se nedočkal odpovědi. Musí se tam zabydlet?Možná, celá má mysl se naplnila přívalem naděje, možná by mohla přejít k nám. Mohli bychom tam být spolu. Vídali bychom se častěji. Mohli bychom společně pozorovat hvězdy, kdy by se nám jen zachtělo. Kdyby byla u nás, možná bych mohl vedle ní usínat. Mohl bych- uvědomění si vlastní naivity mne vyděsilo. Usínat vedle ní? Pan Naivní se projevil. A pan Zvrhlý následoval, že? Usínat vedle někoho. Nepřijde ti, že si přeješ příliš? Že tvůj požadavek leží za hranicí... všeho? Tajně jsem si přál, aby zvítězil pan Naivní a já se mohl Amnesie zeptat, jestli by nechtěla nalézt nový domov. Se mnou. Já bych mohl být její domov. Tak moc jsem jí chtěl učinit nabídku, zda by se mnou neodešla do Močálů, a přesto... jsem se bál. Utekla by. Nechtěla by, abych na ni kdy znovu promluvil. Jsem ukvapený. Příliš ukvapený. Ona... ublížil bych jí? Shledala by mne... špatným. Jenže- mohl bych být jejím domovem. Mohli bychom... mohli bychom být sami. Spolu. Oba bychom pak měli domov. Sami. Každý svůj. A přeci... spolu. Lákavý sen mne nechal opustit realitu. Přeci jen si přeji být šťastný? Toužím být šťastný. Stačilo by, abych se zeptal, a- Amnesia poukázala na její domov. Cítil jsem, jak se sen rozplývá. Dobré ráno, naivko. „Sarumen,“ vyšlo ze mne jediné slovo. Jak je možné, že se vše děje v Sarumenu? Nokt. Jeho partnerka. Darkie. A nyní- připadal jsem si hloupě a nenacházel slov. Sen se rozplynul. Hloupost se rozplynula. Pokusil jsem se o úsměv. „Máte...“ zvuky se ze mne dostávaly jen těžce, „hezký hvozd.“ Je možné, že se tam zabydluje, a tak nikoho nezná? Možná by přeci jen mohla odejít se mnou. Být se mnou. Sama. Mohla by- ne. Není to možné. Nemohu ji nutit, aby opustila místo, které se stane jejím domovem. Možná se jejím domovem již stalo. Stejně jako u mne. Močály byly mým domovem, avšak stále jsem je za něj nedokázal považovat. Stále mne pronásledoval pocit, že jsem pouhý cizinec. Návštěvník. Možná, že nikdy nebudu doma. „On...“ začal jsem Amnesii vysvětlovat opatrně svou situaci, „nevím, zda...“ Mírně jsem zavrtěl hlavou. Přijali mne mezi sebe. Je to můj domov. Bude to můj domov. „Maharská,“ špitl jsem část jména naší smečky a zadíval se na vlastní tlapky. Bylo by hezké, kdybychom mohli být spolu. Mohli bychom- nebylo by to hezké. Musela by být s tebou. Chuděra. Nevidíš, že už nyní toho má tak akorát? Co kdybys radši odešel? Nemusíš ji obtěžovat. Napáchal jsi dost škody. Proč prostě neodejdeš? „Nechtěla bys-“ bylo to tak hloupé. Věděl jsem, že Amnesia má svůj domov. A přesto jsem se nedokázal zastavit. „Se mnou-“ zdálo se mi, že se hloupost mých slov zvyšuje. Právě jsi dokázal nemožné, Therione, dobrá práce. Tupě jsem sledoval půdu pod svými tlapkami. „Domov?“ velmi nešikovně jsem dodal poslední slovo a ihned na to zavřel oči. Přál jsem si zmizet.

2 lístky a 1/5

Přál jsem si jí říci více, avšak sám jsem nic nevěděl. Matné vzpomínky probíhaly mou myslí závratihodnou rychlostí a já nebyl schopen kteroukoli z nich lapit. Lapit. Stromy. Chtěly- zavrtěl jsem hlavou. Strach, který náhle projel mým tělem, bylo dostatečné varování. Jáma. Proč jsi neskočil? Měl jsi skočit. Nechtěl by ses vrátit? Nikomu by to neublížilo. Podívej se na svou společnici. Děsíš ji. Znepokojuješ ji. Nechtěl bys to ulehčit alespoň jí? Prosím. Byla by ti vděčná. Všichni by ti byli vděční. Zoufale jsem se soustředil na své tlapky. Jsi vrah. Nebo ne? Nikdy jsi- zpozorněl jsem, když Amnesia opět promluvila. Uvědomoval jsem si, že se mne pokouší utišit, avšak nebyl jsem schopný dokázat jí, že se jí to daří. Mlčel jsem, i když jsem věděl, co mám říct. Třeba to, že to nevadí. Že jsi rád, že se zajímá? Opravdu? Že bys jí rád pověděl více? A co rovnou k tomu říct, že toho nejsi schopný, protože jsi imbecil? Neměla by se cítit špatně za to, že mi položila otázku. Měl bych- co? Nikdy bys jí neodpověděl. Ty neumíš odpovídat. Proč jsi přesvědčen o tom, že se dokážeš změnit? Že si náhle „vyleješ srdíčko“? Žádné nemáš. A důvěru k ostatním? Nic k ním necítíš, zapomněl jsi? Pouze všechny využíváš. Ničeho lepšího schopen nejsi. Jsi k ničemu. Mrchožrout.
Koutkem oka jsem si povšiml, jak Amnesia zanechává ve sněhu různé obrazce. Nejprve jsem ji zaujatě pozoroval. Cosi v pohybu její tlapky bylo... něžné. Jemné. Jako kdyby se dotýkala sněhu pouze jako jarní vánek. Nikdy zcela nezničila jeho strukturu. Jako kdyby mu kreslila jizvy, které se zahojí. Opatrně jsem se k ní přidal. Cítil jsem, jak je má tlapa těžká, neschopna takové ladnosti. Co bys od sebe taky čekal. Pomalu, snad abych Amnesii nevyděsil, jsem drápkem přejížděl po bílém povrchu. Můj obrazec vypadal jako náhodné čáry, které se občas překříží a občas se minou. Umění, vskutku. Ukázal ses. Co takhle toho nechat a dát prostor Amnesii? stydlivě jsem se od svého sněhového zásahu odtáhl. Omlouvám se.
Avšak na svět se dostala další Amnesiina slova. Nyní jsem z nich pociťoval stejnou něžnost, jako když kreslila svou tlapkou ve sněhu. Takže se ti líbí? Nepřeháněj. Nabídla mi, abych se na cokoli zeptal. Na cokoli. Jenže... ona nechce. Nebo ano? Nenabízí mi to pouze proto, abych se necítil špatně, že se ona zeptala mne? Nebo si přeje, abych o ní něco věděl? Chtěla by, abych o ní něco věděl? Já? Ne. Nechce. Ona... je jen slušná. Byl bych ale slušný já, kdybych se nezeptal? Mám se zeptat? Na co? Jsem... mám jen hloupé otázky. Nic, co by... ji mohlo zajímat. Mám se zeptat na cokoli. Co je cokoli? snažil jsem se netvářit příliš zmateně, avšak pochybuji, že se mi to dařilo. Zeptat se. Položit otázku. Jakou? „Jestli mohu...“ začal jsem a v hlavě se mi nejistě rýsovalo ono cosi, na které bych se mohl zeptat, „tak...“ Pousmál jsem se. Byl jsem nervózní. Kdy jsem se někoho naposledy na něco ptal? „Máš domov?“ špitl jsem zbytek otázky rychle, jen aby byla za mnou.

2 lístky

Musím působit jako blázen, odvrátil jsem vyděšeně pohled od místa, kde se ještě před několika okamžiky vpíjela má krev. Tedy, než ho Amnesia překryla čerstvým sněhem. Blázen? Spíš úchyl. Pozorovat vlastní krev. Zírat na ni. Možná, že ti byla v očích vidět nějaká zvrhlá touha. Třeba jsi působil jako někdo, kdo se touží se v ní vyválet. Nebo ji vypít? Nebo obojí? V jakém pořadí? Úchyle. Zvrhlíku. Proč nemůžeš být normální? Upíral jsem svůj zrak pouze na své tlapky. Nikam jinam. Nesměl jsem. Myslí si, že jsem blázen? Že jsem... zkažený? „Omlouvám se,“ vypískl jsem zbrkle a doufal, že brzy bude opět noc, jen abych se mohl skrýt do její temné roušky. Nevěděl jsem, jak se obhájit. Nevěděl jsem, jak Amnesii vysvětlit, že co? Že co? Sám víš, že jsi zkažený. Nenormální. Nepřirozený. Nevěděl jsem, zda bych sám sobě dokázal věřit. Jsem špatný. Koukal jsem... hladově? Jaký pohled jsem na sobě nesl? Vyděsil jsem ji? Znechutil? Zprotivil jsem se jí. A tak to má být. Je to v pořádku.
Chtěl jsem odejít. Vypařit se. Stejně jako sníh na jaře. Avšak Amnesia ulehla poblíž mne. Slyšel jsem ten tichý zvuk, ten tichý důkaz nesouhlasu, který vydala. Bolí ji něco? Jsem sebestředný. Proč jsem se jí nezeptal? Myslel jsem pouze na sebe a ona- pootevřel jsem tlamu, abych jí položil onu vtíravou otázku, ale nedokázal jsem to. Proč by ses taky zajímal o druhé, že? Jako kdyby to někdy byl tvůj styl. Tupě jsem sledoval své tlapky a jinak nečinil nic. Uvědomoval jsem si svou neschopnost. Svou zvrhlost. Nemělo cenu předstírat, že jsou tyto mé vlastnosti lež. Já jsem lež. To já jsem- vlna výčitek, jež mne hodlala utopit, se zastavila o náhlou překážku. Jak se mi to stalo? Zajímalo by ji to? Jenže já- já netuším. Šel jsem k jámě a- „Stín. Jinak...“ zavrtěl jsem hlavou. Netuším. Vůbec nic nevím. Provinilým pohledem jsem se vrátil ke své společnici a znovu zavrtěl hlavou na znamení vlastní nevědomosti. „Omlouvám se,“ zopakoval jsem tiše svá slova a pokusil se vyhnout očnímu kontaktu s Amnesií.

1 lístek a 4/5

Bez hnutí jsem ležel a pozoroval Amnesii. Opravdu si myslíš, že se k tobě přitiskne? Že tě zahřeje? Nepotřebuješ teplo. Potřebuješ... co já vím, bolest? Smrt? Žádné přitulení. Nechce se tě ani dotknout. Jsi odpudivý. Zrůda. Sledoval jsem, jak jemně nabírá sníh do své tlapky. Jak tlapku přikládá na ránu a zaschlou krev. Byť bylo krásně a sluneční paprsky napovídaly, že bude krásněji, bylo chladno. Že by tu někdo stále potřeboval zahřát? To tě přejde. Radši jí řekni, jak tě to studí. Mlčel jsem. Amnesia řekla, abych jí věřil, a já ani nehodlal učinit cokoli jiného. Navíc, mráz, který ze sněhu přecházel na mou kůži, se začal vytrácet. Svým způsobem to bylo velmi příjemné. Hlavně proto, že to dělá ona, že? Kdyby to byl kdokoli jiný, nelíbí se ti to. Jenže tohle je Amnesia. Tvá milá Amnesia, která tě po tolika měsících nalezla. Není to sladké? stydlivě jsem si prohlížel půdu, kterou Amnesia odkryla, když odtamtud vzala sníh. Tráva se již zelená, pokoušel jsem se odvést svou pozornost od Amnesie a faktu, jak blízko je, Brzy se objeví sněženky. A pak... jaro. Budou se objevovat další květy. Více slunce. Ptáci se nebudou bát zpívat. Vše náhle bude živější a- vlčata? Ty sis vzpomněl na vlčata? Tebe se vlčata netýkají. I kdyby tě někdo měl rád natolik, aby s tebou chtěl mít potomky, myslíš si, že by to bylo správné? Šířit tvé geny! Víš, z tebe nemůže vzniknout nic dobrého. Nokt, u něj ano. On je hodný. Moudrý. Vydařený. Avšak ty? Kdyby bylo takových, jako jsi ty, více, nedopadlo by to dobře. Nikdy. A s kým že sis ta vlčata představil? Odolal jsem pokušení zavrtět hlavou. Nemyslel jsem si, že bych si představoval svá vlčata. Ne. Avšak poté jsem si uvědomil, že svým způsobem ano. Jednou bych... mohl mít rodinu. Mohli bychom spolu zkoumat květiny. Mohli bychom jít navštívit Nokta a jeho rodinu. Mohli bychom- pan Naivní promluvil. Nic takového nikdy mít nebudeš. Nač o tom snít? Nemáš na to právo.
Cítil jsem, jak červenohnědý potůček ztéká a hledá si cestu mou srstí, aby dopadl na zem na čistý sníh a zanechal v něm mou špínu. Omlouvám se, vzkázal jsem tiše vločkám, která nikdy tak velkou tíhu odpudivosti nenesly. Vždy jsi měl talent na zkažení něčeho krásného, že? „Děkuji,“ zašeptal jsem a nedokázal zvednout pohled od své vlastní krve.

1 lístek a 3/5

Působilo to, jako že jsme oba ztracení. Oba jsme nevěděli, co dál. Ten klid, který jsme měli za tmy, nás za světla opustil. Všechno bylo zmatené. Rychlé. A také trapné, v tvém případě. Proč jsi to říkal? Uvědomuješ si, co jsi provedl? Měl jsi udělat něco jiného. Cokoliv. Výčitky mne chtěly dohnat, lapit. Potrestat. Avšak nemohly. Pouze jsem řekl, jak se cítím. Na tom není nic špatného. Chtěl jsem ji ujistit, že mně je s ní také dobře. Příjemně. Proč by na tom bylo něco špatného? Nic zlého jsem neudělal. Jen- takže jsi zase nic zlého neprovedl? Znovu? Neděje se to příliš často? Například pokaždé, když se to cosi, co nazýváš svým srdcem, zblázní? Nechceš být sám. Proč tím ale obtěžuješ druhé? Jde ti jen o tebe. Pouze Therion. Nikdo jiný. Pro nikoho jiného ve své mysli nemáš místo. Nikdy jsi- v pořádku. Zoufale jsem se dál usmíval, byť jsem si uvědomoval, jak odpudivě můj zevnějšek vyhlíží. O vnitřku ani nemluvě, že? Kdyby někdo viděl, co si myslíš, utekl by. Opustili by tě. Všichni. Jenže ty jim lžeš. A tak s tebou zůstávají proti vlastní vůli. Proti vlastnímu štěstí, které by je bez tebe potkalo.
Amnesia nejspíše nalezla cestu z našeho zatracení, protože me poprosila, abych si lehl. Chtěla by- chtěla by si vedle mne lehnout? Hřát mne? Něco takového po ní nemohu chtít. Nemohu ji nutit, aby byla se mnou. Ne tak blízko. Jsem... nechutný. Poslušně jsem položil své vyčerpané tělo na zem. Noha, kterou jsem si u jámy namohl, mi byla vděčná. Nezasloužíš si, aby tě hřála. Nebude tě hřát. Kdo si myslíš, že jsi, aby... se vaše srsti dotkly. Proč si myslíš, že by se tě chtěla dotknout? Že by si to kdy někdo přál? Proč jsi přesvědčený o své důležitosti natolik, že-„Věřím ti,“ špitl jsem bez zaváhání a stejně jako ona odvrátil pohled od třpytivého sněhu. Věřím ti, zopakoval jsem znovu a taktéž se usmál.

1 lístek a 2/5

Vše se zdálo náhle tak jednoduché. Narození hřejivého slunce. Smrt krásné noci. Amnesia, stydlivě jsem neodtrhával pohled od oslepující záře. Nemysli na ni. Nemáš ani šanci. Jsi sám. Budeš sám. A pokud jsi zapomněl, nikdy jsi nem- tu stránku mne, která hodlala zničit všechno krásné, co jsem v sobě za noc nastřádal, přerušila naštěstí Amnesiina slova. Byla to běžná věta. Byla ráda, že mohla oblohu sledovat. Se mnou. Se mnou? překvapeně jsem vypoulil oči a zaryl svůj pohled do země, kterou přikrýval pomalu se roztávající sníh. Se mnou. Je ráda, že je mohla pozorovat se mnou? Se mnou se mnou? S tím se mnou? Já- rozpačitě jsem se usmál. Amnesia chtěla být se mnou? V mé společnosti? A pozorovat hvězdy. Se mnou? Většinu času jsem byl přesvědčen, že se mne nalézt nepokoušela a že vzpomínka na mne byla v její mysli ztracená. Navždy. Na začátku noci, když jsme se setkali, jsem si myslel, že nemohla utéct. Nemohla se ode mne jen tak odvrátit. Nemohla se mi vyhnout. A nyní... se mnou, nadšením jsem se nepřestával culit. Chtěla se mnou být! Se mnou. Chtěla... pozorovat hvězdy. Se mnou. Nevadím jí. Snese mne. Možná, že je i ráda za mou společnost. Jistě je ráda, když řekla, že je ráda sledovala se mnou. Je ráda za mou společnost. Možná- možná má ráda i- přerušil jsem sám sebe. Cítil jsem, jak mým tělem společně s krví procházela i velká dávka naivity. Byl jsem opovážlivý. Pokoušel jsem štěstěnu, která mne již odměnila více, než bych si kdy zasloužil. Se mnou, zopakoval jsem si ještě jednou a z všechny té radosti náhle přešel ve zmatek. Měl bych něco říct? Měl bych říct, že jsem s ní také rád? Není to... hodí se to? Neměl bych. Vyplaším jí. Možná, že bych ji tím znechutil. Měl bych něco odpovědět. Měl bych- „Ano,“ špitl jsem a pomateně se na ni usmál. Ano? Odpověděl jsem „Ano“? Všechno v mém těle spěchalo. Srdce. Myšlenky. A ničemu jsem nerozuměl. „Já... taky rád,“ nic se nestíhá a ničemu se nerozumí. „S tebou,“ dodal jsem tichounce a stydlivě se vrátil pohledem k zemi.
Avšak mé oči neunikly Amnesiině pozornosti. Měl jsem ho zbavit krve. Umýt. Dojít k řece. Musím... vypadat jako zrůda. Smutně jsem zavrtěl hlavou, abych jí naznačil, že to nic není. Vždy jsi zrůda. Netřeba se strachovat. Cítil jsem, jak mne čerstvá jizva pálí. Nelíbím se jí. Proč jsem si myslel, že jsem se jí kdy líbil? Má na lepší. A já... snažil jsem na své tváři vytvořit nový úsměv. „V pořádku,“ přetvařoval jsem se a nevěděl, co dál.

1 lístek a 1/5

Upírali jsme své zraky na noc, dokud se nezačala vytrácet. Sbohem, rozloučil jsem se s posledními hvězdami, které se stále držely na svém místě, aby přivítaly slunce. Sbohem a vítej, pousmál jsem se na zář, která naznačovala příchod rána. Další den. Posledních pár dní- posledních pár dní bylo... špatných. Ale dnešek- nenápadně jsem sklouzl pohledem zpět k Amnesii. Cosi na ní mne nepřestávávalo udivovat. To, jak se mohla stát jednou s nocí. To, jak stejně jako noc, zářila v temnotě. To, jak jsi kýčovitý a jak si toho každou chvílí všimne. Nepřehnal jsi to? Nepřeháníš to? Copak ses nepoučil? Stále- stále chceš lásku? stydlivě jsem odvrátil pohled jinam, právě včas, protože Amnesia promluvila. Pousmál jsem se, když jsem slyšel to prosté slovo. Nemáš zač. Já děkuji. To já mohl vidět dvě noci naráz. To já nebyl sám. V příjemném tichu. Já... „Také... děkuji,“ špitl jsem a nepřestával se hloupě usmívat na vycházející slunce. Jeho paprsky mne nutily směšně přivřít oči. Šklebit se, jen abych mohl vidět jeho krásu. Nezáleželo na tom, jak legračně jsem působil. Bylo mi... příjemně. Děkuji, děkuji, děkuji, zopakoval jsem znovu v hlavě. Věděl jsem, že jsem nedokázal ani zdaleka vyjádřit vděčnost, kterou si tato noc zasloužila. Děkuji, nepřestával jsem se usmívat a myslel na lesk, který Amnesiu pronásledoval. Jako jedna z hvězd. Jedna z... nejkrásnějších hvězd. Zasněně jsem si představoval její nádhernou srst, avšak tento moment netrval příliš dlouho. Koukám na hvězdy? vylekaně jsem se narovnal a mé uvolnění mne opustilo. Ví, že jsem na ni koukal. Ví to. Pozoroval jsem ji. Jsem špatný. Zlý. Neměl jsem- „Ano,“ přiznal jsem se tiše. „Jsou krásné,“ dodal jsem a vzhlédl vzhůru, jako kdyby tam některé ještě zbývaly a já je hodlal nalézt. Byť všechny, které zářily i za dne, zůstaly pouze na Amnesiině srsti.

5/5

Mlčky jsme pozorovali oblohu. Ticho, které mne tolik děsilo, se nyní rozšířilo natolik, že se zdálo jako přirozený společník. Možná, že k tomu patří. Sledoval jsem třpyt jednotlivých hvězd. Sledoval jsem, jak se vždy některá z nich na moment rozsvítila více, než ty ostatní, a poté, jako kdyby zmizela v záři druhých. Bylo jich tolik. A všechny oslepovaly jen kratičký okamžik. Pouze chvíle slávy a pak... jen matný lesk. A i ten je nádherný, uklidnil jsem je, byť jsem tušil, že jim na tom nezáleží. Nejspíš ví, jak krásné jsou. Záleží jim i na něčem jiném? Na něčem jiném než na tom, zda zrovna nenastala jejich chvíle? Aby ukázaly světu krásu, na kterou jsou tak pyšné. Nejsou... nejsou i důležitější věci? Stále jsem hleděl vzhůru a ze stříbra hvězd si dovtípil i vlastní pomíjivost. Pomíjivost všeho, co znám. Všeho, na čem mi kdy záleželo. Ale toho moc není. Nebo snad ano? Nikdy jsi přeci- zavrtěl jsem mírně hlavou a nechal svůj zrak utopit se v osvětlené temnotě. Jsou povrchní? Užívají si, jak na ně hledíme? A nebo hledí ony na nás? Obdivují nás, protože nezáříme? Nedokázal jsem si představit, že by na mně některé z těch mnoha záleželo. Že by si vybrala mne a sledovala, jak zhasínám, aniž bych kdy svítil. Není to zvrácené? Nemyslí si ony to samé o nás? Vědí o své kráse, a nebo ji přes všechnu tu zář nevidí? A není to tak... u všech? Vzdal jsem pozorování hvězd. Byly příliš vzdálené na to, abych na ně někdy mohl dosáhnout. Jak by tedy mohly být polapitelné mou myslí? Nenápadně mi sklouzl zrak k Amnesii, která stále upírala svůj pohled na nebe. Jizvy. Stejné, jako předtím. A žádné nové, nepozorovatelně jsem se pousmál. Těšilo mne, že jí nikdo neublížil. Snad kromě mě. Přál jsem si, aby viděla, jak si měsíční svit pohrával s její tmavou srstí. Jako kdyby se z ní samotné stala noc posetá hvězdami. Věděl jsem, že bych neměl. Nesměl. Věděl jsem, že jsem ji kdysi ztratil. A že mne nalezla pouhou náhodou. A i přesto. Jsi krásná, blesklo mi hlavou a stydlivě jsem obrátil své oči zpět do temna.

4/5

Na její otázku, zda se něco stalo a zda za ono něco nese vinu, zavrtěl jsem prudce hlavou. To si nesmí myslet. Nesmí. Ona- za nic nemůže. Nemůže si- přestal jsem ve vlastním svíjení se a zpomalil dech. Jsem v pořádku. Nic mi není. Opatrně jsem se narovnal. Opět. Rozhodně si nebude myslet, že jsi slaboch. „Omlouvám se,“ špitl jsem a myslel tím, že se omlouvám zcela za vše. Za to, jaký jsem. Za to, jaký jsem byl. Za to, jaký budu. Zrůda? Zbabělec? Přítěž? Zrádce? Vetřelec? Tolik možností. „Já,“ začal jsem větu, o které jsem nic nevěděl. Netušil jsem, co říci. To, že se chovám, jako obvykle? Špatně? To, že jí ublížím? To, že jsem to již stihl, protože cítí vinu za to, jak se cítím? To, co jsem slyšel? To, že by mne zajímalo, co slyšela ona? Vypoulil jsem oči v náhlém překvapení. Také musela projít tou mlhou. Také musela vidět... svůj stín. Jenže ji nejspíš nic temného nepronásleduje. Ne. Ona nic neudělala. Nemohla. Tak... co bych měl dělat? Zmateně jsem přešlápl. Předstírám, že se nic neděje. Jsem lhář? Chtěl jsem vyhledat Amnesiinu tvář a vidět, co cítí, ale bál jsem se. Možná je raněná. Ublížil jsem jí. Myslí si, že- zavrtěl jsem znovu hlavou, avšak stále jsem nemohl pohlédnout přímo na ni. A ona se ti omlouvala za to, že není dobrá se slovy. Copak jsi přehlédl tu ironii? Už jí něco řekni! „Dneska...“ zadíval jsem se na nebe, kde svítilo mnohem více hvězd, než když jsem ho viděl naposledy, „je krásně.“ Mlčel jsem a pozoroval oblohu, jako kdyby si každá z těch svítivých teček zasloužila vlastní pozornost.

// Loterie 3/5

Zoufale jsem všechny včetně sebe přesvědčoval, že je vše v pořádku, a můj křečovitý úsměv tomu měl napomoci. Jsem v pořádku. Jsem v pořádku. Všechno je v pořádku. Udržoval jsem své tělo narovnané, byť se toužilo opět schoulit a skrýt. V pořádku. V pořádku. Amnesia se se mnou pokoušela vést konverzaci a já nevěděl, co mám dělat. Nevěděl jsem, jak jí odpovědět. Jak říct cokoliv. Jediná slova, která jsem nyní doopravdy znal, sestávala pouze z nikdy - jsem - nemiloval. Vyhýbavým pohledem jsem koukal kamsi za svou společnici, jako kdyby se tam skrývala možnost úniku. Ode mne. Od všeho.
Jsem v pořádku. A opravdu jsem se tak na moment cítil, když zmínila, že je ráda z toho, že mne nalezla. Hledala mne. Bála se, že mne nenalezne. Na onen moment se můj falešný úsměv zdál skutečným. „Také,“ vydechl jsem. Mluv. Jsi v pořádku. Mluv. „Jsem rád,“ špitl jsem a stydlivě pohlédl na své tlapy. Neměl jsem to říkat. Mohl jsem- mohl jsem říct něco jiného. Cokoliv, co by... nic nenaznačovalo. Mohl jsem pouze pozdravit. Mohl jsem mlčet. Mohl jsem říci tolik lepších slov. Bude si myslet, že jsem úchyl. Že jsem divný. Že jsem zoufalec. Že ji... potřebuji. Poměrně prudce jsem sebou vrhl na zem a opět se schoulil. Já ji potřebuji. Potřebuji lásku. Potřebuji teplo. Potřebuji- potřebuji- potřebuji- schoval jsem svou hlavu pod své tlapy. Nechtěl jsem slyšet vlastní myšlenky. Nechtěl jsem slyšet pravdu. Nechtěl jsem nic. A potřeboval mnoho.

// Loterie 2/5

Byť se Amnesia přiblížila, stále mne pronásledoval chlad. To, že se vynořila z temnoty a že jsem ji nyní mohl spatřit, mi ještě více připomínalo, jak kolem mne mrzne. Kdyby tvé srdce nebylo z ledu, možná by ti bylo tepleji. Zoufale jsem se na ni pousmál a ihned na to svou tvář opět skryl mezi tlapy. Nepřál jsem si, aby mne viděla. Aby... věděla, co jsem. Jenže ona to ví. Všichni to ví. Není příliš pravděpodobné, že by to někdo nevěděl. Křečovitě jsem udržoval oči zavřené a pokoušel se nebýt. Nikdy se nenarodit. Pozdě. Znovu jsi selhal. Chtěl jsem svou pozornost odvést od sebe. Soustředit se na to, že nejsem sám. Prozatím. Amnesia je tady. Slíbila mi, že mne najde. Našla mne. Možná... možná si mne přála vidět? Promluvit si se mnou a- falešná naděje, kterou jsem si tak pracně budoval, se zbortila. Jak by si s tebou mohla promluvit? S tebou? A vidět by si tě přála proč? Nejsi zrovna někdo, koho... by ostatní viděli rádi. Nejsi ani někdo. A to, že tě našla? Slíbila ti to, abys ty nehledal ji. Proč jí nedopřeješ klid? Proč ji musíš otravovat? Otevřel jsem oči, nebo spíše oko, plné viny a upřel zrak do země. Je jí tě líto. Nic víc. A tobě... tobě na ní tak jako tak nezáleží, že? Vždyť jsi nikdy- prudce jsem zavrtěl hlavou. Nemiloval.
Amnesia se mne nepřestávala pokoušet konejšit. Vidíš? Musíš působit jako troska. Jako kdosi, kdo potřebuje slitování. Musí tě uklidňovat vlčice! Jsi na sebe hrdý? Zhluboka jsem se nadechl a opustil svůj tělesný úkryt. Posadil jsem se. Je to objektivní. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. „To je...“ začal jsem opatrně promlouvat. Jak věděla, že jsem prošel mlhou? Musela skrz ni projít také? Věděl jsem, že mi nic neudělovalo právo vyptávat se jí. Nejste ani známí. Pouze cizinci. „V pořádku,“ dopověděl jsem nakonec a na své tváři vytvořil křečovitý úsměv. Je to v pořádku. Já jsem v pořádku.

// Loterie 1/5

Mohla by mne takhle vidět? Mohla by takhle vidět to, co je uvnitř mne? To, že jsem- zavrtěl jsem prudce hlavou. Nesmí mne nalézt. Ona... ani mne nechce nalézt. Jak by mohla? přikrčil jsem se ještě více. Nechtěl jsem být spatřen. Nezasloužil jsem si být spatřen. Nikdy ti na nikom nezáleželo, nikdy jsi nemiloval, bránil jsem zvířecímu křiku, který se ve mně dusil, dostat na svobodu. Pokoušel jsem se uklidnit svůj dech. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Nešlo to. Přerývavě jsem se nadechoval, nepravidelně, jako kdybych dýchal naposledy. Kéž kdyby, že? Nebylo by to nádherné? Zaryl jsem drápy do své hlavy. Ticho. Všechno, co jsem chtěl, bylo ticho.
Avšak místo něj přišel Amnesiin hlas. Odnikud. Z temnoty. Toužil jsem se za ním podívat, ohlédnout se, kde má... přítelkyně? Opravdu? Známá? Ani se neznáte. Nemůžeš ji obtěžovat. Nesmíš. Kde vlčice, která se mne ptala na barvy, stála. Nedokázal jsem to. Strnul jsem v poloze, jež mne měla skrýt před světem. Pootevřel jsem tlamu. Chtěl jsem ji pozdravit. Jenže ty jsi nikdy nemiloval, připomněla mi má mysl a má tlama se prudce zavřela. Nechtěl jsem působit dojmem, že jsem ztracený. Avšak na nic jiného jsem neměl síly. Bylo mi chladno. Nemohu po ní požadovat, aby si lehla vedle mne. Nemohu po ní požadovat, aby... Tiše jsem zafuněl, jak jsem se nešikovně nadechl. Nemusí to být pravda? zopakoval jsem její slova. Ale může být. Je to pravda? To, že... jsem nikdy nemiloval?„Je,“ špitl jsem a úpěnlivě toužil po tom, aby se ke mně přiblížila. Abych cítil její teplo alespoň z toho, že je někdo při mně.

// Osamělý strom

Mlha zmizela, avšak slova, která opakovala, ne. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Pokoušel jsem se utéct ozvěně, jež se ozývala v mé hlavě. Běžel jsem. Nechtěl nikdy zastavit. Vyčerpat se tak moc, že nebudu schopen sám sebe vyslechnout. Nikdy jsem nemiloval, panicky jsem se rozhlížel, jako kdybych snad mohl spatřit cestu ven. Cestu pryč. Nikdy jsem nemiloval. Potřeboval jsem teplo. Potřeboval jsem cosi, co mne přesvědčí o lživosti pravdy, která mne pronásledovala. Nebo spíše kohosi. Cítil jsem chlad, který mne obklopoval. Který mne uchvátil. Stejně jako tvé srdce, že? Kus ledu, který nikdy neroztaje. Jak by taky mohl, když... prudce jsem zavrtěl hlavou a vzhlédl k obloze, na které se ukazovaly první hvězdy noci. Byly krásné. A přesto bych o tolik radši uvítal svit slunce. Svit naděje. Svit čehokoli.
Jenže všude byla černá temnota a chlad. Zavřel jsem zdravé oko. Tma mi dělala společnici tak jako tak. Nikdy jsem nemiloval, zaznělo znovu a znovu ve mně vyvolalo bouři. Skrčil jsem se. Toužil se schovat před pravdou. Toužil dokázat, že to pravda není. Toužil... cokoli. Lapal jsem po dechu, zatímco mne úzkost škrtila, a zároveň o dech bojovat nechtěl. Přesto se mi nakonec do čumáku dostal vlhký večerní vzduch a, k mému překvapení, také známý pach. Amnesia? nastražil jsem ze své schoulené polohy uši a cítil se ještě ztraceněji, než předtím.